Gemini – Kosmonautická maturita (11. díl)

Tom Stafford a Wally Schirra

Start mise GT-7 nebyl na rozdíl od předešlých případů signálem k rozvolnění pracovního tempa pozemních týmů. Naopak, okamžitě poté, co Titan s Gemini VII opustil rampu a konstrukce byla alespoň trochu ochlazena, nastoupily týmy údržbářů a techniků, aby zjistily, jaká poškození start způsobil a mohly začít s úklidem a opravami. Osm a půl minuty po startu mohl CapCom Elliot See informovat Bormana s Lovellem: „Gemini VII, tady Houston. Už začali s úklidem rampy!“ Astronauti, v té chvíli zabraní do náročných úkonů letu ve formaci s druhým stupněm Titanu, nijak nereagovali. Nicméně další dvojice astronautů zprávu rozhodně uvítala. Wally Schirra a Tom Stafford byli velmi potěšeni zprávami, že rampa utrpěla jen minimální poškození a nic nebrání vytažení „jejich“ Titanu z dočasného úložiště a jeho vztyčení na rampě. Den po startu Gemini VII, brzy ráno 5. prosince 1965, byl Titan ještě za hluboké tmy skutečně přivezen k rampě. Nejprve byl z horizontální polohy vztyčen první stupeň, na něj byl usazen druhý stupeň a nakonec i loď. Během jednoho dne stačili technici zvládnout kompletaci startovní sestavy Titan/Gemini, provést nezbytná propojení a vykonat simulovaný letový test. Zdálo se, že je vše na nejlepší cestě k úspěšnému startu dokonce o den dříve než v plánovaném termínu 13. prosince…

 

„76“

 

Ono nedělní ráno 12. prosince se tvářilo přívětivě. Počasí bylo díky poloze kosmodromu na pobřeží Atlantiku mírné a nebe jako by zvalo k vyjížďce mimo brány atmosféry. Schirru a Stafforda vzbudil ještě za ranní tmy Deke Slayton a dvojice po hygieně, snídani a lékařské prohlídce zamířila k rampě 16, kde už čekal přívěs s převlékárnou skafandrů. Tentokrát si, na rozdíl od předchozí cesty v říjnu, Wally nezapálil Marlborku. Možná to udělat měl, protože porušovat léty prověřené zvyky není dobré, jak jistě potvrdí každý astronaut a kosmonaut. Nikdo však nemohl tušit, co dnes oba muži prožijí.

Příprava ke startu probíhala zcela hladce, téměř rutinně, pokud se něco takového dá tvrdit o vyslání dvou mužů do výšky 200 kilometrů rychlostí 28 000 km/h na špici válce naplněného koncentrovanými výbušninami. Schirra se Staffordem byli bezpečně usazeni ve svých křeslech, příklopy byly uzavřeny a čekalo se na přesný okamžik, kdy bude Gemini VII prolétat nad kosmodromem. Ten okamžik přišel podle plánu krátce před desátou dopolední místního času. V 9:54:03 se odpočet dostal k nule a motory prvního stupně Titanu se probraly k životu. GT-6A, jak byla mise po zániku Ageny 5002 přejmenována, byla na cestě. Ona cesta však trvala neuvěřitelně krátce.

Situace krátce po přerušeném startu Gemini VI-A: pomalu se rozptyluje oblak spalin z Titanu a Schirra se rozhoduje, zda zatáhnout za katapultážní madlo.

Situace krátce po přerušeném startu Gemini VI-A: pomalu se rozptyluje oblak spalin z Titanu a Schirra se rozhoduje, zda zatáhnout za katapultážní madlo.
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Zhruba sekundu a půl poté, co sekvencer vydal povel k zážehu, najednou motory utichly a nad kosmodromem se rozhostilo překvapené ticho. V kokpitu oba astronauti ostře vnímali nárůst hluku od motorů, vzrůstající vibrace a pak zlověstný klid. Oba v rukou drželi madlo katapultážního systému a v hlavě jim běžely tisíce myšlenek a vjemů rychlostí světla. Zatímco Stafford přemítal o tom, že po katapultáži budou díky kyslíkové atmosféře v lodi spolu s Schirrou zřejmě upáleni zaživa, Schirra pečlivě analyzoval své pocity. Cit zkušeného testpilota a hlavně zadnice, tedy orgán, na který se piloti spoléhají nejvíce, mu říkaly, že přestože na palubní desce se spustily hodiny, aby odtikávaly zdánlivě nekonečně dlouhé sekundy, raketa se nezvedla z rampy ani o centimetr. Rozhodl se počkat. Schirra byl při své profesi zvyklý riskovat a věřil si, že i tentokrát jej jeho instinkt nepodrazí.

Naštěstí měl Wally pravdu, Titan skutečně zůstal na zemi. Pokud by tomu tak nebylo a raketa se nadzvedla jen o pár centimetrů, vzápětí by celý kolos se 147 tunami paliva a okysličovadla dopadl zpět na rampu s katastrofálními důsledky. Schirrova chladná hlava zachránila den nejen jemu a Staffordovi, ale také všem, kdo se na misi GT-6A podíleli. Velmi rychle byl důvod havarijního vypnutí motorů vystopován k elektrickému kabelu, jenž měl být do okamžiku vzletu připojen k Titanu. Onen kabel se měl odpojit až po nadzvednutí nosiče do vzduchu, jeho ne zcela dobře sedící zástrčka však byla vibracemi při zážehu doslova vyklepána ven. Na to zareagoval systém přerušením startu. Odpojení onoho kabelu však mimo jiné spouštělo i palubní hodiny v kokpitu Gemini, což řádně zamotalo hlavu posádce.

Naštěstí se jednalo o relativně jednoduchou závadu, která dovolovala opakovat kolečko předstartovních procedur tak, aby bylo možné startovat o tři dny později. Mělo to být sice trochu „natěsno“ vzhledem k tomu, že normálně by takové kolečko trvalo minimálně čtyři dny, ale technici byli přesvědčeni, že to zvládnou. Zklamaní Schirra se Staffordem byli mezitím vysvobozeni týmem šéfa rampy Guentera Wendta ze své lodi (trvalo to přes půl hodiny, což zejména Schirru pořádně namíchlo). Astronauti se vrátili na ubikace v hangáru „S“ (už zase) a začali stříhat metr do dalšího pokusu o start (už zase). Mezitím v zákulisí probíhaly horečné práce na kontrole rakety, rampy a také analýza údajů. A to, co inženýři firmy Aerojet nalezli na pásových sjetinách, kde byly zaznamenány data ohledně funkce motorů prvního stupně, ozdobilo jejich čela hlubokými vráskami.

Podle záznamů to vypadalo, že tlak v jedné ze dvou spalovacích komor začal klesat ještě předtím než onen vyklepaný kabel způsobil přerušení startu. Klesaly také tlaky paliva a okysličovadla, stejně jako otáčky turbočerpadla. To bylo vážné a bylo by to bývalo mohlo mít dalekosáhlé důsledky. Nebýt přerušení startu, raketa by se zvedla ze země, ovšem klesající tah jednoho motoru by způsobil nouzové vypnutí malý okamžik poté. Pak by Titan i s Gemini dopadl zpět na rampu. Následky si každý dokáže představit bez barvitého líčení.

Před techniky a inženýry Aerojetu najednou stál kolosální problém. Technici začali ještě večer 12. prosince neposlušný motor rozebírat, nicméně ani celonoční prohlídka kousek po kousku nepřinášela žádný průlom. Až druhého dne zhruba v devět hodin ráno jeden z techniků našel příčinu potenciální katastrofy: před několika měsíci prošel plynový generátor rutinním čištěním u výrobce v Baltimoru. Veškeré vstupy, výstupy a ventily byly během čištění zakrytovány záslepkami. Jenže na vstupu okysličovadla do plynového generátoru někdo onu záslepku zapomněl. Naštěstí se ji nyní podařilo najít. Přípravy na opakovaný start mohly pokračovat.

Dva muži, kteří zatím čekali na návštěvu svých kolegů na orbitu, byli pochopitelně zklamaní. Přestože na Mysu vládlo pěkné počasí, nepodařilo se jim bohužel spatřit kratičký zážeh motorů Titanu. Borman s Lovellem se samozřejmě zajímali o osud svých přátel a poté, co byli informováni, že Schirra a Stafford jsou v bezpečí, byla jejich hlavní starost, zda rendez vous proběhne předtím, než bude jejich mise u konce. Jejich morálku trochu pozvedlo v minulém díle seriálu zmíněné povolení sejmout skafandry současně, přesto vyhlídka na další tři nudné dny nebyla z nejrůžovějších. Utéci však nebylo kam…

Schirra a Stafford se napotřetí konečně vydávají na cestu.

Schirra a Stafford se napotřetí konečně vydávají na cestu.
Zdroj: en.wikipedia.org

Ku cti technikům připravujícím rampu i Titan na druhý pokus o start slouží fakt, že své sliby skutečně dodrželi. 15. prosince 1965 bylo vše připraveno. Stejné procedury, stejné tváře, poslední stisk ruky Guentera Wendta a astronauti znovu osaměli v kabině své lodi. Odpočet běžel hladce a v určený čas v 8:37:20 místního času se rozeřvaly motory Titanu. Stejně jako minule i nyní se rozběhly hodiny na palubní desce, tentokrát však jejich spuštění bylo doprovázeno znatelným pohybem vzhůru. Schirra zvolal: „Hodiny se rozběhly. Tentokrát je to doopravdy!“ O pět a půl minuty později byli oba muži na předběžném orbitu a po nezbytných úkonech mohli začít dělat to, proč podstoupili dlouhou a riskantní jízdu na špici rakety. Jejich cíl, Gemini VII, se v té chvíli nacházel 1992 kilometrů před nimi.

1 hodinu a 34 minut po startu astronauti zahájili sérii čtyř manévrů, která po hodině a půl dovedla Gemini VI-A do relativní blízkosti jejího „přátelského cíle“, jak svou loď označovali Borman s Lovellem. Během té doby měli Schirra a Stafford plné ruce práce. Stačili si sejmout helmy a rukavice a usrknout trochu džusu, na víc nebyl čas. V čase 3 hodiny a 7 minut po startu zapnuli Schirra se Staffordem palubní radar své Gemini. Okamžitě po zahřátí radar svým elektronickým zrakem zpozoroval slabý odraz Gemini VII a ohlásil záchyt.

Zprvu byl záchyt jen přerušovaný, Gemini VII byla vzdálena 456 km, jak se ovšem vzdálenost mezi oběma stroji zkracovala, radar byl schopen sledovat druhou loď zcela bez problémů. Ve vzdálenosti 434 km už byl radarový záchyt pevný. Necelé tři hodiny po startu svěřili astronauti starost o výpočty charakteristik dalších zážehů počítači.
5 hodin a 4 minuty po startu Schirra ohlásil: „Něco vidím na dvanácté hodině! (obecně zejména v letectví užívaný systém ciferníku, kdy dvanáctá hodina je před vámi, šestá hodina za vámi, třetí hodina vpravo a devátá hodna vlevo)“ Zpočátku si Schirra nebyl jistý, zda nepozoruje Sírius, po chvíli však bylo jasno: onen zářivý bod je Gemini VII, od které se odrážely sluneční paprsky.

Gemini VII v dohedu!

Gemini VII v dohedu!
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

V čase 5 hodin a 19 minut po startu zahájili Schirra a Stafford finální fázi sbližování. Gemini VII byla z jejich pohledu mírně nahoře pod úhlem 28 °. Vše běželo jako po drátkách a po půlhodině mohl Schirra začít brzdit. V čase 5:54:36 po startu se sbližování zastavilo a obě lodě visely ve vzdálenosti 40 metrů od sebe. První skutečné orbitální rendez vous dvou těles se stalo skutečností! „Gemini VI, Houston na příjmu,“ ozval se CapCom Elliot See, aby zjistil, v jaké fázi je sbližování. „Sedíme tady všichni spolu a hrajeme bridž,“ neodpustil si věčný vtipálek Schirra. Po chvíli dodal: „Je tady docela slušný provoz!“ „Tak zavolej policistu,“ poradil mu See.

Gemini VII byla v tu dobu už poměrně na štíru s palivem v orientačním systému OAMS, proto se o veškeré manévry staral Schirra. Manévroval tak, aby si sesterskou loď mohli se Staffordem prohlédnout a pořídit filmovou a fotografickou dokumentaci. Nejtěsnější vzdálenost mezi oběma plavidly činila 30 cm, během orbitální noci se Schirra držel ve vzdálenosti 7 metrů. Po prvním těsném dostaveníčku se Wally vzdálil na 50-70 metrů a zahájil pomalý oblet, při kterém jeho loď mířila stále čumákem k Sedmičce. Všechny tyto manévry dělali Schirra se Staffordem „na ruku“, tedy bez využití radaru a počítače. Astronauti se u řízení střídali a podle ohlasů byl let ve formaci poměrně přímočarou záležitostí – formace byla velmi stabilní. Při jedné příležitosti se nemuseli 20 minut dotknout páky ovládání OAMS.

Posádka Gemini VI-A dává najevo své pocity ohledně konkurenční složky amerických ozbrojených sil.

Posádka Gemini VI-A dává najevo své pocity ohledně konkurenční složky amerických ozbrojených sil.
Zdroj: nasa.gov

Posádky byly udiveny pozůstatky po pyrotechnickém oddělení lodi od nosiče. Za adaptéry obou lodí plápolaly dráty, kusy kovu a laminátu. Na povrchu lodí byly zřetelné i ty nejmenší detaily a astronauti se mohli vzájemně sledovat v okénkách svých příklopů. Stafford tak mohl okomentovat Lovellův rašící plnovous. V jeden okamžik překvapený Borman uviděl za okénkem Gemini VI-A karton s nápisem „Beat Army! (Porazíme armádu!)“ Stafford a Schirra tak demonstrovali věčnou rivalitu mezi armádními složkami. Dlužno podotknout, že jak Schirra, tak Stafford a ke všemu i Bormanův parťák Lovell byli odchovanci námořní akademie v Annapolis, zatímco Borman byl absolventem West Pointu. Borman tak byl v menšině a musel, alespoň pro tuto chvíli, zatnout zuby a vydýchat potupu od příslušníků konkurenční větve ozbrojených sil.

Čas však utíkal možná až příliš rychle a tak zhruba 5 hodin a 18 minut po historickém setkání dvou pilotovaných lodí na orbitu nastal čas na loučení. Schirra provedl separační zážeh, po kterém se Gemini VI-A vzdálila od své sesterské lodi. Po malé korekci se pak „uvelebila“ na stejném orbitu jako Gemini VII, necelých 50 km za ní. Schirra se Staffordem si konečně mohli oddychnout, odpoutat se z křesel, najíst se a napít. Uplynulé hodiny byly nesmírně vyčerpávající. Astronauti provedli několik jednoduchých experimentů s pozorováním a snímáním zemského povrchu a pak se uložili ke spánku.

Druhý den letu se Schirra probudil s rýmou a nepříjemně ucpanými dutinami (problém, jenž ho bude hodně nepříjemně pronásledovat při jeho další misi v Apollu 7). Trochu pomohla tableta Actifedu, nicméně Wally byl rád, že všechny hlavní body letu jsou už za nimi a mohou se s Tomem vrátit domů. Dvojice se začala připravovat na návrat, ovšem ještě v průběhu příprav se stalo něco, co nikdo nečekal.

Bylo 23 hodin, 57 minut a 37 sekund po startu a Gemini VI-A prolétala na svém předposledním orbitu nad Spojenými státy, když se éterem ozval vzrušený hlas Toma Stafforda: „Gemini VII, tady je Gemini VI. Vidíme nějaký objekt, vypadá jako satelit, pravděpodobně na polárním orbitu. Je na nízké dráze ze severu k jihu pod strmým úhlem. Vypadá to jako by to bylo… hodně nízko. Zdá se, že každou chvíli vstoupí do atmosféry. Moment, zkusím zachytit jeho signál…“ Bormanovi s Lovellem, ale hlavně kontrolorům v řídicím středisku poskočila srdce a hladina adrenalinu proletěla stropem. O čem to ksakru Stafford mluví? Žeby UFO? A náhle se do napjatého ticha začala vkrádat známá melodie. Éterem zněla známá vánoční píseň „Jingle Bells“, kterou Schirra vyluzoval na foukací harmoniku a chřestěním rolniček doprovázel Stafford. Vánoce byly za dveřmi a lze si jen těžko představit příhodnější epilog po historické a velmi náročné misi.

Stafford a Schirra po úspěšném přistání.

Stafford a Schirra po úspěšném přistání.
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Pak už ale nebyl čas na legraci, návrat z vesmíru není a nikdy nebude žádná rutina. Přesně v určený čas se zažehly brzdicí motory a Gemini VI-A se vydala směrem k atmosféře. Počítač Wallymu napovídal, jak natočit návratovou kabinu tak, aby ji dovedl co nejblíže cílovému místu. Ve výšce 24 km už jeho nápověda nebyla zapotřebí – kabina padala téměř kolmo dolů. Padákový systém fungoval bezvadně, ovšem převěšení na dvoubodový závěs opět nezklamalo: tentokrát to byl Wally Schirra, kdo si odnesl poničené hledí helmy. Zapřel se totiž hledím o ruku a kovová příruba rukavice při mocném trhnutí vykonala své. Tím ovšem veškeré drama končilo. Gemini VI-A přistála po 25 hodinách, 51 minutách a 24 sekundách po startu na hladinu Atlantiku pouhých 12,9 km od plánovaného bodu. To bylo oproti předchozím misím řádové zlepšení v přesnosti přistání. Wally a Tom se vzhledem ke klidné hladině rozhodli zůstat v lodi a zhruba za hodinu byli stále v kokpitu své Gemini vytaženi na palubu USS Wasp.

Borman s Lovellem po odletu Schirry a Stafforda opět osaměli a s povzdechem se zakousli do posledních dní na orbitu. Opět si mohli sundat skafandry, které si kvůli bezpečnosti navlékli před rendez vous se Šestkou. Po všem tom adrenalinu jedenáctého dne letu na oba o to více dopadla únava a jednotvárnost jejich mise. Také jejich loď jako by už prosila, aby se vrátili domů. Přestože to na kokpitu nebylo znát (dvojice vynalézavě využila hadice systému udržení životních podmínek ve skafandru coby improvizovaného vysavače), pomalu se začaly kupit problémy. Asi nejvážnější byla situace s palivovým článkem, který dodával stále méně proudu do palubní sítě. Hrozilo, že let skončí předčasně, nakonec testy v St. Louis ukázaly, že článek při troše hospodárného nakládání s elektřinou zvládne Gemini napájet až do plánovaného konce letu. Problémy byly s neposlušnými tryskami systému OAMS. Od devátého dne mise byl vinou zadřeného ložiska nefunkční záznamník, který měl zaznamenávat telemetrická data pro opožděný přenos. Okénka byla zanesena tenoučkým filmem zplodin a „lokální atmosféry“, se kterou se potýkají všechny kosmické lodi. Posledních pár desítek hodin bylo skutečně čistě výsledkem vůle astronautů a jejich stroje.

Trochu nejistí, ale na vlastních nohou: Lovell a Borman kráčejí po palubě USS Wasp.

Trochu nejistí, ale na vlastních nohou: Lovell a Borman kráčejí po palubě USS Wasp.
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Všechno ale má svůj konec a Borman s Lovellem se třináctý den začali pomalu připravovat na návrat. O den později na sebe navlékli naposledy skafandry, dokončili úklid kokpitu a prošli checklisty před brzdicím zážehem. Ten proběhl přesně načas a dvojice rekordmanů byla konečně na cestě domů. Borman podle počítače řídil návratovou kabinu vstříc plánovanému místu přistání a dařilo se mu to téměř dokonale. 18. prosince po rekordních 13 dnech, 18 hodinách, 35 minutách a 1 sekundě od startu návratová kabina šplouchla do vln Atlantiku pouhých 11,8 km od určeného bodu. Borman tak vyhrál sázku se Schirrou o to, kdo přistane přesněji.

Astronauti tentokrát zvolili vyzvednutí vrtulníkem coby rychlejší cestu na palubu záchranné lodi. Cestou přemítali, jestli zvládnou z vrtulníku vystoupit po svých. Nikdo například netušil, zda chlopně v žilách budou po dlouhém období v mikrogravitaci schopny zabránit městnání krve v dolních končetinách. Panovaly tak obavy, že se z tohoto důvodu přesune do nohou takové množství krve, že astronauti poté, co se postaví, ztratí vědomí. Lovell měl od začátku letu jako součást experimentu na nohou nafukovací manžety, jež měly v pravidelných intervalech stiskem bránit v hromadění krve ve spodních končetinách. Borman coby „porovnávací vzorek“ manžety neměl.

Poslední rendez vous Gemini VII (vlevo) a Gemini VI-A, tentokrát při vykládání z USS Wasp v přístavu Mayport Naval Station u Jacksonville 20. prosince.

Poslední rendez vous Gemini VII (vlevo) a Gemini VI-A, tentokrát při vykládání z USS Wasp v přístavu Mayport Naval Station u Jacksonville 20. prosince.
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Jak se vrtulník blížil k USS Wasp, oba muži začínali být optimisty. Lovell se cítil poměrně dobře, Borman o něco hůře, nicméně, jak Lovell podotkl, „pokud by chlopně v žilách nechtěly pracovat, Frank jim to jednoduše dá rozkazem!“

Třicet minut po přistání návratové kabiny helikoptéra dosedla na palubu Waspu. Ve dveřích se objevili oba muži. Zpocení, zapáchající, zarostlí, přesto s úsměvem na tváři pomalu sestoupili ze schůdků, zamávali divákům na palubě a vydali se lehce kymácivým krokem a trochu zeširoka po červeném koberci – bez jakékoli opory! Čekaly je detailní lékařské prohlídky a zasloužený ničím nerušený spánek. Druhý den po přistání oba prohlásili, že jsou svěží a odpočatí. Lékaři nenašli na jejich tělesných schránkách žádné závažné známky deteriorace, jež by znamenaly hrozbu pro dvoutýdenní mise k Měsíci.

Kampaň „76“, tedy skupinový let GT-6A a GT-7, zakončila rok 1965, který NASA mohla právem označit za neobyčejně vydařený. Během něj byla otestována nová loď, proběhla první americká EVA, Amerika získala náskok nad Sovětským svazem nejen v délce letu, ale de facto ve všech aspektech pilotovaných misí. Program Gemini byl ve své polovině a díky němu se cesta k Měsíci rýsovala stále jasněji…

(článek má pokračování)
Zdroje obrázků:

https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini6/html/s65-56190.html
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini6/html/s65-59967.html
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Gemini_VI_Launch_-_GPN-2000-000612.jpg
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini6/html/s65-63113.html
https://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/5-s65-64040.jpg
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini6/html/s65-61859.html
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini7/html/s65-61830.html
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini7/html/s65-65948.html

Gemini – Kosmonautická maturita (11. díl), 5.0 out of 5 based on 37 ratings
Pin It
(Visited 3 228 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (37 votes cast)
(Visited 3 228 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.


42 komentářů ke článku “Gemini – Kosmonautická maturita (11. díl)”

  1. m chyle napsal:

    Super… dotčené… a teď rychle přesun do práce a pustit si Sojuz

  2. Rudolf Šíma napsal:

    Nechal jsem si dva poslední díly na dnešek, protože jsem se minulé úterý nechtěl rozptylovat při čekání na start FH. Musím říct, že dnes jsem si opravdu „zalétal“. 🙂 Díky moc!

  3. entes napsal:

    Moc hezke, ale pro nas mene znale byste mohli doplnit i roky v datumech. Vlastne az na zaver clanku jsem se dozvedel ze se bavime o roku 1965. 😀

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Pravda, neuvědomil jsem si, že to může být zavádějící. Roky do textu alespoň na pár míst doplním. 😉

  4. tonda napsal:

    Autorovi náleží opět(už je to také rutina!!)velké poděkování za článek!A astronautům obdiv,že po těch dvou téměř katastrofách,byli ochotni vrátit se do kabiny a odstartovat!Normální člověk by řekl,když se dověděl,co bylo za odklady,mě už do té piksle nedostanete,ale oni prostě nebyli normální lidé,byli hrdinové,málo platné!Klobouky dolů!

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Souhlasím, byli to frajeři (a dosud jsou – vlézt na špici desítek tun volatilních látek a pak je řízeně zapálit – to chce odvahu…).

  5. android napsal:

    To s tím vypadlým kabelem měli extra kliku.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      To tedy ano. Docela by mě zajímalo, jak by to vypadalo se závodem o Měsíc, kdyby to byl nedejbože smrťák…

  6. frank napsal:

    mimochodem tři z těchto hrdinů kosmu jsou ještě pořád s námi 🙂
    Frank Borman farmaří v Montaně
    https://www.youtube.com/watch?v=fGnYCWysjkA

    Thomas Stafford kritizuje NASA za spánek 🙂
    https://www.popularmechanics.com/space/moon-mars/news/a28715/apollo-astronauts-tom-stafford/

    A i Jim Lovell je pořád slyšet
    https://www.aopa.org/news-and-media/all-news/2017/september/06/former-nasa-astronauts-abort-mission-to-privatize-atc

  7. maro napsal:

    Zajímavé. Ale s tím záchranným systémem je to teda dost podivné. To by jako fakt uhořeli, kdyby se katapultovali? Pokud jo, tak to zní jako neuvěřitelný technický diletantismus. Nebo to fungovalo jen jako psychologická podpora kosmonautů, že mají „aspoň něco“, případně způsob jak uklidnit veřejnost, že je o kosmonauty i v případě nebezpečí postaráno?

    • frank napsal:

      to bude nějaká chybka v překladu/záznamu , Gemini neměla záchranný raketový systém kabiny, ale pouze katapultovací křesla…. jinými slovy, posádka by neostala během katapultáže v kabině kde by uhořela…

    • Ondřej Šamárek napsal:

      V době startu astronauti seděli už drahnou chvíli v čistě kyslíkové atmosféře. Kyslíkem tak bylo nasáknuto všechno, včetně materiálů, ze kterých byly skafandry. Stafford měl strach, že při zážehu raketového motoru křesla při katapultáži by začal okamžitě hořet nejen interiér kokpitu, ale i oni sami.
      Co se týče toho diletantství – volil bych minimálně mírnější výrazy. Není to jediný případ, kdy byl záchranný prostředek přítomen spíše jen „pro forma“, viz katapultážní křesla na prvních misích raketoplánu (usmažení ve výtokových spalinách SRB), eventuálně nebyl vůbec žádný (Voschod, raketoplán od mise STS-5 dále). Vždycky je to otázka limitů designu a vyvážení rizik a zisku.

      • maro napsal:

        No jo. Ale v tom případě by snad bylo lepší je tam vůbec nemít a ten uvolněný prostor využít třeba k té možnosti protažení v tom šíleně stísněném prostoru.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Ta křesla měla sloužit i při přistávání – zprvu bylo zamýšleno se samokřídlem. Pokud by se něco pokazilo v poslendní fázi, tedy v době, kdy už byly otevřeny odvětrávací ventily, křídlo by bylo odstřeleno a astronauti by se katapultovali. To je zase výhoda tohoto řešení.

        • maro napsal:

          Aha, děkuji. Pro případ záchrany při přistání to je opravdu dobrá záloha.

  8. Fuji napsal:

    Parádní! Ještě mi nepřišli na to, proč jsou v posledni době, zrovna v úterý moje návraty z oběda opožděnější 🙂

    • MaG napsal:

      Tak tohle je dobrý 😉 Já to teda čtu až teď v klidu po práci, ale stejně, Ondřeji, je to bomba, jaké zajímavé detaily tam popisuješ. Opět vřelé díky.

  9. zvejkal napsal:

    To bol pekny diel…

  10. Jirka Hadač napsal:

    Hezké zakončení minulého dílu. Líbilo se mi to moc. Ono to asi opravdu dokázalo, že jsou možné orbitální manévry, protože mezi timto letem a spojením už tak velký rozdíl není. V jednom smyslu je ale spojení jednodušší, nemusí potom člověk řešit vzdálenosti a rozdíly rychlostí 😀
    Příjemný díl (až na tu skoro-katastrofu), díky za něj.

  11. Alois napsal:

    Vlastností katapultovacích křesel v letectví je, že fungují z nulové výšky, tedy jak při startu, tak při přistání.
    Křesla v Gemini určitě měla tuto vlastnost. Aby se otevřel padák musí být výška min 1 km, křeslo letí pod úhlem cca 45 stupňů a tak se dostane 1 km od rampy a výbuch rakety tudíž kosmonauty neohrozí.
    Po otevření kabiny a zážehu raket křesla opustí křeslo kabinu takovou rychlostí, že zpětný zážeh prostředí to prostě nestihne a proudící převážně dusíková atmosféra letící křeslo od kyslíku spolehlivě očistí.
    Parametry křesel určitě někde jsou a určitě vrchol letu bude mimo ohroženou zónu v případě výbuchu rakety na startu.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Není řečeno, že musí být výška minimálně kilometr. Na vlastní oči jsem viděl maníka skákat z vrtulníku z 80 metrů (pravda, na trhačku, ale vrchlík se mu stačil nalít). Důležité je nabrání dostatečné rychlosti, díky které se vrchlík nalije a která může do jisté míry kompenzovat právě chybějící výšku.

      • maro napsal:

        Ano, v Gemini to bylo zrovna tak. Vrchlík se nafukoval při prakticky horizontálním letu katapultovacího křesla.

    • Milan napsal:

      P.Alois, ano, posledné generácie katapultážnych sedadiel majú vlastnosť „0-0“, t.zn. že je možné opustit kabínu pri nulovej rýchlosti a nulovej výške.Čím staršia generácia, tým treba viac výšky (príp. rýchlosti). Konkrétne napr L-39 má (mal) sedadlo s parametrami 0 metrov a 150km/h.( tých 150 km/h má svoj konkrétny význam pre tento typ- kto lieta tak vie o čo ide) Nebol by som si istý že v 1965 boli parametre 0-0.Avšak v prípade kozmickej lode to tak mohlo byť,…vie niekto odpovedať?

      • Ondřej Šamárek napsal:

        Řekl bych, že u kosmické lodě byla schopnost 0-0 zbytečná. Při startu (a před ním) bylo křeslo minimálně několik desítek metrů nad zemí, během přistání se nemělo samokřídlo dostat s rychlostí na nulu a astronauti by podle mě moc neváhali s vystřelením, pokud by křídlo po rozbalení nedosáhlo stabilního letu.
        Co se týká schopnosti 0-0 jako takové, co jsem byl schopen dohledat, první úspěšný pokus tohoto typu byl proveden v roce 1961 s křeslem Martin-Baker. V druhé polovině šedesátých byla křesla 0-0 firmy Weber montována do F-106 Delta Dart.

  12. ptpc napsal:

    Vynikajúci diel! 🙂
    Ale ozaj by ma zaujímalo psychologické rozpoloženie posádky pred opakovaným štartom (a hlavne keď poznali príčinu odkladu)…

  13. Alois napsal:

    S tou “ záslepkou “ je to divné. Jak je možné, že se neví kdo ji tam “ zapomněl“. Práce v letectví a kosmonautice nejsou chaotické, jsou protokolovány a každý plní jen své úkoly. A jak je možné, že při montáži do rakety si pracovník, či pracovníci připojující potrubí záslepky nevšimli a navíc že bylo vůbec možné zaslepené potrubí připojit.

  14. maro napsal:

    Takže pan Alois si zase trošku cucá z prstu, nebo snad jen neumí převádět stopy na metry? Katapultovací křesla Gemini vyletěla jen do výšky něco přes 100 metrů (asi 350 stop), padák se začal otevírat nějakých 170 metrů od hořící rakety a na zem kosmonaut dopadl s otevřeným padákem 300 metrů od rakety po 6 sekundách od odpálení.
    https://history.nasa.gov/SP-4002/images/fig34.jpg

Zanechte komentář