Gemini – Kosmonautická maturita (12. díl)

První americká EVA

Za rok 1965 si díky programu Gemini mohla NASA připsat několik důležitých kroků na cestě k Měsíci. Podařilo se vyzkoušet novou vícemístnou loď, poprvé byl použit palubní počítač a palivové články, astronauti vykonali několik dlouhodobých misí se zvyšující se délkou letu, Američan poprvé vystoupil do volného prostoru, posádky a řídicí středisko si měly možnost nacvičit setkání s druhým tělesem na orbitu, v jednom případě se dvě Gemini navzájem přiblížily na pár decimetrů a létaly ve formaci přes pět hodin. V roce 1966 stálo před NASA ještě několik úkolů. Nejdůležitějším bylo zvládnutí práce v otevřeném prostoru. Ed White během své krátké EVA žádnou smysluplnou činnost nevykonával, nicméně zdálo se, že žádné velké „pasti“ se v tomto ohledu konat nebudou. Druhým důležitým úkolem bylo spojení s druhým tělesem. Přestože mise GT-5 a GT-6A prokázaly, že setkání na orbitu je možné, chybělo ještě finální potvrzení – fyzické spojení s Agenou. Oba tyto úkoly spadly do klína první misi roku 1966. Ovšem o zvraty a drama v tomto případě rozhodně nebyla nouze…

   

„Nedokážeme to zastavit!“

   

20. září 1965 byla jmenována posádka lodě Gemini VIII. Velitelem se stal Neil Armstrong, velezkušený a velmi oceňovaný pilot, který pro agenturu pracoval ještě v době, kdy slula názvem NACA. Neil držel zajímavý primát – dostal se postupně do výběru tří různých kosmických programů. Prvním byl program MISS („Man in Space Soonest – člověk ve vesmíru co nejdříve“), vyhlášený USAF v roce 1958, jenž se ovšem nikdy nedostal z fáze plánů a návrhů. Druhým byl program Dyna Soar, taktéž z dílny USAF. Projekt Dyna Soar měl využívat stejnojmenný kosmický kluzák, svým způsobem se jednalo o předchůdce Shuttlu. Armstrong v programu figuroval od roku 1960, přičemž v březnu 1962 se stal jedním z potenciálních pilotů astronautů. Dyna Soar však, stejně jako MISS, nikdy nedospěl do fáze realizace a zůstalo pouze u maket a plánů. A do třetice se Neil stal členem legendární New Nine, druhé skupiny astronautů NASA. Tady už mu pšenka kvetla mnohem více a Armstrong se stal coby člen posádky Gemini VIII prvním americkým civilistou-astronautem a současně prvním civilistou-velitelem kosmické lodi v historii.

Hlavní a záložní posádka mise GTA-8: dole vlevo Scott, vedle něj Armstrong, nahoře vlevo Gordon, vedle něj Conrad

Hlavní a záložní posádka mise GTA-8: dole vlevo Scott, vedle něj Armstrong, nahoře vlevo Gordon, vedle něj Conrad
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Jeho kolegou na palubě Gemini se stal David Scott, člen třetího náboru astronautů, velmi schopný muž, jehož kariéra měla, stejně jako u Armstronga, vyvrcholit o pár let později procházkou po lunárním povrchu. Bohužel, onen vrchol dostal trochu nepříjemný nádech po tzv. „obálkovém skandálu“. To však zatím bylo v daleké budoucnosti. Zatím byli Armstrong a Scott a jejich náhradníci Pete Conrad a Dick Gordon na šťastné vlně.

Let Gemini VIII měl první den na programu setkání, let ve formaci a spojení s Agenou GATV 5003. Druhý den pak měl přinést téměř tříhodinovou EVA Dave Scotta s využitím vylepšené „pistole“ HHMU a třiadvacetimetrového poutacího lana. Během vycházky měla být Agena odpojena, po ukončení EVA mělo následovat opětovné připojení a odpojení od GATV a přechod Gemini na mírně odlišný orbit vzhledem k Ageně. Následovat měl další pokus o rendez vous a připojení bez podpory řídicího střediska, čistě s využitím palubního počítače a navigačních pomůcek včetně sextantu. Po definitivním odpojení měla Agena na pokyn ze Země zahájit manévry, během nichž měli Armstrong se Scottem pozorovat její chování a chování výtokových plynů z jejího motoru a orientačních trysek. Agena měla po vyčerpání paliva zůstat k dispozici jako pasivní cíl pro příští mise. Aby se Armstrong se Scottem po separaci od Ageny nenudili, na palubě Gemini se mělo svézt pět experimentů – čtyři technologické a jeden medicínský. Celá mise GTA-8 (GTA značí komplex Gemini-Titan-Agena) měla trvat přibližně 71 hodin a loď měla během té doby vykonat 45 obletů Země.

Z výše uvedeného je zřejmé, že tato mise měla velmi nahuštěný plán, který byl v několika ohledech, zejména stran EVA, velmi optimistický. Aby se však mohl let uskutečnit, musel být vyřešen jeden zásadní problém – předchozí Agena se vůbec nedostala na oběžnou dráhu. Cílové těleso 5002 pro misi GTA-6 explodovalo v pokročilé fázi navádění na orbit a bylo třeba přesně určit příčinu selhání a přijmout opatření, aby se situace již neopakovala.

Od selhání GATV 5002 v říjnu 1965 uplynulo pouze několik hodin, když se po pečlivé kontrole telemetrických záznamů obrátila pozornost k motoru Ageny. Záhy vyšlo najevo, že motor je skutečně viníkem selhání. Z vyšetřování vyplynuly dva možné scénáře havárie. Podle prvního za všechno paradoxně mohl požadavek NASA na schopnost pětinásobného restartu motoru na orbitu. Původní Agena-D byla schopna jediného restartu, během kterého nejprve proudilo do spalovací komory okysličovadlo, zatímco přísun paliva byl omezen. Teprve po dosažení stanovené úrovně tlaku byl tlakovým spínačem palivový ventil otevřen naplno a motor naběhl na plný tah. Toto opatření mělo zabránit tzv. „hard startu“, tedy explozivnímu startu. Problém byl v tom, že opatření současně znamenalo poměrně velké ztráty okysličovadla. Pro NASA tedy byl tlakový spínač vypuštěn a palivo proudilo spolu s okysličovadlem do spalovací komory bez omezení. To podle některých vyšetřovatelů mělo za následek hard start a následnou destrukci Ageny.

Druhý scénář počítal s tím, že k hard startu sice došlo, nicméně neprojevil se explozí, nýbrž výraznými vibracemi. Ty způsobily porušení palivového potrubí. Navíc se měl v elektrickém systému motoru objevit zkrat. Motor se zastavil vinou úniku paliva, ovšem onen zkrat způsobil, že tlakovací ventil nádrže paliva zůstal otevřen. Protože však palivo z nádrže už neproudilo do motoru, zvýšený tlak onu nádrž a následně celou Agenu roztrhal.

Ani jeden ze scénářů však nebylo možné s jistotou ověřit, proto mohli vyšetřovatelé, výrobce motorů Bell Inc. a výrobce GATV Lockheed zkusit situaci napravit tím, že upravili motory tak, aby opět do komory proudilo nejprve okysličovadlo, a doufat, že tím bude situace vyřešena. Lekce ze selhání Ageny 5002 však přinesla zainteresovaným také poučení, že není dobré mít, jak praví lidové rčení, všechna vejce v jednom košíku. V průběhu listopadu 1965 začaly na popud Johna Yardleye probíhat práce na vytvoření jednoduché alternativy. „Cílové těleso chudého muže“ mělo převzít dokovací prstenec z Ageny a jeho orientace měla být zajištěna upraveným systémem RCS z Gemini. Prapodivný stroj dostal označení ATDA („Augmented Target Docking Adapter“ – vylepšený cílový a dokovací adaptér). Těleso ATDA se skutečně nakonec dočkalo ostrého nasazení, ovšem to byla v době příprav Gemini VIII ještě budoucnost.

Konfigurace vybavení pro EVA, kterou měl použít Dave Scott.

Konfigurace vybavení pro EVA, kterou měl použít Dave Scott.
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Mezitím se Armstrong se Scottem a jejich dubléři horečně připravovali na velmi komplexní misi. Za pouhých sedm měsíců měli nacvičit v podstatě každou minutu z jedenasedmdesáti hodin, jež měli strávit na orbitu, k čemuž je nutno připočíst všechny myslitelné postupy a úkony pro nejrůznější případy poruch a kalamit. Scott byl ve velmi úzkém kontaktu s Edem Whitem, ze kterého tahal „rozumy“ ohledně EVA. Před sebou měl velmi náročný úkol, který vyžadoval i zcela nové vybavení. Na prsou měl mít Scott novou jednotku ELSS („Extravehicular Life Support System“ – Systém pro zajištění životních podmínek během výstupu), která měla zajistit přežití během doby, kdy byl Dave na cestě k adaptéru. Tam měl na záda navléknout batoh zvaný ESP („Extravehicular Support Pack“ – Podpůrná sada pro EVA). V batohu se skrývala zásoba kyslíku a systém udržení životních podmínek, jenž měl Davea udržet naživu během doby, kdy na konci 22,8 metrů dlouhého lana (které, po „nastavení“ původním poutacím kabelem, mělo umožnit Scottovi létat ve vzdálenosti až 30 metrů od kabiny) bude testovat manévrovací pistoli HHMU. Po zkušenostech z Whiteovy EVA byl jako hnací plyn místo kyslíku použit freon 14, jehož osmikilogramová nádrž byla rovněž umístěna v batohu ESP a umožňovala celkové urychlení o 22 m/s (u Gemini IV tento impuls činil pouze přibližně 2 m/s).

Scott při nácviku EVA na palubě "Vomit Comet", upraveného letounu KC-135

Scott při nácviku EVA na palubě „Vomit Comet“, upraveného letounu KC-135
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Nácviky se neobešly bez problémů. Ventily přivádějící freon do pistole velmi ochotně zamrzaly, Scott byl také limitován rozměry jednotky ELSS, která poměrně výrazně omezovala jeho pohyblivost v už tak stísněném kokpitu. Dave se ale se vším pral statečně a po radách Eda Whitea se jeho druhý domovem stala posilovna, kde dřel na získání co největší síly do rukou. Stejně tak tvrdě dřel Armstrong, ten ovšem spíše na simulátorech. Jak se při jedné příležitosti vyjádřil, byl přesvědčen, že počet jeho úderů srdce je daný a nemá smysl jimi plýtvat v tělocvičně.

Datum startu bylo stanoveno na 14. březen 1966. Odpovědným osobám ovšem malinko dělal starosti start prvního kompletního velitelského modulu Apolla na misi s názvem SA-201 plánovaný na poslední únorovou dekádu. Během tohoto krátkého suborbitálního letu měla v Atlantiku figurovat sledovací loď Rose Knot Viktor (označovaná zkratkou RKV). Ta samá loď však měla hrát svoji roli o necelý měsíc později v Pacifiku při misi GTA-8. Pokud by se Apollo zpozdilo, RKV nestihne včas doplout na svou pozici pro podporu Armstrongovy a Scottovy mise. Nakonec však první Apollo odstartovalo přesně načas – od 26. února byla RKV volná a měla dostatek času přesunout se do Pacifiku.

Start Ageny a Gemini bylo nakonec nutné pro technické obtíže přesunout o jeden den na 15. března 1966. Ten den Deke Slayton vzbudil Armstronga a Scotta zhruba v 7 hodin místního času. Po lékařské prohlídce, snídani, převozu na rampu 16 a převléknutí do skafandrů dorazili astronauti na rampu 19, kde na ně čekal Titan II GLV 8 s lodí Gemini VIII na špici. Necelé dvě hodiny před startem se dvojice vsoukala na svá místa v kokpitu a začalo připojování skafandrů na systémy zajištění životních podmínek lodi a kurtování ke katapultážním křeslům.

A náhle se objevil naprosto bizarní problém: jedna z přezek poutacích řemenů na křesle Dave Scotta byla zalepena jakousi substancí připomínající epoxid. Přítomným se rázem opotila čela: pokud se nepodaří přezku „zprovoznit“, nebude možné startovat. Vedoucí rampy Guenter Wendt se naštěstí bleskově vytasil se zubařským kovovým párátkem a velitel záložní posádky Pete Conrad v potu tváře onu hmotu začal z přezky dolovat. Naštěstí měla podivná materie pouze pevnou krustu na povrchu a pod ní byla měkká. Po deseti minutách usilovné práce mohl Pete ohlásit úspěch. Teď už startu Gemini nic nebránilo – tedy pokud opět neselže Agena.

Konečně bez problémů: GATV 5003 se vydává vzhůru.

Konečně bez problémů: GATV 5003 se vydává vzhůru.
Zdroj: en.wikipedia.org

Odpočet na rampě 14 však probíhal podle plánu a v 10:00:03 místního času (15:00:03 UTC) se Atlas s Agenou zvednul k obloze. O pět minut později Atlas dokončil svoji práci. Teď byla řada na Ageně, jejíž hlavní motor ji měl umístit na orbitální dráhu. Právě v tento moment se o půl roku dříve Agena odmlčela, nyní však mohli operátoři při pohledu na údaje telemetrie s úlevou vydechnout. Motor šlapal jako hodinky a zanedlouho bylo cílové těleso na cirkulární dráze ve výšce 298 km. Poté, co astronauti dostali do sluchátek informaci o úspěšném vypuštění Ageny, Armstrong prohlásil : „Nádhera, tuhle si vezmeme.“ V 11:41:02 místního času se Armstrong se Scottem vydali za svým cílem.

Zážeh motorů překvapil Armstronga svou relativní hladkostí, přesto okamžik odpálení pyrotechnických složí na úchytech, jež dosud Titan držely na rampě, pocítili oba velmi zřetelně. Zprvu byla trajektorie příliš plochá, nicméně vše bylo v limitech a po chvíli se dráha upravila do ideálního stavu. Přibližně 5 minut a čtyřicet sekund po startu Titan splnil svou funkci a Gemini se od něj oddělila. Pohybovala se zatím na dráze 160 x 272 km se sklonem 28,9 ° k rovníku. V té chvíli byla Agena 1 963 kilometrů daleko.

Armstrong a Scott se okamžitě pustili do práce. Během následujících hodin provedli několik zážehů, jež je přivedly do finální fáze sbližování s Agenou, mimo to Scott aktivoval experiment s nukleární emulzí. Ta zachycovala stopy dopadů nabitých částic a Scott jej měl během svého výstupu odmontovat z adaptéru a podat Armstrongovi k uložení v kokpitu lodi.

Tři a půl hodiny po startu ve vzdálenosti zhruba 333 km radar v čumáku Gemini zachytil Agenu a o hodinu a deset minut později astronauti na vzdálenost 140 km spatřili svůj cíl jako zářící tečku na pozadí tmavého vesmíru. Všechno běželo jako po másle a v čase 05:56:19 po startu Gemini „zaparkovala“ ve vzdálenosti 45 metrů od cílového tělesa. Bylo to podruhé, kdy se podařilo rendez vous dvou těles ve vesmíru.

Spojení! Pohled ze Scottova okénka po připojení k Ageně.

Spojení! Pohled ze Scottova okénka po připojení k Ageně.
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Po 36 minutách letu ve formaci konečně přišlo to, na co všichni čekali tak dlouho: Armstrong rychlostí zhuba 23 centimetrů za sekundu jemně natlačil čumák Gemini do dokovacího prstence Ageny. Šest a půl hodiny po startu byla obě tělesa pevně spojena. Armstrong se Scottem tímto okamžikem vstoupili do historie kosmonautiky.

Po připojení probíhaly testy nastavení inerciálních plošin obou strojů, aby bylo zajištěno, že jsou orientovány zcela přesně a zcela shodně. Dále měla být totiž Agena řízena z Gemini. Astronauti soulodí otočili okolo svislé osy a sotva tento manévr dokončili, vylétli z dosahu spojení sledovací stanice Tananarive. Problém, o němž zatím oba muži nevěděli, si nemohl vybrat „vhodnější“ okamžik. Od startu uplynulo 7 hodin a 30 sekund a na orbitu se začala rozehrávat jedna z nejdramatičtějších a nejděsivějších situací v dosavadních dějinách dobývání vesmíru.

Zprvu vše vypadalo nenápadně. Dave Scott zrovna dálkově zapnul záznamník na Ageně a zapsal čas jeho zapnutí, když pohledem na okamžik zalétl na přístrojový panel. Jeho pozornost upoutal indikátor polohy, podobný umělému horizontu v letadle. Podle indikátoru se sestava nacházela přibližně ve 30° náklonu doleva přesto, že v té chvíli měl být náklon nulový. Scott upozornil Armstronga, jehož indikátor ukazoval totéž. Soulodí se zrovna nacházelo v zemském stínu, proto nebylo možné pohledem na horizont zjistit, zda jde o pouhou chybu přístrojů nebo skutečný problém. Ani jeden z astronautů necítil žádnou odstředivou sílu, koneckonců i podle přístrojů bylo zvětšování náklonu velmi pozvolné.

Vzhledem k tomu, že v onen moment byl systém OAMS vypnut, měli oba astronauti za to, že je něco v nepořádku s Agenou, respektive jejím systémem orientace ACS (Agena Control System). Scott systém rychle vypnul a zároveň Armstrong zapnul systém OAMS na Gemini, aby komplex stabilizoval. Zhruba po minutě se mu podařilo soulodí dostat opět do požadované polohy, ovšem jakmile pustil ovládací páku orientačního systému, náklon se zase vrátil. To bylo podivné. Scott proto procvaknul spínače ACS v naději, že se systém Ageny vzpamatuje a přestane stávkovat. V tento moment astronauti stále ještě věřili, že na vině je Agena. Tento dojem posílil i jeden z posledních vzkazů CapComa Jima Lovella před ztrátou spojení. Lovell je varoval, aby v případě problémů hned použili příkaz 400, kterým mohla být Agena vypnuta. Poměrně problematický vývoj GATV také nahrával falešné nedůvěře v její systémy.

Téměř okamžitě mohli astronauti pozorovat kužely plynů z orientačních trysek Ageny. Zdálo se, že ACS pracuje naplno a ztrácí velké množství paliva v důsledku snahy o stabilizaci. Vzápětí se Armstrong podíval na ukazatel paliva v systému OAMS a šokoval ho údaj značící, že v nádržích OAMS zbývá už jen 30 % pohonných látek. Tehdy poprvé Armstronga a Scotta napadlo, že chyba nemusí být nutně pouze v Ageně.

Vypínání a zapínání systému OAMS každopádně nepřineslo žádný efekt, ovšem kde je skutečně chyba – to bylo možno určit jedině tím, že se Gemini odpojí od Ageny. Pokud se rotaci podaří ukočírovat, byla chyba v Ageně, pokud ne, problém má systém OAMS na Gemini.

Armstrongovi se po chvíli úsilí podařilo snížit přechodně rychlost rotace a Dave Scott mohl stisknutím tlačítka loď odpojit od Ageny. V neuvěřitelné ukázce pohotovosti a předvídavosti ještě předtím Scott přepnul ovládání Ageny tak, aby nad ní mohlo kontrolu převzít řídicí středisko. Armstrong po odpojení udělil Gemini zhruba pětisekundový impuls, po kterém se Gemini od Ageny vzdálila.

Okamžik poté, co se oddělili od Ageny, zjistili astronauti, že problém je skutečně na jejich lodi. Rychlost rotace se zvyšovala a Gemini začínala rotovat ve více osách. Úhlová rychlost se šplhala přes 300 °/sec a Armstrong si při pohledu na stropní ovládací panel uvědomil, že už nedokáže zcela zaostřit zrak na jeho přepínače. Pokud něco nevymyslí, a to hodně rychle, nastane tunelové vidění, ztráta zraku, ztráta vědomí a pak… konec.

Armstrong nebyl pomocí systému OAMS schopen zastavit stále se zrychlující rotaci, proto vsadil vše na jednu kartu. Systém RCS („Re-entry Control System“ – Systém ovládání během vstupu do atmosféry) v čumáku Gemini byl určen výhradně pro stabilizaci a ovládání lodi během sestupu atmosférou, nyní se však Armstrong a Scott shodli na tom, že je to jejich poslední šance na záchranu. Vypnuli systém OAMS, vypnuli také elektrické jističe pro tento systém a aktivovali pyrotechnické ventily, jež otevřely cestu dusíku, kterým se systém RCS tlakoval. Armstrong se opět chopil řídicí páky a ke své úlevě zjistil, že se rotaci daří pomalu zvládnout. Aktivovány byly oba okruhy RCS a poté, co bylo jasné, že se rotaci podaří zvládnout, Armstrong vypnul okruh A a dále stabilizoval loď pouze okruhem B.

Chvíli předtím, než astronauti aktivovali systém RCS, vlétla Gemini do oblasti spojení se sledovací lodí Coastal Sentry Quebec. Šokovaný CapCom Jim Fucci po navázání spojení ve sluchátkách uslyšel: „Máme tu vážný problém. My… My nekontrolovaně rotujeme. Odpojili jsme se od Ageny! (…) Rotujeme a nedokážeme to zastavit!“ Fucci tlumočil slova astronautů do střediska v Houstonu, kde letový ředitel John Hodge prožíval křest ohněm – bylo to poprvé, kdy byl vedoucím letových ředitelů pro danou misi někdo jiný než legendární Chris Kraft. Právě Hodge byl pro misi GTA-8 jmenován do této funkce a nyní musel využít veškeré své schopnosti a učinit několik velmi důležitých rozhodnutí.

Mezitím se na orbitu situace v rámci možností vracela do normálu. Rotace se zastavila a Armstrong loď bezpečně stabilizoval. Od prvních příznaků problému uteklo přibližně 25 minut. Nyní přišel čas na určení toho, kde vězí zakopaný pes. Už chvíli předtím astronauti na okamžik zahlédli v dálce Agenu a podle nich nijak dramaticky nerotovala. To znamenalo definitivní potvrzení problému s Gemini samotnou. Armstrong a Scott postupně cvakali jističi jednotlivých trysek systému OAMS, přičemž pouhá aktivace obvodu neměla motorky spustit – na to mělo být zapotřebí pokynu řídicí pákou nebo prostřednictvím počítače. Poté, co Scott sepnul jistič motorku č. 8, jež měl zajišťovat náklon doleva, Gemini se začala zvolna opět dostávat do rotace. Pravděpodobný viník byl na světě.

Bez jednoho motorku by se dalo uvažovat o jakémsi osekaném pokračování mise, ovšem pokud byly aktivovány okruhy RCS, letový plán hovořil jasně – je třeba „sednout“ při nejbližší příležitosti. V okruhu A v té chvíli zbývalo zhruba 11,3 kg pohonných látek a v okruhu B pouze 4 kg, tedy méně než polovina původního množství. V systému OAMS zůstávalo pouze 22 % původního množství a astronauti jej nyní opatrně vyžívali (samozřejmě s deaktivovaným motorkem č. 8), nicméně bylo by nerozvážné systému nadále důvěřovat.

John Hodge zatím v řídicím středisku prožíval muka pochybností. Krize nemohla nastat v horší čas, Gemini se zrovna nacházela na orbitech, během nichž bylo spojení s ní jen velmi omezené. Loď nyní prolétala pouze v dosahu sledovacích lodí Coastal Sentry Quebec, Rose Knot Victor a sledovací stanice na Havaji. Navíc nad plánovanou přistávací oblast Gemini VIII její dráha přivede až za dalších patnáct orbitů, tedy přibližně za jeden den. Mezitím se ovšem mohou objevit další problémy a mimoto tady stále bylo ono pravidlo v letovém plánu. Hodge se rozhodnul pro okamžité přistání. Ideální byl čtverec s označením „7-3“.

Ovšem pojem „ideální“ byl lehce iluzorní, protože daná oblast se nacházela v západním Pacifiku, v relativní pustině, kde nebyly připraveny žádné záchranné jednotky. Letový ředitel Gene Kranz, jenž vystřídal totálně vyčerpaného Johna Hodge, vyslal do oblasti čtyři letouny se záchranáři, jeden obojživelný letoun a torpédoborec USS Leonard F. Mason, v té době vzdálený od středu cílové oblasti zhruba 250 km.

Posádka mezitím připravovala svou loď na předčasné přistání. Armstrong a Scott ukládali vybavení a probírali příslušné checklisty. 10 hodin, 4 minuty a 47 sekund po startu se nad Afrikou zapálily postupně čtyři brzdicí motory. Z Houstonu se CapCom snažil přes sledovací stanici v nigerijském Kano astronautům odpočítat čas zážehu, nicméně signál byl slabý a Armstrong se Scottem slyšeli pouze odpočet od šesti do dvou. Automatika naštěstí fungovala bezvadně a brzdicí zážeh proběhl přesně načas.

Zklamaní, unavení, přesto však s úsměvem: posádka po přistání čeká, až ke kabině přirazí USS Leonard F. Mason.

Zklamaní, unavení, přesto však s úsměvem: posádka po přistání čeká, až ke kabině přirazí USS Leonard F. Mason.
Zdroj: commons.wikimedia.org

Přistávací sekvence proběhla až překvapivě hladce a návratová kabina dosedla pouze necelých 12 kilometrů od středu dané oblasti. Let, který měl původně trvat téměř tři dny, skončil už po 10 hodinách, 41 minutách a 26 sekundách. Přes obavy posádky, že po přistání stráví dlouhou dobu na hladině oceánu, už 45 minut po přistání žabí muži upevňovali nafukovací límec kolem kabiny. Moře však bylo trochu divočejší, než dokázaly žaludky Armstronga a Scotta zvládnout a ti se tak museli dělit o jediný pytlík určený pro podobné situace. Na jejich obranu je třeba říci, že neklidné žaludky měli i žabí muži, kteří se nadýchali výparů z horkého tepelného štítu. Všichni vespolek si pak určitě oddechli, když se na obzoru objevil torpédoborec Leonard F. Mason.

3 hodiny po přistání se torpédoborec opatrně přiblížil k návratové kabině, námořníci Gemini připoutali k lodi lany a Armstrong se Scottem se postupně došplhali na palubu po provazovém žebříku. Pokud nepočítáme téměř utopeného Grissoma v červenci 1961, bylo to poprvé a naposledy, kdy americká posádka opouštěla loď jinak, než buďto přímo na palubě záchranného plavidla, nebo prostřednictvím vrtulníku, eventuálně – v případě Shuttlu – po schůdkách na přistávací plochu. Oněch necelých 5 metrů zvládli Armstrong a Scott poměrně lehce, přesto na nich bylo znát vypětí posledních hodin.

V následujících dnech se rozjelo vyšetřování, jež mělo odhalit příčiny selhání. Problém vězel ve faktu, že adaptér, v němž se selhavší motorek nacházel, shořel po odhození v atmosféře. Nicméně všechno ukazovalo na zkrat nebo výboj statické elektřiny. Dosud motorky OAMS fungovaly tak, že ovládací cívky solenoidů ve ventilech motorků byly neustále pod napětím. Řídicí elektronika po vydání povelu k zapálení motorku cívky uzemnila a tím aktivovala ventil přísunu pohonných látek. U motorku č. 8 pravděpodobně došlo k trvalému uzemnění obvodu a tak motorek pracoval nepřetržitě. Napříště byly elektrické obvody motorků OAMS upraveny tak, aby po vypnutí nebyly pod napětím.

Mise Gemini VIII byla svým způsobem rozporuplná. Na jednu stranu se nepodařilo naplnit plán mise, EVA Dave Scotta se nekonala, stejně tak odpadla cvičná opakovaná sblížení s Agenou a let skončil zhruba o 60 hodin dříve než bylo zamýšleno. Na druhou stranu Armstrong a Scott udělali poslední krok v otázce rendez vous, když docílili pevného spojení s cílovým tělesem, dokázali zvládnout potenciálně smrtící situaci a přežít ji ve zdraví. Svůj díl zásluh si připsalo i řídicí středisko, když John Hodge správně rozhodl o přerušení letu a směna Gene Kranze loď dovedla na přistání a posléze na palubu záchranné lodi.

Po zkušenostech Gemini V, Gemini VI-A a nyní Gemini VIII by však bylo bývalo příjemné zvládnout zase jednu misi, aniž by nastaly problémy a komplikace, a pro změnu si „střihnout“ předem nalinkovaný letový plán od začátku do konce bez malérů a improvizací. To se nyní očekávalo od další mise v řadě, jíž byla GTA-9. Ta si však svůj díl smůly začala vybírat ještě dlouho předtím, než se odlepila od startovní rampy…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

https://www.nasa.gov/sites/default/files/styles/full_width_feature/public/images/389225main_sw_1965_full.jpg
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini8/html/s65-58502.html
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini8/html/s66-17480.html
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini8/html/s66-21411.html
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Gemini_8_Atlas-Agena_launch.jpg
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini8/html/s66-25785.html
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Armstrong_and_Scott_with_Hatches_Open.jpg

Gemini – Kosmonautická maturita (12. díl), 5.0 out of 5 based on 31 ratings
Pin It
(Visited 3 300 times, 3 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (31 votes cast)
(Visited 3 300 times, 3 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.


33 komentářů ke článku “Gemini – Kosmonautická maturita (12. díl)”

  1. Fantasta napsal:

    Díky za množství pro mne nových informací i za Váš nesmírně poutavý styl psaní. Pět hvězdiček a poklona, pane Šamárek

  2. Jirka napsal:

    „Podle prvního za všechno paradoxně mohl požadavek NASA na schopnost pětinásobného restartu motoru na orbitu.“ Paradoxně? Pokud normální Ageny fungují spolehlivě a ATV vybuchují, pak *logicky* musí být na vině právě změny v ATV oproti standardním Agenám. To si v NASA museli záhy uvědomit.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Slovo „paradoxně“ jsem použil proto, že se vlastně NASA spolu s Lockheedem a Bellem snažila o upgrade pohonného systému Ageny. Jen se to trochu nepovedlo, tedy alespoň v začátku…

  3. Peto napsal:

    Strasne, hrozne! Clanok paradny, ale teraz treba znova tyzden cakat na dalsi diel. 😀

    A teraz vazne, klobuk dole – perfektne citanie.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Tohle mi už, prosím, nedělejte. Když jsem si na rss všimnul náhledu komentáře, málem mě kleplo. 😀
      Samozřejmě děkuji za ten zbytek komentu. 😉

  4. frank napsal:

    David Scott, snad první muž který sebou pořádně praštil o měsíc 🙂

    https://www.youtube.com/watch?v=pNN7fTMfRVc

    Mimochodem ono je vždycky zajímavé se podívat na některá jména u článku

    John d. Hodge, narozen v Anglii 1929, vystudoval tamtéž, jeden z inženýrů z týmu záchytného stíhače Avro Arrow který kanadská vláda trochu nepochopitelně totálně zařízla. Stále se těší dobrému zdraví 🙂

    Gene Kranz 1933,
    https://www.youtube.com/watch?v=SF_hrVLfoEQ
    loni bojoval za zachování řídícího střediska Apolla jako památky a sháněl peníze přes Kickstarter…
    https://www.kickstarter.com/projects/589813043/restore-historic-mission-control
    http://www.syfy.com/syfywire/nasas-gene-kranz-wants-you-to-save-apollo-era-mission-control

    https://spacecenter.org/support/restore-mission-control/

    i to co tam nejsou, tedy když u jsme u těch ředitelů 🙂

    Christopher C. Kraft narozen 1924 ( 24/2:) ještě v roce 2005 přednášel na MIT
    https://www.youtube.com/watch?v=ZPpq1YNVKQY

    a loni poskytl tento rozhovor , neuvěřitelné

    https://arstechnica.com/science/2017/12/video-see-our-full-interview-with-nasa-legend-christopher-c-kraft/

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za odkazy!
      Myslím ale, že Scott není první, kdo sebou švihnul o lunární povrch, mám pocit, že jako prvnímu se to podařilo někomu z dvojice Conrad/Bean (ale jistý si nejsem).
      Co se týká Hodge a Avro Arrow – kdyby to nemělo vyústění v angažmá v NASA, byl by to velmi smutný příběh. Kanadská labourstická vláda dokonce nařídila sešrotovat existující prototypy a dokonce i veškeré díly a přípravky použité při výrobě tohoto nádherného a na svou dobu velmi pokročilého letounu. Co na to říct…
      Ad Kraft a Kranz – jsou to naprosté legendy, obdivuji Krafta, že se ve svém věku tak drží a ještě více Kranze, že je stále aktivní.
      A stran té kampaně za obnovu MOCR na Kickstarteru – mám ve skříni jedno moc pěkné tričko… 🙂

      • frank napsal:

        taky si nejsem jistý s tím pádem, proto to snad…
        Popravdě z toho Avro odešel velmi silný team posílit NASA, např Jim Chamberlin který hodně ovlivnil filozofii lunárního modulu, hlavní inženýr Gemini Robert N. Lindley.

        Takže pro Nasa dobře

  5. Jirka Hadač napsal:

    Díky za každotýdenní osvěžení při náročných a technických článků. Toto zabroušení do historie je prostě neuvěřitelně pohodové a poutavé.
    Jen otázka.
    Citace:“Vypnuli systém OAMS, vypnuli také elektrické jističe pro tento systém a aktivovali pyrotechnické ventily, jež otevřely cestu dusíku, kterým se systém tlakoval.“
    První dvě věty souvětí chápu, rozumné a logické. Zbývá otázka, proč aktivovali ventily. Vypnuli system a natlakovali ho. Jediné, co mě napadá je to, aby nedošlo k roztrhání paliva a dalo se později použít. Ale pokud předtím RCS pracovaly, musely být už tehdy natlakované. Takže zkrátka dobře, tomu úkonu s dusíkem nerozumím.

    • tyčka napsal:

      „RCS („Re-entry Control System“ – Systém ovládání během vstupu do atmosféry) v čumáku Gemini byl určen výhradně pro stabilizaci a ovládání lodi během sestupu atmosférou, nyní se však Armstrong a Scott shodli na tom, že je to jejich poslední šance na záchranu. Vypnuli systém OAMS, vypnuli také elektrické jističe pro tento systém a aktivovali pyrotechnické ventily, jež otevřely cestu dusíku, kterým se systém tlakoval.“

      Podle mne ty ventily s dusíkem patřili jen k systému RSC a aktivováním ventilů ho natlakovali a tudíž zprovoznily. Tedy uvedli tak v činnost systém, který se do toho okamžiku nepoužíval.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Omlouvám se, pokud to bylo v textu malinko mlhavé, mírně jsem tu pasáž upravil, aby to bylo jasnější. Do onoho okamžiku používali Amstrong se Scottem systém OAMS, ten pak vypnuli a přešli na RCS, který byl určen pouze pro orientaci během návratu do atmosféry.

    • Jirka Hadač napsal:

      Samozřejmě jsem myslel OAMS, že už byly natlakované. Omlouvám se dodatečně za chybu.

  6. zvejkal napsal:

    Perfektne !

  7. marzena napsal:

    Díky za skvělý článek. Dovolím si dva korektorské postřehy:
    1) Zdálo se, že ACS pracuje naplno a ztrácí velké množství paliva buď v důsledku snahy o stabilizaci. –> navíc slovo „buď“
    2) …dokázali zvládnout extrémně nebezpečnou situaci a přežít ve zdraví potenciálně smrtící situaci… –> ty dvě „situace“ za sebou bijí do očí, co třeba „dokázali zvládnout a ve zdraví přežít extrémně nebezpečnou a potenciálně smrtící situaci“?
    Těším se na další týden 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za upozornění, upravil jsem to, snad už je to v pořádku.
      A snad se Vám příští týden bude článek opět líbit! 😉

  8. ptpc napsal:

    Aj ja ďakujem za parádny článok! 🙂
    Len by som sa chcel spýtať v čom spočívala výhoda prepnutia Ageny pred rozpojením do módu ovládania pomocou riadiaceho strediska? Nebolo to jedno?

  9. maro napsal:

    Brrr. Rotace je dost nechutná záležitost. Skoro jedna otáčka za sekundu. To už je na dezorientaci fakt dost. Řekl bych že ten systém řízení rotace je tak životně důležitý a jeho funce nenahraditelná, že by každá kosmická loď měla mít dva takové nezávislé okruhy. Podobně jako má auto dva nezávislé brzdové okruhy.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Ony ty motorky byly redundantní, pro každý pohyb byly dva. Ovšem redundance je použitelná v případě, že jeden prvek selže. Když naopak dělá něco navíc, je to trochu problém…

      • maro napsal:

        Tak nezávislý okruh by měl jít vypnout, od toho je nezávislý. Tedy ne jen redundance na úrovni výkonných motorků na konci, ale redundance celé jedné podsoustavy motorků, přívodu paliva, ventilů, ovladačů.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          V tomto případě by asi byl problém v hmotnosti. Dva zcela nezávislé okruhy by pravděpodobně u OAMS byly docela těžké.

  10. Racek napsal:

    Čtu ..V okruhu A v té chvíli zbývalo zhruba 1 065 kg pohonných látek a v okruhu B pouze 771 kg, tedy méně než polovina původního množství … myslím, že celková hmotnost lodi Gemini byla kolem 3500 kg, takže v případě hmotnosti pohonných látek jde pravděpodobně o překlep …

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Ha! Špatný přepočet a vynechaná desetinná čárka. Už by to mělo být v pořádku. Díky moc!

      • Racek napsal:

        No nic. Ono se to při té práci prostě občas musí stát. Holt velkými novinami s hromadou korektorů nemůžete být, i když právě v nich nacházíme odborné chyby prostě strašlivé (což u Vás jsem ještě nezaznamenal!) … Jinak opět hezké počtení a pro mě návrat do mládí … Stejně, tehdejší kosmonauti měli občas víc štěstí než rozumu … vlastně rozumu měli dost, prostě byli velice dobře trénováni, myslím.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Asi se shodneme, že měli obojího plné hrsti. 🙂

  11. Petr Beneš napsal:

    Děkuji panu Ondřejovi za další výborný článek. Při čtení si pořád říkám, jaké má vlastně pilotovaná kosmonautika štěstí, že doposud došlo ke ztrátám na životech jen při čtyřech kosmických letech – a doufám, že to „doposud“ bude trvat ještě hodně, hodně dlouho.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za pochvalu!
      Relativní štěstí jsme zatím skutečně měli (a taky do oblasti bezpečnosti šla spousta času, práce a nápadů), ale obávám se, že obětem se stejně nevyhneme. Není to otázka jestli, ale kdy.

Napište komentář k frank