Svět nad planetou (5. díl)

Kvant-1

Léto roku 1986 pomalu přešlo v podzim a základní blok stanice Mir stále kroužil kolem planety bez posádky. EO-2, tedy druhá expedice (označení EO je zkratkou основная экспедиция – základní expedice), měla původně startovat v říjnu toho roku, jenže vše vázlo na modulu 37КЭ, jenž dostal oficiální pojmenování „Kvant“. Jeho vybavování se stále protahovalo a stávající termín startu modulu, tedy listopad 1986, musel být přesunut na březen 1987. Hlavní problém spočíval v dokončení a vyladění orientačního systému. Stejně jako u základního bloku Miru, i tady ještě bylo třeba dopracovat hlavně software ovládání modulu. Za dané situace nemělo smysl k Miru posílat další posádku. Kosmonauti by totiž, podobně jako první expedice, neměli téměř nic na práci. Kvant se tak stal prvkem, udávajícím tempo sovětských pilotovaných startů. Bylo nutné smířit se s faktem, že v roce 1986 zapíše Sovětský svaz do statistik pouze jeden pilotovaný let. Onen rok koneckonců nebyl nijak jednoduchým jak pro Sověty, tak pro Američany. Posledně jmenovaní se vzpamatovávali z katastrofy raketoplánu Challenger, jenž se před tisíci diváky na kosmodromu a stovkami tisíc diváků u televizních obrazovek 28. ledna krátce po startu rozpadl a na jehož palubě našlo smrt všech sedm členů posádky. Ani pro Sověty nebyl šestaosmdesátý šťastným rokem. V dubnu proběhla havárie na jaderné elektrárně, jejíž jméno se stane synonymem pro největší katastrofu nukleárního zařízení vůbec – Černobyl. Likvidace následků polykala miliardy rublů a s odstupem je možné spekulovat o tom, že Černobyl se stal jedním z faktorů, jež v konečném důsledku znamenaly ekonomický kolaps SSSR. Na pozadí těchto událostí probíhal výcvik kosmonautů pro EO-2. Ani zde však nešlo vše zcela hladce…

   

Verše i drama ve vesmíru

   

Zatímco první expedice Kizima a Solovjova byla tak trochu „mimo pořadí“ a kosmonauti nepocházeli z kádru designovaného specificky pro již naplánované expedice na Mir, druhý let ke stanici už měli provést právě z tohoto týmu. Jak už to ovšem bývá, a u sovětských a ruských letů obzvláště, nominace pro misi EO-2 prošla postupně několika změnami. Původně byla pro tuto misi zformována dvojice Vladimir Titov a Alexandr Serebrov. Misi EO-3 měli získat Jurij Romaněnko a Musa Manarov a let EO-4 pak Jurij Malyšev a Alexandr Lavejkin. Jak bylo zvykem už na Saljutech, posádka mise EO-3 měla dělat náhradníky pro EO-2, podobně tomu bylo i u posádky pro EO-4. Jenže pak začali do nominací mluvit lékaři a záhy nezůstal kámen na kameni.

Na začátku roku 1986 dostal od mužů v bílých pláštích dočasnou stopku Musa Manarov a Jurij Malyšev dostal bene pouze pro krátkodobé lety. Proběhla proto rošáda, během níž byl k Romaněnkovi přiřazen Alexandr Lavejkin a posádka pro EO-4 byla zformována „na zelené louce“, utvořil ji Alexandr Volkov a Sergej Jemeljanov. Jak už bylo řečeno, druhá expedice k Miru měla startovat v říjnu, ale průtahy ohledně dokončení modulu Kvant znamenaly, že posádky v průběhu podzimu a zimy pouze zachovávaly úroveň vycvičenosti, udržovaly návyky a čekaly, kdy konečně padne rozhodnutí o startu.

Kosmonauti se dočkali na začátku roku 1987. Práce na Kvantu se pomalu blížily do finiše a bylo tak možné stanovit termín startu EO-2. Titov se Serebrovem se měli na stanici vydat na začátku února, přičemž jejich let měl být výjimečný – během svého pobytu na Miru měli přijmout a uvést do provozu Kvant, především však měli za úkol ustavit rekord v délce pobytu na oběžné dráze. Mise EO-2 měla trvat celých 11 měsíců!

Alexandr Serebrov - nešťastný hrdina vystřídání druhé základní posádky Miru

Alexandr Serebrov – nešťastný hrdina vystřídání druhé základní posádky Miru
Zdroj: collectspace.com

14. a 16. ledna podstoupily dvojice Titov/Serebrov a Romaněnko/Lavejkin závěrečné zkoušky a Titov se Serebrovem byli oficiálně potvrzeni coby hlavní posádka EO-2. 23. ledna odletěly obě posádky na Bajkonur. Zejména Vladimir Titov se na nadcházející let vysloveně třásl. Na jeho kontě totiž byly už dva neúspěchy – nejprve v květnu 1983 nemohl připojit Sojuz T-8 k Saljutu 7 (aerodynamický kryt tehdy pravděpodobně během startu utrhnul ráhno antény systému Igla), načež se v září téhož roku spolu s Gennadijem Strekalovem stal aktérem dosud jediné záchrany posádky systémem SAS poté, co jejich raketa začala na rampě hořet. Titov chtěl nyní setřást stigma smolaře a konečně si pořádně užít vesmíru. Bohužel, ani tentokrát mu to nebylo dáno.

Pár dní po příletu na Bajkonur zasmušilí muži v bílých pláštích během rozborů krve přišli na velmi nepříjemnou věc – u Serebrova nebyly některé hodnoty v normě. Podle některých zdrojů se mohlo jednat o slabou otravu jídlem, nicméně verdikt Státní komise z 28. ledna byl předvídatelný: Titov se Serebrovem nepoletí, zastoupí je jejich dubléři Romaněnko a Lavejkin. Titov byl zdrcený, mnozí měli za to, že z tohoto úderu osudu se už nevzpamatuje. Ani Serebrov pochopitelně neměl nejlepší náladu. Kdo ale také překvapivě neskákal do stropu, to byl Jurij Romaněnko. Ten už měl za sebou jeden dlouhodobý let a téměř na rok se mu takto narychlo letět příliš nechtělo. Své překvapení však dobře skrýval. Jediným, kdo měl skutečnou radost z vývoje událostí, byl Alexandr Lavejkin…

V Evropě byl ještě 5. únor, zatímco na kosmodromu už kalendář ukazoval 6. únor 1987, když se Romaněnko a Lavejkin uvelebili v křeslech své lodi Sojuz TM-2 a čekali, až začne jejich cesta vzhůru. Jako perlička možná poslouží fakt, že start Sojuzu TM-2 přenášela v přímém přenosu i Československá televize (a autor má dodnes za zlé své, jinak úžasné, mamince, že jej nenechala start sledovat s odůvodněním, že je středa a zítra je třeba vstávat do školy). Ve 03:38:16 místního času (00:38:16 moskevského času a 21:38:16 UTC) se nosič Sojuz-U2 vydal k noční obloze a za necelých deset minut byl na orbitální dráze.

Stíhání Miru trvalo dva dny a po zhruba padesáti hodinách po svém startu se Sojuz TM-2 hladce připojil k přednímu stykovacímu uzlu stanice. Ihned po přechodu do interiéru stanice a jejím oživení se kosmonauti pustili do tvrdé práce stěhováků. Už před jejich příletem, 18. ledna se totiž k zadnímu uzlu stanice připojil nákladní Progress-27, aby dotankoval nádrže pohonného systému ODU a poskytnul posádce potřebné vybavení pro začátek pobytu. Ovšem zpočátku musel zastat většinu práce Romaněnko. Zkušený veterán dvou předchozích kosmických letů se na beztížný stav adaptoval téměř okamžitě, na rozdíl od svého kolegy. Lavejkinovi trvala adaptace poměrně dlouho, o získání alespoň základní práceschopnosti se dalo hovořit až po několika dnech. Ve slabých chvilkách se ubohý Saša dokonce ptal svého velitele, jestli to takhle bude až do konce letu. Naštěstí lidský organismus je úžasný mimo jiné i ve své schopnosti adaptace a Lavejkinův stav se po týdnu stráveném na palubě Miru vrátil téměř k normálu (byť posléze dotyčný přiznal, že úplně normálně se cítil až téměř po měsíci).

Druhá základní posádka Miru: Romaněnko (vpravo) a Lavejkin

Druhá základní posádka Miru: Romaněnko (vpravo) a Lavejkin
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts)

Progress-27 vydržel u stanice do 23. února, kdy se oddělil a zamířil vstříc žhavému zániku nad Pacifikem o dva dny později. Jak už ale měli možnost poznat čtenáři seriálu o Saljutech, sovětské stanice nezřídka připomínaly kolotoč: jeden z kola ven, druhý zase sem. 5. března se k opuštěnému zadnímu stykovacímu uzlu připojil další náklaďák, Progress-28. Ten opět přivezl potřebné zásoby a vědecké vybavení. Mimo jiné se na jeho palubě nacházela kamera KATE-140 a tavicí pícka Korund-1M, tedy vylepšená verze pícky používané na Saljutu 7. Vykládka nákladní lodi a posléze zaplňování odpadem Romaněnkovi s Lavejkinem trvalo do 26. března. Toho dne se Progress oddělil od Miru, tím ovšem jeho angažmá nekončilo. Důvodem byl „Модель-2“.

Model-2 byl experiment, jenž měl dát odpověď na otázku, zda lze ke komunikaci mezi orbitální drahou a Zemí, eventuálně mezi dvěma kosmickými tělesy používat rádiové vlny o ultra nízké frekvenci (ULF). Experiment byl testován již tříkrát během předchozích letů k Saljutům, přičemž v prvních dvou případech se nepodařilo roztáhnout antény a ve třetím případě se antény sice roztáhly, nevytvořily však potřebný pravidelný tvar. Byly zkoušeny různé typy antén, tentokrát se v kontejnerech na plášti Progressu skrývaly dvě antény označené jako AS-20N a tvořené tenkým nafukovacím válcem pokrytým vodivou tkaninou. O nafouknutí válce a tím o vytvoření správného tvaru antén se postaral tlakový dusík z nádrží, jež předtím figurovaly během dotankovávání pohonného systému Miru. Po roztáhnutí do pracovního tvaru bylo vnitřní prostředí nafukovacích antén propojeno s hermetickým interiérem Progressu, v němž byl předem snížen tlak na stejnou úroveň jako v anténách a současně se tak zabránilo nežádoucímu kolébání antén vlivem ohřevu a ochlazování interiéru Progressu během různé orientace vůči Slunci.

Když se Progress vzdálil na několik desítek metrů od stanice, začaly se antény roztahovat. Tento proces trval zhruba 5 minut a z paluby Miru jej bedlivě sledovali a zaznamenávali oba kosmonauti. Antény se zprvu kroutily a předváděly nejrůznější fantastické tvary, nakonec ale vše proběhlo bezvadně: Progress nyní zdobily dvě „obruče“ antén o průměru 20 metrů. Oproti předchozím pokusům byl nyní vylepšen vysílač ULF vln a navíc se měl krom pozemních sledovacích stanic na testování podílet i Mir. Do jeho přechodové komory u zadního stykovacího uzlu ještě před odletem Progressu Romaněnko s Lavejkinem instalovali anténu na vysouvacím desetimetrovém ráhnu. Nyní se ráhno pomocí elektromotorů vysunulo na svou plnou délku a pokus mohl začít.

Experiment trval necelé dva dny, během nichž proběhlo dvacet komunikačních seancí, kdy signály z antén zachytávaly jak pozemní stanice, tak i anténa na Miru. Ta také registrovala ULF signály, k tomuto účelu vysílané různými vysílači na Zemi. Podle výzkumníků experiment potvrdil hypotézu o schůdnosti komunikace v pásmu ULF a byla získána data o šíření signálu ionosférou. Bohužel, plánovaný „operační“ systém, využívající stometrové antény na rámové konstrukci, zmizel v propadlišti dějin…

Poté, co Progress definitivně odlétl, mohla si posádka na stanici alespoň trochu vydechnout. Za kosmonauty bylo několik týdnů skutečně intenzivní práce, proto si trochu oddechu zasloužili. Mimo jiné jej vyplňovali i zpěvem a hrou na kytaru, dokonce se úspěšně pokoušeli o vlastní tvorbu. Zatímco zručnějším kytaristou byl Lavejkin, v oboru „vlastní tvorba“ vynikal Jurij Romaněnko, který s oblibou se svými zhudebněnými verši seznamoval operátory směny řídicího střediska. O jeho nemalém básnickém nadání svědčí například tento malinko teskný popěvek:

На «Мире» как в мире мороз и тепло,
Разлука и воля, боль и добро.
И синь океанов, а космоса мрак
Мужская работа на наших плечах.
Мужская работа – соленых потов,
Зажали руками мы стык двух миров.
А дом и любовь, и друзья в коротких (наших) снах
Мелькнут и исчезнут, как вспышки в тучах. (в лучах) .

(volně přebásněno:
Na „Miru“ jako na světě teplo i mráz,
Loučení i vůle, dobro i stráz.
A modř oceánů, vesmíru temnota,
na bedrech mužská robota.
Mužská robota – sůl potu,
Rukama spojili jsme dvé světů.
A domov a láska a přátelé v našich krátkých snech
Prolétnou a zmizí, jak záblesky v paprscích, na mračnech.)

Odpočinek však nemohl trvat dlouho. Před Romaněnkem a Lavejkinem nyní stál jeden z nejdůležitějších úkolů jejich mise: přijetí a zprovoznění prvního z modulů, které z Miru měly vytvořit unikátní laboratoř. Oním modulem byl už mnohokrát zmiňovaný 37КЭ nesoucí oficiální název Kvant. Neustálé skluzy v jeho přípravě si vynutily zdržení v exploataci Miru. Nyní to vypadalo, že je konečně všechno v pořádku a Kvant se definitivně vydá na cestu.

Kosmičtí bardi na palubě Miru

Kosmičtí bardi na palubě Miru
Zdroj: spacepatches.nl (kredit: Spacepatches)

31. března 1987 se pozornost klíčových postav sovětské kosmonautiky opět zaměřila na „ploščadku“ 200 a tamní rampu 39 (někdy označovanou jako 200L, „L“ – levá). Zatímco start základního bloku Miru se odehrával v noční temnotě, tentokrát se na východě začínalo barvit nebe. Úsvit odrážel své barvy na trupu připraveného Protonu-K. Na jeho špici se nacházel vytoužený Kvant spojený s kosmickým „tahačem“, který měl modul dopravit ke stanici. V 6:16:16 místního času se Proton odlepil od rampy a zamířil vzhůru. Po navedení na oběžnou dráhu začal tahač s Kvantem stíhat Mir, spojení mělo proběhnout 5. dubna. Když nadešel určený čas, Romaněnko s Lavejkinem proplavali do svého Sojuzu a pečlivě uzavřeli příklop, dělící jej od stanice. Toto bezpečnostní opatření se záhy ukázalo být opodstatněným…

Kvant s tahačem se pomalu blížil k zadnímu stykovacímu uzlu. Když rozestup činil asi 200 metrů, tahač a Kvant zahájily pomalé otáčení kolem podélné osy, aby zaujaly správnou orientaci pro spojení. V ten moment systémy tahače nařídily přerušení sbližování. Soulodí se začínalo stáčet stranou a operátoři se obávali srážky se stanicí. Když se Romaněnko na popud z řídicího střediska začal rozhlížet z okének Sojuzu, ke svému znepokojení zjistil, že tahač a Kvant líně proplouvají kolem v rozestupu sotva 10 metrů!

Záhy vyšlo najevo, že tahač měl ve svém softwaru příliš přísně nastaveny limity úhlových odchylek pro fázi sbližování. Náprava tedy byla možná, její aplikace a nastavení vhodných orbitálních podmínek pro opětovný pokus o rendez vous ovšem zabralo několik dní. 9. dubna již teoreticky nic nebránilo tomu, aby se Kvant spojil se základním blokem Miru. Kosmonauti opět zaujali svá místa v Sojuzu a tahač s Kvantem zamířil k zadnímu stykovacímu uzlu. K velké úlevě přihlížejících tentokrát vše probíhalo naprosto bezchybně. Tahač s Kvantem se pomalu blížil ke stykovacímu uzlu stanice. Konečně špička dokovací tyče vklouzla do konusu uzlu. Západky ve špici tyče se zachytily v „hnízdě“ konusu – mechanické „měkké“ spojení proběhlo ke všeobecné spokojenosti, nyní již jen zbývalo tyč zatáhnout (děje se tak pomocí principu šroubu) a tím k sobě přitáhnout příruby obou těles. Zatahování tyče není nijak rychlá operace, většinou trvá přes deset minut. Jenže tentokrát se zatahování zastavilo podezřele brzy. Příruby od sebe v té chvíli ještě dělilo 16,5 centimetrů. Operátoři se pokusili situaci vyřešit, tyč opět trochu vyšroubovat a zkusit znovu zatáhnout. Tentokrát se příruby zastavily ve vzdálenosti 5 centimetrů. Další pokusy operátoři v obavách z možného poškození stykovacího mechanismu vzdali.

Na Zemi vládla konsternace. Tak dlouho se na Kvant čekalo a nyní chybí jen hloupých 50 milimetrů k tomu, aby mohl začít být využíván… Romaněnko s Lavejkinem se mezitím vynořili ze Sojuzu a automaticky zamířili do přechodové komory u zadního stykovacího uzlu. Okénkem si prohlíželi nešťastný modul, ze svého místa však neviděli nic, co by napovědělo, proč zatahování sondy skončilo fiaskem. Zdálo se, že je to patová situace, nad Kvantem však ještě kosmonauti, jeho tvůrci a operátoři zdaleka nezlomili hůl. Téměř z každé situace lze totiž najít východisko…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

http://www.tsgc.utexas.edu/spacecraft/mir/fin-kv1.jpg
http://www.collectspace.com/images/news-111413b.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/sts/training2/soyuz-tm-2_2.jpg (kredit: Spacefacts)
http://www.spacepatches.nl/mir/guitar.jpg (kredit: Spacepatches)

Svět nad planetou (5. díl), 5.0 out of 5 based on 24 ratings
Pin It
(Visited 3 352 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (24 votes cast)
(Visited 3 352 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


32 komentářů ke článku “Svět nad planetou (5. díl)”

  1. Jan Barnoky napsal:

    Děkuji velmi pěkně za skvělý článek a také za týden, který teď strávím v napětí

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Jsem rád, že se článek líbil, to napětí se dělá samo – prostě to někde utnout musím a ono to často vyjde takto… 🙂

  2. Alois napsal:

    Úroveň sovětské kosmonautiky byla opravdu bídná, téměř dvacet let po Armstrongovi měli problém spojit na LEO dvě tělesa.

    • Jaro Pudelka napsal:

      Kristepane Alois! Dali ste si priveľa kávy alebo žiadnu?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Zatímco Američané ve stejné době spojovali tělesa v automatickém režimu jako na běžicím pá… oh wait!
      Ale ne, bez legrace – je přeci nesmysl posuzovat úroveň celého velkého průmyslového odvětví podle pár řádků kódu a mechanické překážky bránící propojit dvě tělesa (nechci raději nic víc naznačovat, abych měl ještě nějakou munici na příští týden :-D).
      Neříkám, že úroveň sovětské kosmonautiky byla v té době zázračná, nicméně do bídného stavu měla tehdy ještě docela daleko…

      • Petr Janík napsal:

        Škoda že už dlouho vím co bylo příčinou problémů… Ale přesto budu čekat s napětím na další pokračování článku a nic neprozradím 🙂

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Díky za to, že držíte basu! 😉

        • Tovy napsal:

          A já to zase už dávno zapomněl, tak budu netrpělivě postrkovat kalendář a mumlat si něco o naprosto nesportovním zakončení dílu 🙂
          Jinak gratuluju k neustále se zvedající literární úrovni seriálů. Čte se to jedním dechem a na první lok horké kávy. Zbytek dopíjím studený až po komentářích. Kdyby to vyšlo najednou, tak umřu hlady… 🙂

    • Hawk napsal:

      V tom pripade skoda ze kosmonautiku nemely v tak bidnem stavu i jine staty.
      V roce 1987 probehl prvni start Energie, i na dnesni dobu to byl povedeny kousek. Bohuzel uz nemela moc sanci se uplatnit.

      • Jirka Hadac napsal:

        Ja si dodnes pamatuju prvni start Buranu, asi prvni start rakety, co sem kdy videl. A pak vysla v ABC vystrihovanka Buranu, tak sem lepil jako magor. 🙂

    • maro napsal:

      Alois zase pobavil. Radši si Aloisi zjistí jaký šlendrián způsobil konec mise Apollo 13, o šlendriánech kolem ve stejném roce startujího Challengeru ani nemluvě. Evidentně byla úroveň kosmonautiky v roce 1986 bídná po celém světě.

    • Petr Scheirich napsal:

      „Už před jejich příletem, 18. ledna se totiž k zadnímu uzlu stanice připojil nákladní Progress-27.“
      „5. března se k opuštěnému zadnímu stykovacímu uzlu připojil další náklaďák, Progress-28.“

      Až doteď jsem si myslel, že Alois svými komentáři prostě jen ventiluje svou neznalost. Ale musím svůj názor přehodnotit. Tohle už snad není možné, aby někdo pod článkem, v němž se píše o dvou automaticky připojených nákladních lodích, s pořadovými čísly 27 a 28, napsal to, co on. To už musí být dílem rafinovaného trolla.

      • Racek napsal:

        No, zažil jsem ve svém životě různé typy co předváděli svou ideologickou pevnnost, samozřejmě záleželo i na době, kdy se to odehrálo a na phnutkách. Kromě padesátých let, kdy sovětské hodinky byly nejrychlejší a trpaslíci největší na světě, se tihle týpci stávali předmětem obecného posměchu. Samozřejmě, někdo zase stál o funkci… No, tím samozřejmě nikoho zde nemyslím, namouduši.
        Víte, já fandím kosmonautice a nad úspěchy kohokoliv mám radost a i mě mrzí neúspěchy kohokoliv. Vždyť všichni jsme přece lidé, že.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Na ty dvě poslední věty se dá napsat jenom: „Amen!“ Lépe bych to nenapsal…

  3. Jirka Hadac napsal:

    Koukam, ten Titov to fakt nemel snadne. Drzet mu palce nebudu, vim jak dopadl. Parada, coz je ostatne tenhle autor a dil vzdy, tedy paradni.
    Uz at jde nahoru o par dilu dal Krikaljov.
    Cekani se samozrejme vyplatilo, ikdyz sem si moc nepomohl, napnuty budu dal. A to sem cetl historii Miru od Karla Pacnera, ale to neva. Stejne se tesim moc a moc.

  4. Alois napsal:

    Původně jsem chtěl upozornit na fakt, že Američané řádově o 20 let AGO spojovali jako na běžícím pásu tělesa o 30t / aktivní / a 40t pasivní a to nikoli v bezpečí LEO, ale na dráze k Měsíci. Chtěl jsem předejít obvyklým hysterický výlevům pokaždé když někdo nejásá nad sovětskou kosmonautikou, bohužel marně i opatrná formulace mnohé popudila. Nějaký šílenec dokonce připomíná Apollo 13.

    • Risa123 napsal:

      zde nejde o to, že někdo nejásá tady jde o to že vy jásáte moc.

    • Dušan Majer napsal:

      Upřímně jestli v téhle diskusi komentuje někdo mimo, jste to jednoznačně vy. Důrazně vás vyzývám, abyste přestal psát podobné srovnávací příspěvky, které jsou totálně mimo mísu!

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Chápu, kam jste tím mířil, nicméně je malinko kuriozní, že jste stejně hlasitě neupozorňoval, když byly v různých článcích popisovány například problémy s připojováním Apolla 14 k LM nebo třeba velké trable s orientačními motorky CSM u Skylabu při misi SL-3.
      To byl teprve šlendrián, tolik let po Gagarinovi a roky po Armstrongovi nedokázali pro třinácté pilotované Apollo ani vyrobit těsnící orientační motorky… 😀

      • Alois napsal:

        Při Apollu 13 byl nebetyčný šlendrián, netýkal se ale konstrukce, ta byla bez chyby, ale jednotlivých kontrol, které naprosto selhaly byť byly několikastupňové, každá operace se navíc protokoluje. Motorky byla legrace ve srovnání s kyslíkovou nádrží, tam proběhlo ve sledu za sebou několik operací z nichž každá, a hlavně ta úplně první, měla mít za následek vyřazení podezřelé nádrže a když to nakonec dobře dopadlo, tak se to, mám ten dojem zametlo pod koberec a “ hlavy nepadaly „, alespoň jsem o tom nikde nečetl.

  5. pH napsal:

    Hlasim technickou chybu. Po slovech „lze totiž najít východisko…“ urcite nasledoval jeste jeden odstavec, ale nejak vypadl pri prevodu clanku na webovy server.

    Jinak moc dekuji :-).

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Ano, odstavec následuje, a ne jeden. Bohužel se zdá, že se nám tuto nepříjemnost podaří napravit až příští úterý přibližně ve čtvrt na jednu v noci… 😀

  6. Jaroslav Šmíd napsal:

    Moc hezky napsáno :-)) už se těším na další díl :-))

  7. KarelK napsal:

    Připojím se k poděkování za skvělý článek.
    V té době jsem totiž zrovna pobýval na vojně, doma malé dítě, a na sledování kosmonautiky čas nebyl.
    Takže nyní, s odstupem let, si toto hrozně rád přečtu.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Tak to jsem moc rád. Já jsem měl na vojnu namířeno o deset let později, naštěstí jsem se ale stal majitelem „ozdoby knihovničky každého intelektuála“… 🙂

  8. Vojta M napsal:

    Úžasný seriál, už se těším na další díl.
    A jen upozorním na chybu, kdy Kvant odlétá o rok dříve 31. března 1986, místo 1987.
    Ještě jednou moc díky za super čtení.

  9. ptpc napsal:

    Jednoducho povedané – výborný diel! 🙂

    P.S.: S tou maminkou si to viem úplne presne predstaviť… 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky!
      Jo, maminka byla nejlepší maminkou na světě, ale nemohla tušit, kam mě ten můj zájem o kosmonautiku dovede. Myslela to však dobře…

Zanechte komentář