Sága jménem Saljut – 7. díl

Vzhled stanice typu Almaz

Almaz byl pro konstrukční kancelář CKBM Vladimira Čeloměje významným programem, od kterého si mnozí slibovali velké věci. Špionáž v reálném čase, rychlé hrubé vyhodnocování pozorování přímo na palubě, stovky metrů fotomateriálu dopraveného na zemi pomocí autonomní kapsle a navíc i pozorování a experimenty v zájmu národního hospodářství – co si přát více? Ovšem realita byla trochu jiná. Už v počátcích pilotovaného programu začalo být zřejmé, že přítomnost lidí na palubě špionážní kosmické techniky nepřináší nijak významné výhody oproti automatickým družicím. Inženýry v CKBM navíc trápil ne zrovna povzbudivý výsledek dosavadního průběhu programu. Z dosavadních dvou stanic z různých důvodů fungovala pouze jedna a i v jejím případě nebylo vzhledem k původním plánům příliš důvodů k úsměvu: na palubě OPS-2 (nazvané oficiálně Saljut 3) pracovala pouze jedna posádka po dobu dvou týdnů. To bylo dost málo na projekt, který už spolykal stovky milionů rublů. Reputaci programu Almaz měla zachránit další stanice, exemplář s výrobním číslem №103. Jeho označení OPS-3 však, stejně jako u předchozích Almazů, znali jen zasvěcení. Veřejnost měla mít za to, že se jedná o další pokračování „mírového“ programu Saljut, proto stanice dostala název Saljut 5. Na počátku léta 1976 byl stroj připraven ke startu.

   

Úspěchy i prohry

   

Od počátku roku 1975 se k letu na nový Almaz připravovaly tři posádky. Z toho dvě (Volynov/Žolobov, Zudov/Rožděstvenskij) už se spolu připravovaly k letům na předchozí exempláře Almazů. Nově byla zformována posádka složená ze zkušeného matadora Viktora Gorbatka a Jurije Glazkova. V průběhu roku se k těmto týmům přidaly ještě další dvě posádky: na jaře to byla posádka ve složení Vladimir Kozelskij/Vladimir Preobraženskij a na podzim přibyla posádka Anatolij Berezovoj/Michail Lisun. Posledně dvě jmenované měly poměrně malou šanci skutečně provést let ke stanici, protože pro potřeby OPS-3 byly vyčleněny tři transportní lodě Sojuz, nicméně existovala možnost, že se podaří zajistit jeden Sojuz navíc. To však byla otázka budoucnosti.

Když byl v květnu 1976 výcvik úspěšně zakončen, tři prvně jmenované posádky odletěly na Bajkonur, aby tam sledovaly start „jejich“ Almazu. Stanice se bez problémů vydala do vesmíru 22. června 1976 ve 21:04:00 moskevského času. Po dosažení plánovaného orbitu ve výšce zhruba 275 km byla stanice připravena přijmout první návštěvu ze Země.

OPS-3 se lišil od svého předchůdce OPS-2 jen v detailech, stejně jako tomu bylo v případě DOSu-1 a -2 nebo v případě DOSu-3 a -4. Oproti OPS-2 nyní chyběl kanón na spodní části trupu stanice, naopak přibyl systém rádiového přenosu dat v reálném čase. Ani u tohoto exempláře se nepočítalo s tím, že by přivítal transportní loď TKS z domovské kanceláře CKBM, spojovací uzel byl tedy uzpůsoben opět pouze pro lodě řady 7K-T.

Posádka Sojuzu-21: (zleva) Boris Volynov a Vitalij Žolobov

Posádka Sojuzu-21: (zleva) Boris Volynov a Vitalij Žolobov
Zdroj: Spacefacts.de (kredit: Spacefacts)

Zatímco stanice létala v bezpilotním režimu a operátoři testovali její jednotlivé systémy, na zemi probíhaly přípravy ke startu první expedice. Státní komise už dříve rozhodla, že první posádkou, která se vypraví ke stanici a stráví na ní dva měsíce, bude tým Volynov/Žolobov, kterým budou dělat dvojníky Zudov a Rožděstvenskij. Dva týdny po startu stanice bylo vše připraveno a 6. července 1976 v 15:08:45 moskevského času se Sojuz-21 s Volynovem a Žolobovem na palubě vydal do vesmíru. O den později byla stanice v dohledu a vše nasvědčovalo tomu, že spojení se stanicí proběhne bez komplikací. Kosmonauti navázali vizuální kontakt s Almazem ze vzdálenosti zhruba 350 metrů. V ten okamžik se ovšem do věci opět vložil zlořečený systém Igla, jenž potrápil už několik předchozích posádek.

V okamžiku, kdy měl Sojuz pomalu přibrzďovat tak, aby se ve fázi finálního přiblížení pohyboval vůči stanici rychlostí několika desítek centimetrů za sekundu, se náhle rychlost sbližování zvýšila na 2 m/s. Volynov požádal řídicí středisko o povolení přejít na ruční řízení, ale operátoři na svých monitorech neviděli nic, co by naznačovalo odchylku od normy. Po pár okamžicích se rychlost opět snížila, jenže vzápětí se stanice začala dostávat mimo zorné pole palubního periskopu. Volynov tentokrát na nic nečekal, z vlastní iniciativy převzal ve vzdálenosti 70 metrů od stanice ruční řízení a v 16:40 moskevského času Sojuz hladce připojil ke stykovacímu uzlu Almazu.

Po odkonzervování stanice se kosmonauti pustili do plnění vytčeného plánu. Almaz byl především vojenský projekt a tomu odpovídala velká část náplně práce. Volynov a Žolobov v rámci sledování oblastí, na nichž měli vojáci svůj zájem, pozorovali i velké vojenské cvičení „Sever“ na východě SSSR. Jejich program ovšem nezahrnoval pouze vojenské experimenty. Na palubě byly například dvě malé želvy a také akvárium se dvěma pavími očky. Infračerveným teleskopem ITS-5 kosmonauti pozorovali Slunce, v peci Kristall zase sledovali tvorbu monokrystalů v mikrogravitaci.

Na nudu si tedy oba muži rozhodně stěžovat nemohli. Spíše naopak: plánovači jim den za dnem připravovali natolik nabitý denní program, že zanedlouho kosmonauti nevěděli, kam dříve skočit. Doslova každá minuta jim byla naplánována a pracovní tempo bylo zběsilé. Často nezbývalo nic jiného, než dokončovat denní činnost na úkor vlastního spánku. Navenek však bylo vše v pořádku. Zatím.

Volynov a Žolobov na palubě OPS-3/Saljutu 5

Volynov a Žolobov na palubě OPS-3/Saljutu 5
Zdroj: Spacefacts.de (kredit: Spacefacts)

Veřejnost nebyla zásobována tolika novinkami, jako tomu bylo v případě posádek Gubarev/Grečko a Klimuk/Sevasťjanov na Saljutu 4. Přesto mohli několikrát i u Saljutu 5 diváci prostřednictvím televizních přenosů nahlédnout ke kosmonautům „domů“. Pravděpodobně záměrně však bylo nasvícení velmi chabé a tak nebylo možné rozeznat téměř žádné detaily. Přesto se Volynov se Žolobovem snažili divákům alespoň částečně přiblížit zázraky vesmírného letu.

Jak už bylo řečeno dříve, psychické i fyzické zatížení posádky bylo velmi vysoké. Situace se náhle radikálně zhoršila 42. den letu, v úterý 17. srpna. Stanice se zrovna nacházela v zemském stínu, když se rozječela siréna a zhasla všechna světla. V naprosté tmě se kosmonauti dostali k ovládacímu pultu a sirénu vypnuli. Nyní teprve přišel ten pravý šok: kolem nich bylo naprosté ticho. Stanice byla nyní pouze mrtvým kusem hmoty, který letěl téměř úplnou tmou. Jak později řekl Boris Volynov: „Byl to podobné, jako by člověk byl uprostřed mrtvého města. Takový pocit, jako má člověk v propasti…“

Kosmonautům se podařilo poslat na Zem „šifrovku“ se stručným popisem situace, ale zprvu nebylo možné navázat oboustranné spojení. Až po několika hodinách se podařilo stanici uvést alespoň do částečně provozuschopného stavu, nakonec se však podařilo oživit všechny její systémy. Epizoda však zanechala velmi hluboký šrám na psychice Vitalije Žolobova. Ten začal následně trpět úpornými bolestmi hlavy, na kterou nezabíraly žádné léky. Žolobov doslova „vyjedl“ palubní lékárničku, ovšem bezvýsledně. Přidaly se i problémy se spánkem a Žolobov často jen tak bezcílně proplouval stanicí, zcela zesláblý a neschopen jakékoli práce. Pro Volynova to ovšem znamenalo, že musel zvládnout práci za dva.

Přestože Boris Volynov byl (a dodnes je) doslova „železným mužem“, také jeho organismus měl své limity. Začaly jej trápit bolesti v hrudníku v oblasti srdce. Zprvu se posádka snažila své potíže překonat sama, nakonec Volynov umluvil Žolobova, aby se o svém stavu poradil s lékaři. Jejich rady však neměly žádný efekt a stav palubního inženýra se stále horšil. Situace nakonec vygradovala natolik, že 23. srpna bylo po rozhovoru kosmonautů s jedním z vedoucích programu Germanem Titovem rozhodnuto o předčasném ukončení mise. Žolobovův stav byl evidentně natolik špatný, že se Sojuz měl vrátit na Zemi v období, kdy v cílové oblasti je noc.

Pro Volynova nastalo hektických několik desítek hodin, kdy se musel věnovat balení a zakonzervování stanice a neměl čas na jídlo, ani na spánek. 24. srpna víceméně oblékl svého kolegu do skafandru, dovedl jej do návratového modulu a tam jej připoutal. Připravil Sojuz k odpojení a v daný okamžik očekával, že se jejich loď začne od stanice vzdalovat. Jenže ani nyní odysea posádky Sojuzu-21 nekončila. Zřejmě došlo k předčasnému zážehu motorků, jež měly lodi udělit impuls k odletu od stanice. Motorky provedly desetisekundový zážeh ještě v momentě, kdy se nerozevřely všechny západky, jež loď poutaly ke stanici. Překvapená posádka zjistila, že stanice je stále na stejném místě a loď se od ní nevzdaluje. Až po jednom obletu Země vyslala dálkový pokyn k separaci stanice a lodě. Tentokrát vše proběhlo dobře.

Posádka Sojuzu-21 konečně na pevné zemi...

Posádka Sojuzu-21 konečně na pevné zemi…
Zdroj: Spacefacts.de (kredit: Spacefacts)

Návratový modul Sojuzu-21 dosedl po letu trvajícím 49 dní, 6 hodin, 23 minut a 32 sekund na poli kolchozu asi 200 km od města Kokčetav. Oba muži byli zesláblí a měli velké problémy s adaptací na prostředí 1 G. Bohužel v průběhu letu zanedbávali fyzická cvičení, nutno však podotknout, že se tak dělo kvůli nerealistickému plánování práce a v poslední fázi letu i kvůli špatnému Žolobovově stavu.

Předčasný závěr mise nebyl podle některých zpráv způsoben špatným stavem palubního inženýra, ale pronikavým zápachem, jež se měl vyskytovat v prostorách stanice. To by mohlo ukazovat na únik par okysličovadla či paliva z pohonného systému stanice nebo z úniku chemikálií fotovybavení. Přestože lékařská komise nenalezla u posádky žádné náznaky otravy nebo podráždění dýchacího aparátu a zdravotní problémy tak byly připsány na vrub přepjaté psychice, opatrnost v rozumné míře nikdy neškodí.

Další posádka, jež měla na palubě OPS-3/Saljutu 5 pracovat, proto dostala do vybavení speciální chemickou minilaboratoř, pomocí níž měla analyzovat atmosféru na stanici. Navíc se do programu letu dostal zajímavý experiment: kosmonauti měli během svého pobytu vyměnit atmosféru stanice – jednoduše měli pootevřít ventil, nechat atmosféru pomaloučku unikat a pečlivě monitorovat, jak si s nastalou situací poradí systém havarijního doplnění vzduchu.

Sojuz-23 s Vjačeslavem Zudovem a Valerijem Rožděstvenským odstartoval do „psího“ počasí 14. října 1976 ve 20:39:18 moskevského času. O den později se Saljut 5 ocitl v dosahu radarového naváděcího systému Igla. Ve vzdálenosti kolem 2 kilometrů od Saljutu nastala fáze, ve které měl Sojuz kompenzovat odchylku své podélné osy od dokovacího uzlu stanice. Ovšem Sojuz se začal chovat podivně. Natáčel se do stran jako kyvadlo a výchylky byly stále větší. Ve vzdálenosti 1 500 metrů byly výchylky tak velké, že stykovací mechanismus Sojuzu směřoval zcela mimo stanici. Palubní deska však hlásila, že je vše v pořádku, podle přístrojů funguje Igla správně. Ve vzdálenosti něco málo přes půl kilometru Zudov vypnul sbližovací program – krom nevysvětlitelných výchylek se nyní loď pohybovala příliš rychle na to, aby proběhlo bezpečné spojení.

Smolná posádka Sojuzu-23: (zleva) Zudov, Rožděstvenskij

Smolná posádka Sojuzu-23: (zleva) Zudov, Rožděstvenskij
Zdroj: Spacefacts.de (kredit: Spacefacts)

Když se Sojuz uklidnil, posádka požádala o druhý pokus. Jenže operátoři na zemi si nebyli jisti, zda bude Sojuzu stačit palivo. S těžkým srdcem tedy osádce druhý pokus zakázali. Kosmonauti dostali pokyn svléknout skafandry a odpočinout si. Zítra se vrátí domů. 16. října v 20:45:53 moskevského času, tedy skoro přesně dva dny po startu, přistál návratový modul v Kazašské SSR. Drama ovšem nekončilo: modul dosedl na hladinu slaného stepního jezera Tengiz. Záchranné operace mařilo velmi špatné počasí a po boji doslova o holý život se modul i s kosmonauty podařilo dostat na břeh až po jedenácti hodinách.

Debakl Sojuzu-23, respektive chybná práce systému Igla si však vyžádala jednu oběť, byť pouze kariérní. Byl jí Armen Mnacakanyan. Iglu vyvinul a vyráběl Vědeckovýzkumný institut přesných přístrojů, v jehož čele Mnacakanyan stál. Navíc si uškodil několika nešťastnými výroky, kterými bagatelizoval nutnost úprav Igly a snažil se získat více prostředků pro urychlený vývoj nové generace naváděcího zařízení Kurs. 6. ledna 1977 byl z své funkce odvolán.

V té době už ovšem probíhaly přípravy ke startu další, tentokrát poslední lodi k OPS-3. Nyní se měli ke stanici vydat Viktor Gorbatko a Jurij Glazkov. Původně plnili úlohu záložní posádky Sojuzu-23, nyní měli alespoň částečně splnit to, co nebylo Zudovovi a Rožděstvenskému dopřáno. 7. února 1977 v 19:11:50 moskevského času oba muži odstartovali na palubě Sojuzu-24. Ani tentokrát však neprobíhalo sblížení se stanicí podle plánu. Systém, který měl kosmonauty informovat o úhlové rychlosti vzhledem ke stanici, evidentně nefungoval správně.

Gorbatka však situace vůbec nezaskočila. Ze vzdálenosti 300 metrů dovedl Sojuz bezpečně k dokovacímu uzlu Almazu bez jakéhokoli zaváhání, přestože celý manévr probíhal v temnotě zemského stínu. Po spojení se stanicí kosmonauti vyrovnali tlaky mezi průlezy, povolení vstoupit do nitra Saljutu však dostali až další den ráno – soulodí se mezitím pohybovalo v oblasti mimo spojení s řídicím střediskem a nikdo nechtěl riskovat nepředvídatelné následky, pokud by se skutečně prokázala kontaminace atmosféry stanice.

Posádka Sojuzu-24: (zleva) Gorbatko, Glazkov

Posádka Sojuzu-24: (zleva) Gorbatko, Glazkov
Zdroj: Spacefacts.de (kredit: Spacefacts)

Jako první proplul 9. února s protichemickou maskou do nitra stanice Glazkov, aby do indikačních trubiček nabral vzorky vzduchu. Trubičky neukázaly žádné stopy kontaminace. Gorbatko poté sejmul svou masku, prostrčil hlavu ze Sojuzu do přechodového úseku stanice a opatrně začichal. Ukázalo se, že vzduch byl čistý, po jakémkoli podivném zápachu nebyla ani stopa. Stanice tedy nebyla svým obyvatelům nebezpečná a mohlo se rozběhnout plnění letového programu.

Ani tentokrát se plánovači nepoučili a letový program posádky byl velmi nahuštěný, navíc opět nerespektoval přirozený rytmus funkce organismu. Kosmonauti museli například i několikrát během spánkové periody vstávat, aby mohli nasnímat body zájmu, nad kterými stanice zrovna přelétávala. Za celou dobu trvání mise se nepodařilo ani jednomu z kosmonautů pořádně cvičit a předejít tak komplikacím po návratu do prostředí normální gravitace. Nicméně smířlivější povaha Gorbatka oproti nesmlouvavé disciplíně, kterou vyznával Boris Volynov, spolu s kratší dobou trvání letu znamenala, že tentokrát se na palubě nevyskytly žádné větší konflikty a psychický stav posádky byl dobrý.

Vesmír je ovšem poměrně nebezpečným místem i bez lidských chyb a omylů a několik dní po začátku pobytu na stanici se o tom měla přesvědčit i posádka Sojuzu-24/OPS-3. Onoho dne Gorbatko a Glazkov pracovali na opačných koncích stanice. V jednu chvíli se trupem Almazu rozlehla silná rána, jako by někdo udeřil kamenem do plechového barelu. Do stanice udeřil mikrometeorit! Gorbatko okamžitě připlul k hlavnímu ovládacímu pultu a pozoroval, zda v interiéru neklesá tlak. Glazkov se automaticky přesunul k ventilům havarijního systému doplňování vzduchu. K úlevě obou naštěstí hermetičnost stanice porušena nebyla. O svém zážitku se kosmonauti svěřili až po přistání Vladimiru Čelomějovi, pomlčeli o něm dokonce i před Státní komisí…

Momentka z paluby OPS-3/Saljutu 5: Glazkov, nejmenovaný soudruh, Gorbatko

Momentka z paluby OPS-3/Saljutu 5: Glazkov, nejmenovaný soudruh, Gorbatko
Zdroj: Spacefacts.de (kredit: Spacefacts)

21. února pak posádka provedla poprvé v historii pilotovaných letů unikátní operaci: výměnu atmosféry stanice za plného provozu. Gorbatko otevřel ventil, kterým atmosféra stanice unikala do vesmíru a Glazkov současně otevřel ventily nádrží se stlačeným vzduchem. Stanicí se rozlehl hlasitý hluk, který Gorbatko později přirovnal k tomu, jako by byli zavřeni v kutálejícím se plechovém sudu. Kosmonauti měli z hluku pocit, že stanice musí každou chvíli prasknout. Bylo podivné cítit na těle vánek, jak se vzduchová masa hrnula k výpustným ventilům. Celá operace zabrala několik minut, během kterých byl samozřejmě tlak na palubě udržován v mezích normy.

24. února se oba muži přichystali k návratu. Navlékli skafandry, uzavřeli příklopy mezi stanicí a Sojuzem a začali snižovat tlak mezi stykovacími uzly obou strojů. Náhle přišel příkaz vrátit se na stanici. V oblasti přistání panovalo krajně nepříznivé počasí a Gorbatko s Glazkovem tak dostali neplánovaný dárek: jeden den na orbitu navíc.

Dalšího dne už vše proběhlo podle plánu. Návratový modul Sojuzu-24 přistál nedaleko města Arkalyk po misi trvající 17 dní, 17 hodin, 25 minut a 58 sekund. Kosmonauti se vydrápali ven a v mrazivém počasí čekali, až se dostaví záchranné jednotky. Když se ale ani po několika desítkách minut nikdo neobjevoval, rozhodli se vlézt zpět do modulu. Glazkovovi se to s vypětím sil podařilo, ale Gorbatko zůstal klečet u poklopu a nemohl dál. Vtom jeho zrak padl na anténu, pomocí které měl být vysílán lokalizační signál záchranářům, a která se z nějakého důvodu nerozvinula. Gorbatko ji rozvinul ručně a zanedlouho se nad modulem objevily záchranářské vrtulníky…

26. února byla z Almazu odhozena schránka s exponovanými fotografickými a filmovými pásy. Byla nalezena neporušená a všechny materiály dorazily na Zem v dobrém stavu. O pár dní později, na přelomu února a března 1977 byla (zatím neoficiálně) k další expedici na Almaz jmenována další posádka ve složení Anatolij Berezovoj/Michail Lisun, jimž měl dubléry dělat Vladimir Preobraženskij a Vladimir Kozelskij. Expedice byla plánována na léto toho roku. Posádky byly poměrně dobře trénované, koneckonců výcvikem procházely už dva roky.

Potíže však byly s transportní lodí. Tři Sojuzy, které byly vyčleněny pro dopravu posádek na OPS-3 už byly použity. U NPO Energija proto byl objednán ještě jeden Sojuz, ovšem jeho výroba a testování pochopitelně zabraly mnoho času. Stanice provedla v průběhu jara dva manévry, které měly „vyladit“ parametry dráhy pro přílet nové posádky, ovšem v červnu začínalo být zřejmé, že v okamžiku, kdy bude Sojuz připraven ke startu, bude mít stanice již téměř prázdné nádrže manévrovacích motorků. Mnozí měli dojem, že časový plán stavby Sojuzu je příliš rozvleklý a spekulovalo se o tom, že šéf Energije Valentin Gluško natahoval harmonogram schválně, aby konkurenci „podsekl nohy“. Buď jak buď, za stávající situace nemělo smysl celou věc lámat přes koleno.

V červenci bylo přijato rozhodnutí o ukončení letu stanice a 8. srpna Almaz alias OPS-3 alias Saljut 5 ukončil svoji vesmírnou pouť v atmosféře nad Tichým oceánem. Ve stejné době byl v Chruničevu definitivně vypnut i „dvojník“ Almazu – pozemní identický kus vybavený kompletními systémy, ve kterém během misí na Almaz pracovali kosmonauti a věrně „zrcadlili“ každou operaci, která byla prováděna na orbitu. Tento postup byl použit u všech Almazů, jež se dostaly na orbit. Pozemní analog častokrát pomohl při opravách svého kosmického dvojčete a umožňoval upřesnění stávajících nebo ustanovení nových postupů v různých situacích.

OPS-3 byla poslední pilotovanou stanicí z Čelomějových dílen, která se podívala na orbit. Zatím to ještě nikdo nemohl vědět, ale nad projektem Almaz se stahovala mračna. Přes veškerou snahu se přísun peněz do programu Almaz začal tenčit a nakonec, byť to trvalo několik let, vyschnul úplně…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

http://space.skyrocket.de/img_sat/salyut3__1.jpg
http://spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-21_5.htm (kredit: Spacefacts)
http://spacefacts.de/graph/in-flight/large/english/soyuz-21_1.htm (kredit: Spacefacts)
http://spacefacts.de/graph/photo/large/english/soyuz-21_welcome.htm (kredit: Spacefacts)
http://spacefacts.de/mission/alternate/photo/soyuz-23_4.jpg (kredit: Spacefacts)
http://spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-24_5.htm (kredit: Spacefacts)
http://spacefacts.de/graph/in-flight/large/english/soyuz-24_2.htm (kredit: Spacefacts)

Sága jménem Saljut - 7. díl, 5.0 out of 5 based on 41 ratings
Pin It
(Visited 3 085 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (41 votes cast)
(Visited 3 085 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


37 komentářů ke článku “Sága jménem Saljut – 7. díl”

  1. Rudolf Šíma napsal:

    Velmi poutavé vyprávění, kterému nahrává i dramatičnost popisovaných událostí. Rád bych si znovu přečetl dobové výtisky L+K. Mám v paměti nudné popisy nudné práce nudných hrdinů kosmu. Chtěl bych zjistit, jestli se u mne nejednalo jen o ignoranství mladého svazáka. Rozhodně je skvělé, že informace o tehdejších událostech jsou již k dispozici. Díky.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, jsem rád, že jsou články alespoň trochu přínosem.
      Když jsem coby dítko četl články a knihy ohledně práce kosmonautů na Saljutech, myslel jsem si, že je to vlastně skoro nudná rutina. Takže to u Vás určitě nebylo ignorantství, ale spíše pečlivá cenzura. 🙂

  2. Andrej Vrbenský napsal:

    Zaujimalo by ma prečo sa fotografie nevozily spolu s kosmonauty v Sojuzoch.
    Fotil snad Almaz aj sám v automatickom režime?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Ano, v automatickém režimu fotil, ale problém byl v tom, že někdo musel vyměnit filmy. Domů mohly posádky dovézt jen omezené množství vzhledem ke hmotnosti filmového materiálu.

  3. bresok napsal:

    Po sedmé nádherné počteníčko s perfektně srovnanými detaily. Ne že bych chtěl být za korektora, ale ve větě
    ..Nicméně smířlivější povaha Gorbatka oproti nesmlouvavé disciplíně, kterou vyznával Boris Volynov, …
    mělo být asi jméno Glazkov?
    Nezbývá nic jiného, než se těšit na další pokračování. Díky.

  4. Vojta napsal:

    Nevěděl jsem, kolik bylo v počátcích problémů s automatickým stykováním. Teď už se ani nedivím Američanům, že se na to vykašlali a řešili to ruční pilotáží. Doufám, že něco podobného nenastane s Crew Dragony a Starlinery. Přece jen už je jiná doba.

  5. Alois napsal:

    Američané řešili setkávání po jednotlivých krocích na počítačích a astronauti do systému vstupovali příkazy “ pokračuj, případně nepokračuj „. Ručně řešili až poslední metry v době kdy tělesa letěla “ ve formaci“, bylo to logické s ohledem na Apollo. Automatická separace LEMu při odletu k Měsíci je jen těžko představitelná stejně jako závěrečné fáze setkání na dráze kolem Měsíce.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Američané od začátku koncipovali svá rendez vous pro měsíční mise, tedy co nejvíce autonomně. To si vyžadovalo velmi flexibilní trénink a vybavení. Naproti tomu Sověti (byť plánovali otestovat autonomní systém „Kontakt“ pro lunární mise) podobné problémy řešit vlastně nemuseli. Středisko je navedlo do cca 7km vzdlenosti od stanice a pak už to bylo na Igle. Tento přístup s co největší automatizací se u nich uplatňoval už od dob Vostoků.

      • Branislav Pecho napsal:

        Vždy ma pomerne dosť prekvapoval stupeň automatizácie u sovietskych kozmických lodí. Či už Vostok (tam to dávalo zmysel kvôli „nulovým“ skúsenostiam s pilotovanou kozmonautikou), alebo práve Sojuz. Dôvodom bola práve v socbloku zaznávaná paveda kybernetika. Prečo sa tak teda rusi spoliehali na automatické (počítačové) priblíženie? Tie ich „sčoty“(nemyslené hanlivo), museli predsa byť na slušnej úrovni.
        A aby som nezabudol, opäť ultimatívny článok, ako vždy…

  6. RiMr napsal:

    Parádní jak vždy – díky!

  7. Kamil napsal:

    Na té orbitě to fakt byla dramata, které ke své vlastní škodě Rusáci zatajovali a udělali z letů do kosmu kasirovavou nudu.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Pravidlo číslo 1: sovětská technika a lidé neselhávají. Pravidlo číslo 2: pokud selžou, platí pravidlo číslo 1.
      U Sovětů ta paranoia byla do značné míry daná také tím, že rozhodující slovo měli vojáci, kteří jsou paranoidní z podstaty.

  8. smurfiik napsal:

    i já děkuji za skvělí článek. Zaujala mě v něm jedna drobnost, proč kosmonauti před velkou komisí zatajili ten úder mikrometeoru? Báli se, že se stopne celý program kvůli bezpečnosti?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, jsem rád, že se článek líbil!
      Ohledně toho mikrometeoroidu – tipuji, že kdyby to nahlásili hned, byla by možnost, že let bude předčasně ukončen. A Státní komisi to posléze neřekli, aby nedostali klepnuto přes prsty za to, že to neřekli. 🙂

  9. ptpc napsal:

    Opäť super článok!

  10. Milan Školuda napsal:

    Ďalší super článok, už sa neviem dočkať pokračovania. Dík za výborné čítanie.

  11. Keba napsal:

    Díky za další skvělý díl! Docela si pamatuji, jak ve zprávách té doby byly reportáže o letech Saljutu. Nikdy žádný neúspěch, vše bylo podle plánu a probíhalo v normálu 🙂 Oni to mlžení mají snad v genech 🙂
    Docela by mě zajímalo jak vlastně ten jejich naváděcí systém Igla fungoval. Jsou o tom někde materiály? Trochu jsem hledal, ale nic moc jsem nenašel.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky! Co se týče Igly – pokud Vám nevadí angličtina, docela hezky to má zpracováno třeba Sven Grahn tady.

      • maro napsal:

        Geniální. Díky. Ale je to dost obecné. To snad musí fungovat stejně i pro Kurs, ne?

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Podrobnější info se mi nepodařilo dohledat, na druhou stranu nevím, jestli by vůbec k něčemu bylo a zda vůbec je volně dostupné. Kurs také funguje na radiolokačním principu. V současnosti je v užívání Kurs NA, který používá jednu anténu a digitální zpracování signálu.

        • maro napsal:

          Každé info se hodí. I tohle o té Igle je super. Dává to dobrý obraz o jednotlivých fázích přiblížení a funkcích jednotlivých antén. Hodně zajímavý vzor postupu. Právě proto měl zajímal ten Kurs, nebo Kurs NA, protože bych řekl, že tam je těch antén mnohem míň.

      • Keba napsal:

        Děkuji‘ Tohle je přesně ono! 🙂

  12. Racek napsal:

    Milé překvapení na téma Almazy. Většinu jsem opravdu neznal a vždy mě to zajímalo. Ti kluci ruští si opravdu užili, ale byli opravdu dobří. Dobře je popsána špatná zpětná vazba při plánování a řízení letu a pomalé reakce řídícího centra na aktuální zkušenosti. No, tak to v té době fungovalo i u nás.

  13. Andrej Vrbenský napsal:

    Chcem sa spýtať, k záchrane kozmonautov bola vyčlenená nejaká jednotka alebo sa použilo to čo bolo v mieste dopadu poruke? Existencia špeciálnych vozidiel by nasvedčovala že nejaká jednotka existovala a bola umiestnená v priestore dopadu.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      O vyhledávání a vyzvedávání se starala armáda a Eněrgija. V naprosté většině případů bylo místo přistání známé předem. Pokud se něco pokazilo a loď dosedla mimo určenou přistávací oblast, trvalo to maximálně pár hodin, než modul pátrači našli. Jak bylo řečeno v článku, modul má radiomajáky, které jsou záchranné jednotky schopny lokalizovat.
      Dnes se o celu operaci stará odbor vyhledávání a záchrany v rámci korporace Eněrgija, která má pro oblast přistání připraveno vždy přibližně 10 vrtulníků, zhruba stejné množství obojživelných vozidel a několik desítek záchranářů, plus zástupce Roskosmosu a dalších příslušných kosmických agentur. Pokud by se přistávalo úplně mimo, kosmonauti jsou vycvičeni pro přežití v extrémních podmínkách a záchranáři garantují vyzvednutí tuším do 72 hodin kdekoli na světě.

  14. Milan Somora napsal:

    Teším sa na pokračovanie. Ale mám taký malý dotaz. Aký bol osud tých želv? Je o tom niečo známe? Mne sa nepodarilo nič dohľadať. Ďakujem

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za pochvalu!
      S těmi želvami na Saljutu Vám však, bohužel, nepomohu. Bližší údaje o tom, co se s nimi stalo, eventuálně jak dopadly experimenty s nimi, nejsou (alespoň pro mě) k nalezení…

Zanechte komentář