Sága jménem Saljut – 10. díl

Vladimir Kovaljonok a Valerij Rjumin

Nad posádkou Sojuzu-25 visel jako černý mrak neúspěch při pokusu o první zabydlení Saljutu 6. Přestože Kovaljonok ani Rjumin na nemožnosti připojit svou transportní loď ke stanici nenesli vinu, obavy o další kariéru v rámci oddílu kosmonautů byly z jejich pohledu opodstatněné. Když si je tedy nedlouho po návratu z letu, v listopadu 1977, pozval na pohovor generální konstruktér Valentin Gluško, na schůzku s ním jeli oba kosmonauti se smíšenými pocity. Jejich obavy ale Gluško rozptýlil hned na začátku setkání. Dal Kovaljonkovi a Rjuminovi najevo, že si je vědom faktu, že neúspěch nebyl jejich vinou a že s nimi nadále počítá. Oběma mužům také prozradil jejich nové zařazení. Kovaljonok měl spolu s Alexandrem Ivančenkovem působit jako náhradní posádka pro Romaněnka a Grečka a Rjumin se měl začít připravovat spolu s Vladimirem Ljachovem. Oběma mužům se obrovsky ulevilo, když zjistili, že jejich kariéra bude pokračovat a navíc mají velkou šanci se do vesmíru poměrně brzy znovu podívat. Ovšem každá mince má dvě strany. Kovaljonok s Rjuminem tvořili poměrně sehraný tým a zdálo se jim, že je škoda tento tým rozdělit. Gluško však dal jednoznačně najevo, že rozhodnutí o novém složení posádek je definitivní. Koneckonců – napříště měly létat posádky, ve kterých byl vždy alespoň jeden veterán a parťáka mu měl dělat až na výjimky nováček. Obě posádky začaly ještě v průběhu listopadu trénovat. Když si je pak v lednu 1978 povolal do své kanceláře velitel oddílu kosmonautů Vladimir Šatalov, měl pro ně ještě lepší zprávy: Kovaljonok a Ivančenkov byli jmenováni posádkou druhé dlouhodobé expedice o trvání 140 dní a Ljachov s Rjuminem jim měli dělat náhradníky. Předběžné datum startu: 15. června 1978!

   

Skutečný dům na orbitu

   

Délka trvání druhé dlouhodobé expedice na Saljut 6 nebyla zvolena náhodou. Vědci měli eminentní zájem zjistit, jak vypadají erytrocyty, tedy červené krvinky, jež vznikly ve stavu beztíže. Kompletní obměna erytrocytů v organismu trvá přibližně 120 dní, z toho se pak odvíjela délka expedice. Svým způsobem byl ovšem konec letu otevřený. Návštěvnické posádky měly vozit na Zem vzorky krve obou kosmonautů a pokud by se s erytrocity začalo dít něco mimořádného, expedice by mohla být ukončena dříve. Při stanovování délky letu byly také vzaty do úvahy výpočty balistiků, kteří určili i správný termín startu tak, aby po ukončení expedice přistál návratový modul s Kovaljonkem a Ivančenkovem na plánovaném území při optimálních světelných podmínkách.

Posádka Sojuzu-29 během výcviku (zleva: Kovaljonok, Ivančenkov)

Posádka Sojuzu-29 během výcviku (zleva: Kovaljonok, Ivančenkov)
Zdroj: spacefacts.de (kredit: spacefacts.de)

Sojuz-29 s dvojicí kosmonautů se na orbit vydal podle plánu 15. června ve 23:16:45 moskevského času. Stíhání stanice trvalo jeden den a po hladkém přistykování Sojuzu k přednímu uzlu uvnitř posádku čekal pozdrav od Romaněnka a Grečka: na jídelním stolku byl připevněn chléb a dvě tablety soli s lístkem: „Vítáme Vás, drazí přátelé!“ Nad jídelním stolem pak našli kosmonauti další překvapení od svých předchůdců – čokoládu.

Po odkonzervování systémů Saljutu začaly Kovaljonkovi a Ivančenkovi dny naplněné prací. Mimo jiné ve třetí dekádě června uvedli stanici do polohy, kdy stanice směřovala podélnou osou směrem ke středu Země a vypnuli orientační systém Kaskad. O stabilizaci se staral gravitační gradient a Saljut v této poloze setrval několik dní. Celá tato procedura byla nutná proto, aby mohly proběhnout experimenty s tavením a tuhnutím různých materiálů v peci „Splav“. Tyto experimenty si vyžadovaly co nejmenší míru narušování mikrogravitace. Probíhala také pozorování zemského povrchu, lékařské experimenty a další plánované položky letového programu.

Ovšem rutina byla záhy přerušena příletem návštěvnické posádky. 27. června odstartoval z Bajkonuru Sojuz-30, na jehož palubě byli Pjotr Klimuk (veterán dvou misí, z toho jedné rekordně dlouhé na Saljutu 4) a Polák Mirosław Hermaszewski. Přibližně o 25 hodin později se loď s druhou internacionální posádkou v historii připojila k zadnímu stykovacímu uzlu Saljutu 6. Klimuk a Hermaszewski na stanici plnili program experimentů, jež byly z velké části, stejně jako u ostatních internacionálních posádek, vypracovány ve vědeckotechnických institucích státu, z něhož internacionální kosmonaut pocházel.

Internacionální posádka Saljut 6 (zleva: Klimuk, Hermaszewski, Kovaljonok, Ivančenkov)

Internacionální posádka Saljut 6 (zleva: Klimuk, Hermaszewski, Kovaljonok, Ivančenkov)
Zdroj: spacefacts.de (kredit: spacefacts.de)

Zřejmě nejzajímavější položkou v seznamu experimentů sovětsko-polské návštěvy byl „Smak“. Kosmonauti během svých misí zažívají zvláštní změny ve vnímání chuti stravy. Aby bylo možné tento fenomén lépe pochopit, sestrojili ve varšavském Institutu letecké medicíny přístroj zvaný „Elektrogustometr“. Elektrody na kosmonautově jazyku jemným elektrickým proudem stimulovaly chuťové pohárky a kosmonauti zaznamenávali své vjemy.

Společný pobyt čtveřice kosmonautů skončil 5. července, kdy se Sojuz-30 odpojil od Saljutu 6 a zamířil s návštěvnickou posádkou zpět k Zemi. Přistání proběhlo bez problémů tentýž den. Ani pak si ale Kovaljonok s Ivančenkovem nemohli stěžovat na nečinnost. Poté, co Pjotr Klimuk během jednoho z rozhovorů s Kovaljonkem vyjádřil překvapení nad poměrně „neuklizeným“ interiérem stanice, Kovaljonkovi začala tato záležitost vrtat hlavou. Jednoho večera pomocí jednoduchého experimentu přišel na to, že nepořádek a všudypřítomné vybavení narušuje cirkulaci vzduchu. Kvůli tomu se oba muži cítili po probuzení zesláblí a unavení. Po uklizení veškerých nepotřebných věcí za panely na stěnách se situace okamžitě zlepšila. Bylo načase, protože kosmonauty čekala tvrdá práce při vykládání náklaďáku Progress-2, jenž zakotvil u zadního stykovacího uzlu 9. července. Dovezl opět více než dvě tuny nákladu, paliva a plynů. Hlavní položkou nákladu však byla pec „Kristall“, jež měla sloužit k výrobě ultračistých monokrystalů a dalších krystalických materiálů. Už první pokus s výrobou krystalu arsenidu gallia dopadl nad očekávání dobře.

Kovaljonok během příprav na výstup do volného prostoru

Kovaljonok během příprav na výstup do volného prostoru
Zdroj: spacefacts.de (kredit: spacefacts.de)

29. července pak vykonala posádka plánovaný výstup do volného prostoru, během nějž kosmonauti poprvé použili dedikovaný průlez na stěně přechodového úseku. Zatímco Kovaljonok se vznášel s nohama uvnitř přechodového úseku, Ivančenkov vyplul ven, z povrchu stanice sejmul několik dlouhodobých experimentů a pořídil fotografie Černého moře, Kazachstánu a Číny. Vycházka byla původně plánována přibližně na 1 hodinu a 45 minut a těsně předtím, než se stanice dostala mimo rádiový kontakt s řídicím střediskem, dostali kosmonauti pokyn k návratu do stanice. Ovšem – co oči nevidí, to srdce nebolí. Poté, co se středisko odmlčelo, Kovaljonok rozhodl, že si s Ivančenkovem vycházku prodlouží, aby si mohli prohlédnout Austrálii a Nový Zéland. Nakonec jejich výstup trval celkem 2 hodiny a 5 minut.

2. srpna se Progress-2 naplněný odpadem odpojil od stanice, aby zaniknul v atmosféře nad Pacifikem. Uvolnil tak místo pro… další Progress! Sověti začali roztáčet kolotoč, jenž se posléze stal tradičním aspektem dlouhodobých expedic. Nákladní loď s pořadovým číslem 3 dorazila k Saljutu 10. srpna a dovezla další zásoby (palivo tentokrát na jeho palubě nebylo, zato přivezl například kytaru pro Sašu Ivančenkova nebo erotický časopis). Kovaljonok s Ivančenkovem se při vykládání pořádně zapotili, nicméně všechny potřebné práce se jim podařilo provést s několikadenním předstihem oproti plánu. Progress-3 se odpojil od stanice 21. srpna, právě včas k tomu, aby se na jeho místo mohla připojit další loď, tentokrát už pilotovaná.

Bykovskij, Kovaljonok a Jähn na palubě Saljutu

Bykovskij, Kovaljonok a Jähn na palubě Saljutu
Zdroj: spacefacts.de (kredit: spacefacts.de)

Třetí internacionální posádka dorazila ke stanici 27. srpna, den po svém startu z Bajkonuru. Na palubě Sojuzu-31 byl zkušený Valerij Bykovskij, doprovázen občanem Německé demokratické republiky Sigmundem Jähnem. Krom velmi hutného programu experimentů na stanici měla posádka Sojuzu-31 ještě jeden úkol navíc: přenést své anatomické vložky do Sojuzu-29, v němž přiletěla stálá posádka. Sojuzy této generace měly dobu použitelnosti stanovenu na 90 dní a bylo proto rozumné stálé posádce zanechat čerstvou loď. Poprvé taková výměna proběhla v případě Sojuzu-26 a -27, v dalších letech už se z podobné procedury stane rutina. V pondělí 3. září německo-sovětští návštěvníci zamířili domů a Kovaljonok s Ivančenkovem se těšili na zasloužený den volna. Ovšem úterý jim mělo přinést nepěkné překvapení…

Ten den měla posádka volno. Po relacích s rodinami se kosmonauti zabývali tělocvikem. Oba zaujatě cvičili, když vtom Ivančenkov náhle přestal šlapat do pedálů ergometru a vykřikl na svého velitele: „Voloďo, podívej, hoříme!“ Nad hlavním ovládacím panelem stanice se vznášel pás hustého bílošedého dýmu, který vycházel z obšívky na stropě. Kovaljonok i Ivančenkov okamžitě začali jednat, jak jim nařizoval výcvik. Ivančenkov vypnul všechny zbytné spotřebiče, funkční zůstaly pouze komunikační systémy, systémy zabezpečení životních podmínek a systémy nutné pro případné odpojení transportní lodi od Saljutu. Kovaljonok ze stěny strhnul hasicí přístroj a začal na inkriminované místo chrlit pěnu, zatímco Ivančenkov proplul do Sojuzu, aby mohl začít oživovat jeho systémy pro případ, že bude nutné opustit stanici. Když měl Kovaljonok pocit, že dým už se dále netvoří, připlul k dotyčnému panelu a strhnul z něj textilní obšívku. Pohmatem zjistil, že už není horký. Požár byl definitivně uhašen.

Nicméně horkou chvíli ještě kosmonautům připravil jeden z ovládacích panelů, na který dopadla pěnová hasicí směs. Pod vrstvou pěny bylo možné sledovat, jak na panelu zmateně blikají kontrolky. Vysvětlení bylo jednoduché: pěna je založena na vodní bázi, je tedy vodivá. Ivančenkov vyfoukal pěnu z povrchu i všech škvír panelu a potom zbývalo jen čekat, až se zbytek odpaří. Celá dramatická situace probíhala mimo oblast spojení se střediskem, když byla komunikace opět navázána, bylo už vlastně po všem…

7. října odpoledne pak posádka poprvé v historii provedla další krok, jenž je dnes během expedic na orbitální stanici poměrně běžným úkazem: přestykovali Sojuz-31 od zadního uzlu k přednímu. Bylo to nutné proto, aby se k zadnímu uzlu mohl za pár dní připojit nákladní Progress s dalšími zásobami paliva a jiného nákladu. Přední uzel nedisponoval systémem pro přečerpávání kapalin a plynů, proto bylo nutné zadní uzel uvolnit. Kovaljonok s Ivančenkovem stanici provizorně zakonzervovali pro případ, že by se během manévru cokoli přihodilo a oni se museli vrátit na Zem. Pak odpojili Sojuz od zadního uzlu a zaviseli přibližně 150 metrů od stanice. Ta na povel ze Země vykonala pomalý obrat o 180 °. Zhruba po 70 minutách se Sojuz-31 opět připojil ke stanici, tentokrát k přednímu uzlu. 20. září kosmonauti překonali dosavadní rekord Romaněnka a Grečka v trvání 96 dní. Čekal je ještě měsíc a půl na orbitu…

Na nový náklaďák Kovaljonok s Ivančenkovem čekali čtyři týdny. 6. října se Progress-4 úspěšně připojil k zadnímu stykovacímu uzlu Saljutu 6. Tentokrát už to byla skoro rutina: vyložit náklad, naložit odpad, dohlížet na přečerpávání paliva, okysličovadla a kyslíku… O malé zpestření se postarala alespoň Ivančenkovova žena Rimma. Ta poslala svému manželovi v Progressu bonboniéru. Když nic netušící kosmonauti bonbóny ochutnali, nestačili se divit: místo normálních bonbónů s čokoládovou náplní byly bonbóny naplněny brandy! Rimma jednoduše bonbóny s alkoholem dala do krabice od normální „nealkoholické“ bonboniéry a tu pak s nevinnou tváří předala pozemnímu personálu k naložení do nákladní lodi.

Progress se odpojil od stanice 24. října. Kovaljonok s Ivančenkovem mohli začít pomalu balit a připravovat se na cestu domů. Náladu ovšem trochu narušoval nepříjemný objev, týkající se pohonné sekce Saljutu. Pneumatický systém jež se mimo jiné staral o tlakování nádrží s palivem, začal vykazovat abnormální hodnoty. Zatím nebylo jasné, co se v útrobách Saljutu vlastně děje, ovšem na plán letu obou kosmonautů to vliv nemělo.

Pohled na Saljut 6 s připojeným transportním Sojuzem

Pohled na Saljut 6 s připojeným transportním Sojuzem
Zdroj: spacefacts.de (kredit: spacefacts.de)

2. listopadu konečně přišel čas k návratu. Odpojení od stanice i průlet atmosférou proběhly naprosto bez problémů a když návratový modul Sojuzu-31 přistál v zadané oblasti, měli za sebou oba muži přesně 139 dní, 14 hodin, 47 minut a 32 sekund pobytu ve vesmíru. Přesto dokázali návratový modul opustit vlastními silami a o jejich dobré kondici svědčil fakt, že už druhý den byli schopni krátké procházky kolem hotelu „Kosmonaut“ na Bajkonuru a za deset dní už si byli schopni zahrát tenis. Také jeden z hlavních cílů jejich letu, kompletní výměna erytrocytů v organismech, přinesla uspokojivé výsledky. Přestože nové červené krvinky obou mužů byly o něco menší než normálně, jejich funkčnost byla zachována.

Saljut 6 zatím létal v automatickém režimu a čekal na další návštěvníky. Experti na Zemi však měli na čelech vrásky. Situace s pohonnou jednotkou Saljutu byla vážná. Vyšlo najevo, že v jedné ze tří nádrží s palivem byla porušena membrána, oddělující palivo od tlakového dusíku, pomocí něhož ona membrána palivo vytlačovala z nádrže. Pokud by se tento průšvih nepodařilo vyřešit, Saljut by nemohl svůj pohonný systém využívat a nebyl by schopen upravovat parametry své dráhy.

Náznaky toho, že se stanicí něco není v pořádku, se začaly objevovat i na veřejnosti. Na začátku listopadu agentura TASS připomenula, že Saljut 6 byl obydlen po 60 % času, kdy se nacházel na orbitu a jeho primární mise je završena. O pár dní později Konstantin Feoktistov v jednom z rozhovorů prohlásil, že stav stanice bude předmětem pečlivého zkoumání, aby bylo možné rozhodnout o jejím budoucím využívání. Mezitím se specialisté horečně snažili najít způsob, jak chromý Saljut vyléčit. Západní pozorovatelé si mezitím povšimli, že stanice od odletu Progressu-4 nevykonala žádný manévr k úpravě své dráhy a parametry jejího orbitu mezitím klesly přibližně na 300 x 310 km oproti běžné dráze ve výšce okolo 350 km. Pozorovatelé tuto anomálii přisuzovali nedostatku paliva, jež však bylo možné bez problémů doplnit další nákladní lodí. Nikdo z nich netušil to, co věděli Sověti, totiž, že situace Saljutu 6 je mnohem vážnější…

   
(článek má pokračování)
   
Zdroje obrázků:
http://www.kosmonavtika.com/vaisseaux/dos/missions/soyouz25/photos/soyouz25-1.jpg
http://spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-29_4.htm (kredit: spacefacts.de)
http://spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-30_onboard.htm (kredit: spacefacts.de)
http://spacefacts.de/graph/sts/large_life/english/soyuz-29_1.htm (kredit: spacefacts.de)
http://spacefacts.de/graph/in-flight/large/english/soyuz-31.htm (kredit: spacefacts.de)
http://spacefacts.de/graph/photo/photos2/soyuz-31_salyut-6.jpg (kredit: spacefacts.de)

Sága jménem Saljut - 10. díl, 5.0 out of 5 based on 43 ratings
Pin It
(Visited 3 070 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (43 votes cast)
(Visited 3 070 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


37 komentářů ke článku “Sága jménem Saljut – 10. díl”

  1. Rudolf Šíma napsal:

    Sovětský erotický časopis? Nevěřím. 🙂 Jsou nějaké informace o příčině požáru? Díky za případnou odpověď a samozřejmě za další napínavý díl.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Netuším, jaké provenience byl onen časopis, ale tipnul bych si, že domácí asi nebyl. 🙂
      Ohledně toho požáru – bohužel, nic bližšího se mi nepodařilo zjistit, zřejmě se však nejednalo o nic vážného.

      • Rudolf Šíma napsal:

        Pašované obrázky soudružek s nízkou sociální odpovědností? Také nevěřím. 🙂 Stejně záhadné jako ten požár. Díky za rychlou a časnou (4:21) odpověď.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          I když jsem moc nepomohl, rádo se stalo! 😉

        • maro napsal:

          Časopis určitě ne. Ale erotické kalendáře jako reklamu fabrik už byste objevil. Byl to pak oblíbený artikl do dílenských provozů. Zvlášť jedna hodně přitažlivá modelka byla v těchto kalendářích velmi frekventovaná. Zahrála si i v jednom hudebním klipu Michala Davida – Po cestách růžových někdy z roku 198X. Na youtube ten klip je …

        • Racek napsal:

          Jo, tehdy byl slavný kalendář podniku zahr. obchodu Merkurie, na téma Adam a Eva. Byl sice určen pro zahraničí, ale kdo ho neměl, jako by nebyl.. Na černém trhu se prodával za 300 korun, což bylo tehdy docela dost. I já tehdy byl :-)) Mimochodem, byl převelice nevkusný a představitelka byla fakt hodně tuctová buchta s nic moc postavou. No, kalendář dozoroval osobně p. generální ředitel Charamza. No, každý dělá to co nejlíp umí, že.
          Dokonce si myslím, že to mohla být tato inkriminovaná publikace, doba i téma souhlasí a do Sojůzu se tehdy také dodával.

        • Rudolf Šíma napsal:

          Koukám, že mne některé věci nešťastně minuly. No, tak snad si alespoň kosmonauti užili. Už bych to téma uzavřel, ať se v debatě o Saljutech nedostaneme na hackerské produkty z Alabamy. 🙂

  2. Revasol napsal:

    Ale no tak. Takovy cliffhanger na konci…..Dalsi utery prosim Dotaz: Ma ISS palivove nadrze nebo pohyb zarizuji pouze navstevni moduly? Jak tam bojuji s degradaci zakladnich stavebnich jednotek? Vse se prece neda vymenit. Dekuji za clanek

    • Dušan Majer napsal:

      Na ISS jsou manévrovací trysky umístěné na modulu Zarja. Přilétávající lodě Progress navíc do staničních nádrží přečerpávají palivo pro korekční zážehy.

  3. Omni napsal:

    Děkuji, výtečné

  4. RiMr napsal:

    Super, díky!
    Je nějaké bližší info k tomu požáru?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Rádo se stalo! 😉
      K požáru bohužel bližší info není, ale podle všeho to byl zřejmě jen nějaký menší zkrat.

  5. Radim napsal:

    Je mi jasné, že vždycky se dá vyšťourat nějaká novinka, pozapomenutý detail. Ale taková dávka (alespoň pro mě) nových informací bere dech.

    Jen nevím, jestli výrazy jako „přistykovat“, „přestykovat“, „zaviset“, „internacionální kosmonaut“… češtinu obohacují nebo znásilňují. Možná by to chtělo profesionálního korektora. Nejen obsah, ale i forma formují čtenáře a určují úroveň a kvalitu…

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za pochvalu, jsem rád, pokud článek čtenářům přinese alespoň trochu nových informací.
      Ohledně toho „stykování“ a příbuzných slov – čeština toto slovo zná a je v kosmonautice celkem běžně používáno. Je fakt, že nezní úplně přirozeně, ale vyloženě špatně použité podle mého názoru není.
      „Zavisení“ je terminus technicus, který jsem si vypůjčil ze slovníku pilotů vrtulníků, nicméně celkem dobře popisuje to, co se během on procedury dělo.
      „Internacionální kosmonaut“ je podle mého korektní výraz, byť možná ne striktně spisovný. 😉

      • Vojta napsal:

        Stykování a zavisení je v pohodě, ale kosmonauta bych dal raději mezinárodního případně hostujícího. I když chápu, že vzhledem k tématu to k Internacionále táhne 😉

      • Vojta napsal:

        Jinak samozřejmě skvělé jako vždy.

      • Radim napsal:

        Jsem už holt stará páka. Vyrostl jsem na Codrovi, Pacnerovi, Vítkovi a Toufarovi a ti tyto výrazy nepoužívali, byť psali o tomtéž. Stali se pro mě etalonem a tak jsem evidentně trochu zamrzl v čase. 🙂

  6. Luděk napsal:

    V perexu je zmíněn Alexandr Ljachov, prosím o opravu jeho křest. jména na Vladimir. Jinak článek opět vynikající, děkuji. Lety posádek na Saljut 6 jsem sledoval jako dítě. Články v dobovém českém denním tisku obvykle končívaly slovy, volně cituji: „plán letu se daří plnit, kosmonauti se cítí dobře“. 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za pochvalu i upozornění, už jsem ubohého Ljachova zbavil nepatřičného jména. 🙂
      Já tu dobu pamatuji jen coby malý kluk, ale ty formulace v tehdejších médiích si pamatuji také…

  7. Alois Hroch napsal:

    U Sojuzu 29 je uvedené „…Stíhání stanice trvalo jeden den.“ Ale skutočnosť je, že sa štandardne všetky lode spojovali so Saljutmi po cca 2 dvoch dňoch.
    Podobne u Sojuzu 30 je uvedené „…Přibližně o 25 hodin později…“ Správne má byť spojenie po 49 hodinách.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Dvoudenní profil letu ke stanici se v té době nepoužíval. V obou Vámi uvedených případech skutečně k připojení lodí došlo cca po 25 hodinách po startu.

  8. Kamil napsal:

    Jak se vyvíjela životnost Sojuzů na dráze? Koukám, že nejdelší let u verze pro Saljut 6 byl 79 dní (Sojuz 29 a 37). Verze T měla tuším 6 měsíců. Nejdelší dosavadní let pak má 215 dní. A co verze MS, nemá životnost delší? Co vlastně je limitujícím faktorem? A jak do bude u nových amerických lodí? Kolik mají vydržet ty?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Kdesi jsem narazil na tvrzení, že limitujícím faktorem u Sojuzů je peroxid vodíku, který je používán pro ovládání polohy návratového modulu během přistávací sekvence a který může postupem času degradovat. Standardní doba, po kterou je garantována životnost Sojuzu, je 6 měsíců, Sojuzy řady MS to mají stejně, alespoň se tak domnívám.

  9. Alois Hroch napsal:

    Beriem zpäť, platí ako je v článku. Naozaj v čase Saljutov sa spojenie konalo cca po 1 dni.

  10. ptpc napsal:

    Výborný článok! Je plný informácii a zároveň veľmi čtivý…

  11. Keba napsal:

    Tyhle lety si už dobře pamatuji, ikdyž jsem byl ještě hodně mladej fógl 🙂 Ty mezinárodní posádky startovaly jak na běžícím pásu (myšleno s nadsázkou). Ve zprávách vždy vše probíhalo podle plánu a bez problémů. Přesto že bylo jasné, že ty mezinárodní účasti byly hlavně propagační (tím vůbec neupírám schopnosti oněch kosmonautů) bylo zřejmé, že sověti prakticky vychytali let na oběžnou dráhu, spojování a návrat do té míry, že to vypadalo jako obyčejný let letadlem. Prostě vyletíte nahoru, pár dní pobudete a pak se zase spustíte dolů…žádný problém 🙂 Člověk u těchto letů začal postrádat ten nádech velkého dobrodružství a výjimečnosti.
    Jenže po přečtení dosavadních dílů vaše skvělého seriálu se ten nádech zpětně vrátil s přidanou hodnotou nových informací! Díky! 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky!
      Já to vidím podobně, svým způsobem ta propaganda o bezproblémových operacích sebrala kosmonautice ten romantický a dramatický punc, který přitahoval veřejnost, takže to většina lidí potom odzívala. Je skvělé, že dneska už jsou k dispozici zdroje, které tu podivnou uniformní éru výrazně zpestřují. 🙂

      • Racek napsal:

        No, myslím že ta (relativní) bezproblémovost a nudnost byla ve skutečnosti ohromným úspěchem. Ale to víte, katastrofy, riziko, havárie či pohled na neštěstí druhých je hlavním obsahem dnešních zpráv, prostě lidé jsou takoví. No, známe film Apollo 13, tam tohle vidíme názorně. Ony ty přenosy a záběry z ISS jsou také většinou marketingem, pro nás laiky. Zaplať pámbu za to. Tomuhle druhu vědy se totiž musí fandit, jinak by politici dali peníze na něco jiného.

        • maro napsal:

          Přesně. Ten začátek filmu Apollo 13 to vystihuje úplně přesně. Kosmonauti se snaží točit něco zajímavého i pro děcka, ale nakonec se ani neví jestli to ta televize vůbec odvysílá, protože let na Měsíc už v té době vypadal jako nezajímavé, „stále stejné“ ňůďo.
          A pak se něco po..ere, začne jít o životy, a lidi zbystří a hltají každou minutu.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Vaše argumenty beru, mám stejný názor ohledně úspěchu v případě „bezproblémovosti“. Jde mi spíš o to, že to v případě Sovětů ona bezproblémovost nebyla až tak úplně pravdivá a další věc – propaganda z toho udělala něco jako jízdu autobsem MHD. Kosmonauti plní zadané úkoly, let probíhá podle plánu. Už jako malému klukovi mi to přišlo odosobněné a přestože jsem kosmonautiku „žral“, měl jsem dojem, že dobu, kdy se děly zajímavé věci, jsem prošvihnul. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že zajímavé věci se děly a dělaly i tehdy, jen se o nich tak moc nemluvilo.

        • Keba napsal:

          Naprosto s vámi souhlasím, že ona „bezproblémovost“ letů byla obrovským úspěchem a myslím si, že se z něj těží dodnes. Ale jak psal Ondra, měl jsem dojem že to zajímavé už je fuč. Zpravodajství té doby nedokázalo ten velký úspěch veřejnosti prodat, podobně jako u Apolla. Proto jsem moc rád, že ono vzrušení z nových objevů, technických možností a pod. je možné v současné době opět zažít, např. díky sondám, které doletěly k Jupiteru, Plutu, Saturnu … vozítkům na Marsu a pod., ale to už patří do jiné kapitoly 🙂

  12. Michael Voplatka napsal:

    Díky moc za další perfektní díl. To je radost číst! Mám dotaz… „Nakonec jejich výstup trval celkem 2 hodiny a 5 minut.“ Čekal jsem pár minut navíc pro pokochání. Ale nějaká hodina dvacet už je dost přes čáru. To si nepočkali jen na Nový Zéland, ale střihli si skoro celý orbit. Myslím, že by to mohlo být považováno za nesmyslné zvýšení rizika. Zkušenosti s EVA tehdy pořád ještě byly mizivé. Nevíš, jak výstup probíhal po obnovení spojení a jak na to reagovali dole?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky kolego, jsem rád, že Ti článek ukrátil dlouhou chvíli.
      Ohledně toho výstupu – musím se omluvit za překlep, tedy spíše „nedoklep“. Při psaní mi vypadla hodina, výstup byl plánován na hodinu a třičtvrtě. Za pouhých 45 minut by toho moc nestihli. Mea maxima culpa!
      Těch dvacet minut navíc bylo ještě spolehlivě v rámci bezpečnosti omluvitelných, vždycky je v plánu zakomponována nějaká rezerva.

      • Michael Voplatka napsal:

        Napadlo mě, že by mohla být chyba na straně autora 🙂 Tak přecijen to nejsou anarchističtí buřiči.

Zanechte komentář