Gemini – Kosmonautická maturita (10. díl)

Gemini VII

Na pozadí příprav a změn letu GT-6 probíhalo také finále výcviku posádky letu GT-7, Franka Bormana a Jima Lovella. Tato mise měla být zatím nejdelší misí v dějinách vůbec. Dvoutýdenní trvání mělo simulovat nejdelší předpokládanou délku lunární expedice. Přestože čtyřdenní let McDivitta a Whitea v červnu a osmidenní let Coopera a Conrada v srpnu toho roku dal odpovědi na mnohé otázky, jež trápily lékaře, plánovače i tým řídicího střediska, dva týdny na orbitu – to byl poměrně značný skok. Krom fyziologických procesů byly předmětem zájmu také palivové články, jejichž funkce předurčovala trvání letu, a v neposlední řadě také – pro některé možná překvapivě – otázka odpadu. V kokpitu Gemini skutečně nebylo místa nazbyt a objem odpadu (například prázdných obalů, fyziologického odpadu, použitých hygienických potřeb a podobně), který dokáží astronauti za čtrnáct dní vyprodukovat, byl značný. Zkušenosti z letu Gemini V dávaly tušit, že právě šetrné nakládání s prostorem v lodi bude jedním z klíčových aspektů nadcházející mise…

   

Maraton v telefonní budce

   

Nakonec se místo pro veškerý odpad našlo, hlavně za sedadly astronautů. Podle plánu se první týden měly odpadky ukládat za sedadlo velitele a druhý týden za sedadlo pilota. Bylo třeba hlavně zajistit, aby nic volně nepoletovalo. Žádný astronaut není úplně nadšený, když se mu náhle před obličejem zjeví použitý fekální vak, navíc během finální fáze letu se může jakýkoli odpad stát nebezpečným projektilem vzhledem k rázům a přetížení, jež se s návratem pojí.

K pohodlí astronautů měly přispět také skafandry G5C, které vyrobila firma David Clark speciálně pro tuto dlouhodobou misi. Nejprve se opět krátce spekulovalo o tom, zda Bormana a Lovella poslat nahoru pouze v letových kombinézách a s kyslíkovými maskami, ovšem zástupci McDonnellu cítili, že by se jednalo o příliš velké riziko. Paradoxně jedním z důvodů, který rozhodl proti této variantě, byla nemožnost provést řízenou dekompresi v případě požáru. Nakonec pracovníci NASA nalezli spolu s pracovníky David Clark řešení: na maximální možnou míru odlehčené skafandry. Ty neměly zajistit možnost dokončit v případě potíží celou misi, měly pouze dostačovat k přežití posádky po dobu nezbytně nutnou k nouzovému přistání.

Posádka mise Gt-7: Frank Borman (vpravo) a Jim Lovell

Posádka mise Gt-7: Frank Borman (vpravo) a Jim Lovell
Zdroj: commons.wikimedia.org

Posádkou plánované rekordní mise byli, jak už bylo výše zmíněno, Frank Borman a Jim Lovell. Po kraťounké epizodě v posádce GT-3 dal Deke Slayton Bormanovi křeslo na Gemini VII díky Frankově buldočí povaze. Borman měl být schopen vydržet čtrnáctidenní extrémně obtížný maraton silou své železné vůle. Problém ovšem byl, koho přiřadit k Bormanovi. Vzhledem k další stránce Bormanovy povahy, kterou byla vojácká tvrdost a neústupnost, stejně jako velká náročnost k sobě i ostatním, bylo třeba najít někoho, kdo jej v půlce letu neuškrtí nebo neprohodí zavřeným příklopem. Nakonec křeslo pilota získal Jim „Shaky“ Lovell. Podle Slaytona to byl univerzální typ astronauta, který je schopen zvládnout jakoukoli misi, navíc se díky své povaze snese s každým. Zálohou se stali Ed White a Mike Collins (Collins byl prvním členem třetího náboru, který získal nominaci do posádky). Složení posádek bylo oznámeno 1. července 1965.

Na Bormana a Lovella čekalo během letu celkem dvacet experimentů, z toho čtrnáct bylo už vykonáváno během předchozích misí a šest bylo zcela nových. Nejdůležitější kategorie experimentů se samozřejmě týkala fyziologických změn během dlouhodobého pobytu v mikrogravitaci. Další kategorií byla navigace, pozorování a fotografování zemského povrchu a nebeských těles. Zajímavým experimentem byla demonstrace využití laseru pro komunikaci. Experiment s označením MSC-4 využíval argonový laser a Borman s Lovellem měli vyzkoušet, zda je astronaut schopen navádět paprsek do zadaného místa označeného laserovým majákem. Současně měl paprsek na zem posílat jednoduchá atmosferická data.

Přes poměrně bohatý program se však oba astronauti rozhodli vyslyšet radu Pete Conrada a vzít si s sebou na orbit také prostředek k ukrácení dlouhé chvíle – literaturu. Borman vsadil na stylovou klasiku, ke zocelení duše mu měla pomoci kniha Marka Twaina „Roughing It“ (V českém překladu kniha vyšla pod názvem „Jak jsem se protloukal“). Jim Lovell zase zvolil lehce akčnější žánr, román Waltera Edmonda „Drums Along the Mohawk“ (v českém překladu kniha vyšla jako „Bubny hřmí nad Mohawkem“).

V mezidobí mezi odpískaným startem Gemini VI a plánovaným startem Gemini VII se vynořil ještě jeden potenciální bod v letovém plánu. Paradoxně s ním přišel Wally Schirra, a upřímně řečeno, onen bod se moc nehodil k někomu, kdo byl etalonem astronauta-testpilota. Wally byl totiž vyhlášen tím, že odmítal do letového plánu zařadit jakékoli experimenty, jež podle něj byly zbytečné. Jak u svého prvního letu Mercury MA-8, tak u letu GT-6 se mu dařilo držet si vědce víceméně od těla s odůvodněním, že hlavní cíl mise je tím, na co se soustředí a nechce se nechat rozptylovat výmysly vědátorů. A najednou tady byla otočka o 180 °.

Wally začal velmi výrazně lobovat za to, aby byl do letového plánu zahrnut výstup do volného prostoru. A ne ledajaký. Během výstupu si měli Jim Lovell a Tom Stafford prohodit místa! Celá věc byla lehce bizarní v tom, že když se idea na jednoduchou EVA vynořila během plánování původní mise GT-6, byl Wally jedním z nejhlasitějších oponentů. Nakonec celou věc k Schirrově zklamání smetlo ze stolu veto Franka Bormana. Hlavním argumentem byla možnost, že v případě, že se během EVA cokoli přihodí, bude to znamenat nenaplnění hlavního cíle mise GT-7. Tom Stafford měl navíc při své výšce občas problém s uzavřením příklopu a v neposlední řadě by Jim Lovell musel vydržet dva týdny v poměrně nepohodlném skafandru G4C, navíc v modifikaci pro EVA, což bylo nemyslitelné.

28. října, tedy tři dny po debaklu Ageny 5002, byl z rampy snesen Titan GLV-6 a o den později jej na rampě vystřídal stroj s označením GLV-7. 22. listopadu na špici Titanu přibyla loď Gemini VII. Po propojení obou strojů a sérii vyčerpávajících kontrol a zkoušek proběhl 27. listopadu tradiční simulovaný letový test. Vše probíhalo skoro hladce a v sobotu 4. prosince bylo vše připraveno.

Jim Lovell ve skafandru G5C míří v den startu k výtahu na rampě 19.

Jim Lovell ve skafandru G5C míří v den startu k výtahu na rampě 19.
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Přesně ve 14:30:03,702 místního času se Titan s dvojicí astronautů vydal na nejdelší kosmický let v dosavadních dějinách. Start proběhl se zpožděním 3,702 sekund vinou nesprávně sesynchronizovaného startovního sekvenceru s hodinami na kosmodromu. Doposud byl vždy sekvencer nastaven tak, aby přesně o tři sekundy předcházel místní hodiny. Bylo to kvůli přibližně třísekundové prodlevě mezi signálem ke startu a vzletem. Tentokrát ale obsluha omylem sesynchronizovala obě zařízení zcela přesně, proto ono třísekundové zpoždění oproti plánu.

Titan samotný se choval naprosto způsobně, nicméně například oproti misi GT-3 nebylo pochyb, že vzlet proběhl. Sedm sekund po startu za narůstajícího hluku, vibrací a s pohledem upřeným na rozběhnuvší se palubní hodiny tak mohl Lovell zvolat: „Jsme na cestě, Franku!“ V čase 5:40 po startu se vypnul motor druhého stupně a Gemini VII byla na orbitu. Lovell oddělil loď od Titanu a Borman dvousekundovým zážehem posigrádních trysek systému OAMS separoval Gemini od nosiče. Tentokrát si po zkušenostech Jima McDivitta dal pozor, aby nepromeškal vhodný okamžik k otočce a nenechal se odnést příliš daleko. Okamžitě Gemini otočil nosem k raketě a dalším impulsem, tentokrát pětisekundovým upravil vzdálenost a vzájemnou rychlost obou těles.

Druhý stupeň chrlil z poškozeného potrubí zbytky paliva a díky tomu se převaloval nepředvídatelně ve všech osách. Borman si proto netroufnul přiblížit se na bližší vzdálenost než zhruba 15 metrů, protože hrozilo nebezpečí srážky. Přes divoký tanec Titanu se Franku Bormanovi dařilo udržovat danou vzdálenost dobrých 14 minut, nicméně celá situace se projevila na zvýšené spotřebě paliva, takže celé cvičení trvalo o dvě minuty kratší dobu, než bylo plánováno.

Už v průběhu společného letu s druhým stupněm se projevily první náznaky potíží s palivovými články, když se rozsvítilo varovné světlo, upozorňující na nízký tlak v nádrži kryogenního kyslíku. Naštěstí se zde vyplatilo důkladně nastudovat lekce z letu GT-5. Gemini VII měla možnost přečerpávání kyslíku z nádrží systému zabezpečení životních podmínek do tanku s kryogenním kyslíkem, což se nyní dokonale hodilo k vyřešení situace s nízkým tlakem.

V dalším průběhu letu se nejprve nepravidelně a posléze trvale rozsvítila kontrolka nepoměru mezi tlakem obou reaktantů. Podle všeho byl problém ve vodním separátoru v jedné ze sekcí palivového článku. Celkově ovšem bylo možné hodnotit funkci palivových článků jako uspokojivou a v tomto ohledu se dalo konstatovat, že technologie je schopná zajistit energii po délku trvání lunárních misí. Co se týče zásob reaktantů, byly více než dostatečné. Na konci letu v nádržích zbývalo ještě 33,9 % LHa 38,4 % LOX. Vraťme se však zpět k prvním hodinám mise.

3 hodiny a 47 minut po startu, když se loď nacházela potřetí v apogeu, Borman s Lovellem provedli zážeh, který upravil dráhu na hodnotu 222,2 x 322,2 km. Tato dráha zajišťovala orbitální životnost (tedy dobu, než loď vlivem brzdění o molekuly vzduchu sama vstoupí do atmosféry) minimálně na 15 dní. Pak se mohli astronauti věnovat dalším položkám letového plánu a svým dvaceti experimentům.

Zhruba 9 hodin po startu se Borman měl vydat na kutě. První spánková perioda byla naplánována tak, aby astronauti spali na směny. Pokud by se na lodi během úvodních 24 hodin vyskytla nějaká vážnější závada, bylo dobré mít vždy jednoho z mužů v bdělém stavu a schopného rychle reagovat. Po této spánkové periodě pak měli Borman s Lovellem spát ve stejnou dobu.

Nalepování elektrod k experimentu M-8

Nalepování elektrod k experimentu M-8
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Pro Bormana ovšem nebyla první spánková perioda ničím osvěžujícím. Ve skafandru bylo horko, Lovell musel občas komunikovat se střediskem a provádět některé experimenty a úkony označované jako „housekeeping“, tedy domácí úklid a údržba. Navíc byl Borman subjektem experimentu M-8, označovaného jako „Inflight Sleep Analysis (Letová analýza spánku)“. Na hlavu mu byly těsně před startem přilepeny čtyři elektrody, které musely být na místě přidržovány helmou. První noc v novém prostředí, nadto v těsné kabině, v ne zrovna pohodlné poloze, v podmínkách mikrogravitace a se svědícími elektrodami na hlavě by nedovolily spát snad nikomu. Nakonec musel být experiment předčasně ukončen. Když Borman třetí letový den mise sahal pro sáček s jídlem, otřel se hlavou o horní ovládací panel mezi příklopy a nechtěně si elektrody strhnul. Lze se domnívat, že jej to příliš nemrzelo…

Borman se tedy příliš nevyspal, přesto 14 hodin po startu oficiálně převzal vartu a ke spánku se měl tentokrát uložit Lovell. Stejně jako v případě velitele, ani pilot toho mnoho nenaspal. Na třetí letový den však byla naplánována procedura, jež měla oběma mužům existenci na palubě alespoň trochu zpříjemnit. Podle původních plánů měli oba sejmout své skafandry a převléci se do lehkých overalů. Nedlouho před startem však některé z manažerů přemohly obavy a dotyční si vymohli svlékání skafandrů „na střídačku“ tak, aby vždy alespoň jeden z mužů měl skafandr oblečen. Jako prvnímu se dobrodiní zvýšeného pohodlí dostalo Jimu Lovellovi.

43 hodin a 3 minuty po startu tedy Lovell začal rozepínat a svlékat svůj G5C. Čekalo jej také dočasné odepnutí a opětovné napojení svodů biomedicínského pásu. Oproti pětiminutové jednoduché záležitosti v pozemské gravitaci mohl Borman hlásit Lovellovo úspěšné sejmutí skafandru až po 33 minutách. Lovell na sebe krátce oblékl overal, ovšem záhy jej shledal příliš teplým a rozhodl se pobývat dále v kabině pouze v apartním spodním prádle s dlouhými rukávy a nohavicemi. Přestože v kokpitu panovala poměrně vysoká teplota, oproti pobytu ve skafandru si musel Lovell připadat jako v ráji. Však také podle údajů senzorů kvalita jeho spánku rapidně vzrostla.

Zhruba 148 hodin po startu si oba muži prohodili role, když Lovell nerad opět oblékl svůj skafandr a Borman konečně mohl ten svůj svléci. Mezitím urputně bombardoval řídicí středisko žádostmi, aby astronauti dostali povolení pobývat v kabině bez skafandrů oba zároveň. A pokud by povolení nepřišlo, byl odhodlán vydržet ve skafandru až do doby po plánovaném setkání s Gemini VII, aby byla zachována kontinuita lékařských záznamů.

Sláva a pozlátko kosmických letů: Borman ve spodním prádle testuje akuitu svého oka a současně žvýká orální teploměr.

Sláva a pozlátko kosmických letů: Borman ve spodním prádle testuje akuitu svého oka a současně žvýká orální teploměr.
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

První Bormanova noc bez skafandru byla velmi osvěžující a ráno mohl prohlásit, že má pocit „za milion dolarů“. A 190 hodin, 55 minut a 7 sekund po startu uslyšeli astronauti sladká slova CapComa Elliota Seeho: „Máme pro vás něco speciálního! Za pět sekund… teď… jste překonali světový rekord v délce pilotovaného orbitálního letu a naprostou shodou náhod máme to potěšení vás informovat, že máte povolení sami nadále rozhodovat, jakou konfiguraci skafandrů uznáte za vhodnou. Dejte nám vědět.“ Borman radostně odvětil: „Halelujá! Díky moc, dobrá práce!“ See se vzápětí optal Lovella: „Tak co, Jime, už jsi venku ze skafandru?“ „Zbývá mi jen jedna nohavice,“ odpověděl žertem pilot Gemini VII. Ve skutečnosti začal skafandr svlékat až po půlhodině.

Na palubě zavládl rozhodně větší komfort, pokud se vůbec dá o komfortu mluvit. Kokpit Gemini měl objem zhruba 2,5 m3. To je srovnatelné s předními sedadly běžného automobilu a je to jen o trochu více než objem běžné telefonní budky. Hygiena byla velmi rudimentární a vzhledem k vysoké teplotě v kabině oba astronauti záhy vydávali velmi nelibý odér. K tomu je třeba vzít v úvahu nutnost vykonávat veškeré fyziologické potřeby na sedadle těsně vedle parťáka, který se může maximálně na chvíli lehce otočit na opačnou stranu, načež kouzlo kosmických letů značně pohasne.

Odpal střely Polaris (vpravo dole) objektivem posádky Gemini VII.

Odpal střely Polaris (vpravo dole) objektivem posádky Gemini VII.
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

K tomu všemu je nutné připočíst další důležitý faktor, pro mnohé možná trochu překvapivý: nudu. Po několika prvních dnech nadšení z nového prostředí vyprchalo a ve směsi s postupující únavou se nuda stala převládajícím pocitem na palubě Gemini VII. Přes veškerá předsevzetí astronauti s přibalených knih přečetli jen pár kapitol a nakonec zjistili, že pořád dokola prozpěvují krákoravými hlasy hitovku Jima Reevese z roku 1959 „Put Your Sweet Lips a Little Closer“ (He’ll Have to Go)“. V jednom z rozhovorů po letech Frank Borman přiznal, že ještě dnes se otřese, když onu písničku zaslechne.

Rozptýlení přinášely pouze experimenty, některé z nich byly dokonce velmi zajímavé. Třetí den mise mohli astronauti sledovat odpálení střely Polaris A-3 z ponorky Benjamin Franklin a desátý den mise pro změnu pozorovali test raketových saní ve White Sands a vstup hlavice rakety Minuteman-1 do atmosféry. Některé experimenty se však ne a ne podařit. Zejména pozorování zemského povrchu a laserovou komunikaci výrazně hatilo počasí.

Od prvního momentu letu se však astronauti nejvíce těšili na zcela výjimečnou událost, která přinese notnou dávku vzruchu do jednotvárné šedi života na orbitu. Během čtvrtého a pátého dne posádka upravila dráhu své lodi, která nyní obíhala po dráze 297,2 x 301,5 km a mohla během devátého dne letu přijmout plánovanou návštěvu.

12. prosinec měl znamenat dočasný konec nudy a současně světový unikát. Někdy jsou ovšem zákony nešťastného doktora Murphyho neoblomné…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Gemini_6_and_Gemini_7_rendezvous_-_GPN-2006-000034.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Gemini_7_Crew_(Lovell_und_Borman).jpg
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini7/html/s65-61848.html
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini7/html/s65-60603.html
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini7/html/s65-63713.html
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini7/html/s65-63797.html

Gemini – Kosmonautická maturita (10. díl), 5.0 out of 5 based on 26 ratings
Pin It
(Visited 3 618 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (26 votes cast)
(Visited 3 618 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.


17 komentářů ke článku “Gemini – Kosmonautická maturita (10. díl)”

  1. Rahmschnitzel napsal:

    Skvělý díl. Nemohu se už teď dočkat pokračování. Snad Falcon Heavy odstartuje dříve než vyjde další část, aby to čekání uběhlo rychleji ;-).

  2. Branislav Pecho napsal:

    Čo dodať, pán Šamárek, fantázia, ako vždy. Len sa mi ten diel zdá nejaký krátky, mám pocit ako by som ho prečítal za minútku. Ale skôr to bude tým, že je pútavo napísaný.
    Btw, k tej telefónnej búdke: Mal som možnosť si posedieť v makete Gemini na Intrepide v NY a teda klobúk dolu pred týmito dvoma pánmi. Doslova heroický výkon. Toho priestoru je tam fakt minimum a ani prirovnanie k predným sedadlám v aute ho dosť nevystihuje. Jeden, možno dva dni by som dal, ale potom by som už asi otváral poklop 🙂
    Teším sa na ďalší diel, aj keď dnes nás ešte čaká jedno lákadlo a to FH. Dúfam že dešok bude tak úspešný ako bol celý program Gemini.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky moc!
      Já jsem zatím to štěstí mrknout se na skutečnou kabinu Gemini neměl, ale dokážu si představit, jak to muselo vypadat. Byli to skutečně železní chlapi…

  3. Vichor napsal:

    Skvelé, ako vždy, to ale nie je žiadne prekvapenie. Veľmi si užívam tieto články a teším sa na ďalší diel.
    Mám však predsa len jednu poznámku. V odstavci, ktorý začína „Wally začal velmi výrazně lobovat …“ je 2x spomenutý Tom Stafford. Skúšal som to pochopiť, ale možno tam bude nejaká nezrovnalosť.
    No a keď už píšem, tak by som rád poďakoval za kapitolu o Tichonravovovi, je výborná. Veľmi zaujímavý človek.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Předně díky za pochvalu!
      Co se týká toho odstavce – šlo o to, že si měli piloti (Stafford a Lovell) prohodit během EVA místa. Lovell by tak přistával v Šestce a Stafford v Sedmičce. Jenže to by znamenalo, že Lovell by musel vydržet více než týden v normálním skafandru (odlehčený G5C nebyl vhodný pro EVA) a na druhé straně Stafford by měl na konci oné rošády problém s uzavřením příklopu (pokud vím, musela se kvůli němu upravovat izolace příklopu v místech, kde měl Tom hlavu). Nestálo to za ten risk.

      • Vichor napsal:

        Vďaka za vysvetlenie, teraz to už samozrejme perfektne dáva zmysel. Nenapadlo ma, že Schirra chcel meniť ľudí medzi loďami, to je pre mňa úplna novinka.

  4. Alois napsal:

    Pobyt ve stísněném prostoru v Kosmu a na Zemi nelze dost dobře srovnávat. Stav v mikrogravitaci je nepříjemný co do vestibulárního aparátu a distribuci krve ve zvýšené míře do hlavy.
    V pozemských podmínkách není pobyt ve stísněném prostoru nic neobvyklého, příkladně v automobilech, autobusech, či letadlech.
    Mezi pozemské “ nepříjemnosti “ patří, otoky nohou, otlaky či pot na styčných místech, a nutkání k “ protažení „. Kdo letěl v plně obsazeném letadle vícehodinový let ví o čem píši.
    V Kosmu se astronaut volně vznáší nad oporou, krev není tažena gravitací do nohou, takže zbývá “ jen “ to protažení.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Právě o to protažení jde. Je pravda, že v beztíži se normální prostory zdají větší, protože je fuk, jestli to, čeho se držíte, je podlaha nebo strop. U Gemini byl ovšem prostor tak miniaturní (dokonce v přepočtu na hlavu menší než u Mercury), že nepohodlí se prostě nedalo vyhnout…

  5. Jirka Hadač napsal:

    Hezké, moc hezké, jen se nemůžu zbavit oprávněného dojmu, že je to utnuto v nejlepším. Z pochopitelných důvodů.
    Jinak k té poznámce Vichora se připojuju, dohromady mi to nesedělo, až po dodatečném vysvětlení v diskuzi sem to pochopil.
    Taky sem překvapený, že už Cooper s Conradem ten svůj let zvládli bez závažnější újmy na zdraví, když tam ani necvičili. A sem docela oprávněně zvedavý na tyto dva pány, jak se s tím poperou. Ale je možné, že se ještě žádné potíže s dlouhodobým vlivem mikrogravitace po takové době neprojevují. Plus navíc, při lunární misi se minimálně dva z nich opět na pár dní (J) dostali na těleso s gravitaci.
    Díky a těším se na FH a hlavně na 11 díl.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      V nejlepším – to nevím, každopádně jsem musel hodně přemýšlet, jak to naporcovat, aby se mi tam vešlo, co potřebuju a zároveň to nebylo příliš dlouhé. Tak snad…
      Stran toho Coopera a Conrada – oni cvičili, měli gumový pás, který natahovali, takže srdce alespoň trochu rozhýbali. Borman a Lovell měli pás taky a cvičili poměrně pravidelně.
      A díky moc za pochvalu! 😉

  6. Jožka Somík napsal:

    Tak podle úvodní fotografie jsem si myslel, že se konečně něco dozvím o okolnostech jejího vzniku, ale na konci článku mi došlo, že přeci jen bylo třeba představit nejprve i G7. Takže těším se na 11 díl.
    Je ale zajímavé, že i když je na záběrech při setkání G6 a G7 vidět, jak je lem adaptérů v místě oddělení od druhého stupně Titanu „zubatý“ a čouhá tam změť kabelů, že toto bylo předmětem nepříjemného překvapení pro Cernana na G9. Cožpak v NASA ty záběry neviděli? Neviděli co tam Cernana může čekat? No, třeba se něco dozvím v dalších dílech.
    Jsem Ondřeji zvědav, jak zvládnete G8. O této misi už bylo napsáno hodně. Ale věřím, že to zvládnete levou zadní, vždyť vy jste jeden z nejlepších autorů seriálů zde na Kosmonautixu. 🙂

    • Jirka Hadač napsal:

      Jen dodám, že krásně je mise G8 ztvárněná v prvním díle serialu Ze Země na Měsíc. Člověk si opravdu dokáže díky tomu představit, co se dělo, co se stalo, jak se to řešilo. Prostě písmenka jsou jedna věc, obrazové ztvárnění je věc druhá.

      • Jožka Somík napsal:

        No, ten seriál jsem sice viděl už před mnoha lety, ale působil na mě dojmem, že až příliš idealizován na úkor přesného ztvárnění technikálií.
        Seriál je sice skvělý, ale nejpřesnější ztvárnění jsou autentické záznamy astronautů. Nepřestává mě fascinovat, že Scott v kritické chvíli stihl přepnout Agenu do módu pro ovládání ze Země a Armstrong zároveň stihl zapnout kameru a tu rotaci a oddělení od Ageny i natočit.

        • Jirka Hadac napsal:

          Nikdy neni nad originalni zabery, serial je idealizovany, viz dil o Apollu 7 udelan tak, aby tam nemusela byt kritika posadky, diskuze men in this room byla po Apollu 1 a ne pred nim, ale zase, myslim si, ze ten serial spis je poctou programu apollo nez fikce. Me slo o nastin te rotace a ta je tam znazornena hezky.
          S tou fascinaci nad reakci Scotta a Armostronga souhlas, ikdyz mirne spoilujem:-)

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Mise GT-8 je už zvládnutá, zatím tedy pouze v mém počítači. Snad to nebude tak fádní, když to bude v mém podání potřetí…

  7. ptpc napsal:

    Opäť a zase vynikajúca časť! 🙂

Napište komentář k Vichor