Články autora 'Ondřej Šamárek':

Vesmírné osudy 68. díl – Donald Slayton

Deke Slayton

Jaký pocit asi má člověk, jehož duše je rozpolcená? Co si musel myslet muž, který byl jedním z klíčových hráčů nejúžasnější epochy lidských cest, a přesto byl nucen jen přihlížet, jak ony cesty vykonávají jiní? A jaký pocit přinášela oddanost a respekt oněch cestovatelů vůči němu, kapitánovi sedícímu na lavičce? A přitom on měl být uprostřed toho všeho, on měl být tím, který se svými kolegy posune hranice lidstva dále. Jak se musí usínat osobnosti, jejíž sny a tužby postupně plní někdo úplně jiný? A jaká míra mravního odhodlání je třeba k tomu, aby člověk nezatrpknul a do společné práce vložil um, takt, upřímnost a veškeré síly, které v sobě najde? A kolik oné síly musí mít ten, který na svou druhou šanci, kterou mu napoprvé ukradli pár okamžiků před jejím naplněním, čeká dlouhých 16 let? Jeden muž, stojící v pozadí programu Apollo to věděl velmi dobře. Bez něj by cesty k Měsíci vypadaly jinak, a přestože jeho snem bylo osobně nahlédnout zblízka do tváře Luny, byl nucen na tuto cestu vypravovat své kolegy. On byl tím, který míchal koktejl osobností posádek tak, aby pracovaly jako dobře vyladěný hodinářský mechanizmus. Matka kvočna i nelítostný vládce nad životy astronautů, tím vším byl Deke Slayton…

Jak to dělaj‘ kosmonauti

Česání ve vesmíru

Během necelých šedesáti let kosmického výzkumu nám automatické sondy přinesly obrovskou záplavu poznatků a ještě větší záplavu dalších a dalších otázek. Nelze pochybovat o efektivitě automatů v mnoha oborech kosmonautiky, ale existuje stejně tak i mnoho případů, kdy je lidská přítomnost nenahraditelná. Od počátků pilotovaného programu, kdy bylo třeba zjistit, nakolik je člověk schopen mimo své přirozené prostředí fungovat, až po dnešní experimenty na palubě ISS, člověk dokazuje, že na některá pozorování, úkony a reakce nestačí ani ten nejlepší automat. Jenže, na rozdíl od strojů, člověk je nádobou křehkou a ke svému dobrému fungování potřebuje i relativně častou a důkladnou údržbu. Její úkony není možné obejít, přesunout nebo ignorovat. A o části této nutné údržby pojednává dnešní článek.

Vesmírné osudy 67. díl – Robert Gilruth

Stav MSC na začátku roku 1962

Nové centrum amerického útoku na tajemství skrývaná Měsícem se mělo rozkládat na tisíciakrovém pozemku, který byl vládou převeden ze stávajícího vlastníka, tedy univerzity Rice, do vlastnictví NASA. Pozemek se rozkládal na jihovýchodním okraji Houstonu u jezera Clear Lake, které bylo výběžkem Galvestonské zátoky v Mexickém zálivu. Okamžitě po ohlášení plánů na vybudování nového centra pilotovaných letů v Houstonu se zvedly hlasy odpůrců, které upozorňovaly na to, že viceprezident Johnson, do jehož kompetence NASA spadala, pochází z Texasu. Na přetřes přišla i podivuhodná ochota, s jakou původní majitelé pozemků věnovali půdu univerzitě, která ji obratem přenechala agentuře- že by se na obzoru rýsovaly lukrativní vládní zakázky? Administrátor NASA James Webb však trval na tom, že lokalita byla vybrána proto, že splňovala zadané podmínky a proces výběru byl transaprentní. Bob Gilruth se ale o politické aspekty výběru příliš nezajímal. Den po oznámení výsledků výběru odletěl do Houstonu, aby se osobně podílel na označení nejvhodnější polohy střediska řízení letů. V říjnu se STG začala stěhovat na nové působiště. Z 1152 pracovníků STG pouhých 84 odmítlo transfer do Texasu. Ze začátku potřebovali novopečení Texasané mapy, aby zjistili, kudy se na jejich nová pracoviště vlastně jede. Když bylo v polovině roku 1962 stěhování u konce, nové středisko bylo provizorně rozmístěno v 11 místních lokalitách kolem Houstonu. Brzy začalo na pláních u Clear Lake, dosud obývaných pouze dobytkem a jedovatými hady, růst nové centrum pilotovaného programu- Manned Spacecraft Center (Středisko pro pilotované kosmické lodě). Jeho ředitel si byl dobře vědom toho, že se ocitá před největší výzvou svého života. Zároveň věděl, že má kolem sebe ten nejlepší tým, a když si bude potřebovat vyčistit hlavu, Galvestonská zátoka je pro jeho jachty stejně dobrá, jako Chesapeake Bay…

Vesmírné osudy 66. díl – Robert Gilruth

"Meatball"- původní logo NASA

Po vypuštění první americké družice zásluhou týmu kolem Werhnera von Brauna odstartovaly skutečné závody o získání prestiže v kosmickém výzkumu. V Sovětském svazu byly karty poměrně jasně rozdány ve prospěch geniálního manažera Sergeje Koroljova, avšak Spojené Státy se ocitly na rozcestí. Zatímco o vynesení první družice na orbit se postaral Werhner von Braun, spadající pod armádu, druhý úspěšný pokus v rámci programu Vanguard mělo na kontě námořnictvo. Ale pokud měly mít závody o vesmír jasnou koncepci, která z těchto dvou složek branné moci bude mít hlavní slovo? Eisenhowerově administrativě se ovšem příliš nezamlouval koncept vojenského střihu. Hlasy vědecké obce a kritiků dobývání vesmíru v režii ozbrojených sil nabíraly na síle a nakonec bylo rozhodnuto, že jádro vesmírného programu zůstane v civilních rukou. Ale jak má vypadat organizace, která by se měla o tak rozsáhlý a komplexní program starat? Jednoduché řešení navrhnul viceprezident Richard Nixon: organizace, která má zkušenosti, personál a zázemí přece už existuje! Stačí ji jen podpořit a uvolnit jí ruce. 29. července 1958 příslušné dokumenty prošly Kongresem, prezident Eisenhower přidal svůj podpis a 1. října oficiálně začala existovat organizace, stojící na základech NACA. Nová agentura dostala do vínku název „NASA“ (National Aeronautics and Space Administration- Národní správa pro letectví a vesmír). A jednou z klíčových postav v hierarchii nově vzniklé organizace se stal vysoký, ale mírně nahrbený a předčasně holohlavý čtyřicátník, mluvící klidným basem. Bob Gilruth se dočkal své hvězdné hodiny. Hodiny, která nakonec trvala téměř patnáct let a byla ověnčena neslýchanými úspěchy…

Kosmonautické kvízy 5. díl – Počátky pilotované kosmonautiky

Milí čtenáři, léto zatím zdárně probíhá a protože je čtvrtek, pokračujeme v prázdninové sérii kosmonautických kvízů, které vám umožňují otestovat své vědomosti z různých odvětví tohoto komplexního a zajímavého oboru. Dnes se zaměříme na počátky pilotované kosmonautiky, konkrétně na období mezi roky 1961 a 1969. Bylo to období, kdy člověk podnikal první nejisté krůčky do nového prostředí a bez nadsázky lze říci, že každá mise v tomto období byla velmi riskantní a svým způsobem průkopnická. Otázky pokrývají jak americkou tak sovětskou stranu závodů o vesmír. Téměř všechny zvládne zodpovědět i mírně poučený laik. Pokud jste pozorně četli naše články, spadající do rubriky „historie“, věřím, že pro vás nebude problém vzpomenout si na většinu správných odpovědí. Pár záludných otázek jsem si však připravil i pro zkušené znalce kosmonautiky. Zkuste „nepodvádět“, kvíz má za úkol ověřit vaše vědomosti a hlavně- je to jen zábava. Po označení vašich odpovědí u všech otázek klikněte na tlačítko „Vyhodnotit kvíz“. Vaše výsledky nebudou nikde zveřejněny. Tak vzhůru do toho a hodně štěstí při odpovídání!

Vesmírné osudy 65. díl – Robert Gilruth

Robert Rowe Gilruth

Závody o vesmír mají, stejně jako jiná odvětví lidské činnosti, své hvězdy a celebrity. U kosmického výzkumu vyvstanou každému na mysli přirozeně jména slavných kosmonautů a astronautů, ale i jména důležitých postav, které určovaly směřování kosmonautiky a pro výše zmíněné odvážné muže připravovaly neméně odvážné mise. Pro sovětský kosmický program je u širší veřejnosti synonymem jméno Sergeje Koroljova, pro americký zase postava Werhnera von Brauna. Ale konkrétně v americkém programu pracoval jeden muž, jehož jméno je pro mnoho lidí velkou neznámou, a přestože se často skloňuje na stránkách odborné literatury, málokdo si uvědomuje jeho význam. A přece byl tento muž s brilantními manažerskými schopnostmi a mozkem génia u zrodu amerického triumfu v závodě o Měsíc. Svým významem se minimálně vyrovná miláčku médií von Braunovi, jeho práce však probíhala ve skrytu, v pozadí. Bez něj by dějiny kosmonautiky vypadaly zcela jinak. Oním mužem byl…

Pravdivé obrazy ze života hrdinů kosmu

Astronauti si zakládají na své image "ostrých hochů"...

Milí čtenáři, prázdniny jsou v plném běhu a určitě jste si všimli, že náš blog krom vážného zpravodajství a seriozních témat v tuto dobu přináší i čtení pohříchu „letní“. A v této odlehčené náladě se ponese i dnešní článek. Archivy kosmických agentur, fanouškovských fotoblogů a facebookových profilů totiž občas přinášejí fotografie, které… jak to říci… ne zcela korespondují s aurou, kterou astronauti a kosmonauti kolem sebe šíří. A myslím, že by byla škoda tyto fotografie nechat skryté zrakům vás, návštěvníků blogu Kosmonautix. Předem však chci laskavého čtenáře upozornit, že následující fotografie mohou zcela změnit jeho náhled na živočišný druh, jež se zove „kosmonaut“ nebo „astronaut“. Pokud jste však odhodláni a nebojíte se o své iluze- račte svůj zrak posunout níže…

Vesmírné osudy 55. díl – Neil Armstrong

Přivítání v New Yorku

Ke svému překvapení se stali muži Apolla-11 světovými celebritami. Zřejmě nejexponovanějším byl Neil Armstrong, hlavně díky svému „prvnímu kroku“ na novém světě. Obrovské oslavy po celé Americe, miliony lidí lemující ulice, čestná občanství různých měst, to všechno se na posádku Apolla-11 valilo jako lavina. Neilovi, Buzzovi a Mikovi se dokonce dostalo velké pocty- slyšení v Kongresu. PR mašinérie NASA a vládní administrativy byla rozhodnuta využít popularity Apolla-11 do poslední kapky. Na konci září se astronauti s rodinami vydali na turné „Giant Leap (Velký skok)“, kdy během 38 dní navštívili 28 měst v 25 zemích. Cesta kolem světa končila na začátku listopadu v Bílém Domě. Hned poté se Neil přidal k turné, které pořádal komik Bob Hope pro americké jednotky ve Vietnamu a některých základnách v Evropě. Krom Neila doprovázely Hopea už tradičně i lepé děvy- pro vojáky zřejmě nejatraktivnější postavy show. Tentokrát ale musely dívky ustoupit popularitě Neila Armstronga- vojáci atraktivní modelky zcela ignorovali, když vždy po vystoupení zaplavili pódium. Jeho cesty ale nekončily Asií. V květnu 1970 navštívil ještě zajímavější místa…

Vesmírné osudy 54. díl – Neil Armstrong

Vzdalující se Měsíc pohledem z Apolla-11

Zpáteční cesta Apolla-11 probíhala v poklidné atmosféře. To nejdůležitější bylo za nimi, teď byl čas na urovnání myšlenek. Mezi „domácími pracemi“ v podobě úkonů a procedur k údržbě svého kosmického domova byli tři muži Apolla-11 hvězdami dvou televizních přenosů. Během prvního pozorovali diváci na celém světě ukázku efektů stavu beztíže, druhý zase nabídnul reflexi Armstronga, Aldrina a Collinse ohledně uplynulých historických dnů. Neil si vzal slovo jako první a připomenul nesmrtelnou inspiraci Julese Verna. Mike připomenul všechny, kteří se podíleli na konstrukci, stavbě a testování strojů, které je dovezly až na Měsíc, Buzz zase zasadil misi Apolla-11 do širšího rámce lidské zvídavosti, bez které by tato cesta nebyla možná. Přenos uzavřel opět Neil, který připomenul, na čích ramenou Apollo-11 stálo- od velikánů vědecké historie, přes americkou administraci, až po pracovníky průmyslu, jejichž dílem byl hardware Apolla. Když přenos skončil, nastal opět na palubě relativní klid. Bylo to ale ticho před bouří. Protože následující den čekal astronauty návrat do zemské atmosféry druhou kosmickou rychlostí. A to není zrovna všední záležitost…

Vesmírné osudy 53. díl – Neil Armstrong

Aldrinova stopa

Když Armstrong s Aldrinem zabezpečili modul a provedli cvičné odpočítávání startu, který by byl nutný v případě nouze, konečně měli chvíli času na to, aby se podívali z okének. Cizí krajina s paletou odstínů šedé, rámovaná naprostou černí, obzor překvapivě blízko a v prachu kameny hranatých tvarů- neuhlazené vodou ani větrem. Tento pohled dosud lidské oko nespatřilo. Mezi technickou hantýrkou se tři hodiny po přistání ozval Buzz Aldrin: „ Tady je pilot LM. Rád bych využil této příležitosti, abych požádal každého, kdo poslouchá, ať už je to kdokoli a kdekoli, aby se na chvíli zastavil a zamyslel se nad událostmi několika uplynulých hodin a vzdal díky svým vlastním způsobem.“ Potom v tichu, přerušovaném pouze hučením systémů Eagla, vykonal Aldrin svaté přijímání. Armstrong o celé záležitosti předem věděl a po celou dobu diskrétně přihlížel. Následovaly další úkony, tentokrát už podle letového plánu, kterými oba muži „opečovávali“ LM, rychle do sebe naházeli několik soust jídla a pak se už začali na připravovat to, pro co sem přiletěli- vycházku na měsíční povrch. Původně byla mezi přistáním a EVA naplánována spánková perioda, ale Armstrong předem tušil, že budou s Buzzem natolik napumpovaní adrenalinem, že o nějakém spánku nebude moci být ani řeči. Jeho předpoklad se vyplnil a jeho doporučení, aby odpočinková fáze následovala až po EVA, bylo Houstonem odsouhlaseno. Teď se oba muži ve stísněném prostoru Eaglu nemotorně navlékali do svých „batohů“ PLSS, zkoušeli jejich funkci a konfigurovali LM pro příští hodiny, kdy budou oba venku. 2 hodiny a 56 minut po začátku příprav byla z kabiny konečně vypuštěna vnitřní atmosféra a po menším úsilí Aldrin otevřel příklop. Neil se otočil zády k průlezu, spustil se na všechny čtyři a opatrně začal couvat ven. Chystal se sehrát hlavní roli v největší televizní show všech dob.