Články autora 'Ondřej Šamárek':

Skylab – laboratoř na nebesích (8. díl)

Emblém mise Skylab SL-4

Bylo to jako jeden obří paradox… Tato posádka měla ze všech ostatních nejvíce času k tomu, aby se připravila na svoji misi, jež měla být dosud nejdelším pilotovaným kosmickým letem v historii – a přesto se musela spokojit s drobky simulátorového času, které jim přenechaly dvě předchozí posádky. Když se zdálo, že členové této posádky mají svoji misi zvládnutou tak, že ji dokáží provést téměř se zavřenýma očima, začaly ze všech stran přicházet výzkumné týmy s novými experimenty, u nichž nebyl čas ani pořádně přečíst manuály, natož nacvičit příslušné postupy. Pak se postavila na zadní nosná raketa. Potom vestibulární aparát chlapíka, u kterého se problémy čekaly nejméně. A když byli astronauti konečně na stanici zabydleni, řídicí středisko tvrdošíjně odmítalo pochopit, že den má jen čtyřiadvacet hodin. Jedno z nejvíce očekávaných pozorování skončilo malou globální blamáží (byť ne vinou posádky) a aby toho nebylo dost, astronauti dostali neprávem nálepku vzbouřenců a obyčejná malá chyba v komunikaci byla stále dokola rozebírána v celostátním tisku. Ne, posádka Jerryho Carra rozhodně neměla na růžích ustláno. Čas ovšem ukázal, že to, co během svého pobytu na Skylabu dokázali, přineslo všem užitek a vědcům zajistilo práci na dlouhá léta…

Skylab – laboratoř na nebesích (7. díl)

Emblém mise SL-3

Ve specifickém oboru, jakým je kosmonautika, není výjimkou, když je start přeložen na pozdější termín. Může se tak stát měsíce před plánovaným startem, ovšem i pár minut nebo dokonce sekund před očekávaným okamžikem vzletu. Důvodů mohou být tisíce, od počasí přes poruchy pozemního vybavení až po problémy s nosičem či jeho nákadem samotným. Ovšem naprostou výjimkou jsou naproti tomu případy, kdy je start přeložen na dřívější datum. Jednou z oněch výjimek byla mise SL-3 – tedy druhý pilotovaný let ke Skylabu. Ještě v době, kdy na stanici pracovala Conradova posádka, probíhala v zákulisí programu jednání právě v tomto duchu. Vedení programu dělal vrásky na čele Parasol, u něhož si nebyl nikdo jist úrovní poškození solárními paprsky. Parasol byl konstruován pouze coby dočasné krátkodobé řešení a nebylo moudré spoléhat na něj příliš dlouho. Podle všech zúčastněných by měl být co nejdříve nahrazen plachtou Marshall sail, na jejíž vylepšené verzi se ve středisku Marshall pracovalo. Druhým důvodem k hlubokému zamyšlení byly pomocné nebo také měřící gyroskopy (tzv. rate gyros). Ty měly snímat úhlové rychlosti stanice a údaje předávat elektronickému mozku Skylabu. Ten v případě nutnosti změnil nastavení hlavních gyroskopů, jež dokázaly měnit polohu stanice v prostoru. Ovšem o věrohodnosti údajů z těchto pomocných gyroskopů začali operátoři pochybovat už v době před příletem první posádky. Gyroskopy umístěné na ATM snášely velmi špatně teplotní výkyvy během snah o záchranu stanice a jevily sklony k přehřívání a „driftu“ tedy pomalému vychylování z dané polohy. V průběhu mise první posádky se problémy s gyroskopy začaly horšit natolik, že nebylo jisté, zda Skylab přežije plánovanou přestávku mezi odletem první posádky a příletem posádky druhé. Přítomnost astronautů a transportní lodi byla klíčová. Po prvních jednáních na konci května bylo 6. června definitivně rozhodnuto o urychlení startu druhé posádky. Mise SL-3 měla nově místo 8. srpna odstartovat 27. července. Později bylo datum upraveno o jeden den na 28. červenec, aby byly zajištěny lepší podmínky pro sblížení a dokování. Jestliže předtím byly přípravy na let SL-3 tradičně hektické, nyní se tempo změnilo na téměř frenetické…

Skylab – laboratoř na nebesích (6. díl)

"chybná" nášivka první mise ke Skylabu

Pátek 25. května 1973 byl pro floridský kosmodrom poměrně netypickým dnem. Přestože se do vesmíru chystala první expedice k orbitální stanici Skylab, jednalo se o start s nejmenším počtem diváků v rámci celého pilotovaného programu Apollo. Kvůli neočekávané krizi a odkladu startu nejprve o pět dní a posléze o dalších pět dní bylo na plážích kolem KSC jen pár tisíc vytrvalců, kteří byli schopni a ochotni o deset dní prodloužit svou dovolenou. Manželky a děti astronautů nebyly přítomny – školní povinnosti se nedaly obcházet donekonečna. To však nebyla jediná zvláštnost, jež provázela start mise SL-2, jak byla první výprava nazývána. Už samotný název mise byl poněkud zavádějící. Původně měl být let Pete Conrada a jeho posádky označen jako SL-1. V průběhu příprav ale kohosi napadlo, že označení SL-1 by měl dostat start samotného Skylabu a číslování pilotovaných letů se teď příslušně posunulo. Jenže všechny tři hlavní posádky už měly v té době hotovy emblémy svých misí. Desítky nášivek a odznáčků byly už vyrobeny a nebyl čas na jejich úpravu. Conradův let se tedy stal prvním, ve kterém označení mise neodpovídalo jejímu oficiálnímu emblému. A do třetice – zcela v souladu se svou pověstí – Pete Conrad uvažoval, jak by odlehčil atmosféru během startu a, jako vždy, nepotřeboval uvažovat příliš dlouho. Pár sekund poté, co se Saturn IB v 9:00 místního času (13:00 UTC) zvedl do vzduchu a minul vrchol obslužné věže, ozvalo se Conradovo hlášení s trochu upraveným volacím znakem: „Věž volná, Houstone, tady Skylab-2-Opravíme-Cokoli, začal program rotace a sklonu!“ Atmosféru v řídicím středisku to skutečně trochu odlehčilo, nicméně Conrad by možná nebyl tak rozverný, kdyby tušil, jak málo dělilo jeho nosič od obřího průšvihu…

Skylab – laboratoř na nebesích (5. díl)

První posádka Skylabu (zleva: Weitz, Conrad, Kerwin)

Před několika minutami zažila Florida poslední start největšího nosiče v dosavadní historii dobývání vesmíru. Diváci se pomalu začínali rozcházet, možná s náznakem zklamání, neboť krátce po startu se nosič se Skylabem na špici vnořil do nízké oblačnosti. Startu přihlíželi i budoucí první obyvatelé orbitální stanice – Pete Conrad, Paul Weitz a Joe Kerwin. Podle plánu se měli příští den vydat ke stanici a strávit v ní rekordních 28 dní. Nyní byli na cestě do ubytovny posádek, zítra je čeká velký den. Záložní posádka mezitím směřovala na startovní párty, jednu z mnoha, které byly ten den v okolních barech na Cocoa beach pořádány. Po příchodu na ubytovnu ovšem Conrada, Weitze a Kerwina zastihly šokující novinky: Skylab má problémy. Podle prvních odhadů se jednalo o jakési anomálie v datech a zdálo se, že se situace každou minutou horší. Astronauti rychle pochopili, že zítra nikam nepoletí. Na svůj start si počkají minimálně pět dní, přesně takovou periodu totiž mělo startovní okno ke stanici. Přesto 15. května astronauti odstartovali. Nesměřovali však ke stanici, nýbrž ve svých tryskových letounech T-38 letěli do Houstonu, aby se mohli účastnit záchrany stanice. NASA, přes momentální šok a zklamání, stála na prahu několika dní, jež budou později srovnávány s hvězdnými hodinami, během nichž bylo zachráněno Apollo 13…

Skylab – laboratoř na nebesích (4. díl)

Skylab startuje. V této chvíli je ještě vše v pořádku...

Každý start kosmického nosiče je událostí, která v přihlížejících vzbuzuje respekt a mnohdy i úžas. O to více to platilo při startech nejmohutnější rakety dosavadní historie, kterou byl Saturn V. Jeho vzlet byl pokaždé pro diváky, ale i pro pracovníky na floridském kosmodromu fantastickým zážitkem. Kdosi napsal, že při startu Saturnu V to vypadalo, že raketa nestartuje vzhůru, ale že se Florida pod silou pětice motorů potápí. Obecenstvo samozřejmě nesledovalo start z bezprostřední blízkosti, ale z bezpečné vzdálenosti několika kilometrů. Podle svědků bylo zvláštní sledovat zážeh motorů a první okamžiky vzletu kolosu v naprostém tichu, aby akustické vlny, dorazivší se zpožděním, naprosto paralyzovaly každého diváka. Dojem nesmírné síly a majestátnosti Saturnu byl úchvatný. 14. květen 1973 byl poslední možností, jak toto ohromující divadlo zažít na vlastní kůži. Pro svůj derniérový start měl Saturn V s číslem SA-513 na špici místo běžného třetího stupně S-IVB trochu jiný náklad – orbitální stanici Skylab, připravenou přinést přelomové vědecké poznatky ohledně naší mateřské hvězdy i naší rodné planety. 25 tisíc diváků sledovalo, jak se ve 13:30 místního času přesně podle plánu nosič vydal vzhůru. Tento gigant se ze startovní rampy odlepoval už potřinácté a nebyl důvod se domnívat, že něco nepůjde podle plánu. Když po několika desítkách sekund raketa zmizela v nízké oblačnosti, dosud lehce omámené obecenstvo se začalo rozcházet. Nikdo netušil, že právě v tyto okamžiky se děje něco, co rozhodně v plánu nebylo…

Kampaň pro Vesmírné osudy skončila

vesmirne-osudy

Vážení čtenáři, jak jistě víte, úderem včerejší půlnoci skončila kampaň na podporu knižního vydání seriálu Vesmírné osudy. Rádi bychom poděkovali všem 145 příznivcům, kteří dohromady poslali 32 % potřebné částky, tedy 143 820 Kč. Když jsme projekt spouštěli, měl jsem za to, že i 10 % cílové částky bude obrovským úspěchem. Váš zájem předčil veškerá očekávání a jsme za to s Lukášem Houškou velmi vděční. Bohužel, nepodařilo se nám realizovat některé možnosti, jež mohly přinést do projektu finanční injekci. Suma, již se nakonec podařilo vybrat, nedostačuje na knižní vydání prostřednictvím Knižního startéru. Možná se to tak nejeví, ale texty Vesmírných osudů (včetně dvou osobností, které ve webové verzi nebyly zahrnuty) mají přes 1 000 normostran a pokud připočteme obrázky, nejednalo by se rozhodně o žádnou malou knížečku. Nechtěli jsme Vesmírné osudy „odbýt“ černobílým brožovaným miniaturním spiskem, proto jsme se rozhodli riskovat a vsadit na velkorysejší pojetí výtisků. Risk bohužel nevyšel…

Skylab – laboratoř na nebesích (3. díl)

Klastr Skylabu v představách výtvarníka

Na pozadí přípravy posádek pro Skylab probíhala i příprava stanice samotné. Jak už bylo v prvním díle seriálu řečeno, na základě stupňů S-IVB byly konstruovány dva exempláře, označované jako Skylab A a Skylab B. Se Skylabem B bylo počítáno jako se záložním kusem a v případě neúspěchu kusu „A“ by mohl být dostavěn, dovybaven a poslán na orbit coby druhý pokus. Zda by tomu tak bylo i v reálu, to dnes těžko zjistíme. Je sice faktem, že v jednu chvíli k podobným úvahám nebylo daleko, ale původní exemplář Skylabu nakonec své potíže po startu dokázal s pomocí astronautů překonat. Druhý exemplář ještě předtím figuroval mimo jiné v zajímavém návrhu firmy McDonnel Douglas, která v roce 1972 navrhovala v rámci společného projektu se Sovětským svazem spojení Skylabu B a sovětského Saljutu. V případě, že by Skylab do společného projektu se Sověty zahrnut nebyl, existoval návrh, podle kterého by byly některé konstrukční části Skylabu B vynechány a naopak by k němu přibyl ještě jeden transformovaný stupeň S-IVB. Ani tato idea s názvem „Advanced Skylab“ se nakonec nedočkala zmotnění a Skylab B zůstal na Zemi. Dnes si může kdokoli v National Air and Space Museum ve Washingtonu prohlédnout zevnitř tento záložní kus, upravený do podoby, jakou měl obytný a pracovní prostor Skylabu A. I čtyři dekády po svém zrodu návštěvníky udivuje a i ze současného pohledu se jedná o skutečně skvělé technické dílo. Jakou podobu tedy vlastně měla první americká orbitální stanice?

Skylab – laboratoř na nebesích (2. díl)

Oficiální emblém programu Skylab

Finální design Skylabu se v první polovině roku 1970 pomalu rýsoval v kancelářích NASA a kontraktorů. Souběžně s pracemi na projektování a výrobě stanice a vybavení se rýsovaly také kontury působení astronautů na její palubě. V té době již bylo definitivně jasné, že posádek bude více a budou startovat na své turnusy na špici raket Saturn IB. Postupně v odboru plánování vykrystalizovala idea založená na postupném vyslání tří posádek s tím, že životnost stanice bude minimálně 8 měsíců. Počítalo se tedy se třemi turnusy a pokud stanice vydrží v dobrém stavu, zůstávala otevřená možnost čtvrtého turnusu. Ve stejné době se do lunárních misí začala zakusovat sekera krácených rozpočtů a změny priorit. V lednu byla zrušena expedice Apolla 20 a v září také mise s pořadovými čísly 18 a 19. Vedení NASA začínalo pomalu obracet své zraky směrem k příštímu dopravnímu prostředku na orbit, ze kterého se posléze vyloupl program Space Shuttle. Ten však byl teprve na rýsovacích prknech a zdálo se, že Skylab bude na nějakou dobu poslední možností, jak se dostat k letové nominaci. Jenže pro několik desítek mužů hladových po křesle v kabině Apolla tady bylo pouhých devět míst. Podobná situace se nikdy neobejde bez zákulisních tahanic, manévrování a ostrých loktů. A někdo musí vždycky z kola ven…

Skylab – laboratoř na nebesích (1. díl)

Skylab

Před více než čtyřmi dekádami se Amerika probírala z měsíčního snu. Po přistání mise Apollo 17 nebyly žádné další lunární expedice v plánu. Závod o dobytí Měsíce byl vyhrán, navíc Sověti vrhli své síly směrem ke stavbě orbitálních stanic a plánovali posílat své kosmonauty na nízký orbit na rekordní časové úseky. Ovšem NASA měla i v tomto oboru své želízko v ohni. Oním želízkem byl pohrobek kdysi ambiciozního programu „AAP (Apollo Applications Program)“, orbitální stanice nazvaná Skylab. Když se Skylab ocitl v květnu 1973 na orbitu, zdálo se, že jeho dny jsou sečteny ještě dříve, než k němu dorazí první loď s posádkou. A když o šest let později zamířil zpět do atmosféry, mnoho lidí mělo neodbytný pocit ne zcela dokonale využité příležitosti. Přes těžké začátky a předčasný konec mise se ovšem jednalo o neobyčejně zajímavý a pokročilý stroj a tři posádky, jež na něm postupně pobývaly, vykonaly obrovský kus práce…

Krásy modré planety – 31. díl

Noční pohled na Zemi z ISS

Před půlrokem jsme se spolu naposledy v rámci seriálu „Krásy modré planety“ kochali zajímavými fotografiemi naší Země. Od té doby se událo mnoho důležitého a zajímavého a tak na náš seriál tak trochu „sednul prach“. Posádka ISS však nelení a nabízí nám na svých účtech sociálních sítí nové a nové fotografie, jež nám přibližují křehkost a krásu naší vesmírné oázy, na níž máme to štěstí žít. Máme za to, že i uprostřed relativně hektického období, kdy se v rámci kosmonautiky stále něco děje, si lze najít chvíli na relaxaci a uvolnění. Dnes vám proto nabízíme další várku obrázků, u nichž můžete zapomenout na problémy a starosti, a ponořit se do vizuální hostiny, kterou nám astronauti a kosmonauti na ISS servírují. Přeji vašim očím a mysli dobrou chuť!