Sága jménem Saljut – 8. díl

Orbitální komplex Almaz-TKS

Už od začátku prací na stanicích Almaz byl Vladimir Čeloměj a jeho konstruktéři přesvědčeni, že stanice, jež byly v té době konstruovány, mají velkou slabinu. Jejich životnost bude omezena zásobou paliva, jež bylo nutné pro udržování zvolené orbitální dráhy. I ve výškách přes 300 km jsou přítomny malé zbytky atmosféry, o něž stanice tře a tím neznatelně zpomaluje svůj pohyb. Její dráha tak neustále klesá a je nutno ji pravidelně zvyšovat. Navíc transportní lodě a jejich nosiče často nemají dostatečnou energii na to, aby se dostaly na vyšší orbitu. Před přílety dopravních lodí tak bylo často nutné provádět korekce, které ladily dráhu stanic tak, aby byla pro přilétající lodě s posádkami co nejvýhodnější. Přestože první stanice DOS i Almaz disponovaly poměrně velkými zásobami paliva, v průběhu několika měsíců, eventuálně desítek měsíců bylo palivo vypotřebováno a stanice byly s využitím posledních zbytků v nádržích poslány k zániku nad Tichý oceán. Svým způsobem se tedy jednalo o stanice na jedno použití, což bylo pochopitelně velmi neekonomické a tento fakt také omezoval možnosti, jež s sebou práce na orbitu přináší (například testy vlastností různých materiálů při dlouhodobém vystavení prostředí nízkého orbitu apod.). Řešením byla stanice vybavená systémem doplňování paliva a dalších látek. Čtvrtý Almaz měl tuto možnost mít, osud si s ním však nepěkně zahrál…

 

Opona za Almazem

 

Nová stanice Almaz OPS-4, která začala vznikat v polovině sedmdesátých let, vypadala na první zběžný pohled podobně jako ty předešlé. Trup s výrobním číslem №104 však skrýval zásadní vylepšení, jež z této stanice dělaly do značné míry stroj nové generace. Vylepšení se nacházela na vnějšku i v útrobách stanice.

Zvnějšku byl stroj odlišný od předchůdců zejména jiným stykovacím uzlem. Pro OPS-4 už Čeloměj počítal s lodí TKS, jež měla být od počátku výlučným dopravním prostředkem pro Almazy. Její vývoj však nabral velké zpoždění a první Almazy musely vzít zavděk mírně modifikovanými verzemi lodi 7K-T Sojuz. TKS však měla být mnohem komplexnější lodí, jejíž součástí měly být také zásoby kyslíku a paliva pro stanici a loď měla být pro Almaz jakýmsi rezervoárem paliva, vody a vzduchu. V první fázi, kdy k Almazům létaly Sojuzy, to bylo naopak – stanice udržovala Sojuzy v připraveném stavu, dodávala energii a ventilaci. Podle Čelomějových plánů měla být loď TKS pro stanici OPS-4 již konečně otestována a připravena. Další změny se odehrávaly uvnitř pláště stanice.

Pohonný systém stanice byl upraven pro možnost doplňování paliva a okysličovadla přímo na orbitu, byl inovován komunikační systém, velký dalekohled Agat byl vynechán a korespondující výřez ve spodní části trupu byl zakryt. Místo optické sledovací aparatury dostala OPS-4 vylepšený radar a systémy elektronické rozvědky. Nicméně možnost sledovat zemský povrch prostředictvím optických prostředků zůstala do jisté míry zachována v podobě topografických fotoaparátů ASA-34.

Změn doznal i systém obrany stanice. U OPS-2/Saljut 3 byl na palubě jeden kanón R-23M. Výsledky jeho testů však byly podle všeho velmi neuspokojivé, mimo jiné i vinou výrazných vibrací během palby, jež znesnadňovaly míření a hrozily strukturální poruchou trupu. Pro stanice Almaz nové generace bylo třeba vymyslet něco nového. Detaily jsou velmi kusé, nicméně OPS-4 měla podle všeho mít obranný systém „Щит-2 (Štít-2)“, který sestával s největší pravděpodobností ze dvou střel vesmír-vesmír na tuhé palivo.

V létě 1975 byla stavba stanice OPS-4 v běhu. Vznikala na výrobní lince filiálky CKBM č. 1, v Chruničevově závodě ve Filách, ve stejném podniku, kde se rodily také civilní stanice DOS. Ovšem bývalý ředitel podniku a současně Čelomějův náměstek Viktor Nikiforič Bugajskij od počátku stranil kanceláři CKBEM, nyní NPO Energija, která u něj DOSy nechávala vyrábět. Už v prvotní fázi byl jednou z důležitých postav, jež umožnily stavbu první stanice DOS-1/Saljut 1 a i z tohoto důvodu se s Čelomějem moc v lásce neměl. Chruničev měl na starosti i výrobu lodí TKS pro obsluhu Almazů nové generace a Bugajskému se dařilo jejich vývoj znatelně zdržovat právě ve prospěch konkurenčního programu DOS. Přestože byl v roce 1973 sesazen a nahrazen Dmitrijem Alexejevičem Poluchinem, jenž byl k Čelomějovi nepoměrně loajálnější, skluz ve vývoji TKS byl příliš veliký.

Stanice OPS-4 se stykovacím uzlem pro lodě 7K-T na přídi

Stanice OPS-4 se stykovacím uzlem pro lodě 7K-T na přídi
Zdroj: ninfinger.org

Hlavní překážkou letů transportních TKS byla jejich kvalifikace pro pilotované lety. Přestože se ve druhé fázi nepočítalo s dopravou posádek v Sojuzech, jiné řešení neexistovalo. OPS-4 měla na obvyklém místě stykovací uzel pro TKS, konkrétně „Agregát 11F77-5345-0“. Aby bylo možné prověřit integraci OPS-4 a bezpilotní TKS na orbitu, musel na přední část stanice přibýt druhý spojovací uzel, tentokrát starý známý „Agregát G-3000“, který využívaly transportní lodě 7K-T Sojuz. Kosmonauti měli tedy využívat klasické Sojuzy, nicméně po příletu na stanici je měl čekat výrazně větší prostor, než tomu bylo doposud. K přibližně 90 m3 prostoru stanice mělo přibýt dalších přibližně 40-45 m3, jež skýtala loď TKS.

Orbitální bezpilotní testy obou komponentů lodi TKS, tedy zásobovacího modulu FGB a návratové kabiny VA (známé pod názvem „Меркурий – Merkur“) probíhaly od konce roku 1976 do roku 1979. Ovšem ve stejné době se od Čeloměje začalo definitivně odvracet štěstí. V lednu 1976 postihl těžký infarkt jeho největšího zastánce ve vojenské hierarchii, ministra obrany maršála Andreje Grečka. O čtyři měsíce později Grečko na následky infarktu zemřel. Na jeho místo dosedl Čelomějův zapřísáhlý protivník „strýček Míťa“ – Dmitrij Ustinov. Ten si nemohl nechat ujít příležitost dokonat to, co začal v prosinci 1969. Výnosem z 28. června 1978 byly práce na programu stanic Almaz zrušeny.

Program jel ještě setrvačností několik měsíců „samospádem“, nicméně finance byly výrazně přiškrceny a na konci roku vyschl přísun peněz docela. Čeloměj byl velmi zkušený „disident“, během svého působení v čele CKBM mnohokrát nechal rozpracovávat velké projekty více či méně bez posvěcení „shora“ (například lunární loď LK-700, projekt raketoplánu LKS a další). Práce na přípravách ke startu OPS-4 proto napůl tajně pokračovaly dále a v průběhu roku byly dokonce předběžně vybrány posádky, jež se měly na OPS-4 vypravit. Provizorně se počítalo se startem OPS-4 na konci roku 1980 a v lednu roku následujícího měly začít turnusy posádek. Ty měly být dopravovány jak v Sojuzech, tak i v TKS. Ovšem v prosinci peníze definitivně došly a práce na stanicích byly v CKBM definitivně zrušeny. Kompletní program orbitálních stanic měl být napříště soustředěn výlučně pod křídla NPO Energija a jejich filiálek. OPS-4 v té době procházel testy elektrických systémů před přepravou na Bajkonur. Nezbylo než jej zakonzervovat a uložit do skladovacího hangáru. Stanice nikdy na orbit nevzlétla. Zajímavostí je, že v době ukončení programu už probíhaly práce na návrhu další stanice OPS-5, jež měla být vybavena dvěma stykovacími uzly výlučně pro lodi TKS. I tyto práce byly pochopitelně zastaveny.

Nutno přiznat, že svým způsobem byl program pilotovaných špionážních stanic slepou uličkou. Efektivita pozorování s lidskou obsluhou nebyla nijak vyšší než u automatických systémů a k tomu se přidávaly starosti a náklady se systémy zajištění životních podmínek, kvalifikace systémů i jejich celků pro způsobilost k letu s lidmi, nemluvě o obřích nákladech na dopravu posádky ke stanici. Autonomní satelity poskytovaly kvalitní výstupy při mnohem menší složitosti, nákladech a riziku, o možnosti mnohem delších period sledování dané oblasti nemluvě.

Almaz-T

Almaz-T
Zdroj: astronautix.com (kredit: Chruničev)

Čeloměj a jeho lidé se však nechtěli tak snadno vzdát výsledků dlouholetého úsilí. Vojáci sice již neměli zájem o pilotované špionážní platformy, přesto by však byla škoda nechat Almazy ležet ladem. CKBM proto začala přebudovávat zbylé trupy Almazů na autonomní stroje. Celý projekt dostal název „Almaz-T“ a první letový exemplář s výrobním číslem №303 byl připraven k letu v roce 1981. Stanice měla mít zachovánu možnost krátkodobých návštěv údržbářských posádek, nicméně většinu času měla pracovat v automatickém režimu. Místo systémů zajištění životních podmínek a dalších náležitostí pro pobyt lidské posádky dostal automatický Almaz nové sledovací vybavení. Nejzásadnější změnou byla instalace vysokovýkonného radaru s bočním vyzařováním EKOR-A pod krycím názvem „Меч-K (Meč-K)“. Radar měl rozlišení cca 20 metrů (podle podmínek) na pásu širokém 40 km. Optoelektronické zařízení pak dokázalo zachycovat detaily v řádu do deseti metrů. Na tu dobu se jednalo skutečně o špičkový výkon.

CKBM ovšem mělo zdatnou konkurenci v dalších konstrukčních kancelářích, jež vyvíjely vlastní platformy pro špionážní satelity. Oproti nim byl celý projekt Almaz-T zbytečně komplexní a kritiku si vysloužily i celkové náklady na vývoj a výrobu.

Ránu do vazu celému projektu uštědřil Čelomějův starý nepřítel Dmitrij Ustinov. Nejprve v červnu 1981 protlačil převedení filiálky Chruničevo (v té době pojmenované na KB Saljut) pod křídla hlavního konkurenta NPO Energija. Nezapomínejme, že v Chruničevu se vyráběly všechny Saljuty i Almazy a Čeloměj zde alokoval mnoho svých dalších důležitých projektů. Tím ovšem Ustinov s Čelomějem neskončil: 19. prosince 1981 prostřednictvím dekretu Rady ministrů SSSR celý program Almaz-T shodil ze stolu. Stalo se tak přesto, že první exemplář už procházel předletovými testy přímo na Bajkonuru. Nezbylo než práce přerušit a stanici zakonzervovat a uložit do jednoho z bajkonurských hangárů. V jeho přítmí měla čekat dlouhé roky na svoji příležitost. Lodě TKS pak měly napříště sloužit jako bezpilotní testovací exempláře modulů pro budoucí modulární orbitální stanici Mir.

Zatímco Almaz-T tiše stárnul v bajkonurském hangáru, venku se svět pomalu měnil. Ke konci roku 1984 byl Dmitrij Ustinov těžce nemocným mužem. Pomalu, ale jistě se jeho moc rozplývala, nesmiřitelný postoj vůči Čelomějovi však zůstával. 5. prosince 1984 chtěl Vladimir Čeloměj kamsi odjet ze své dači u Moskvy. Vyjel svým Mercedesem z garáže a vystoupil, aby garáž zavřel. Patrně špatně zatáhl ruční brzdu, automobil se rozjel a přimáčkl jej k rámu dveří (podle jiné verze Čeloměj prostě uklouzl na zamrzlé cestě). Nic vážného se nicméně nestalo, Čeloměje odveli do nemocnice s jednoduchou zlomeninou nohy a zdálo se, že za pár dní bude jako rybička. O tři dny později, 8. prosince, hovořil Čeloměj z nemocničního lůžka se svou ženou po telefonu, když se náhle odmlčel. Vystrašená Niněl Vasiljevna zburcovala personál oddělení, Čelomějovi však už nebylo pomoci. Pravděpodobnou příčinou smrti byla masivní mrtvice.

Ustinov se měl o jeho smrti dozvědět prostřednictvím vzkazu na lístečku. Traduje se, že když si Ustinov lístek se zprávou o Čelomějově smrti přečetl, spokojeně zavřel oči. Lidé každopádně mohou být někdy velmi ironičtí a licoměrnost patřila v Sovětském svazu zvláště na nejvyšších místech k nezbytné výbavě. První podpis na Čelomějově oficiálním nekrologu totiž patřil… Dmitriji Ustinovovi. Ovšem osud dokáže být mnohem ironičtější než lidé. Dvanáct dní po Čelomějově skonu byl Ustinov po smrti – zemřel 20. prosince na těžký zápal plic…

Nástupce Vladimira Čeloměje v křesle šéfa NPO Mašinostrojenija (tak byla kancelář CKBM v roce 1983 přejmenována), Gerbert Jefremov, byl odhodlán nenechat projekt Almaz ležet ladem. Podařilo se mu jej opět rozhýbat, 12. dubna 1986 byl program rozhodnutím Centrální vojenskoprůmyslové komise znovu oficiálně posvěcen. Technici na Bajkonuru mohli stanici obrazně oprášit a začít znovu připravovat ke startu. Přestože byl stroj hotov, nebylo se možné vyhnout půlročnímu zdržení, když technici dostali příkaz demontovali stykovací uzel. Protože stále nebylo jasné, zda se o servis stanice postará loď TKS, nebo Sojuz-T, byla stanice modifikována na čistě autonomní variantu.

29. listopadu 1986 se Almaz-T vydal vzhůru na špici nosiče Proton. Bohužel, vibrace během práce druhého stupně rozpojily relé, jež bylo součástí ovládacího systému a raketa nedokázala donést Almaz na orbit. Trochu smutný osud pro stroj, jež na svou příležitost čekal půl desetiletí…

Druhý pokus, tentokrát úspěšný, se uskutečnil 25. července 1987, když Proton dopravil na orbit Almaz-T s výrobním číslem №304. Protože se jednalo o vojenský stroj, nemohl mít Almaz oficiálně, stejně jako při všech předchozích startech, svůj pravý název. Do vesmíru se tedy vydal pod krycím názvem „Kosmos-1870“. Stanice úspěšně pracovala až do 30. července 1989, kdy na pokyn ze Země zamířila do hustých vrstev atmosféry.

Třetí exemplář špionážní stanice se vydal k obloze 31. března 1991. Konečně mohl stroj fungovat pod svým pravým jménem, Almaz-1. Jeho fungování na orbitu však postihlo několik závažných problémů. K překvapení pozemního personálu nefungovala anténa, která zajišťovala přenos dat skrze retranslační družici Luč. Navíc se jeden ze solárních panelů částečně nevyklopil a jedna z antén radaru EKOR tak zůstala zakryta. I tak dokázal Almaz-1 na Zem předat velmi kvalitní snímky s vysokým rozlišením. Vojáci nicméně o využití stanice nejevili zájem. Vinou zvýšené solární aktivity bylo nutno korigovat dráhu Almazu častěji, než bylo plánováno, což vyústilo ve vyčerpání paliva určeného k manévrům už po 18 měsících namísto zamýšlených 30. Almaz-1 zanikl nad Pacifikem 17. října 1992.

Almaz-1V

Almaz-1V
Zdroj: astronautix.com (kredit: Chruničev)

Na lety programu Almaz-T měla navázat nová generace strojů. Pod názvem Almaz-1V (někdy také Almaz-2) měly zemský povrch sledovat bezpilotní stanice s vylepšeným vybavením, jež mělo zobrazovat detaily o velikosti 5 metrů v případě radaru a 2,5 metru při využití optiky. Start prvního exempláře byl předběžně odhadován na polovinu devadesátých let, doba však Almazům nepřála. Po rozpadu SSSR byla ekonomika nově vzniklé Ruské federace v totálním chaosu a rozvratu a koncern NPO Mašinostrojenija se ocitl ve vážné finanční krizi. Snahy o nalezení prostředků z privátní sféry se minuly účinkem a v roce 1994 byl program Almaz po třech dekádách definitivně ukončen.

Skončil tak program, jenž dal Sovětskému svazu první orbitální stanici (byť ne zcela dobrovolně), první kompletně úspěšnou misi na orbitální stanici (včetně šťastného návratu posádky), který však nenaplnil svůj potenciál a očekávání v něj kladená. Ve své době možná bylo pro Vladimira Nikolajeviče Čeloměje pohanou, že jeho stanice nemohly startovat pod svým skutečným názvem, s odstupem doby by možná dnes svůj názor býval změnil. Úspěch celého rozsáhlého programu Saljut byl ze značné části jeho zásluhou. A přestože byl program Almaz oficiálně ukončen, jeho „pozůstatky“ se v průběhu let do vesmíru dostaly.

Excalibur Almaz u Měsíce (bohužel pouze v představách výtvarníka)

Excalibur Almaz u Měsíce (bohužel pouze v představách výtvarníka)
Zdroj: commons.wikimedia.org (kredit: Ergignac)

Krom zmíněných bezpilotních Almazů to byly lodi TKS, na jejichž vývoji práce pokračovaly i po „smrti“ Almazu, a které se pod označením „Kosmos“ připojovaly k Saljutu 6 a Saljutu 7. Na základě lodi TKS, přesněji jejího nákladního modulu FGB byly vytvořeny také moduly Kvant-1, Kvant-2, Kristall, Spektr a Priroda pro stanici Mir. Modul FGB pak posloužil také jako základ pro Skif-DM – maketu experimentální bitevní laserové stanice, známé také jako Poljus, která figurovala při prvním startu superrakety Eněrgija.

Spíše jako žert pak vypadá další pokus o oživení slávy Almazů z dílny společnosti Excalibur Almaz. Ta byla založena v roce 2005 na Isle of Man a dala si za cíl prostředictvím zbytků z programu v podobě lodí TKS a dvou trupů Almazů podnikat v oboru kosmické turistiky. První let se měl uskutečnit v roce 2015 a postupně mělo dojít i na mise okolo Měsíce s platícími zákazníky. V současné době je stav projektu neznámý a jeho osnovatelé už několikrát čelili žalobám za podvody.

Tím však naštěstí příběh Almazu nekončí. Dnes nám pozůstatky tohoto ambiciozního programu létají nad hlavami v podobě modulů ISS, postavených na bázi lodí TKS, ale to už je zcela jiný příběh…

 
(článek má pokračování)
 

Zdroje obrázků:

http://www.svengrahn.pp.se/histind/Almprog/Almazsm.jpg
http://www.ninfinger.org/models/vault/almaz%20stations/ops-4%20(2).jpg
http://astronautix.com/graphics/a/almazt1.jpg (kredit: Chruničev)
http://astronautix.com/graphics/a/almaz1v.jpg (kredit: Chruničev)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:EA05FI072PC011.jpg (kredit: Ergignac)

Sága jménem Saljut - 8. díl, 5.0 out of 5 based on 47 ratings
Pin It
(Visited 2 958 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (47 votes cast)
(Visited 2 958 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


38 komentářů ke článku “Sága jménem Saljut – 8. díl”

  1. Milan Školuda napsal:

    Kopa nových informácii (aspoň teda pre mňa), po ktorých keď človek cielene nepátra, nemá šancu sa k nim dostať. Takže díky, že pátrate za nás ostatných a pravdaže aj za znovu skvelý článok.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky! Upřímně, pátrám tak trochu i pro sebe, je to docela fascinující a hodně spletitá historie…

      • Michael Voplatka napsal:

        Hodně spletitá Já mám v těch všech sovětských kancelářích, jménech a sporech nekonečný guláš, který nikdo nemá šanci dát do pořádku. Ani tvoje perfektní články.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Vždyť je to jednoduché: všichni se všemi a všichni proti všem! 😀

  2. Rudolf Šíma napsal:

    Musím se přidat. Díky za pátrání a mistrovské podání příběhu.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Pokud se článek líbil, jsem rád. Trochu jsem se bál, aby se v těch peripetiích a zvratech vůbec bylo možné vyznat. 🙂

  3. Kamil napsal:

    Tak tohle je pro mě naprosto neznámá historie. Díky za osvetu

  4. Omni napsal:

    Perfektní, moc děkuji

  5. maro napsal:

    Skvělý článek.
    Fakt úplná novinka. Ale krásně to zapadá do ruského evolučního procesu vývoje. Najednou má i ten Mir nějaké logické předchůdce. Vždycky jsem si říkal, že mezi Saljutem a Mirem je nějak moc velký, na Rusy nezvyklý, přeskok. A ejhle, tady jsou ty neznámé mezistupně.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky!
      Ono je to u Rusů všechno strašně provázané, věci a projekty se vynořují, mizí a zase vynořují někde jinde. Je to občas dost chaotické a svým způsobem zábavné.

    • Andrej Vrbenský napsal:

      Saljut 7 obiehal nejakú dobu spolu s MIRom takže neviem kde je „přeskok“.
      Vývoj prebiehal v línií až po ISS 🙂
      Mňa tu dnes zaujalo hlavne to že sa z ničoho nič objavila satelitná komunikácia cez Luč. Možno by bolo dobré ho tiež v niektorom článku rozobrať.
      Almazom bojové stanice končia aj keď sa mi zdá že Poljus mal umožňovať servisné návštevy a na krátko aj pobyt na palube.

      • Ondřej Šamárek napsal:

        Já jsem ten přeskok pochopil jako zěnu od „blokových“ stanic k modulárním. Ačkoliv na Saljutech 6 a-7 se moduly zkoušely a Saljut 7 měl mít jeden dedikovaný přídavný modul, přeci jen těch šest modulů (včetně základního bloku) v dané konfiguraci na Miru bylo docela slušný skok dopředu.
        Poljus měl mít možnost krátkodobé servisní návštěvy, mám pocit, že se počítalo s návštěvami prostřednictvím Buranu.

  6. Keba napsal:

    Fascinující informace o tomhle jsem neměl ani páru! Díky!

  7. Martin napsal:

    Vdaka nielen za tento clanok, ale za celu dych berucu seriu z historie ruskej kozmonautiky!

  8. ptpc napsal:

    Opäť a zase parádny článok! Díky Ondro!
    Nakoniec len takú poznámku pod čiarou – život je fakt veľký scenárista…

  9. JP napsal:

    Je vostrý, jak se v sovětském vesmírném programu nikdo neměl s nikym rád a všichni si škodili. No škoda mohli být mnohem dál.

    • maro napsal:

      Tak to jste teda ty články hodně špatně pochopil. Prakticky vždy byly ty strany jen dvě. Dvě konstrukční kanceláře bojující o přízeň mocných, kteří zase chtěli životaschopnou věc, a s tím spojený boj o peníze pro další vývoj. A na straně mocných zase skupiny, které jsou nakloněny víc jedné či druhé straně, podle toho jak splňují jejich úředstavy.
      Takové tlaky jsou v každé společnosti, kde se rozdělují peníze a kde je konkurence. Na Technetu byly kdysi skvěle popsány takové boje třeba uvnitř NASA, když se rozhodovalo, jak budou vypadat boostery raketoplánů a kdo je bude vyrábět. V USA je na takovém lítém souboji založena každá vojenská zakázka na nové bojové letadlo. Takový Northrop Grumman by mohl povídat jak moc se má rád s Boeingem a Lockheedem, když už párkrát v souboji vojenských prototypů prohrál (třeba stíhačka F-35).

      • maro napsal:

        Oprava: F 35 je samozřejmě úspěšný stroj poslední doby. Měl jsem napsat YF-23, která prohrála s Raptorem.

      • Ondřej Šamárek napsal:

        Podle mého názoru je to trochu složitější.
        V SSSR se do věci pletly i osobní animozity, navíc věrchuška nebyla často jednotná v tom, co se vlastně po konstrukčních kancelářích chce. Když si člověk například čte Kamaninovy deníky, nestačí se divit, jak neuvěřitelně propletené a nezřídka protichůdné vztahy, zájmy a názory v sovětské kosmonautice panovaly.
        Když to vztáhnu na Ameriku, tam se dejme tomu rozhodlo o tom, že se poletí na Měsíc, jakým způsobem a kdo dostane jakou zakázku a pak se prostě jelo daným směrem. Zatímco u Sovětů ani zadání zakázky ještě neznamenalo, že objednané stroje poletí a že na poslední chvíli nepřijde nějaká radikální změna shora, která celou věc pošle úplně jiným směrem, eventuálně do kytek.
        A jen na okraj – nazývat F-35 úspěšným strojem, nevím nevím… 🙂

        • Spytihněv napsal:

          Někde jsem četl, že problémy s výrobou byly v SSSR i hodně odspodu, že nařízení shora se často nesetkávalo s patřičnou odezvou na pracovištích a nebylo síly, která by lidi dole (včetně středního managementu) přesvědčila, že je potřeba odložit tradiční styl práce a trochu přidat. Zkrátka se často neplnily pokyny. Pokud se k celkové zaostalosti státu, který nesmyslně skočil z feudalismu rovnou do socialismu (nebo co to bylo), přidá vedle vnitřních třenic ještě takový faktor, tak potom se asi opravdu složitě soupeří s dobře seřízenou průmyslovou mašinou, jakou jsou USA.

        • maro napsal:

          F35 je úspěšný v tom, že se prostě vyrábí. Vždyť vychází skoro 4 krát levněji než F22 Raptor (35 proti 120 milionům dolarů za kousek).

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Tak pokud bereme jako „úspěch“ to, že se daný stroj vyrábí, potom ano, F-35 je úspěšný. Že je to jinak velmi problematický stroj s mnoha kompromisy a jeho užitná hodnota je vzhledem k neustálým problémům sporná, je zase druhá věc…

  10. Branislav Pecho napsal:

    Fantastický článok, tu komentár netreba 🙂 Iba veľká vďaka.
    O tých raketách „vesmír-vesmír“ asi veľa informácií nie je. Ale predsa by ma zaujímalo, ako by manévrovali vo vákuu? Jedine asi reaktívne riadenie. Niečo ako interceptory z SDI? Boli v tomto obore v ZSSR vopred pred USA?

    • maro napsal:

      Vernierovy motorky, gimballing, nebo třeba výtrysky stlačeného dusíku na horní části jako to dělá Falcon od SpaceX. Před USA určitě nebyli. Mimochodem jako nejvhodnější bojový stroj se tehdy jevil právě raketoplán díky obrovskému nákladovému prostoru, schopnosti skvěle manévrovat a schopnosti „skoro všude“ přistát bez ztráty stroje, kdyby to bylo nezbytně nutné. Tedy třeba na záložním letišti v Evropě, Japonsku, Austrálii.
      Robotika nebyla tak daleko jako je dnes. Raketoplán je dnes vojensky pořád výhodný a robotika dovolila vyřadit lidi a tím ho dovolit hodně zmenšit. A máme tu proto vojáky úspěšně využívaný X-37B.

      • 3,14ranha napsal:

        Děkuji za připomenutí vojenských zájmů ohledně raketoplánů.

        Někteří debatéři pod jinými články dost remcají na raketoplány, že to byla slepá ulička, vyhozené peníze, omyl, projekt k ničemu… asi jsou buď příliš mladí (a studená válka jim nic neříká), nebo zapracovala „milosrdná“ skleróza (čímž se nechce říct, že raketoplány STS byly dokonalé).

        • Rudolf Šíma napsal:

          Přesně, nebyly dokonalé, byly drahé, ale byly důležité a umožňovaly spoustu věcí (jak připomněl maro). Navíc, byly to nádherné káry. 🙂 Doufám, že nejsme moc OT, ale snad ne, když se tu (k mojí spokojenosti) řeší i F-35. 🙂

        • Hawk napsal:

          Co vím projekt STS pohřbil probíhající program Saturn, Apollo a pohřbil navazující Apollo Applications. Samozřejmě by bylo lepší, aby se financovaly oba programy.
          Nebýt zrušeného Apolla kosmonautika by byla dnes pravděpodobně o míle jinde. STS spolykal hodně prostředků a do nastartovaní ISS kromě předraženého vynášení satelitů nabídl jen několikadenní pobyty na oběžné dráze.

        • 3,14ranha napsal:

          re: Hawk

          To by bylo příliš zjednodušující

          – start raketoplánu a start saturnu V přišel řádově na podobné peníze (bez ceny nákladu, takže se dá říct, že NASA neměla peníze spíš na ten náklad saturnu, než samotné starty)

          – tím co hlavně odčerpalo finance (z americké kosmonautiky jako celku) byla válka ve vietnamu !

          – amerika na tom nebyla nejlépe – 15. srpna 1971 američané vyhlásili ukončení krytí dolaru zlatem – tzv. brettonwoodský systém (jako následek se všechny měny světa dolarem počínaje propadly do stálé a poměrně značné inflace – což je tichý zabiják reálné ekonomiky )

          – objevila se řada dalších „přízemních“ událostí – ropnou krizí počínaje a vzestupem politického islámu konče

        • 3,14ranha napsal:

          Vylovil jsem nějaké souhrnné info k STS:

          http://www.space.com/12376-nasa-space-shuttle-program-facts-statistics.html

          Narazil jste na délku misí (cca 14 dní), myslím že tehdy s danými technologiemi a medicínou to bylo optimum…

          Je třeba vzít v úvahu početnou posádku (shuttly dodnes drží rekord – až 8 lidí) díky tomu se nasbíral slušný soubor asi 22 člověko/roků v beztížném stavu !! To je docela hezké číslo

          Díky početnosti posádky také přestala kosmonautiky být tím uzavřeným VIP klubem, pomocí shuttlů nahoru letěly doslova stovky lidí – to je druhý parametr toho statistického souboru. Myslím že Bezos, Musk či Bigellow by byli hloupí, kdyby nepožádali NASA o přístup ke zdravotním záznamům posádek, či lékařským statistikám (stejně už to určitě dávno udělali). Každý člověk je do jisté míry originál, pokud chtějí tito pánové posílat nahoru stovky lidí, je třeba se připravit na rozmanité potřeby, či zdravotní komplikace a ideálně se přiučit u někoho, kdo tam ty stovky lidí fakt poslal.

  11. Reva napsal:

    Kvůli solární aktivitě provádět více korekčních manévrů. Zajímavé. Ani mě nenapadla možná souvislost.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Zvýšená solární aktivita „načechrá“ atmosféru, která pak více brzdí satelity, což si pro změnu vyžádá více zážehů pro udržení rychlosti a tím i dráhy. Něco podobného se stalo i u Skylabu.

Zanechte komentář