13. září sonda začala naplno využívat systém SACS (Solar Array Cooling System), který je prvním svého druhu. SACS má chránit solární panely sondy, které vyrábí elektrickou energii před intenzivním slunečním žárem. Panely jsou totiž citlivé na přehřátí, takže Parker Solar Probe, která se ke Slunci přiblíží víc, než jakákoliv sonda před ní, dostala aktivně vodou chlazené panely. Tekutina protéká skrz drobné kanálky zabudované do solárních panelů a odebírá z nich teplo. Ohřátá voda pak míří do čtyř radiátorů, které uvolní nasbírané teplo do okolního vesmíru. Jelikož budou solární panely ochlazené, budou moci efektivněji vyrábět energii.
Zdroj: https://blogs.nasa.gov/
Ačkoliv se tepelný štít sondy rozpálí v těsné blízkosti Slunce až na téměř 1400°C, SACS zajistí, že solární panely, které budou stále částečně vystaveny záření z naší hvězdy, budou mít maximálně 150°C. Chladicí systém byl podle plánu částečně aktivován již krátce po startu. Zhruba hodinu po vypuštění sonda autonomně uvolnila zámky na dvojici solárních panelů a vyklopila je. Následně mohlo dojít k uvolnění zhruba 2,5 litru deionizované vody z vyhřívané nádrže do dvou velkých radiátorů, které jsou umístěny pod tepelným štítem.
13. září, když byla sonda vzdálená zhruba 135 milionů kilometrů od Slunce, mohlo dojít k uvolnění i zbývající litr a čtvrt vody, čímž došlo k aktivování zbylých dvou radiátorů a systém SACS tak byl plně funkční. Průběh celé operace kontrolovali pozemní specialisté z Johns Hopkins Applied Physics Lab ve městě Laurel, stát Maryland.
„Realizaci Parker Solar Probe byla možná díky několika technologickým průlomům,“ popisuje Andy Driesman, projektový manažer této mise a dodává: „SACS je takové srdce a vůbec celý oběhový systém sondy. Bez něj by solární panely nedokázaly přečkat žár ze Slunce. Nemohli bychom provozovat naše přístroje, které prozkoumají sluneční korónu.“
Pokud by Vás zajímalo, kde se zrovna sonda Parker Solar Probe nachází, pak jistě využijete této stránky, kde najdete i vizualizaci oběžné dráhy, grafy a údaje. Dnes, tedy 16. září v 11:00 SELČ byla Parker Solar Probe vzdálená od Slunce 0,886 AU, tedy 190,5 slunečních poloměrů. Od Země ji dělilo 0,238 AU a obousměrná cesta signálu by trvala 3 minuty a 57 sekund. Parker Solar Probe se vůči Slunci pohybuje rychlostí 23,42 km/s a bude ještě hodně zrychlovat.
Zdroj: http://parkersolarprobe.jhuapl.edu
Zdroje informací:
https://blogs.nasa.gov/
http://parkersolarprobe.jhuapl.edu/
Zdroje obrázků:
https://assets1.bigthink.com/…/65924/size_1024/Parker_probe_1.jpg?1533851981
https://blogs.nasa.gov/…/uploads/sites/274/2018/09/dpsponthirdstage-0.jpg
http://parkersolarprobe.jhuapl.edu/whereispsp/Current/psp201809_0370.svg
Nebolo by jednoduchsie, lacnejsie a z hladiska hmotnosti aj efektivnejsie, keby tie solarne panely namontovali do zatienenej oblasti na sonde a svetlo na ne odrazali jednoduchym vyklopnym panelom/foliou s definovanou odrazivostou, kt. by sa nemusel chladit?
No, ak si clovek uvedomi, ze ziarenie, co sa od povrchu neodrazi, je pohltene, tak by to asi jednoduchsie nebolo, pretoze by sa tie pasivne odrazace nahriali na tych zhruba 1400 stupnov, podobne ako tepelny stit. Bez chladenia by to tiez nedali.
Zaujimavejsie by tak blizko slnka mozno boli peltierove clanky. Ked RTG, ktore generuje relativne nizky rozdiel teplot moze hnat Voyager, preco by nemohli hnat sondu pri slnku? Problem by nastal asi ked by sa sonda od slnka vzdialila a teplota povrchu stitu sa znizila. A niest dva nezavisle systemy dodavky energie, to znamena zbytocne navysovat hmotnost sondy.
Prave v tom je ten vtip: jednoducha folia by mohla byt dost tenka na to, aby to teplo bolo druhou stranou rovno vyziarene prec.
On ten problem bude trochu složitější než si představujete. Odpustím si přednášku z termodynamiky a navrhnu vám malý pokus na doma. Vemte tenkou folii (alobal), vložte do mikrovlnky a tu poté zapněte. V zapnuté mikrovlnce jsou mnohem přívětivější podmínky než v blízkosti slunce.
IR záření je také světlo a dobře se zrcadlem odráží, takže to problém neřeší.
Jestliže se panely ohřejí na 150°kolik bude mít cirkulující voda ? V každém případě systém bude citlivý na těsnost. Bude namáhaný ohybem, pokud vím, tak se panely budou pohybovat. Přehřátá voda nad 100°bude systém namáhat tlakem a jakákoli netěsnost systém zřejmě vyřadí. Cykly horko – zima též systému neprospějí.
Věřím, že to mají ověřené.
Řekl bych, že jde právě o to, že na straně solárního panelu, ve výparníku to nebude voda v tekuté podobě, ale pára, která v radiátorech na druhé straně zase zkondenzuje. Využije se obrovské skupenské teplo fázové přeměny voda/pára, což umožní mít nižší průtoky chladící vody než kdyby byla voda pořád jen kapalinou.
„jakákoli netěsnost systém zřejmě vyřadí.“
Píšu jak bych to já sám ošetřil. Vytvořil bych několik větví rozvodů – tedy několik nezávislých radiátorů, které půjde nezávisle na ostatních odpojit od systému. Tedy v případě podezření na únik se odpojí a příslušná čidla únik potvrdí nebo vyvrátí.
Též několik větví bude i v případě solárních panelů – vyřazení některého projekt neohrozí.
Mimo mísu : Os-Rx je již cca 750 tis. km od cíle.
Asi viem, na co narazate, ale to plati pre elektricky vodive materialy, kde sa indukuje el. prud. V podstate to moze byt lubovolny (el. nevodivy) material, schopny zvladnut dane teploty. Navyse, bol by skloneny pod nejakym uhlom, takze by sa mnozstvo ziarenia rozlozilo na vacsiu plochu. Predpokladam, ze toho svetla je tam az privela, tak by asi by stacilo, keby ten material bol skoro priehladny, takze by absorboval iba malu cast energie.
Zajímá mě, jak mají ošetřené, že ta voda v radiátorech nezmrzne, až bude sonda daleko od slunce?
Při startu byla voda v izolované nádrž a během mise to nebude problém – při pohledu na graf je vidět, že se sonda nikdy nedostane ani za oběžnou dráhu Země, většinou bude nejvyšší bod její dráhy na úrovně oběžné dráhy Venuše. V takových případech bude vodu ohřívat teplo odebírané ze solárních panelů.