Richard Francis Gordon Jr. (1929-2017)

Richard "Dick" Gordon

Za celou existenci našeho lidského rodu se můžeme jako lidstvo pochlubit jen malou hrstkou těch, kteří pokořili hranice zemské atmosféry. K dnešnímu dni pouhých 552 jedinců stojí proti miliardám ostatních, kteří nikdy nespatřili Zemi z výšky několika desítek či stovek kilometrů. Ovšem i v této pětisethlavé skupince existuje jeden exkluzivní klub. Klub těch, co měli možnost spatřit náš domov v celé kráse coby modrou kuličku v černi nekonečného vesmíru. Pouhých 24 mužů opustilo hranice nízkého zemského orbitu a vydalo se k Měsíci. Onen klub se vytvořil v letech 1968-1972 a je obrovskou hanbou naší společnosti, že k nim za pětačtyřicet let nepřibyl ani jeden další člen. A co horšího – tito výjimeční mužové, kteří mohli na vlastní oči sledovat východ Země nad Měsícem a porovnat lunární nehostinnou a prázdnou krajinu s živoucími barvami a nádherou zeměkoule, pomalu odcházejí. Ještě začátkem týdne jich zbývalo patnáct. Od pondělní noci to již neplatí. Klub pozbyl dalšího ze svých členů…

Richard Francis Gordon se narodil 5. října 1929 v Seattlu ve státě Washington. Jeho prvotní ambice se týkaly nebe, ovšem zcela jinak, než bychom jako fanoušci kosmonautiky čekali. „Dick“, jak byl posléze přáteli nazýván, obracel oči k nebi v touze stát se knězem! Naštěstí pro letectví a kosmonautiku jej však postupně tyto touhy opustily. Po absolutoriu střední školy North Kitsap High school ve městě Poulsbo v roce 1947 se rozhodl pro chemii. Titul bakaláře v tomto obou získal v roce 1951 na University of Washington. V té době Gordon uvažoval o dráze profesionálního hráče baseballu nebo zubního lékaře. Naštěstí se díky okolnostem jeho zrak začal obracet opět k nebi, tentokrát však nikoli směrem duchovním, nýbrž směrem k oněm úžasným strojům, jež brázdily oblohu.

V době, kdy graduoval na UW, totiž byla v plném proudu válka v Koreji. Gordon si byl vědom toho, že je přesně ve věku, na který se vztahovaly tehdejší odvody. Přestože podle svých slov dosud letadlo zblízka nikdy neviděl, rozhodl se pro námořní letectvo. Námořnictvo jeho přihlášku přijalo a podzim 1951 jej zastihl v přípravné škole námořního letectva v Pensacole na Floridě. Bizarní shodou okolností měl krátce po Gordonově nástupu přednášku ve školní aule jistý pán se silným německým akcentem a nic nechápajícím kadetíkům popisoval vesmírné hotely, orbitální družice a podobné fantasmagorie. Onen muž měl později Gordonův osud nepřímo velmi výrazně ovlivnit. Jeho jméno znělo – Wernher von Braun.

Zatím však Dick pronikal do tajů a krás ovládání strojů, jež byly uzpůsobeny k fungování v atmosféře. A ke své radosti zjistil, že má k této činnosti přirozený talent. V roce 1953 si mohl hrdě připnout křidélka námořního letce. Poté absolvoval ještě školu pro létání za všech povětrnostních podmínek (All-Weather Flight School) a výcvik na proudové stroje, načež byl přidělen k jednotce stíhačů pro každé počasí na floridské základně v Jacksonville.

McDonnell Douglas F-4H-1 Phantom II

McDonnell Douglas F-4H-1 Phantom II
Zdroj: en.wikipedia.org

Létání pro námořnictvo bylo samo o sobě velmi vzrušující, ovšem s jídlem roste chuť a v roce 1957 se Gordonovi poštěstilo dostat se do velmi dobré společnosti: stal se frekventantem školy testovacích pilotů v Patuxent River v Marylandu. Po absolvování školy testoval letouny, jež se později staly páteří amerických vzdušných sil, jako například F8U Crusader, F11F Tigercat a A4D Skyhawk, i méně úspěšných strojů jako FJ Fury. Ovšem vrcholem jeho dosavadní kariéry byl post prvního projektového pilota stroje F4H Phantom II. Měl na starosti vyladění Phantomu coby komplexního zbraňového systému.

Od roku 1960 zastával funkci instruktora na základně Miramar v Kalifornii a pomáhal v rámci jednotky VF-121 školit piloty Phantomů (Pokud se při čtení jména základny Miramar čtenářům něco matně vybavuje, není to náhoda. V rámci letky VF-121 byl v roce 1969 vytvořen kurz „United States Navy Strike Fighter Tactics Instructor program“, známější pod populárním názvem „Top Gun“).

Vítězové Bendixovy trofeje Gordon (vlevo) a Young se dostali i na obálky časopisů...

Vítězové Bendixovy trofeje Gordon (vlevo) a Young se dostali i na obálky časopisů…
Zdroj: thanlont.blogspot.cz (kredit: US Navy)

V roce 1961 se Gordon stal participantem zajímavého projektu s trochu tajuplným názvem „LANA“. Písmeno „L“ mělo být vlastně římským číslem 50 a písmena ANA znamenala „Anniversary of Naval Aviation“, tedy „výročí námořního letectva“. K padesátinám si námořní letectvo rozhodlo nadělit pokus o získání Bendixova poháru. Od roku 1931 tuto cenu uděloval zakladatel firmy Bendix za ustanovení rychlostního rekordu při transkontinentálním přeletu USA.

24. května 1961 dopoledne bylo na základně Ontario v Kalifornii připraveno pět Phantomů F4H-1. Úderem jedenácté hodiny začaly postupně vzlétat, nabírat výšku a mizet za obzorem. Ve třetím letounu s výrobním číslem 148270, který startoval v 11:29 východního času, seděl pilot poručík Richard Gordon a radarový operátor poručík Bobbie Young. Ve 14:16.49 se letoun prohnal pomyslnou cílovou páskou na námořní letecké základně v New Yorku. Nový transkontinentální rekord měl hodnotu 2 hodiny a 47 minut, což znamenalo průměrnou rychlost fantastických 1399,7 km/h.

Na základně v Miramaru s Dickem sloužil i jistý skvělý pilot miniaturního vzrůstu jménem Charles Conrad, mezi přáteli známý jako „Pete“. S Gordonem tvořili téměř nerozlučnou dvojici. Conrad byl účastníkem výběrového procesu první skupiny amerických astronautů, ovšem neuspěl, když dal velmi hlasitě najevo svou nespokojenost s neustálými nedůstojnými procedurami na klinice v Albuquerque, kde probíhaly medicínské prověrky. Když pak v roce 1962 NASA oznámila další kolo výběru budoucích astronautů, Conrad přemluvil Gordona, aby se přihlásil také.

V září 1962 byla světu představena skupina nových astronautů, známá jako „The New Nine (Nová devítka)“. Conrad v této skupině figuroval, Gordon ke svému velkému zklamání nikoli. Jeho frustrace z neúspěchu byla dokonce tak velká, že uvažoval o odchodu z námořního letectva k civilním aerolinkám. Na náladě mu nepřidala ani fotografie, kterou mu Conrad předal s věnováním „Dickovi, než budeme zase sloužit spolu“. Jednoho večera na sklonku roku 1962 se oba přátelé potkali v jakémsi baru a proběhla mezi nimi památná konverzace, kterou začal Conrad: „Pořád roníš slzy do piva, Dickie-Dickie?“ „Jo, brečím za tebe, Pete, ty blboune,“ odvětil Gordon. „Namačkanej v plechovce ve vesmíru s nějakým pometlem od USAF, zatímco já si to budu hasit pěkně zostra ve svým Phantomu.“ Načež Conrad kontroval: „Hele, Dicku, teď , když je Apollo schválený, chystají se rozjet ten novej program Gemini. Minimálně deset volných míst. Měl by ses přihlásit znova.“ „A proč bych to měl dělat,“ otázal se Gordon. „Protože se ti po mě stýská!“

Třetí skupina amerických astronautů "The Fourteen" (Gordon v zadní řadě čtvrtý zprava)

Třetí skupina amerických astronautů „The Fourteen“ (Gordon v zadní řadě čtvrtý zprava)
Zdroj: commons.wikimedia.org

Gordon dal na radu svého přítele a když byla v říjnu 1963 představena nová čtrnáctka astronautů, byl mezi nimi. Pro jeho tehdejší ženu a šest (!) dětí nebylo stěhování z Kalifornie do Houstonu nejjednodušším podnikem, nakonec se však všichni šťastně usídlili na houstonském předměstí Clear Lake. Díky svým zkušenostem, charizmatu, ale i díky přátelství s „mazákem“ Petem Conradem byl v rámci skupiny novopečených astronautů Gordon jakýmsi neoficiálním „vůdcem smečky“. Po absolvování základního výcviku dostali nováčci podle tradice přiděleny oblasti, jimž se měli věnovat a být v jejich rámci jakýmisi styčnými důstojníky mezi oddílem astronautů a konstruktéry. Gordonových kvalit si všimnul i šéfastronaut Deke Slayton a Gordona zařadil do odboru, jenž se věnoval Apollu, přičemž mu přidělil prestižní oblast – design kokpitu velitelského a lunárního modulu.

Práce na vývoji nové lodi je sice zajímavá a přínosná, ovšem každý astronaut pochopitelně touží po jmenování do posádky. Pro Dicka Gordona ona chvíle přišla na počátku léta 1965. Byl jmenován coby pilot do záložní posádky mise GTA-8. Jako by to samo o sobě nebylo fantastickou zprávou, velitele měl Gordonovi dělat – Pete Conrad! Bylo velmi nepravděpodobné, že by si hlavní posádka Armstrong/Scott nechala ujít svou misi, nicméně Dick si měl možnost naprosto dokonale osahat loď, procedury a všechno, co se s misemi pojilo.

Ambiciozní mise GTA-8 sice splnila jeden z hlavních úkolů, tedy premiérové spojení s druhým tělesem na orbitu, ovšem velmi záhy se Armstrong a Scott ocitli ve velmi svízelné situaci: zkrat v elektrickém ovládání jedné z trysek orbitálního manévrovacího systému jejich Gemini zapříčinil, že tryska poznenáhlu uvedla soulodí Gemini/Agena do rotace a situace se ještě zhoršila poté, co Armstrong loď od Ageny odpojil. Naštěstí po pár minutách se podařilo situaci zvládnout, nicméně s misí byl konec. Gemini VIII přistála v Pacifiku poblíž Okinawy. Celá krize se odehrála během několika minut a v oblasti mimo spojení s řídicím střediskem. Conrad a Gordon byli samozřejmě v sále řídicího střediska také, ovšem, stejně jako ostatní, se o celé věci dozvěděli až víceméně ex post. Nemohli dělat nic jiného, než sledovat, jak se jejich kolegové chystají na předčasné přistání.

Posádka Gemini XI (zleva: Gordon, Conrad)

Posádka Gemini XI (zleva: Gordon, Conrad)
Zdroj: nasa.gov

Díky systému rotace posádek, kterou zavedl Deke Slayton, se mohli Pete a Dick těšit na let GTA-11. Po ukončení mise Johna Younga a Mika Collinse s Gemini X se sice na chvíli v kuloárech uvažovalo, zda by nebylo lepší program Gemini ukončit, naštěstí však byl veškerý hardware postaven a zaplacen, takže Pete a Dick se svého letu dočkali. Letový program přibližně třídenní mise byl pořádně „našlapaný“. Zřejmě nejdůležitější úkol čekal dvojici astronautů krátce po startu. Cílem bylo spojení s cílovým tělesem Agena hned na prvním oběhu. Tento úkol byl označován zkratkou M=1 a byl naprosto klíčový pro pozdější dostaveníčka mateřské lodi Apollo a lunárního modulu po vzletu z Měsíce. Dále byly na programu dvě EVA a také posunutí soulodí Gemini/Agena na rekordně vysokou dráhu.

12. září 1966 po jednodenním odkladu, zapříčiněném únikem paliva v Titanu II (nosné raketě Gemini), nejprve odstartovala Agena s výrobním číslem 5006, přibližně 97 minut poté se rozeřval Titan, na jehož špici v kabině Gemini XI čekali na svou příležitost Pete a Dick. Hned po navedení na orbit se oba astronauti pustili do práce. Proběhlo několik zážehů korekčních motorků a 90 minut a 21 sekund po startu se éterem ozvala slova Peta Conrada: „Zeptejte se pana Krafta (ředitel letových operací – pozn. aut.), jestli věří, že M=1!“ Gemini plula prostorem ve formaci s Agenou! O čtyři minuty později byla obě tělesa spojena.

"Osedlej ji, kovboji," aneb Gordon při krocení Ageny

„Osedlej ji, kovboji,“ aneb Gordon při krocení Ageny
Zdroj: nasa.gov

Druhý den mise byla naplánována Dickova první EVA. Bylo znát, že se nepodařilo zcela pochopit základy práce v otevřeném prostoru. Prvním úkolem Dicka Gordona bylo upevnit na Agenu třicetimetrové lano, jež mělo posloužit při experimentu s umělou gravitací. Už jen dostat se k Ageně bylo vysilující a Gordon musel vynaložit obrovské úsilí, aby se na Ageně udržel. Nakonec se na ni posadil obkročmo a lano připevnil, jenže vinou nesmírného vypětí se mu v ten okamžik začal dostávat pot do očí a Pete Conrad proto jeho vycházku raději ukončil a nařídil mu vrátit se zpět do lodi. Místo 107 minut trvala první Gordonova EVA pouhých 33 minut.

Další den Agena „vytáhla“ soulodí do rekordní výšky 1369 kilometrů. Z tohoto bodu už Země nevypadala jako relativně plochý pás, ale jako koule, kterou ve skutečnosti je, což Conrad potvrdil pokřikem: „Tady nahoře je všechno ‚Go‘ a svět je kulatý!“ Na rekordní dráze strávili dva oblety, pak je Agena vrátila zpět na dráhu s apogeem ve výšce 304 km. Pak nastal čas na druhou EVA.

Země z výšky 1370 kilometrů

Země z výšky 1370 kilometrů
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Ta měla být pouze ve formě „SEVA“, Gordon se neměl vydat mimo loď, ale pouze se postavit na sedadle a vysunout se z průlezu. Tento výstup, během nějž měl Gordon za úkol zejména fotografovat hvězdnou oblohu a některé oblasti zemského povrchu, proběhl v poklidu. Dokonce až v tak velkém poklidu, že v okamžiku, kdy nebylo nic na práci a loď se pohybovala nad Atlantikem mimo dosah rádiového spojení, oba muži asi na deset minut usnuli. Sledovací stanice v Tananarive pak musela posádku několikrát vyvolávat, než se jí dostalo odpovědi. Gordonova druhá vycházka trvala 2 hodiny a 8 minut.

V ten samý den se Conrad s Gordonem odpojili od Ageny a obě tělesa zůstala spojena pouze lanem, které Gordon upevnil během první vycházky. Po roztočení soulodí se dostavila téměř neznatelná umělá gravitace. Po odhození lana proběhlo ještě několik cvičných přiblížení k Ageně, stejně tak i další, poslední den letu. Gemini XI bez jakýchkoli problémů přistála na určeném místě v Atlantiku 2 dny, 23 hodin, 17 minut a 9 sekund po startu.

Vzhledem ke svému angažmá při vývoji lodě Apollo nebylo překvapením, že se ocitnul na seznamu posádek pro rané lety tohoto programu. Spolu s Pete Conradem a kolegou z třetího náboru astronautů C. C. Williamsem tvořili záložní posádku pro plánovaný let Apolla 3 pod vedením Jima McDivitta. Dohromady tvořili skvěle sehraný tým a vycházeli spolu nejen pracovně, ale i osobně. Při zachování rotace ob tři lety mohli Conrad, Gordon a Williams počítat s misí v Apollu 6, která měla být buďto testem lunárního modulu u Měsíce nebo lunárním přistáním. Požár na rampě 34 večer 27. ledna 1967 však všechno změnil. Program se na pár měsíců víceméně zastavil a po opětovném rozběhnutí bylo pořadí letů razantně přepracováno. Conrad a jeho parta zůstali zálohou pro McDivittovu posádku, ovšem nyní byl let plánován coby první test lunárního modulu na zemském orbitu a dostal označení Apollo 8. A pak všechny zasáhla další tragédie.

5. října 1967 přelétával C. C. Williams z Mysu Kennedy na základnu Ellington u Houstonu agenturním T-38. Zřejmě v důsledku zablokovaného řízení se letoun zřítil nedaleko floridského Tallahassee. C.C. se sice pokusil o katapultáž, ale bylo pozdě. Byl na místě mrtev. Pro Conrada a Gordona to byla obrovská rána. Jeho místo nakonec zaplnil Al Bean, kterého si Conrad osobně vyžádal. A nejen zaplnil, jeho příchod nic nezměnil na tom, jak Conradova posádka fungovala. Možná v tom hrál roli také fakt, že se jednalo o posádku složenou kompletně z příslušníků US Navy… Většina těch, co byli součástí útoku na Měsíc má za to, že to byla nejlepší a nejstmelenější posádka vůbec.

V létě 1968 se opět míchaly karty, tentokrát ohledně změny cílů misí. Kvůli skluzu ve výrobě lunárního modulu bylo rozhodnuto let Apolla 8 namířit přímo k Měsíci bez LM. Ovšem McDivittova posádka už byla v takové fázi výcviku, že nebylo rozumné připravit je o možnost otestovat LM na nízké oběžné dráze. Z jejich Apolla 8 se stalo Apollo 9 a vice versa. Pro Conrada a jeho chlapce to znamenalo, že mohli očekávat jmenování do hlavní posádky Apolla 12. Jak podivné jsou cesty historie – výhra pro jednoho (Bormanova posádka se v Apollu 8 stala prvními lidmi na lunárním orbitu) může znamenat zklamání pro druhého. Conrad, Gordon a Bean mohli při zachování původního pořadí misí být hlavní posádkou Apolla 11. Otázkou ovšem je, zda by právě tato mise mohla být v tom případě prvním pokusem o lunární přistání.

Posádka Apolla 12 před svými Corvettami (zleva: Bean, Gordon, Conrad)

Posádka Apolla 12 před svými Corvettami (zleva: Bean, Gordon, Conrad)
Zdroj: farm6.staticflickr.com (kredit: Life Inc.)

Možná budou až druzí v pořadí na měsíčním povrchu, přesto se posádka Apolla 12 rozhodla, že si svou společnou cestu pořádně užije. Svou sehranost dávala najevo nejen při výcviku, ale i mimo něj. Legendární trojice vozů Chevrolet Corvette se zlatým lakem a označením, odpovídajícím funkci v posádce, se stala ikonickou připomínkou přátelství a neutuchající zábavy, kterou si tři astronauti dokázali zpestřovat úmorný trénink.

Čas pro Conrada, Gordona a Beana nadešel 14. listopadu 1969 v přítomnosti prezidenta Nixona, který se svou manželkou sledoval start Apolla 12 z VIP tribuny. Saturn V s Apollem se zvedl z rampy v 16:22:00 UTC a zamířil do podmračené oblohy bičován proudy deště. 36,5 sekundy po startu zasáhl raketu blesk a v 52. sekundě další. Nikdo si předem neuvědomil, že ionizované výtokové plyny udělají ze Saturnu ideální hromosvod. V kabině to v tu chvíli vypadalo jako o Vánocích – téměř všechna světelná tabla svítila a blikala, čímž dávala najevo, že loď přišla o zdroje elektrické energie a také o povědomí, v jaké poloze se v prostoru nachází. Naštěstí součástí předstartovních procedur bylo i připojení návratových baterií k síti, proto mohl let pokračovat. Katastrofická situace se kupodivu nedotknula samotného Saturnu, který si to hasil přesně po plánované trajektorii, jako by se nic nestalo. Horší byl fakt, že řídicí středisko ztratilo přehled o tom, co se děje s Apollem – telemetrií vysílal jen zmatečné a nepravděpodobné údaje. Jako zachránce se v onu chvíli objevil jistý mladý kontrolor v řídicím středisku jménem John Aaron, který doporučil, aby posádka přepnula na pomocný systém pro úpravu signálů z čidel pro telemetrii. Jeho výzva „SCE to AUX“ zachránila misi a vešla do historie.

Zatímco Apollo 12 kroužilo kolem Země, vedení letu si lámalo hlavy, co dělat dál. Podle všech testů a prověrek byla loď po dvojitém zásahu bleskem v pořádku, nikdo si však nemohl být jistý stavem pyrotechniky pro padákový systém. Nakonec dostala Conradova posádka zelenou pro let k Měsíci. Pokud jsou padáky nepoužitelné, je přeci jedno, jestli posádka zahyne nyní, nebo za deset dní. Jak se posléze ukázalo, padákový systém byl v pořádku.

Po zaparkování na lunárním orbitu Conrad s Beanem opustili dočasně Gordona a vydali se v LM pojmenovaném Intrepid vstříc měsíčnímu povrchu v oblasti Oceánu bouří. Podařilo se jim přistát s téměř dokonalou přesností, odchylka od plánovaného bodu činila pouhých několik desítek metrů. Oba muži vykonali dvě EVA, přičemž během druhé navštívili sondu Surveyor 3, která zde přistála 20. dubna 1967.

Mezitím Dick Gordon osaměle kroužil kolem Měsíce a jeho hlavním cílem bylo přesně určit místo, kam jeho přátelé dosedli. Na rozdíl od svého předchůdce Mika Collinse, který během mise Apolla 11 ani jednou modul na povrchu nezahlédl, se to Gordonovi podařilo během druhého obletu Měsíce po přistání Conrada a Beana. V řídicím středisku všem do sluchátek zabouřil jeho radostný výkřik: „Je u kráteru Surveyor! Říkám vám, že je to jediný zatracený objekt, který tam vrhá stín!“ O oblet dříve pro změnu Conrad zahlédl mateřskou loď Yankee Clipper z povrchu.

Zhruba po 37 hodinách se vzletový stupeň lunárního modulu opět připojil k mateřské lodi. Conrad s Beanem předali Gordonovi bedny s lunárními vzorky a Gordon jí na oplátku poslal odpad, který měl být odhozen spolu s Intrepidem. Nakonec se měli do Yankee Clipperu přesunout i Conrad s Beanem, ovšem při pohledu na jejich skafandry špinavé od měsíčního prachu a oblak částic, který se kolem nich vznášel, jim Gordon zakázal do lodi vstoupit dříve, než si skafandry svléknou. Conrad s Beanem poslechli a vpluli do Yankee Clipperu oděni pouze do plen, které sloužily k zachycování metabolických produktů během jejich pobytu na Měsíčním povrchu.

Zatmění Slunce pohledem Dicka Gordona z paluby Apolla 12

Zatmění Slunce pohledem Dicka Gordona z paluby Apolla 12
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Poslední den na lunárním orbitu byl zasvěcen fotografování potenciálních přistávacích ploch pro příští výpravy. Po 89 hodinách na orbitu a 45 obletech Měsíce zamířilo Apollo 12 domů. Cestu ozvláštnilo zatmění Slunce, které se na pár okamžiků schovalo astronautům ze zemský kotouč. Velitelský modul Apolla 12 dosedl s pořádným žuchnutím (až 15 G) do Pacifiku po 10 dnech, 4 hodinách, 36 minutách a 24 sekundách od startu. Náraz byl tak silný, že se kamera v jednom z oken kabiny uvolnila ze svého závěsu a na pár sekund knokautovala Ala Beana. Naštěstí se mu nestalo nic vážného, šest stehů nad pravým okem vše vyřešilo.

Po propuštění z karantény a světovém turné se cesty Conrada, Beana a Gordona rozdělily. Conrad kolegům doporučil, pokud chtějí mít šanci na další let, že nejlepším působištěm je nyní odbor Apollo Applications Program, kde se chystala stanice Skylab. Bean jej poslechl, nicméně Gordona neustále pokoušelo těch pár posledních desítek kilometrů, které mu zbývaly k dosažení lunárního povrchu. Záložní posádka Apolla 12 ve složení Scott/Irwin/Worden se nyní stala hlavní posádkou Apolla 15 a Deke Slayton se rozhodl dát Dickovi šanci. Gordon se tak stal velitelem záložní posádky Apolla 15 a dostal možnost Scottově partě oplatit služby, které trojice náhradníků předtím poskytla hlavní posádce Apolla 12. Pilotem velitelského modulu se v Gordonově týmu stal nenápadný tichý dříč Vance Brand a pilotem lunárního modulu byl jmenován vědec – geolog Harrison Schmitt.

Gordon podle veškeré logiky mohl čekat rotaci do hlavní posádky Apolla 18, ovšem než se tak mohlo stát, zasáhla politika a rozpočtové škrty. Mise Apolla 18 byla 2. září 1970 zrušena. Gordon se však nemínil vzdát tak snadno. Poslední misí k Měsíci mělo být Apollo 17, na které si brousila zuby posádka Gena Cernana, která dělala zálohu pro Apollo 14. Gordon si však byl vědom esa v rukávu. Oním esem byl Harrison Schmitt. Vědecká komunita se totiž bouřila proti tomu, že by k Měsíci měli létat pouze profesionální piloti. Gordon doufal, že právě Schmitt bude jazýčkem na vahách, který rozhodne ve prospěch jeho posádky. Všechno však dopadlo nečekaně, jak říká starý dobrý Murphy – všechno vždycky bývá jinak. Schmitta pro sebe do posádky ukořistil Gene Cernan, přičemž z kola vypadl jeho původní pilot lunárního modulu Joe Engle. Psal se srpen 1971 a Dick Gordon pochopil, že oněch posledních pár kilometrů mezi lunárním orbitem a povrchem už nikdy nepřekoná.

Ještě šest měsíců zůstával v NASA a mimo jiné pomáhal při prvních simulacích letů raketoplánů. Ale pomaličku se už poohlížel po svém dalším působišti. Jeden z Gordonových přátel vlastnil fotbalový klub New Orleans Saints a nabídl Dickovi místo výkonného viceprezidenta klubu. Gordon v té době tušil, že nejenže se nepodívá znovu k Měsíci, ale ani na nízký zemský orbit. Všechna místa v posledních misích Apolla v rámci programů Skylab a ASTP byla rozebrána a raketoplán byl písní daleké budoucnosti. Ke svým 315 hodinám a 53 minutám stráveným ve vesmíru už si žádné další nepřipíše. V lednu 1972 tedy Richard Gordon po necelých devíti letech odešel z NASA a současně i z námořnictva (tam dosáhl hodnost kapitána), kde strávil 22 let. Jeho letový zápisník se zastavil na sumě větší než 4 500 hodin ve vzduchu, z toho 3 500 hodin v kokpitech proudových letounů.

Jeho další kroky vedly do New Orleans, kde přijal nabídku svého přítele a ve funkci výkonného viceprezidenta vydržel až do roku 1977. Poté zastával různé pozice v těžařském průmyslu a v oblasti výpočetních technologií. Po odchodu do důchodu figuroval v mnoha dobročinných nadacích včetně Astronaut Scholarship Foundation. V pondělí 6. listopadu nastoupil na svou poslední cestu…

Poslední dobou mívám zvláštní pocit, kdykoli se dívám na zprávy z kosmonautiky. Pokaždé se podvědomě obávám, který z mých hrdinů bude další na řadě. Pánů, kteří se dívali zblízka paní Luně do tváře, už je opravdu jen malá hrstka. Před očima nám mizí kus historie. Na tom není nic nepřirozeného, ovšem mám za to, že je velmi špatné, pokud na tuto historii už několik dekád nejsme ochotni navázat. Prostředky a technologie k tomu máme, to jsme prokázali během oněch neuvěřitelných let 1968-1972. Co nám chybí, to jsou finance a hlavně vůle. A byť se situace v poslední době začíná obracet k lepšímu, zatím jsme stále podobni pomyslným následovníkům Kolumba, kteří by po objevu Nového světa k němu už znovu nevypluli, nebo následovníkům Hillaryho a Tenzinga, kteří by v jejich šlépějích znovu na vrcholek Everestu nevystoupali.

Hrdinům a legendám, jako byl i Dick Gordon, expanzi za nízký orbit tak trochu dlužíme…

Richard Francis Gordon Jr. (1929-2017)

Richard Francis Gordon Jr. (1929-2017)
Zdroj: en.wikipedia.org

Zdroje informací:

M. Cassut, D. Slayton „Deke!: U.S. Manned Space from Mercury to the Shuttle“
D. M. Harland „Apollo 12: On the Ocean of Storms“
B. Evans „Foothold in the Heavens: The Seventies“
D. Shayler „Gemini: Steps to the Moon“
D. S. F. Portree, R. C. Treviño „Walking to Olympus: An EVA Chronology“
NASA oral histories 1, 2
transkripty misí Gemini XI a Apollo XII
jsc.nasa.gov
nasa.gov
wikipedia.org
flightglobal.com

Zdroje obrázků:

https://www.nasa.gov/sites/default/files/gordon_apollo_full.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:F-4B_VF-74_taking_off_1961.jpg
http://thanlont.blogspot.cz/2013/03/f4h-1-f4h-1f-f-4a.html
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Astronaut_Group_Three_-_GPN-2000-001476.jpg
https://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/2-s66-50772-a.jpg
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini11/html/s66-54706.html
https://farm6.staticflickr.com/5603/15812642896_9d72d50217_b.jpg
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/apollo/apollo12/html/s80-37406.html
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Astronaut_Richard_F._Gordon_Jr._during_training.jpg

Richard Francis Gordon Jr. (1929-2017), 5.0 out of 5 based on 42 ratings
Pin It
(Visited 2 055 times, 4 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (42 votes cast)
(Visited 2 055 times, 4 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


44 komentářů ke článku “Richard Francis Gordon Jr. (1929-2017)”

  1. pbpitko napsal:

    R.I.P.
    Ďakujeme !
    pb 🙁

  2. Alois napsal:

    Důvodem je politika a výsledkem žabaření na LEO.

    • Tomach napsal:

      Mam dojem ze ani ne tak politika a ne zabareni. Delaji se veci ktere maji vicemene snadno viditelny efekt ci navratnost (veda na ISS)
      Spise jde o motivaci a penize – proc tam letet a kdo to zaplati.
      A HODNE na tom ma bohuzel(?) vliv to cemu se u nas (ziju v Au) rika WHS (Work Health & Safety). Ne ze by to byla spatna vec, to urcite ne ale mam dojem ze v dnesni dobe se to uz moc prehani. U nas mela firma vymenit antenu na strese skoly. Dlouho znacili prostor kolem cele strany skoly, pak pres dve hodiny(!) (nekecam) vypisovali papiry (prace ve vyskach, safety statement, formular na safe work practice, formular na oznaceni a hlidani prostoru, formular o child protection, …
      Nakonec manik za dozoru druheho (a tretiho hlidajici prostor pred skolou) vylezl na strechu, 10 minut se jistil, za 3 minuty mel antenu vymenenou, pak se zase odjistoval a lezl dolu. Takze prace na pul dne (4 hodiny), ale vlastni vymena anteny 3 minuty 🙂
      Drive se proste udelalo neco co vsichni verili ze bude nejak fungovat i kdyz vsichni vedeli ze tam nejake riziko je. Dnes – dnes snad riziko ani nesmi byt a kdyz se neco stane tak se okamzite hleda vinik ktereho zavreme i kdyz se treba jednalo o uplne nahodnou nehodu.
      Ja nerikam ze to je spatne… bezpecnost je dulezita… Ale hoooooodne to veci zpomaluje.

      • Ondřej Šamárek napsal:

        Ta snaha o eliminaci rizika je znát všude. A pokud riziko nelze eliminovat (což u mnoha činností jednduše z principu nelze), alespoň to zkusit obalit tunami papírů, směrnic a podpisů. Jako pedagogický pracovník skřípu zuby na konto podobných nesmyslů skoro každý den…

  3. Kamil napsal:

    K té „ostudě civilizace“ – nepřijde vám až zarážející, jak málo toho lidi věděli o Zemi ještě v 60.letech? Ale elánu letět ke hvězdám jim přebývalo. Od té doby se objem informací ó Zemi zvětšil asi milionkrát. Takže si říkám, či by ti šedesatníci u těch hvězd dělali, když neznali ani vlastní planetu. Proto za největší objev Apolla považuji objevení Země jako planety a obrácení pozornosti lidstva na ní. Přestala to být železná koule u nohy snilků, která jim bránila v rozletu, ale uviděli jsme ji jako jedinou oázu života v pustině vesmíru. A možná to bylo obrácení pozornosti na poslední chvíli, abychom odvrátili ekologickou katastrofu. Když by se někdo z roku 1969 dostal do současnosti, možná by byl zklamaný z toho, že ještě nejsme u Jupitera, ale rozhodně by zíral na naše informační technologie využívající kosmické technologie na dráze kolem Země. Nemyslím si, že by se civilizace zastavila

    • bill napsal:

      Ano, toto je moc hezká myšlenka.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      S Vaším názorem souhlasím, civilizace se nezastavila, ale z mého pohledu je znát jistá míra stagnace. Při troše ochoty jsme mohli mít mít obojí – jak pozorování Země, tak výpady mimo LEO. A možná bychom díky tomu mnohem lépe chápali právě naši rodnou planetu a děje, které se v ní a na ní odehrávají.
      Informační technologie a podobné věci jsou úžasné, to bezesporu, na druhou stranu právě lety k Měsíci, Marsu a dál mohou právě v této oblasti přinést nové technologie – jednoduše proto, že to bez nich nepůjde.
      Každopádně s ochranou životního prostředí máte pravdu, uvádí se dokonce, že fotografie „Earthrise“ z Apolla 8 odstartovala globální ekologické hnutí. Ale neodpustím si malý šťochanec – proto, abychom si uvědomili křehkost a krásu Země, jsme si stejně museli vyšlápnout za ten nízký orbit… 🙂

      • Kamil napsal:

        Jo, Apollo bylo úžasné a foto Vycházející Země je přenádherná.

        • Kamil napsal:

          Ale z technických inovací, které přinesla vedecko-technicka revoluce prostě další revoluci spustily počítače a ne rakety. V 50.letech si všichni mysleli, že tou další revolucí bude jaderný svět, Asimov psal o atomových popelničcich, plánovaly se stavby pomocí jaderných výbuchů. V 60.letech si zase skoro všichni mysleli, že ten další průlom budou výpravy do vesmíru. A ony zatím kluky v garážích Silikon Valey bavili počítače. Kdo jim to může mít za zlé. Teď jsou z nich miliardáři a začaly je bavit i lety do kosmu. Ta snad už nastal čas na lety mimo Zemi.

  4. Spytihněv napsal:

    Krásný článek. Díky za něj. Věřím, že ještě dost „měsíčňanů“ bude moci sledovat své následovníky, kteří se dostanou alespoň k Měsíci. Přistání je ale bohužel jiná kapitola.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za pochvalu! 😉
      Snad to ještě SpaceX stihne, všichni pánové už mají přes osmdesát…

      • Spytihněv napsal:

        No jo. Nejmladší je Thomas Mattingly (81 let a 8 měsíců). Oblet Měsíce nebo pobyt na jeho orbite snad většina z těch 14-ti ještě uvidí, ale pokud jde o případné přistání, to tedy nevím…

        • ptpc napsal:

          To je ten s tými „spalničkami“?

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Ano, to je on.

        • Spytihněv napsal:

          Ano, je to on. Sice ho tedy minulo Apollo 13, ale ani v Apollu 16 nešlo vše jak mělo. Selhal záložní motor CSM už po odpojení LM a tak obě části nějakou dobu letěly na oběžné dráze Měsíce ve formaci a přistání bylo zcela reálně ohroženo.

  5. Keba napsal:

    Díky za skvělý článek!
    Tyto informace „ze zákulisí“ jsou nesmírně zajímavé!

  6. Norbert Mogyorósi napsal:

    Ďakujem za ďalší skvelý životopisný článok, po skončení seriálu Vesmírne osudy mi celkom chýbali. Len škoda že teraz vznikajú pri takých smutných príležitostiach.

    • jregent napsal:

      dekuji taje, velmi 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, abych pravdu řekl, taky z toho nemám radost. A protože jsou astronauti a tehdejší personál zhruba v podobném věku, fakt mám skoro strach otevřít zprávy… 🙁

  7. Rudolf Šíma napsal:

    Takováto návyková čtení výrazně snižují produktivitu práce, ale mohl bych je konzumovat pořád dokola. Díky moc.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, snad si oné snížené produktivity nepovšimnou Vaši nadřízení! 😉

      • Rudolf Šíma napsal:

        Jsem svého štěstí strojvedoucím a velím si sám (OSVČ). Až se toho nastřádá víc, udělím si napomenutí. 🙂

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Tak to potom jo. A to napomenutí by mělo být důrazné, na podřízené musí být přísnost! 😀

  8. Luděk napsal:

    Opět vynikající článek, děkuji. (Jen těch jedinců, co navštívili vesmír, je již 551.)

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Oj, to mě velmi mrzí, kouknul jsem se na špatný zdroj. Těch lidí by mělo k dnešníu dni být 554 (alespoň pokud jde o definici vesmíru podle Kármánovy hranice). Hned to opravím.
      A moc díky za pochvalu!

      • Jana Tomanová napsal:

        554 je i s 3 astronauty (Jarvis, G.B. McAuliffe[ová],S.Ch. a
        Smith,M.J.) z raketoplánu Challenger, který se rozpadl po startu

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Mea maxima culpa, je to tak, kouknul jsem se do špatných statistik. Ovšem nakonec je těch osob 552, protože Joe Walker na X-15 překonal Karmanovu linii také (dokonce dvakrát).
          Hned to opravím a díky za upozornění, takováto chyba se nám stává maximálně jednou za deset let… 😀

  9. Evzenj napsal:

    Pustil jsem si na youtube „SCE to AUX“ ktere je venovane startu A12, a v tom pocasi to tenkrate bylo na startovni rampe by dnes astronauti ani nevylezli z postele.
    Chybama se clovek uci – a nastesti to tentokrate znamenalo jenom ponauceni.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Je fakt, že to tenkrát bylo docela psí počasí, nicméně třba Rusové se s tím nemažou dodnes, viz například start Sojuzu TMA-22M v roce 2011 při blizzardu 🙂
      Start Sojuzu TMA-22M

  10. Jirka Hadač napsal:

    Opět krásné a moc hezké, škoda jen, že šlo o smutnou příležitost. Já osobně bych si takovýchto článku přál víc, samozřejmě bez toho, aby šlo o nekrology. Něco jako Vesmirné osudy 2. Myslím, že zajímavých osob by se našlo ještě spousta. A plně souhlasím s Rudolfem, návykové. Sem o půlnoci zjistil, že je tu životopis, ihned jsem si sedl na balkon a četl a četl.
    Díky, pane Šamárek. Od Vás se ty články čtou skoro samy.
    Přišlo mi taky, že je skoro smůla, že absolvoval jeden let v rámci Gemini. Být nováček, možná měl větší šanci přistát na Měsíci. Pokud se nepletu, nejlepší měl být velitel, druhý potom CMP a většinou jako LMP byl určen nováček (s vyjímkou Buzze a Eugena), a od 13 už létali rovnou dva nováčcci, čili svou zkušeností z Gemini se sám posadil na sedadlo pilota CSM.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, moc mě těší, pokud se Vám články líbí.
      Vesmírné osudy 2 už asi neklapnou, ale sem tam se možná ještě nějaký ne-nekrolog dokopu napsat (třeba Gene Kranz bude mít příští rok půlkulatiny, za dva roky zase Chris Kraft – doufejme, že se pánové dočkají)…
      A ten Gordon – ano, tím, že měl za sebou let, jej jeho zkušenost posadila do prostředního křesla. Na druhou stranu to musel být úžasný zážitek, když CMP prolétávali nad odvrácenou stranou Měsíce, úplně sami a v rádiovém tichu. Jak řekl Mike Collins „Na opačné straně je celé lidstvo včetně mých dvou kolegů, na téhle straně jen já a bůhví co ještě…“

  11. Cateye napsal:

    Samotný hlavní hrdina vzpomínkového článku by mu určitě minimálně zatleskal, pane Šamárku.

  12. Branislav Pecho napsal:

    Tieto nekrológy vždy zabolia…
    Samozrejme, članok ako vždy parádny, putavo napísaný, číta sa sám.
    Je však smutné, že už nežije prvý a posledný človek, ktorí sa prechádzali po Mesiaci.
    R.I.P. Mr. Gordon

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Myslím, že není smutný fakt, že nežijí první a poslední, jako spíše to, že toho posledního zatím nikdo nenásledoval. Je to obrovská škoda, zamrzí už jen třeba ona tři zrušená Apolla – postavený (eventuálně rozetavěný) a zaplacený hardware, a stejně se nikam neletělo…

      • Branislav Pecho napsal:

        Plne s Vami, pán Šamárek, súhlasím. Kedysi som čítal (tuším L+K), že sa tými troma zrušenými štartmi ušetrilo cca 43 Mio$, palivo, obslužný personál… Cifru prosím berte s rezervou, presne si to už nepamätám.

  13. Alois napsal:

    Nízký orbit kolem Země opustily i dvě lodi v programu Gemini za použití motoru cílového tělesa GTA / č. 10 a 11/. Sice “ jen“ na cca 8OO a 1.300 km v apogeu, ale i jim se Země pěkně zakulatila. Shodou okolností byl v GT-11 i astronaut Gordon a všichni čtyři později v projektu Apollo letěli k Měsíci.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Obě Gemini se v apogeu pohybovaly ve výšce pod 2 000 km, což je hranice LEO, ale je fakt, že „povyskočili“ docela vysoko.
      Ti čtyři byli Young, Collins, Conrad a Gordon.

  14. ptpc napsal:

    Ondro, výborný článok! Ako vždy… 🙂

  15. zargos napsal:

    Velká škoda každého takového člověka.

    Kdyby tempo nastolené Apollem zůstalo,už bychom kráčeli po Marsu. To by jistě všechny měsíčñany potěšilo. Jistě by to slálo hodně peněz,utraceny by nebyly na Marsu, ale v USA. Nakonec však s klesající sledovaností a zájmem veřejnosti klesala i ochota leťět někam dále než na LEO. Možná kdyby sovětům nakonec vyšel měsíční program,mohlo je to nakopnout dále,leč nestalo se.

Zanechte komentář