sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Ve věku 74 let zemřel v pátek 10. července 2026 druhý bulharský kosmonaut Alexandr Alexandrov. Do vesmíru se podíval v rámci programu INTERKOSMOS. Při této misi se podíval v roce 1988 na ruskou stanici MIR při misi Sojuz TM-5.
Společnost Fi, která se zabývá technologiemi pro domácí mazlíčky, 8. července spustila sledovací zařízení pro psy, které využívá službu T-Satellite s podporou Starlink od společnosti T-Mobile, aby bylo možné zůstat připojeni napříč Spojenými státy, a to i mimo pozemní síť telekomunikačního operátora.
Japonská společnost iSpace, která se zabývá průzkumem Měsíce, kupuje nákladní kapacitu pro svůj budoucí přistávací modul, který by nesla kosmická loď Starship v lunární verzi.
Nová singapurská kosmická agentura podepsala dohodu o spolupráci se svým japonským protějškem v rámci svého úsilí o vybudování kosmického průmyslu v zemi.
Ve věku 87 roků zemřela včera, ve středu 8. července 2026 legendární americká pilotka Wally Funk. Byla poslední z žijících účastnic programu Mercury 13. V roce 2021 nahlédla v kabině New Shepard společnosti Blue Origin na několik minut do vesmíru (mise NS-16, dosažená výška 107 km)
Čest její památce.
Společnost Orbit Fab, která se zabývá doplňováním paliva pro družice, doufá, že s novým generálním ředitelem a novým kolem financování přejde od vývoje technologií k provozu.
Společnost D-Orbit podepsala smlouvu se společností ArkEdge Space. Dohoda o vícenásobném využití servisní družice ION je jednou z dosud největších komerčních dohod společnosti D-Orbit.
Indický startup Skyroot Aerospace se připravuje na svůj první pokus o start na orbitální dráhu, který se uskuteční již 12. července. Společnost plánuje rychlé rozšíření na měsíční frekvenci startů.
Program NASA pro komerční sběr družicových dat (CSDA) oznámil 23. června udělení smluv osmi novým poskytovatelům komerčních satelitních dat, z nichž tři jsou evropští: Kuva Space (Finsko), OroraTech (Německo) a Satlantis (Španělsko).
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Po šesti dekádách letů člověka do vesmíru jsme zvyklí na to, že několikrát do roka vidíme ve zprávách záběry startu pilotované kosmické lodi a stejně několikrát ročně čteme zprávu o tom, že se některá z posádek šťastně vrátila domů. V drtivé většině se jedná o dobré zprávy — let proběhl dobře, muži a ženy na palubě orbitálních stanic posunuli svou prací vědu a lidstvo zase o kousek dál a mise tím pádem splnila své úkoly. Je jen dobře, že právě tyto zprávy kolují žurnalistickým éterem. Přes všechen poprask, který v poslední době kosmonautika zažívá, je paradoxně dobře, když lidé informace o pravidelných letech na ISS přejdou bez vtší pozornosti. Znamená to totiž, že se během těchto letů nestalo nic závažného, co by posádce zajistilo (jistě nechtěný) vysílací čas v hlavních zpravodajských pořadech. V historii kosmonautiky bychom však našli mnoho misí, které nedošly naplnění a posádky se musely z nejrůznějších důvodů vracet na Zemi předčasně. Autor tohoto žebříčku si dal za cíl namíchat koktejl z méně známých a slavných případů předčasných návratů.
Vážení čtenáři, je tady opět léto a vše, co se s ním pojí — prázdniny, dovolené, sluncem prozářené dny, ale také pravidelný seriál Kosmonautixu, Top 5. Ani letos nepřijdete o žebříčky nejrůznějších zajímavostí sepsané členy naší redakce a prezentované každý pátek. Tento seriál spojený s odlehčenou dobou volna začneme paradoxně žebříčkem, který tak úplně odlehčený není. Řeč bude o kosmonautech, kterým k naplnění jejich snu chyběla jedna z hlavních ingrediencí úspěchů všeho druhu — štěstí. Člen oddílu kosmonautů — to je položka, kterou by chtěl mít možnost do svého curriculum vitae napsat nejeden muž či žena. Jenže samotný fakt, že se člověk stane členem oddílu ještě v žádném případě neznamená, že by se dotyčný nebo dotyčná měli skutečně možnost podívat do vesmíru. Časová osa historie pilotované kosmonautiky je lemována malými pomníčky těch, kteří se dostali kosmickému letu doslova na dosah, nicméně jejich životní šance jim byla z nejrůznějších důvodů nakonec odepřena. Právě o těchto případech bude dnešní žebříček Top 5. A předem je nutno uvést, že, jak již bylo řečeno, oněch případů
O mnoha projektech nejen z oblasti kosmonautiky lze říci, že svou koncepcí předběhly dobu, přičemž právě to byla de facto jejich Achillova pata. Není asi názornějšího příkladu, než program Dyna Soar. Ambiciózní koncept kosmického kluzáku, jenž by byl schopen přistání na běžné letištní dráze a současně by mohl být (samozřejmě po náležité údržbě) znovu použit — to zní i dnes velmi přitažlivě. Dyna Soar však, jak bylo již v předchozích dílech seriálu řečeno, trpěl jedním velkým nedostatkem. Tím byl nejasný cíl programu. Až do jeho zrušení nedokázali jeho přívrženci jasně postulovat, jakou hlavní misi by měl kluzák provádět. Možná právě tato nejednoznačnost měla za výsledek poměrně široký rozptyl návrhů a plánů na vývoj kluzáku poté, co by byla ukončena fáze testování. Ony návrhy většinou počítaly s využitím technologií vyvinutých specificky pro tento projekt. A právě ony technologie nakonec prošlapaly cestu jiným okřídleným strojům, z nichž některé měly mnohem více štěstí, než nešťastný X-20…
Poslední dvě století se nesla ve znamení obrovského rozmachu průmyslu a technologie. Občas se však zapomíná na to, že aby se přerod většinově polnohospodářské civilizace do civilizace průmyslovo-technologické mohl zdárně uskutečnit, je třeba dosáhnout markantního pokroku i v jiných oblastech. Tou nejdůležitější je oblast managementu a řízení projektů. Jakýkoli projekt, jenž nemá jasně dané zadání a v průběhu vývoje se mění základní parametry, má našlápnuto na velký průšvih. A pokud se k tomu přidá ne zcela uspokojivé financování, které nestačí na enormní ekonomickou náročnost revolučního produktu, je osud daného projektu víceméně zpečetěn. A byť byla do onoho projektu nalita obří suma (i když rozhodně nedostatečná na to, aby vývoj pokračoval slibovaným tempem), v jistém okamžiku nastává bod rozhodnutí — je rozumné investovat nadále miliardy do stroje, který de facto ve své základní podobě nemá uplatnění, nebo raději oželet dosavadní ztráty a všechno potichu odpískat? Pro Roberta McNamaru tato otázka nabírala v průběhu let 1962 a 1963 na palčivosti…
Když byla 11. září 1962 na tiskové konferenci v Las Vegas odtajněna podoba hypersonického kosmického kluzáku X-20, zdálo se, že po nekonečných zákulisních tahanicích a sporech mezi letectvem a ministerstvem obrany se pro program Dyna Soar situace konečně začíná obracet k lepšímu. Maketa impozantního černého deltaplánu budila zaslouženou pozornost a americká veřejnost by teoreticky mohla být hrdá na to, že jejich země stojí na špici technologického pokroku. Ovšem v situaci, kdy Sovětský svaz sbíral jedno kosmické prvenství za druhým, nebylo jednoduché udržet veřejnou morálku ohledně vesmírných závodů na příslušné výši. A byť Kennedyho výzva z května 1961 velmi významně zarezonovala veřejným míněním, průzkumy renomované agentury Gallup naznačovaly, že daňoví poplatníci nejsou ani zdaleka nakloněni obrovským výdajům, jež s sebou kosmická kampaň nutně nesla. Další technologický výstřelek bez jasného určení, jakým se Dyna Soar mnohým jevil, mohl veřejnost obrátit ještě více proti výdajům na kosmonautiku a zejména na vojenské kosmické projekty. Jen velmi málo zasvěcených vědělo, že na druhé straně zeměkoule se na rýsovacích prknech rodily ideje, jež byly velmi podobné právě
Myšlenka na sestrojení hypersonického kluzáku tak, jak se objevila na rýsovacím prkně Eugena Sängera, byla již na první pohled nesmírně ambiciózní v mnoha ohledech. I když pomineme v té době ještě téměř zcela neprozkoumané oblasti aerodynamiky vysokých rychlostí, termodynamiky, materiálového inženýrství a raketového pohonu, jeden aspekt doslova bije do očí. Ve své finální podobě měl být Silbervogel pilotovaným strojem. A to s sebou neslo poměrně vysoké nároky, na něž tehdejší věda a technika jednoduše neměla odpověď. Systém zajištění životních podmínek by spolu s hermetickým kokpitem býval musel být velmi těžký, což by se odrazilo na celkové hmotnosti stroje. Hlavně však Sänger velmi hrubě podcenil pracovní zátěž pilota. V extrémně dynamickém prostředí, jakým klouzavý let hypersonickou rychlostí na hranici kosmického prostoru je, záleží na precizní navigaci, orientaci a dokonale načasované sekvenci úkonů. Jisté zkušenosti s letouny s raketovým pohonem již v té době existovaly (například raketová samokřídla Alexandra Lippische, z nichž vyšel známý Messerschmitt Me-163 Komet), nicméně tehdejší stroje oplývaly výkony řádově nižšími, než by bylo zapotřebí pro realizaci Silbervogelu. A přestože se během dekády a půl
V posledních desetiletích učinila věda a technika obecně obrovský skok kupředu. S nástupem výpočetní techniky (a v poslední době také umělé inteligence) dokáží inženýři a konstruktéři simulovat a evaluovat nové principy a technologie v neporovnatelně kratším čase, než tomu bylo třeba před třiceti lety, natožpak před šedesáti. O to více je záhodno smeknout pomyslný klobouk před neuvěřitelným umem všech zainteresovaných, kteří v začátcích éry praktické kosmonautiky dokázali dostávat do vesmíru stroje pouze s využitím logaritmického pravítka a s primitivními počítači pracujícími s děrnými štítky nebo s obrovskými magnetickými pásy. Zkratky jako CFD (Computational Fluid Dynamic) byly v té době hudbou daleké budoucnosti, přesto tehdejší konstruktéři učinili první nesmělé krůčky lidstva do kosmického prostoru. První nosiče a technologie přímo vycházely z vojenských zkušeností a designů. Ovšem když bylo třeba provést malou revoluci jak v oblasti konstrukcí, tak v oblasti materiálové, logaritmická pravítka mnohdy zoufale nestačila. Na pořad dne muselo přijít testování, často iterativní typu pokus-omyl. Výjimkou nebyl ani Dyna Soar. Právě díky němu spatřil světlo světa program ASSET…
Program Dyna Soar neměl na růžích ustláno a rozhodně nelze říci, že by jeho geneze byla lehká, natož přímočará. Přes všechny útrapy a problémy se nicméně ve druhé polovině roku 1961 podařilo ustálit design natolik, že mohla být vyrobena maketa a byly vyřešeny hlavní konstrukční prvky. 11. září pak představil Boeing podobu kluzáku, který měl USAF zajistit vstup do exkluzivního klubu entit, jež dokázaly posílat do vesmíru člověka. A na rozdíl od Sovětů a NASA byl Dyna Soar koncipován jako znovupoužitelný stroj, který měl být schopen k přistání využívat vzletové a přistávací dráhy, jakých je po světě nesčíselné množství. Oproti sovětským Vostokům přistávajícím balistickým způsobem, tedy s rozptylem v řádu minimálně desítek kilometrů, a americkým Mercury, jež využívaly podobný profil návratu a navíc dosedaly do oceánu, představoval Dyna Soar lákavou alternativu jako vystřiženou z dobových sci-fi románů. Možnost přistát na předem určeném letišti, kluzák relativně snadno dopravit na místo, kde měl být znovu připraven ke startu, a to až desetkrát — to je vidina, nad níž se museli rozplývat nejen technicky založení členové personálu
Jen málo projektů, které kosmonautika za svou historii zažila, se během svého trvání neměnilo po stránce designové, termínové nebo v otázce požadavků na daný systém kladených. Výjimkou nebyl ani program Dyna Soar. Již jen fakt, že se požadavky ze strany letectva měnily tak často, že se z nich stal de facto trhací kalendář, o lecčem vypovídá. Nedosti na tom, že technologie, jež bylo potřeba použít, poměrně výrazně převyšovaly tehdejší znalosti a schopnosti aerokosmického průmyslu. Problém tkvěl také v ne zcela ukotveném záměru, na jehož základě USAF projekt posvětilo. Jistě, na konci vývoje měl vzniknout stroj-zbraňový systém. Jenže se mělo jednat o jakousi děvečku pro všechno. V gesci Dyna Soar měla být inspekce nepřátelských družic, výzvědná činnost, předsunuté (či spíše vysunuté) velitelské stanoviště, dopravní prostředek pro osoby a náklady, bombardovací platforma a další role. Jako by se činitelé USAF nedokázali rozhodnout, kam Dyna Soar zařadit. Bez jasné základní koncepce využití se jakýkoli program provozuje jen velmi těžko. Přes to všechno se v průběhu roku 1960 a 1961 podoba kluzáku určeného pro Step
Vypuštění první umělé družice, jež 4. října 1957 doslova vystřelilo vesmír na vrchol obecné pozornosti, se nemohlo nepromítnout do mnoha aspektů technologického vývoje oné doby. Impakt tohoto epochálního počinu znamenal v mnoha případech přehodnocení dosavadního kurzu u nespočetných iniciativ, programů a projektů. Mnozí historikové mají za to, že administrativa prezidenta Eisenhowera schválně vyčkávala s vypuštěním americké družice proto, aby Sovětský svaz svým krokem nastolil precedent v oblasti mezinárodního práva a Spojené státy tak mohly nerušeně rozvíjet vlastní kosmické aktivity. Ať už je to pravda, či nikoli, relativně pozdní a skeptická reakce prezidenta Eisenhowera na Sputnik dávala tušit, že ani tehdejší americká vládní garnitura nebyla tak zcela připravena na ostrý start závodu o vesmír. Avšak zatímco politici museli ostražitě našlapovat mezi křehkými vejci přízně veřejnosti, zájmů svých podporovatelů a volebního cyklu, jiné skupiny přijaly úvodní výstřel kosmického maratonu s někdy až překvapivou činorodostí. Mezi těmito skupinami krom vědců nemohli chybět ani vojáci. A americké letectvo se nenechalo dlouho prosit, aby na Sputnik příslušně zareagovalo také v souvislosti s projekty hypersonických kluzáků.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.
