Kosmický šatník 12. díl

Už na přelomu zimy a jara 1986 bylo všem jasné, že situace se záchrannými prostředky, jež měly posádky raketoplánů k dispozici, je zcela neudržitelná. V průběhu vyšetřování vyšlo najevo, že minimálně někteří pasažéři Challengeru rozpad startovní sestavy přežili, ovšem neměli žádnou možnost z krizové situace uniknout. Je logické, že havárie podobného rozsahu by byla nad síly jakéhokoli záchranného systému, nicméně všem se zdálo praktické minimálně přehodnotit přístup zvaný „Intact Abort“, tedy scénář, kdy jakákoli porucha má vyústit do přistání kompletního letuschopného orbiteru. Nově se začala připouštět taková alternativa, kdy posádka stroj opustí na padáku. 7. dubna, tedy tři měsíce po katastrofě Challengeru, NASA začala pracovat na studii „Shuttle Crew Egress and Escape Review (studie výstupu a úniku posádky Shuttlu)“. Měla být dokončena do 1. října téhož roku a autoři v ní měli za úkol předložit možné způsoby, jakými by bylo možné posádku během letu bezpečně dostat z raketoplánu bez zranění. V průběhu zpracování studie se objevily různé divoké i střízlivé návrhy, z nichž dva nakonec dospěly do pomyslného finále…

 

Raketoplány – LES a ACES

 

Z otázky nouzového opuštění Shuttlu se stal palčivý problém, neboť neexistovala technologie, jež by umožnila celé posádce vyskočit v průběhu startu, nemluvě o fázi návratu do atmosféry, která nastávala těsně po největším tepelném a dynamickém namáhání. Nakonec se konstruktéři dohodli na alespoň částečně schůdném plánu. Na padáku bylo možné opustit raketoplán pouze ve chvíli, kdy letěl ustáleným klouzavým letem, přičemž rychlost neměla přesahovat 370 km/h a v maximální výšce 7 km. Vstupní poklop dostal pyrotechnické rozbušky, jež jej měly odpálit. Přesto však astronautům, opouštějícím poškozený nebo porouchaný stroj, stála v cestě jedna překážka.

Tou překážkou bylo křídlo. Pokud by kdokoli vyskočil z orbiteru běžným způsobem, chtě nechtě by do křídla narazil. Možností, jak této situaci zamezit, bylo mnoho, ovšem pouze některé byly proveditelné a ekonomicky i konstrukčně schůdné. Nakonec se rohodovalo mezi dvěma způsoby: prvním byly takzvané „tractor rockets“, tedy tažné raketky. Astronaut si měl k padákovému postroji připnout lanko s raketkou, která by jej vytáhla mimo nebezpečnou oblast kolem křídla.

Testy teleskopické únikové tyče

Testy teleskopické únikové tyče
Zdroj: mfwright.com (kredit: NASA/B. Hudson)

Druhou, a dlužno říci mnohem méně exotickou možností, byla tzv. „banana pole (banánová tyč)“. Jednalo se o teleskopickou zahnutou tyč o délce 2,9 m. K ní se měl astronaut připnout a sklouznout po ní bezpečně pod křídlo orbiteru. Po otestování obou variant vyhrála teleskopická tyč, zcela určitě k radosti všech astronautů. Ovšem stále ještě zbýval jeden dílek do skládačky: bylo nutno vybavit posádku obleky, jež zajistí přežití při možné dekompresi.

11. února 1987 byl podepsán kontrakt na tyto obleky s nám již známou firmou David Clark Company. Po evaluacích stávajících možností byl zvolen princip známý jako částečně přetlakový oblek. Na rozdíl od plně přetlakového, jenž umožňuje dýchání prostřednictvím tlakového obalu obklopujícího celé tělo, částečně přetlakový oblek je založen na principu mechanického „sevření“ příslušných částí těla, kdy je dýchacím svalům poskytována opora nutná k vydechnutí. V praxi se používají dva systémy – jeden na principu pruhů gumy či textilu s připojenou hadicí, po jejímž nafouknutí se ony pruhy „utáhnou“ kolem dané partie těla, druhý princip pak využívá nafukovací vaky, jež přímo tlačí na příslušné části těla. Prostředí v helmě musí být v takovém případě zcela odděleno od zbytku obleku, většinou prostřednictvím gumové přepážky.

Konstruktéři David Clark se rozhodli využít zkušeností s částečně přetlakovým oblekem CSU-4/P, používaným mimo jiné i v rámci programu letů špionážního letounu U-2. Na jeho základě postavili nový oblek nazvaný S1032, známý ale spíše pod akronymem LES – „Launch and Entry Suit (startovní a návratový oblek)“. Měl zajistit ochranu astronautů při pomalé dekompresi při startovní a návratové fázi letu, eventuálně svého nositele ochránit také před kouřem v případě požáru v kokpitu.

Oblékání LES začínalo – jako ostatně téměř vždy – u biomedicínského pásu a zařízení UCD pro sběr moči (dámy odpustí, jejich šťastnější kolegyně se opět musely spokojit s plenkovými kalhotami). Další vrstvou pak bylo modré bavlněné spodní prádlo s dlouhými rukávy a nohavicemi, jež doplňovaly také ponožky. Následovala hlavní vrstva – oblek se soustavou nafukovacích vaků, jež poskytovaly dýchacím svalům dostatečný odpor pro jejich funkci. Vaky nebyly rozmístěny po celé ploše těla. Oblasti kolem předloktí a kolem holení nebylo třeba vaky vybavovat a právě na těchto místech si cestu do výbavy astronautů našel zejména mezi sportovci hojně rozšířený a populární materiál – membrána Goretex. Měl přispět k lepšímu komfortu a také k udržení tělesné teploty v případě přistání astronauta na vodní hladinu v nepříznivých klimatických podmínkách. Aby byla usnadněna ventilace a odvod potu, vrstva Goretexu byla integrována i do nafukovacích vaků. Na této vrstvě obleku byly také umístěny ještě další nafukovací vaky, tentokrát náležející k anti-G kalhotám.

Skafandr LES

Skafandr LES
Zdroj: commons.wikimedia.org

Dalším úkonem bylo pro astronauty navléknutí nylonové vrstvy, udržující kontury tlakové části v příslušných mezích. Ani zde nechyběl pro David Clark typický link net, tentokrát byl použit v oblasti ramen a kolem základny krku. Jeho úkolem bylo tradičně napomoci lepší pohyblivosti těchto partií. Posledním kouskem oděvu pak byl převlečník z nomexu. Na jedenácti prvních skafandrech (včetně prototypu), dodaných pro NASA, byl tento převlečník proveden v modré barvě, tyto kusy byly ovšem použity pouze pro výcvik. Všechny operační skafandry S1032 měly tuto součást vyvedenu v oranžové barvě, která byla a je považována za nejlepší volbu v případě pátrání v nepřehledném terénu.

Na hlavu astronauti nasazovali helmu, jež vycházela z modelu S1010D. Ten byl s úspěchem od roku 1978 používán v programu letů špionážních strojů U-2. Byly zapotřebí menší úpravy zejména ohledně menší předozadní stability helmy. Velký průzor poskytoval výborný výhled. Hledí bylo hermetováno mechanicky a jeho součástí byl také sluneční štít. Přímo na hlavu astronauti nasazovali komunikační čapku se sluchátky a mikrofonem (druhá dodávka skafandrů již obsahovala dva mikrofony). Opět se zde uplatnil „mute switch“, tedy vypínač mikrofonu spřáhnutý s kyslíkovou instalací.

Na vnější nomexový převlečník pak astronauti navlékali postroj s padákem, záchranným člunem a dvěma tlakovými lahvemi po stranách padákového kontejneru. Tyto lahve zajišťovaly nouzovou zásobu kyslíku o odpovídajícím tlaku po dobu 10 minut. Prostor mezi tělem a hlavou astronauta byl oddělen gumovou přepážkou. Ta byla nutná pro udržení příslušného tlaku v oblasti hlavy astronauta (jak již bylo řečeno, tlak v oblasti trupu a končetin zajišťovaly nafukovací vaky). Skafandr mohl být natlakován na ekvivalent 186 hPa, což podle provedených testů znamenalo odpovídající ochranu ve výškách do cca 30 km. Navíc skafandr umožňoval minimálně tříhodinové přežívání astronauta v případě pobytu ve vodě o teplotě 4°C. Jeho hmotnost činila 13,6 kg, padákový postroj a pomůcky pro přežití pak přidávaly navíc ještě dalších 29 kg.

Obleky LES si odbyly svou premiéru 29. září 1988, kdy z Kennedy Space Center odstartoval raketoplán Discovery na misi STS-26. Jednalo se o první let po tragédii Challengeru a v některých pramenech je označován jako STS-26R („R“ jako Return to Flight, tedy návrat k letům). V následujícím období skafandry LES zajišťovaly bezpečnost 42 misí raketoplánů a naposledy byly použity během mise STS-98. Celkem jich bylo vyrobeno 49 kusů. I poté, kdy byly vyřazeny z operační služby, bylo několik obleků využito pro výcvikové účely. Některým součástkám vyřazených obleků LES však byl překvapivě vdechnut nový život i v následujícím programu.

Astronauti v plné polní - tedy se skafandry ACES

Astronauti v plné polní – tedy se skafandry ACES
Zdroj: commons.wikimedia.org

Onen následující program nesl název ACES („Advanced Crew Escape Suit“ – pokročilý skafandr pro únik posádky). Když v roce 1990 NASA zamýšlela objednat další kusy LES, firma David Clark se „vytasila“ se svým výtvorem S1035. Jednalo se o plně přetlakový skafandr, jenž byl výsledkem úprav tehdy vyvíjeného obleku S1034 pro letové posádky strojů U-2 a SR-71. Hlavním argumentem, který měl NASA přesvědčit, byl fakt, že plně přetlakový oděv zajišťoval lepší ochranu posádky v případě dekomprese, než částečně přetlakové oděvy LES. Dalším argumentem byla i paradoxně lepší mobilita a pohodlí uživatelů oproti LES a v neposlední řadě také nižší hmotnost.

NASA tento přístup konvenoval a v roce 1992 se rozhodla financovat další vývoj skafandru. Firma David Clark dodala první kus požadovaných specifikací v květnu 1994 a v NASA mu byl přiřčen již zmíněný akronym ACES. Poprvé se skafandry S1035 (ACES) dostaly do vesmíru v září 1994, když je v rámci mise STS-64 oblékli letoví specialisté Jerry Linenger a Carl Meade.

Lehčí a pohodlnější než LES, přitom plně přetlakový – zdálo by se, že tato adjektiva se u skafandrů vylučují – částečně přetlakový oblek by teoreticky měl být mnohem flexibilnější a lehčí. Jenže konstruktéři David Clark dokázali skafandru ACES oproti LES ubrat jednu z vrstev, v tom spočíval onen trik s hmotností a mobilitou. Jak už bylo řečeno, LES spoléhal na nafukovací vaky, které měly z logiky věci dvě vrstvy, mezi něž se vzduch napouštěl. Nyní mohli konstruktéři jednu z vrstev eliminovat.

Navíc byla tlaková vrstva vyrobena s použitím Goretexu na většině vnitřní plochy, což znamenalo mnohem větší pohodlí. Membránou mohl procházet směrem ven pot, aniž by byla narušena hermetičnost tlakové vrstvy, což následně pomohlo výrazně zjednodušit ventilační systém a vypustit vnitřní nylonovou vrstvu pro komfort během oblékání, kterou do té doby skafandry obsahovaly.

Na tlakovou vrstvu přisedal link net, jehož úkolem bylo zabránit bobtnání a deformacím skafandru. Vnější vrstva na torzu skafandru, nám dobře známý převlečník, byla tradičně vyrobena z oranžového nomexu a chránila astronauty proti teplu, plamenům a skafandr proti otěru. Pozoruhodným detailem byla konstrukce nohavic. Na nich byla vrstva proti deformacím integrována spolu s vnějším nomexovým převlečníkem do jediné vrstvy. Znamenalo to další snížení hmotnosti. Samotný převlečník sdílí s tlakovou vrstvou společný vstupní zip, vedoucí od podbřišku přes rozkrok do půli lopatek. Oproti předchozímu skafandru LES, kde měla svůj vlastní zip tlaková vrstva a další zip převlečník, se jedná o významný pokrok, přinášející větší pohodlí a úsporu času.

Helma skafandru S1035 byla převzata ze skafandru LES, ovšem velkými změnami prošla konstrukce rukavic. Zatímco u skafandrů LES byly připevněny pomocí zipů (nebylo nutné vytvořit hermetický spoj), nyní přišly ke slovu tradiční příruby s ložisky. Tlaková vrstva rukavic opět využívala na několika místech goretex, díky němuž bylo jejich nošení pohodlnější než u dřívějších modelů.

Zajímavý pohled na skafandr ACES. Na bocích padákového kontejneru jsou zřetelné nouzové kyslíkové lahve.

Zajímavý pohled na skafandr ACES. Na bocích padákového kontejneru jsou zřetelné nouzové kyslíkové lahve.
Zdroj: commons.wikimedia.org

Na skafandru nesměl chybět postroj, podobný tomu u LES, v němž byl integrován padák, záchranný člun a dvě lahve s nouzovou zásobou kyslíku. Astronauti byli vybaveni také pevnými botami značky Rocky 911, jež jsou komerčními výrobky, dostupnými v běžném prodeji. Zatím jsme nezmínili spodní prádlo – pod ACES astronauti oblékali modré vodou chlazené prádlo LCG. Tento komfort ovšem vyvažovala absence zařízení pro sběr moči. Astronauti, oblékající ACES, startovali za hranice atmosféry s plenkovými kalhotami. Věřím, že dámy v posádkách zřejmě cítily jisté zadostiučinění – nyní se situace pro obě pohlaví srovnala. Na spodním prádle nesli astronauti během návratu do atmosféry ještě zjednodušené anti-G kalhoty. Celková hmotnost skafandru ACES činila 12,7 kg, postroj u skafandru ACES vážil stejně, jako u LES, tedy 29 kg.

V případě nouze byly skafandry tlakovány na 241 hPa, přičemž do helmy, jejíž vnitřní prostředí bylo gumovou přepážkou odděleno od torza skafandru, proudil kyslík o lehce vyšším tlaku. Do skafandru se kyslík dostával skrze dvoucestný ventil na levém stehně, odkud byl přiváděn do anti-G kalhot a do helmy. V helmě ventilaci zajistila perforovaná hadice na zadní stěně. Vydechovaný vzduch byl odváděn ventilem v gumové přepážce do torza skafandru. Nouzová zásoba kyslíku byla přiváděna do helmy skrze zmíněný ventil na stehně. Při jejím použití byly ovšem vyřazeny z činnosti anti-G kalhoty. Protože se při používání skafandru dostával do atmosféry kabiny plyn bohatý na kyslík, byla doba, po kterou posádka setrvávala v hermetovaném obleku, omezena kvůli riziku požáru. LES a ACES byly kompatibilní s ventilačními i komunikačními systémy orbiteru, aniž by bylo nutno tyto systémy specificky konfigurovat prokaždý druh skafandru zvlášť. Za zmínku stojí i fakt, že při výrobě skafandrů ACES byly využívány některé součástky (konektory, ventily apod.) z vyřazených skafandrů LES.

Ken Ham a Piers Sellers demonstrují možnosti svých skafandrů ACES v rámci promoakce k misi STS-132

Ken Ham a Piers Sellers demonstrují možnosti svých skafandrů ACES v rámci promoakce k misi STS-132
Zdroj: nasa.gov

Skafandry ACES nebyly zařazeny do šatníku astronautů naráz. Jak již bylo řečeno výše, první misí, kde byly skafandry ACES použity, byl let STS-64. Další mise až na výjimky využívaly vždy kombinaci ACES a LES. Ovšem s tím, jak se blížil konec životnosti LES, získávaly ACES navrch. Poslední skafandr LES se do vesmíru podíval na palubě orbiteru Endeavour při misi STS-88 v prosinci 1998, kdy jej na sobě měla Nancy Currie. Po této misi až do konce provozu raketoplánů byly využívány výlučně skafandry ACES.

Celkem bylo firmou David Clark vyrobeno 62 kusů skafandrů ACES. Tyto obleky, známé také podle své barvy jako „pumpkin suit (dýňové skafandry)“, zajišťovaly bezpečnost posádek během 68 misí. Staly se také posledním typem skafandru, použitého v rámci programu Space Shuttle. Když 21. července 2011 na dráze KSC na Floridě přistával raketoplán Atlantis v rámci závěrečné mise programu, čtveřice astronautů na jeho palubě měla na sobě oblečeny právě skafandry ACES. Tyto obleky, stejně jako LES a S1030A, si zaslouží čestné místo v pomyslném muzeu prostředků, zajišťujících přítomnost lidí v nové dimenzi našeho světa – ve vesmíru…

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

http://static2.businessinsider.com/image/523b535d6bb3f75a637a9802-1200-1715/dwinters1-1.gif (kredit: Dan Winters)
http://mfwright.com/stsjump3.jpg (kredit: NASA/B. Hudson)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Launch_entry_suit.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:ACES_STS-130.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:ACES_STS-132_practice_emergency_exit_procedures.jpg
http://www.nasa.gov/images/content/692983main_astronauts_baseball_1420x1062.jpg

Print Friendly, PDF & Email

Kontaktujte autora: hlášení chyb, nepřesností, připomínky
Prosím čekejte...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

25 komentářů ke článku “Kosmický šatník 12. díl”

  1. Branislav Pecho napsal:

    Opäť veľká poklona pán Šamárek.
    Moja otázka je zdanlivo OT. Na začiatku článku píšete, že sa uvažovalo o rôznych spôsoboch záchrany posádky Shuttlu. „Divoké i střízlivé.“ Viete o aké systémy sa mohlo jednať? Osobné rakety a tyč sú samozrejme známe. Niekde na tunajšom fóre som čítal(a bolo to spomenuté aj v L+K) o manévrujúcich sedadlách pre Buran. Osobne to považujem za utópiu, ale ktovie… Vie sa teda niečo bližšie o nerealizovaných systémoch záchrany posádky Space Shuttle-u?

    • Ondřej Šamárek Redakce napsal:

      K těm normálnějším podle mého mínění patřil návrh na katapultážní křesla pro celou posádku (neznám bližší podrobnosti, ale řekl bych, že v tom případě by musel být počet členů posádky osekán), dalším malinko šílenějším návrhem byla oddělitelná sekce (šílenost stran implementace) a nejšílenějším pak byl finalista – tažné raketky. Nakonec to vyhrála banana pole, tedy relativně normální řešení, ovšem na druhou stranu co do rozsahu použitelnosti s nejužším rozsahem parametrů.
      Jinak v sedmdesátých letech bylo návrhů více, nicméně pokud vím, většina se zabývala záchranou z orbitu.
      A to manévrující křeslo K-36RB – zřejmě se tou manévrovatelností myslí fakt, že mělo být schopno minout obslužnou věž, respektive ji přelétnout. Ale že by během motorické fáze katapultáže nějak výrazně manévrovalo – to asi ne…

      • kopapaka napsal:

        O K-36 je něco tady – celá kariéra konstruktéra (včetně sedaček Vostoku 🙂 ). Jinak s těmi manévry nevím, ale verze sedačky pro dvoumístné letouny se sedadly vedle sebe umí odklonit let o cca deset stupňů – při dostupu cca 75m to zabezpečuje dostatečný rozestup obou sedaček. Je to dost velký manévr?

      • kopapaka napsal:

        Co to sakra…?
        Samozřejmě tady – https://www.youtube.com/watch?v=WwR_LBd2lHY

        Pardon 🙂

        A jako bonus, při hledání nalezeno něco ke stažení (pdf), česky.
        http://www.astrovm.cz/userfiles/file/dokumenty_ke_stazeni/seminare/krt2009/prezentace/01_zachrannesystemy_JKroulik.pdf

      • Ondřej Šamárek Redakce napsal:

        Ten dokument je hodně zajímavý, díky za něj!
        Ty sedačky u dvoumístných – tam je ten rozestup ale předem naprogramovaný, nebo se pletu?

      • kopapaka napsal:

        Manévr podle všeho obstarává samostatný raketový motor, pravděpodobně jeden, který se do sedačky usadí podle polohy sedačky(ovšem mluví se i o dvou motorech, s aktivací podle montáže-nevím co je pravděpodobnější). Je klidně možné, že manévr pro Buran byl uskutečněn stejným způsobem. K sedačce řady K-36 bych dodal, že je tím nejlepším, co může být v letadle namontované.

      • Ondřej Šamárek Redakce napsal:

        Je fakt, že údaje o K-36RB jsou dost vágní. Jinak samozřejmě řada sedadel K-36 je naprostý top.

      • ventYl napsal:

        S katapultaznymi kreslami je ten problem, ze fyziku ide ojekabatit len tazko. A katapultazne kresla maju parametre osekane prave akceleraciou orbitera. Na to, aby clovek prezil vystrelenie kresla nesmie pri vystreleni byt prekrocene nejake pretazenie (kratkodobo tusim ide prezit niekde okolo 15G u trenovanych ludi?), cim za nejaky kratky cas ide odletiet nejako daleko od drahy letu orbitera. No lenze ten orbiter leti v pozdejsich fazach letu v porovnani s rychlostou toho kresla uz sialene rychlo.

        Takze mame zhora ohranicenu akceleraciu, co dava maximalnu vzdialenost od drahy orbitera za nejaky cas a mame rychlost orbitera radovo v stovkach a casom az tisicoch metrov / s. Spaliny z rakety hlavne vo vyssich vrstvach atmosfery maju pomerne dost siroky rozptyl kvoli nizkemu, resp. neexistujucemu tlaku, takze zivotu nebezpecne pasmo za orbiterom je pomerne dost „siroke“.

        No a ked sa tieto 2 obmedzenia daju dokopy, vyjde to tak, ze za nejakou rychlostou uz o kreslach nema zmysel uvazovat. Na rampe je to tiez „o hubu“, pretoze kreslo by sa vystrelilo defakto vodorovne.

        S kreslami na spodnej palube by som az taky problem nevidel, stale by to slo riesit prierazom cez podlahu hornej paluby, predsalen kresla z hornej paluby sa musia dostat cez plast orbitera samotneho a to bude asi trocha hrubsia konstrukcia. Len to chce spravne nacasovat a dobre navrhnut.

        V tomto ohlade mi pride ako mensia sialenost pyrotechnicky oddelit celu kabinu, ktora by sice nemusela prezit hermetizovana, ale mohla by posluzit ako narazova a ohnovzdorna klietka. Zvlast havaria challengera ukazala, ze sa v kabine da prezit aj RUD aj za okolnosti, ze kabina na to stavana nebola. Horsie by to bolo s „pristavanim“ takeho tazkeho objektu na hladine, ale to uz by slo riesit sekundarnou katapultazou kresiel – cize primarny zachranny mechanizmus by bol oddelenie bezpecnostnej skrupiny vo forme kabiny, ktora by poskytla astronautom ochranu pred pripadnymi troskami a plamenmi a sekundarne by sa pri relativne kontrolovatelnom zostupe uvolnili katapultazne/akekolvek kresla, ktore by umoznili zostup prezitelnou rychlostou. Ono by pristanie prezitelnou rychlostou v kabine dopadom na hladinu aj tak velky zmysel nemalo, pretoze by bolo treba astronautov dostat von skor, nez sa kabina potopi a udrzat ich na hladine. A to by bol cca rovnaky, alebo vacsi pruser, ako dostat kresla z kabiny von este vo vzduchu.

      • kopapaka napsal:

        K vystřelení přímo na rampě: novější sedačky, vystřelované pomocí raketového motoru, rozhodně neletí přímo nahoru. Tryska(ky) je vykloněná dozadu a sedačka tak u stojícího letadla(výška/rychlost 0/0) po opuštění kabiny míří šikmo dopředu. U stojícího letadla je tak zabezpečeno dostatečné vzdálení od vraku a u letícího není nutné tak velké přetížení – sedačka má víc času na minutí ocasních ploch.

        Sedačky se určitě nestřílí přes drak letadla, dokonce i odpálení přes plexi kabiny je jen ve stavu nejvyšší nouze – nejdřív se zkouší odhoz, pak rozbití trhavinou(bleskovicí) v překrytu – teprve potom jde sedačkabdo krytu.

        Ještě ke K-36 – ona sice zajišťuje (a zaručuje)přežití do rychlosti tři machy a výšky třicet kilometrů, ale omezení způsobuje spíš pilotní kombinéza – ve skafandru to asi bude víc…

      • Ondřej Šamárek Redakce napsal:

        Přesně tak – ve vyšších rychlostech už dochází k výraznému zahřívání povrchu skafandru, kdesi jsem viděl fotku helmy skafandru Striž (určeného pro Buran) s hezky rozteklým průzorem po testech aerodynamického ohřevu. Nezdá se to, ale je to docela velký problém – třeba naše MiGy-21 nesměly svého času lítat tuším víc než 1,9 M, protože jinak začal hnědnout potah. A ještě jedna perlička – při filmování nějakého akčního trháku figuroval Su-27UB bez překrytu: Pilot to jednou zkusil rozehnat těsně po Macha a když přiložil dlaň k proudu vzduchu, i přes rukavici jej začala ruka znatelně pálit…

      • ventYl napsal:

        Samozrejme som to nemyslel tak, ze sedadlo s pilotom / astronautom si urobi do trupu dieru ako otvarak na konzervy 🙂 Skor som narazal na to, ze mali vymyslene, ako dostat sedacky von z hornej paluby a osobne povazujem prestupnost podlahy hornej paluby pre raketove kreslo za mensi problem, ako prestupnost kresla trupom orbitera. pretoze napr. pevnost a hermetickost trupu su obmedzujucejsie ako rozlozenie nosnikov / inych komplikovane odstrelitelnych casti v podlahe. tam sa s tym proste pracovat da.

        Co sa tyka pouzitia raketovych kresiel pri podmienkach 0/0 u lietadiel, tam je ta vyhoda, ze kreslo mieri hore a ani tak nie je problem s vykonom kresla, ako s padakom. U orbitera bolo afaik problem hlavne v tom, ze za danych podmienok a daneho maximalneho prirastku vzdialenosti od zeme bolo diskutabilne, ci by sa stihli padaky rozovriet. Kdezto u lietadla sa da potrebna vyska nabrat dlzkou horenia, u orbitera by sa musela menit draha letu kresla, alebo vstavat mechanizmus, ktory „zatoci“ smerom hore. A to moze kolidovat (iba spekulujem) s narokmi pre katapultaz v rychlosti. Ved aj preto boli pri prvych startoch s katapultaznymi kreslami okolo rampy siete.

        Ako vlastne mali toto riesene rusi na Burane? Alebo to neriesili vobec? Prvy let bol bezpilotny, tam to riesit nebolo treba, ale predpokladam, ze nechceli po skusobnom lete prestavovat orbiter tak, aby bol schopny zachrany posadky.

      • Ondřej Šamárek Redakce napsal:

        Buran měl mít dvě katapultážní sedadla na horní palubě a v případě potřeby ještě dvě na middecku s tím, že byly instalované výrazně vepředu a měly vylétnout skrze příklopy v prostoru mezi předním čelem horní kabiny a RCS v nose. Pokud by letělo více osob než 4 – smůla…

  2. hixaxon napsal:

    Zdravím a děkuji za další díl seriálu!

    Jestli můžu mít základní dotaz. Proč nebylo možné všechny astronauty umístit na stejnou palubu a v případě problému je v hermetické „kapsli“ odpálit pryč od orbiteru a srb? Hmotnost? Složitost? Bylo to managerům „fuk“?

  3. maro napsal:

    P.S. Jenom jazyková drobnůstka. Hned v první větě „Ještě na přelomu zimy a jara 1986 bylo všem jasné…“, má být místo slova „Ještě“, slovo „Už“. Ten děj („být jasné“) začíná časovým údajem definovaným ve větě a pokračuje od něj do budoucnosti.
    Tenhle příspěvek do diskuze ani nedávejte, je to jen podnět …

  4. maro napsal:

    Paráda článek. Akorát jsem ještě nikde nenarazil na pořádný popis toho zavíracího mechanismu látkových skafandrů, tedy jak se udělá, aby ta látka a guma přesně těsnily proti právě připnuté látce a gumě, poté, co tím místem kosmonaut do skafandu vlezl. Ruský skafandr Sokol má ten podivný zavazovací látkový tunel, kde už to vůbec nechápu. Američani mají zip, pod kterým musí být nějak dobře provedené těsnění, které se tím zipem stáhne. Ale vždycky je tam nějaký konec toho zipu, kde to musí zatraceně přesně a pevně dosednout. Těžké potápěčské obleky mají tahle místa vždycky s kovovými prstenci, kde žádné „konce“ nejsou a utažení je díky dvěma pevně spojeným kovovým prstencům velice pevné a supertěsné. Ale kosmické skafandy žádné takové pevné prstence, tedy snad s výjimkou skafandrů pro kosmické vycházky (Orlan), nemají.
    Nebyl by někde nějaký detailní popis tohoto velice důležitého detailu?

    • Ondřej Šamárek Redakce napsal:

      Nejsem si úplně jistý, jestli myslíme tu samou věc, nicméně konec zipu tlakové vrstvy byl například u A7L/LB v zajištěné poloze držen drukem – k jezdci byl připevněn tkaloun s jednou částí druku a nad zipem byla všita druhá část druku.
      Samotná koncovka zipu vypadala například u obleků fy. Goodrich takto:
      http://www.collectspace.com/review/dg27/apollozippers07-lg.jpg
      U Sokolů je to podobné jako u nafukovacích balónků, které stačí jednoduše zavázat: vnitřní tlak zabraňuje rychlému unikání vnitřního tlaku, navíc přetlak oproti vnějšímu prostředí složený a zašněrovaný „apendix“ stlačí proti vnější vrstvě a tím jej pomáhá utěsnit. Skafandry nejsou zcela vzduchjotěsné, s malými úniky se počítá.

      • PepaSFI napsal:

        podle toho obrázku to vypadá asi tak stejně jako zip na běžné nepromokavé bundě. Samozřejmě naopak, ty těsnící pružné plajzáky co zakrývají zip jsou zvenku. Ale tak nějak prakticky vzato, ten ruský způsob „zavázaný pytel“ mi připadá důvěryhodnější.

      • Ondřej Šamárek Redakce napsal:

        Je to zhruba podobné. Jen například u A7L byly v tlakové vrstvě dvojité zipy.

      • maro napsal:

        Moc pěkný detail. Děkuji. Je fakt, že ti potápěči pracují se zatraceně většími tlaky, než je nějaká „směšná“ jedna atmosféra. Člověk to odtud ze Země asi vnímá více kriticky, než to ve skutečnosti je.

  5. inhum napsal:

    Dobry vecer,

    vim a uz jsem si zvyknul, ze Vase vyborne clanky jsou vetsinou preruseny v nejlepsim (a jak by take ne, cele clanky JSOU to nejlepsi), nicmene dnes je ukonceni v pulce vety a odstavce opravdu drsne… 🙂

    • Ondřej Šamárek Redakce napsal:

      Oj, to jsem opravdu nechtěl a neplánoval (až taková potvora nejsem). Pravděpodobně za to může moje připojení k internetu, které včera hodně zlobilo. Omlouvám se a napravuji!

      • inhum napsal:

        Dobry den,

        moc dekuji, bylo zrejme, ze se jedna o technickou zavadu, jen jsem neodolal malemu popichnuti k tematu (zcela pochopitelnemu a nevyhnutelnemu) prerusovani clanku v seriich.
        Tesim se, az bude KS v polici v knihovne vedle KMK… 🙂
        Moc dekuji za opet perfektne pripraveny clanek.

      • Ondřej Šamárek Redakce napsal:

        Hehe, vím, že jsem občas malinko záludný stran toho rozdělování článků, ale jinak to opravdu nejde…
        Ovšem co se týče Kosmického šatníku v knižní podobě – obávám se, že tohle asi neklapne. To by se musel hodně zakřivit časoprostor… 😀 Koneckonců i ty KMK jsou dítkem obrovské náhody a notné dávky štěstí.
        A díky za pochvalu, moc mě potěšila!

Zanechte komentář

Chcete-li přidat komentář, musíte se přihlásit.