Skylab – laboratoř na nebesích (9. díl)

Skylab

Sobota 9. února 1974 byla zvláštním okamžikem v kontextu amerického pilotovaného programu. Právě toho dne byla deaktivována stanice Skylab. Do tohoto dne existovaly pro její využití přesné plány, harmonogramy a prostředky. Od roku 1969 se stanicí nepřetržitě zabývaly stovky a tisíce lidí, kteří pomáhali nejprve stanici navrhnout, zkonstruovat, vypustit, pomoci vstát z mrtvých, zabydlet ji. Do tohoto dne byl Skylab také jedinečnou laboratoří, ve které pracovaly tři posádky a další se k tomu alespoň chystaly. V obdobích, kdy byla stanice dočasně neobydlena, operátoři ze Země ovládali některé aparatury, aby se co nejvíce maximalizovala příležitost k vědeckým pozorováním. A teď byla najednou stanice jen tichým, potemnělým a neživým kusem hmoty, pomalu kroužícím kolem naší planety. Ačkoliv – tak úplně neživým kusem hmoty vlastně nebyla. Zástupy lidí měly ke Skylabu osobní vztah, neboť do tohoto stroje investovaly kus vlastního života. Přestože před stanicí stála poměrně nejistá perspektiva, svým způsobem se její život dostal do nové fáze. Vědci a výzkumníci se mohli vrhnout na záplavy dat, snímků, filmů a artefaktů, které astronauti ze Skylabu přivezli. Ne, v únoru 1974 se Skylab nerozloučil – až nyní vlastně konečně přišel čas ohlédnout se za aktivitami na jeho palubě a začít sklízet plody…

 

Laboratoř i domov 400 kilometrů nad Zemí

 

Skylab byl, jak už bylo řečeno v prvním díle seriálu, jediným realizovaným pozůstatkem programu Apollo Applications. Tento program byl po vědecké stránce velmi ambiciozní a není proto divu, že po jeho brutálním osekání byl letový plán všech tří posádek Skylabu doslova přecpán vědeckým programem. Celkem bylo pro Skylab navrženo a připraveno na devadesát experimentů a pozorování. Některé z nich vyžadovaly participaci posádky, jiné zase bylo možno provádět například jednoduše analýzou výstupu ze senzorů na palubě.

Experimenty prováděné na Skylabu je možno roztřídit do několika kategorií. Jednou z nejpopulárnějších byla kategorie, v níž bylo sledováno Slunce, vesmírné objekty a fyzikální vlastnosti prostředí na orbitu. Sledováním Slunce se zabývala oblast nazvaná „Solar Studies“. V rámci této oblasti byla naše mateřská hvězda pozorována sedmi druhy přístrojů sestavy ATM. Načasování letu Skylabu se „trefilo“ do takové části jedenáctiletého solárního cyklu, kdy je naše Slunce relativně klidné. Přesto vědce pozorování prostřednictvím ATM trochu zaskočilo, když zjistili, že ani v klidovém období nepostrádají děje na Slunci velmi zajímavou dynamiku.

Owen Garriott u konzoly ATM

Owen Garriott u konzoly ATM
Zdroj: commons.wikimedia.org

Sestavou ATM byly mimo zkoumány a sledovány vlastnosti chromosféry a koróny, sluneční erupce, protuberance a filamenty. Některá z těchto pozorování mohla být prováděna dálkově, většina však byla přímo řízena astronauty od ovládací konzoly v MDA. Jakýmsi „svatým grálem“ se pro všechny tři posádky stalo zachycení slunečních erupcí, přičemž v několika případech se podařilo zachytit jejich kompletní průběh. Nebylo však jednoduché takovýto fenomén zaznamenat, zejména proto, že jeho zrod bývá otázkou poměrně krátké doby a pro jeho zachycení je nezbytné, aby byl astronaut zrovna u ovládací konzoly a Skylab zaujímal příslušnou orientaci v prostoru. Z pochopitelných důvodů nebylo možné tyto požadavky nepřetržitě plnit. V tomto ohledu se vědci snažili posádkám ulehčit. Podle zkušeností astronomů byla předzvěstí erupce zvýšená aktivita v oblasti rentgenového záření. Do ovládacího systému ATM tedy přidali alarm, jenž spustil v okamžiku, kdy jeden ze dvou senzorů rentgenového záření na ATM zaznamenal výrazný nárůst aktivity.

Bohužel, tento alarm byl často předmětem frustrace posádek. Skylab totiž na své pouti kolem Země občas prolétával tzv. jihoatlantickou anomálií, tedy oblastí, ve které se vnitřní van Allenův pás blíží k zemskému povrchu až na 200 km. Průlet touto anomálií neomylně spouštěl zmíněný alarm, přičemž posádka měla velmi krátkou dobu na rozhodnutí, zda všeho nechat a zahájit pozorování, nebo přisoudit spuštění alarmu jihoatlantické anomálii a pokračovat ve své práci. Pokud se posádka rozhodla špatně, několik stovek políček vysokorychlostního filmu bylo zralých na vyhození do koše. Na tomto místě je nutné podotknout, že astronauti často nedokázali polohu Skylabu nad povrchem Země přesně určit, zejména pokud nebyl dostatek času pro pozorování orientačních bodů. Proto posádka často spoléhala na určení polohy z řídicího střediska, ovšem spojení se Zemí nebylo kontinuální a omezovalo se pouze na komunikační okna, kdy stanice prolétala nad Houstonem nebo některou ze sledovacích stanic.

Zřejmě nejznámější snímek sluneční erupce, pořízený posádkou SL-4 v prosinci 1973

Zřejmě nejznámější snímek sluneční erupce, pořízený posádkou SL-4 v prosinci 1973
Zdroj: commons.wikimedia.org

Přes výše zmíněné problémy se nakonec onu kýženou sluneční erupci poprvé podařilo zachytit Paulu Weitzovi přibližně týden před koncem první mise. Weitz zrovna pracoval u konzoly ATM, když zazněl alarm. Současně se ozvalo i řídicí středisko s tím, že podle rentgenové aktivity se schyluje k erupci v „aktivním regionu č. 31“. O třináct minut později se ze Skylabu ozval Joe Kerwin: „Houstone, tady Skylab. Chceme, abyste věděli jako první, že náš pilot se stal hrdým otcem opravdové erupce!“ Další erupce zachytily následující posádky, přičemž některé z fotografií se staly dnešní „klasikou“. Pozorování Slunce doplňovala druhá oblast experimentů s názvem „Stellar Astronomy“. V rámci této oblasti probíhaly tři experimenty, zabývající se sledováním vesmírných objektů v rentgenovém a UV spektru. Třetí oblastí byla „Space Physics“. Ta zastřešovala šest experimentů, vesměs detekci různých druhů záření, pozorování zemské atmosféry nebo zachycování dopadů mikrometeoroidů na speciální lapač.

Druhou kategorií experimentů byl průzkum zemského povrchu a přírodních zdrojů zejména na území USA. Pro tyto účely nesl Skylab na palubě sestavu EREP. Na rozdíl od pozorování Slunce přibylo do programu Skylabu sledování zemského povrchu relativně pozdě – až na počátku roku 1970 se podařilo zajistit financování této části programu a definitivní plán pozorování byl hotov devět měsíců před startem stanice.

Člen posádky SL-2 při práci s komplexem EREP

Člen posádky SL-2 při práci s komplexem EREP
Zdroj: history.nasa.gov (kredit: NASA)

Aparatura EREP sestávala z komory pro vícebarevnou fotografii, infračerveného spektrometru, radiometru s velkou rozlišovací schopností, mikrovlnného radiolokátoru a radiometru v pásmu L. S pomocí těchto přístrojů probíhalo šest experimentů, jejichž výsledky byly zaznamenávány jak na film, tak na magnetický pás. Když byla určena dráha budoucí stanice a kvantifikovány požadavky experimentátorů na polohu Skylabu vůči zemskému povrchu, bylo zjištěno, že ideální podmínky budou splněny během roční mise pouze během 45 přeletů území USA. Na naléhání experimentátorů byli nuceni plánovači mise přistoupit na kompromisy (hlavním protiargumentem bylo omezení sledovacího času ATM a objem získaného fotografického materiálu) a do letových plánů bylo vyznačeno dalších 40 přeletů, během nichž byly relativně vyhovující podmínky pro pozorování Země.

Třetí a nejrozsáhlejší kategorií byly biologické experimenty („Life Sciences Projects“). V rámci 19 experimentů byly sledovány jak organismy posádek, tak biologické vzorky a organismy malých živočichů, jež byli na Skylab dovezeni. Mezi tyto experimenty patřilo například testování vestibulárního aparátu (pro tyto účely bylo na Skylabu otáčivé křeslo), pravidelné zaznamenávání hmotnosti astronautů nebo sledování změn v kardiovaskulárním systému pomocí podtlakového tunelu, do kterého astronauti vsunovali spodní část těla (několikrát během tohoto experimentu astronauti dokonce téměř ztratili vědomí).

Mezi poměrně nepopulární patřily experimenty M071 s názvem „Mineral Balance“ a M171 „Metabolic Activity“. Oba byly inkarnací tradičních experimentů prováděným na drtivé většině tehdejších misí. V jejich rámci astronauti zaznamenávali veškerý nutriční příjem a výdej (a navíc byli nuceni občas podstupovat „mučení“ na ergometru). Nepříjemné byly tyto experimenty proto, neboť bylo třeba pro pozdější analýzu uchovat vzorky metabolického odpadu. Na Zem tak spolu s posádkou putovaly i vaky s vysušenými exkrementy a zmrazené krychličky vzorků moči. A aby toho nebylo dost, pro získání co nejucelenějšího vzorku dat astronauti ještě několik týdnů po návratu na Zem museli dodržovat stejný typ diety jako na Skylabu. Pokud by tedy někdo chtěl ještě dnes spolehlivě neutralizovat chuť k jídlu u Jerryho Carra nebo Eda Gibsona, věřím, že stačí pouze zamávat jim před nosem energetickou tyčinkou Pillsbury…

Nejméně vítaný experiment byl ovšem nakonec z letového plánu vyškrtnut. Původně bylo v plánu jednomu z astronautů třetí posádky těsně po přistání zavést skrze paži až k srdci katetr, jež by měřil výkon srdečního svalu, oslabeného dlouhým pobytem v beztíži. Naštěstí výzkumníci provedli předem test na zástupci hlavního lékaře pro misi SL-4 Dr. Edwardu Burchardovi, podplukovníkovi letectva, toho času na dvouleté stáži u lékařského kontingentu NASA. Po zavedení katetru do paže Burchard zkolaboval a zastavilo se mu srdce. Naštěstí jej okamžité oživovací pokusy ihned přivedly opět do normálního stavu a Burchard nemusel být ani hospitalizován, nicméně veškeré plány na tento experiment byly okamžitě zrušeny. Carrova posádka po návratu z mise Burchardovi věnovala lahev skotské s věnováním: „Za ochotu chránit nás s nasazením vlastního života“.

Pec pro materiálové experimenty

Pec pro materiálové experimenty
Zdroj: history.nasa.gov (kredit: NASA)

Čtvrtou kategorii experimentů na Skylabu byly pokusy a pozorování pod společnou hlavičkou „Material Science & Manufacturing in Space (materiálové inženýrství a výroba ve vesmíru)“. Astronauti měli v rámci této kategorie pomoci ve výzkumu vlastností různých fyzikálních a chemických dějů ve stavu mikrogravitace. K vybavení pro tyto experimenty patřilo například malé elektronové dělo a miniaturní pícka. V pícce mimo jiné rostly obří krystaly antimonidu india nebo arsenidu gallia. Obsluha těchto experimentů se vesměs omezovala na vložení vzorku do pícky nebo do komory s elektronovým dělem a navolení odpovídajícího režimu práce přístroje. V některých případech byla výzkumníky požadována také fotodokumentace průběhu experimentu a pochopitelně také výsledků.

Mezi poměrně zajímavé kategorie patřila ta s názvem „Zero-Gravity Systems Studies (studie systémů pro nulovou gravitaci)“. Právě sem byly zařazeny i experimenty unikátní pro Skylab. Zatím nikdy v historii neměli astronauti k dispozici tak velký volný prostor jako právě na Skylabu. Právě tento prostor skýtal možnost otestovat systémy a zařízení v podmínkách mikrogravitace, ovšem bez zbytečného rizika. Zřejmě největší „hvězdou“ této kategorie byl experiment s označením M509 „Astronaut Maneuvering Equipment“. Pod tímto trochu tajemným názvem se skrývalo křeslo poháněné tryskami se stlačeným vzduchem a ruční pistole s tímtéž způsobem pohonu. Křeslo se ukázalo být velmi zajímavým nástrojem pro mobilitu astronautů ve volném prostoru a jeho koncept byl dotažen až do ostrého nasazení v programu raketoplánu. Naproti tomu pistole se ukázala být ztrátou času, stejně jako trysková „koloběžka“, tedy experiment T020.

Předposlední oblastí vědeckého programu byly experimenty ve škatulce zvané „Spacecraft Environment (prostředí kosmické lodi/stanice)“. Jak sám název napovídá, byly zkoumány aspekty unikátní pro stroj na zemském orbitu. Byla měřena radiace na palubě, úroveň znečištění některých přístrojů na ATM kosmickým smetím a zplodinami z manévrovacích motorků a také byla prováděna expozice vzorků materiálů určených pro aplikace v oblasti tepelné kontroly. Zajímavostí je, že během startu první mise SL-2 byly v rámci experimentu M415 některé vzorky materiálů umístěny i na nosné raketě. Vzorky byly v různých etapách vzletu odkrývány a byla měřena jejich tepelná konduktivita (druhá mise ke stanici zase na nosiči nesla experiment S150, při němž byla snímána intenzita rentgenového záření galaxií).

Poslední oblastí výzkumu byl typ experimentů, jež vlastně předběhly svoji dobu. Kategorie „Skylab Student Project (studentské projekty na Skylabu)“ byly přesně tím, co napovídá název. Na jaře 1971 jednoho ze zástupců firmy Martin-Marrietta (výrobce MDA) napadlo, že by bylo skvělé nechat studenty středních škol navrhnout jednoduché pokusy, které by posádky na Skylabu provedly. Vedoucím činitelům střediska Marshall coby zastřešující organizace využití Skylabu se tento nápad natolik zalíbil, že se přimluvili u vedení NASA a během několika měsíců byla sjednána dohoda s Národní asociací učitelů přírodních věd. V říjnu téhož roku byla vydána výzva školám a do uzávěrky 4. února 1972 bylo shromážděno téměř tři a půl tisíce návrhů. Návrhy mohli podávat jednotlivci i týmy studentů, na teoretickou i praktickou stránku návrhů vždy dohlížel jejich učitel, jenž plnil funkci jakéhosi mentora.

Pětadvacítka studentů, jejichž návrhy experimentů došly až do finále.

Pětadvacítka studentů, jejichž návrhy experimentů došly až do finále.
Zdroj: history.nasa.gov (kredit: NASA)

Postupnou selekcí bylo vybráno 25 finalistů. Autoři těchto 25 návrhů byli pozváni v květnu 1972 do Huntsville, kde pro ně byla připravena konference na téma problematiky integrace experimentu do kosmické lodi/stanice. Autoři návrhů měli možnost setkat se nejen s inženýry, manažery a vědeckými pracovníky, ale i s některými astronauty posádek pro Skylab. Studenti také museli prezentovat své návrhy před panelem, sestaveným z vědeckých poradců, učitelů a členů týmu integrace vědeckých experimentů. Všech 25 návrhů sklidilo pozitivní ohlas, šest z nich však bohužel nebylo z různých důvodů kompatibilní se Skylabem a přestože sklidily uznání poroty, musely být vyřazeny.

V průběhu dalších měsíců byly prováděny konzultace, pravidelné revize a postupně byly řešeny případné problémy. Na konci ledna 1973 bylo veškeré zařízení potřebné k provedení studentských experimentů dopraveno na Floridu a všechny položky byly instalovány a uloženy do nitra stanice. Byly to poslední položky vědeckého programu, které na palubu stanice dorazily.

"Bludiště" - experiment ED41

„Bludiště“ – experiment ED41
Zdroj: lsda.jsc.nasa.gov (kredit: NASA)

Devatenáct studentských experimentů zahrnovalo poměrně široké spektrum problematiky, od výzkumu vlastností atmosféry, přes snímání rentgenového vyzařování Jupiteru až po sledování výskytů bakterií a spór v interiéru stanice. Experiment ED52, během něhož dva pavoučci tkali své sítě v beztíži již byl zmíněn v jednom z předešlých dílů seriálu, nicméně i ostatní pokusy byly zajímavé nejen pro své tvůrce, ale i pro posádku. Jako příklad poslouží třeba experiment ED41 s poněkud dlouhým a krkolomným názvem „A Quantitative Measure of Motor Sensory Performance During Prolonged Flight in Zero-g Gravity (kvantitativní měření senzomotorického výkonu během dlouhodobého letu v nulové gravitaci)“. Navrhla jej Kathy L. Jackson z Houstonu. Experiment měl podobu tabulky se 119 otvory, jež byly propojeny rovnými čarami. Čáry tvořily spojitou křivolakou linku a na pohled tak tabulka připomínala bludiště. Astronauti měli za úkol vkládat špičku sondy (připomínající propisku) postupně do otvorů a dojít tak z jednoho konce čáry na druhý. Byl měřen čas, za který astronauti dokázali zvládnout jak celé „bludiště“, tak interval přechodu mezi sousedními otvory. Tento experiment prováděli všichni tři členové posádky SL-4. Výsledky ukázaly, že senzomotorické schopnosti, konkrétně koordinace oko-ruka, nejsou v průběhu letu nijak zásadně ovlivněny. Astronautům se dokonce „bludiště“ zalíbilo natolik, že litovali omezené časové dotace experimentu. Rádi by jej zkoušeli mnohem častěji.

Studentské experimenty na Skylabu byly úžasným motivačním faktorem pro mladé lidi nejen ve Spojených státech (do konkurzu dorazilo i několik návrhů ze zámoří). Své pokračování našly o dekádu později v programech „Getaway Special“ a „Hitchhiker Program“, kdy malé experimentální aparatury, mezi nimiž byly i studentské projekty, cestovaly do vesmíru ve speciálních kontejnerech na palubách raketoplánů. Dnes studentské programy mají jak NASA, tak například i ESA.

Skylab však nebyl pouze úžasnou laboratoří, ale i domovem. Trojice mužů na jeho palubě trávily dlouhé týdny a všichni se museli naučit žít v naprosto nových podmínkách nepodobných čemukoli, na co nás připravily stovky tisíc let evolučního vývoje. Téměř každá činnost nebo úkon, jenž bereme jako daný a nemusíme nad ním přemýšlet, se ve vesmíru náhle stává výzvou a k jeho vykonání je třeba mnohdy postupovat proti intuici.

Klasickým příkladem je například upuštění libovolného předmětu. Vypěstovaný instinkt nám velí podívat se dolů, v podmínkách mikrogravitace je to ovšem nesmysl. Předmět zůstává viset před dotyčným a pokud není zachycen, záhy odplouvá pryč. Po několika dnech se všechny posádky kosmických lodí a stanic naučí hledat u nasávacích otvorů vzduchotechniky. Právě tam se nakonec najde úplně všechno. Ale to je pouze jeden z mnoha aspektů života na stanici.

Posádka na Skylabu používala houstonské časové pásmo. Budíček byl plánován na 6 hodin houstonského času a spánková perioda začínala ve 22 hodin. Astronauti velmi často vstávali dříve, podle několika členů posádek bylo 8 hodin spánku až příliš (tento fakt byl zaznamenán i jinými kosmickými cestovateli, evidentně menší fyzická námaha oproti pozemským podmínkám znamená rychlejší regeneraci během spánku). Po probuzení následovala kontrola denního programu na výpisu z dálnopisu a pak ranní úkony.

Zatímco jeden ze členů posádky připravoval snídani, další si mohl odskočit na toaletu a třetí člen se obvykle vážil. Toaleta na Skylabu už byla popsána v rámci článku zde na portále, omezím se tedy pouze na základní fakta. Toaleta samotná byla umístěna vertikálně a byla určena jak k zachycování tekutého, tak i pevného odpadu. Část tekutých metabolických produktů byla po zmrazení uchovávána pro pozdější analýzu na Zemi, pevné metabolické produkty se, stejně jako použité sáčky pro případ nevolnosti, na Zem vozily všechny bez výjimky. Občas se vyskytla i nemilá příhoda. Jak si do svého deníku zapsal Alan Bean sedmnáctého dne mise: „Dnes špatná zkušenost, kýchnul jsem při močení – špatné na Zemi – tady nahoře katastrofa.“ Naštěstí se podobná neštěstí nestávala příliš často.

Alan Bean při pravidelném vážení

Alan Bean při pravidelném vážení
Zdroj: history.nasa.gov (kredit: NASA)

Vážení na Skylabu bylo vyřešeno velmi zajímavě. Mnozí asi namítnou, že ve stavu mikrogravitace tělesa v klidu nepůsobí na své okolí žádnou silou a není tedy možné měřit jejich hmotnost. Ovšem pokud těleso rozhýbete, situace se mění. Váha na Skylabu připomínala malou židličku na kolejnicích, připevněnou na pružině. Pružina byla kalibrována a byla známa doba, za kterou křeslo urazí dráhu od jedné zarážky do druhé (tedy frekvence kmitů pružiny). Když si na židličku sedl astronaut, frekvence kmitů pružiny byla pochopitelně nižší a po změření této frekvence (většinou během tří kmitů) bylo možné vypočítat hmotnost astronauta. Vážily se samozřejmě i metabolické produkty a jiný odpad.

Ed Gibson se marně snaží obléci jeden z kusů palubní garderoby...

Ed Gibson se marně snaží obléci jeden z kusů palubní garderoby…
Zdroj: i39.servimg.com (kredit: NASA)

Pro pracovní den bylo třeba řádně se ustrojit. Pokud nebyl na programu výstup do prostoru, kdy na pořad dne přišlo oblékání skafandru A7LB, oblékali si astronauti bavlněné spodní prádlo a trika. Protože není úplně vhodné před kamerami a fotoaparáty poletovat ve spodním prádle, ke slovu přišly také kalhoty a bundy z polybenzemidazolu, hnědé tkaniny, zpomalující hoření. Nohavice kalhot i rukávy byly připevněny zipy, po jejich oddělení tak mohli posádky používat tyto kusy oděvu jako šortky a trika s límečkem. Spodní prádlo měnili astronauti zhruba co druhý den, svršky přibližně jednou týdně. Na konci třetí mise se posádka obávala, zda zásoby spodního prádla vydrží, proto přišli Carr, Pogue a Gibson s řešením: „Proběhne klasická výměna prádla. Jerry své prádlo poskytne Billovi, ten zase to své Edovi a Ed své prádlo dá Jerrymu.“ Naštěstí na toto řešení nedošlo…

Po snídani se astronauti rozletěli po stanici k plnění úkolů na daný den. Mnohdy byla činnost naplánována tak, aby mohla být zachována rotace po dni, tedy jeden den astronaut pracoval s ATM, druhý den prováděl medicínské experimenty a podobně. Stávalo se ovšem, že některý z astronautů inklinoval k určitému druhu práce a po dohodě s ostatními ji prováděl častěji (typicky například Ed Gibson a práce u ATM).

Posádka SL-2 u jídelního stolu během výcviku

Posádka SL-2 u jídelního stolu během výcviku. V pozadí velké okno, oblíbené místo pro pozorování Země.
Zdroj: commons.wikimedia.org

Jídlo na Skylabu mělo podobu šestidenního menu. Před startem astronauti s dietology sestavovali jídelníček ze 71 jídel tak, aby denní příjem každého činil zhruba 2900 kcal. K menu patřila i vanilková zmrzlina a zásoba máslových sušenek (ty ovšem mizely tak rychlým tempem, že na třetí posádku už jich k její velké lítosti moc nezbylo). Veškerý příjem potravy byl pečlivě zaznamenáván, podobně tomu bylo i s pitím. K pití astronauti většinou používali speciální hadici s vodou, na níž byl personalizovaný nástavec se spouští. Po stisknutí spouště astronautovi směřovala do úst kalibrovaná dávka vody, nástavec byl navíc opatřen mechanickým počítadlem, což umožnilo zaznamenávat i příjem tekutin. Posádky určitě litovaly, že se na Skylab nedostala zásoba sherry. Tato lihovina původně v plánech figurovala, nakonec z něj však v tichosti zmizela.

Menu si posádky vcelku pochvalovaly, stížnosti se ozývaly pouze na mírně „planou“ chuť, která byla pravděpodobně způsobena otokem nosních dutin, ke kterému v beztíži dochází. Astronauti pro jídlo využívali trojúhelníkový stůl, do jehož horní desky bylo možné vložit balení s potravinami a třeba je i ohřát. Všechny tři posádky poměrně záhy zjistily, že nejsou schopny plnit denní program v případě, že se všichni scházejí na jídlo ve stejný čas u stolu. Proto v drtivé většině astronauti jedli společně u stolu pouze večeře. Během jídla se mohli muži kochat výhledem z unikátního velkého kulatého okna vedle stolu.

"Vousáči" Carr (dole) a Pogue nonšalantně pózují před objektivem fotoaparátu

„Vousáči“ Carr (dole) a Pogue nonšalantně pózují před objektivem fotoaparátu
Zdroj: commons.wikimedia.org

Prostředky pro hygienu připomínaly současné možnosti, jež se astronautům a kosmonautům naskýtají na stanici ISS. Na Skylabu byly užívány hlavně vlhčené ubrousky pro očistu celého těla. Zubní hygienu umožňovaly běžné zubní kartáčky a jedlá zubní pasta. Bylo také možno se holit a posádky si mohly dokonce vybrat ze dvou možností: k dispozici byly jak klasické planžetky a pěna, tak natahovací holicí strojek německé provenience. Zatímco první dvě posádky na holení poměrně hodně dbaly (s výjimkou Owena Garriotta, který si nechal ke svému knírku dorůst licousy), Carr a Pogue zjistili, že holení dostupnými prostředky jim nevyhovuje a tak jejich tváře brzy zdobil mohutný „Rumcajsův“ plnovous. Stříhání vlasů pak probíhalo poměrně běžným způsobem za použití nůžek a vysavače.

Součástí hygienických prostředků na stanici byla také sprcha – prvenství v rámci kosmického programu. Sprcha sestávala z kulaté základny o průměru 107 cm na podlaze, ke které byl přichycen válec z tkaniny beta. Na vrcholu válce byla obruč, jejíž úchyty zapadaly do horní kruhové základny u stropu. Astronaut vstoupil (tedy vlastně vplul) do obruče na podlaze, zvedl ji kolem sebe a tím vztyčil zástěnu z látky beta. Obruč přichytil ke stropní základně a sprcha byla tím pádem izolována od okolního prostředí stanice. Astronaut se mohl osprchovat přibližně 3,5 litry teplé vody, jež byla vypuzována z nádoby natlakované dusíkem do příslušné hadice. Po opláchnutí bylo třeba vodu s mýdlem odsát vysavačem do k tomu určeného vaku, a ten posléze vyhodit do odpadní nádrže. Odsávání však bylo podle astronautů nedostatečné a bylo třeba poměrně dlouho pečlivě vysoušet pomocí ručníků jak sebe sama, tak i stěny sprchy. Vysloveně nepříjemné bylo tekuté mýdlo firmy Nutragena, podle Jacka Lousmy by se hodilo spíše pro veterinární účely, protože nijak vábně nevonělo a svědila po něm pokožka. Také Jerry Carr se vyjádřil v podobném duchu. Ke svému překvapení po návratu domů dostal od firmy Nutragena dárkový koš s mýdly, šampóny a podobně, s napůl žertovnou notickou, ve které firma doufá, že tento koš nepředá svému psovi.

Jack Lousma těsně po koupeli v palubní sprše

Jack Lousma těsně po koupeli v palubní sprše
Zdroj: commons.wikimedia.org

Ne zcela příjemnou zkušeností bylo také vysoušení těla po sprchování. Protože na Skylabu byl mnohem nižší tlak než na Zemi, voda měla tendenci se rychle odpařovat a tím pádem pociťovali astronauti výrazný chlad. Celkově nicméně posádky hodnotily sprchu jako velmi příjemnou, až luxusní záležitost, byť časově náročnou. Výjimkou byl Owen Garriott, který považoval sprchu ve formě, v jaké se nacházela na Skylabu, jako ztrátu času. Vzhledem k tomu, že příprava sprchy, sprchování samotné a následný úklid zabraly až hodinu, lze jeho argument pochopit – vlhčenými ubrousky bylo možné vykonat stejně důkladnou očistu za 10 minut. Ostatní však sprchu využívali pravidelně, zruba každý desátý den.

V dobrém hygienickém stavu musel být udržován také Skylab sám. Posádky vždy jednou za pár dní pečlivě vydrhly veškeré povrchy desinfekčními ubrousky a několikrát týdně se na Skylabu také vysávalo. Vysávaly se zejména vzduchové filtry, na kterých se rychle usazovaly nejrůznější částečky všeho možného. Velkou část nánosů tvořily šupinky kůže, které odpadávaly astronautům z těl (je to normální proces, zde navíc umocněný relativně nízkou vlhkostí na palubě a tedy zvýšeným vysoušením pokožky) a na mřížkách filtrů tvořily šedavý film.

Carr (dole) a Pogue se chystají na vynášení odpadků

Carr (dole) a Pogue se chystají na vynášení odpadků
Zdroj: commons.wikimedia.org

Jedním z kritických faktorů pro dlouhodobý pobyt posádek bylo nakládání s odpady. Jako „popelnice“ posloužila bývalá nádrž na kapalný kyslík. Její objem (přes 73 000 litrů) byl více než dostačující pro potřeby tří posádek a pravděpodobně by zvládnul pojmout i odpad dalších možných návštěv. Nádrž nebyla tlakována, mimo jiné proto, aby hnilobné procesy v odpadu nemohly ohrozit posádku. Odpadky ve speciálních vacích do ní astronauti vkládali pomocí tzv. „trash airlocku (přechodové komory na odpadky)“. Nacházel se na podlaze obytné části stanice a fungoval skutečně jako přechodová komora. K vyhození odpadu bylo třeba trash airlock natlakovat, otevřít horní víko a vložit dovnitř vak s odpadem. Po zavření horního víka bylo zapotřebí otevřít spodní víko, jež oddělovalo trash airlock od kyslíkové nádrže. Pomocí nůžkového mechanismu byl pak vak vtlačen do této nádrže a spodní víko mohlo být uzavřeno. Problém ovšem nastal, když nůžkový mechanismus komůrky nebyl schopen vak zatlačit na jeho místo určení, například pokud se vak ve vakuu nafoukl. Stalo se to několikrát, přičemž pokud by se posádkám nakonec nepodařilo airlocku „domluvit“, znamenalo by to závažné omezení dalších operací Skylabu, možná dokonce zrušení dalších misí. Všechno však nakonec dopadlo dobře a Skylab mohl sloužit dál.

Mírně nekonvenční využití ergometru v podání Pete Conrada

Mírně nekonvenční využití ergometru v podání Pete Conrada
Zdroj: history.nasa.gov (kredit: NASA)

Pravidelnou součástí každého dne posádek bylo také cvičení a zatěžování organismu, nutné pro bezpečný návrat. U poslední posádky se dokonce objem času stráveného cvičením vyšplhal na 1,5 hodiny denně u každého z trojice astronautů. K dispozici byl ergometr, elastické pásy a třetí posádka také dostala zařízení, připomínající běhací pás. Byla to deska potažená teflonem, na níž Carr, Pogue nebo Gibson položili nohy, přes ramena si přehodili gumové pásy, které je k desce poutaly a v ponožkách po ní mohli „klouzat“. Toto zařízení vymyslel po zkušenostech prvních dvou posádek Bill Thornton a o její účinnosti pro lýtka astronautů asi nejlépe svědčí neoficiální název zařízení – „Thorntonova pomsta“.

Po dlouhém pracovním dni bylo třeba se trochu uvolnit, astronauti měli osobní volno od 20 do 22 hodin. Je však nutno podotknout že ne vždy byli pro nával práce schopni si osobní volno užít. I tak byly na stanici před startem uloženy hrací karty, šipky se suchým zipem a šachy. Každý z mužů měl také k dispozici zhruba 18 cm dlouhý prostor na polici pro své oblíbené knihy. Nechyběla ani hudba, na stanici bylo přibližně 30 kazet s mixem hudby podle chuti astronautů. Hry a šipky nebyly příliš často používány, přesto si posádky stačily povšimnout rozdílů u techniky vrhání šipek. Zatímco na Zemi je nutné hodit šipku obloučkem, v beztíži je třeba mířit přímo do středu terče. Knihy už šly na dračku lépe a například Alan Bean byl poměrně stylový, když si pro čtení na Skylabu vybral „Konec dětství“ od A.C.Clarka.

Hudba pak tvořila kulisu pro zřejmě nejoblíbenější kratochvíli na Skylabu – pozorování Země. Obří okno v jídelně lákalo astronauty neuvěřitelnými výhledy a poskytovalo kýžené uvolnění po náročném dni. A v deset večer konečně přišla večerka. Každý z trojice mužů měl svou malou osobní kajutu ve „spodním patře“ OWS, oddělenou od vnějšího prostředí plentou ze skelných vláken potažených teflonem. Na stěně kajuty byl umístěn spací vak a proti němu byly osobní odkládací prostory. Součástí každé kajuty byl také interkom, osvětlení a systém cirkulace vzduchu. Al Bean po misi vzpomínal na zvláštní pocit, když mu při usínání foukal vzduch do nosu. Vyřešil to jednoduše: spací vak obrátil vzhůru nohama.

Alan Bean si před spaním čte ve své osobní kajutě

Alan Bean si před spaním čte ve své osobní kajutě
Zdroj: history.nasa.gov (kredit: NASA)

Zejména ze začátku mise se vždy některý z členů pokoušel zjistit, jaké je spaní ve volném prostoru. Tyto pokusy nevyhnutelně končily fiaskem, když byl volně se vznášející astronaut ve spacím pytli unášen proudem vzduchu z ventilačního systému, dokud do něčeho nenarazil. Astronauti se vždy pokorně vrátili do svých kabinek. V nich si pak mohli ověřit další zajímavost – přestože „bludiště“ Kathy Jackson ze studentského experimentu ED41 prokázalo, že nedochází ke zhoršování vizuomotorických schopností, v okamžiku, kdy nebyly do věci zapojeny oči, situace se měnila. Owen Garriott byl překvapen tím, jak nedokáže na první pokus najít ve tmě své spací kajuty vypínač osvětlení, vzdálený zhruba půl metru. Nejenže se nedokázal trefit rukou na vypínač, odchylka činila často až 45 ° libovolným směrem. Ani po dvou měsících tréninku nebyl Garriott podle svých slov schopen ve tmě rozsvítit světlo napoprvé.

Cvaknutím vypínače osvětlení končil pracovní den na palubě Skylabu. Přestože se mužům často hlavami honily různé myšlenky nedovolující hned usnout, spánek si vždy cestu našel. A za pár hodin mohl začít další nevšední den v této „laboratoři na nebesích“…

Celkem všechny tři posádky na palubě Skylabu strávily 171 dní, 13 hodin a 14 minut. Celkem bylo devět mužů svědky 2476 východů a západů Slunce a naši planetu mohli pozorovat z božské perspektivy v průběhu všech ročních období. Zcela novou perspektivu také přidali k našim znalostem o nás samých, o naší psychice, adaptabilitě, o naší schopnosti osídlit vesmír. Přestože se museli vyrovnávat s nejrůznějšími překážkami, svou roli zvládli astronauti dokonale. Jejich zkušenosti jsou využívány dodnes a v současné době také přispívají k plánování dlouhodobých misí nejen na orbitu, ale, doufejme, i na Mars a dál…

 
(článek má pokračování)
 

Zdroje obrázků:

http://nssdc.gsfc.nasa.gov/image/spacecraft/skylab.jpg (kredit: NASA)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Owen_Garriott_at_the_Apollo_Telescope_Mount_console.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Skylab_Solar_flare.jpg
http://history.nasa.gov/SP-400/p153a.jpg (kredit: NASA)
http://history.nasa.gov/SP-400/p150.jpg (kredit: NASA)
http://history.nasa.gov/SP-401/p33.jpg (kredit: NASA)
https://lsda.jsc.nasa.gov/lsda_data/dil_data//s7315758.jpg (kredit: NASA)
http://history.nasa.gov/EP-177/i5-8a.jpg (kredit: NASA)
http://i39.servimg.com/u/f39/15/87/65/57/tumblr15.jpg (kredit: NASA)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:S73-20236.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Carr_i_Pogue..jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Showering_on_Skylab_-_GPN-2000-001710.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Skylab_4_trash.jpg
http://history.nasa.gov/SP-400/p144b.jpg (kredit: NASA)
http://history.nasa.gov/SP-400/p154.jpg (kredit: NASA)

Skylab – laboratoř na nebesích (9. díl), 2.5 out of 5 based on 52 ratings
Pin It
(Visited 2 508 times, 2 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (52 votes cast)
(Visited 2 508 times, 2 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


15 komentářů ke článku “Skylab – laboratoř na nebesích (9. díl)”

  1. Mallard napsal:

    Čo dodať:-) Fantastickééé a pútavé čítanie ako vždy:-) Ďakujeme:-)

  2. Rudolf Šíma napsal:

    Čekal snad někdo, že devátý díl bude nuda? Já ne. Skvělé jako vždy. Díky.
    Kdysi jsem se tady vytahoval, že ke sprše se vyjádřím, že ji mám nastudovanou z muzea. No, zaujala mne opravdu moc, ale popis mojí tehdejší inspirace se hodí spíš někam na karavanfórum. Je prostě fantasticky jednoduchá a skladná. Článek má pokračování a to mne opravdu drží v napětí. Tentokrát ne kvůli otevřenému konci, ale moc nevím, co se dá ještě napsat. 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, přiznám se, že když jsem to po sobě četl, té nudy jsem se trochu (dost) bál. Tak snad to nebylo tak hrozné. Ohledně té sprchy – při psaní jsem měl na paměti Váš koment a tuhle rukavici nešlo nezvednout… 🙂

      • Rudolf Šíma napsal:

        Díky. 🙂 Já tu sprchu nakonec do svého „obytňáku“ nevyrobil, protože jsem nevymyslel rozumné umístění záchodu. Tak mi v autě překáží „koupelnová skříň“. Strašně se mi chtělo ten „kosmický patent“ ukrást. Nudy se opravdu nebojte. Myslím, že hodně čtenářů by vyměnilo několik let dovolené za „výlet“ na Skylab.

  3. PeterNR napsal:

    Veľmi zaujímavá časť skvelej série. Len škoda, že to človek zhltne na jeden šup, a potom musí týždeň čakať 🙂

    Otázka trochu mimo témy dnešného článku – vždy ma zaujímalo, ako bolo zabezpečené, že pristávací modul netrafil do lode, ktorá ho čakala. Vzhľadom na veľkosť lode voči rozlohe cieľovej oblasti je pravdepodobnosť malá, ale nenulová. Vopred ďakujem za informáciu.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, jsem rád že Vás seriál zaujal. 😉
      Loď čekala pár kilometrů mimo určenou oblast a šance, že by se modul trefil přímo na ni, byla opravdu mizivá. Nicméně pár minut před přistáním už byly známy přesné souřadnice, takže v nejhorším by loď popojela.

  4. Jaroslav Alois napsal:

    ATM byla sestava tuším šesti dalekohledů s příslušenstvím o váze 10 tun a znamenala obrovský krok kupředu ve výzkumu naší hvězdy.

  5. Martin Gembec napsal:

    Pořád mě nepřestává fascinovat, jak dokážeš Ondro nacpat tolik informací do každého článku a ještě to doplnit o spousty historek a vtípků. Díky moc za nádherné čtení.

  6. DomoKun napsal:

    Jako obvykle perfektní čtení a pochvala, je to poutavé prostě skvělé, být to kniha stránky nejspíš po vařím a potom i sním. Opět děkuji za poutavý text.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky moc, jen nevím s tím pojídáním knih. To abych v (absolutně nepravděpodobném) případě, že by moje grafomanie o Skylabu vyšla knižně, hledal vydavatele, který by zajistil tisk na jedlém papíru… 😀

Zanechte komentář