Články autora 'Ondřej Šamárek':

Sága jménem Saljut – 7. díl

Vzhled stanice typu Almaz

Almaz byl pro konstrukční kancelář CKBM Vladimira Čeloměje významným programem, od kterého si mnozí slibovali velké věci. Špionáž v reálném čase, rychlé hrubé vyhodnocování pozorování přímo na palubě, stovky metrů fotomateriálu dopraveného na zemi pomocí autonomní kapsle a navíc i pozorování a experimenty v zájmu národního hospodářství – co si přát více? Ovšem realita byla trochu jiná. Už v počátcích pilotovaného programu začalo být zřejmé, že přítomnost lidí na palubě špionážní kosmické techniky nepřináší nijak významné výhody oproti automatickým družicím. Inženýry v CKBM navíc trápil ne zrovna povzbudivý výsledek dosavadního průběhu programu. Z dosavadních dvou stanic z různých důvodů fungovala pouze jedna a i v jejím případě nebylo vzhledem k původním plánům příliš důvodů k úsměvu: na palubě OPS-2 (nazvané oficiálně Saljut 3) pracovala pouze jedna posádka po dobu dvou týdnů. To bylo dost málo na projekt, který už spolykal stovky milionů rublů. Reputaci programu Almaz měla zachránit další stanice, exemplář s výrobním číslem №103. Jeho označení OPS-3 však, stejně jako u předchozích Almazů, znali jen zasvěcení. Veřejnost měla mít za to, že se jedná o další pokračování „mírového“ programu Saljut, proto stanice dostala název Saljut 5. Na počátku léta 1976 byl stroj připraven ke startu.

Sága jménem Saljut – 6. díl

Saljut 4 během příprav ke startu v jednom z Bajkonurských hangárů

V roce 1969 začali konstruktéři z kanceláře CKBEM pracovat na trupech stanic, jež přebrali ze zpožděného programu Almaz. „Osvojené“ trupy měli přetvořit v DOS, tedy „Dlouhodobé orbitální stanice“. Trupy byly celkem čtyři a v letech 1971-1973 už byly tři z nich pod názvem Saljut vypuštěny na orbit. Zatímco vojenský program Almaz se mezitím dokázal vzpamatovat a zajistit alespoň jeden úspěšný pobyt posádky na palubě vojenské stanice (pro zmatení zahraničních pozorovatelů též vypuštěné pod názvem Saljut), jeho civilní protějšek na úspěch teprve čekal. V roce 1971 sice na palubě prvního DOSu posádka pobývala tři týdny, při návratu však vinou dekomprese návratového modulu transportní lodi přišla o život. Takováto mise se přes splněný program práce na stanici úspěchem nazvat nedá. V roce 1974 zbýval konstrukční kanceláři CKBEM poslední trup převzatý z výrobní linky konkurenční CKBM na konci minulé dekády. Do stanice DOS-4 vkládali její konstruktéři velké naděje, přestože bylo stále více jasné, že využití stanic podobného typu je velmi omezené…

Sága jménem Saljut – 5. díl

OPS-2/Saljut 3 na rampě

Na východě se nesměle začínaly ukazovat první náznaky svítání, ale zatím ještě nad kazašskou stepí držela vládu noc. Uprostřed pustiny by však případný náhodný divák spatřil jasně osvětlené místo, jemuž vévodil vysoký stroj připomínající tužku. Nezaměnitelné kontury rakety Proton-K byly osvětleny oslňujícími reflektory. Obslužné plošiny a celá startovní rampa č. 81 byly liduprázdné. Nic nenasvědčovalo tomu, že se zde ještě před několika desítkami minut odehrával zápas lidí s technikou: specialisté celou noc pracovali na odstranění problémů v elektrickém systému, propojujícím nosič s jeho nákladem. Nyní bylo vše v pořádku a odtikávaly poslední sekundy před startem. Byl 26. červen 1974, přesně 3:38:00 místního času (1:38:00 moskevského času), když Proton ožil. Pomalu se vydal vzhůru, aby na určenou dráhu donesl nový přístav pro připravené posádky – stanici OPS-2, druhý stroj oficiálně neexistujícího programu Almaz. Proton-K splnil svou úlohu a po několika minutách byla stanice na určené orbitě. Rozvinula své antény a křídla slunečních baterií a poté, co byly provedeny prvotní prověrky jejích systémů bylo oznámeno světu, že Sovětský svaz vypustil novou stanici programu Saljut. Stroj dostal oficiální označení Saljut 3. Pokud by si ji však někdo mohl na orbitu prohlédnout zblízka, zjistil by, že na trupu její oficiální jméno opět není napsáno. Averze Čelomějových lidí vůči programu, který jim před pěti lety „ukradl“ rozpracované trupy stanic, se nijak nezmírnila…

Sága jménem Saljut – 4. díl

Alexej Leonov během zkoušek nového skafandru Sokol-K

Po tragédii Sojuzu-11 čekala na konstruktéry CKBEM obrovská hora práce. Po vyjasnění příčin katastrofy bylo rozhodnuto, že žádná další posádka nepoletí do vesmíru bez skafandrů. To ovšem znamenalo poměrně velký zásah do konstrukce transportní lodi. Skafandry a systémy pro zabezpečení jejich funkce zapříčinily redukci posádky ze tří mužů na dva. Nutné úpravy zabraly téměř celý rok a napříště měly dvoučlenné posádky startovat v nových skafandrech Sokol-K. V pozadí těchto změn však stále probíhaly práce v Chruničevu. Pod rukama tam technikům rostla stanice DOS-2, která byla víceméně kopií DOSu-1. Výběr posádky pro tuto stanici byl jedním z prvních úkolů nového náčelníka oddílu kosmonautů, Vladimira Šatalova, jenž v říjnu 1971 v této funkci nahradil generála Kamanina. Šatalov, sám veterán nezdařeného letu ke stanici, se dokázal dobře vžít do pocitů jež zažíval Alexej Leonov se svojí posádkou, když byli 48 hodin před startem vyměněni za jinou posádku. Jako velkorysé gesto proto jmenoval k prvnímu letu na novou stanici Alexeje Leonova a Valerije Kubasova. Kvůli nutným úpravám však vypadl z kola ven jejich druh, Pjotr Kolodin. Už v červnu 1971, po výměně posádek dva dny před startem, Kolodin tušil, že cesta do vesmíru pro něj začíná být příliš vzdálenou metou. Nicméně Leonov a Kubasov pokračovali dál a doufali, že po dlouhém čekání a mnoha frustrujících momentech budou konečně moci vplout do nitra orbitální stanice a sami na vlastní kůži zjistit, jak se skutečně žije ve vesmíru…

Sága jménem Saljut – 3. díl

Start Sojuzu-10

„Šatalov prostě nikdy neodstartuje napoprvé,“ žertovalo se mezi obsluhou startovní rampy 22. dubna 1971, když posádka Sojuzu sjížděla výtahem dolů k úpatí rakety. Šero nového dne pomáhalo zakrýt zklamání na tvářích mužů, kteří doufali, že jejich cesta povede toho dne vzhůru, nikoli dolů. Co však naplat – technika si postavila hlavu. Start měl proběhnout v 5:20 místního času, ale minutu předtím, než měly být zažehnuty motory nosné rakety, se neodpojil kabel, jenž dodával elektrickou energii do třetího stupně nosiče. Operátoři se obávali, že při startu může dojít k poškození rakety, nebo dokonce ke spuštění havarijního záchranného systému SAS. Sám šéfkonstruktér Mišin, působící současně jako technický ředitel startu, proto vzlet osobně odvolal. Podle přítomných byl možná na vině nezvykle silný déšť, jenž v hodinách před plánovaným startem bičoval kosmodrom, kombinovaný s nočním mrazem. Ať už bylo příčinou cokoli, posádka musela z lodi vystoupit a čekat na další příležitost ke startu. Pro Šatalova to nebylo nic nového – při jeho prvním letu na Sojuzu-4 v lednu 1969 došlo také k odkladu už v momentě, kdy byl Šatalov na palubě. Při jeho dalším letu na Sojuzu-8 se pak nepodařilo naplnit hlavní cíl mise, spojení mezi dvěma Sojuzy. A do třetice Šatalovova loď opět neodstartovala v daném termínu. Kolega z posádky Alexej Jelisejev si jej přátelsky dobíral: „Vždycky jsou problémy u TEBE! Všichni ostatní odstartují na první pokus, krom TEBE! To musí být ta tvoje třináctka!“ Šatalov byl totiž držitelem průkazu „Kosmonaut SSSR“ s pořadovým číslem 13. Třetí muž v posádce, Nikolaj Rukavišnikov, neříkal nic, pouze byl zachmuřený více než obvykle. Jako nováček měl obavu, zda technické problémy nebudou závažnějšího rázu a zda se vůbec do vesmíru podívá. Pro kosmonautiku ovšem platí, že ani úspěšný start nemusí znamenat výhru…

Sága jménem Saljut – 2. díl

Stavba stanice DOS/Saljut

Zdálo by se, že rozhodnutím o použití korpusů stanic OPS „Almaz“ byla ta nejtěžší práce na projektu stanice DOS vykonána, ovšem nebylo tomu tak. Technické specifikace a řešení projektu OPS postavila před konstruktéry mnoho výzev, s nimiž se museli popasovat ve velmi krátkém čase. Způsob připojování dopravních lodí, zdroje energie, pohonný systém, orientační systém, systémy zachování životních podmínek a mnoho dalších aparatur bylo nutno přepracovat s využitím stávajících systémů transportních lodí Sojuz. Na konstruktéry a manažery neustále tlačil čas. Slib, jenž dali Ustinovovi, tedy že stanice bude vypuštěna přibližně do 12-18 měsíců od zahájení prací, byl zavazující a v rámci sovětského způsobu řízení velkých projektů hraničil s nemožným. Navíc animozita vedení obou konstrukčních kanceláří, jež v projektu figurovaly, nebyla zrovna podpůrným faktorem. Přesto hned od počátku tým CKBEM a inženýři z Chruničeva našli společnou řeč. Ti posledně jmenovaní stále ještě vzpomínali na časy, kdy byl jejich tým samostatnou kanceláří pod vedením Vladimira Mjasiščeva. V kooperaci na projektu DOS viděli příležitost jak se alespoň částečně vypořádat s Čelomějovými autoritářskými manýry a získat byť jen malou míru autonomie v rámci CKBM. Ti první zase před sebou měli výzvu, jakou člověk nenachází na každém kroku…

Sága jménem Saljut – 1. díl

Saljut

Mnoho lidí bere dnes za naprostou samozřejmost fakt, že se nám čtyři stovky kilometrů nad hlavou prohání rychlostí 27 600 km/h obří a neuvěřitelně komplexní stroj, ve kterém lidé tráví dlouhé týdny a měsíce. Stanice ISS je mementem lidské vytrvalosti a vynalézavosti. Na její palubě prostřednictvím svých zástupců lidský rod žije a pracuje nepřetržitě už šestnáct let za hranicemi atmosféry. Ovšem i pro tak úžasný stroj, jakým ISS je, platí rčení, že stojí na ramenou titánů. Dlouhodobá lidská přítomnost ve vesmíru je něčím, co si člověk musel vydobýt postupnými krůčky, obrovskými náklady a občas i za cenu nejvyšších obětí. V historii lidské snahy rozšířit hranice svého teritoria má význačné místo program, jenž se na scéně objevil na konci šedesátých let a svým způsobem trvá až do dnešních dní. Jeho příběh není zejména v počátcích přímočarý, ovšem po překonání dětských nemocí prokázal kvality, díky nimž je pro něj v análech kosmonautiky vyhrazeno navýsost čestné místo. Paradoxem je, že se ve své podstatě nejednalo o jeden program, ale o dva. Navíc jeho realizaci předcházela jedna „krádež za bílého dne“…

Soutěž s Johnem Glennem zná vítěze!

Ve středu 21. prosince 2016 jsme vyhlásili soutěž o obálku razítkovanou na mysu Canaveral v den startu prvního Američana na oběžnou dráhu, 20. února 1962. Jaké byly správné odpovědi a hlavně – jak dopadla? Do uzávěrky dorazilo celkem 63 odpovědí. Včetně dvaceti z jednoho zdroje (byť z různých adres). Nevíme, jestli někdo tak moc toužil po vítězství, nebo dle hesla „kam až sahají Hujerovi“ aktivoval celé příbuzenstvo, nebo prostě jen opakovaně zapomínal, že už vlastně soutěžil a nadšeně hledal správné odpovědi znovu a znovu… Drtivá většina odpovědí byla správně, takže jen jako formalitu přinášíme jejich přehled.

Osmý den s Johnem Glennem – soutěž

Celý minulý týden jsme si připomínali legendu světové kosmonautiky v seriálu „Sedm dní s Johnem Glennem“. Nyní ho doplníme o jedinečnou možnost: o soutěž, v níž se nehraje o nic menšího, než obálku razítkovanou 20. února 1962 na mysu Canaveral. Ano, o obálku razítkovanou v den (prvního) startu Johna Glenna na oběžnou dráhu.

Sedm dní s Johnem Glennem – den čtvrtý

Senátor John Glenn

Psal se počátek roku 1995. Jako každý rok, i nyní se schylovalo ke každoroční debatě o rozpočtu NASA. Jedním z těch, kteří se tradičně do debat, handrkování a tahanic zapojovali, byl i senátor John Glenn. Mezi členy amerického zastupitelského sboru bychom našli pouze málo lidí, jež by měli k NASA bližší vztah než právě tento muž. Jeden z první sedmičky amerických astronautů a první Američan, který vykonal orbitální kosmický let, byl po právu národním hrdinou. I nyní, tři dekády po jeho letu do historie a amerických učebnic dějepisu, jej každou chvíli někdo žádal o podpis, společnou fotografii nebo alespoň o potřesení rukou. Glenn seděl u svého stolu v pracovně a probíral se podklady k nadcházející debatě. Zrovna byl zahloubán do knihy „Space Physiology and Medicine“, která byla dílem několika lékařů ve službách NASA. Náhle jej zaujala jedna ze statí v knize. Popisovala vliv pobytu ve vesmíru na astronauty. Autoři ve stati zmiňovali osteoporózu, poruchy spánku, kardiovaskulární změny, problémy s rovnováhou a další průvodní projevy pobytu v mikrogravitaci. Glenn měl neodbytný pocit, že tyto problémy mu cosi připomínají…