Gemini – Kosmonautická maturita (2. díl)

Bob Seamans

Každý správný obchodník si je velmi dobře vědom, že na jménu velmi záleží. Špatný název už dokázal pohřbít nejeden dobrý program či produkt. U nástupnického programu po Mercury nešlo ani tak o marketing, jako spíše o tradici. Všechny předchozí projekty NASA nesly pojmenování, jež mělo v sobě určitou symboliku. A Mercury Mark II nebylo zrovna označení, jež by dovolovalo hluboké výklady či nadchlo veřejnost. V závěru roku 1961 se rozběhlo hledání „slušivého“ označení nového programu. Tehdejší náměstek administrátora NASA Robert Seamans měl v prosinci na Industrial College of the Armed Forces (ICAF) přednášku na téma Mercury Mark II a vybídl posluchače, aby mu poslali návrhy na pojmenování tohoto programu. Jeden z lístků, jež tehdy doputovaly z pléna, nesl návrh „Gemini“. V průběhu prosince dostali stejnou možnost také pracovníci ústředí NASA. Mezi navrhovanými jmény bychom našli například „Orfeus“, „Diana“, „Valiant“, ovšem nejpřiléhavější název přinesl jistý Alex Nagy. Ten navrhoval, stejně jako onen student na ICAF, název „Gemini“. Latinsky toto slovo znamená „Blíženci“ nebo také „Dvojčata“. Podle Nagyho jméno Gemini dokonale vystihovalo jednak fakt, že nová loď měla nést dva členy posádky, stejně jako jeden z hlavních cílů, jímž mělo být rendezvous na orbitu. Název také symbolizoval jistou sounáležitost s předchozím programem Mercury. A v neposlední řadě astronomický symbol souhvězdí Blíženců, tedy „II“, korespondoval s oním „Mark II“ v dosavadním označení programu. Robert Seamans uznal coby autory návrhu oba muže – jak posluchače v auditoriu ICAF, tak Alexe Nagyho. Do historie však nakonec vešel pouze Nagy a onen posluchač zůstává dosud anonymní. 3. ledna 1962 byl nicméně název nového programu veřejně představen. 15. ledna byl pak Jim Chamberlin jmenován manažerem „Gemini Project Office (Kancelář projektu Gemini)“. Zrodil se program, jenž měl ukázat cestu k Měsíci…

   

K jakému cíli a na čem

   

Gemini se tedy stal oficiálním programem, ovšem zdaleka ne vše bylo v době jeho zrodu jednoznačné. Pracovníci MSC se teprve zabydlovali ve svých nových halách a kancelářích, když do skládačky zapadl další z jejích dílků. Dosud totiž nebylo jasné, jakým způsobem se vlastně k Měsíci poletí. Jednou možností byl „Direct Ascent“, tedy přímá cesta na Měsíc s použitím jednoho mamutího nosiče. Tento koncept měl zprvu podporu špiček NASA, stejně jako Wernhera von Brauna, ovšem postupně začalo vycházet najevo, že zamýšlený mamutí nosič „Nova“ bude při stávajících možnostech a technologii zřejmě příliš velkým soustem. Proto se přibližně do poloviny roku začal stále více do popředí dostávat mód zvaný „Earth Orbit Rendezvous (EOR)“. Ten předpokládal vypuštění minimálně dvou modulů na nízký orbit okolo Země, jejich spojení a následný odlet k Měsíci. V pozadí ovšem o své místo na slunci bojoval třetí mód – „Lunar Orbit Rendezvous (LOR)“. Jeho hlavním propagátorem byl inženýr z Langley jménem John Houbolt. Podle něj bylo nejvýhodnější nechat na jediné raketě odstartovat mateřskou loď a přistávací lunární modul. Ty by se společně vydaly k Měsíci, kde by se modul oddělil od mateřské lodi a s astronautem či astronauty přistál na lunárním povrchu. Poté by z povrchu odstartoval, spojil se s mateřskou lodí, jež by vyčkávala na lunárním orbitu, astronauti by do ní přešli, modul odhodili a k Zemi by se vrátila pouze mateřská loď.

John Houbolt

John Houbolt
Zdroj: commons.wikimedia.org

Houbolt se skupinkou věrných zprvu neměl proti těžkým vahám typu von Brauna moc šancí. Ovšem vytrvalost, s jakou obesílal nejvyšší patra organizační struktury NASA a osoby, v jejichž kompetenci rozhodování o způsobu letu k Měsíci bylo, obracela k LOR stále více pozornosti. Definitivní rozhodnutí padlo de facto na poradě v Marshallově středisku 7. června 1962, kdy von Braun oficiálně označil LOR jako způsob preferovaný jeho Marshall Space Flight Center. „Prodat“ toto rozhodnutí špičkám NASA bylo víceméně formalitou a 11. července 1962 byl mód LOR oficiálně potvrzen.

Fakt, že nakonec nezvítězil koncept EOR, přinesl jeden důležitý aspekt: zatímco v případě neúspěšného spojení dvou strojů na zemském orbitu při EOR by byla ztracena pouze mise k Měsíci, neúspěšné rendezvous na lunárním orbitu při LOR by znamenal jistou smrt posádky lunárního modulu. Pro mnohé se jednalo o velmi vysokou míru rizika, a není divu – v té době zatím bylo provedeno celkem nula spojení dvou kosmických lodí. Nutno říci, že ač by byl býval nakonec zvolen koncept EOR místo LOR, rendezvous bylo naprosto nezbytné pro další kroky nejen k Měsíci, ale také pro činnost na zemském orbitu. A Gemini se měl stát programem, jenž v tomto ohledu prošlape cestu.

Otázkou bylo, jaký cíl bude pro rendezvous použit. Pro začátek bylo rozumné zaměřit se na setkání Gemini a bezpilotního tělesa. Jim Chamberlin začal už v létě 1961 pošilhávat po stroji jménem Agena. Výrobek firmy Lockheed byl vlastně víceúčelovým „tahounem“, jehož vznik se datuje do druhé poloviny padesátých let, kdy se začalo vážně uvažovat o špionážních družicích. V rámci programu WS-117L vznikla právě Agena. Po zrušení WS-117L a převodu prací do programu CORONA pak Agena v různých iteracích létala coby „kosmický špion“ až do roku 1972, přičemž následně posloužila jako druhý stupeň při vynášení špionážních satelitů dalších generací i pro vojenské a civilní satelity.

S Agenou se původně počítalo také jako s druhým stupněm nosiče Atlas pro vynášení Mercury Mark II na orbit. Atlas nakonec při posuzování svých možností neobstál a místo něj vzlétaly lodě Gemini na zcela jiném stroji (jak se dozvíme dále). Nicméně nakonec byla Agena do programu přeci jen zakomponována právě v roli cílového tělesa. První jednání s firmou Lockheed o jejím využití proběhly už v srpnu 1961. V té době Lockheed nabídl verzi Agena-B. Ta byla schopna jednoho restartu svého motoru na orbitu, což byla pro Gemini Project Office velmi lákavá vidina. Navíc NASA už Ageny využívala pro své nepilotované programy, což situaci velmi usnadnilo.

Zatímco probíhala jednání a posuzování Ageny B, USAF finišovalo s vývojem nové verze Ageny, označené sufixem „D“. Ta měla na rozdíl od předchozích verzí mnohem více využívat standardizace a modularity. NASA dostala nabídku, aby se podílela na vývoji Ageny-D a po krátkém zvažování bylo nakonec 11. června 1962 rozhodnuto, že Agena-D se stane cílovým tělesem pro rendezvous s Gemini. Použití Ageny coby cílového tělesa si vyžádalo rozsáhlé úpravy. Krom radarového odpovídače, dokovacího adaptéru a upraveného ovládacího systému dostaly tyto stroje nový motor Bell Model 8247. Ten byl schopen patnácti restartů na orbitu, nakonec však počet těchto restartů v praxi nikdy nepřekročil osm.

GATV viděná z křesla pilota Gemini

GATV viděná z křesla pilota Gemini (dokovací adaptér vpravo, motor vlevo)
Zdroj: flickr.com (kredit: NASA)

Úpravy a zkoušky GATV („Gemini Agena Target Vehicle“ – Cílové těleso Gemini Agena), jak byla Agena-D pro účely programu Gemini překřtěna, se vinou poměrně napjatého rozpočtu protáhlo, v jednom okamžiku se dokonce hovořilo o více než ročním skluzu. Tento skluz přiměl NASA ke zvažování dalších možností. Jedním z návrhů byla tzv. „piggyback package“, tedy přívažek v podobě stabilizované platformy, která by umožnila astronautům nacvičit spojovací operace. Tato platforma měla být umístěna na zadní části Gemini a měla tedy na orbit putovat spolu s lodí. Ušetřil by se tak jeden separátní start, který si vyžadovalo požití GATV. Problémem byla poměrně vysoká hmotnost platformy.

Druhý návrh předložený pracovníky MSC dostal název REP („Radar Evaluation Pod“ – Radarová evaluační kapsle). REP by umožňoval nácvik všech sbližovacích operací krom samotného spojení. Jeho relativně nízká hmotnost (kolem 30 kg) z něj dělala kandidáta na reálné vyžití během některé z raných misí. REP byl posléze skutečně použit během letu GT-5 v létě 1965. Nakonec se celou situaci ohledně GATV podařilo vyřešit, byť i za cenu toho, že první letový exemplář s číslem 5001 byl „uzemněn“ a převeden na pozemní testování.

Zatímco se Agena prokousávala porodními obtížemi, řešil se také problém, jak vlastně dostat loď Gemini na orbit. Ještě ve fázi, kdy program nesl označení Mercury Mark II, se uvažovalo o tom, že by novou loď vynášel nosič Atlas firmy Convair. Počítalo se s ním i pro orbitální lety Mercury, proto bylo logickým krokem ujistit se, zda Atlas uveze i novou verzi lodi. Záhy se však ukázalo, že ve dvoumístné konfiguraci bude Mercury Mark II příliš těžká na to, aby ji Atlas doručil na požadovanou dráhu.

Druhým limitujícím faktorem se ukázala být koncepce záchranného systému Mercury Mark II. Oproti původní Mercury byla, převážně z důvodu šetření hmotnosti, vynechána záchranná věžička a piloti měli sedět na vystřelovacích sedadlech. Jenže pohonnými látkami používanými v Atlasu byly kapalný kyslík a kerosin. Jejich vlastnosti při případném výbuchu by vylučovaly použití katapultovacích křesel – ohnivá koule by jednoduše expandovala mnohem rychleji, než by křesla dokázala odnést astronauty do bezpečí. I z tohoto důvodu měli zúčastnění poměrně velké dilema. Dokonce se uvažovalo o instalaci záchranné věžičky na Gemini. Naštěstí se na obzoru rýsovalo lepší řešení. Mělo jméno Titan II.

Geneze Titanu II začala ještě v průběhu padesátých let. V lednu 1955 byl už v běhu vývoj první americké ICBM Atlas. Ovšem s přihlédnutím k možným problémům a zpožděním při vývoji tohoto nosiče doporučila vládní Komise pro evaluaci strategických střel začít vývoj dalšího typu rakety, čistě „pro jistotu“, kdyby vývoj Atlasu narazil na neočekávané potíže nebo se zásadně opozdil. V neposlední řadě měl také program alternativní ICBM sloužit jako pobídka pro Convair k tomu, aby na Atlasu pracoval co možná nejrychleji a nejefektivněji. V září dostala zakázku na novou ICBM firma Glenn L. Martin Company. Program dostal název „Titan“.

Problémový Titan I

Problémový Titan I
Zdroj: commons.wikimedia.org

V roce 1959 byla dvoustupňová interkontinentální balistická raketa Titan I na světě. Jeho angažmá coby nukleárního nosiče však bylo relativně krátké a nepříliš úspěšné. Hlavním problémem byla volba pohonných látek. Oba stupně Titanu I využívaly kerolox, tedy kombinaci RP-1 (vysoce rafinovaného kerosinu) a kapalného kyslíku (stejně jako Atlas). Vzhledem k tomu, že Titany měly být umístěny v raketových silech, bylo třeba vyvinout velmi komplikovaný systém vyzdvihnutí rakety ze sila na úroveň okolního terénu, kde mohlo následovat plnění pohonnými látkami. Reakční doba Titanu I se pohybovala okolo 15 minut, což i na konec padesátých let bylo příliš mnoho. Navíc během testů nebyla míra úspěšnosti nijak vysoká. Ještě v průběhu zkoušek se tedy firma Martin rozhodla zásadně přepracovat design Titanu a nabídnout vojákům vylepšenou verzi.

Navrhovaná nová verze nazvaná Titan II doznala oproti Titanu I doslova převratných změn. První stupeň měl být prodloužen, druhý stupeň měl mít větší průměr, hlavně však nová verze měla využívat hypergolických pohonných látek – Aerozinu 50 a N2O4 (dimeru oxidu dusičitého). Pod názvem „Aerozine 50“ se skrývala kombinace hydrazinu a asymetrického dymetylhydrazinu v poměru 1:1. Přes vysokou toxicitu pohonných látek nebylo možné ignorovat obrovské přednosti tohoto řešení: raketu bylo nyní možné udržovat v pohotovosti a tedy natankovanou po velmi dlouhou dobu a reakční čas se u Titanu II měl pohybovat okolo pouhých 60 sekund. Vzhledem k možnosti přechovávat natankovaný nosič přímo v silu odpadla také nutnost vybavení pro vyzvednutí střely a nadzemní tankování. Oproti Titanu I také významně vzrostla nosnost, Titan II unesl dvojnásobnou hmotnost užitečného zatížení.

V červnu 1960 obdržela firma Martin od USAF kontrakt na vývoj Titanu II. V dubnu následujícího roku oslovili zástupci Martinu NASA s tím, že by bylo možné přizpůsobit Titan II pro lunární mise. Tehdejší náměstek administrátora Robert Seamans se na celou záležitost osobně díval poněkud skepticky, nicméně v květnu zorganizoval neformální setkání pracovníků Martinu s širším vedením NASA včetně šéfa Kanceláře programu kosmických letů Abeho Silversteina. Ten vyloučil možnost využití Titanu II pro uvažovaná lunární přistání, nicméně prezentace pracovníků Martinu jej zaujala dosti na to, aby vyzval svého podřízeného Boba Gilrutha a jeho Space Task Group, aby vypracovali koncepce možného využití nabízené rakety v pilotovaném programu. Už v průběhu léta se začaly objevovat návrhy na možné využití Titanu II coby nosiče pro kabinu Mercury. Ovšem hlavní postavou, jež v tomto stroji „čenichala“ příležitost, byl náš starý známý – Jim Chamberlin.

Titan II při zkušebním startu z podzemního sila

Titan II při zkušebním startu z podzemního sila
Zdroj: commons.wikimedia.org

Chamberlina zaujaly předpokládané charakteristiky nové rakety natolik, že Titan II získal angažmá coby nosič nové generace kosmických lodí, tehdy ještě zvaných Mercury Mark II. Krom relativně jednoduché konstrukce (oproti Atlasu a jeho „balónové“ konstrukci nepřinášel tento nosič nijak převratné novinky a byl spíše konzervativním řešením) vytrhnul Chamberlinovi Titan II trn z paty ještě ve dvou dalších ohledech: disponoval vysokou nosností (oproti Atlasu, jenž vynášel Mercury, disponoval Titan II dvaapůlkrát vyšším tahem) a hlavně – jeho pohonné látky v případě havárie nereagovaly tak bouřlivě, jako tomu bylo v případě keroloxu. Aerozin a dimer oxidu dusičitého jsou sice hypergoly, k jejich zážehu tedy stačí pouhý vzájemný kontakt, nicméně výsledná reakce je oproti keroloxu relativně pomalá. Výsledný BFRC („Big F…g Red Cloud“ – Velký zku…ný červený mrak) se měl rozpínat natolik pomalu, že bylo možné k záchraně posádky využít katapultážních křesel.

27. října 1961 bylo využití Titanu II předběžně potvrzeno ve vývojovém plánu pro projekt Gemini. Když byl v prosinci program vedením NASA posvěcen, Titan II byl oficiálně označen coby nosič lodí Gemini.

Na tu dobu výtečná nosnost jej předurčovala k tomu, aby mohl nejen vynášet tělesa na orbit, ale aby mohly být provedeny úpravy nutné pro certifikaci pro lety s lidmi. Ohniskem nejzásadnějších úprav se stal ovládací systém. Úprava byla nutná pro provádění automatického přerušení letu v případě, že by se motory prvního stupně dostaly do stavu, jenž byl označován jako „hardover“. Ten nastal, pokud se motory na svých výkyvných mechanismech dostaly do krajní polohy a tam se zasekly. Hrozilo by, že by došlo k destrukci nosiče dříve, než by posádka měla čas zareagovat a iniciovat katapultáž. Přidaný redundantní naváděcí a ovládací systém tuto možnost omezoval na absolutní minimum. Naváděcí systém byl původně inerciální, tedy autonomní. Jeho charakteristiky a hlavně spolehlivost však nebyly pro potřeby pilotovaných startů dostačující, proto byl na Titany instalován systém, jenž umožňoval dálkové navádění ze země. Další klíčovou úpravou byla instalace detekčního systému poruch. Titan II byl, jak už bylo řečeno, relativně přímočarým strojem a právě tato „jednoduchost“ se ukázala být výhodnou a pro potřeby certifikace pro lety s lidmi i zásadní. Stroje, jež byly takto upraveny, dostaly označení GLV („Gemini Launch Vehicle“ – nosič Gemini).

Je nicméně dobré si v této souvislosti uvědomit, že v době, kdy byl vybrán pro program Gemini, neměl za sebou Titan II žádný testovací vzlet, a to ani ve službách USAF. NASA si však od spolupráce na vývoji a testování slibovala finanční a časovou úsporu. Spolupráce nakonec nebyla tak idylická, jak si NASA představovala. Hned od počátku totiž nosiče vykazovaly jednu velmi nepěknou vlastnost, která byla pro USAF marginálií, ovšem pro astronauty se mohla stát potenciálně velmi nebezpečnou.

První start Titanu II proběhl 16. března 1962 z odpalovací rampy číslo 16 na Cape Canaveral. Výsledek tohoto testovacího odpalu byl pro USAF úspěšný, ovšem v průběhu práce prvního stupně se objevily velmi výrazné podélné vibrace o síle ±2,5 G. Započaly zhruba minutu a půl po startu a trvaly celkem 30 sekund s frekvencí 11 Hz. Raketa v tu chvíli svým způsobem připomínala skákací tyč „Pogo“ a podle ní dostaly ony vibrace označení.

Pro NASA to znamenalo velmi hluboké vrásky na čele. Nikdo netušil, co vlastně za vibracemi stojí. Jako výstřel naslepo zkusili inženýři USAF zvýšit tlak v nádržích prvního stupně a skutečně se podařilo pogo omezit na poloviční hodnoty. I tak to ale stále byla hrozba pro potenciální lidský náklad a NASA nebyla ochotna slevit ze svého limitu, kterým bylo +/- 0,25 G. Pracovníci Martinu pojali podezření, že za vším mohou být oscilace tlaku v palivových přívodech. Ovšem jak se jich zbavit, na to zatím nikdo neznal odpověď. A aby toho nebylo málo, druhý stupeň při většině startů nedosáhl předpokládaného tahu.

Pokusy o řešení situace zabraly celý zbytek roku 1962, a ani na jeho konci nebyl definitivně znám postup, jakým se bude možné vibrací zbavit natolik, aby mohl Titan II sloužit pro vynášení pilotovaných lodí. Navíc USAF a ministerstvo obrany dávali jasně najevo, že prioritou je zbraňový systém, nikoli kosmický nosič. Úsilí techniků Martinu a expertů letectva bude v prvé řadě směřovat k zeslabení vibrací na úroveň, která vyhovuje pro dopravu jaderných hlavic. Ty jsou pochopitelně mnohem odolnější než lidský organismus a nelze čekat přílišnou horlivost v přidělování dalších financí nutných k potlačení poga na úroveň požadovanou NASA. Někteří pracovníci agentury začali dokonce obracet své zraky k Saturnu I, který vyvíjel tým Wernhera von Brauna ve středisku Marshall Spaceflight Center v Huntsville.

Spolehlivý GLV při jednom ze startů s Gemini na špici

Spolehlivý GLV při jednom ze startů s Gemini na špici
Zdroj: commons.wikimedia.org

Řešení se nakonec našlo v říjnu 1963. Výrobce motorů Aerojet přišel s návrhem nainstalovat do palivového systému prvního stupně mechanické a hydraulické akumulátory, které by si mohly s vibracemi poradit. 1. listopadu toho roku odstartoval z Atlantic Missile Range na mysu Canaveral Titan II s označením N-25. Byl to třiadvacátý test tohoto nosiče, a tentokrát dopadl na výbornou nejen z pohledu USAF, ale i z pohledu NASA. Oscilace sice zůstaly, nicméně poprvé zůstaly pod hranicí +/- 0,25 G a to velmi výrazně. Nejvyšší zaznamenaná hodnota byla +/- 0,11 G. Další čtyři testy potvrdily, že řešení skutečně funguje a v polovině ledna 1964 bylo jasno: Titan II už není v rámci programu Gemini problematickým bodem. Jak ukázala historie, až na pár drobností byly všechny starty Titanu II s loděmi Gemini úspěšné.

Titan II ovšem nebyl jediným obřím problémem, kterému muselo Gemini čelit. Jeden z prvků, na nichž měl program stavět a jenž měl být sám o sobě malou revolucí, hrozil obrovskou blamáží. Financování Gemini se i díky těmto okolnostem dostalo do vážných potíží a náklady začínaly převyšovat původní předpoklady natolik, že účetním vyvstávaly na čelech krůpěje studeného potu. Na obzoru se pomalu objevovala temná mračna a bylo jasné, že musí dojít k zásadní změně…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

http://www.af.mil/News/Photos/igphoto/2000695711/ (kredit: USAF)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:John_Houbolt_1962-L-05849.jpg
https://www.flickr.com/photos/nasacommons/9460616028 (kredit: NASA)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Titan_1_ICBM.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Titan2_color_silo.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Gemini-Titan_11_Launch_-_GPN-2000-001020.jpg

Gemini – Kosmonautická maturita (2. díl), 5.0 out of 5 based on 29 ratings
Pin It
(Visited 3 996 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (29 votes cast)
(Visited 3 996 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.


37 komentářů ke článku “Gemini – Kosmonautická maturita (2. díl)”

  1. Alois napsal:

    Hurráá – tak to je konec “ budování “ další černé díry kosmonautiky a dalšího žabaření. ISS se ostatně stavěla hlavně kvůli neschopným Sovětům / neschopným přistát na Měsíci/.
    Konečně zvítězil zdravý rozum a naděje, které jsem / jako jediný zde / vkládal do Trumpa.
    Poletí se na Měsíc – to by snad měl uvítat každý fanoušek kosmonautiky – a nikoli jen na výlet – bude tam i základna .
    Nemohu si pomoci, omlouvám se příznivcům sovětské/ruské kosmonautiky, muselo to ven, klidně to smažte jako spam.
    Tak to je bomba – Aldrin bude mít radost a pan doktor Grygar také.

    • gg napsal:

      Pominu-li mlhavou ‚souvislost‘ vašeho výkřiku s článkem, nabízí se celkem zásadní otázka: vkládal jste svého času podobné naděje ‚zdravého rozumu‘ do Bushe mladšího? Ony totiž proklamace politiků jsou věc jedna, skutečné následné události věc druhá a správná technická rozhodnutí (co se mělo dělat) věc třetí. Myslím, že příčetný člověk by v kosmonautice měl do politiků vkládat naděje hlavně v t́om směru, aby se nepletli do cesty lidem, kteří vědí, co dělají, a třeba u Trumpa tohle nebude silná stránka ani v oblastech bližších chápání normálního člověka. Tudíž bych čekal, že pokud jakýkoli (především veřejný) kosmický projekt USA v budoucnu uspěje, bude to spíš navzdory politikům než díky nim.

      • Alois napsal:

        Elektron letí až za hodinu, tak jsem si pustil ceremonii z Bílého domu. Doktor Aldrin byl u toho a přítomní mu blahopřáli – co dodat.

        • Pospíšil napsal:

          Pane Alois, prosím, držte se ve svých příspěvcích tématu článku. Vaše komentáře k Trumpovi, nebo raketě Electron jsou pod tímto článkem zcela mimo téma a zavádějí debatu zcela špatným směrem.

          Všechna jiná témata máte možnost diskutovat přímo v diskusním fórum zde: http://forum.kosmonautix.cz/

          Děkuji za pochopení

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Možná bych pochopil Vaše nadšení (byť je dle mého názoru předčasné – dokud nebudou téct peníze tam, kam mají, může si kdokoli vyhlašovat cokoli), ovšem moc nechápu, jakou souvislost to má s tímto článkem a proč podobný koment dáváte i pod jiné články (všimnul jsem si ho pod článkem o přenosu startu Electronu).

      • Fantasta napsal:

        Sice chápu nadšení pana Aloise, zpráva je to výborná, chápu i to, že tuto noc moc nenaspal, ale reakce je úplně O.T. A za mně, pane Šamárek 5+1 hvězdiček za brilantní exkurzi do “ nedávné“ historie. A teď hurá na Měsíc, koneckonců i Gemini připravovali cestu tímto směrem. Ještě jednou díky moc. .-)

    • Dušan Majer napsal:

      Opět velmi silně pokoušíte naši trpělivost. Stejně jako ostatní dva kolegové z redakce se velmi důrazně pozastavuji nad tím, jak se v diskusi chováte. Vaše zdejší přítomnost a aktivita běží ve vlnách. Když to začnete přehánět, redakce se ozve a vy slíbíte, že už nebudete diskutovat. Tento slib jsme od vás slyšeli už dvakrát, ale bohužel jste jej nikdy nesplnil. Po pár týdnech se vždy vrátíte a začnete diskutovat. Nejdřív relativně normálně, ale postupem času zabíháte do stále větších extrémů. Cítím, že se opět blíží vrchol křivky, takže je čas vás znovu klepnout přes prsty a dát jasně najevo, že to, jak tu pracujete s OT příspěvky, zavání skoro až trollingem. Důrazně vás proto žádám, abyste tohoto stylu zanechal!
      Pozn.: Nejde mi o názor, ten může mít každý, jaký chce (byť proti tomu vašemu mám mnoho výtek), ale jde především o to, jak se stavíte k tématům článků a diskuse využíváte jen k tomu, abyste vykřičel svůj názor.

      • Alois napsal:

        Sorry, myslel jsem že čerstvá vynikající zpráva o příkazu prezidenta USA k návratu amerických astronautů na Měsíc v komentáři k článku o přípravách jejich dědečků na stejnou misi každého potěší, vždyť padesát let se žádný astronaut na Měsíc nedostal.

        • Dušan Majer napsal:

          K Trumpovu podpisu jsme vydali krátkou zprávu, ve které byl přímý přenos, mohl jste komentovat tam. Bylo by to tematicky mnohem vhodnější. Jinak zítra k tématu vydáme velký článek.
          Víte, moje třídní učitelka z gymnázia měla jednu hlášku, kterou nám často vštěpovala do hlavy: 9/10 moudrosti je být moudrý na správné místě. Váš příspěvek o Trumpovu podpisu zařazený na správné místo by nebyl takový problém. Byť (jak jsme psal) nemohu říct, že bych s vaším komentářem nějak podrobně souhlasil.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Jak už bylo řečeno, nadšení lze chápat, ale každý koment má své místo. Je to podobné, jako kdybyste pod článkem o kvalitě českých uzenin jásal nad vítězstvím národního piškvorkářského týmu.
          Článek o Trumpově iniciativě se tady brzy objeví, nechte si, prosím, komentáře o tomto tématu až pod něj. Díky!

        • Jožka Somík napsal:

          Tak kameny v Taurus Littrow Cernan a Schmitt sbírali na den přesně před 45 lety.

        • Jirka Hadač napsal:

          to Jožka Somík:
          A příští rok snad budou I fotky jejich roveru.

  2. Alois napsal:

    Teprve nyní jsem si přečetl, jako obvykle , výborný článek o Gemini. V souvislosti s pohonnými hmotami se naskýtá otázka proč Koroljov “ zazdil“ sovětský Měsíční program lpěním na kerosenu, když mu Gluško údajně nabízel “ pořádné“ tedy silné motory na nitro směsi, asi to celé je od počátku mlžení. Nedovedu si představit, že by někdo v totalitním systému odmítl cokoli co bylo ve “ státním“ zájmu a to let na Měsíc tehdy zcela jistě byl.
    Vida opět odbočuji k Měsíci – to ten Trump a konec žabaření na LEO, či u pohrobka ISS někde u Měsíce, to mi pilo krev.

    • Vojta napsal:

      Jenže ta ruská (evropská etc.) neschopnost přistát na Měsíci bude mít za následek nulový tlak na dlouhodobé udržení takového projektu a brzy nastane stejná situace jako u Apolla – prostě to seškrtají.

      • David napsal:

        Myslím si, že ne. Cítím tlak na to udržet si náskok před Číňany, kteří po měsíci již pošilhávají.
        Jinak super článek! Musím si najít nějaké blueprinty technologii okolo Gemini.

  3. Rudolf Šíma napsal:

    Díky za další díl v očekávané vysoké kvalitě. „Reakční doba Titanu I se pohybovala okolo 15 minut, což i na konec padesátých let bylo příliš mnoho.“ Jen bych chtěl připomenout, že tato reakční doba byla v té době obrovským úspěchem. Protivníkovy R7ičky se plnily 24 hodin a i v době Karibské krize zůstaly údajně nenatankovány.

    • Jirka Hadač napsal:

      Právě se dívám na Jangelovu R-16, tak operačního nasazení dosáhla až v listopadu 61. Do té doby fakt asi byli závislí na keroloxu. Tj, bez dlouhodobého skladování a odpálení v několika minutách.

      • Rudolf Šíma napsal:

        Nasazena do výzbroje v roce 62, ale pár let ještě trvalo, než se dostala na „dostatečné“ počty kusů.

      • Jiný Honza napsal:

        Ano do začátku šedesátých byly obě strany „závislé“ na keroloxu. Obě strany taky usilovně vyvíjely něco rychleji použitelného. Naštěstí se to oběma podařilo zhruba stejně rychle.

        Celou dobu to byl závod, kdo získá rozhodující převahu. Na začátku měli navrch Sověti, USA to doháněli letectvem a definitivně to vyřešili raketami na TPH.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Příliš mnoho to bylo pro uživatele. R-7 už byly na konci padesátých a začátku šedesátých let považovány za zastaralé mimo jiné právě pro složitou a časově náročnou přípravu.

      • Rudolf Šíma napsal:

        Jasně, vojáci by nejraději měli hlavici pod protivníkovou postelí. 🙂

        • Jirka Hadac napsal:

          Me zase napadlo, Rudolfe, ze to bylo mozna kapku jinak. Amici vedeli, ze to proste jako prvni neposlou za zadnych okolnosti, a pokud to vedeli i Rusi, chapali, ze jim staci 24-48hodinova priprava, ale na opacne strane oceanu museli byt pripraveni na rychlou odpoved, proto 15 minut bylo moc. Ale zase rychle vyvijeli diky tomu hypergoly a skoncilo to vyvojem raket na TPL a tam jsou porad na spicce. A pouziti techto raket je fakt mnohostranne. Vojenske strely, boostery, ohnostroje atd.

        • Jiný Honza napsal:

          Uf, to je zase úvaha. R7 bylo operačně nasazených, co by na prstech nešikovného tesaře spočítal. Od začátku šedesátých měli Sověti R16, s R7 už tou dobou nikdo nejspíš nepočítal. Leda jako s klamným cílem.

          Obě strany zcela jistě očekávali překvapivý útok nepřítele a chystali se na něj. A stejně tak samozřejmě chystali svůj překvapivý útok.

        • Jirka Hadac napsal:

          Jiny Honza: kdyz to chces brat takhle, tak konec veselym spekulacim.
          Prakticky zadna ICBM nikdy nedonesla jadernou hlavici na uzemi nepritele. Byla to prvni ICBM a nikdy ji to nikdo uz neodpare. Jinak mas samozrejme pravdu.

  4. Jirka Hadač napsal:

    Krásné jako vždy, pořád se rozjíždíme, ale o to delší a hezčí seriál to bude. V odpověď na jeden komentář z minula, pokud měl Skylab 10 dílu, a z toho jen 3 o pilotovaných letech, tak mi prostou trojčlenkou vychází, že při deseti pilotovaných letech se u toho seriálu můžeme vyšplhat na 33 dílu. Teď mi asi pan Šamárek utne optimismus, ale nedalo mi to nenapsat. 🙂
    Další poznatek je, že minimálně 2 části už byly popsané v KMK. Na druhou stranu, pokud pan spisovatel dokázal třikrát a pokaždé různým způsobem popsat záchranu Saljutu dvojicí Džanibek-Savinych, tak tady to zvládne též.
    Fakt sem se divil, že startoval pilotovaný let na hypergolách. Nečekal bych to, zvláště ne u američanů. Ale určitě je řada věcí, které nevím, a je vždy dobré se něco zajímavého dozvědět.
    Takže gusmobil dostává pomaličku tvar I raketu. Super.

  5. Jirka napsal:

    N2O4 je dimer oxidu dusičitého.

  6. Jirka Hadač napsal:

    Docela smekám před nápadem Toma Dolana a houževnatostí Huboulta.
    Když si vzpomenu, jak ty jeho nápady hodnotil doktor Seamans v seriálu Měsíční stroje „můj první nápad byl toho chlapíka vyhodit, zbavit se ho“.
    A ve stejném seriálu zmiňovali pamětníci té porady 7.6.1962, že von Braunův tým tam vystoupil s obhajobou EOR. Domluvil. Po nich si slovo vzal von Braun a poděkoval jim a doporučil LOR. Prostě se mi líbí, že I velikán umí sklonit hlavu a změnit názor.

    • Jožka Somík napsal:

      No tak když Huboult říkal, že je to jediný způsob jak se dostat na Měsíc, tak co jiného mohl von Braun říkat. 🙂

      • jregent napsal:

        Ale i tak respekt k von Braunovi, že to uznal ač to nebyl jejich nápad.
        Opět díky za skvělý díl 🙂

      • Jirka Hadač napsal:

        Nu, srovnám li ty dvě osobnosti, nechci říct, že Huboult byl nikdo, byl inženýr v Langley výzkumném centru, ale rozhodně Braun byl jako šef Marshallova střediska o dost výš než on. Neviděl bych to tedy tak, že co mohl jiného von Braun říkat, on si rozhodně mohl spíš říkat co chtěl, než Huboult. O to větší respect, že se sklonil.
        A je potřeba se na to nedívat pohledem z dneška, když víš, že vyhrálo LOR. Tomáš Přibyl má ve své přednášce – Apollo – velké sny a tvrdá realita, rozbor všech tři variant. A EOR a LOR se v nich liší hlavně spotřebou raket C-1 a C4, kdy LOR jich potřebuje o dost méně. Naproti tomu přímý let znamenal I použití rakety Nova. V přednášce je I zmiňováno, např. jaké mise byly zařezány, aby se USA dostalo na Měsíc rychleji.

        • Jožka Somík napsal:

          Já to nemyslel tak ultimativně. 🙂
          von Braun asi rozpoznal, že Huboultuv návrh je reálný a zjednodušuje koncepci na start jediné rakety. Z dnešního pohledu mi přijde úsměvné, jak moc se báli spojování lodí u Měsíce. Nakonec to takový problém nebyl, i díky kvalitám pilotů.
          Jinak tento způsob letu na Měsíc mi trochu připomíná Amundsena a jeho postup při dobití jižního pólů. Vyšli s hromadou zásob a mnoha psy a nakonec se vrátili odlehčeni a bez psů. 🙂

        • Jirka Hadac napsal:

          Na to spojovani na draze ma opet krasny priklad Tomas Pribyl, jak v jednu dobu do konceptu spojovani slo asi z 6.5 Miliard $ za jiste obdobi 3 miliardy v Cine. Cili psina to neni. Uz jen nekoho dohnat na obezne draze, ale o tom bude Ondra Samarek urcite psat, jak zrychlovali, kdyz chteli dohnat a neslo to. Vysvetluje se to v deniku astronautky. Kvalita pilotu urcite, ale bylo nutno se to naucit a pokud nevis jak, ani pilot ti nepomuze. plus jak se rika, az po gemini 12 se prestali bat EVA.
          Jinak ona i ta raketa po ujasneni konceptu dotvorila k obrazu LOR, bych rekl. Ale i to EOR mohlo byt hodne zajimavy.
          Jinak jo, ten Amundsen jo, hezky, me napadl na oplatku prechod pouste, delas totez.

  7. ptpc napsal:

    Tiež som netušil že v pilotovanom programe Gemini bolo používané hypergolické palivo…
    Inak, opäť výborný diel! 🙂

  8. zvejkal napsal:

    Parada!

Zanechte komentář