Články autora 'Ondřej Šamárek':

Vesmírné osudy 45. díl – Neil Armstrong

Neil Alden Armstrong

Každá doba má své hrdiny a celebrity. Osobnosti, které jsou považovány za etalon krásy, správných názorů, nebo jen prostě neúnavně vyhledávající pozornost. Jen málo z nich si po uplynutí několika let lidé pamatují. A každá doba má také své nenápadné hrdiny- muže a ženy, jejichž často anonymní práce posunuje lidstvo dále. Oproti první zmíněné skupině je oněch nenápadných hrdinů často až směšně málo a jejich přelomové úsilí často společnost přijímá jako samozřejmost, jako výsledek jakéhosi automatického pokroku beze jména a bez tváře. A pak je tady poslední skupina, která splňuje obě kritéria. Výjimečný klub lidí, kteří posunuli naše vědění o něco dále, či se odvážili učinit krok do neznáma za nás všechny, a současně se stali globálními celebritami a zůstanou jimi zřejmě po celou existenci lidského druhu. Muž, jehož příběh se na následujících řádcích začne odvíjet, patřil právě do poslední skupiny. Po většinu života byl proti své vůli celebritou, na kterou fanoušci a média pořádala doslova „hony“, přesto se na jeho smýšlení onen hvězdný status nijak neprojevil. Zároveň byl mužem, který poslal lidstvo do zcela nové éry, do éry, ve které naše Země už není jediným nebeským tělesem, do kterého jsme vtiskli své stopy…

William Reid Pogue (1930- 2014)

Bill Pogue (1930- 2014)

Jedno staré úsloví praví, že „čas nečeká na nikoho“. Poslední dobou se bohužel o platnosti této věty přesvědčujeme až příliš často. Ať se nám to líbí, nebo ne, průkopníci pronikání lidstva do sfér mimo naši atmosféru nemládnou, a jakkoli fotografie z dob jejich slavných misí vykreslují zdravé muže v plné síle, dnešní realita je poplatná uplynuvším dekádám. V krátkém časovém údobí jsme se museli rozloučit s několika kosmickými cestovateli, kteří byli u toho, když se tvořila historie. Bohužel, v noci ze 3. na 4. března nás opustil další z těch, na jejichž zkušenostech staví soudobá stálá přítomnost člověka na orbitu. Ve věku 84 let zemřel William Reid Pogue. Přestože se proslavil hlavně coby člen třetí posádky stanice Skylab, která ve své době držela rekord v délce pobytu ve vesmíru, jeho život byl mnohem pestřejší- málokdo například ví, že původně měl letět k Měsíci coby pilot velitelského modulu Apolla-19. Pojďme však na úplný začátek…

Valerij Nikolajevič Kubasov (1935- 2014)

V. N. Kubasov

Minulý týden ve středu proběhla světem kosmonautiky velmi smutná zpráva: ve věku 79 let odešel Valerij Nikolajevič Kubasov, muž, který zažil „zlaté časy“ sovětské kosmonautiky a měl na nich svůj nezanedbatelný podíl. Trojnásobný kosmonaut, účastník jednoho z prvních skupinových letů, dvou mezinárodních misí, ale také šťastlivec, který, aniž to v daný moment tušil, utekl „zubaté“ z rozpřažené náruče. Valerij Nikolajevič patřil do první skupiny civilních kosmonautů, přicházejících z Koroljovovy kanceláře OKB-1 do kádru kosmonautů, který byl dosud výsostnou doménou vojáků, a tak to také mělo zůstat. Alespoň takový pohled měli na věc velitelé a důstojníci v čele s Nikolajem Kamaninem. Jejich nedůvěra byla hmatatelná, ovšem postupem času se přetavila v respekt k tvrdě pracujícím nováčkům. Jedním z nejúspěšnějších inženýrů byl právě Kubasov. Klidný a tichý, celý život byl spíše nenápadným mužem v pozadí, nic to však neubírá na jeho práci.

Vesmírné osudy- speciál

otazky

Vážení čtenáři, minulý týden šéfredaktor Dušan Majer na tomto místě sliboval nový díl seriálu Vesmírné osudy. Ovšem- jak jistě sami občas zažíváte- člověk míní, realita mění. Kolega Lukáš Houška, který se mnou Vesmírné osudy píše, narazil na nepředvídané obtíže technického charakteru, které mu na více než týden znemožnily přístup k internetu, tím pádem nemohl do redakčního systému nový díl seriálu vložit. No a já jsem teď ve fázi psaní medailonu další osobnosti, a „syrový“, nezralý materiál rozhodně ještě není připraven k publikaci. Na druhou stranu jsme se spolu s Alem Shepardem dostali na práh čtvrté desítky dílů, což si žádá malou oslavu. Proto si dovolím váženému čtenáři dát zajímavou nabídku: pojďte si zkusit, nakolik pozorně jste Vesmírné osudy četli, a co si z nich pamatujete. Bude vám stačit tužka, kus papíru a pár minut volného času. A pokud možno- nekoukat na taháky! Takže pozor: test vážných i méně vážných otázek z historie kosmonautiky může začít:

Vesmírné osudy 39. díl – Alan Shepard

Závěr letu Apolla-14

Apollo-14 ukončilo svou úspěšnou misi hlasitým šplouchnutím do vln Pacifiku 9. února 1971 ve 21:05:00 UTC na dohled od čekající lodi USS New Orleans. Právě uplynuvších devět dnů ve vesmíru, z toho 33 hodin na povrchu Měsíce bylo pro Alana Sheparda labutí písní. Už před startem tušil- ne, vlastně věděl, že se tam nahoru už nikdy znovu nepodívá. Proto byl rozhodnut užít si každou minutu, každou sekundu času mimo naši Zemi, kterou mu osud dopřál. Ledový kapitán byl náhle pryč a místo něj tady byl zvídavý a usměvavý chlapík, jemuž životní zkušenost umožňovala dívat se na vše okolo s nadhledem a vsakovat do sebe každý detail. Po devět dní mu byl vesmír domovem. Pak ještě 17 dnů povinné karantény, která byla oproti plánu o několik dní zkrácena (astronauti Apolla-14 byli poslední, kteří museli karanténou projít), a Alan a jeho posádka se mohli vrátit do svých skutečných domovů, těch pozemských. Vrchol Alanova života byl náhle minulostí a on si musel začít klást stejnou otázku, jako všichni ostatní astronauti měsíčních misí: kam dál?

Vesmírné osudy 38. díl – Alan Shepard

S- IVB se zaparkovaným LM

Stu Roosa byl dokonale soustředěný. Věděl, že v sázce je více, než jen jeho reputace pilota „Kitty Hawk“- velitelské sekce Apolla-14. Jako nováček byl postaven před mnoho nelehkých úkolů a jeden z nich má právě před sebou. Musí otočit Apollo přídí k S-IVB, vyhořelému třetímu stupni ohromného Saturnu, který je dostal na dráhu k Měsíci. Potom se musí spojit s lunárním modulem, pojmenovaným „Antares“, který zatím odpočívá v útrobách S-IVB jako v garáži, a pomalu jej vytáhnout ven. Teď měl Stu obě ruce na pákách ovládání polohy a směru pohybu Apolla. Obrat už měl za sebou, teď jen lehce pošťouchnout velitelský modul k S-IVB, o záchyt a spojení se postará automatika. Levou rukou lehce stlačil páčku ve tvaru „T“. Apollo se poslušně vydalo ke svému cíli. Roosa sledoval přibližující se stykovací uzel pomocí malého zaměřovače v okénku Kitty Hawku. Vše běželo hladce, během pár příštích sekund uslyší bouchání tří západek ve špici dokovací sondy, které ohlásí záchyt. Kitty Hawk jel jako po kolejích, na nováčka je to hodně slušný výkon, pomyslel si Stu. Teď! Ale místo cvakání západek se od sebe obě lodi jemně odrazily a pluly dál samostatně. Že bych se přibližoval příliš pomalu? Roosa s Apollem trochu „zacouval“ a zkusil to znovu. Tentokrát držel během dotyku ruku na ovladači a tryskami tlačil Apollo, aby dotyk s Antaresem trval déle. “No joy!“, hlásil Shepard do řídícího střediska neúspěch. Během následující hodiny to Stuart Roosa zkusil ještě třikrát, pokaždé se stejným žalostným výsledkem. Shepard byl zoufalý. Po letech čekání to vypadalo, že jeho vysněný let na Měsíc skončil dříve, než pořádně začal…

Vesmírné osudy 37. díl – Alan Shepard

Deke Slayton

Když člověku seberete to, co je podstatou jeho bytí, může zareagovat dvěma způsoby. Může se propadnout do apatie a pomalu chátrat, nebo se dokáže s novou realitou vyrovnat a najít si nový směr. Když Alu Shepardovi osud ustřihnul jeho křídla, ocitl se najednou na křižovatce. Má to vzdát? Má se potloukat kolem a čekat na zázrak, který by mu umožnil ještě jednou letět do vesmíru? Má odejít z NASA a vrátit se k námořnictvu? Před nedávnem oslavil čtyřicítku, což je pro službu v námořnictvu docela pokročilý věk. Na admirálské výložky může zapomenout, létat nemůže, takže by ho čekal jen kancelářský stůl… Ale říká se, že v nouzi poznáš přítele. Když se Shepard se svým dilematem svěřil Deke Slaytonovi, Deke mu poradil, ať zůstane v NASA. „Mám pro tebe prácičku,“ řekl tehdy Slayton, který nedávno povýšil na pozici velitele letových operací posádek. Narůstající stádečko astronautů jeho povýšením přišlo o svého pastýře a potřebovalo někoho, kdo se o ně postará a bude nad ním vládnout rukou pevnou, ale spravedlivou. Alan Shepard byl pro tuto práci ideálním kandidátem. Ještě na podzim roku 1963 tedy nastoupil do funkce velitele oddílu astronautů a stal se podle mnohých „ještě větším parchantem, než doposud“…

Vesmírné osudy 36. díl – Alan Shepard

Shepard během letu MR-3

Stovky lidí na plážích kolem Cocoa Beach a prostřednictvím obrazovek i miliony lidí po celé Americe fascinovaně sledovaly, jak se z rampy číslo 5 na mysu Canaveral zvedá na ohnivém chvostu štíhlá tužka a míří k modré obloze. Přestože takovýto pohled nebyl na zdejším kosmodromu nijak neobvyklý, tentokrát to bylo jiné. Tentokrát seděl ve špičce oné tužky člověk. Byl 5. květen 1961 a Alan Shepard započal svou krátkou cestu za brány vesmíru a také do učebnic americké historie. Start přenášely snad všechny velké televizní stanice a na obrazovku fascinovaně hleděli lidé bez rozdílu věku, rasy nebo pohlaví. Po plážích se nesly nadšené výkřiky „Go, go, go!“ Lidé jakoby silou vlastní vůle poháněli raketu, která neustále zrychlovala, až se z ní stal malý světlý bod na blankytném nebi. Sekundy tikaly jedna za druhou, a s každou z nich se Al Shepard posouval do oblasti výšek a rychlostí, o kterých dříve snili pouze spisovatelé fantastických románů. V řídícím středisku byla nervozita téměř hmatatelná. Když Redstone naposledy vezl živého pasažéra- šimpanze Hama- skončil let téměř katastrofou. Po vyřešení závad sice proběhla jedna úspěšná testovací mise, ale červík pochybností hlodal snad v každém muži u konzole řídícího střediska. Největší tíhu nesl na svých ramenou letový ředitel Chris Kraft. Napjatě poslouchal hlášení Teca Robertse, jehož pracovištěm byla konzole s akronymem FIDO- tedy Flight Dynamics Officer. FIDO měl na starosti profil dráhy Redstonu a následně i kabiny Mercury. Zatím bylo vše v pořádku, zatím bylo vše „go“….

Vesmírné osudy 35. díl – Alan Shepard

Mercury 7

Od samého počátku byla sedmička astronautů Mercury neuvěřitelně uctívanými celebritami. Každý, kdo mohl, se předháněl se skvělými nabídkami pro nové hrdiny- od domů na klíč za hubičku, přes směšně levné nejnovější sporťáky Chevrolet, až po půl milionu dolarů, které si měli astronauti rozdělit během tří let výměnou za přístup do svého soukromí. Nabídku učinil časopis Life, který se tak od 14. září 1959 stal výlučným informačním kanálem o „domácím dění“ u nových hvězd na americkém nebi popularity. Navenek bylo vše přátelské, selanka, jakou by člověk pohledal. Ovšem v zákulisí se začal rozhořívat zápas o sedadlo při první epochální misi člověka za hranice atmosféry. Boj se odehrával zejména mezi dvěma postavami. Jednou z nich byl John Glenn, zkušený pilot s více než pěti a půl tisíci nalétaných hodin, držitel transkontinentálního rychlostního rekordu, mistr mediální manipulace a miláček médií. Druhým favoritem byl muž, jehož letecká kariéra mu přinesla stejně jako Glennovi v součtu téměř osm měsíců prožitých ve vzduchu, z toho velká část jeho letů začínala a končila na palubách letadlových lodí. Jeho osobnost vyzařovala krom silné sebedůvěry i jistou auru nadřazenosti a ledový pohled modrých očí dokázal spolehlivě přimrazit každého, kdo mu zkřížil cestu. Alan Shepard byl Johnu Glennovi více než důstojným soupeřem…

Vesmírné osudy 34. díl – Alan Shepard

Pax River v roce 1950

Čas, strávený v Pax river, byl pro Sheparda jako splněný sen. Denně mohl usedat do různých letounů, nezřídka zcela nových a nevyzkoušených. Al získával cit pro rozmanité stroje a jeho zprávy o výkonech a chování těchto technologických zázraků své doby se staly předmětem respektu mezi kolegy i nadřízenými. Bylo jasné, že Shepard má cosi, co později Tom Wolfe ve své knize pojmenoval „the right stuff“. Tedy mix osobního šarmu, drzosti, odvahy, instinktu a schopností. Někdy měl drzosti možná až příliš, zejména když provozoval svou oblíbenou kratochvíli. „Buzzing“, „flathatting“, „hedge-hopping“, tato všechna pojmenování patří velmi nízkému letu značnou rychlostí. A právě tento styl létání si Shepard užíval asi nejvíce. Zejména, když měl diváky, ať už to byli návštěvníci místních pláží, účastníci vojenské přehlídky, nebo Louise a Laura v jejich malém domku, který si v Pax river postavili. Přestože měl Al věci vždy pod dokonalou kontrolou, v jednom případě vystrašil jistého admirála, a ten požadoval jeho hlavu na stříbrném podnose. Shepard dostal desetidenní distanc od létání a uvažovalo se o vojenském prokurátorovi. Ale Alovo charizma a jeho skvělé výsledky během testování nové techniky mu zachránily kůži. Alan Shepard mohl zůstat v řadách létajícího personálu, a jeho ego se o něco více načechralo…