Články autora 'Michael Voplatka':

Thomasův fotokoutek (17)

Thomas Pesquet

Už od počátku svého pobytu na ISS je francouzský astronaut Thomas Pesquet velice aktivním fotografem a své výtvory navíc publikuje na sociálních sítích spolu s osobními komentáři u každé fotografie. Nejinak tomu bylo v uplynulém týdnu, a proto na Vás dnes čeká další porce fotografií z nízké oběžné dráhy Země. Dnes se podíváme na pyramidy, které Thomas tak dlouho marně hledal, a dozvíme se, jak je to s hledáním Velké čínské zdi. Dále uvidíme neuvěřitelné geometrické obrazce a samozřejmě nebude chybět odlet Dragonu od ISS. Nechť se Vám článek líbí!

Thomasův fotokoutek (16)

Další týden nám začíná a jak je u nás již nějakou dobu zvykem, pondělky patří fotokoutku francouzského astronauta Thomase Pesqueta. Ani v uplynulých dnech Thomas u spouště fotoaparátu nezahálel. Dnes se můžete těšit jak na slušnou dávku snímků přírodních krás naší rodné planety, tak na nemálo fotografií měst se zaměřením na Thomasova tolik oblíbená letiště. Dále se dočtete, jakým způsobem se výzkumem na ISS připravujeme na cestu k Marsu, a možná se váš slovník obohatí o jedno známé a velice populární dánské slovo. U každé fotky samozřejmě nechybí originální popisek astronauta přeložený do Vaší mateřštiny (bratia Slováci prepáčia ;). Pohodlně se tedy opřete a dopřejte si několik minut nerušeného prohlížení.

ESA – 20. díl – Formule 1 na oběžné dráze

GOCE

Ačkoli se valná většina hmoty zemské atmosféry nachází pouhých několik kilometrů nad povrchem naší planety, její nejřidší vrstvy sahají stovky kilometrů vysoko. Stopy plynného obalu Země dokonce dokážeme detekovat i několik tisíc kilometrů nad povrchem. Tento fakt přímo ovlivňuje použitelnost satelitů na nízkých oběžných drahách. Mnohé družice se totiž potřebují dostat co nejblíže k zemskému povrchu kvůli maximalizaci rozlišovacích schopností palubních přístrojů. Na druhou stranu by ale měly zůstat raději co nejvýš, aby je ojedinělé částice atmosféry nebrzdily a nesnižovaly tak jejich rychlost a tím pádem i oběžnou dráhu. Mezi těmi nejníže pohybujícími se oběžnicemi Země zaujímá speciální místo jeden rekordman. Družice, která vypadá zcela jinak než všechny ostatní. Družice, jejíž design využíval některé prvky letadel. Družice, která se pohybovala na samotné hranici zániku – evropský průzkumník zemského gravitačního pole GOCE.

Spitzer objevil fascinující planetární soustavu

TRAPPIST-1

Včera v sedm hodin večer našeho času NASA TV vysílala tiskovou konferenci, na které byl oznámen opravdu vzrušující objev celkem sedmi exoplanet obíhajících červeného trpaslíka vzdáleného pouze 39 světelných let od Slunce. To by ještě nebylo nic tak mimořádného. V dnešní době známe již přes 3000 planet mimo Sluneční soustavu a dalších více než 2000 jich čeká na potvrzení. To, co řečený objev činí tak výjimečným, je fakt, že všech sedm exoplanet má velikost srovnatelnou se Zemí a tři z nich dokonce obíhají svou mateřskou hvězdu v obyvatelné zóně.

Evoluce Falconu 9 a jeho přistání

Falcon 9 přistává

Budou tomu téměř čtyři roky od doby, kdy jsem sledoval první malý a nesmělý skok Grasshopperu na testovacím stanovišti. Byla sobota 21. září roku 2012 a SpaceX tehdy začala testovat motorické přistání prvního stupně rakety. Prozatím šlo o zmenšeninu raketového stupně s mohutnou podpůrnou konstrukcí, na které raketa stála. První poskočení Grasshopperu nebylo výše než dva metry. Když jsem viděl video z uskutečněného testu, na jednu stranu jsem měl velkou radost, že se sen pomalu stává realitou. Na stranu druhou jsem ale chtěl víc. První drobný skok byl na videu stěží vidět a hlavně, doba, za kterou měl první stupeň Falconu 9 přistát při ostré misi, se zdála neuvěřitelně daleko. Nejeden fanoušek SpaceX včetně mě měl tehdy skryté obavy, jak se budou testy přistání vyvíjet a zdali tato průkopnická firma vše dotáhne do úspěšného konce. Po třech letech a třech měsících od prvního skoku pak nejnovější verze Falconu 9 úspěšně vynesla několik satelitů ORBCOMM na oběžnou dráhu a první stupeň bezproblémově přistál kousek od místa startu. 8. dubna letošního roku pak přišlo ještě náročnější přistání na lodi v oceánu. Pojďme se v úchvatném videu podívat, jakou cestu prošel Falcon 9 od prvního drobného skoku Grasshopperu až k sebejistému přistání v minulém týdnu.

Evropská navigační síť se rozrůstá

Galileo

V pátek 24. července dorazily na evropský kosmodrom v Guyanském kosmickém středisku dva satelity navigačního systému Galileo s čísly 9 a 10, aby podstoupily finální přípravy na svůj start. Jelikož celému systému předcházelo několik prototypů a čtyři testovací exempláře, devítka a desítka jsou pátým a šestým plně operačním satelitem. Stavba dalších čtrnácti kusů v současnosti probíhá v OHB v Německu. Po závěrečných testech byly koncem srpna nádrže Galilea 9 a 10 naplněny hydrazinem a poté byly oba satelity připojeny k hornímu stupni Fregat. Následovalo uzavření do aerodynamického krytu, převoz na startovní rampu a připojení k raketě Sojuz ST-B. Velmi časného rána 11. září pak Sojuz úspěšně odstartoval a Fregat oba satelity správně umístil na plánovanou dráhu s apogeem ve výšce 23 500 kilometrů. Po úspěšném spuštění a otestování systémů byly oba satelity předány řídícímu centru Galilea. Nejvyšší představitelé mise označili start i uvedení na oběžnou dráhu jako učebnicové a doposud nejhladší ze všech. V našem dnešním článku Vám přinášíme časosběrné 4K video, ve kterém se můžete podívat na celou přípravu obou satelitů, jejich převoz a připojení k raketě i jejich start.

VIDEO: Historie objevů asteroidů v pěti minutách

asteroidy

Nesmírně rozlehlé pustiny vesmírného vakua v okolí naší planety nejsou až tak prázdné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Kromě planet a jejich měsíců jsou ve Sluneční soustavě statisíce planetek neboli asteroidů. V posledních letech se na ně upírá stále větší pozornost vědců, meziplanetárních sond, astronomických observatoří a dokonce i soukromých firem. Planetky totiž představují nejen zdroj informací o vývoji a počátcích Sluneční soustavy, ale také potenciální ložiska surovin pro vesmírnou infrastrukturu. V dnešním videu se můžete podívat na to, jak mezi lety 1970 a 2015 probíhal objev všech planetek na oběžných drahách mezi Sluncem a Jupiterem. Video je v obřím 8K rozlišení a je to vskutku fantastická podívaná, při které člověk jen nevěřícně žasne.

Rukavice skafandru musí perfektně padnout

Vzpomínky na výcvik

„Právě jsem se vrátila ze zkoušení rukavic, které používám v Laboratoři neutrálního vztlaku NASA (NBL – Neutral Buoyancy Lab) při výcviku výstupů do volného kosmu. Tyto rukavice už jsem během svého výcviku používala, avšak správná úprava a nastavení rukavic je umění a i přesto nikdy nedosáhnete perfektního výsledku. Vždy je zde něco nového, co musíte zkusit, abyste se ujistili, že to v rukavicích dobře zvládnete. Je-li nějaká změna, o kterou se pokoušíme výrazná, naši odborníci na skafandr EMU naplánují takovouto zkoušku, abychom se ujistili, že nám rukavice stále padnou a jejich celková konfigurace je stále dobrá.

Deník astronautky, návrat (druhá část)

úvodní obrázek

„Toto je druhý zápis ze závěrečné série v mém deníku, ve kterém se ohlédnu zpět za svým odletem ze stanice, přistáním a adaptací na život na Zemi! Připoutání se v Sojuzu není tak rychlé jako zapnutí bezpečnostního pásu v autě. Prostor je velice stísněný, poloha těla je nepohodlná a na některé popruhy není jednoduché dosáhnout. Jak jsem se navíc naučila během naší zkoušky těsnosti skafandru Sokol, stav beztíže tuto činnost nijak neusnadňuje, protože vaše tělo nezůstává v sedadle. Když tedy bylo všechno hotovo, byla jsem vděčná. Kyslíková i ventilační hadice byly připojeny, komunikační a biometrické kabely také, ramenní, stehenní a kolenní popruhy zapnuty. Zatím jsem je nedotáhla, protože od brzdícího zážehu a vstupu do atmosféry nás stále dělí několik hodin. Navzdory fyzické námaze při poutání jsem stále v Sokolu necítila horko, takže jsem nezapnula ventilaci skafandru a užívala si několik minut ticha navíc.

Vyroste ve vesmíru obří elektrárna?

vesmírná elektrárna

Nejhustěji obydlená místa planety, tedy vysoce urbanizované městské aglomerace na východním pobřeží USA, v západní Evropě a v Číně, denně zkonzumují nesmírné množství elektrické energie, která může být vyrobena několika způsoby. Tradiční fosilní zdroje jsou trvale neudržitelné a každý, kdo má trochu rozumu, se snaží je co nejdříve nahradit. Obnovitelné neboli zelené zdroje, jak jsou v současné době nazývány, jsou sice trvale udržitelné, avšak prozatím neposkytují dostatečný výkon pro mnohamilionové megalopole a také je nutné je co nejvíce kombinovat kvůli jejich nestabilitě. Posledním velkým hráčem je energie jaderná, která sice bezpečně pokryje požadovanou spotřebu, avšak má mnoho odpůrců, kteří se bojí o životní prostředí a bezpečnost obyvatelstva. Jak takové dilema vyřešit? Pomohlo by snad přesunutí tohoto problému mimo naši planetu? Co kdybychom postavili obří elektrárnu na oběžné dráze?