Sága jménem Saljut – 1. díl

Saljut

Mnoho lidí bere dnes za naprostou samozřejmost fakt, že se nám čtyři stovky kilometrů nad hlavou prohání rychlostí 27 600 km/h obří a neuvěřitelně komplexní stroj, ve kterém lidé tráví dlouhé týdny a měsíce. Stanice ISS je mementem lidské vytrvalosti a vynalézavosti. Na její palubě prostřednictvím svých zástupců lidský rod žije a pracuje nepřetržitě už šestnáct let za hranicemi atmosféry. Ovšem i pro tak úžasný stroj, jakým ISS je, platí rčení, že stojí na ramenou titánů. Dlouhodobá lidská přítomnost ve vesmíru je něčím, co si člověk musel vydobýt postupnými krůčky, obrovskými náklady a občas i za cenu nejvyšších obětí. V historii lidské snahy rozšířit hranice svého teritoria má význačné místo program, jenž se na scéně objevil na konci šedesátých let a svým způsobem trvá až do dnešních dní. Jeho příběh není zejména v počátcích přímočarý, ovšem po překonání dětských nemocí prokázal kvality, díky nimž je pro něj v análech kosmonautiky vyhrazeno navýsost čestné místo. Paradoxem je, že se ve své podstatě nejednalo o jeden program, ale o dva. Navíc jeho realizaci předcházela jedna „krádež za bílého dne“…

 

Krádež za bílého dne

 

Koncept orbitální stanice pro vícečlennou posádku je znám už po několik generací. Jeho základy položili otcové kosmonautiky. O kosmické stanici přemýšlel na přelomu 19. a 20. století Konstantin Ciolkovskij, na jeho ideje pak navázal ve dvacátých letech Slovinec s českými kořeny Herman Potočnik. Ten se zabýval dlouhodobým pobytem člověka ve vesmíru a v roce 1928 vydal pod pseudonymem Hermann Noordung v Berlíně knihu „Das Problem der Befahrung des Weltraums – der Raketen-Motor (Problematika cestování ve vesmíru – raketový motor)“.

Koncept orbitální stanice Hermana Ptočnika alias Hermanna Noordunga

Koncept orbitální stanice Hermana Ptočnika alias Hermanna Noordunga
Zdroj: commons.wikimedia.org

Kniha obsahuje detailní popis zařízení, jež by s lidmi na palubě permanentně obíhalo kolem Země a bylo by využíváno k civilním i vojenským pozorováním zemského povrchu. Ono zařízení je vlastně prvním promyšleným konceptem orbitální stanice a jeho podoba vnějšího prstence, spojeného výtahovými a schodišťovými šachtami s vnitřním uzlem se hluboce zaryla do obecného povědomí zejména s nástupem vědeckofantastických filmů.

Sám Potočnik se nedočkal realizace svých návrhů, zemřel zhruba půl roku po publikaci knihy. Ovšem jeho myšlenky inspirovaly zejména Hermanna Obertha, Wernhera von Brauna a spolek „Verein für Raumschiffahrt (Společnost pro kosmické cestování)“. Vzhledem k tomu, že kniha byla přeložena i do ruštiny, není vyloučen její vliv na mladého Sergeje Koroljova.

Vize orbitálních stanic střídavě v pozadí probublávaly v průběhu následujících dekád, avšak konkrétnějších nástinů se dočkaly až na úsvitu kosmického věku. V Sovětském svazu byly plány na dlouhodobě obývané stanice na orbitu souběžně vypracovávány v několika konstrukčních kancelářích. Ovšem až v polovině šedesátých let se začalo dít něco konkrétnějšího.

Vladimir Čeloměj - proti vlastní vůli jedna z klíčových postav programu Saljut

Vladimir Čeloměj – proti vlastní vůli jedna z klíčových postav programu Saljut
Zdroj: ourairports.biz

Na sovětské straně byl prvním skutečně vážným počinem, přesahujícím teoretické studie, krok Vladimira Čeloměje, hlavního konstruktéra kanceláře OKB-52, sídlící v Reutovu u Moskvy, a také hlavního konkurenta Koroljovovy kanceláře OKB-1. Po předběžných studiích a zhotovení několika maket oznámil Čeloměj na poradě konstruktérů své kanceláře 12. října 1964 spuštění prací na novém programu vojenské stanice OPS („Орбиталная Пилотируемая Станция – Orbitální pilotovaná stanice“). Kódový název pro tento program zněl „Almaz (Алмаз – Diamant)“. Čelomějovi ovšem na počátku scházelo posvěcení „shora“, tedy od Ministerstva všeobecného průmyslu, v jehož gesci byly i záležitosti kosmického průmyslu. Nejprve tedy Čeloměj pracoval „na vlastní pěst“ a spoléhal, že se mu podaří přesvědčit nadřízené a vojáky, aby mohl pracovat na programu Almaz i oficiálně. Situace se skutečně obrátila v jeho prospěch, a to velmi záhy – už v srpnu roku 1965 oficiálně oznámilo USAF počátek prací na programu vojenské orbitální stanice MOL. Sověti nemohli nereagovat a už v říjnu toho roku dostal Čeloměj zelenou i z ministerstva. Program se tedy mohl rozběhnout s oficiálním razítkem.

Stanice měla využívat nosič UR-500, později známý jako Proton, který také pocházel z Čelomějovy konstrukční kanceláře. Almaz měl mít trojčlennou posádku, přičemž kosmonauti měli na orbit cestovat spolu se stanicí. Na vrcholku startovní sestavy se totiž měl nacházet návratový modul VA („возвращаемый аппарат“), pomocí něhož se kosmonauti měli dostat zpět na Zem.

Loď TKS (vlevo návratová kabina VA, vpravo zásobovací modul FGB). V pozadí lze spatřit stanici Almaz.

Loď TKS (vlevo návratová kabina VA, vpravo zásobovací modul FGB). V pozadí lze spatřit stanici Almaz.
Zdroj: mykosmos.ru

Toto schéma ovšem poměrně výrazně limitovalo možnosti vědeckého a pozorovacího vybavení stanice a také délky jejího využívání. Proto byl v roce 1967 koncept změněn na „dvoustartový“. Jako první měla odstartovat samotná stanice, druhý nosič by pak vynesl návratovou kabinu VA, k níž by byl přidán nákladový modul FGB („функциональный грузовой блок – funkční nákladní blok“) a celek by tak tvořil transportní loď s názvem TKS („транспортный корабль снабжения – zásobovací a transportní loď“).

Do vývoje trupu stanice a lodí se pustil tým z bývalé konstrukční kanceláře Mjasiščeva, která byla pět let předtím (v říjnu 1960) převedena pod Čelomějova křídla. Nová filiálka kanceláře CKBM (v roce 1966 proběhlo velké přejmenovávání, přičemž kancelář OKB-1 pod vedením Koroljovova nástupce Vasilije Mišina získala novou strukturu a nový název CKBEM a název Čelomějovy kanceláře OKB-52 byl změněn na CKBM) dostala název „Strojírenský závod Michaila Vasiljeviče Chruničeva“. Zanedlouho byly v Chruničevově závodě na moskevském předměstí Fili k vidění rozpracované korpusy budoucích kosmických korábů. Jenže po několika měsících se začaly objevovat potíže.

Korpusy stanic zůstávaly prázdné, neboť se začal opožďovat vývoj přístrojového vybavení. Příčin bylo několik. Krom implementace nových nevyzkoušených technologií byl jedním z faktorů i Čelomějův manažerský styl, který by se dnes dal označit slovem „mikromanaging“. Na rozdíl od Koroljova, který dával svým konstruktérům určitou míru volnosti a spíše se soustředil na celek, Čeloměj měl ve zvyku kontrolovat i ty nejmenší technické detaily svých programů a vždy měl při jejich definitivním posvěcování poslední slovo. To působilo průtahy a prostoje. Detaily byly rozpracovávány do velké hloubky, ovšem celek jako takový trpíval jistou mírou nesoudržností a problémů.

Průtahy se nedotýkaly pouze stanic, od počátku bylo evidentní, že certifikace nosiče Proton pro pilotované lety a také vývoj kabiny VA bude představovat znatelnou brzdu uvedení celého komplexu Almaz do provozu. Proto byl celý systém pro první tři mise modifikován – kosmonauty měl ke stanici dovézt transportní Sojuz z konkurenční kanceláře CKBEM.

Ve stejné době, kdy se Čelomějovi lidé potýkali s problémy a zpožděním, usilovali konkurenti v CKBEM o realizaci pilotovaného lunárního programu. Ovšem s tím, jak začínalo být stále více zjevné, že Američané Sověty v tomto závodě předstihnou, začala se v CKBEM rodit skrytá opozice. Někteří konstruktéři byli toho názoru, že let na Měsíc je jen prázdným gestem bez dalšího využití a CKBEM plýtvá zdroji na realizaci pochybného cíle. CKBEM sice vyvíjela svou vlastní supertěžkou stanici MKBS, ovšem veškeré plány byly zatím pouze na papíře a konstrukce stanice byla v nedohlednu. Šéfkonstruktér Vasilij Mišin trval na nastoupeném směru a snažil se udržet lunární program v chodu. Podle něj „se o stanici stará Čeloměj, CKBEM by neměla tříštit síly a měla by se soustředit na vyslání kosmonautů k Měsíci“.

Situace vygradovala ke konci roku 1969. Vývoj stanice, kterou Čeloměj sliboval vypustit v roce 1970 ke stoletému výročí narození V. I. Lenina, měl takový skluz, že její start byl nyní reálný až ke konci roku 1971, spíše však až v roce 1972. Ve stejné době se lunární program kanceláře CKBEM dostal do vážných problémů. Nejenže Američané závod o Měsíc definitivně vyhráli, ale navíc sovětský lunární nosič N1 měl za sebou pouhé dva starty, přičemž oba pokusy skončily neúspěchem. A aby toho nebylo málo, druhý z těchto pokusů skončil pádem N1 přímo na rampu a následný výbuch (mimochodem jeden z nejsilnějších konvenčních výbuchů způsobených člověkem v dějinách) vyřadil rampu z provozu na 18 měsíců. Inženýři v CKBEM měli vážné pochybnosti o tom, zda je za takovýchto podmínek rozumné pokračovat v úsilí o Měsíc.

V rámci kanceláře se vytvořila „konspirační skupina“, která začala velmi vážně uvažovat o změně směru, kterým se CKBEM ubírala. Jenže veškeré pokusy o debatu se šéfkonstruktérem Vasilijem Mišinem dopadaly stejně: o stanici nemůže být ani řeč, lunární program je prioritou. K jádru skupinky spiklenců, jež se zformovala někdy v létě roku 1969, patřil první náměstek šéfkonstruktéra Sergej Ochapkin, konstruktér-kosmonaut a současně náčelník 211. oddílu CKBEM Konstantin Feoktistov a náměstkové hlavního konstruktéra CKBEM Boris Čertok a Konstantin Bušujev.

Konspirátoři přemýšleli, jak realizovat projekt orbitální stanice, o níž byli přesvědčeni, že je logickým krokem v dobývání vesmíru a rozhodně je rozumnější, než let na Měsíc, tedy cíl, k němuž měl Sovětský svaz po neúspěšných testech N1 velmi, velmi daleko. Během tajných debat skupiny kohosi napadla fantastická idea: vždyť u Čeloměje ve Filách leží několik hotových trupů stanic Almaz, a zbytečně na ně padá prach! Čeloměj je pozadu s vývojem vnitřního vybavení a jeho stanice hned tak nepoletí. A my máme k dispozici přístrojové vybavení Sojuzů, které by při troše dobré vůle bylo možné adaptovat pro potřeby stanice. Pokud by vše šlo podle plánu, byly bychom schopni stanici dokončit a vypustit v relativně krátkém termínu.

Tato velmi lákavá představa si ovšem žádala posvěcení z vyšších míst. Skupinka hlavních konspirátorů se rozhodla celý plán předestřít před Dmitrije Ustinova, toho času sekretáře Centrální komise Komunistické strany SSSR a člověka, jenž měl klíčový vliv na dění v oblasti kosmonautiky. Konspirátoři si počkali, až bude hlavní oponent bezpečně mimo Moskvu. Počátkem prosince odjel šéfkonstruktér Vasilij Mišin na dovolenou do Kislovodska (šťastnou shodou okolností byl Vladimir Čeloměj, tedy druhý šéfkonstruktér, kterého se záležitost týkala, toho času příhodně také mimo kancelář v lázních Barvicha) a nastala pravá chvíle pro činy.

5. prosince 1969 Konstantin Feoktistov zvedl telefon a vytočil číslo Ustinovova sekretariátu. Zažádal o audienci a dostalo se mu jí obratem – má spolu s kolegy přijet v pět hodin odpoledne. V určený čas seděli Ochapkin, Feoktistov, Čertok, Bušujev a další spiklenec Boris Raušenbach v Ustinovově kanceláři spolu s Ustinovem a třemi úředníky centrální komise a diskutovali o možnostech, jež by přinesl jejich plán na „krádež“ korpusů stanic z Čelomějových dílen. Bylo zjevné, že „strýček Míťa“, jak byl Ustinov potají přezdíván, je velmi dobře informován jak o situaci v rámci CKBEM, tak o tajných plánech spiklenců. Po prezentaci záměru Feoktistova a spol. nařídil, aby do kanceláře okamžitě dorazil prezident Akademie věd Mstislav Keldyš a zástupce předsedy Rady ministrů SSSR pro obranný průmysl a ministr všeobecného strojírenství Sergej Afanasjev. Přestože byl už večer, jmenovaným to netrvalo ani půl hodiny. Bylo evidentní, že Ustinov je na schůzku dokonale připraven.

"Strýček Míťa" - Dmitrij Ustinov, úhlavní Čelomějův nepřítel a kmotr projektu DOS

„Strýček Míťa“ – Dmitrij Ustinov, úhlavní Čelomějův nepřítel a kmotr projektu DOS
Zdroj: spacerockethistory.com

Po několika hodinách bylo jasno: plán spiklenců dostal zelenou. Důvodů pro svou podporu měl Ustinov hned několik. Stanice Almaz měla být čistě vojenským projektem, který tím pádem nebylo možné propagandisticky využít. Současně bylo třeba „kout železo, dokud bylo žhavé“. Po skupinovém letu tří Sojuzů-6, -7 a -8, jež se uskutečnil v říjnu toho roku, a jenž měl být propagandou využit coby další ukázka „orbitálního komplexu“ (byť se hlavní cíl – tedy spojení dvou lodí – nezdařil, a i v případě úspěchu by do plnohodnotné stanice mělo soulodí Sojuzů z různých důvodů velmi daleko) by skutečná stanice byla logickým krokem a potvrdila by zájem SSSR o nízký orbit. A v neposlední řadě Ustinova v rozhodování vedla animozita vůči Čelomějovi. Tito dva muži se neměli příliš v lásce, Ustinovovi se nelíbilo, že Čeloměj obratnou politikou často dosahoval svých cílů za jeho zády a tady se nabízela ideální příležitost, jak dát Čelomějovi výchovnou lekci.

Podle spiklenců bylo možné stanici s pracovním označením DOS-7K („Долговременная орбитальная станция – dlouhodobá orbitální stanice“, označení 7K znamenalo, že se o dopravu kosmonautů na stanici postará loď 7K, tedy zástupce řady známé jako Sojuz) v případě požehnání „shora“ vypustit přibližně do jednoho roku, maximálně do 18 měsíců, přičemž lunární program N1-L3 by nebyl ohrožen. Spiklenci sice velmi dobře věděli, že není možné, aby lunární program zůstal nedotčen, nicméně ve vzduchu byl cítit rostoucí odpor funkcionářů vůči obrovským výdajům, jež program představoval. Ustinov svým rozhodnutím spiklenecký vabank podpořil. Pro konspirátory byl jeho vstřícný přístup do jisté míry překvapením, ovšem z důvodů jmenovaných výše je zřejmé, že vedení vlastně na podobnou iniciativu čekalo. Navíc už v říjnu generální tajemník KSSS a de facto vládce Sovětského svazu Leonid Brežněv během oslav letu „Trojky“ (tedy už zmíněných Sojuzů-6, -7 a -8) prohlásil, že kosmický program Sovětského svazu má velmi široký záběr a že při jeho rozvoji jde Sovětský svaz „vlastní cestou“ a vše probíhá „konzistentně a usilovně“. Brežněv tak reagoval na úspěch USA v závodě o Měsíc a jeho slova se posléze stala úhelným kamenem popírání existence sovětského lunárního pilotovaného programu. Program orbitálních stanic se do tohoto scénáře velmi dobře hodil.

Po několika hodinách byla schůzka ukončena s tím, že se projektu stanice DOS dostane veškeré podpory ministerstev i centrální vojensko-průmyslové komise. Do konce ledna měly být vydány příslušné vládní dekrety a připraven všeobecný projekt.

V dalších dnech a týdnech probíhala jednání v rámci CKBEM i CKBM. Mišin, ač neochotně, byl nucen program DOS akceptovat, přestože zpočátku během porad v CKBEM vyhrožoval: „Jestli uvidím, že se DOSem zabývá někdo jiný krom těchto dvou (myšleno Feoktistov a Bušujev), okamžitě ho pošlu do pekel!“ Nakonec mu však nezbylo, než sklonit hlavu před přáním politbyra.

Jednání s Čelomějem se Ustinov elegantně vyhnul tím, že oslovil přímo šéfa Chruničevova závodu ve Filách Viktora Bugajského. Přestože Čeloměj byl, stejně jako Mišin, na nejvyšší míru rozzuřen jednáním za jeho zády, alespoň malou útěchu mohl najít ve faktu, že jeho program Almaz nebyl ukončen, naopak – byla mu přiřazena vyšší priorita než doposud. Pro vedení země byla totiž konstelace, během níž byly vyvíjeny dva typy stanic současně, velmi příhodná. Stanice DOS měla, coby civilní projekt, přesvědčit světové mínění o mírumilovných snahách Sovětského svazu. Pod zástěrkou tohoto programu pak mohl fungovat program Almaz s čistě vojenskými úkoly, přičemž díky stanicím DOS se vyhne přílišné pozornosti.

Vedoucím projektu DOS-7K byl ustanoven mladý a ambiciozní čtyřiatřicetiletý Jurij Semjonov, jenž si vydobyl ostruhy v programech 7K-OK (Sojuz) a L1 (program pro oblet Měsíce). Jmenování ambiciozního a úspěšného konstruktéra a manažera předznamenalo jeho hvězdnou kariéru, na jejímž konci se na přelomu osmdesátých a devadesátých let ocitnul v křesle generálního konstruktéra a později generálního ředitele NPO Eněrgija.

9. února 1970 byl vydán dekret č. 105-41 Centrální komise a Rady ministrů, který nařizoval administrativní převedení veškeré dokumentace a čtyř dosud dokončených trupů stanic Almaz pod hlavičku projektu DOS. Program se mohl rozběhnout a cesta k první orbitální stanici světa byla volná…

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

http://www.robinsonlibrary.com/technology/motor/astronautics/manned/graphics/salyut6.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Noordung_space_station.jpg
http://ourairports.biz/img/1244/image032_0.jpg
http://mykosmos.ru/wp-content/uploads/2016/01/tks.jpg (kredit: Novosti kosmonavtiki)
http://spacerockethistory.com/wp-content/uploads/2015/01/Dmitri_Ustinov.jpg

Sága jménem Saljut - 1. díl, 2.7 out of 5 based on 72 ratings
Pin It
(Visited 4 030 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.7/5 (72 votes cast)
(Visited 4 030 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


60 komentářů ke článku “Sága jménem Saljut – 1. díl”

  1. Rudolf Šíma napsal:

    Hurá! Už mi nějaký seriál z „dřevních dob“ orbitálních stanic chyběl. Doba se mi tehdy jevila šedivá až hnusná a kosmonautům jsem ten „kriminál na orbitě“ nezáviděl. Dnes si o tom dobrodružství rád nechám vyprávět. Článek má pokračování. Co si přát víc?! Díky.
    P.S. To už jsou opravdu dostupné takhle detailní informace o zákulisí sovětského výzkumu? Asi pořád žiju v zajetí sedmdesátek. 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, jsem moc rád, že jsem mohl zpracovat i tohle téma. Saljuty, zejména poslední dva, byly opravdu „tažnými koňmi“ a pomohly nám k tomu, abychom se usídlili na orbitu trvale.
      Ty zdroje jsou dostupné vcelku jednoduše, jen je dobré alespoň trochu ovládat azbuku (i když se něco dá najít i v angličtině). 😉

  2. Štěpán Krňanský napsal:

    Diky za dalsi super clanek! Uz nevim jak Vas vic chvalit 🙂

  3. Radoslav Packa napsal:

    Tak toto bude dobré, už sa teším na pokračovanie!

  4. Vlastimil Holoubek napsal:

    Díky za ságu.
    Doufám, že to bude dlouhý (!) příběh, plný neznámých
    nebo zapomenutých podrobností z dob dávno minulých.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Rádo se stalo.
      Dlouhé to bude, momentálně píšu 11. díl a jsem teprve uprostřed fungování Saljutu 6… 🙂

      • vedator napsal:

        Musim, opat, zlozit, pomyselny, klobuk z hlavy…. nemohlo by tych casti byt menej a boli dlhsie?? 😀 😀 😀

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Díky!
          Co se týče délky – každému vyhovuje něco jiného, kdysi tady na toto téma proběhla debata a všichni se nakonec shodli, že se neshodnou. Z mého hlediska je to optimální délka, protože tak mohou články tvořit relativně kompaktní a uzavřené celky a navíc, přestože mám trochu náskok, psaní zabírá hodně času a delší články každý týden by se stíhaly hodně těžko (tedy pokud někdo nechce platit moje složenky, abych nemusel chodit do práce a mohl psát „furt pryč“ :-D).

        • Vlastimil Pospíchal napsal:

          Mně naopak tato délka článku zcela vyhovuje. Delší článek bych musel číst na více etap, pokud bych z něj chtěl něco mít.

        • Červ napsal:

          Nechme délku na autorovi a těšme se z jeho práce….
          Díky!

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Díky moc! 😉

        • Radim napsal:

          Knížka by to vyřešila…

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Ohledně knížky jsem velmi skeptický. Vydat ji normálně by nešlo, protože tohle je fakt už dost specializované téma, čili by se to případnému nakladateli nerentovalo. Svépomocí – sice hezké, ale opět nákladné, navíc vyžaduje čas, který při nejlepší vůli nemám. Překlopit seriál do e-booku – tohle dnes zvládne každý, takže by to bylo zbytečné. Holt to i nadále bude seriál s cca 3 000 slov na díl. 🙂

  5. Honza napsal:

    Hurá, další seriál od OŠ, zase se můžu těšit na úterý! Moc děkuji a těším se na další díly!

  6. Michael Voplatka napsal:

    Naprostá paráda! Netřeba víc dodávat.

  7. Petr Hájek napsal:

    Paráda!!!!!!!!

  8. ptpc napsal:

    Pripájam sa k predpisateľom – článok je vynikajúci!
    Ako sa vlastne všetky tvoje články…

  9. maro napsal:

    Tak to je fakt krásně naservírovaná historie.
    Je zajímavé jak ten ruský program fungoval jako jedna firma, ve které jsou určité týmy rivalů, které „bojují“ o lidské a materiální zdroje za své projekty, a které jsou i v závislosti na manažerských schopnostech svých „team-leaderů“ úměrně úspěšné či neúspěšné.
    Hned mi naskočila krásná paralela poměrů uvnitř firmy Apple, kdy Steve Jobs tlačil vývoj počítače McIntosh, který byl přímou konkurencí jiného počítače té samé firmy – Lisa. Lisa byl skvělý počítač na kterém makal Wozniak se svým mikromanagementem (tady je to Čelomej), ovšem Jobs se svým druhým „McIntosh“ teamem fungovali jako jednotka bojující za svůj projekt, přetahující lidi a odsávající firemní zdroje. Dokonce se hrubě vyčleňovali proti ostatním jako „ti lepší“, měli dokonce i svou pirátskou vlajku :). A zase je tu nejvyšší manager s rozhledem (Ustinov), který vidí problémy různých týmů a je schopen odhadnout, od koho se reálných výsledků dočká a kde to naopak bude problém a podle toho ty zdroje rozdělí.
    A kdo v obou případech vyhrál, je hned jasné. Ten odvážný, dávající prostor a víc volnosti schopným lidem, ale současně pes na termíny a kvalitu výsledku, místo toho, aby musel všechno dopodrobna udělat sám (i když na to samozřejmě ty schopnosti měl). Tedy Koroljov a Jobs. A poraženými byli „mistři“ mikromanagementu a současně superodborníci, tedy Čelomej a Wozniak.
    Svět je pořád a všude stejný.
    (P.S. Kniha Walter Isaacson: Steve Jobs. Těch 600 stran životopisu fakt stojí za to)

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za pochvalu i za Vaši paralelu. Přestože se v dějinách IT vůbec nevyznám, zní to velmi zajímavě. Kdybych tak měl čas na to, abych si ten životopis přečetl…

    • Radim napsal:

      Srovnávat, či dokonce hledat, neřku-li rovnou vidět, paralely mezi americkou firmou a Sovětským Svazem, to teda chce opravdu mimořádnou dávku „fantazie“…

      • Ondřej Šamárek napsal:

        Tady se nesrovnávají instituce, ale manažerské styly. 😉

        • Radim napsal:

          Tak pro ty to platí tím tuplem. Víc se lišit snad ani nemohou. Právě rozdíl mezi ruským a americkým stylem řízení byl jedním z důvodů, proč Američané na Měsíc doletěli a Rusové ne (teď nevím jestli jsem tenhle závěr četl u Pacnera nebo Toufara)

      • maro napsal:

        Je to jen otázka schopnosti generalizace. Určitě lze podobné příklady nalézt třeba v NASA, kdejaké české společnosti, nebo třeba i opičí tlupě obléhající prostor kolem nějakého indického chrámu. A až tu jednou bude robotická civilizace, bude to tam někde třeba zase podobné. Osoby a obsazení se mění, role, strategie a výsledky zůstávají.

        • Radim napsal:

          Asi ano, protože tenhle komentář nemá se zobecňováním nic společného. Děláte přesně opak, analyzujete, rozebíráte na jednotlivé prvky. A navíc výsledek je „přání otcem myšlenky“ – chci tam vidět podobnosti, tak je tam prostě vidím a pod povrch moc nekoukám…

        • maro napsal:

          Tady se neřeší výkonnost společenských systémů, ale způsob řízení jednotlivých manažerů. A takovej Koroljov byl zatraceně dobrej manažer, a takový se zorientuje a má výsledky. A je jedno jestli v ruské, německé nebo americké firmě či instituci. Možná, že v té americké rozvinuté firmě by toho jen stihl udělat víc. A takovej Wozniak byl zas mizernej manažer (Lisa byl marketingový propadák) a zas je úplně jedno kde.
          Takže se moc nečilte, když vám, jen podle vašich vznětlivých myšlenkových procesů, někdo šahá na modlu.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Zkusme prosím debatu udržet v racionální rovině. Nevýhodou psaných diskusí je to, že člověk často nedokáže rozklíčovat emocionální náboj v příspěvcích jiných lidí. Zdržme se proto odsudků ad hominem, pokud má protistrana jiný názor. Díky!

        • Spytihněv napsal:

          Myslím, že Radimovi křivdíte. Podle toho, co píše, mu o žádnou modlu nejde. A musím říci, že mu neprosto rozumím a souhlasím s ním. To je vše, co jsem k tomu chtěl podotknout.

        • maro napsal:

          Omlouvám se za poslední větu s „ad hominem“. Ta tam fakt být neměla.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Dobrý, jsem rád, že se emoce uklidnily. 😉

  10. AndroidForum.cz napsal:

    Ahoj, s tím největším konvenčním výbuchem by mne to zajímalo. Doteď jsem si myslel že největší výbuch byl ten Halifaxský výbuch viz wiki: https://cs.wikipedia.org/wiki/Halifaxsk%C3%BD_v%C3%BDbuch
    ten měl cca 3kilotuny TNT (tedy cca 20% prvního atomového výbuchu) je někde uvedeno kolik měl kilotun TNT ten výbuch měsíční rakety ?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Ona wiki není úplně spolehlivým zdrojem informací a může se dokonce lišit i v rámci jazykových mutací. Nicméně podle ní není ani výbuch v Halifaxu největší konvenční explozí vůbec – se 4 kT je na prvním místě test „Minor Scale“, Halifax měl podle wiki 2,9 kT. N-1 se dle wiki poroučela se silou 1 kT, ovšem odhady se v případě této exploze u jiných zdrojů různí od 1 kT do 4 kT. Je fakt, že je těžké určit sílu výbuchu v takovýchto případech, takže tu větu upravím. Díky za upozornění! 😉

  11. Helena napsal:

    Připojím se k ostatním, protože takový seriál tu jednoznačně chyběl. Děkuji za něj a už se těším na další zajímavý díl!

  12. Milan Bačík napsal:

    Velmi čtivě napsáno, přidávám se k řadě děkujících 🙂

  13. Kamil Remeš napsal:

    Prostě boží článek !!!

  14. Nemo napsal:

    Děkuji za další zajímavé čtení. Je zvláštní sledovat to spletité dění a rozkrývat zákulisní praktiky a hry. Moc se těším na pokračování.:) Díky.

  15. Cateye napsal:

    Tato kašna a články pana Šamárka jsou ozdobou Kosmonautix.cz! 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Nejsem si úplně jistý, co je tou kašnou. Budu ale drze předpokládat, že je to něco pozitivního. 😀
      Moc děkuji za pochvalu!

Zanechte komentář