Výzkum Venuše – 3. díl

Mariner 5, foto: NASA

V předcházejícím dílu jsme se rozloučili v situaci, kdy se konečně zadařilo také Sovětům, když jejich Veněra 4 přinesla první měření přímo z atmosféry planety. Stalo se tak až sedm let od prvních pokusů o dosažení Venuše. Mezitím nezaháleli ani Američané. Jejich Mariner 2 proměřil planetu již v roce 1962 a také v dalších letech měli úspěch. Namátkou Mariner 3 a 4 byly sesterské sondy k Marsu, přičemž trojka selhala, ale čtyřka jako první přinesla fotografie povrchu Rudé planety. To se psal červenec 1965. V roce 1967 pak přišel Mariner 5 a cílem se stala opět Venuše. Zatímco předchozí lety měly úspěšnost 50 na 50, tentokrát si USA vystačily se sondou jedinou a tak měli v roce 1967 k dispozici další data o atmosféře Venuše. Nezahálel ani SSSR a tak se k Venuši vydaly sondy Veněra 5 a 6. Ty však, i když ani to není málo, jen zopakovaly úspěch Veněry 4. To pravé přistání a měření z povrchu přišlo až v dalším desetiletí.

 

Mariner 5

Mohlo by se zdát, že Američané byli odvážnější, než Sověti, když v roce 1967 vyslali k Venuši pouze jedinou sondu. Na druhé straně by k tomu mohli být oprávněni, neboť předchozí Mariner 4 znamenal u Marsu totální úspěch. Tato úvaha je rozumná, ale pátý Mariner byl především zálohou Marineru 4. Stačilo jej tedy jen předělat na let k Venuši a nebylo co řešit. Bylo rozhodnuto vyslat jej na průlet ve vzdálenosti 2000 km. Sonda měla provádět měření v meziplanetárním prostoru a také zkoumat atmosféru, radiaci a magnetické pole planety.

Sondu tvořil osmiboký hranol se čtyřmi solárními panely (viz foto v úvodu). I přes zkrácení solárních panelů je při spotřebě sondy 180 až 280 W (při korekcích dráhy) a příkonu z panelů 380 W u Země a 555 W u Venuše zřejmé, že sonda byla dimenzována spíše na marsovské poměry a baterie sloužila spíše jako záloha. Uvnitř hranolu se nacházela elektronika, pohonný a orientační systém. Stabilizace byla klasicky tříosá a navádění bylo pomocí Slunce, Země, Venuše a hvězdy Canopus. Na vrchní části byla vysokozisková parabola i nízkozisková anténa a na prodlouženém stěžni ještě magnetometr. Vědecké přístroje byly na vnějšku a kromě magnetometru se měřily nabité částice a plasma v meziplanetárním prostoru. U Venuše potom rádiová odrazivost a ultrafialové záření atmosféry. Součástí měření byl i rádiový zákrytový experiment, který pomohl zpřesnit vzdálenost Venuše a tedy i hodnotu vzdálenosti Země od Slunce.25,26

Mariner 5 start, foto: NASA

Mariner 5 start, foto: NASA

14. června 1967 se za tmy odlepila raketa Atlas-Agena D od startovní rampy na Mysu Canaveral. Sonda se dostala na správnou dráhu a let probíhal normálně, přičemž sonda plynule komunikovala se Zemí. Na začátku srpna se přístrojům sondy podařilo zaznamenat dvě po sobě jdoucí rázové vlny ve slunečním větru související s erupcemi na Slunci. JPL dále informovala, že sonda proletěla 14. září proudem mikrometeoritů. K Venuši doletěla 19. října 1967, tedy jenom o den později, než Veněra 4, což byla povedená souhra pro simultánní měření dvěma sondami a radarem ze Země. K průletu nakonec došlo ve vzdálenosti 4 094 km. Přenos dat z průletu proběhl úspěšně a spojení se sondou bylo ztraceno 4. prosince. Poté bylo ještě obnoveno 14. října 1968, ale to už bylo jen krátkodobé spojení.

Měření zákrytovým experimentem a UV fotometrem dala stejné výsledky, pokud jde o spodnější vrstvy atmosféry. Vyplynulo z nich, že atmosféra je tvořena téměř výhradně oxidem uhličitým a vědci získali přesná měření o hustotě a teplotě atmosféry zhruba od výšky 35 km nad povrchem. Zároveň byla proměřena vrchní vrstva atmosféry, kde byly nalezeny další prvky, jako například dusík (max. možný výskyt N2 do 10 %) a atomární kyslík nebo vodík. K překvapení vědců se zde vyskytoval i molekulární vodík.27

Na tehdejší dobu pozoruhodný byl také fakt, že se začali čím dál více setkávat vědci obou mocností a navzájem si konfrontovat své výsledky. První proběhlo v americkém Tusconu v březnu 1968, další v květnu v Tokyu a v říjnu v Kyjevě. Pro zajímavost uveďme, že v roce 1967 byl radarem ze Země určen poloměr Venuše na 6058 km a tlak zde byl určen na 75 atmosfér (dnes 6051,8 km a 90 atm). Mariner 5 naměřil 7 atm v 6085 km a Veněra 4 18 atm v 6075 km. Z dat obou týmů bylo zřejmé, že ani jedna sonda neměřila až k povrchu Venuše a extrapolací byla rovněž odhadnuta teplota povrchu Venuše na 427 °C.24

 

Cesta k přistání

Mezi léty 1961 a 1967 byla vykonána řada pokusů o prozkoumání planety. Dva ze tří amerických pokusů uspěly, řada sovětských pokusů selhala, ale zkoumání atmosféry napřímo se nakonec podařilo. Každopádně bylo jasné, že Venuše je cizím sondám nepřátelské prostředí. Vysoká teplota a tlak přinášely nové výzvy konstruktérům budoucích sond. Začala se stavět nová testovací zařízení a úspěch se nakonec dostavil. Cesta k němu ale vedla přes další pokusy.

 

Veněra 5 a 6

Vzhledem k tomu, že Sověti využívali pravidelně každé startovní okno k Venuši, nedaly na sebe další pokusy mnoho čekat. Relativně krátká doba na přípravu sond však neumožnila je lépe připravit, ačkoli bylo jasné, že podmínky v atmosféře jsou drsné.

V roce 1969 proto byly připraveny dvě další Veněry verze V-69 Lavočkinovy konstrukční kanceláře. Byly tedy podobné Veněře 4, to znamená více než jednu tunu vážící sondy s podobným vybavením. Přistávací modul o hmotnosti 405 kg byl upraven, aby přežil přetížení až 450 G, protože v letovém okně roku 1969 vycházela příletová rychlost k Venuši vyšší, než dříve. Přístroje v modulu měly za úkol upřesnit a doplnit měření Veněry 4. Díky poznatkům předchozí mise byly přístroje nastaveny tak, aby přesněji určily složení atmosféry. Šestice tlakoměrů byla nastavena tak, aby měřila ve třech různých rozpětích tlaku od 0,13 do 39 atmosfér. Trojice teploměrů rovněž umožňovala měření teploty v celém rozsahu podmínek, které při přistání panují.24

Veněra 5, schéma přistávacího pouzdra. Don P. Mitchell

Veněra 5, schéma přistávacího pouzdra. Don P. Mitchell

Jak se ukázalo, přistávací pouzdro Veněry 4 sestupovalo poměrně pomalu a to, že se odmlčelo po 100 minutách, nemuselo být dáno tlakem nebo teplotou, jako spíše tím, že se vybily jeho baterie. Proto byly upraveny padáky Veněry 5 a 6 tak, aby sestupovaly rychleji do hustších vrstev atmosféry. Protože šlo o podobné sondy, jako v roce 1967, neočekávalo se dosažení povrchu, kde panoval příliš velký tlak.

Veněra 5. Lavočkin

Veněra 5. Lavočkin

5. ledna 1969 se do vzduchu vznesla raketa Molnija-M a tak se k Venuši vydala Veněra 5. O pět dní později se uskutečnil start Veněry 6. Obě sondy úspěšně překonaly meziplanetární prostor. Veněra 5 zahájila přistání 16. května 1969 nad noční stranou planety. Z příletové rychlosti 11,18 km/s musela zpomalit na 210 m/s, což vedlo ke zmíněnému drastickému přetížení 450 G. Poté se aktivoval padákový systém, odtřelil se kryt a vysunul se rádiový výškoměr. Měření začala na hodnotách tlaku 0,05 MPa (polovina tlaku u povrchu Země) a teploty 25 °C. Sonda dokázala sestoupit do výšky asi 25 km nad povrchem, kdy neodolala vnějšímu tlaku 2,7 MPa (odpovídá tlaku v hloubce asi 275 metrů pod hladinou moře) a teplotě 320 °C (cín už by se roztavil a olovo by tálo při 327 °C).28,29

Veněra 6 vstoupila do atmosféry 17. května 1969. Sestup byl podobně úspěšný, ale dosažená výška bývá udávána 10 až 12 km nad povrchem. Měření obou sond bylo odesíláno rychlostí jenom 1 bit za sekundu, proto putovala v balíčcích po 45 sekundách. Celkem bylo odesláno asi 70 měření teploty a na padesát měření tlaku. Výsledky dobře odpovídají současným modelům atmosféry Venuše. Poměry chemických prvků a molekul se shodovaly s předchozími měřeními Veněry 4 (přesné hodnoty viz zdroj 24). Přistávací pouzdro mělo také fotometr, který měl určit, zda svítí noční strana planety. Jedno měření Veněry 5, čtyři minuty před ukončením telemetrie, přineslo měření s hodnotou 25 wattů na metr čtvereční, jinak byla kolem tma. Z toho by se dalo odhadnout, že šlo o první měření světla z blesku v atmosféře, ale to už je v rovině spekulací.

 

Veněra 7 a Kosmos 359

Rok 1969 přinesl pozoruhodný okamžik, neboť Sovětům se podařilo úspěšně sestoupit do atmosféry Venuše hned s dvojicí sond. Toto se však podařilo naposledy až do roku 1975. Mezitím však samozřejmě přichází na řadu další startovní okno v roce 1970. Mottem této generace kosmických sond bylo přistát se sondou na povrchu Venuše.

Pro testovací účely byla postavena nová tlaková komora, kde se daly testovat sondy až do tlaku 150 atmosfér a teploty 540 °C, což bylo určitě nad hodnotami, které vědci dostali extrapolací získaných dat. Komora mohla být naplněna směsí oxidu uhličitého a dusíku, aby se daly simulovat co nejpřesněji podmínky na Venuši. Nezanedbatelnou roli v těchto podmínkách hraje fakt, že oxid uhličitý se v nich vyskytuje nad tzv. kritickou mezí (ve fázovém diagramu něco jako ani plyn, ani kapalina). Takový CO2 se pak chová jako dobré rozpouštědlo.

Veněra 7 přistávací pouzdro. NASA

Veněra 7 přistávací pouzdro. NASA

Přistávací pouzdro Veněry 7 bylo proto vysoce předimenzováno, což vedlo k úspornějšímu vědeckému vybavení. Pravděpodobně obsahovalo pouze teploměry, tlakoměry a radarový výškoměr. Vzhledem k předchozím pokusům bylo zřejmé, že je potřeba co nejrychleji překonat let atmosférou, ale zase ne tak, aby se sonda roztříštila o povrch. Padák byl proto upraven tak, že jej obepínal kovový pásek, který se měl přetavit při teplotě 200 °C a padák by se pak otevřel úplně. Pro delší výdrž bylo pouzdro také předchlazeno na –8 °C.

Start Veněry 7 se odehrál 17. srpna 1970, sesterský Kosmos 359 startoval 22. srpna. Sondy byly tak těžké, že přesahovaly o 20 kilogramů váhový limit nosiče Molnija-M. Proto bylo rozhodnuto vyndat telemetrii čtvrtého stupně rakety. Druhá sonda se nedostala na meziplanetární dráhu a po 76 dnech zanikla v atmosféře. Veněra 7 však k Venuši doletěla a 15. prosince 1970 začal sestup.30,31

Veněra 7. Lavočkin

Veněra 7. Lavočkin

Byla to vážně rychlá jízda. Sonda sestoupila během 17 minut až k povrchu. Vše pracovalo jak mělo, ale pak se signál zachytávaný na Krymu náhle přerušil. Pád sondy se v posledních desítkách sekund stále zrychloval. Padák se asi složil vlivem turbulencí a sonda dopadla volným pádem a odmlčela se. Rychlost dopadu 60 km/h nedávala moc šancí. Pozdější analýzou přijímaného signálu vyšlo najevo, že i když ležela na boku a nevysílala přímo k Zemi, podařilo se přijímat slabý signál a měření teploty ještě po dobu 23 minut. Data z povrchu oscilovala mezi dvěma binárními kódy odpovídajícími teplotám 457 a 474 °C. Tlak těsně nad povrchem odpovídal devadesátinásobku tlaku pozemského. Sonda dosáhla povrchu v oblasti Kanykey Planitia severně od Alfa Regio (5° j. š., 9° z. d.).24,32

Průzkum rádiových signálů Veněry 4 a Veněry 7 (dopplerovská měření) ukázala překvapivý fakt, že atmosféra ve vysokých vrstvách proudí retrográdně a mnohem rychleji než povrch Venuše. Tuto rychlou rotaci podle posledních simulací pohání sluneční záření a tak zde atmosféra proudí nezávisle na tření s povrchem. při povrchu naopak vanul jen slabý vítr o rychlosti 2,5 m/s. Vzhledem k tomu, že pouzdro přežilo dopad rychlostí 17 m/s, odhadovalo se, že povrch je měkčí, jako například vulkanický tuf. Tyto odhady pak potvrdila pozdější měření.

 

Pohled na Venušina oblaka

Měření sond Veněra 4 až 7 ukázala, jak je to s teplotou, tlakem a chemickým složením atmosféry. Co zůstávalo tajemstvím bylo, čím jsou tvořena oblaka a jaké jsou vlastnosti povrchu Venuše. Z pečlivých spektroskopických měření se zdálo, že vrchní stranu oblak tvoří kapičky kyseliny sírové… Lidé jistě také doufali, že si budou moci prohlédnout první snímky z povrchu planety. K tomu vedla ještě několikaletá cesta, ovšem v sovětském případě s na jejich poměry vysokou úspěšností 75 %. Pozadu nezůstali ani Američané, kteří vyslali slavný Mariner 10, který jen tak mimoděk, na cestě k Merkuru, zkoumal také Venuši.

[pozn. autora: Marineru 10 předcházela ještě úspěšná mise Veněry 8, která se omylem to textu nevešla a bude zmíněna retrospektivně v dalším dílu. Děkuji za pochopení]

Mariner 10

Mariner 10 záložní exemplář. Foto: Richard Kruse

Mariner 10 záložní exemplář. Foto: Richard Kruse

Sonda vpravdě legendární, tak by se dala krátce charakterizovat úspěšná desítka programu Mariner. Byla totiž první, která navštívila planetu Merkur. Provedla kolem něho celkem tři průlety a na dlouhá tři desetiletí přinesla informace, které překonal až výzkum sondy MESSENGER v letech 2008 až 2015. Sonda Mariner 10 však samozřejmě proletěla také kolem Venuše, jak je u mísí k Merkuru obvyklé. A byl to průlet, který přinesl první snímky Venuše a podobně jako v případě Merkuru, snímky, které dlouhá desetiletí zdobily nejednu publikaci o Sluneční soustavě.

Atlas-Centaur se sondou Mariner 10. Foto: NASA

Atlas-Centaur se sondou Mariner 10. Foto: NASA

Mariner 10 byl sedmou úspěšnou misí tohoto programu a návštěva Venuše byla také prvním gravitačním manévrem historie. Tělo sondy tvořil osmiboký hranol, o něco větší než u Marineru 5 (1,4 metru). K němu přiléhaly dva metr široké a 2,7 metru dlouhé solární panely. Sondu samozřejmě tvořila také parabolická vysokozisková anténa o průměru 1,4 metru a dlouhá nízkozisková. Další stěžeň byl opět vyhrazen magnetometru. V antisolární pozici byla umístěna platforma s kamerami (mírně otočná o dva stupně). Celková hmotnost sondy byla půl tuny, z toho 30 kg palivo a 80 kg vědeckého vybavení. Hlavní korekční motor používal jako palivo hydrazin a dále měla sonda tři korekční dusíkové motorky pro tříosou stabilizaci. K detekci sloužilo čidlo hvězdy Canopus a čidla sluneční. Počítač sondy umožňoval řízení ze Země, což se v průběhu mise osvědčilo. Vnitřek sondy byl tepelně izolován a po startu se rozbalil ještě tepelný protisluneční štít.33

Venuše z Marineru 10. RGB složenina snímků (filtry clear/blue). NASA/JPL/Ricardo Nunes

Venuše z Marineru 10. RGB složenina snímků (filtry clear/blue). NASA/JPL/Ricardo Nunes

Vědecké přístroje byly určeny k měření vlastností atmosféry, povrchu a fyzikálních vlastností Merkuru a Venuše. Dále zde byl televizní snímač, měřič magnetického pole, plasmatu, infračervený radiometr, ultrafialový spektroskop a rádiové detektory. Poprvé byl experimentálně použit rádiový vysílač v pásmu X.

3. listopadu 1973 odstartovala raketa Atlas SLV-3D s urychlovacím stupněm Centaur-D1A. Sonda se dostala nejprve na parkovací dráhu kolem Země, odkud ji Centaur popohnal na přeletovou dráhu k Venuši. Po startu se neúplně vyklopil kryt elektrostatických analyzátorů, které tím byly vyřazeny z provozu. Také se zjistilo, že nefungují ohřívače televizních kamer a tak byly raději trvale zapnuty, aby nedošlo k poškození optiky.

Země a Měsíc z Marineru 10. Foto: NASA/JPL/Northwestern University

Země a Měsíc z Marineru 10. Foto: NASA/JPL/Northwestern University

Po deseti dnech letu došlo na korekční manévr. Zajímavé je, že krátce po něm si hvězdné čidlo přestalo hledět Canopa a místo toho se chytilo kousku odloupnuté barvy z nátěru sondy. Sonda se automaticky přenastavila zpět na Canopus, ale tento problém se během mise ještě několikrát zopakoval. Mariner 10 měl vůbec během letu řadu problémů, ale dařilo se je řešit a byla to jedna z prvních ukázek řešení problémů sondy na dálku. Jedním z problémů byly například opakované restarty palubního počítače a problémy hlavní komunikační antény.

Venuše v nepravých barvách ze snímků v UV záření. NASA/JPL/Ricardo Nunes

Venuše v nepravých barvách ze snímků v UV záření. NASA/JPL/Ricardo Nunes

V lednu 1974 proběhla ultrafialová pozorování komety Kohoutek. Průlet kolem Venuše se odehrál 5. února 1974. Minimální vzdálenost činila 5768 km. Všichni samozřejmě především ocenili nádherné snímky Venuše. Snímky v UV ze Země sice odhalily slabé variace Venušiny atmosféry, ovšem bezprecedentní detaily, které sonda vyfotografovala, mnohé překvapily. Sonda také objevila, že plyn v atmosféře podléhá tzv. Hadleyově cirkulaci (na Zemi to odpovídá proudění v podobě pasátů a antipasátů, tedy když se vzduch u rovníku ohřeje a proudí ve vyšších vrstvách směrem k pólům a pak se vrací zpět k rovníku). Objevena byla rovněž rázová vlna ionosféry vůči slunečnímu větru a dále že Venuše má pokud vůbec, tak jen velmi slabé magnetické pole.

Z následujícího videa doporučujeme pasáž od času 3:14 věnovanou průletu kolem Venuše.

Sonda snímala Venuši až do 13. února a pořídila přes 4000 záběrů. Potvrdilo se, že atmosféra se otáčí zhruba jednou za čtyři dny, jak se zjistilo předtím už ze Země. Mariner 10 naměřil také čtyři inverzní vrstvy ve výškách 56, 61, 63, a 81 km, což napovědělo existenci několika oblačných vrstev. Výskyt vodíku ve vrchních vrstvách nakonec ukázal na to, že jej Venuše zachycuje ze slunečního větru.

Rokem 1974 se uzavírá kapitola všeobecného průzkumu planety pomocí průletů a sestupových sond. Další roky už přinesly přesnější pohled na oblaka Venuše a dočkali jsme se i pohledu na povrch planety.

Zdroje:

24 Plumbing the Atmosphere of Venus. Don P. Mitchell [online]. 2003 [cit. 8. 5. 2016]. Dostupné z:http://mentallandscape.com/V_Lavochkin1.htm

25 Mariner 5. NASA Space Science Data Coordinated Archive [online]. 2016 [cit. 15. 5. 2016]. Dostupné z: http://nssdc.gsfc.nasa.gov/nmc/spacecraftDisplay.do?id=1967-060A

26 Mariner 5. Encyklopedie družic / Space 40 [online]. 2011 [cit. 15. 5. 2016]. Dostupné z: http://www.lib.cas.cz/space.40/1967/060A.HTM

27 The Upper Atmosphere of Venus in Light of the Mariner 5 Measurements, Journal of the Atmospheric Sciences, Vol 25. Dostupné z: http://journals.ametsoc.org/doi/pdf/10.1175/1520-0469(1968)025%3C0574%3ATUAOVI%3E2.0.CO%3B2

28 Veněra 5. Encyklopedie družic / Space 40 [online]. 2011 [cit. 15. 5. 2016]. Dostupné z: http://www.lib.cas.cz/space.40/1969/001A.HTM

29 Veněra 6. Encyklopedie družic / Space 40 [online]. 2011 [cit. 15. 5. 2016]. Dostupné z: http://www.lib.cas.cz/space.40/1969/002A.HTM

30 Kosmos 359. Encyklopedie družic / Space 40 [online]. 2011 [cit. 15. 5. 2016]. Dostupné z: http://www.lib.cas.cz/space.40/1970/065A.HTM

31 Veněra 7. Encyklopedie družic / Space 40 [online]. 2011 [cit. 15. 5. 2016]. Dostupné z: http://www.lib.cas.cz/space.40/1970/060A.HTM

32 Veněra 7. Russianspaceweb [online]. 2011 [cit. 15. 5. 2016]. Dostupné z: http://www.russianspaceweb.com/venera7.html

33 Mariner 10. NASA Space Science Data Coordinated Archive [online]. 2016 [cit. 15. 5. 2016]. Dostupné z: http://nssdc.gsfc.nasa.gov/nmc/spacecraftDisplay.do?id=1973-085A

Zdroje obrázků:
http://nssdc.gsfc.nasa.gov/image/spacecraft/mariner05.gif
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/c0/Mariner_5_launch.jpg
http://mentallandscape.com/V_Venera5d.jpg
http://www.laspace.ru/rus/images/venera5.jpg
http://vfm.jpl.nasa.gov/files/venera_7_capsule.jpg
http://www.laspace.ru.opt-images.1c-bitrix-cdn.ru/upload/medialibrary/b27/b27dd15f8f08a4643f5a7ecac6eb6789.jpg
http://historicspacecraft.com/Photos/Probes/Mariner-10_UH2009RK_02.jpg
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/24/Atlas-Centaur_launch_with_Mariner_10.jpg
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/fc/Earth_%26_Moon_by_Mariner_10.jpg
http://www.astrosurf.com/nunes/explor/mariner10/venus/mosaic_rgb2.jpg
http://www.astrosurf.com/nunes/explor/mariner10/venus/rotation.jpg

Pin It
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

GD Star Rating
loading...
Níže můžete zanechat svůj komentář.


25 komentářů ke článku “Výzkum Venuše – 3. díl”

  1. Jaroslav Alois napsal:

    Jen bych dodal, že Sověti byli přesvědčení, že Venuše 4 měřila až k povrchu a následující den ohlásili světu nejen “ přistání“, ale i naměřené hodnoty na povrchu planety, t.j 270 C a 1,8 MPa.
    V případě Marineru 1, 3 a později i 8 neselhaly vlastní sondy, ale jejich nosná raketa, u prvních dvou během startu a u třetí neopadl aerodynamický kryt a sonda “ uvízla“ na posledním stupni nosiče. Ve všech třech případech v daném okně letěl i jejich dvojník, který u cílové planety splnil vědecký úkol mise. Zdvojení bylo dáno vysokou rizikovostí letu, druhá sonda zvyšovala pravděpodobnost úspěchu, neb šlo o vpravdě pionýrské lety. V prvních dvou případech šlo o první průlety a měření u Venuše a Marsu a ve třetím případě o první navedení sondy na dráhu kolem jiné planety. V prvních dvou případech bylo nutno podstatně překonat rekordy v dálkovém spojení. U Marineru 2 na 60 mil.km – dosavadní byl 34 mil.km Pioneera 5. U Marineru 4 na 230 mil. km – dosavadní byl 106 mil.km u sovětského Marsu 1.
    Obecně lze říci že všechny americké mise v tom kterém okně v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století směřující ke všem planetám Sluneční soustavy splnily na 100% zadání a doletěly tam jako první v historii lidstva.

    • Martin Gembec napsal:

      Máte pravdu. Taky jsem se to dočetl, ale nezažil jsem tu dobu. Ale psali přesně jak píšete, že oznámili dosažení povrchu, ale z naměřených hodnot a také měření Marineru bylo zřejmé, že povrchu nedosáhli. Později to ale dementovali sami ne?

      • Racek napsal:

        Pokud se pamatuji, rozhodně se tehdy mluvilo o tom, že se sonda odmlčela tuším ve 27 km nad povrchem a že dosáhla povrchu Venuše. Také se uvádělo, že její konstrukce je na principu hračky – Vstavajky, tedy že se při dopadu vždy postaví vzpřímeně díky kulovitému tvaru a nízkému těžišti.
        Takže, povrchu asi dosáhla, ovšem už zničená. Vůbec se informací o Sovětském programu Venuše objevovalo tehdy neobvykle mnoho informací, což byl docela čerstvý větřík.

    • Martin Gembec napsal:

      K Venuši mariner jako první nedoletěl, zapomněl jste přidat první sonda, která fungovala, ale to jsme řešili už u prvního dílu. Zásluhy Sovětů a Američanů jsem rozebírat nechtěl, ale z vašich komentářů mi pořád připadá, že hledáte zásluhy a že nekomentujete objektivně.

  2. zvejkal napsal:

    Tak uz sa tesim na dalsi diel!

  3. roman.hronza napsal:

    Jsem překvapen. Venuši jsem vždy považoval za sovětskou „doménu“. Děkuji za informace jsem nevěděl o amerických sondách. Z článku mám dojem, že se ty sovětské vrhali „po hlavě“ do pekla – takoví kamikadze. Chvíle napětí, pak proud dat a za „chvíli odešly“. Kdežto americké sondy trpělivě z povzdálí delší dobu měřili, fotili a posílali zpět objemnější data/informace. Ale možná se mýlím.

    Dá se nějak zhruba kvantifikovat (porovnat) objem vědeckých dat, které sondy (americké:sovětské) přinesli? Jsem si vědom, že to může být otázka citlivá jak z pohledu:
    (1) kvalifikace vědeckých dat (je fotografie lepší než přesné měření jednoho předem daného ukazatele? ),
    (2) tak i z „fanouškovského“ zaměření 😉

    • vedator napsal:

      Vedecke poznatky sa daju tazko porovnat, jednak preto, ze by trebalo prehladat kazdy clanok, ktory bol publikovany, vytiahnut z neho vysledky, porovnat ich s predchadzajucimi vedomostami a tak dalej.

      Myslim, ze porovnavat, kto priniesol viac, je na kosmonautixe uplne zbytocne. Co sa tyka vedeckeho poznania, je prirodzene, ze vedomosti sa spresnuju a rozsiruju.

      Na co som narazil pri gugleni: http://nssdc.gsfc.nasa.gov/planetary/chronology_venus.html

    • Spytihněv napsal:

      Podle mého názoru v případě Venuše nelze porovnávat ruský a americký přínos. Jsou to jabka a hrušky. Rusové se soustředili hlavně na přistání, což Američané nikdy ani nezkoušeli, možná s výjimkou atmosférických pouzder Pioneer 13, kde ale o přistání nešlo. Američani zase kvalitně zkoumali buď z průletové dráhy nebo rovnou pomocí družic, což zase u Rusů s výjimkou Venery 15 a 16 nebylo nijak pozoruhodné. V případě Měsíce nebo Marsu by porovnání možné bylo, u Venuše moc ne.

      Jinak velmi dobrý článek, je vidět, že se objevilo více informací na rozdíl od do jisté míry záhadných strojů před Venerou 3 🙂

  4. vedator napsal:

    Opat vynikajuci clanok, tesim sa na dalsie!

  5. Jaroslav Alois napsal:

    Američané mají při výzkumu Venuše pouze JEDEN neúspěšný pokus s Marinerem 1 a to ještě při vzletu , kdy pozemní počítač signalizoval chybnou dráhu v důsledku toho, že písařka při přepisování programu vzletu na děrnou pásku “ omylem “ vynechala pomlčku. Všechny jejich sondy k Venuši nejen doletěly, prvá hned v prvním okně, ale provedly tam jako první zásadní a průlomová měření.
    Sověti naproti tomu měli více než 10 neúspěšných pokusů o vzlet a jejich sonda doletěla v provozuschopném stavu k planetě až v roce 1967, tedy až ve čtvrtém okně, a první sonda, která splnila alespoň část programu dosedla na planetu až v roce 1970, resp. v roce 1972, tj. v šestém, resp. sedmém okně.

    • Spytihněv napsal:

      No jasně, že když to budeme brát statisticky, tak není o čem diskutovat. Ale jak jsem psal výše – v případě Venuše to porovnání je obtížné , ne-li nemožné.

  6. Jaroslav Alois napsal:

    Jeden jediný americký neúspěch oproti nejméně patnácti sovětským má zcela nepochybně vysokou vypovídací hodnotu. Navíc Američané byli limitování nízkou nosností jejich nosičů. Americké sondy vážily pětinu toho co sovětské a přesto s tímto handicapem dorazily k Venuši fukční o pět let dříve.

    • Spytihněv napsal:

      Marinery dodaly měření při průletu, Venery zase při sestupu a i z povrchu plus dodnes jediné záběry povrchu Venuše. Cesta, kterou toho bylo docíleno, je nepodstatná. Pokud vím, tak v seriálu není ani stopy po nějakém preferování toho či onoho. Jde o zpracovanou historii dobývání Venuše. Asi nikdo od autora nečeká, že bude za každou novou sondou uvádět průběžný stav soutěže 🙂

      Já jsem se seriálem velmi spokojen a díky panu Gembecovi, že toto téma zpracoval. A to ještě nekončíme.

      • Racek napsal:

        Porovnat se jistě dá, zejména když se hodnotí parametry, které se zrovna hodí „našim“ … tehdy i dnes to nebyli ti samí, že ano :-)) ale fandili jsme tehdy oběma, víte? A hodně se o všem psalo, na čelních stranách tisku (tam na prvních straně o ruských a na čtvrté o amerických ) a v Letectví či Téčku nebo Radaru zase zcela rovnoceně a podrobně a tak. Dost psali tehdy kluci z klubu Space, kolář, Vítek atd…
        Ovšem do sondy Magellan rusové vedli docela o dost, myslím že to tehdy nikdo ani nepopíral. Škoda, že v tom po úspěchu sond VEGA nepokračovali a to už je třicet dlouhých let. Plány byly, jistě, jen děngi už ne.

        • Spytihněv napsal:

          Dobový tisk je skvělá věc. Na internetu se dají najít scany, ať už třeba zmiňovaného Letectví nebo cizojazyčné. A má to rozhodně nepopiratelné kouzlo číst třeba v New York Times čerstvou aktualitu o Apollu 8, přistání na Venuši, Luně 9 nebo startujícím Pioneeru 10. Taková trochu cesta časem.

  7. Petr Hájek napsal:

    Pro mne mnoho zajímavých informací podaných poutavým textem a obrázky, dík Vašemu odhodlání a práci.

  8. Spytihněv napsal:

    Jen technická – Mariner 10 startoval 3.11. (nikoliv 13.11, jak je uvedeno v textu).

    • Martin Gembec napsal:

      Díky za výborný postřeh. Opraveno. Doufám, že je to jedna z mála chyb.

      • Spytihněv napsal:

        Ještě bych tu měl ne sice chybu, ale něco k obsahu. Co Veněra 8 a sesterská Kosmos 482 v roce 1972? Patří do generace Veněr 4-8 a byla ještě před Marinerem 10. Podle mého názoru jednoznačně patří do tohoto dílu.

        • Martin Gembec napsal:

          Přiznám se, že to musí být nějaký zkrat, prostě jsem to omylem vynechal, ačkoli z povahy tohoto dílu je zřejmé, že jsem chtěl skončit prvními přistáními a Marinerem 10. Nezbývá, než začít s nimi příště …

        • Spytihněv napsal:

          Musím se pochválit 🙂 protože mě samotného by mrzelo, kdyby v tomto seriálu něco chybělo. To by byla velká škoda. Přitom Veněra 8 byla dalším krůčkem na schodišti úspěšnosti. Zatímco signál první úspěšně přistávající sedmičky se musel později někde lovit, osmička, pokud vím, vysílala z povrchu už normálně.

          Já osobně bych do tohoto třetího dílu za Veněru 7 vrazil stručnou zmínku, o tom, že osmička taky bude. Ať máme chronologii aspoň jakž takž dodrženou.

        • Martin Gembec napsal:

          Díky, to zní rozumně, doplnil jsem. Už to mám připraveno na začátku dalšího.

  9. Jaroslav Alois napsal:

    Video o letu Marineru 10 mne překvapilo, vůbec jsem netušil, že v sedmdesátých létech minulého století měli Američané na tolik vyspělou techniku.

  10. Spytihněv napsal:

    Jen tak pro pobavení. Tajemství vesmíru na internetu je docela zajímavý počin a obvykle to má hlavu a patu a rád to sleduju, ovšem chybička se někdy vloudí 🙂 http://vesmir.stoplusjednicka.cz/pioneer-venus-1-miri-k-venusi

    • Martin Gembec napsal:

      Opravdu dobrý postřeh. Naštěstí to vypadá jen na prohozený obrázek, ne? Místo sondy Pioneer Venus 1 tam dali Pioneer 2. Jinak to snad maj správně..

Zanechte komentář