Sedm dní s Johnem Glennem – den šestý

John Glenn slovy Johna Glenna
„Nikdy jsem neplánoval napsat knihu. … Jenže lidé se začali právě po knize, kterou jsem nikdy nechtěl napsat, ptát. … Nakonec jsem dospěl k názoru, že Annie a já máme skoro osmdesát let a že jsme zažili třetinu historie naší země. Měli jsme čest projít namáhavé i triumfální doby, stejně jako se měli možnost setkat s mnoha významnými postavami. Když jsem nad tím přemýšlel, musel jsem připustit, že přece jen máme co říci.“ Stejně jako úvod, tak i následující pasáže jsou přeložené z knihy Johna Glenna napsané společně s Nickem Taylorem a pojmenované „John Glenn – A Memoir“ (Bantam Book 1999). Aneb John Glenn slovy Johna Glenna. „Nikdo netušil, jaká vlastně budou kritéria [pro výběr astronautů]. Ve skutečnosti NASA původně plánovala veřejný konkurz, do něhož by se přihlásili nejen piloti, ale kdokoliv, kdo se věnuje náročné a nebezpečné práci jako je služba na ponorkách, polární průzkum, horolezectví nebo hloubkové potápění. Jediné, co se mi podařilo zjistit, že bude nějaký limit na věk, hmotnost, výšku a vzdělání.

Příprava lodi Mercury Friendship 7 v legendárním hangáru S na mysu Canaveral.

Příprava lodi Mercury Friendship 7 v legendárním hangáru S na mysu Canaveral.
Foto NASA

Rozhodl jsem se, že až bude výzva zveřejněna, musím být připravený. Najednou tady přede mnou bylo něco vědecký zajímavé a zároveň něco, co představovalo logické prodloužení toho, co jsem dělal a dělal dobře, po celý svůj dospělý život. Byla by to příjemná změna od mé úřednické práce. A možná mě to i pomůže v kariéře mariňáka a dokope mě k tomu, abych se osobně posunul.

Hraniční věk měl být 39 let. Neměl jsem samozřejmě šanci změnit datum svého narození, ale ještě mi několik let zbývalo. Ze svých rozhovorů s techniky firmy McDonnell jsem také věděl, že bude muset být nějaký limit na hmotnost a výšku, protože kapsle bude velmi malých rozměrů. Genetické propozice, které jsem měl po svém otci, mě ovšem předurčovaly k nadváze. Díky úřednické práci, neustálému sezení v autě a absenci cvičení jsem se v té době nafoukl až na svalů nemajících 208 liber (94 kg) při výšce pět-jedenáct (pět stop a jedenáct palců, tedy 180 cm – pozn. překladatele). A to bylo trochu moc. Začal jsem držet dietu a tvrdě cvičit. Běhal jsem, plaval jsem, skákal přes švihadlo, řádil na trampolíně a hrál si s činkami. Mým cílem bylo dostat se na 178 liber (81 kg) nebo raději méně. Kamarád Tom Miller dřel se mnou. Tvrdil, že to nikdy nedám, ale dokázal jsem to.

Právě se starým dobrým kamarádem Tomem jsem pak v rozporu s tím, jak je líčena další část příběhu. Výškový limit pro budoucí kosmické cestovatele měl být pět-jedenáct a já se do něj přesně vešel. Tom ale roky tvrdil, že jsem měl přesně šest stop (183 cm) a že jsem každou noc [před měřením] skákal dvě hodiny s balíkem encyklopedií na hlavě, abych se krapet zmenšil. A dokonce jsem se prý při měření hrbil, abych se do limitu vešel. Jak na to všechno přišel, netuším. Pokud chtěl říct, že jsem byl ochoten udělat prakticky cokoliv, abych výběrem prošel, tak nebyl daleko od pravdy. … Ale myslím, že si jen chtěl vystřelit z novinářů, kteří ho nakonec vzali vážně.“

Zařízení MASTIF.

Zařízení MASTIF.
Foto NASA

„V únoru 1960 jsme končili první rok výcviku, když vědci z NASA přišli s dalším možným problém „co by, kdyby“. Chtěli vědět, jak budeme reagovat ve chvíli, kdy se nám kosmická loď na oběžné dráze roztočí mimo kontrolu.

To mohlo být způsobeno jedním nebo více zaseklými motory, které by divoce roztočily loď v některé ze tří os. „Roll“ byl manévr pohybu lodi do stran. „Pitch“ byla pozice přídě, a to nahoru nebo dolů. A „Yaw“ představovalo pohyb kolem vertikální osy. Ve své charakteristické snaze zjistit, jak bychom byli zasaženi a jak bychom reagovali na každou potenciální nebezpečnou situaci, chtěli vědci zjistit naše možnosti řízení a oslabení schopností v takovémto případě.¨

Inženýři firmy Goodrich berou Glennovi míru na skafandr. Na prsou má nápis „pokud najdete, vraťte [do] NASA“.

Inženýři firmy Goodrich berou Glennovi míru na skafandr. Na prsou má nápis „pokud najdete, vraťte [do] NASA“.
Foto Goodrich Corporation

Laboratoř letového pohonu v Lewisově výzkumném středisku NASA v Clevelandu navrhla výtečný stroj pro tento úkol. Byl to MASTIF: Multi-Axis Space Training Inertial Facility. MASTIF měl asi šest metrů. Kombinoval naklánění ve třech osách, přičemž jednotlivá naklánění byla umístěna v sobě. Zařízení tak vypadalo jako spojené kostry globů. A v jejich středu byl kokpit. Jakmile jste si do něj sedli, mohli jste být dle vůle programátorů MASTIFu uvedeni do jednoho (roll, pitch nebo yaw), dvou nebo dokonce všech tří pohybů najednou.

Seděli jsme pevně připoutaní a hleděli na panel, který obsahoval osm přístrojů. Pevně jsme drželi ruční ovladač pohybu ve všech třech osách. Obsluha uvedla stroj do pohybu: a jakmile se rozjel, pokračoval v pohybu setrvačností. Pak bylo na astronautovi, aby jej dostal pod kontrolu a zastavil. Pohyb ovladače řídil vyfukování tryskami stlačeného vzduchu z tlakových nádob, a to s podobnou silou, jakou budeme mít k dispozici na lodi Mercury.

Začali s pomalým cvičením v jedné ose. To bylo snadné: stačilo se soustředit na přístroje a použít ruční ovladač k zastavení nežádoucí rotace. Jakmile jste ale jednu osu bezpečně zvládli, technici na vás vytasili rotaci ve dvou osách. A nakonec i ve všech třech najednou. I když byla tato rotace pomalá, nebylo to vůbec jednoduché. Jenže oni rychlost zvyšovali až do okamžiku, kdy jste měli pocit, že je ovladač nabitý elektřinou a vy se jej prostě nemůžete pustit.

Když náš výcvik vrcholil, museli jsme zvládat třicet otáček za minutu ve všech třech osách současně. To byla jízda! A bylo třeba tu rotaci dostat pod kontrolu, protože jinak by mohl mít člověk docela špatný den. Za zařízení jsme vystupovali potácející se a následně se svalili na vedlestojící lůžko. Trvalo dobrou půl hodinu, než se celý svět přestal točit.“

Zaměstnanci hotelu Holiday Inn s dortem v podobě lodi Mercury.

Zaměstnanci hotelu Holiday Inn s dortem v podobě lodi Mercury.
Foto archiv autora

„Jedním z těch, kdo sledoval odklady [mého letu] s velkou nervozitou, byl jistý Henri Landwirth. Tenkrát jsem to nevěděl, protože se snažil, aby vše proběhlo v naprostém utajení, ale Henri se rozhodl, že můj let oslaví největším dortem na světě. Chtěl ho veřejně ukázat až poté, co se vrátím z oběžné dráhy.

Henriho dort byl monstrózní. Byl věrnou napodobeninou lodi Mercury vyvedenou v neuvěřitelných detailech včetně nápisu Friendship 7 na boku. Nikdo mimo NASA a moji rodinu netušil, jak se loď bude jmenovat, ale Henri nějakým způsobem dokázal obejít bezpečnostní opatření a získat fotku lodi, kterou pak při práci použili jeho pekaři. Dort musel být upečený po částech a následně sestavený mimo kuchyni hotelu Holiday Inn, protože její dveře byly pouze tři stopy široké. Hotový dort vážil 900 liber (přes 400 kg). Dal jej na náklaďák, který chtěl použít k převezení dortu na mys Canaveral po mém návratu.

Jenže byl problém: Henri měl upečený a hotový dort, ale pořád neměl let, který by oslavil. Musel vybavit pronajatý náklaďák klimatizací a generátorem, který pak běžel dnem i nocí na parkovišti před motelem, aby se dort neroztekl.“

Více než 400 kg těžký dort v podobě lodi Mercury po úspěšném Glennově letu na mysu Canaveral.

Více než 400 kg těžký dort v podobě lodi Mercury po úspěšném Glennově letu na mysu Canaveral.
Foto archiv autora

„Cesta na Šalamounovy ostrovy (v roce 1978 – pozn. překladatele) vedla přes Port Moresby na Papui Nové Guineji, kde jsme měli den volna a mimořádnou možnost navštívit odlehlou vesnici. Cestovali jsme malým letadlem do Popondetta a odtud pokračovali do vnitrozemského města Sila. Z nemožně krátké a ještě se svažující přistávací dráhy jsme vyrazili na pochod džunglí do Numby, což je místo tak izolované, že bylo objeveno misionáři teprve před nějakými sedmnácti lety.

Vůdce místního kmene Marija byl moudrý stařec. Misionář nám sloužil jako tlumočník a skrze něj nám Marija vyprável o dobách před objevením vesnice. „Když jsem byl mladíkem, tak jsme pořád bojovali,“ hovořil a ukazoval na jizvy na svých nohách. „A když jsme s bojem přestali, tak jsme se navzájem pojídali. Pak přišli misionáři a my jsme to přestali dělat.“

Glenn během rozhovoru s Howardem Benedictem (Associated Press) v únoru 1963: všimněte si modelu lunárního modulu na stole, který měl v prvním návrhu kruhový průlez pro výstup astronautů.

Glenn během rozhovoru s Howardem Benedictem (Associated Press) v únoru 1963: všimněte si modelu lunárního modulu na stole, který měl v prvním návrhu kruhový průlez pro výstup astronautů.
Foto NASA

Vzpomněl jsem si na svůj orbitální let před šestnácti lety a na lístky s nápisem „doveďte mě ke svému vůdci“, které jsem si připravil v různých řečech pro případ, že bych přistál v džungli jako je v okolí Numby a že bych potkal kanibaly. Opravdu si nejsem jistý, zdali by mi k něčemu byly.

Marijovi jsem předal jako dárek zlatou medaili ke dvoustému výročí založení USA na červené stužce a opatrně mu ji zavěsil na krk. On naopak sejmul z krku svůj medailon ze šlach, kostí a ptačích pírek a slavnostně mi jej nasadil. Misionář ovšem špatně přeložil informaci o mé cestě do vesmíru a řekl Marijovi, že jsem byl na Měsíci. Lidé v Numbě přitom věřili, že duše lidí a zvířat se po smrti vydávají právě na Měsíci. A že právě proto je tak bílý. Žádná duše se přitom nikdy z Měsíce nevrátila a domorodci se proto ptali, zdali se mne mohou dotknout. Svolil jsem a byli překvapení, že se mě opravdu lze dotýkat. Musel jsem si podat ruku nebo se nechat jinak osahat prakticky od každého ve vesnici.“

S Annie prožil John Glenn dlouhý a plný život: jejich manželství trvalo úctyhodných 73 let.

S Annie prožil John Glenn dlouhý a plný život: jejich manželství trvalo úctyhodných 73 let.
Foto NASA

„Komunikovali jsme se Zemí rádiem, televizí a e-mailem. Uskutečnili jsme z vesmíru tiskovou konferenci a spojili se se studenty v celé zemi, kteří se mě pak ptali na mnohem lepší otázky, než novináři. Jedním z míst, s nimiž jsem se spojil, byla John Glenn High School v New Concordu, dalším pak Center of Science and Industry v Columbusu, které vedla bývalá astronautka a průzkumnice hlubin moří Kathy Sullivanová.

Hojně jsem využíval e-mail, což pro mne byla pořád novinka, jako rychlý a efektivní způsob komunikace. E-mailoval jsem Annie a ostatním členům rodiny, kteří po dobu mého letu pobývali v Houstonu. A pak jsem se rozhodl pro jiné prvenství. [Astronaut] Steve Robinson na mě v počítačích dohlížel. A když jsem jednou pomalu datloval zprávu, ptal se, zdali píšu další e-mail pro Annie.

„Ne. Píšu prezidentovi.“

„Jakže?“

„Zatím nikdy nebyl poslaný z vesmíru e-mail prezidentovi Spojených států,“ vysvětlil jsem. „Myslím, že to ocení.“

Ocenil. Následující den mi odpověděl a napsal o svém setkání s 83 let starou dámou, s níž se bavil o mém kosmickém letu. Říkala prý, že nemá nic proti tomu, aby do vesmíru létali mladíci jako já.“

Sedm dní s Johnem Glennem - den šestý, 2.7 out of 5 based on 30 ratings
Pin It
(Visited 974 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.7/5 (30 votes cast)
(Visited 974 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


Zanechte komentář