Svět nad planetou (8. díl)

Vladimir Titov

Vladimir Titov byl odhodlán dát do nadcházející mise naprosto vše. Temné období bylo snad již definitivně za ním, přesto byly vzpomínky na předcházející čtyři roky stále živé. Nejprve byl v dubnu 1983 velitelem Sojuzu T-8 a měl pracovat na stanici Saljut 7. Nevyklopená anténa systému Igla však zhatila všechny plány na spojení se stanicí a Titov se svojí posádkou museli už po dvou dnech zpátky domů. Podruhé dostal příležitost o pár měsíců později, v září 1983. V den startu se jeho raketa ani neodlepila od rampy – její požár si vyžádal aktivaci záchranného systému a Titovův let tentokrát trval jen něco málo přes pět minut. Potřetí jeho šance zhasly ještě předtím, než se na rampu vůbec dostal. Jeho parťákovi Alexandru Serebrovovi lékaři vystavili stopku týden před startem a místo nich do křesel v Sojuzu TM-2 usedli Jurij Romaněnko a Alexandr Lavejkin. Zdálo se, že s každou novou nominací se Vladimiru Titovovi vesmír paradoxně vzdaluje. Mnozí se obávali, že po posledním debaklu se Sojuzem TM-2 se už psychicky nedá dohromady. Stigma smolaře bylo natolik silné, že například Bulhaři, kteří se od ledna 1987 připravovali na let svého kosmonauta, nechtěli o Titovově případném jmenování do sovětsko-bulharské posádky ani slyšet. Přesto měl Vladimir Titov své zastánce a ke své radosti se od jara 1987 připravoval na svou novou šanci – byl jmenován velitelem třetí dlouhodobé expedice na Mir. A ať si každý říká, co chce, nejdůležitější je, když člověku věří lidé, kteří jsou mu nejblíže. „Smolař? Blbost. Pod tímhle chlapíkem vybuchla raketa a on to přežil. Když už, tak je největším šťastlivcem v programu.“ Pokud o vás někdo mluví takto, vlije to člověku do žil sílu bojovat s osudem. Zvláště když je to člověk, jenž je vaším parťákem a navíc moc dobře z vlastní zkušenosti ví, jak moc bolí nepřízeň osudu a nadřízených…

   

Laťka se zvyšuje

   

Oním parťákem, který nad Titovem nelámal hůl, byl Musa Chiramanovič Manarov. Rodák z ázerbajdžánského Baku neměl rozhodně na růžích ustláno. Kořeny jeho rodiny sahaly do Dagestánu, do relativně malého etnika Laků. Pro notoricky podezřívavé a v mnoha směrech bigotní smýšlení činitelů na všech úrovních bylo zařazení takto etnicky „zatíženého“ inženýra, jenž se mimo jiné podílel na modernizaci Sojuzu na modifikaci „TM“, do jakékoli posádky prostě nemyslitelné. Několikrát měl alespoň malou šanci na let na dosah ruky, když byl členem několika záložních a rezervních posádek, nicméně jeho ambice se nikdy nezhmotnily v podobě nominace do hlavní posádky.

Nejblíže vesmíru se Manarov dostal v řídicím středisku, kde zastával funkci komunikátora. Paradoxně tak mohl zprostředkovávat komunikaci Romaněnkovy posádky, v níž měl původně figurovat on sám, ale nakonec místo připadlo Alexandru Lavejkinovi. Manarov měl, stejně jako mnoho jeho kolegů, jež se do vesmíru nikdy nepodívali, všechny důvody pro pesimistický pohled na svět a své místo v programu pilotovaných letů. Na rozdíl od desítek neznámých mužů, jejichž jména se nikdy nedostala do oficiálních statistik o vesmírných misích a které zná jen pár nadšenců historie kosmonautiky, se však na Manarova v březnu 1987 usmálo štěstí. Byl jmenován do hlavní posádky expedice EO-3, které měl velet Vladimir Titov.

Hlavním cílem této expedice mělo být dosažení bájné hranice jednoho roku nepřetržitého pobytu v kosmu. Krom toho měli Titov s Manarovem hostit dvě návštěvnické posádky a původně bylo v plánu i přijetí nového modulu 77KSD (Kvant-2). Ovšem na podzim 1987 byl start Kvantu-2 odložen na rok 1989. I tak však čekala třetí dlouhodobou expedici docela rušná směna.

Posádka Sojuzu TM-4 (zleva: Titov, Manarov, Levčenko)

Posádka Sojuzu TM-4 (zleva: Titov, Manarov, Levčenko)
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts)

Do vesmíru však neměli Titov s Manarovem startovat sami. Původně je měl doprovázet lékař Valerij Poljakov. Jeho úkolem bylo posouzení fyzického a psychického stavu Jurije Romaněnka. Spolu s ním a Alexandrem Alexandrovem se Poljakov měl po předání směny vrátit na Zem. Ovšem do hry zasáhly vnější vlivy. Ke své realizaci se v té době blížil první start sovětského raketoplánu a málokdo pochyboval o tom, že budou následovat i jeho pilotované mise. Bylo třeba budoucí piloty raketoplánu seznámit s prostředím a podmínkami během orbitálního letu. Prvním mužem z oddílu kosmonautů pro Buran (ve skutečnosti bylo oněch oddílů více, ale to je úplně jiný příběh) jenž se podíval na orbit, byl Igor Volk. Ten v létě 1984 pobýval týden a půl na palubě Saljutu 7. Stejnou šanci měl nyní dostat i jeho kolega, velezkušený testovací pilot Anatolij Levčenko (s náletem přes 3,5 tisíce hodin na 87 typech letounů), jenž měl při prvním pilotovaném letu Buranu figurovat coby velitel záložní posádky. V květnu 1987 tak, obrazně řečeno, Levčenko vyšoupl Poljakova z jeho křesla.

Dva dny před plánovaným datem startu na posádku čekal pořádný „nervák“. Syn Musy Manarova byl hospitalizován se žloutenkou. Byly provedeny rychlé testy u členů posádky a naštěstí nikdo z nich známky hepatitis nevykazoval. Sojuz TM-4 s posádkou Titov / Manarov / Levčenko tak odstartoval z Gagarinské rampy kosmodromu Bajkonur podle plánu 21. prosince 1987 v 17:18:03 místního času (11:18 UTC). Přestože se po startu všechny antény a panely solárních článků na Sojuzu vyklopily tak, jak měly, Titov byl zcela jistě jako na trní. Fakt, že člověk odstartuje a dostane se na orbitální dráhu ještě nemusí znamenat, že jeho mise dosáhne vytyčeného cíle. Titov coby veterán nešťastné mise Sojuzu T-8 si to bezesporu dobře uvědomoval. Jako „odstrašující příklad“ mohl sloužit třeba Nikolaj Rukavišnikov. Přestože měl při dvou ze svých tří misí namířeno na Saljut 1, respektive Saljut 6, nikdy se na jejich palubu nepodíval…

Naštěstí všechny možné Titovovy pochybnosti rozptýlila středa 23. prosince. Po dvoudenním letu se v dohledu objevil Mir a tentokrát šlo všechno hladce: Sojuz zaparkoval u zadního stykovacího uzlu. Trojice kosmonautů očekávala otevření příklopů s lehkou nejistotou. Bylo všeobecně známo, že Romaněnko je vyčerpaný a jeho emoce nejsou z nejstálejších. První pohled na velitele stanice tomuto očekávání dával za pravdu – Romaněnko zrovna trpěl slabým zánětem v jednom z očí a jeho pohled tím pádem připomínal lehce nepříčetného člověka. Na druhý pohled ale nově příchozí pochopili, že Romaněnko je sice fyzicky a psychicky vyčerpán, ne však natolik, aby vykazoval známky lability. Jeho občasné vzteklé neurotické tirády na adresu řídicího střediska byly ve skutečnosti tak trochu dovednou manipulací, kterou si Romaněnko dokázal vydupat to, co považoval za důležité. Pro Musu Manarova, jenž jako komunikátor participoval na rozhovorech Romaněnka s řídicím střediskem, to bylo zajímavé zjištění.

Poprvé v historii nyní došlo ke střídání dlouhodobých expedic takříkajíc „za chodu“. Tato procedura šetřila čas, který nové stálé posádky dosud potřebovaly na sžití se svým pracovištěm. Starousedlíci nyní seznamovali Titova a Manarova se vším, co bylo třeba: kde je uložena palubní dokumentace, zvláštnosti práce s optickými přístroji, vědecká aparatura a její ovládání, příprava k východu do volného prostoru a tak dále. Celkově předávka a seznamování se systémy stanice a vědeckým vybavením trvala přibližně tři a půl dne. Zbytek času pak Romaněnko a spol. ukládali výsledky vědeckých experimentů do návratového modulu Sojuzu TM-3. Tato činnost se neobešla bez menších rozepří s řídicím střediskem, jehož pracovníci byli na Romaněnkův vkus až příliš starostliví a zbytečně připomínali naprosto samozřejmé věci. Situaci musel nakonec osobně uklidňovat šéf Energije Valentin Gluško. Anatolij Levčenko mezitím podstupoval svůj program s těžištěm v medicínských pozorováních a experimentech, jež měly za cíl sledovat adaptaci lidského organismu v podmínkách mikrogravitace.

Mir s připojeným modulem Kvant a transportním Sojuzem TM

Mir s připojeným modulem Kvant a transportním Sojuzem TM
Zdroj: wikipedia.org (kredit: Roskosmos)

29. prosince se naplnil čas a trojice Romaněnko, Alexandrov a Levčenko zaplula do Sojuzu TM-3, aby se vrátila na Zem. Velmi brzy ráno se Sojuz oddělil od stanice a po několika hodinách samostatného letu přistál v kazašské stepi. Přistání nebylo z nejpříjemnějších, v oblasti zrovna řádila sněhová bouře. Po dosednutí se kabina převrátila na bok a padák ji vlekl několik desítek metrů po zemi. Alexandrov měl v ten okamžik za sebou 160 dní, 7 hodin, 16 minut a 58 sekund ve vesmíru a Anatolij Levčenko 7 dní, 21 hodin, 58 minut a 12 sekund. Posledně jmenovaný se od svých kolegů oddělil a absolvoval podobný program jako před několika lety Igor Volk – v Arkalyku usedl za řídicí páku upraveného Tu-154, přelétnul jej na letiště v Žukovském, kde ihned přesedl do dvoumístného MiGu-25U, aby provedl let na Bajkonurské letiště.

Největší pozornost se ale samozřejmě soustředila na nového světového rekordmana. Jurij Romaněnko strávil ve vesmíru nepřetržitě 326 dní, 11 hodin, 37 minut a 59 sekund. K jeho velkému zklamání mu nebylo povoleno prodloužit misi tak, aby dosáhl vytoužené mety jednoho celého roku, jeho výkon však byl i tak obdivuhodný. Vzhledem ke sněhové bouři bičující step nebylo možné na místě přistání vztyčit lékařský stan a kosmonauti byli proto evakuování vrtulníky. Romaněnko chtěl do vrtulníku přejít po svých, doktoři však byli proti a tak rekordman na palubu Mi-8 putoval v křesle. Na palubě helikoptéry však opět vyjádřil přání se alespoň postavit. Po krátkém váhání lékaři svolili a Romaněnko se opatrně postavil. „Podívejte! Podívejte se na mě! Stojím! Jaký mám puls?“ vykřikoval nadšený Jura. Druhý den po přeletu na Bajkonur už scházel po schůdkách z letadla sám…

O několik stovek kilometrů výše se mezitím Titov s Manarovem chystali na nyní již tradiční proceduru. 30. prosince zakonzervovali stanici a odpojili svůj Sojuz. Poodlétli na necelých 150 metrů a čekali, až se Mir otočí o 180 °. Následovalo připojení Sojuzu k přednímu stykovacímu uzlu. Po přechodu do stanice, jejím odkonzervování a naopak konzervaci transportní lodi se kosmonauti cítili jako uštvaní lovečtí psi. Stejně jako u předešlých případů i nyní dostali čas na oddych. Jejich volno tentokrát trvalo celé tři dny a vešlo se do něj přivítání nového roku 1988 i oslava Titovových narozenin 1. ledna.

První polovina ledna 1988 byla věnována astrofyzikálním experimentům a výrobě krystalů polovodičů. 20. ledna z Bajkonuru odstartoval nákladní Progress-34, aby o dva dny později zaparkoval u zadního stykovacího uzlu stanice. Titov s Manarovem si mohli poprvé vyzkoušet práci stěhováků a zakusili také rozčarování z obsahu Progressu. Po třech dnech vykládky si postěžovali, že zatím ještě nedokázali najít poštu pro Musu Manarova, časopisy a noviny chybí úplně, zatímco naopak nechybí náhradní součástky k některým aparaturám, k nimž se tytéž náhradní díly už na palubě Miru nacházejí. „Vypadá to, jako by nikdo nekontroloval nakládku na Zemi,“ posteskli si kosmonauti během jednoho rozhovoru s řídicím střediskem.

Krom zásob, vybavení, náhradních dílů a dalších položek náklaďák přivezl i nový díl dorzálního panelu slunečních baterií. Jednalo se o osm sekcí baterií s vylepšenými články, jež měly být efektivnější a současně odolnější vůči nehostinnému kosmickému prostředí. Zajímavostí byl fakt, že do palubní sítě mělo být zapojeno pouze šest sekcí, jež se výkonem vyrovnaly starým osmi sekcím. Dvě zbylé sekce měly instrumentaci, jež předávala údaje o jejich výkonu a stavu na Zem. Navíc byly snadno vyměnitelné, proto mohly tyto sekce sloužit jako testovací stav pro budoucí inovace v oboru fotovoltaiky.

Leden se pomalu přehoupl do února a kosmonauti plnili podle svých možností a podle možností techniky nabitý letový plán. Na beztížný stav se adaptovali překvapivě rychle, jejich práci však občas hatila technika. Už nyní, dva roky po startu stanice, se začaly objevovat nepříjemné poruchy, které posádku stály čas a nervy. Občas to byly maličkosti, jako například několik nefunkčních zářivek v základním bloku (Manarov se v nich chtěl trochu povrtat, ale vedení letu mu vydalo kategorický zákaz – rtuťové výpary ze zářivek by mohly nadělat nepříjemnou paseku), ovšem došlo i na závažnější poruchy. Ventilátory v protipožárním systému se dožadovaly výměny a občas se postavil na zadní výpočetní komplex. Nejzávažnější problém se objevil 5. února. Začal stávkovat orientační a pohonný systém, setrvačníky se zastavily a stanice ztratila svou ideální polohu vůči Slunci. Záhy se projevil deficit elektrické energie a posádka musela do palubní sítě připojit i sluneční baterie svého Sojuzu i nákladního Progressu. Teprve 14. února se celá situace vrátila do normálu, když se den předtím podařilo roztočit všechny setrvačníky na Kvantu. Do té doby orientaci stanice udržovaly motorky a Titov s Manarovem byli připraveni přejít do své lodi, jakmile by začal být nedostatek elektrické energie kritický.

Poté, co byla energetická krize zažehnána, mohli se kosmonauti pustit do příprav svého prvního výstupu do volného prostoru. Krom přípravy skafandrů a náčiní Titov s Manarovem sledovali videozáznamy svých nácviků v bazénu Hvězdného městečka, aby si osvěžili potřebné postupy. Zatímco řídicí středisko dohlíželo na přečerpávání pohonných látek do staničních nádrží, oba kosmonauti prováděli údržbu skafandrů Orlan DM, které je měly udržet naživu během nadcházející vycházky – Titov opečovával skafandr s výrobním číslem 7 a Manarov skafandr číslo 9.

Manarov během příprav na výstup do prostoru

Manarov během příprav na výstup do prostoru
Zdroj: spacefacts.de (kredit. Spacefacts)

26. února se oba muži konečně dočkali. Jedním z radiálních portů na přechodovém úseku základního bloku se ven vysoukal nejprve Manarov a poté i Titov. Dvojice se přesunula na své pracovní místo u dorzálního panelu a zafixovala se v úchytech pro nohy, jež se předchozí posádce příliš neosvědčily. Nicméně pro nadcházející práci byly adekvátní a kosmonauti se mohli pustit do práce. Složili spodní část panelu a její polovinu pak odpojili od elektrického systému a následně i fyzicky. Na její místo putovala nová část. Práce šla dvojici od ruky, proto po připojení nové sekce a uskladnění staré sekce na trupu stanice oba přeručkovali až k zadní části Kvantu, aby vizuálně zkontrolovali anténu systému Kurs na Progressu, jež se po startu vyklopila později, než operátoři očekávali. Na zpáteční cestě Titov s Manarovem vyměnili některé z kazet se vzorky materiálů, jež byly vystaveny vlivům kosmu. Výstup proběhl zcela hladce a kosmonauti si mohli připsat 4 hodiny a 25 minut pobytu ve vakuu vesmíru (O bezproblémovosti výstupu svědčí i fakt, že nakonec trval o pouhé tři minuty déle, než bylo v plánu).

Po zaslouženém odpočinku se posádka opět vrhla do práce. 4. března se od stanice odpojil Progress-34, aby o pár hodin později ukončil svou existenci nad Pacifikem. A 25. března na jeho místo dorazil další náklaďák, tentokrát s pořadovým číslem 35. Přivezl 2 283 kg nákladu, z toho zhruba 400 kg tvořily potraviny. Ani nyní však Titov s Manarovem nebyli spokojeni s obsahem Progressu. Pokračoval šlendrián ohledně zajištění požadovaných položek. Přestože kosmonauti prosili o zásilku novin, po rozbalení balíku nemohli nedat najevo zklamání. Nejnovější číslo mělo datum 23. února a noviny nebyly ani chronologicky seřazeny. Gumičky, které kosmonauti nutně potřebovali, sice dorazily, ovšem byly špatného typu. Pytle s odpadem tím pádem „zdravě páchly“, protože je nebylo čím uzavřít. V Progressu také byly uloženy nádržky na pitnou vodu, ovšem nějaký dobrák k nim zapomněl přibalit uzávěry a posádka tak s nádržkami musela počkat až na další Progress. Podle zasvěcených byla za vším laxnost a rutina pracovníků odpovědných za náklad, kteří si jednoduše vždy u dané položky udělali čárku, ale pranic je nezajímalo, v jakém stavu se daná položka nachází, či zda je kompletní.

Snad aby se Titov s Manarovem mezi vykládkou Progressu a prováděním experimentů a pozorování nenudili, vyvstávaly před nimi stále znovu a znovu zbytečné problémy. Dokumentace k experimentům se často neshodovala s instrukcemi ze Země a s reálnou situací. Navíc se občas splašil systém orientace a stanice se opakovaně ocitala v energetické deprivaci. A aby toho nebylo málo, čidlo hvězd na spektrometru TTM, jež se nacházel ve svazku instrumentů „Rentgen“ na palubě Kvantu, definitivně přestalo fungovat. Známky potíží se u něj objevily záhy po zahájení činnosti, nyní zcela vypověděl službu. Zatím jeho úlohu suplovala čidla ostatních přístrojů z komplexu Rentgen, nicméně do budoucna bylo nutné počítat s výměnou tohoto ústrojí, které nebylo navrženo pro opravy během pobytu ve vesmíru.

5. května se Progress-35 oddělil od stanice a o deset dní později jej u zadního portu stanice vystřídal Progress-36. Na jeho palubě se krom tradiční zásilky pohonných látek nacházelo hlavně 300 kg vědecké aparatury, jež měla být využita během návštěvy bulharského kosmonauta na Miru. Posádka toto znamení o nadcházející návštěvě přijala s radostí. Po půlroce pobytu na palubě stanice měli Titov a Manarov konečně spatřit i jiné obličeje než tvář svého, byť dobrého, parťáka…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

http://www.astronaut.ru/register/515.htm
http://www.spacefacts.de/mission/large/english/soyuz-tm-4.htm (kredit: Spacefacts)
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Mir-kvant.jpg (kredit: Roskosmos)
http://www.spacefacts.de/graph/photo/large/english/soyuz-tm-4_manarov.htm (kredit: Spacefacts)

Svět nad planetou (8. díl), 5.0 out of 5 based on 22 ratings
Pin It
(Visited 2 578 times, 8 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (22 votes cast)
(Visited 2 578 times, 8 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


19 komentářů ke článku “Svět nad planetou (8. díl)”

  1. vencour napsal:

    To je krásné ráno, děkuji za pěkné čtení 🙂

  2. tonda napsal:

    Perfektní čtení jako obvykle!Udivilo mě,kde jsi vyhrabal ty podrobnosti,či dokonce pocity kosmonautů.Já tu dobu pamatuju a to jsem si vždy mohl přečíst v denním tisku:Let probíhá podle plánu,aparatura pracuje normálně,kosmonauti se cítí dobře.Proto je to pro mě i po letech napínavé čtení.A nabyl jsem dojmu,že ten šlendrián v Sovětském a nyní Ruském kosmickém programu je a byl neuvěřitelný!Děkuji za počtení,těším se na pokračování!

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky!
      Ty zdroje nejsou nijak obtížně dohledatelné, jen holt dříve nebyly k mání.
      A šlendrián tam byl, o tom žádná, na druhou stranu se Rusům i tak podařilo dokázat občas až neuvěřitelné věci…

    • frank napsal:

      Třeba Titov byl v mládí, než nastoupil na leteckou školu, i topičem 🙂

  3. Petr Kratochvíl napsal:

    Děkuji za další úžasné pokračování, čte se to jedním dechem. 🙂 Pořád koukám, jak často museli kosmonauti improvizovat i přes to, kolik zkušeností ruský program s pobytem ve vesmíru měl.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Rádo se stalo!
      Ta improvizace je ruským národním rysem, který třeba Američany hodně překvapoval v počátcích vzájemné spolupráce…

      • frank napsal:

        Nejenom ruským 🙂 V maličkém muzeu letectva mariňáků v San Diegu(hned vedle vojenského letiště Miramar) jsem kdysi mluvil s chlapíkem v důchodu, který byl údajně americkým vojenským přidělencem těsně po roce 1989v Česku a řekl mi, že krom Prahy a Krumlova si pamatuje tři věci : pistoli ČZ, cvičného Albatrosa nu a pak neuvěřitelnou schopnost leteckého personálu řešit věci bez „handbooks and components“:)
        Je to trochu off topic, ale když by jste někdy někdo jel mezi LA a SD tak je to logisticky dostupné místo, takový tesko baráček a tehdy tam měli i nějakésobní a letové věci od místního mariňáka, který letěl tuším 3-4x raketoplánem akorát si už nepamatuji jestli to byl Bolden ( administrátor NASA) nebo „Zambo“Zamka…
        Flying Leatherneck Aviation Museum

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Super, díky za info, přidávám do bucketlistu! 😉

  4. Michal Havlíček napsal:

    Moc pěkný článek, hezky se to čte. O kosmonautiku se tak moc a tak detailně nezajímam, spíš jen tak povrchově, proto mě překvapila ta četnost zásobovacích lodí. Chápu dobře, že co měsíc vyletěl nový Progress? To není málo, že?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za pochvalu!
      Ohledně těch Progressů – létaly cca jednou za dva-tři měsíce, což rohodně nebyla malá kadence.

  5. Jirka Hadač napsal:

    Parádní Ondro, ale to je u tebe základní kvalitativní úroveň článků, prostě máme tu na dost dlouho takové sovětsko-ruské úterý.
    Dodávám, vím dopředu přitom, že marně, že se ti ztratila opět část článku při publikaci-. Máme my to čtenáři trápení, asi na tebe pošlem nějakou kontrolu. Zatrolené počasí.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Hehe, kontrolu? Klidně. 😀
      A stran počasí – mně se právě moc líbí. Takhle krásné pozdně odpolední a podvečerní nebe už jsme tady dlouho neměli…

  6. KarelK napsal:

    Též tu dobu pamatuji, ale ač tehdy fanda kosmonautiky a astronomie, v téhle době mě sovětská kosmonautika již nezajímala, stejně jako všechno to sovětské.
    Dnes to tady hltám a čtu s napětím.
    A k těm novinám co kosmonauti v nákladu nenacházeli, možná se soudruzi báli jim nějaké poslat… 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Tomu hltání jsem moc rád!
      Ohledně novin bych spíš tipoval opravdu na tradiční šlendrián, v té době už frčela naprudko glasnosť a SSSR měl na kahánku…

  7. BlackSheepOI2 napsal:

    Vdaka za clanok. Potesi stale zistovat, co vsetko sa uz podarilo sudruhom na orbite pokazit a nejako aj opravit 🙂
    Ale ku chybam dochadzalo a dochadza i dnes. Len sa mozno s odstupom casu uz viac kladie doraz na kontrolu kvality.

    Na druhej strane ani pristup manualov ku vsetkemu, nie je to prave orechove. Ja beriem ludi, ktori vtedy boli na orbite ako hrdinov, ktori sa vedeli prisposobit situaciam a prijat rozhodnutia. Mozno na rozdiel od Amikov, kde sa stale cakalo a acka na Hudston. Vsetko ma vsak svoje rizika.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Podle mě je určitá míra autonomie nezbytná, ale divoká improvizace rohhodně není to pravé ořechové. Zlatá střední cesta.
      A díky za pochvalu!

Zanechte komentář