Kosmotýdeník 229 (30.1. – 5.2.)

Za námi je dalších sedm dní historie lidstva a s nimi i sedm dní vědeckého zkoumání a kosmického výzkumu. Kosmotýdeník se nyní na těchto sedm dní ohlédne a přinese vám zajímavé informace, které se nedostaly mezi běžné články vycházející na Kosmonautixu. Dnes se podíváme velmi netradičně na problémy jedné lanovky v Alpách. Abychom se vrátili do vesmíru, prozkoumáme osamocenou horu na trpasličí planetě Ceres a pokusíme se najít její dávné horské společnice. To a další drobné informace naleznete uvnitř článku. Přeji vám dobré čtení a hezkou neděli.

Lanovka sledovaná z vesmíru

V dnešním hlavním článku Kosmotýdeníku se netradičně vypravíme do Alp. Naším hlavním zájmem bude největší alpský a největší evropský údolní ledovec. Aletschský ledovec stejně jako většina zbylých pozemských ledovců rychle taje. Tento fakt s sebou nese mnoho změn, které je třeba řešit a přizpůsobovat se jim. My se nebudeme věnovat přímo ledovci, ale spíše místům, kde už ledovec není. Odhalené skalní stěny a podloží ledovce se hýbou. To ovlivňuje místní turistické trasy, i zmíněnou lanovku. Se sledováním těchto změn nastupuje na pomoc ESA a její environmentální satelit Sentinel-1.

Aletschský ledovec

Aletschský ledovec
Zdroj: http://www.esa.int/

Ještě se podívejme na zmíněný ledovec. Ten se nachází ve Švýcarsku a má rozlohu 84 kilometrů čtverečních. Dosahuje délky 26 kilometrů. Tyto úctyhodné údaje však musíme postavit do kontrastu se skutečností, že díky globální změně klimatu je dnes rozsah ledovce asi jen 30% oproti stavu v roce 1880. Ledovec taje po celé dvacáté století, ale rapidní nárůst rychlosti zaznamenal v posledních čtyřiceti letech. I přes tuto skutečnost stále váže asi 4,1 % pitné vody dostupné v Evropě. S tím, jak se poslední roky zrychluje jeho tání, dochází k rychlému nadlehčování okolního podloží, které má velmi málo času se přizpůsobit tomu, že tisíce tun ledu jsou najednou po několika tisících letech stálého tlaku pryč. Dochází tak k drobným otřesům, vytváření trhlin v horninách a zejména k těžko odhadnutelným sesuvům půdy. A to je již úkol, kterým se zabýval zmíněný satelit Sentinel-1.

Již v roce 2013 byla jihovýchodně od současného čela ledovce rozmístěna sada geofyzikálních přístrojů, které měly zaznamenávat pohyby podloží a okolních svahů. Oblastí o ploše asi dvou kilometrů čtverečních prochází několik turistických tras a po úbočí stoupá lanovka. Bylo nutné si vytvořit přehled o tom, jak je celé údolí stabilní. Již dříve byly zaznamenány poruchy na sloupech lanovky a bylo nutné je zpevňovat. Samotná konečná stanice lanovky je pak po nejnovějším zásahu zase schopná se přizpůsobovat postupnému klesání tak, jak tají horní vrstvy ledovce, na kterých je postavená.

Terénní změny v okolí Aletschského ledovce očima družice Sentinel 1

Terénní změny v okolí Aletschského ledovce očima družice Sentinel 1
Zdroj: http://www.esa.int/

Nicméně z pohledu ze země není zcela jasné, kde všude by záznamové geofyzikální přístroje měly být rozmístěny. Bylo potřeba provést výškový výzkum, a když už z výšky, tak rovnou z orbitální dráhy. Celou spolupráci urychlilo i výrazné zrychlení pohybů okolních svahů, které bylo zaznamenáno v období od září do října 2016. Již předtím však Sentinel prováděl snímkování oblasti. Satelit nese radar, který sleduje povrch a zaznamenává všechny změny, které nastaly mezi jednotlivými přelety. Dokáže tak odhalit změnu polohy povrchu a rychlost této změny. Z těchto dat se pak dá odvodit, kde svah ujíždí nejrychleji. Přelety nad danou oblastí satelit prováděl každých 6–12 dní.

Výhodu pak je, že ESA poskytuje takzvanou síť GEP, která umožňuje externím zájemcům nahlédnout do geofyzikálních dat získaných z evropských environmentálních satelitů. Tato data ukázala, kde je potřeba zřídit další pozorovací stanoviště pozemních přístrojů a kde hrozí nejaktuálnější sesuvy půdy. V návaznosti na to bude třeba přijmout některá opatření, která budou znamenat drobné změny ve vedení turistických tras, či opětovné zpevnění sloupů lanové dráhy. Jedná se o další příklad prospěšného využití kosmické techniky pro řešení pozemských problémů.

Záhada vysoké hory na Ceres má možné řešení

V roce 2015 zaznamenala sonda Dawn neobvyklý útvar na povrchu trpasličí planety Ceres, ke které právě přilétala. Těleso o průměru 950 kilometrů mělo na svém povrchu světlou a značně vysokou horu pojmenovanou Ahuna. Samotná výška čtyř kilometrů však nebyla tak překvapivá, jako skutečnost, že na celé trpasličí planetě je jen ona jedna hora. To samozřejmě dráždilo vědce a volalo po podrobnějším průzkumu. Dnes se zdá, že záhada je možná vyřešena. Ahuna totiž nemusela být jediná.

Ahuna Mons na Ceres

Ahuna Mons na Ceres
Zdroj: http://www.space.com/

Vědci totiž vytvořili simulaci, která měla ukázat, jak se chová materiál, ze kterého je Ahuna tvořena, po dlouhou dobu vystavený na povrchu trpasličí planety. Došli k závěru, že v minulosti mohlo být takových hor na povrchu více, ale v průběhu času zmizely. Jak zmizely, ptáte se? Jednoduše, zmizely svoji viskózní elasticitou.

Viskózní elasticita je proces, při kterém málo pevný a spíše tekutý materiál postupně odtéká směrem dolů. Krásný příklad známe ze svých domovů. Kdybychom měli po dlouhou dobu možnost sledovat stav svých okenních tabulek, tak bychom zjistili, že v průběhu i pár staletí tabulky pomalu stékají tam, kam je táhne gravitace. Dole by okenní tabulka byla silnější, než nahoře. Podobný příklad pak můžeme použit na hory na trpasličí planetě Ceres.

Zatímco na Zemi nám hory mizí erozí a i tak vydrží poměrně dlouho, protože jsou tvořeny skálami a pevnými horninami, na Ceres je to jiné. Ahuna je ze 40% tvořená vodou. Tuto horu totiž nevytvořily standardní geologické procesy, které známe ze Země, ale byla tvořena kryovulkanismem, tedy směsí vodního ledu a podchlazených plynů, které vytékaly na povrch. A vzhledem k této skutečnosti může hora postupně odtékat a odtávat jako kopeček zmrzliny až zmizí. Samozřejmě, pokud na to má dost času.

Ahuna Mons

Ahuna Mons
Zdroj: http://images.spaceref.com/

Simulace prozradily, že materiál, který tvoří Ahuna Mons by potřeboval jeden milion let, aby odtekl tak, že by se případná hora snížila o 10 až 50 metrů. A taková doba je už dostačující, aby po stovkách milionů let, zmizely z povrchu trpasličí planety případné sestřičky dnešní osamocené Ahuna mons.

A jak je možné, že stále pozorujeme Ahuna Mons? Ta je totiž stará jen pouhých 200 milionů let a tak se zdá, že na své roztečení se, neměla dostatek času. Úkolem vědeckého týmu sondy Dawn teď bude také pátrat po stopách těchto bývalých kryovulkánů, které vlivem času roztály. Nabízí se i zpětný pohled na již prozkoumané světy, kde by kryovulkanismus mohl probíhat a přehodnocení dat na nich nasbíraných.

Kosmický přehled týdne:

Sedmý zásobovací let v podání společnosti Orbital ATK by měl nově proběhnout 19. března. Zajímavostí tohoto letu je, že loď Cygnus opět usedne na raketu Atlas 5 místo Antaresu.

Čína oznámila, že nejpozději v roce 2018 využije svou těžkotonážní raketu Dlouhý pohod 5B k vynesení návratové kabiny nové kosmické lodi. Při této zkoušce se bude ověřovat především tepelný štít nové lodi. Raketa Dlouhý pochod 5B je variantou nosiče Dlouhý pochod 5. Zatímco „Pětka“ vynáší náklady na GTO, 5B nemá horní stupeň a vynáší náklady na LEO, tedy na nízkou oběžnou dráhu.

Snímkovací satelit WorldView 4 úspěšně prošel všemi aktivačními a kalibračními procesy na oběžné dráze a je připraven vstoupit do ostrého provozu. Při této příležitosti vydala firma DigitalGlobe, která síť WorldView provozuje, fotku ze startu rakety Atlas V s WorldView 4. Snímek pořídil z oběžné dráhy satelit WorldView 2.

Listopadový start rakety Atlas V s družicí WorldView 4 vyfocený družicí WorldView 2

Listopadový start rakety Atlas V s družicí WorldView 4 vyfocený družicí WorldView 2
Zdroj: http://spaceflightnow.com/

Přehled z Kosmonautixu:

Ještě v neděli odpoledne jsme se věnovali otazníkům, které se točily kolem dalšího startu rakety Falcon 9. Pondělí jsme Vám zkusili zpříjemnit již desátou várkou fotek z ISS od Thomase Pesqueta. Už v únoru se rozhodne, zda sonda Juno zkrátí svou oběžnou dráhu a v dalších dnech čeká bonusová práce i na sondu OSIRIS-REx. Nenudí se ani sonda Cassini, která prolétá blízko saturnových prstenců. V Evropě finišují přípravy družice Aeolus, která má provést revoluci v měření vzdušných proudů, v Texasu zase proběhl zkušební zážeh prvního stupně Falconu 9, který bude jako první použitý opakovaně. Nástupce ISS bude potřebovat přechodovou komoru – podívali jsme se tedy na její možnou podobu. První stupeň Falconu 9, který se dočká znovupoužití dorazil na kosmodrom. Osobní zážitek nenahradí nic a platí to i v případě startu rakety. Jaké to je, když jste svědky návratu SpaceX do služby? SpaceX ve spolupráci s NASA řeší, jak zabránit vzniku prasklin na lopatkách turbočerpadel motorů Merlin. Evropa představila nového astronauta a mohli jsme se pokochat fotkami nového čínského kosmodromu z nadhledu.

Snímek týdne:

V rámci aktuálního snímku týdne se vypravíme na Mars. Sonda MRO zde díky kameře HiRISE vyfotografovala velmi zajímavý svah kráteru, který v nečekaných detailech zaznamenává svahové sesuvy. Ty mohou být tvořeny buďto poruchami marsovské půdy, táním oxidu uhličitého, nebo tající vodou, která rozrušuje svah a ujíždí po něm směrem dolů.

Tyto sesuvy můžeme rozčlenit do dvou částí. V té horní je vidět vroubkované údolí, nebo rokle kam se sbíhají menší okrajové údolíčka. Materiál, který není v rokli, je pak samozřejmě v druhé části, kde jsou sedimenty ze sesuvů. Zajímavé jsou taky barvy. Červená představuje písčitý povrch Marsu, zatímco tmavě modrá zase původní podloží. Nutno podotknout, že barvy nejsou takto výrazné, zvýrazněné jsou kvůli rozlišení různých materiálů.

Snímek ze sondy MRO

Snímek ze sondy MRO
Zdroj: https://lh3.googleusercontent.com

Video týdne:

V dnešním videu týdne se podíváme na misi, o které se zatím příliš nemluví, byť si svým významem zaslouží větší pozornost. Řeč je o evropsko-japonské misi BepiColombo, která se v roce 2018 vydá k Merkuru, aby prozkoumala jeho magnetické pole i vnitřní strukturu. Evropská kosmická agentura tento týden prezentovala povedené video, které ukazuje aktuální stav této smělé mise.

Zdroje informací:
https://geohazards-tep.eo.esa.int/
http://www.esa.int/
http://www.space.com/

Zdroje obrázků:
http://space.skyrocket.de/img_sat/sentinel-1__1.jpg
https://lh3.googleusercontent.com/…qWwLoOHDL0zbJt63S2vTkrsCs-mRGlqA=s0
http://www.esa.int/…/aletsch_glacier/16797282-2-eng-GB/Aletsch_Glacier.png
http://www.esa.int/…/16797319-1-eng-GB/Moosfluh_slope_instability.jpg
http://www.space.com/…View.jpg?interpolation=lanczos-none&downsize=*:1400
http://spaceflightnow.com/…/C3w0K8AWIAQsgKJ.jpg-large-1024×683.jpeg
http://images.spaceref.com/news/2016/ooPIA20348.jpg

Kosmotýdeník 229 (30.1. - 5.2.), 2.5 out of 5 based on 30 ratings
Pin It
(Visited 1 517 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (30 votes cast)
(Visited 1 517 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


6 komentářů ke článku “Kosmotýdeník 229 (30.1. – 5.2.)”

  1. Kamil napsal:

    To pod odtátí tohohle ledovce objevili středověkou vesnici?

    • Dušan Majer napsal:

      Středověkou vesnici? Proč?

    • Lukáš Houška napsal:

      Pod tímto ledovcem nemohla být nalezena středověká vesnice. I když byl v osmnáctém století krátkodobě menší, stále byl o 60% větší než dnes. Ledovec je navíc velmi starý, pamatuje pravděpodobně dvě doby ledové, přičemž svého posledního maxima dosáhl před 11 tisíci lety.

  2. Peter napsal:

    Anglická stránka wikipedie o skle (https://en.wikipedia.org/wiki/Glass#Behavior_of_antique_glass) uvádza, že známe tvrdenie o tečení okenných tabúľ je nepravdivé. Každopádne informácie o tečení hôr na Ceres aj na Zemi sú veľmi zaujímavé, ďakujem!

    • Martin Gembec napsal:

      Je to tak, dřívější výrobci skla neměli takové technologie a výsledkem jsou tabulky tlustší dole – logicky je upevňovali blíže těžší části směrem dolů. Z toho vznikla pověra, že sklo teče. Byl bych v tomto tedy opatrný, i když se to srovnání se sklem nabízí – kdoví, zda by po miliónech let skutečně trochu neteklo, ono je to s ním na hraně.

    • Lukáš Houška napsal:

      Tak to je pro mne ovšem novinky. Moc díky za vyvrácení tohoto krásného dogmatu, který jsem považoval za jednu z nejstarších „skorovědeckých“ informací, kterou jsem měl už od dětství 🙂
      S dovolením tam tu poznámku nechám, přeci jen dokresluje to, jak to funguje a v řádech milionů let by mohlo téct leccos. Podstatné je, že takhle v diskuzi je pak ukázáno, že s tím sklem to není tak úplně pravda 🙂

Zanechte komentář