Výzkum Venuše – 5. díl

Výřez mapy Venuše ze sondy Pioneer Venus. NASA-Ames/USGS/MIT

Ve čtvrtém dílu jsme konečně pohlédli na povrch Venuše prostřednictvím kamer Veněry 9 a Veněry 10. Čistě sovětský blok nyní opět naruší další americká mise, která byla nachystána na rok 1978. Tentokrát šlo o program Pioneer Venus a mise to byla ambiciózní. K planetě se vydal mapovací radarový orbiter a také čtyři přistávací pouzdra. Ovšem ve stejném roce se k Venuši vydaly také dvě Veněry s pořadovým číslem 11 a 12. Na rozdíl od předchozí dvojice neletěly orbitery, ale pouze průletové sondy, které vysadily dvě přistávací pouzdra. Úspěch předchozí dvojice ale zcela zopakovat nedokázaly.

 

Pioneer Venus

Mise Pioneer Venus měla za cíl prozkoumat meziplanetární prostor v okolí Venuše, zmapovat povrch planety a zkoumat její atmosféru. Skládala se ze dvou hlavních částí. Orbiter měl zkoumat plasma ve vysoké Venušině atmosféře, jednotlivé vrstvy atmosféry v různých vlnových délkách odraženého záření a především měl radar, kterým měl zmapovat povrch planety. Přistávací část byla tvořena jednou větší a třemi menšími sondami, které startovaly společně a u Venuše se rozdělily. První úvahy o misi Pioneer k Venuši navrhla NASA v roce 1968 a základní obrysy byly vypracovány v roce 1973, přičemž od dalšího roku začala příprava sond.39

Pioneer Venus Orbiter (též PV-1 nebo Pioneer 12)

Pioneer Venus Orbiter. NASA

Pioneer Venus Orbiter. NASA

Sonda startovala 20. května 1978 pomocí rakety Atlas SLV-3D s urychlovacím stupněm Centaur. Start se uskutečnil více než dva měsíce před přistávacími pouzdry, protože orbiter měl mít nižší příletovou rychlost k planetě. Díky zvolené trajektorii obletěl více než 180° oběžné dráhy Venuše a potřeboval k tomu méně paliva.

Sondu tvořil tříose rotačně stabilizovaný válec o průměru 2,5 m a výšce 1,2 m pokrytý solárními panely. Na jeho vrchní části byly antény a do strany vybíhala tyč magnetometru. Na spodní části byla tryska motoru. Přístrojové vybavení tvořily fotopolarimetr pro výzkum oblak, radar pro studium povrchu s rozlišením 150 metrů, infračervený radiometr k měření tepelného záření v různých výškách atmosféry, ultrafialový spektrometr k měření pohlcování UV záření ve vrstvě airglow ve vysoké atmosféře, neutrální hmotnostní spektrometr zaměřený na částice bez elektrického náboje a iontový hmotnostní spektrometr pro měření částic s nábojem, analyzátor slunečního větru (rychlost, hustota, teplota), magnetometr k měření případné interakce slabého magnetického pole se slunečním větrem, detektor elektrického pole měl odpovídat na otázky, jak je sluneční vítr odkláněn planetou, měřič tepelných charakteristik ionosféry a energie iontů, rádiový zákrytový experiment a detektor záblesků gama záření.40,41

Mapa Venuše. Pioneer Venus. NASA

Mapa Venuše. Pioneer Venus. NASA

Sonda přiletěla k Venuši 5. 12. 1978. Po zapálení brzdícího motoru (zážeh na tuhé palivo trval 30 sekund) byla navedena na protáhlou eliptickou dráhu s parametry 150×66000 km s oběžnou dobou asi 24 hodin. Sonda pracovala bez problémů po velmi dlouhou dobu. Zanikla až 8. října 1992. Díky tomu mohl proběhnout velmi podrobný výzkum a také vznikla první detailní mapa povrchu Venuše. Navíc v roce 1991 byl radar znovu aktivován, aby jednak nasnímal dříve nedostupné jižní oblasti a také aby mapoval v době, kdy zároveň probíhalo mapování sondou Magellan.

 

Pioneer Venus Multiprobe (též PV-2 nebo Pioneer 13)

Pioneer Venus uvolňuje přistávací pouzdra. NASA

Pioneer Venus uvolňuje přistávací pouzdra. NASA

Druhá sonda se vydala na cestu pomocí stejné rakety Atlas-Centaur 8. srpna 1978. Základnu tvořil stejný válec, jako u orbiteru. Na něj bylo připevněno jedno větší přistávací pouzdro a tři menší. Ta byla navržena tak, aby měřila průlet atmosférou a případně i po dopadu na povrch, přičemž nebyla vyrobena tak, aby za každou cenu musela přežít dopad.

Největší přistávací pouzdro mělo průměr metr a uvnitř byla titanová tlaková nádoba kulového tvaru o rozměru asi 70 cm natlakovaná dusíkem na atmosférický tlak (100 kPa). Pouzdro obsahovalo sedm vědeckých experimentů, které umožnily měření složení atmosféry, světla ze Slunce a tepelného záření, měření velikosti a tvaru částic, nefelometr pro identifikaci průzračnosti/oblak a klasicky měřiče teploty, tlaku a zpomalení. Nadšence jistě zaujme, že okénka měřících přístrojů byla tvořena v osmi případech ze safíru a v jednom bylo okénko diamantové (ukázalo se, že pro infračervený radiometr vyhovuje pouze přírodní diamant a tak byly skutečně zakoupeny na burze diamanty pro testovací a letový exemplář o hmotnosti 31 a 200 karátů. Pochopitelně samotná výroba okénka byla pro extrémní tvrdost diamantu docela problém). Obava, aby na okénkách nekondenzovala kyselina sírová z oblak byla vyřešena tak, že okénka měla elektrické vyhřívání, které by případný kondenzát ihned odpařilo. Tepelná ochrana byla doplněna beryliovým štítem a přístroje byly pečlivě tepelně odděleny od obálky pomocí titanových podložek.43

Pioneer Venus. Velké přistávací pouzdro. NASA

Pioneer Venus. Velké přistávací pouzdro. NASA

Menší pouzdra neměla oddělitelný tepelný štít a neměla padáky, jako hlavní pouzdro. Průměr byl 80 cm a měřila pouze dohlednost, teplotu, tlak, zpomalení a radiaci atmosféry. Menší pouzdra si vystačila pouze se dvěma safírovými okénky. Tepelné štíty byly na bázi uhlíku a byly ablativní, čímž se dobře chrání vnitřní části sond.41,43

Hlavní přistávací pouzdro se oddělilo 16. 11. 1978 a 9. prosince vstoupilo do atmosféry. 67 km nad povrchem byl odstřelen tepelný štít a začal sestup na padáku. Ten byl ve výšce 47 km nad povrchem odstřelen a zbytek sestupu proběhl volným pádem. Sestup z výšky 200 km až na povrch trval 54 minut. Pouzdro dopadlo na souřadnicích 4,4° s.š., 304° východně a odmlčelo se.42

Menší pouzdra byla podle místa dopadu nazvána „Severní“, „Noční“ a „Denní“. K oddělení došlo 20. listopadu a sestup se konal také 9. prosince a trval 53 minut. Severní pouzdro dopadlo na noční straně planety v severních šířkách (59,3 s.š. a 4,8° vých. délky), tzv. Noční pouzdro vysílalo 56 minut sestupu a dopadlo na souřadnicích 28,7° j.š. a 56,7° východní délky, přičemž poté vysílalo ještě dvě sekundy a konečně tzv. Denní pouzdro dopadlo po 56 minutách na souřadnicích 31,3° j.š. a 317° východně. Toto pouzdro pak dokázalo vysílat z povrchu po dobu dalších 67 minut a 37 sekund.42

Venuše 26. 2. 1979 ze sondy Pioneer Venus orbiter. NASA

Venuše 26. 2. 1979 ze sondy Pioneer Venus orbiter. NASA

Z měření přistávacích sond bylo patrné, že přesně sedí na data sovětských sond. Tedy tlak na povrchu přibližně 90 atmosfér a teplota asi 475 °C. Oblaka kyseliny sírové ve výškách asi od 65 km do 48 km a pod nimi ještě zákal z kyseliny asi do výšky 30 km a pod tím už celkem průhledná troposféra.

Měření gama záblesků bylo úspěšné až do úplného konce mise, přičemž zaznamenalo více než 200 záblesků ze všech směrů vesmíru a také více než 150 slunečních erupcí. Vzhledem k tomu, že tato měření probíhala paralelně i z jiných sond, byla také docela přesně známa místa záblesků (především šlo o to potvrdit, že záblesky směřují ze všech stran).18,41,42

 

Veněra 11 a Veněra 12

Úspěch mise Veněra 1975 nabudil vědce v Sovětském svazu k tomu, aby byla vyslána další dvojice sond, která by se pokusila zopakovat úspěch předchozí mise a ještě lépe prozkoumat povrch. Veněra 1978. Z důvodu pečlivosti příprav bylo tedy vynecháno startovní okno 1976/1977. Vzhledem k zamýšlené hmotnosti nových přístrojů by se nevešlo dost paliva a tak bylo u této mise rozhodnuto, že sondy nebudou navedeny na oběžnou dráhu, ale dojde pouze k průletu kolem Venuše a přistání dvou pouzder. Paradoxně díky tomuto typu mise mohla přistávací pouzdra komunikovat déle se svojí mateřskou sondou, protože předchozí sondy komunikovaly ještě v době, kdy jejich orbitery zapadaly za místní obzor. Hlavními novými prvky mise byly nové barevné kamery a vrtná souprava. Průzkum atmosféry se zaměřil na detailnější zkoumání složení oblak a detekci elektrických výbojů (blesků).

Průletové sondy byly víceméně identické s předchozími orbitery, ovšem výbava byla maximálně zjednodušena, aby se ušetřená hmotnost dala investovat do přistávacích modulů (celková hmotnost sondy něco přes 4,5 tuny, přistávací moduly měly 731 kg). Především však byla zvýšena komunikační rychlost mezi nimi a pouzdry, a to až na 3 kilobity za sekundu. (Jistě, fotka velká 1 MB by se přenášela něco přes dvě hodiny, ale tady jsme v éře televizních kamer a tedy i mnohem jednoduššího zobrazení a množství dat, vždyť ještě v devadesátých letech se běžně desítky fotek vešly na disketu o velikosti 1,44 MB a surová data celé mise Voyager zabírala jedno CD).

Přes omezené vybavení retranslačních průletových sond se na ně vešel francouzský ultrafialový spektrometr, měřič plasmatu ve slunečním větru, magnetometr, detektor vysokoenergetických částic a gama záblesků.

Veněra 11. Don P. Mitchell

Veněra 11. Don P. Mitchell

Ačkoli přistávací pouzdra obou Veněr 11 a 12 byla podobná předchozí generaci, našly by se na první pohled patrné rozdíly. Dole například přibyl vrtací experiment a naopak ubyly halogenové osvětlovací jednotky, protože se ukázalo, že nejsou potřeba. Na první pohled také zaujme anténa experimentu GROZA, který měl za úkol detekci atmosférické elektřiny, tedy blesků v oblacích. Vylepšení se dočkaly také experimenty pro studium složení oblak a atmosféry. Pokud se něco nepodařilo u mise Veněra 9, 10, potom zde to bylo zdokonaleno, jako třeba hmotnostní spektrometr, který byl minule kontaminován, tak zde měl delší nabírací trubici a odběry se děly jen v krátkém intervalu.

Start sondy Veněra 11 obstarala raketa Proton-K s urychlovacím stupněm Blok-D dne 9. září 1978. Veněra 12 startovala 14. září. K Venuši přiletěly třikrát rychleji, než předchozí sondy, ale hyperbolická dráha průletu umožňovala onu zmíněnou delší dobu komunikace mezi průletovou a přistávací sondou. Veněra 12 dosáhla planety 21. prosince 1978 a Veněra 11 potom 25. prosince.

Veněra 11 popis částí. Don P. Mitchell

Veněra 11 popis částí. Don P. Mitchell

Padákový systém byl zjednodušen a měření probíhala po dobu jedné hodiny průletu atmosférou a poté z povrchu. Přistávací rychlost byla přibližně shodná s předchozími (necelých 30 km/h). Při přistání Veněry 12 se zvířil prach, který rozptýlil až po zhruba půl minutě, když jej odfoukl slabý vítr o rychlosti 1 m/s. V případě dosednutí Veněry 11 nebyl zvířený prach pozorován.

Veněra 11 přistála na souřadnicích 14° j.š. a 299° délky. V místě přistání byl naměřen tlak 92,6 atmosfér a teplota 452 °C. Přenos dat pokračoval po dobu dalších 95 minut, než se průletová sonda dostala z dosahu. Veněra 12 přistála asi 850 km od jedenáctky v místě na souřadnicích 7° j.š. a 294° délky. Tlak v místě přistání byl 93,6 atmosféra teplota 468 °C. Přenos dat trval rekordních 110 minut.44

Měření obou přistávacích pouzder z atmosféry se shodovala s měřeními pouzder Pioneer, kromě trochu jiných koncentrací vodních par a také zjištění těkavého chlóru sondami Veněra. Pioneer toto měření nemohl provést pro zahlcení kapkami na přístroji. Přístroj GROZA skutečně zaznamenal bleskovou aktivitu, která zněla podobně jako pozemské blesky, ovšem mnohem hlasitěji. Původ blesků byl pod oblačnou vrstvou někde blíže povrchu a zdá se být možné, že by vznikaly podobně jako na Zemi během sopečné erupce nebo prostě z jiné, doposud nejasné, atmosférické příčiny. Mnohem méně blesků zachytila Veněra 12 a z toho se odhadovalo, že podobně jako na Zemi je intenzita bouří lokálního významu.

Díky fotometrům, které byly schopny se dívat do všech stran, bylo lépe prozkoumáno, jak se šíří světlo v atmosféře. Ačkoli obloha pod oblaky je relativně průhledná, vzhledem k silnému rozptylu světla na molekulách plynu je obraz neklidný a z povrchu by nebylo vidět oblaka, ale pouze světlé a tmavší skvrny. Barva okolí by byla žlutooranžová.

Obě přistávací pouzdra nesla lepší snímací kamery schopné přinést barevné záběry okolí. Místo rozlišení 128×512 (7 bitů) vezly kamery s rozlišením 252×1000 (v deseti bitech obrazové hloubky). Přestože krytky byly po zkušenostech předchozích sond vylepšeny, ke zděšení obsluhy se ukázalo, že se neodkryla ani jedna a žádné snímky proto nedorazily. Kamery snímaly pouze černo. Aby smůly nebylo dost, nefungoval ani experiment, který měl vrtat a měřit mechanické vlastnosti povrchu.

 

Zdroje informací:

18 Wesley T. Huntress, JR., Mikhail Ya Marov, Soviet Robots in the Solar System: Mission Technologies and Discoveries, New York, Springer, 2011

39 Pioneer-Venus. NASA [online]. 2016 [cit. 29. 5. 2016]. Dostupné z: http://www.nasa.gov/mission_pages/pioneer-venus/

40 Pioneer Venus Orbiter. NASA [online]. 2010 [cit. 29. 5. 2016]. Dostupné z: http://heasarc.gsfc.nasa.gov/docs/heasarc/missions/pvo.html

41 Dr. Andrew Ketsdever. Pioneer Venus: Mission Characterization [online]. 2016 [cit. 29. 5. 2016]. Dostupné z: http://eas.uccs.edu/~aketsdev/MAE%205595_files/Pioneer%20Venus_Mission%20Characterization.pdf

42 Pioneer Venus Large Probe. NASA [online]. 2016 [cit. 29. 5. 2016]. Dostupné z: http://nssdc.gsfc.nasa.gov/nmc/spacecraftDisplay.do?id=1978-078D

43 Bernard J. Bienstock. Pioneer Venus and Galileo entry probe heritage [online]. 2003 [cit. 29. 5. 2016]. Dostupné z: http://www.mrc.uidaho.edu/entryws/presentations/Papers/bienstock_pioneer%20venus%20and%20galileo%20probe%20history-final.pdf

44 Vrtání do povrchu Venuše. Don P. Mitchell [online]. 2004 [cit. 29. 5. 2016]. Dostupné z: http://mentallandscape.com/V_Venera11.htm

Zdroje obrázků:

http://nssdc.gsfc.nasa.gov/image/planetary/venus/pvo_topo_mercator.jpg
http://nssdc.gsfc.nasa.gov/image/spacecraft/pv_orbiter.jpg
http://nssdc.gsfc.nasa.gov/image/spacecraft/pv_bus_probes.jpg
http://nssdc.gsfc.nasa.gov/image/spacecraft/pv_probe.jpg
http://nssdc.gsfc.nasa.gov/image/planetary/venus/pvo_uv_790226.jpg
http://mentallandscape.com/V_Venera11.jpg
http://mentallandscape.com/V_Venera11c.jpg

Výzkum Venuše – 5. díl, 2.5 out of 5 based on 37 ratings
Pin It
(Visited 2 386 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (37 votes cast)
(Visited 2 386 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.


38 komentářů ke článku “Výzkum Venuše – 5. díl”

  1. Jaroslav Alois napsal:

    Někde jsem četl, že na neodkrytí kamer měla vinu obsluha při předstartovní přípravě.

    • Martin Gembec napsal:

      Já na to nedokážu nic dodat. Dočetl jsem se jen něco o spečeninách, nebo nějakém takovém procesu, který znemožnil odhození krytek.

      • Jaroslav Alois napsal:

        V každém případě to byla smůla a hned ve dojím vydání. Fotky z povrchu ale na Zemi už byly s předchozích misí a proto bylo hlavně škoda selhání “ vrtacího experimentu“.

        • Spytihněv napsal:

          Mělo jít jen o penetrometry, další dvě Veněry už budou mít něco mnohem lepšího.

  2. Vojta napsal:

    Mohu se zeptat, z jakého materiálu se vyráběly padáky pro přistávací moduly. Nikde o tom nevidím zmínku (možná se špatně dívám) a přitom musí jít o materiál, který zvládne stovky stupňů teploty, nemění vlastnosti při vysokém tlaku, je chemicky odolný a navíc dostatečně pevný i poddajný, aby z něj padák mohl být vyroben. Něco takového asi v běžné galantérii nekoupím a jak je na tom kevlar s teplotní a chemickou odolností, nemám tušení. Děkuji za odpověď.

    • ventYl napsal:

      Treba vzat v potaz aj to, ze padaky sa odhodili vo vyske 50 km nad povrchom a poslednych 50 km teda sonda padala volnym padom brzdena iba aerodynamickym diskom. V tej vyske je tusim teplota este unosna a relativne bezny material ju znesie.

    • Martin Gembec napsal:

      Než by vznikly další spekulace, nevím to z hlavy a nemám čas se podívat, ale pokud to není na webu Dona P. Mitchella, tak jinde jsem se to dočetl. Rozhodně ale nezapomínejme, že první mise přistávaly na padáku až dolů. Kdyžtak to nechávám do večera až budu doma, ale nespekulujme, pokud nevíme, já se pak v klidu mrknu, jestli to někdo někde popisuje.

    • Martin Gembec napsal:

      Tak jsem to dohledal v tom zdroji co jsem doporučil, stojí tam doslova: Of course the parachute itself had to withstand over 500° C, and it was made of a heat resistant fiber of unknown composition („glass nitron“).
      Takže nějaká vlákna na bázi skla nezní jako špatný nápad, když uvážíme obecně dobrou tepelnou odolnost skla. Podle všeho toho o padácích ve všech možných zdrojích o mnoho více nenajdeme, to bych se musel živit jinak a mít přístup k dalším zdrojům.

      • Vojta napsal:

        Skvělé, díky za odpověď. Skleněná vlákna mě nenapadla, i když je to naprosto logická volba. Sice nebudou nijak extrémně pevná (oproti klasickým padákovým materiálům), ale v takovém prostředí svou práci odvedou skvěle.

  3. zvejkal napsal:

    Tak to je smola s tymi krytkami. Mohli byt super fotky.

  4. Spytihněv napsal:

    „67 km nad povrchem byl odstřelen tepelný štít a 47 km nad povrchem začal sestup na padáku. Sestup z výšky 200 km až na povrch trval 54 minut.“

    Až do této chvíle jsem byl přesvědčen o tomto scénáři:
    68 km nad povrchem byl uvolněn padák, poté odstřelen tepelný štít, ve výšce 47 km byl padák odhozen a pouzdro již padalo nebržděně.

    • Martin Gembec napsal:

      Tak ještě mohu kratince – toto se týká až od Veněry 9, které mají aerodynamický brzdný límec. Předchozí byly kulové kapsle na padáku.

      • Spytihněv napsal:

        To si nerozumíme. Nemyslím Veněry. Mám na mysli Velké pouzdro Pioneeru 13.

        • Martin Gembec napsal:

          V pořádku, tam je to přesně jak píšete, od 47 km volný pád 🙂

        • Spytihněv napsal:

          Zmiňuji to jen proto, že v článku to máte úplně jinak.

        • Martin Gembec napsal:

          Tak teď jste mě pobavil. No to tedy koukám a moc děkuju za opravu. V článku už jsem to přepsal 🙂

  5. Spytihněv napsal:

    To o těch okénkách z diamantu a safíru je nádherný detail, o kterém jsem vůbec něvěděl 🙂

    • Martin Gembec napsal:

      Obavy z prostředí byly zřejmě veliké, bez ohledu na první zkušenosti Sovětů. Stlačený CO2 jako rozpouštědlo, oblaka kyseliny sírové, vysoká teplota a tlak. No nemůžeme se jim divit.

      • Spytihněv napsal:

        Myslím, že není žádný důvod šetřit. Pokud vyšší odolnost nemá vliv na jiné funkce a příliš sondu nazatíží, je třeba využít to nejlepší. Našlo by se dost příkladů podcenění a nebo zbytečných úspor, které se nevyplatily.

  6. Jaroslav Alois napsal:

    V článku Pioneer Venus v předposledním odstavci je asi chyba, mělo by tam být uvedeno „AMERICKÝCH“, místo „sovětských“. Domnívám se, že citované údaje jako první naměřily americké sondy – teplotu Mariner 2 v roce 1962, tlak a složení atmosféry v roce 1967 Mariner 5. První sovětská sonda, která funkční doletěla k Venuši a o níž se mylně Sověti domnívali, že měří na povrchu, poslala 27 atm., 270 C a 90% CO2, což bylo chybně a bylo “ opraveno“ na základě konfrontace s měřeními Marineru 5.
    Všechny další sovětské sondy jen potvrzovaly správnost amerických modelů atmosféry Venuše.

    • Martin Gembec napsal:

      Kdybych nevěděl, že to máte jako sport, tak vám budu oponovat. Takto se pouze omezím na konstatování, že jste si ten text vyložil jinak, než jak je napsaný. Nepíšu tam nic o tom, kdo co naměřil PRVNÍ, nýbrž o tom, že potvrdil měření sovětských sond. Měl jsem samozřejmě na mysli měření z povrchu z roku 1975. Vůbec mě nenapadlo, že si to stále budete spojovat s deset let starými daty a navíc by mě tedy zajímal nějaký zdroj, kde je zřetelně napsáno, že to ten Mariner naměřil tak skálopevně přesně. Já v tomto případě tedy věřím raději měřením in-situ než simulacím a extrapolacím.

      • Jaroslav Alois napsal:

        Smyslem všech misí od samého počátku kosmonautiky bylo zjistit jaké je prostředí na Venuši, zakryté mraky znemožňujícími významné pozemní pozorování.
        Jestliže tedy napíšete, že americké sondy z roku 1978 potvrdily sovětská měření zcela odhlížíte od faktu, že je tomu právě naopak, zejména když jste měl na mysli sovětská měření z roku 1975. V roce 1975, kdy sovětské sondy k Venuši letěly, byl americký model atmosféry Venuše dávno hotov a to na základě měření sond Mariner 2 z roku 1962 a Mariner 5 z roku 1967. Připomínám, že první sovětská sonda, která vůbec k Venuši doletěla a to Venuše 4 v roce 1967 byla zničena vysoko nad povrchem a Sověti dopravili teploměr a tlakoměr na povrch až v roce 1970.
        Dálkový průzkum z průletových sond je dostatečně přesný, to byste mohl zpochybnit výsledky průzkumu Pluta, Merkuru, Uranu, Neptunu atd.. V případě průzkumu Venuše nejde o „sport“, ale o skutečnost, že americká měření z průletových sond umožnila sestavit přesný model atmosféry Venuše dávno před Sověty, sovětské sondy, které za několik let poté na povrchu přistály, mohly jen správnost amerického modelu potvrzovat.
        Jestliže tedy napíšete, že americké sondy z roku 1978 potvrdily sovětská měření zcela obracíte skutečnost.
        Sovětské video, které je součástí článku je natočeno přesně v tomto duchu. Podívá-li se na to ten kdo se nezabývá hlouběji historií, nabude skutečně dojmu, že Sověti byli u Venuše první, chlubí se tam i Venerou 1, která zmlkla několik mil km od Země, tvrdí že tam realizovali všechny objevy a o Američanech vůbec nic . Vrcholem demagogie ve videu je tvrzení že Venuše je “ ruská planeta „.
        Je nesporné, že Sověti dodatečně pořídili snímky na povrchu, provedli rozbor půdy, což americké průletové a atmosférické sondy nemohly provést a ani to nebylo v jejich programu, ale zásadní charakteristiky atmosféry jako rozhodujícího faktoru prostředí na Venuši americké sondy provedly řadu let před Sověty s dostatečnou přesností aby americký model atmosféry “ seděl“.
        Vaše ohrazení v tom smyslu, že neuvádíte kdo byl PRVNÍ, není zcela férové. Jestliže napíšete, že někdo potvrzoval nějaká měření, je jasné že potvrzovaná měření musela být provedena dříve, ostatně proč by Američané “ potvrzovali“ sovětská měření, když sami měli přesný model atmosféry několik přeletových oken před tím než Sověti na povrchu přistáli a získali data pro vlastní model.
        Neberte to prosím osobně, stejně jako já neberu osobně “ sport“. Vaše práce je obdivuhodná a velice záslužná, seriál je velice zajímavý a přinesl a doufám ještě přinese spoustu zajímavých podrobností. Zejména mne těší, že na základě mé připomínky, dostaly na rozdíl od Pioneeru 5 a Marineru 2 ,další americké sondy stejný prostor jako sondy sovětské.

        • Martin Gembec napsal:

          Beru to na vědomí. Já to prostě tak nehrotím 🙂 Hlavní je, že v tom máme jasno.

  7. Jaroslav Alois napsal:

    Omlouvám se, musím upřesnit, že v roce 1967 naměřili Sověti “ na povrchu“ 18 atm, a v roce 1969 oněch 27 atm.. údaje shodné s americkými modely atmosféry poslala až Venuše 7 v roce 1970.

  8. Milanek napsal:

    Skvělý seriál od prvního dílu čtu jedním dechem – Škoda že tu není palec nahoru 🙂

    • Martin Gembec napsal:

      Děkuji moc. Myslím, že jste palec nahoru právě zdvihl. Už jenom tím, že jste si dal tu práci to napsat. Ono je to vážně těžké téma, ale mám radost, kdy se mohu dozvědět tolik nových věcí a nějak je předat k vám.

  9. Petr Hájek napsal:

    Všichni autoři kteří zde píší zaslouží stokrát palec nahoru ,neznám kvalitou a nasazením autorů jiný blog. Neodpustím si pochválit trpělivost autorů při odpovědích v diskuzi.

    • Martin Gembec napsal:

      Věřte mi, že to je radost psát. A ty komentáře, to je něco úžasného, bez čeho by to nebylo ono.

  10. Marek napsal:

    Perfektní článek z perfektního seriálu. Čtu a těším se na další díl. Za mne také palec nahoru a velký dík!

  11. Spytihněv napsal:

    Pár prkotin v zájmu dokonalosti: doplnit, že délka, kde dopadlo severní pouzdro, je východní. A opravit, že noční pouzdro dopadlo na jižní šířce (je uvedena severní).

    • Martin Gembec napsal:

      Tak jsem si to četl a říkám si co je na tom špatně, když tam mám s.š. – v hlavě přitom myslím na south šířky 🙂 no tak se nemohu divit, když mi south přijde jako s. Už jsem to opravil. Díky.

  12. Zuzi napsal:

    Přidám pochvalné komentáře, je to perfektní seriál a je dobře, že je zde i seznam zdrojů. Těším se na každý další díl, je pěkné to porovnávat se současným výzkumem vesmíru a jen žasnout nad tím, s jakou technikou se dala dělat pořádná věda.

    • Martin Gembec napsal:

      Díky, chci aby si každý přečetl, co chce, bez ohledu na to, co zde pak uvádíme v článcích. Zdrojů je hodně a jsem rád, když si je někdo v originále přečte celé a bude mít lepší představu. Proto je uvádím, jak to jde. Není to úplně podle normy, ale snad to tak stačí.

      • Zuzi napsal:

        Jen možná jedna drobnost se mi nezdá, tedy dvě. 1. Při rychlosti 3 kb/s se 1 MB, tedy 1024 kB přenesou za cca 2730s a ne za dvě hodiny. 2. Myslím že data ze sondy voyager jsou podstatně větší, než jedno CD, tedy nenašel jsme nikde konkrétní údaj, ale při prohrabování archivu dat na ftp://spdf.gsfc.nasa.gov/pub/data/voyager/voyager1/ je dat opravdu obrovské množství.

        • Martin Gembec napsal:

          Víte, co mi vrtá hlavou? Jak mohu udělat tolik chyb? Teď jsem to přepočítal a vyšlo mi taky necelých 3/4 hodiny. Na druhé straně jsem udělal chybu, která nedává smysl, kde mohla vzniknout 🙂

          Pokud jde o to CD, čerpal jsem z vlastních vzpomínek. Když jsem v roce 1994 připravoval web o sluneční soustavě jako středoškolskou práci, tak jsem mimo jiné čerpal z CD, na kterém byla originální neupravená data z Voyageru. Tehdy jsem byl klidně ochoten věřit tomu, že tam jsou všechna, protože CD bylo v té době v plenkách a pro mě mělo nepředstavitelně velkou kapacitu. Z této autority jsem ten údaj nikdy neověřoval.

  13. Spytihněv napsal:

    Chtěl bych si ujasnit, jak to bylo s výbavou landerů, pokud jde o výklopné densitometry (hustoměry), penetrometry PROP-V a výklopné vrtačky GZU. Jestli tomu rozumím správně, tak hustoměry měla jen 9-10 (jsou vidět na fotkách z povrchu), penetrometry už ale mělo všech ostatních šest (11-14 plus Vegy) a vrtačky GRU měly čtyři (13-14 plus Vegy).

    • Martin Gembec napsal:

      V té Soviet Robots.. se dá vygooglit, že Veněra 11 a 12 nesly jak penetrometry tak vrtačky, ovšem experiment vrtání neproběhl, protože se během přistání poškodilo přívodní potrubí pro cestu vzorků. Dál je tam suše konstatováno, že penetrometry selhaly taktéž. Vrtačky a penetrometry pak vidím i u Veněry 13, 14. Vrtání fungovalo, penetrometr u 14tky nefungoval.

      • Spytihněv napsal:

        Díky za další pohled. K tomuto zdroji jsem se nedostal.

        Jen taková zajímavost. U Venery 9 a 10 fungovala jen jedna kamera a v obou případech to byla ta, na jejíž straně byl hustoměr, takže ho můžeme vidět. Docela pěkná náhoda.

Zanechte komentář