Články autora 'Vladimír Pecha':

Kometa Čurjumov-Gerasimenko je kontaktním binárním tělesem

Je tomu už víc než rok, co nám kometa 67P naservírovala nečekané překvapení. Jak se sonda Rosetta přibližovala k jádru, a palubní kamery začínaly rozeznávat první detaily (z počátku o velikosti několika pixelů), bylo jasné, že Čurjumov-Gerasimenko není fádní víceméně sférický kosmický valoun. Čekání na další nově uveřejněné snímky agentury ESA připomínalo hysterii fanoušků nejúspěšnějších současných internetových a televizních seriálů. Čeho se dočkáme příště? Prakticky od úplného počátku, kdy nám rozlišení umožnilo pozorovat větší detaily, bylo zřejmé, že tělo komety je daleko členitější než nejdivočejší sny odborníků pro výzkum meziplanetární hmoty. Původ a vývoj jejího jádra provázely rozvášněné debaty. Je nepravidelný tvar 67P důsledkem dlouhotrvající nepravidelné eroze? Narušuje sublimace středové oblasti komety více než okrajové výčnělky? Nebo jde naopak o těleso složené ze dvou objektů?

Nejúspěšnější kometární lovec všech dob

Koho by před dvaceti lety napadlo, když 2. prosince 1995 nosná raketa Atlas dopravila na oběžnou dráhu téměř dvoutunovou sondu SOHO, že půjde o našeho nejúspěšnějšího lovce vlasatic? Dnes už dělíme historii objevů těchto fascinujících ledových cestovatelů sluneční soustavou na dobu před touto sondou a po ní. 13. září letošního roku se v datech kosmického detektoru Solar and Heliospheric Observatory objevila jubilejní kometa s pořadovým číslem 3 000. Než začala sonda pozorovat Slunce a jeho okolí, podařilo se nám objevit něco kolem devíti set komet díky pozemským pozorováním a pouhých pár desítek pomocí kosmických observatoří. Primárním cílem mise, jak už z názvu vyplývá, je nepřetržité monitorování slunečního povrchu a jeho okolí. Dvanáct palubních přístrojů umí nezávisle měřit a pozorovat naši mateřskou hvězdu či její jednotlivé oblasti, nebo dohlížet na provoz jiných zařízení sondy.

Poslední update mise New Horizons

Minulý pátek opět rozvířil vody internetových fanoušků vesmírného výzkumu tým mise New Horizons, dokonce rovnou jeho vedoucí Alan Stern. V pátek večer proběhla v rámci pravidelného pořadu Weekly Space Hangout (o který se starají redaktoři serveru Universe Today) webová konference s opravdu zajímavými hosty. Za všechny jmenujme Sterna, jeho „pravou ruku“ Alici Bowman (ta dohlíží na tým letové kontroly), či neúnavnou publicistku Emily Lakdawalla ze Společnosti pro planetární výzkum. Pojďme si teď stručně shrnout některé novinky kolem tohoto zajímavého projektu.

Ještě než se dostaneme ke klíčové novince konce pracovního týdne, zrekapitulujme si krátce, jak je na tom nyní sonda i její tým. Pro Alana Sterna bylo toto léto nejzajímavějším obdobím jeho profesní dráhy. Vědecký tým mise vypracoval rozsáhlý odborný článek na základě dat, která stačila dorazit do sítě DSN v průběhu konce července a srpna. Text je momentálně pod odbornou kontrolou před publikací, a je pod ním podepsaných plných 152 spoluautorů. V současné době členové týmu připravují ještě rozsáhlejší práci (tzv. white paper), která by měla být dokončena příští měsíc, a veřejně publikována na listopadové „Planetary Science Conference“. Tam bude tématice planetky Pluto a sondě New Horizons věnováno na osmdesát prezentací.

Nejpřesnější hvězdný metr slaví první rok ve vesmíru

V pátek 21.8.2015 završila astrometrická sonda Gaia svůj první pracovní rok na orbitu kolem libračního bodu L2 v plném pracovním režimu. U té příležitosti zveřejnila Evropská kosmická agentura toto úterý krátký přehled prozatimních vědeckých výsledků. Dlužno dodat, že jde o fenomenální úspěch na poli moderní astrometrie. Sondu na oběžnou dráhu vynesl ruský nosič Soyuz ST 19. prosince 2013 z kosmodromu v Kourou. Poté započala půlroční cesta do blízkosti bodu L2 ležícího přibližně 1,5 milionu kilometrů od Země (ve směru od Slunce, takže naše planeta slouží jako primární stínění před rušivým zářením naší domovské hvězdy).

Čtvrtstoletí nejslavnějšího kosmického teleskopu

Výročí – a obzvlášť ta kulatá – bývají vždy ve znamení bilancování. Sečtou se úspěchy, odečtou slepé uličky a problémy, je to skoro takový očistný rituál pro všechny zúčastněné. Málokdy si to přiznáme, ale jakákoli podobná oslava nutí i nás samých zamyslet se nad tím, co se povedlo, a co méně, a co případně vůbec. V případě letošních oslav čtvrtstoletí Hubbleova teleskopu by si možná takový rituál zasloužil ještě něco víc. Jenže je těžké hodnotit oslavence, který je vlastně „dědečkem“ v záplavě dnešních vědeckých přístrojů, a zasluhoval by si spokojený odpočinek. Přitom se těší plnému zdraví, a je stále ve vynikající kondici. Proč dědečka, když Hubble slaví „pouhé“ čtvrtstoletí činnosti? Inu ve vesmíru mimo ochranný štít atmosféry ubíhá čas jinak. Ale i pokrok v technologiích a vědě se za tu dobu, co si tam senior Hubble spokojeně obíhá, neuvěřitelně zrychlil. Budujeme obří pozemní observatoře, které svým rozlišením stonásobně předčí jeho rozlišení, vyvíjíme kosmické detektory, které budou schopny přímo pozorovat atmosféry vzdálených exoplanet…

Překvapivá měření fádní galaxie v rentgenovém oboru

Detektory v rentgenovém oboru na oběžných drahách tvoří důležitou oporu našeho vesmírného výzkumu. To, že se zprávy o nich v posledních týdnech neobjevují na titulních stránkách médií, neznamená, že by nebylo o čem psát. Právě naopak. Jelikož atmosféra pohlcuje rentgenové záření už ve výškách 60 km nad hladinou moře, skutečný rozvoj tohoto podoboru astronomie začal až s nástupem kosmických teleskopů. Jedním z nich je doslovný rekordman – čtyřtunový XMM-Newton Evropské kosmické agentury se dostal na excentrickou oběžnou dráhu kolem Země v prosinci 1999. Od té doby provedl řadu zajímavých pozorování od objektů naší sluneční soustavy až po ten nejvzdálenější vesmír. Jedno z jeho posledních pozorování je obzvláště zajímavé a týká se prapodivné trpasličí galaxie.

Kosmická šňůra perel detektorem Chandra

Pomocí rentgenového detektoru Chandra se astronomům podařilo „zvážit“ rozlehlou galaktickou kupu v adolescentním vývojovém stadiu. Ta se navíc utvářela v době, kdy byl vesmír daleko mladší. Galaktickou kupu teď pozorujeme v relativně mladém věku pouhých osmi set milionů let po jejím vzniku. Zároveň tvořila součást vesmíru v době přibližně 3,3 miliard let po velkém třesku. Jde o jeden z nejhmotnějších a nejvzdálenějších objektů, u kterých se vědci snaží určit jeho hmotnost i další vlastnosti. Rozsáhlou strukturu objevil „konkurenční“ detektor Evropské kosmické agentury XMM-Newton. Pomocí měření teleskopu Chandra se pokusili astronomové odhadnout úhrnnou hmotnost kupy. Ta vychází na 400 bilionů Sluncí a nachází se asi 9,6 miliard světelných let od nás.

Hubbleův teleskop a miliony opuštěných hvězd

Asi každý z nás zakusil v dětství zvláštní pocit, kdy se nám podařilo zvednout pomocí magnetu sponku nebo jiný drobný kovový předmět. Bez problému překonáte gravitační působení celé naší planety snáze, než se nasnídáte. Je zajímavé, v jakém nepoměru se nachází některé ze čtyř základních sil našeho vesmíru. Ale pokud se vydáme do hájemství velmi hmotných objektů, přebírá veškerou aktivitu gravitace…O posledním programu Hubbleova teleskopu (hraničním poli Frontier Fields a souběžném Parallel Fields) jsme vás už informovali zde. Původní myšlenka celého projektu spočívala v tom, že jsme chtěli ještě podrobněji poznat celý pozorovatelný vesmír. Je skutečně tak homogenní a izotropický, jak nám to potvrdila předchozí Hubbleova hluboká a ultrahluboká pole? Nemáme se podívat ještě jiným směrem? Skeptici se do toho obuli v plné síle, ale tím vlastně přiměli personál teleskopu vymyslet zajímavý (a zřejmě poslední dlouhodobý) projekt v historii tohoto teleskopu.

Další data sondy Voyager 1 z mezihvězdného prostředí

Nejvzdálenější výtvor lidských rukou, odkaz silné generace popularizátorů vesmírného výzkumu Carla Sagana či Arthura C. Clarka a zároveň jedna z vlajkových lodí NASA je v dobré kondici a neustále odesílá data, která v současnosti formují vznik nové vědní disciplíny. Voyager 1 se vydal na svou předlouhou pouť vesmírem 5. srpna 1977, a to paradoxně o 16 dní později než jeho sesterská sonda Voyager 2. Proto dvojka drží světový rekord nejdelší nepřetržitě probíhající kosmické mise. Voyager 1 se v současné době nachází více než 130 astronomických jednotek od Země (díky poloze naší planety má v tuto roční dobu blíž ke Slunci) a vzdaluje se od nás rychlostí 61 000 km/h. Jeho slabý signál cestuje přes 17 hodin, než jej zachytí některá ze stanic sítě DSN. Každý rok urazí přes 520 milionů kilometrů (relativně ke Slunci).

Další důkaz o koloběhu vody otisklém na povrchu rudé planety

Poslední výzkumy roveru Curiosity naznačují, že hora Mount Sharp je vytvořena z četných vrstev usazenin rozlehlého jezera, jež se střídavě plnilo vodou a vysychalo v průběhu desítek milionů let. Jde možná o další z důkazů, že na Marsu kdysi panovalo mírné klima a tamní atmosféra umožňovala přirozený koloběh vody. Naše další pátrání by se mělo zaměřit na to, jestli šlo pouze o lokální a dočasné podmínky, nebo zda to byl jev celoplanetární a dlouhodobý. Vadou na kráse totiž je, že zatím neznáme mechanismus, který by to tehdejší atmosféře umožnil v globálním měřítku, navzdory její předpokládané vyšší hustotě na raném Marsu.