Gemini – Kosmonautická maturita (6. díl)

Uzavírání příklopů Gemini

Když se na podzim roku 1963 šéfastronaut Deke Slayton rozhodoval o obsazení křesel v prvních misích programu Gemini, měl na výběr celkem dvanáct astronautů. Tři zbyli z původní sedmičky Mercury a doplňovalo je devět mužů z druhé skupiny zvané „The New Nine“. Čtrnáct astronautů ze třetího náboru teprve začalo se základním výcvikem a pro rané mise Gemini tedy byli zatím nepoužitelní. Křeslo velitele první mise pochopitelně mělo připadnout zkušenému a schopnému astronautovi, proto Slayton zvolil Ala Sheparda. Pilota mu měl dělat Tom Stafford, člen „Nové devítky“. Záložní posádku mělo tvořit duo veterán Gus Grissom / nováček Frank Borman. Jenže, jak se říká, člověk míní… Personální obsazení letu vzalo zasvé koncem roku, kdy byl Shepard „uzemněn“ s diagnózou Ménièrův syndrom. Na místo Sheparda a Stafforda se posunula záložní posádka. Problém byl ale v tom, že Gus Grissom si evidentně příliš nerozuměl s Frankem Bormanem. Borman po letech vzpomínal na to, jak jej Grissom pozval k sobě domů na večeři, a přestože měl Frank z večera poměrně dobrý pocit, Grissom posléze dal najevo, že s ním nechce letět. Oba dva muži byli jednoduše příliš silnými osobnostmi na to, aby dokázali během výcviku i mise samotné spolupracovat. Ohledně délky a náplně letu také panovaly nejasnosti – v jeden okamžik se uvažovalo o osmnácti obletech Země, tedy přibližně jednom dni, pak převážila varianta se třemi orbity. Během letu měl být otestován palubní radar Gemini pomocí cvičného radarového cíle REP, ovšem podle mnohých během pouhých tří orbitů nebyl na pořádný test čas. Necelý rok před startem tak neměl první pilotovaný let Gemini jasnou posádku ani dobu trvání…

   

Molly Brown

   

Personálie se Deku Slaytonovi podařilo vyřešit relativně rychle. Grissom dostal jako parťáka Johna Younga, málomluvného excelentního pilota, který, aniž to tušil, měl před sebou zřejmě nejbarvitější, rozhodně však nejdelší kosmonautickou kariéru ze všech mužů a žen, kteří se kdy podívali za práh atmosféry. S Youngem si Grissom padl do oka a 13. dubna 1964, tedy pouhých pět dní po úspěšném prvním bezpilotním testu Gemini bylo složení posádky prvního pilotovaného letu oznámeno veřejně. Jako záložní posádka se začali připravovat Wally Schirra a Tom Stafford.

Hlavní a záložní posádka mise GT-3: (zleva) Young, Grissom, Schirra, Stafford

Hlavní a záložní posádka mise GT-3: (zleva) Young, Grissom, Schirra, Stafford
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Co se týče náplně mise, nakonec bylo rozhodnuto, že půjde o co nejjednodušší možný program. V lednu 1965 byl radarový cíl REP z náplně mise vyškrtnut, let se měl zaměřit zejména na otestování systému OAMS. Gemini s Grissomem a Youngem měla vykonat několik zážehů – první z nich ihned po navedení na orbit, kdy měl Grissom přidat lodi přibližně 3 m/s pro separaci od druhého stupně Titanu. Současně tak měla být loď uvedena na orbit 122 x 182 km. Druhý manévr o hodinu a půl později měl Gemini pro změnu zpomalit o 15 m/s a upravit dráhu na téměř cirkulární 122 x 130 km. Třetí manévr přibližně 2 hodiny a 20 minut po začátku mise sestával ze série zážehů, jež měly mírně upravit inklinaci oběžné dráhy. Poslední zážeh byl do plánů přidán až v lednu 1965. Měla to být „pojistka“ proti uvěznění na orbitu. Byl to zážeh, který měl poslat loď na dráhu s perigeem hluboko v zemské atmosféře. Tím měl být zajištěn návrat astronautů i v případě, že by z nějakého důvodu selhal deorbitační zážeh. Celý test systému OAMS měl v plánech naprostou prioritu, jež byla potvrzena i faktem, že v případě jakýchkoli pochybností o systému měl být let bez pardonu odložen.

Krom zmíněného testu měli astronauti prověřit také chladicí systém, palubní počítač, inerciální plaformu, snímače horizontu a funkčnost skafandrů a prostředků pro vykonávání tělesných funkcí. Zdálo by se, že pro test nové lodi při prvním pilotovaném letu není místo pro vědecké experimenty, nicméně vědcům se podařilo do plánu vtěsnat ještě několik pokusů, jež přímo nesouvisely s testy lodě.

Jedním byla expozice vzorků lidské krve účinkům kosmického záření, druhým pokusné oplodnění vajíček mořských ježků v prostředí mikrogravitace a třetím byl zajímavý pokus se vstřikováním vody do oblaku plazmatu během návratu do atmosféry. Výzkumníci měli za to, že tímto způsobem bude možné navázat alespoň omezenou komunikaci se Zemí v době, kdy loď obklopuje oblak ionizovaného vzduchu, jenž brání přenosu rádiových vln. Zařízení pro tento experiment si našlo místo v jedné z šachet, kde měla být původně umístěna podvozková noha pro měkké přistání na pevnině. Voda měla být vstřikována v dávkách po dobu 150 sekund a pozemní stanice měly zaznamenávat změny signálu zejména v pásmu UHF.

Co se astronautů týkalo, ti by se obešli bez jakýchkoli aktivit, které neměly souvislost s testem lodi. Oba se na výše uvedené tři experimenty dívali s velkou dávkou nechuti, nicméně vyškrtnutí z letového plánu nedocílili. Nepodařilo se jim ani přesvědčit agenturu, aby jejich mise měla otevřený konec. Grissomovi s Youngem se zdálo, že tři orbity jsu příliš krátká doba na pořádné „oťukání“ lodi a v tomto smyslu se snažili prosazovat svůj pohled na věc. Ovšem chybný krok jednoho pracovníka Odboru pro styk s veřejností, jenž uvolnil do oběhu memorandum, které Grissom a Young na to konto napsali, plánům na prodoužení mise rychle učinil přítrž. Podle Younga byl hlavní problém v tom, že se memorandum dostalo do oběhu dříve, než jej mohli probrat na vyšších místech. Takto to vypadalo, že se astronauti snaží podrývat autoritu nadřízených. Rezolutní zamítnutí na sebe nenechalo dlouho čekat.

V jednu chvíli se uvažovalo také o možnosti jakési minimální EVA, kdy by Young pootevřel příklop nad svým křeslem. Ovšem záhy byla tato idea velmi rozumně opuštěna, mimo jiné proto, že když se o pootevření poklopu Young pokusil ve vakuové komoře, ke svému překvapení zjistil, že jej nedokáže zavřít. A to i přesto, že simulovaná výška v komoře činila pouhých 12 km. Nafouknutí jeho skafandru (tzv. „balooning“) spolu s nešikovným systémem uzavírání příklopu uzavření velmi ztěžovaly. Nehledě k tomu, že pro misi, trvající pouhé 4,5 hodiny by tento úkon byl příliš časově náročný.

Co ovšem Grissom prosadil, to byl název lodi. V programu Mercury bylo tradicí pojmenovat svoji loď nějakým vznosným názvem. Grissom s Youngem o tom přemýšleli poměrně intenzivně. Obrátili se dokonce na editory časopisu Life a autory World Book Encyclopedia, aby se pokusili přinést nějaké odpovídající jméno. Astronauti měli podmínku, aby ono jméno mělo indiánský původ. Editoři přišli na jméno „Wapasha“, tedy název kmene, po kterém byla pojmenována řeka Wabash. Ovšem Grissomovi a Youngovi se okamžitě vybavil populární folkový popěvek „The Wabash Cannon Ball“. Asi nikdo by nechtěl, aby si veřejnost spojovala novou pokročilou kosmickou loď s vlakem vozícím tuláky, proto se astronauti pídili po jméně dále.

Přestože mise oficiálně neměla své logo, Grissom s Youngem nechali vyrobit stříbrné medaile, které s sebou vezli na orbit.

Přestože mise oficiálně neměla své logo, Grissom s Youngem nechali vyrobit stříbrné medaile, které s sebou vezli na orbit.
Zdroj: en.wikipedia.org

Grissoma v té souvislosti napadlo, že po nešťastném závěru mise Mercury MR-4, kdy se jeho kabina Mercury potopila na dno Atlantiku, mu bude veřejnost tento fakt škodolibě připomínat. Rozhodl se proti tomu bojovat humorem. V té době zrovna na Broadwayi končila šňůra repríz muzikálu „The Unsinkable Molly Brown (Nepotopitelná Molly Brown)“ o legendární trosečnici z Titanicu a Guse osvítil dokonalý nápad: loď Gemini 3 dostane název „Molly Brown“. Když se svým záměrem seznámil nadřízené, nesli to poměrně nelibě. Název podle nich postrádal vážnost, jež by příslušela programu i NASA samotné. Gus zareagoval po svém: „Co třeba ‚Titanic‘?“ Pohlaváři pochopili, že Molly Brown je přeci jen přijatelnější, nicméně nedokázali si představit, jaké jméno pro svou loď vymyslí vtipálek Wally Schirra, jenž se měl po své roli v záložní posádce Gemini 3 posunout do hlavní posádky Gemini VI (označování lodí Gemini římskou číslicí bylo zavedeno až od Gemini IV). Napříště byl proto vydán zákaz pojmenovávání lodí. Byl prolomen až pro Apollo 9, kdy bylo třeba v rádiové komunikaci nějakým způsobem rozlišit lunární modul a velitelský modul. Nebylo to ale naposledy, co se iniciativa některé z posádek v tomto směru nesetkala s pochopením… Vraťme se však do jara 1965.

Grissom, Young i jejich záloha Schirra a Stafford nemarnili čas. Jejich výcvikový plán byl skutečně „našlapaný“ až po okraj. Například jen samotný Grissom si od dubna 1964 do března 1965 odseděl zhruba 200 hodin na instruktážích a poradách v Houstonu, St. Louis a na Cape Kennedy, strávil celkem 9,5 hodin v centrifuze v Johnsville a zažil 225 přerušení startu v pohyblivém simulátoru. A to je pouze výsek všech aktivit, na nichž astronauti participovali. V únoru 1965 však mohl Grissom prohlásit: „Jsme připraveni.“

Téměř připravena byla i loď, která dorazila na kosmodrom brzy ráno 4. ledna. Její příprava zde se od předchozích kusů odlišovala v jednom důležitém bodě: byl jím komplexní test rádiové komunikace. Během něj byla loď umístěna na dřevěnou věž na zdejší radarové zkušebně. Dřevěná konstrukce věže měla zamezit jakýmkoli interferencím, které by mohla způsobit kovová konstrukce. Gemini prošla testy bez problémů. Součástí přípravy byl i test pohonného systému, přičemž Grissom si vymínil i „živý“ test orientačních trysek. 18. března proběhl poslední simulovaný letový test lodi. Vše bylo připraveno.

23. března ve 4:40 ráno místního času se ozvalo zaklepání na dveře ložnic posádek v hangáru „S“. Šéfastronaut Deke Slayton přišel vzbudit hrdiny tohoto dne, Guse Grissoma a Johna Younga. Rutinu hygieny, snídaně a lékařské prohlídky narušil věčný vtipálek Wally Schirra. Ten se náhle objevil ve starém odrbaném cvičném skafandru z dob Mercury s typickými propustkami NASA připnutými na všech možných i nemožných místech, aby upozornil Grissoma, že je ochoten a schopen okamžitě převzít jeho misi. Po tomto úsměvném intermezzu bylo duo astronautů převezeno na rampu 16, kde na ně ve speciálním přívěsu čekali technici s připravenými skafandry. Po jejich oblečení a prověrce oba muži opět nasedli do nástavby malého náklaďáčku, který je dopravil na definitivní místo určení – rampu 19.

V 7:30 místního času byli Grissom a Young na svých místech, příklopy uzavřeny a kabina natlakována kyslíkem. Přípravy probíhaly natolik hladce, že v tento okamžik měli technici náskok asi 20 minut oproti plánu. Začínalo to vypadat, že plánovaný termín startu v 9:00 místního času bude dodržen, když se do věci vložila technika. Byl objeven malý únik okysličovadla na prvím stupni Titanu. Dotáhnutí povoleného těsnění bylo dílem okamžiku, přesto byl odpočet zastaven na 24 minut, aby byla oprava dokonale prověřena.

Krásný panoramatický záběr startu mise GT-3

Krásný panoramatický záběr startu mise GT-3
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

V 9:24:00 místního času (14:24:00 UTC) se konečně motory Titanu probudily a Molly Brown byla na cestě. Start byl z pohledu astronautů natolik hladký a tichý, že se Young musel ujistit pohledem na palubní hodiny, že vzlet skutečně proběhl. Obávané pogo se objevilo jen v náznaku těsně před ukončením práce prvního stupně a zůstalo hluboko pod bezpečným limitem. Dvě a půl minuty po startu proběhl takzvaný „hot-staging“, tedy druhý stupeň se zapálil v době, kdy byl ještě připojen k prvnímu. Pro astronauty to znamenalo spektakulární světelné efekty, kdy plameny z druhého stupně prolétly za okénky lodi. Pak je přetížení opět vmáčklo do sedaček. Titan II byl věren svému původnímu určení jaderného nosiče a svůj náklad rozhodně nešetřil. Přetížení šplhalo stále vzhůru a těsně před dohořením druhého stupně dosáhlo 7,9 G. 5 minut a 38 sekund po startu náhle přetížení zmizelo – Gemini 3 byla na orbitu. Young stiskem příslušného tlačítka oddělil loď od nosiče a Grissom provedl první z plánovaných manévrů: pošťouchl Gemini pryč od prázdného druhého stupně Titanu. Zážeh byl malinko delší, než bylo v plánu, na dráhu to však mělo mizivý vliv – Molly Brown se nacházela na orbitu 122 x 175 km, velmi blízko plánované dráze 122 x 182 km.

Několik minut po navedení na orbit, zhruba na úrovni sledovací stanice na ostrově Gran Canaria, přišla první a jediná napjatá chvíle celého letu: Young si všimnul, že jeho ukazatel tlaku v kabině ukazuje nulu. Grissomův měřák také spadl na nulu. Astronauti automaticky uzavřeli hledí svých přileb, věděli však, že je to zbytečné. Kdyby tlak v kabině byl skutečně nulový, velmi rychle a velmi bolestivě by si toho všimli. Po krátkém zkoumání podivných hodnot na ostatních přístrojích se Young dovtípil a přepnul z hlavního elektrického měniče na záložní. Problém byl okamžitě vyřešen. Celá záležitost trvala přibližně 45 sekund.

Poté přišla řada na první vědecký experiment. Grissom otočil rukojetí na schránce s vajíčky mořských ježků. Rukojeť spouštěla mechanismus, pomocí nějž měla být vajíčka oplodněna. Ovšem ke Grissomovu rozčarování se rukojeť zlomila! Z pokusu tedy nebylo nic. Jak vyšlo najevo posléze, rukojeť od kontrolního vzorku ulomil výzkumník na Zemi ve stejném okamžiku také! Grissom se pak věnoval testům orientačního systému, kdy měl udržet v optickém hledáčku vytipovaná místa na zemském povrchu. Přes problémy s oblačností a malou jasností gratikule v hledáčku se mu vedlo poměrně obstojně. Pak přišel čas na velké prvenství.

Přibližně 90 minut po startu, v době, kdy se Molly Brown nacházela nad Texasem, Grissom pomocí OAMS provedl zážeh trvající 74 sekund, čímž snížil rychlost lodi o 15,5 m/s a upravil její dráhu na téměř cirkulární. Poprvé v historii tak pilotovaný stroj nebyl vydán na pospas pouze přesnosti nosiče, ale aktivně měnil trajektorii svého letu (první manuální změnu polohy lodi v prostoru provedl v květnu 1961 Al Shepard, tehdy ovšem dráhu nijak neměnil).

Hranice Kalifornie a Mexika zachycená fotoaparátem Johna Younga

Hranice Kalifornie a Mexika zachycená fotoaparátem Johna Younga
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Další zážeh proběhl přibližně o 45 minut později a změnil inklinaci oběžné dráhy o 0,02 ° a na třetím orbitu provedl Grissom 2 minuty a 27 sekund trvající zážeh, jenž umístil perigeum dráhy Molly Brown do výšky 72 km, tedy hluboko do atmosféry, a zajistil tak návrat lodi i v případě, že by selhal brzdicí zážeh.

Mezitím se své práci věnoval i Young. Krátce po začátku druhého orbitu měl na programu evaluaci stravy a systému pro zachycování tělesných produktů. Právě tehdy se odehrála zřejmě nejznámější epizoda celého letu. 1 hodinu a 52 minut po startu Young s kamennou tváří vytáhl z kapsy svého skafandru sendvič s pečeným hovězím a nabídl jej svému šokovanému veliteli. Sendvič večer před startem koupil v oblíbeném bistru Wolfie‘s na Cocoa Beach Wally Schirra a ráno jej při oblékání skafandru nenápadně Youngovi podstrčil. Young sendvič schoval do kapsy, kde pochutina přečkala celý odpočet, přetížení téměř 8 G a skoro dvě hodiny trvající stav mikrogravitace. Nebylo divu, že už malinko zaváněl a rozpadal se. Grissom jej proto po opatrném ochutnání zastrčil do kapsy svého skafandru. „Byl to jen takový nápad,“ trochu zklamaně hlesnul Young, „a asi ne moc dobrý.“ Grissomovi se však idea docela zamlouvala: „Bylo to dost dobré, kdyby ovšem držel trochu pohromadě.“ Nato Young odtušil: „Nedáš si kuřecí stehýnko?“ „Ne, to už zvládneš sám,“ pobaveně kontroval Grissom.

Young posléze dále zkoušel jídlo a vodu z palubního dávkovače. Přestože strava nebyla z nejchutnějších, nebyla ani příliš odpudivá a konzumace nečinila zvláštní problémy. Problémy ovšem přišly během testu systému na zachycování tělesných odpadů. Hadice pro odvod moči byla lehce neposlušná, podle Younga však hlavním problémem bylo „číslo 2“. Přestože se mu podařilo proceduru s fekálním vakem zvládnout přibližně během dvanácti minut, jeho doporučení bylo ponechat na tento úkon napříště alespoň 45 minut a varování pro další posádky znělo: „Je to velmi špinavá záležitost.“

Po všech úkonech, úpravách dráhy a testech systémů se program mise pomalu chýlil ke konci a zbýval poslední velký milník – návrat domů. Na čtvrtém obletu, 4 hodiny a 32 minut po startu, se oddělil přístrojový úsek adaptéru, aby odhalil čtyři retrográdní motorky na tuhé palivo. O minutu později se postupně motorky zažehly a další minutu nato se oddělila i retrográdní sekce adaptéru. Návratová kabina Molly Brown začala pomalu padat směrem k Atlantiku. Poté, co se za okénky ukázal oblak plazmatu, přepnul Young spínač a automatika začala vstřikovat vodu do ohnivého chvostu za lodí. Přestože se v této fázi nepodařilo navázat s kabinou fonické spojení, sledovací stanice zaznamenaly mírný nárůst síly rádiového signálu.

Nepříjemné překvapení ovšem čekalo astronauty při pohledu na výnos z počítače, který propočítával vzdálenost skutečného bodu přistání od predikovaného bodu. Molly Brown mířila mimo předpokládaný cíl, podle počítače měla „být krátká“, tedy dosednout 88 km západně a mírně severně. To bylo způsobeno malými nepřesnostmi během výše zmíněných manévrů na orbitu a mírně vyšším tahem brzdicích motorků. Grissom se rozhodl nedůvěřovat pokynům počítače a snažil se chybu v trajektorii co nejvíce korigovat, ovšem nemohl tušit, že oproti simulacím ve větrném tunelu je vztlak kabiny výrazně menší. Právě nižší vztlak „obral“ Molly Brown o 296 kilometrů, o něž by byla bývala schopna „natáhnout“ svůj průlet atmosférou a tak v okamžiku vypuštění výtažného padáčku byla kabina stále ještě 84 km západně od předpokládaného místa přistání. Paradoxem byl fakt, že pokud by se Grissom spolehl na počítač, přistála by kabina s odchylkou pouhých 6 km od předpokládaného cíle.

Grissomova helma s prasklým hledím

Grissomova helma s prasklým hledím
Zdroj: collectspace.com via J.L. Pickering via NASA

Poslední nepříjemnou okolností bylo převěšení padákového systému. Když byl hlavní padákový systém rekonfigurován z jednobodového na dvoubodový, zhoupnutí kabiny bylo natolik prudké, že oba muži byli vrženi vstříc přístrojovému panelu před sebou. Zatímco Young vyvázl s pouhým škrábancem na hledí své helmy, Grissomovo hledí nyní obsahovalo úhledný otvor, který na něm vyrazil ovládací kolík optického hledáčku. Přesně 4 hodiny, 52 minut a 31 sekund po startu kabina dopadla na vodu, tentokrát se znatelně menším trhnutím, než tomu bylo během převěšení padákového systému.

Molly Brown se kolébá na vlnách Atlantiku

Molly Brown se kolébá na vlnách Atlantiku
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Nepřesné přistání znamenalo, že záchranná loď USS Intrepid byla vzdálena 110 kilometrů. Grissom si proto vyžádal vyzvednutí vrtulníkem, ovšem vzhledem ke svým zkušenostem odmítl pootevřít příklop do doby, než bude kolem kabiny umístěn nafukovací límec. Tím odsoudil sebe i Younga k půlhodinovému čekání uvnitř lodi, ve které panovalo stále větší horko, jak do konstrukce pronikal žár z rozpáleného tepelného štítu. Navíc, jak se vyjádřil Young, Gemini byla dobrou kosmickou lodí, ovšem prachbídným námořním člunem a oplývala schopností vykonávat velmi nepříjemné „manévry v náklonu, sklonu a houpání“. Zatímco Young coby námořní veterán nijak zvlášť pohyby kabiny neprožíval, Grissom musel použít dobrodiní sáčku, kam si odložil snídani. Poté, co dorazili žabí muži a kabinu zajistili, Grissom přesně podle nacvičeného postupu s úlevou opustil loď jako první. Young v žertu podotknul, že je to poprvé, co kapitán opouští loď před mužstvem, načež Grissom utrousil, že mu tímto předává velení. Young obratem pojmenoval kabinu na „USS Molly Brown“, aby ji vzápětí opustil i on.

Grissom s Youngem na palubě vrtulníku při letu na USS Intrepid

Grissom s Youngem na palubě vrtulníku při letu na USS Intrepid
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Vrtulník dopravil oba muže na palubu USS Intrepid, kde je čekala lékařská prohlídka, telefonický rozhovor s prezidentem a první poletové rozbory. Young zalitoval, že let netrval déle, dokonce i Grissom byl neobvykle usměvavý a hovorný. Nebylo divu, test nové kosmické lodi se přes menší zádrhele povedl na jedničku. Oba astronauti mohli mít pocit dobře vykonané práce (aby také ne, vždyť si za tento den vydělali „závratné“ peníze – Young 32 dolarů a 75 centů a Grissom dokonce 37 dolarů a 25 centů!). Pocit dobře vykonané práce mohli mít i v kanceláři Gemini Program Office (kancelář byla přejmenována z „Project Office“ na „Program Office“ v roce 1964). Zdálo by se, že není důvod k nervozitě nebo špatné náladě a Amerika se může začít těšit na roli vedoucí mocnosti v oblasti pilotovaných misí do vesmíru.

Ovšem ještě před startem Gemini 3 se na druhé straně světa stalo něco, co manažerům způsobilo poněkud neklidný spánek a vrásky na čele…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini3/hires/s65-21090.jpg
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini3/html/s64-19432.html
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Gemini_3_Flown_Silver_Fliteline_Medallion.jpg
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini3/hires/s65-21520.jpg
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini3/html/s65-18740.html
http://www.collectspace.com/review/gemini3_crackedhelmet01-lg.jpg
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini3/html/s65-18645.html
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini3/html/s65-18733.html

Gemini – Kosmonautická maturita (6. díl), 5.0 out of 5 based on 30 ratings
Pin It
(Visited 3 285 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (30 votes cast)
(Visited 3 285 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.


22 komentářů ke článku “Gemini – Kosmonautická maturita (6. díl)”

  1. Jirka Hadač napsal:

    Skvělé, hezky, podrobně, krok za krokem. Pokud takhle bude každá, tak supr. Tahle mise měla drobnou nevýhodu, že byla popsána už v životopise J. Younga, ale přesto se dala napsat znovu a jinak a dobře (podobně jako záchrana Saljutu 7 3x :-)).A těšil jsem se a těším se opět na pokračování.
    Podám návrh, aby se zkrátil týden na jeden den. Všichni kromě autora mi to odsouhlasí :-D.
    A ti šílenci, no, tu hvězdu si každopádně zasloužil. Nechci moc spoilovat.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, opakování se do jisté míry vyhnout nedá, ale pokud Vás to bavilo, tím lépe! 😉

  2. Alois napsal:

    O schodech, po kterých američtí astronauté vystoupali před padesáti lety až na Měsíc, toho nebude napsáno nikdy dost.

  3. Omni napsal:

    Opět perfektní!

  4. Trysky napsal:

    Úžasný článek.
    Ale kdo má čekat celý týden na další příděl informací? 😀

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky!
      Co se týče informací, je tady každý den spousta moc zajímavých věcí ke čtení. A v nejhorším už za cca 151 hodin vyjde další díl. 😉

  5. Rudolf Šíma napsal:

    Jak pochválit autora a neopakovat se? Mimo technických a historických informací na mne z článku dýchla atmosféra tvrdé práce s neustálými přátelskými střety a legráckami bystrých a odvážných mužů. Kdo by nechtěl být součástí týmu? 🙂 Díky, opět paráda!

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za pochvalu!
      Je ale dobré si uvědomit, že ty vztahy nebyly úplně jako z růžové knihovny. Viz neshody Grissoma a Bormana. Byl to holt klub chlapů začasto s obřím egem. Ale je zase fakt, že když šlo o práci, dokázali táhnout za jeden provaz. Koneckonců – šlo o jejich vlastní krky…

  6. Dan napsal:

    Říkal jsem si, že si to přečtu doma v klidu. Ale byl jsem donucen to sežrat hned 🙂 Skvělá práce, díky!

  7. Hruškin napsal:

    Opět super článek na dobrou noc 🙂 a k dobrým seriálům patří i teaser na konec,to autor ovládá rovněž excelentně 😀

  8. ptpc napsal:

    Výborná práca! 🙂

  9. Jožka Somík napsal:

    Program Gemini, co se detailů týká, byl pro mě vždy trochu neznámou. Jsem moc rád, že o tomto projektu píšete seriál, kde se mohu dozvědět tolik podrobností. Nejvíce mě tedy dostal pan Francis M. Rogallo. Neměl jsem nejmenší tušení, že tento zažitý název pro závěsný kluzák je jméno jeho tvůrce.
    Díky za ty informace, dnes jsem zhltnul všech šest dílů a nejraději bych četl dál. No, počkám si. 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, pokud pomohu někomu osvětlit pár detailů z historie, plní seriál svůj účel. 🙂

  10. Marek Stitek napsal:

    Výborné čtení, stejně jako ostatní články. Moc za ně děkuji. Mám jeden dotaz k manévru Gemini po oddělení od druhého stupně Titanu. Píšete, že zážeh byl o něco delší než měl být a výsledná orbita byla nižší než plánovaná. Mám tomu rozumět tak, že se celý druhý stupeň ještě s Gemini otočil o 180° a až pak se rozdělili (což mi přijde jako nesmysl)? Ostatní varianty mi ovšem dávají ještě menší smysl. Díky moc.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, jsem moc rád, že se líbí!
      Ohledně té dráhy – tam šlo spíše o to, že se počítalo s tím, že Titan není úplně přesný při navedení na dráhu. Gemini pak měla vždy v plánu ony parametry doladit. V tomto případě byl zážeh trochu delší, původní navedení Titanem však mělo rezervu a tak výsledná dráha byla taková, jaká je popsána v článku.

      • Marek Stitek napsal:

        Tak tato moznost mne nanapadla. Dekuji za vysvetleni.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Rádo se stalo! Ještě upřesním, že ten kraťoučký zážeh měl přidat Gemini 10 m/s, v reálu ale přidal 10,6 m/s.

Zanechte komentář