Sága jménem Saljut – 16. díl

Oleg Jurijevič Aťkov

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se prostřednictvím Saljutu 6 Sovětský svaz dostal do vedení ohledně času stráveného kosmonauty na orbitu. Ve stejném duchu měl pokračovat také Saljut 7. Po nutných improvizacích, jež si v roce 1983 vyžádaly havárie a neúspěchy, doufali příslušní činitelé, že se třetí dlouhodobé expedici podaří prolomit rekord ustanovený první expedicí. Ovšem problematiku dlouhodobého pobytu ve vesmíru nebylo dobré podceňovat, nikdo netušil, zda existuje nějaká hranice, za kterou už není radno jít. Změny, jež byly pozorovány po návratu kosmonautů z dlouhodobých expedic na Zem, byly občas znepokojující – snížení kapacity kardiovaskulárního systému, rapidní úbytek vápníku v kostech nebo třeba výrazné oslabení některých svalových skupin. Pro sledování těchto změn v reálném čase by bylo bývalo výhodné mít přímo na palubě lékaře, který by mohl stav sebe i svých kolegů pečlivě monitorovat a v případě problému zasáhnout a ukončit misi. Vzhledem k tomu, že v užívání byl již prověřený a spolehlivý trojmístný Sojuz řady „T“, nebylo nic snazšího, než jedno křeslo obsadit lékařem. V srpnu 1982 zahájil všeobecný kosmonautický výcvik kardiolog Oleg Aťkov. V létě roku 1983 začal trénovat coby člen hlavní posádky třetí dlouhodobé expedice na Saljut 7. Cesta pro rekord se zdála být volná…

   

Rekord pod dohledem

   

Velitele Leonida Kizima, palubního inženýra (a tradičně současně inženýra kanceláře Eněrgija) Vladimira Solovjova a kosmonauta-výzkumníka Olega Aťkova čekala velmi náročná mise. Mimo vytvoření rekordu v dlouhodobém pobytu na orbitu měli přijmout dvě návštěvnické posádky včetně jedné mezinárodní, čtyři nákladní Progressy, ale hlavně – Saljut se svým ochromeným pohonným systémem čekal na opravu, kterou mu měli dopřát právě Kizim a jeho posádka. Ovšem podoba tohoto týmu nebyla zcela jasná, minimálně ze začátku. Podle všeho se uvažovalo o tom, že by křeslo Vladimira Solovjova zaujal „starý pán“ Konstantin Feoktistov.

Konstantin Feoktistov - věčný čekatel na druhý let...

Konstantin Feoktistov – věčný čekatel na druhý let…
Zdroj: astronaut.ru

Veterán letu Voschod-1 měl pobývat už na Saljutu 6, ovšem krátce před startem o své místo přišel vinou zdravotních problémů. Nyní se objevila idea vyslat jej na Saljut 7 s tím, že tak bude možné sledovat, jak organismus sedmapadesátiletého člověka reaguje na beztížný stav. Od koho ony úvahy vzešly, je dnes těžké říci. Některé zdroje uvádějí, že to byl Feoktistovův nápad, jinde zase najdeme zmínky o tom, že za vším stála Gluškova obsese rekordem Američanů. V roce 1975 se totiž Deke Slayton stal ve věku 51 let nejstarším člověkem, jenž překročil brány kosmu. Každopádně Feoktistov neměl na palubě být po celou dobu rekordní mise – měl se na Zem vrátit s první návštěvnickou posádkou. Vše ovšem zhatilo Feoktistovovo zdraví a jen vlažná podpora nadřízených. Konstantin Petrovič Feoktistov se svého druhého letu do kosmu nedočkal…

Rozhodnutí ohledně složení posádky však bylo velmi rozumné vzhledem k tomu, že Kizim a Solovjov měli opravu pohonného systému Saljutu provést během série velmi náročných výstupů do volného prostoru. K tomu bylo samozřejmě žádoucí, aby byli oba pokud možno co nejlépe vycvičeni (během přípravy k letu oba strávili poměrně hodně času v hydrolaboratoři Hvězdného městečka) a také co nejlépe aklimatizováni. Když tedy 8. února 1984 v podvečer místního času zamířil k nebi Sojuz T-10 (někdy bývá označován jako Sojuz T-10B – s ohledem na havárii těsně před startem Sojuzu v září minulého roku), na jeho palubě byla trojice Kizim / Solovjov / Aťkov.

Třetí dlouhodobá expedice na Saljut 7 (zleva: Aťkov, Kizim, Solovjov)

Třetí dlouhodobá expedice na Saljut 7 (zleva: Aťkov, Kizim, Solovjov)
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts)

Druhý den letu se Sojuz připojil k přednímu uzlu Saljutu, ovšem neobešlo se to bez problémů. Igla opět (pokolikáté už?) odmítla pracovat podle předpokladů. Leonid Kizim byl nucen přerušit sbližovací sekvenci a zastavil přibližování Sojuzu ke stanici. Chvíli na to loď i stanice vlétly do tmy a také mimo dosah sledovacích stanic. Když na Sojuz a Saljut opět dopadly sluneční paprsky, Kizim si postěžoval: „Mohl bych teď klidně loď připojit ke stanici, ale musíme čekat na povolení ze země.“ Solovjov se k němu obrátil a pravil: „Čekáš na povolení? Já jsem zástupce Eněrgije a dávám ti povolení.“ Za pár okamžiků Kizim hladce dovedl Sojuz do jeho dočasného kotviště.

Zpočátku bylo hlavní náplní práce kosmonautů oživování stanice a odkonzervování jejích systémů. Kizim měl za úkol také zhodnotit stav zásob pohonných látek a Aťkov se po hlavě vrhnul do studií o vlivu stavu mikrogravitace na lidský organismus. Lékaři jsou přirozenými nepřáteli pilotů i kosmonautů, nicméně na palubě Saljutu panovala velmi přátelská atmosféra a jak Aťkov, tak jeho dva kolegové si vzájemnou spolupráci nemohli vynachválit.

Mezitím orbit Saljutu setrvale klesal. V době, kdy k němu Sojuz T-10 dorazil, už se stanice pohybovala pod výškou 300 km, bylo proto nutné co nejdříve jeho dráhu „přizvednout“. K tomu posloužil nákladní Progress-19, jenž dorazil k zadnímu stykovacímu uzlu Saljutu 23. února. Na jeho palubě se nacházely zásoby pohonných látek, plynů, jídla, spotřebního materiálu, ale také propriety pro plánovanou návštěvnickou posádku. Progress se 31. března od stanice odpojil, aby přenechal místo pro internacionální návštěvu, jež se chystala ke startu v Sojuzu T-11.

4. dubna skutečně návštěvníci dorazili. Poprvé v historii kosmonautiky na orbitální stanici pobývalo najednou šest lidí. Krom velitele Sojuzu T-11 Jurije Malyševa a palubního inženýra Gennadije Strekalova (jenž se velmi rychle „oklepal“ z nepříjemného zážitku z předchozího září) do nitra stanice proplul také první indický občan ve vesmíru, Rákeš Šarma. Ani tato posádka se nevyhnula malému personálnímu zemětřesení. Původně měl v křesle palubního inženýra sedět Nikolaj Rukavišnikov, ten však v únoru onemocněl a na jeho místo usedl Strekalov. Pro Rukavišnikova to musela být velmi těžká rána. Ze tří letů, jež absolvoval, byly dva (Sojuz-10, Sojuz-33) namířeny k orbitálním stanicím, přesto se vinou techniky na jejich palubu ani jednou nepodíval. Nyní přišel definitivně o poslední možnost nahlédnout do nitra Saljutu…

Sovětsko-indická posádka (zleva: Malyšev, Šarma, Strekalov, shora visí Solovjov)

Sovětsko-indická posádka (zleva: Malyšev, Šarma, Strekalov, shora visí Solovjov)
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts)

Pro Šarmu a jeho kolegy byl tradičně přichystán maraton experimentů a pozorování. Nemohlo chybět sledování a fotografování Himálaje, mezi dalším programem figuroval například experiment „Ballisto“, zabývající se změnami polohy a tvaru srdce v mikrogravitaci. Zřejmě nejzajímavější experiment měl název „Joga“. V rámci tohoto pokusu Šarma testoval možnosti využití cviků jógy při eliminaci některých vlivů mikrogravitace na svalový aparát. Po týdenním pobytu se návštěvníci 11. dubna se stanicí rozloučili a zamířili domů ve „starém“ Sojuzu T-10.

Stálá posádka po odletu návštěvníků podotknula, že je společně strávený týden poměrně značně vyčerpal, nicméně bylo třeba připravit sebe i stanici na další etapu expedice. Nejprve 13. dubna provedli Kizim, Solovjov a Aťkov tradiční proceduru, kdy odpojili svůj nový stroj Sojuz T-11 od stanice a počkali, než Saljut vykoná pomalou otočku o 180°. Po několika desítkách minut pak Sojuz T-11 kosmonauti připojili k přednímu stykovacímu uzlu. Zadní uzel tak byl volný pro nákladní Progress-20, jenž dorazil 17. dubna.

Náklad na jeho palubě předznamenával klíčovou část letového plánu, kterou měla Kizimova expedice vyplnit. Od 9. září byla vinou úniku okysličovadla téměř zcela vyloučena schopnost Saljutu měnit samostatně svou dráhu a také možnost měnit polohu stanice v prostoru byla výrazně omezena. Podle oficiální veze došlo zřejmě k probití potrubí meteoroidem. Bez opravy by Saljut zůstal napůl ochromený a jeho další existence by byla závislá na pravidelném zvedání orbitu pomocí nákladních Progressů. Také škála experimentů, jež by bylo možno provádět na palubě, by doznala úhony, protože například fotografování různých částí zemského povrchu se neobešlo bez častých změn orientace stanice.

Progress-20 proto přivezl mimo jiné 25 nástrojů nutných k opravě a nové díly pro palivový systém stanice. Kizim a Solovjov si procházeli postup pro nadcházející opravy a osvěžovali si jednotlivé úkony, jež na Zemi dlouho trénovali v bazénu. Před sebou měli ne méně než pět (!) výstupů, během nichž měla být obnovena funkčnost palivového systému Saljutu. Jedním z kroků, předcházejících výstupům, bylo vyklopení speciální „lávky“, jež byla umístěna na orbitálním úseku Progressu-20, a jež měla kosmonautům usnadnit pohyb kolem agregátového úseku stanice. Lávka byla vyklopena na dálkový povel z řídicího střediska a její vyklápění údajně provázelo až hrůzostrašné skřípání, jež se neslo interiérem stanice.

23. dubna se Kizim a Solovjov vydali ven ze stanice k prvnímu výstupu. Aťkov jejich postup monitoroval z útrob stanice. Poté, co dorazili k agregátovému úseku, rozvinuli Kizim se Solovjovem jakési „lešení“, které přinesli s sebou. Lešení obemykalo v úhlu 120 ° obvod agregátového úseku v místech, kde se nacházelo poškozené potrubí. Kosmonauti lešení připevnili k plastovému opláštění agregátového úseku vruty, a k plášti také připevnili tři kontejnery s nářadím a potřebnými díly. Tím byl program prvního výstupu završen a oba muži se mohli vrátit do stanice. Výstup oficiálně trval 4 hodiny a 20 minut.

Kizim během práce na palivovém systému Saljutu

Kizim během práce na palivovém systému Saljutu
Zdroj: epizodsspace.airbase.ru

O tři dny později, 26. dubna, se Kizim a Solovjov vrátili „na místo činu“. Tentokrát se Solovjov nohama zafixoval v úchytech na lávce mezi Progressem a stanicí, zatímco Kizim pracoval přímo na agregátovém úseku Saljutu. Nejprve bylo nutné speciálním průbojníkem a posléze nástrojem připomínajícím přerostlý otvírák na konzervy otevřít plášť stanice v místě úniku. Pak začal Kizim pracovat přímo na potrubí. Měl vyměnit klasické ventily na potrubí za dvoucestné ventily, jež umožnily odklonit okysličovadlo do nově namontovaného potrubí. U prvního ventilu však Kizim narazil na nečekaný problém: jedna z matek, kterými byl ventil upevněn, nechtěla za nic na světě povolit. Byla fixována jednak průvlečným drátem, se kterým si Kizim snadno poradil, ovšem druhým stupněm zajištění byla epoxidová pryskyřice. Tou technici matku zajistili proto, aby ji nepovolily vibrace během startu a během provozu – nikdo nepředpokládal, že bude nutné ji ještě někdy odšroubovávat. Na dokonale držící matku byl Kizim krátký a na pomoc mu musel přijít Solovjov. Nakonec se ji podařilo uvolnit klíčem s dlouhou rukojetí. Tvrdohlavá matice ovšem kosmonauty zdržela o celé dvě hodiny!

Přestože Orlany-D neměly na helmách svítilny a předchozí výstupy proto byly v periodách, kdy se stanice ocitla ve tmě, přerušeny a kosmonauti měli víceméně „volno“, pro Kizima se Solovjovem to neplatilo. Mimořádná technická náročnost výstupů s sebou nesla také náročnost časovou. Orlan-D zvládnul udržet kosmonauty v bezpečí zhruba 5 hodin. Aby bylo možné využít i orbitální noc, využívali nyní kosmonauti přenosné svítilny. Původně bylo v plánu připevnit k novému ventilu i nové potrubí, Kizim a Solovjov však byli s časem na štíru a proto museli pracovní místo provizorně překrýt termální dekou a vrátit se zpět do stanice. Ještě předtím však bylo z nádrže v Progressu dusíkem natlakováno dotyčné potrubí, aby byla prověřena těsnost nového ventilu. Prověrka nedopadla úplně podle představ zúčastněných, objevil se malý únik, který se však nepodařilo lokalizovat. Druhý výstup Kizima se Solovjovem trval dlouhé 4 hodiny a 56 minut.

Po druhém výstupu byla původně naplánována pauza, ovšem kosmonauti se přimlouvali za to, aby byl další výstup proveden ještě v dubnu. Jejich názor nakonec převážil a proto se potřetí Kizim a Solovjov do volného prostoru vydali 29. dubna. Jedním z prvních úkolů byla výměna dalšího ventilu za dvoucestný tak, aby bylo možné mezi oběma dvoucestnými ventily vést náhradní potrubí. Tentokrát už se matice chovaly způsobně a tak Kizim se Solovjovem bez potíží vyměnili ventil a instalovali náhradní potrubí, jež vedlo paralelně s původním poškozeným. Podle instruktorů bylo znát, že dvojice je už ohledně práce ve volném prostoru zkušená. Tentokrát trval celý výstup 2 hodiny a 45 minut. Ani tentokrát nedopadla prověrka hermetičnosti nového potrubí zcela ideálně. Evidentně se stále nezdařilo zcela přesně určit místo úniku. Týmy na Zemi i kosmonauti měli o čem přemýšlet…

Kosmonauti sledují televizní přenos prvomájových oslav.

Kosmonauti sledují televizní přenos prvomájových oslav.
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts)

Po tradičním státním svátku na začátku května se kosmonauti vrátili k rozdělané práci. 4. května opustili bezpečí stěn stanice počtvrté a během výstupu, jenž opět trval 2 hodiny a 45 minut, instalovali druhou paralelní větev k poškozenému potrubí. Nyní již byli specialisté na Zemi schopni určit místo, kde bylo potrubí porušeno, na jeho utěsnění však chyběly Kizimovi a Slovjovovi adekvátní nástroje. S těžkým srdcem opět místo opravy zakryli termálními dekami a vrátili se zpět. Prověrka hermetičnosti opět nedopadla podle očekávání zúčastněných. Nicméně i kdyby se podařilo všechny práce během čtvrtého výstupu úspěšně ukončit, museli by se k nešťastnému potrubí kosmonauti zřejmě vrátit tak jako tak. Původně totiž měli místo opravy a jeho okolí očistit speciálními ubrousky, jež měly zabránit korozi daného místa. Jenže během vykládání Progressu si je omylem „přivlastnil“ Oleg Aťkov, který měl podle jejich charakteristického zápachu dojem, že patří do jeho lékařské výbavy. Kizima a Solovjova na ubrousky nikdo neupozornil, a to, že jim chybí, zjistili až v průběhu výstupu.

Nezbylo tedy, než čekat na příslušné nástroje, které začali zhotovovat specialisté na zemi. 7. května se od stanice odpojil už nepotřebný Progress-20 a zakončil svou existenci nad Pacifikem. Mezitím se práce a život na palubě začaly vracet do normálu. To ovšem neznamenalo, že by si kosmonauti nějak zvláště oddechli. Už 10. května ke stanici dorazil další náklaďák, tentokrát s pořadovým číslem 21. V jeho útrobách byly mimo jiné naloženy doplňkové solární panely a z jeho nádrží byl doplněn vzduch, aby nahradil ztráty během výstupů.

18. května opět, tentokrát již popáté, vystoupili Kizim a Solovjov do volného prostoru, aby namontovali doplňkové panely na jedno z bočních „křídel“ solárních baterií. Nejprve kosmonauti namontovali panel na jeden bok křídla, pak Aťkov od ovládacího pultu uvnitř stanice křídlo otočil o 180 ° a Kizim se Solovjovem mohli nainstalovat druhý panel. Neobešlo se to bez problémů – první doplňkový panel bylo možné rozložit jen velmi ztuha a kosmonauti během rozkládání ulomili polovinu rukojeti kladky, jež rozkládání zajišťovala. Naštěstí druhý panel už takové problémy nedělal a kosmonauti jej zvládli rozložit i s pouhou polovinou rukojeti. Na závěr pak Solovjov vypustil k samostatnému letu dvě „družice“ v podobě prázdných kontejnerů od solárních panelů a po 3 hodinách a 5 minutách byl výstup u konce. Saljut měl nyní na dvou ze tří křídel doplňkové solární panely a energetická situace byla opět o něco veselejší (byť ne zcela ideální, jak už bylo v jednom z předchozích dílů řečeno).

26. května se nyní již nepotřebný Progress odpojil od stanice, ale už 28. května dorazil k zadnímu stykovacímu uzlu jeho nástupce, Progress-22. Vezl konečně nářadí potřebné k dokončení prací na potrubí okysličovadla. Bylo však rozhodnuto nechat finální řešení problému s pohonným systémem až poté, co na stanici pobude druhá návštěvnická expedice. Kizim se Solovjovem si museli před jejím příletem malinko oddechnout, nehledě k tomu, že vědecký program mise během období výstupů do prostoru pochopitelně ustoupil stranou a zpoždění v letovém plánu bylo třeba dohnat. Červen a první část července byly proto věnovány především geofyzikálním experimentům a pozorováním sezónních změn v určených oblastech.

14. července Progress zvednul dráhu stanice na 365 x 383 km a následující den se odpojil a zamířil pryč od stanice. Během odletu byly na náklaďáku rozvinuty antény experimentu „Kant-Sirius“. Jednalo se o opakování pokusu o radarové vyhledávání hladinových i podvodních plavidel, první pokus proběhnul už rok předtím na Progressu-17. Fakt, že Progress před svým odletem zvednul dráhu stanice, malinko zmátl zahraniční pozorovatele, neboť se vědělo o tom, že ke stanici poletí pilotovaná loď a současná dráha byla, co se možností nosiče Sojuzu týče, poměrně „na hraně“. Situace napovídala tomu, že poletí pouze dvoučlenná posádka, rozřešení záhady však přinesl 17. červenec.

Zajímavá partička ze Sojuzu T-12 (zleva: Volk, Savickaja, Džanibekov)

Zajímavá partička ze Sojuzu T-12 (zleva: Volk, Savickaja, Džanibekov)
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts)

Večer toho dne odstartoval z Bajkonuru Sojuz T-12 s trojčlennou posádkou, již tvořili veterán Vladimir Džanibekov, palubní inženýr Světlana Savickaja a kosmonaut-výzkumník Igor Volk. Trojice zamířila do vesmíru na špici nové iterace osvědčeného nosiče, jež nesla označení Sojuz-U2. Tato nová verze osvědčené „semjorky“ využívala namísto kerosinu syntetické palivo „syntin“, jež mělo vyšší hustotu a mírně vyšší specifický impuls a umožňovalo tak na orbit dopravovat těžší náklady (Tato verze nosiče byla využívána do roku 1995, kdy bylo využívání syntinu z ekonomických důvodů ukončeno).

Den po startu se Sojuz T-12 připojil k zadnímu uzlu stanice. Návštěvníky přivítala stálá posádka a, možná trochu překvapivě, chlad. V jednom z termoregulačních okruhů stanice se objevil únik chladiva a v předešlých týdnech jej bylo nutné vypnout. Stanici tak nebylo možné vytopit více než na poměrně nepříjemných 16 °C. Pro stálou posádku to znamenalo poměrně značné nepohodlí, ovšem návštěvníkům to vadilo rozhodně méně.

Džanibekov byl ve vesmíru počtvrté, přičemž Saljut 7 už jednou navštívil v rámci internacionálního sovětsko-francouzského letu. Savickaja už byla také veteránkou s jedním letem „za pasem“, Igor Volk byl nováčkem. U něj se však předpokládalo, že ve vesmíru není naposled. Byl totiž jedním ze skupiny pilotů, určených pro testování sovětského raketoplánu „Buran“. Během mise Sojuzu T-12 si měl „osahat“ život a práci ve stavu mikrogravitace a také měl působit coby pokusný králík. Zatímco ostatní se pravidelně zabývali cvičením, Volk měl nechat své tělo (s nadsázkou) chátrat. Po přistání měl postupně pilotovat několik druhů letounů, aby bylo možné zjistit, zda budou kosmonauti během přistávací fáze letu raketoplánu schopni aktivně svůj stroj ovládat.

Ikonická fotografie Savické s přístrojem URI

Ikonická fotografie Savické s přístrojem URI
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts)

Hlavní účel letu Sojuzu T-12 však byl jiný. Spojené státy chystaly v rámci letu STS-41-G první výstup ženy do volného prostoru. To však nedalo spát vlivným hráčům sovětského kosmického programu a bylo rozhodnuto, že první ženou ve volném prostoru nebude Kathy Sullivan, ale Světlana Savickaja. 25. července tak Savickaja, doprovázena Vladimirem Džanibekovem, skutečně vstoupila do historie jako první žena, jež vystoupila z nitra kosmické lodi (či v tomto případě stanice) do vesmírného vakua. Hlavní náplní výstupu byla práce s přístrojem „URI“, který umožňoval řezání a sváření elektronovým paprskem, stejně jako nanášení tenkých vrstviček kovu za použití stejného principu. Výstup trval 3 hodiny a 35 minut a byl po všech stránkách úspěšný.

29. července byl program návštěvnické posádky splněn a trojice zamířila domů. Před Kizimem, Solovjovem a Aťkovem nyní byla pomyslná cílová rovinka jejich předlouhé expedice. Ještě v průběhu společné práce s Džanibekovem a jeho posádkou začali přípravu pro svůj poslední výstup do kosmu, během nějž měla být definitivně zprovozněna paralelní větev palivové soustavy. Sojuz T-12 přivezl mimo jiné také malý pneumatický lis, jenž byl schopen vyvinout tlakovou sílu 5 tun. Džanibekov se jej před letem naučil v hydrolaboratoři ovládat a své získané dovednosti pak předal Kizimovi a Solovjovovi. Právě tento lis měl vyřešit neustálé problémy s netěsností potrubí okysličovadla.

8. srpna Kizim a Solovjov pošesté a naposledy vystoupili z nitra stanice a vydali se na její záď. Po odkrytí termálních dek se pustili do práce. Lis nasadili na vadné potrubí a ten onu zlolajnou rouru v místě úniku zformoval do průřezu o nulové světlosti. Prověrka hermetičnosti tentokrát dopadla na výbornou. Radost malinko zkalila porucha pumpy chladicího systému v Orlanu-D s výrobním číslem 47, ve kterém momentálně pracoval Vladimir Solovjov. Dotyčný se nicméně nenechal vyvést z míry, situaci vyřešil současným používáním hlavního a záložního ventilačního okruhu a častějšími přestávkami na zchlazení.

Na závěr výstupu trvajícího 5 hodin Kizim a Solovjov uklidili pracovní místo a po cestě zpátky pomocí speciálního nástroje sejmuli několik fotovoltaických článků na jednom z panelů solárních baterií. Experti na zemi chtěli zjistit míru „stárnutí“ a snižování efektivnosti článků domácí provenience. Když byl přechodový úsek opět natlakován, z Kizima a Solovjova byli rekordmani. Svými šesti vycházkami o úhrnném trvání 22 hodin a 50 minut stanuli na čele historických tabulek. Neobešlo se to bez obětí, Oleg Aťkov podotknul, že jejich ruce vypadají po sejmutí rukavic „jako po bitce na pěsti“. Je také zajímavé si uvědomit, že do okamžiku startu této posádky měl Sovětský svaz na kontě pouhých 8 EVA. V okamžiku ukončení svého posledního výstupu Kizim a Solovjov vykonali neuvěřitelných 40 % všech sovětských výstupů do prostoru!

Oddech po náročné práci však netrval dlouho. 16. srpna na stanici dorazil Progress-23. Byl to už pátý náklaďák, který tato posádka měla vyložit. Na jeho palubě byly krom zásob i dva nové rentgenové teleskopy/spektrometry. Tentokrát se Progress zdržel jen krátce, už 26. srpna se odpojil a o dva dny později byl řízeně zničen nad Tichým oceánem.

Rekordmani zpět na Zemi

Rekordmani zpět na Zemi
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts)

7. září posádka překonala další rekord. Dosud byli přeborníky v délce trvání pilotované mise Berezovoj a Lebeděv, onen páteční večer Kizim, Solovjov a Aťkov přebrali vedení. Ovšem konec mise už byl na obzoru. Poslední týdny září byly věnovány konzervaci stanice a balení výsledků experimentů. 2. října za Kizimem, Solovjovem a Aťkovem zaklapl příklop přechodového úseku. O pár hodin později se Sojuz T-11 od stanice oddělil a začal se plavně vzdalovat. Krátce před druhou hodinou odpolední moskevského času dosedl návratový modul s trojicí kosmonautů do kazašské stepi. Třetí dlouhodobá expedice na Saljut 7 skončila po 236 dnech, 22 hodinách, 49 minutách a 4 sekundách. Byla extrémně náročná nejen svým trváním, ale také programem. Kizim a Solovjov dokázali na orbitu provést velmi komplikovanou a životně důležitou opravu klíčového systému stanice a tím ji zachránit pro další využití.

Možná právě mimořádně náročný program letu se podepsal na poměrně špatném stavu posádky po přistání. Všichni tři muži byli absolutně vyčerpáni, nebyli schopni chůze a Kizim se Solovjovem nechtěně ukázali záchranářům obsah svých žaludků. Chodit začali kosmonauti až tři dny po přistání. Nicméně objem práce, kterou si trojice na orbitu připsala, byl impozantní. Posádka provedla více než šest stovek experimentů, v průběhu letu bylo z řídicího střediska předáno 1 800 radiogramů a bylo provedeno 250 televizních seancí. Poznatky a data, jež získal během letu Oleg Aťkov, si vysloužily uznání lékařských kapacit a poodkryly procesy, jimiž se lidský organismus přizpůsobuje stavu mikrogravitace.

V pomyslné frontě před Saljutem nyní stálo několik posádek, jež měly využívat nový plánovaný modul, překonat rekord v délce letu, na palubu stanice se měla podívat také čistě ženská posádka. Ovšem, jak jistě každý ví a zažil, plány jsou jedna věc a realita je pak věc zcela odlišná. Kdyby měl na konci roku 1984 někdo možnost nahlédnout do budoucnosti, zřejmě by se zhrozil toho, co Saljut 7 čeká. Jen pár týdnů stanici dělilo od okamžiku, kdy se bude nacházet jen krůček od katastrofy…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

http://www.astronaut.ru/as_rusia/med83/foto/atkov_s.htm?reload_coolmenus
http://www.astronaut.ru/as_rusia/energia/foto/feoktistov.jpg
http://spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-t-10_4.htm (kredit: Spacefacts)
http://spacefacts.de/graph/in-flight/large/english/soyuz-t-11_3.htm (kredit: Spacefacts)
http://epizodsspace.airbase.ru/bibl/glushko/razv/108.jpg
http://spacefacts.de/graph/in-flight/large/english/soyuz-t-10.htm (kredit: Spacefacts)
http://spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-t-12_3.htm (kredit: Spacefacts)
http://spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-t-12_savitskaya.htm (kredit: Spacefacts)
http://spacefacts.de/graph/drawing/drawings2/soyuz-t-11_recovery.jpg (kredit: Spacefacts)

Sága jménem Saljut - 16. díl, 5.0 out of 5 based on 30 ratings
Pin It
(Visited 3 719 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (30 votes cast)
(Visited 3 719 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


59 komentářů ke článku “Sága jménem Saljut – 16. díl”

  1. Jirka Hadac napsal:

    A je to tady, se vsi uctou ke vsem ostatnim clankum dalsich redaktoru, toto je muj nejoblibenejsi serial;-). Porad ale nerozumim tomu, proc ti Soveti tak malo dbali na cviceni atd. Ikdyz je mozne, ze na Saljutech zkratka a dobre nebyli kde. Mam takovy pocit, ze rozum ziskali az po pobytu Poljakova na Miru. Jak to pan Samarek dokonci, muze vydat hezkou knizku;-). Tak nocni mura se blizi, a nejen Saljutu ale i pana redaktora:-) sam psal minule, ze ten pribeh vymackal jak citron uz minule:-) jsem zvedav a moc mu drzim palce.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, jsem moc rád, pokud se Vám seriál líbí!
      Stran toho cvičení – oni cvičili, měli k tomu poměrně solidní vybavení. Občas ale prostě okolnosti nebo program znamenaly, že cvičení bylo upozaděno. KOnkrétně v tomto případě bych ale řekl, že ten stav na konci mise byl spíše vinou vyčerpání.

      • Tomach napsal:

        S tim cvicenim se dokazu ztotoznit. Prilezitost i vybaveni je, ale nejak diky programu a jinym zajmum a tak vubec…. Je to s tema hodinama tydne dost na stiru 😀

        • Jirka Hadač napsal:

          Nojo, ale tvůj šéf je Tomach, takže tady bych viděl zásadní rozdíl, mimochodem, mám to úplně stejné 🙂 To jim středisko prostě nezajišťovalo odpočinek a pak kluci končili infarktovými stavy. To mi přijde skoro něco podobného, jako posádka Skylabu 4, kde je honili jak psy.

    • maro napsal:

      To jak moc se má cvičit vychází až z těch jejich zkušeností, které získávali právě na Saljutu. Do té doby prostě věřili, že to kmitání při experimentech prostě bude stačit. Navíc klidně i po dlouhém cvičení mohli zjistit, že ta potřebná doba je neúměrně dlouhá k výsledkům a že je efektivnější prodloužit rekonvalescenci na Zemi po přistání. Něco jako když horolezci jdou na výpravu do Himalájí. Nad 8000 metrů se prostě nedá regenerovat, takže tělo strašně chátrá, ale nedá se s tím nic dělat. Prostě nabrat hmotu před výpravou a pak šetřit síly, aby zůstaly na celou výpravu. Po ní se bude zase nabírat ta hmota nanovo.

      • Ondřej Šamárek napsal:

        Co vím, tak se síly nešetří. A v době před přistáním se objem cvičení ještě zvyšuje.

        • maro napsal:

          Samozřejmě, že u kosmických pobytů je to úplně jinak. Kyslíku je dost a před přistáním se maká dvojnásobně. Jen jsem chtěl napsat jak asi uvažovali tehdy, kdy byla každá hodina letu docela drahocenná a tak si říkali, že na Zemi bude na tu rekonvalescenci a zpětné nabrání hmoty času dost, stejně jako u těch horolezců. To, že to až tak jednoduché není a že ty problémy třeba s vápníkem v kostech jsou hodně velké, to víme až dnes. A proto se až dnes opravdu pořádně cvičí.

  2. Tomach napsal:

    Diky za vynikajici uterni obed zprijemneny cetbou serialu o Saljutu.
    Na to utery se tesivam uz od stredy 🙂
    Clanek jako vzdy velice ctivy, hezky napsany.
    Je videt ze autora tema zajima a ze pise o necem co ma rad.
    Ty opravy musely byt docela zajimave – co se Rusum musi nechat je jejich schopnost improvizace. Ne ze by Americani na Apollu 13 treba neimprovizovali … 🙂 ale prece jenom kdyz to tu tak clovek cte tak tech ruznych oprav bylo celkem dost.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky a dobrou chuť k obědu (my tady máme teprve čas ke snídani)! 😉
      Ta improvizace byla typicky ruská, při společných misích to bylo poměrně znatelné. Když třeba letěl na STS-60 Krikaljov, zklaboval vzduchovod, který pomáhal při ventilaci Spacehabu. Zatímco Američani čekali, co vymyslí řídicí středisko, Krikaljov ohnul desky letového plánu, strčil je do vzduchovodu a bylo hotovo. Sám se pak divil, proč nejsou Američané při podobných opravách iniciativnější. Podle jeho slov by podobné problémy na Miru nejprve vyřešili a pak teprve infomrovali středisko…

    • Vítek napsal:

      Konkrétně to Apollo 13 taky nebyla úplně čistokrevná improvizace. (Tuším) Pavel Toufar kdysi uvedl, že už při letu Apolla 10 se testovaly procedury pro případ, že mateřskou loď postihne nějaké větší selhání a posádka bude odkázána na systémy LM. Záhy však NASA výsledky testů založila do archivu s tím, že je taková situace příliš nepravděpodobná.

      • Ondřej Šamárek napsal:

        To je pravda, na Apollu některé procedury zkoušeli (bylo to Apollo 9). U Apolla 13 šlo ale ze všeho nejvíce o šetření energií a vodou, navíc zážehy bez počítače – a tam to už improvizace byla.

        • Vítek napsal:

          Apollo 9 zkoušelo mj. orientaci z paluby LM podle nebeských těles, třeba McDivitt uváděl v jednom rozhovoru, že když pak při letu Apolla 13 dělal ředitele programu, tak mu hodně pomohly vzpomínky na Apollo 9, kde takový druh navigace zkoušeli s Rustym. U toho chlapíka je stejně škoda, že nenapsal knížku ..

  3. Rudolf Šíma napsal:

    Díky moc za další skvělý díl. Musím říci, že tentokrát nadšení ze schopnosti kosmonautů improvizovat nesdílím. Ta popisovaná oprava potrubí mi přijde docela diletantská. Čekal bych na zemi perfektně připravený opravárenský set. Když už tedy měli šroubové spoje „zaflákané“ pryskyřicí. Nemějte mne za kverulanta, na práci v kosmu obvykle hledím s nábožnou úctou. 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, jsem rád, že se Vám díl líbil.
      Stran té opravy – pravda, nepůsobí to úplně bezchybně, na druhou stranu je dobré si uvědomit, že se jednalo o část, do které nikdy neměl nikdo „hrábnout“. A navíc vlastně nikdo nevěděl přesně, kde ono poškození přesně bylo, takže to byl systém „pokus omyl“. Důležité ale je, že to nakonec zvládli…

    • maro napsal:

      No však oni ten set měli. Prostě spočítali že ta matice při dané pevnosti pryskyřice nakonec povolí. No a ona při té délce ramene a pořádném záběru povolila. A sám snad čtete, že k tomu měli speciální velký „otvírák na konzervy“, aby se vůbec dovnitř dostali a speciální hydraulický lis, termoizolační deky, speciální ubrousky. Určitě i nýtovací kleště, na dodatečné zakrytování a tak dál. To jsou právě ty specializované věci, které musely být právě pro tuto akci vyrobeny a připraveny. Žádná improvizace.

      • Rudolf Šíma napsal:

        Jo, možná jsem přehnaně kritický, ale zdá se mi, že bypass na potrubí by po předchozí přípravě na zemi neměl být problémem ani v kosmu.

    • maro napsal:

      Mimochodem Američani taky musí improvizovat, když krám vyrobený na Zemi nějak hapruje. Určitě si pamatujete jak kosmonauti na Schuttle „chytali“ družice. Speciální brzdící rameno na záchyt rotující družice nějak nefungovalo, tak to prostě brzdili jen velmi opatrným zachycením brzděním rukavicemi skafandru. Samozřejmě riskovali, že ostré hrany rotující družice ten skafandr perforují, ale riskli to. A ta tunová družice má zatraceně velký moment setrvačnosti, takže to brzdění rotace zabralo dost času.

  4. Kamil napsal:

    Tahle expedice mě přivedla ke kosmonautice. Byl říjen 1984, mě bylo 11 a učitelka se ptala dětí, jaké mají koníčky. Všichni sbírali známky, oznacky nebo hráli fotbal. Jen já nic nebo od všeho trochu. A pak jeden spolužák říká, že ho zajímá kosmonautika a zrovna přistáli rekordmani. A tak jsem si řekl, že je to docela zajímavý koníček, ta kosmonautika. Vydrželo mě to doteď.

    • Jirka Hadač napsal:

      No, já to mam trošku posunuté, pamatuju si, jak jsem kdysi našel ABC speciál u kamaráda, bud 86 nebo 87, kde jsem našel nějaké fotky jakéhosi Challangeru, a nějaké černo a víc si moc nepamatuju. Jen že to tenkrát spadlo (bylo mi 8). A první televizní zážitek, co si pamatuju, bylo přistání Buranu. A ten vypadal úžasně. Až několik let poté sem si uvědomil, že je na světě víc těchto krásných strojů a ne jen pro mě nádherný Buran. A pak ještě neustálé řešení pobytu Poljakova, kdy se řešilo, čím ho dostat dolů (12let).

    • Jirka Hadač napsal:

      Mimochodem, zajímalo by mě, jestli sem třebas chodí někdo, kdo ještě pamatuje třebas Apollo živě:-)

      • Rudolf Šíma napsal:

        Si pište, že je nás tady ještě dost! 🙂

      • Jaro Pudelka napsal:

        Áno, sme ešte tu a čakáme na pokračovanie od Elona Muska na Marse.

      • vh napsal:

        Nechci se chlubit, ale já si pamatuju sputnik a jeho pípání (bylo mi 12). Zase na druhou stranu (s pravděpodobností blížící se jistotě)
        lidi na Marsu nezažiju …

        • Jirka Hadač napsal:

          Se svou vzpomínkou na Buran v těch 10 letech se fakt nemůžu srovnávat. Ale zase, tak dynamické roky, jako bylo prvních 10-12 let v kosmonautice se hned tak nevrátí. Asi nikdy. Upřímně, kdy se vrátí doba, kdy každý, úplně každý start má něco nej, něco nového, neco přelomového, člověk, dva lidi, žena atd..

      • jirka44 napsal:

        Pamatuju dokonce první sputnik, den po mejch dvanáctejch narozeninách, byl jsem v nemocnici a čekal na operaci, která se konala den po vypuštění druhého sputniku.

        • Rudolf Šíma napsal:

          Koukám, že operace se povedla na výbornou. To jste opravdu pamětník, já si s bídou stihnul hrát ve školce na Gagarina. 🙂

      • Fantasta napsal:

        Ano, a jako šestiletý u babičky v Košicích jsme v noci se stovkami Košičanů na louce u Ťahanouců vyhlíželi Sputnik a všichni přísahali, že ano, jen já neviděl nic. Zato přistání Apolla jsem už viděl “ naživo“ a bylo to super.

        • Jirka Hadač napsal:

          Uváděl Antonin Vítek kdysi v ČRo, že ti všichni, co viděli Sputnik, ho vlastně ani moc vidět nemohli, moc nízká magnituda. Co vidět šlo a krásně, byl poslední stupeň R7, anebo tomu říkejme klidně dle současné terminologie sojuz. Ale obíhali stejně na podobné dráze, takže to bylo skoro jedno.

      • maro napsal:

        No, já si pamatuju, že naši kupovali jakýsi časopis a na zadní obálce byly fotky z kosmických programů. Bylo tam Apollo i Sputniky. A já se zamiloval do rakety Saturn 1B. Tedy malého bratříčka velkého Saturnu V pro testy lodi Apollo na oběžné dráze kolem Země. Pak jsem ho furt zkoušel lepit z papíru. No bomba raketka.
        A určitě pamatujete na parádní knížky o kosmonautice z té doby (70. léta). Nákresy sond, Veněry, Vikingy, nákresy Apolla, všechny ty dráhy krásně popsané. Není nad skvěle zásobenou městskou knihovnu. Samozřejmě ty knížky už tehdy byly staré, ale to mně nevadilo.
        Kde je těm knížkám konec. Postupně je vyřadili a ty dnešní se jim už nehrabou ani po kotníky. Ale zase máme internet. A to je úplně jinej level.

      • tonda napsal:

        No jistě!Apollo si pamatuju!To mě přivedlo ke kosmonautice,hlavně super popisy pana Vítka v časopise L+K,kde to bylo rozpitváno po vteřinách!A přímé přenosy v televizi,kde byly vidět jakési stíny nebo šmouhy,to bylo vzrušení!A proto dnešní neuvěřitelné snímky z vozítek na Marsu,sond u Měsíce,měsíců Jupitera,Saturna,Pluta,Vesty,Cerery,atd mě uvádí do stavu naprosteho vytržení a jsem rád,že jsem se toho dožil.Ale zároveň mě připadá,že se další výzkum a pokrok neuvěřitelně vleče,zpomaluje neustálým testováním,odkládáním,rušením,polikařením,nedostatkem financí,a tak se asi toho pilotovaného přistání na Marsu nedožiju.Kéž by aspoň Red Dragona!MOc děkuji pane Šamárek za seriál,je super!!!Tonda

        • Jirka Hadač napsal:

          Úžasný rozhovor byl tuším někdy v roce 2009 v ČRo. Byl tam Pacner, Vítek, Přibyl a ještě jeden zpravodaj v USA a vzpomínali na různé události okolo startů raket. A zminoval tam tuším Vítek nebo Pacner, jak v době nejtvrdší normalizace jezdili dělat pro různé pionýrské organizace reportáže o sovětských úspěších v kosmu. A pak po dlouhé pause se v telefonu žadatele ozvalo a můžete nám povyprávět I o Apollu? 🙂 Nebo jak dělali jakýsi dokument a bylo jim řečeno, no tak ať si to vemou na triko ti dva. Tak jezdili na americkou ambasádu pro materiály tak dlouho, až je vyšetřovala StB. 🙂

      • Racek napsal:

        No, já pamatuji i Sputnika. Tedy přímo jsem ho neviděl, on byl příliš malý na pohled okem, ale poslední stupeň byl viditelný docela dobře. A rozhlas tehdy pár týdnů ohlašoval vždy přelet nad Československem.

      • Dušan napsal:

        prý jsem děla první kroky v době kdy bylo řečeno „je to malý krok…“
        A měl jsem prý podobně batolivý krok jako astronauti.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za krásné příspěvky! Tohle se mi na zdejších diskusích moc líbí. Já jsem Apollo bohužel o pár let minul, ale alespoň částečně si to teď snažím vykompenzovat, třeba právě psaním. :-)))

  5. Honza napsal:

    Jak už je tu zmíněno, toto je nejlepší seriál a každé úterý se těším na jeho další díl, díky moc. Velmi by se mi líbilo až seriál skončí navázání o Miru 🙂

    • Jirka Hadač napsal:

      Aniž chci předjímat činnost O. Šamárka, tak mu nic jiného ani nezbude. 🙂 Střídavý pobyt Mir – Saljut – Mir mu nedává jinou možnost.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Jsem opravdu moc rád, že se Vám seriál líbí, ale jak se tak patlám s posledním dílem, řekl bych, že budu potřebovat zase dobít baterky. Navázat hned s Mirem by bylo tak trochu harakiri. Takže neříkám ne, ale kdy to bude, to zatím nevím ani já… 🙂

      • Tovy napsal:

        To bude chtít delší zaslouženou dovolenou, ideálně na Floridě 🙂 Ale to nevadí, protože jsme trpěliví a počkáme si. Protože až začne vycházet seriál o Miru, tak to bude zase neskutečná paráda a nálož zajímavých informací.
        A jak už tu zaznělo, to je na knihu.

  6. Keba napsal:

    Díky za další skvělý díl a v podtextu posledních vět se už těším na ten další! 🙂 Jen malý dotaz…když Igla dělala neustále problémy, Rusové nikdy neuvažovali o její náhradě, nebo spoléhali na to, že to kosmonauti vždycky nějak pořeší?

    • Fantasta napsal:

      No co si pamatuju, tak místo Igly dlouho vyvíjeli nový Kurs, až to ředitele stálo místo…

      • Ondřej Šamárek napsal:

        Ano, je to tak. Mňacakanjan a jeho tým vyvíjeli Iglu a průběžně se ji snažili vylepšit. Ale od uurčitého momentu se soustředili na vývoj Kursu a Igla tak šla na vedlejší kolej. Jak správně píše fantasta, stálo to Mňacakanjana místo a pár posádek solidní várku nervů…

    • Jirka Hadač napsal:

      No, a výsledkem je Kurs, který jednou málem a jednou natvrdo stál za nárazem Progresu do Miru (Viz autorův článek na tohle téma. Zároveň pro jistotu řekněme, že tam viníků bylo víc). Ale abych mu nekřivdil, od té doby slouží dobře relativně. Pomiňme pro jednoduchost teď ten problem z roku 2015.
      Mě u těch dokovacích systémů zaujala historka, jak amici říkali, jak nefungují, že to stejně musí Rusové parkovat ručně, jen nevěděli, že za to mají pánové penízky, za ruční zaparkování.

      • Ondřej Šamárek napsal:

        Ta epizoda s jedním téměř nárazem a jedním dokonaným nárazem se odehrála nikoli v režii Kursu, ale v režii TORU, což byl systém dálkového ručního řízení nákladní lodi ze stanice. Kurs byl době oněch průšvihů u obou Progressů vypnut.

  7. Android napsal:

    Hezký článek a prima komentáře pod ním. Cítím se tady jako na internetu v roce 1998. :p

  8. Racek napsal:

    No, chlapci, je to asi nejnapínavější díl. Dobře se to čte. Úžasný výkon těch kosmonautů a i té inženýrské podpory na zemi.

  9. ptpc napsal:

    Tak opäť super článok! Budem sa opakovať ale obdivhodný výkon všetkých kozmonautov a hlavne tých, ktorí sa zúčastňovali EVA. A konečne sa dostalo aj na Svetlanu Savickú. 🙂

    P.S.: Ospravedlňujem sa že píšem tak neskoro ale naraz sa zbehlo viac okolností a jednoducho nestíham sledovať všetko čo by som chcel a dá sa povedať že som stále v sklze… 🙂

  10. ptpc napsal:

    Ešte jedna poznámka – zdá sa že ten kto má priezvisko Solovjov má „predplatené“ EVA… 🙂

Zanechte komentář