Edgar Dean Mitchell (1930 – 2016)

Edgar Mitchell (1930-2016)

Minulý týden si fanoušci kosmonautiky připomínali 45 let od přistání lunárního modulu Apolla 14 na povrchu Měsíce. Apollo 14 bylo návratem k lunárním misím po havárii Apolla 13 a do dějin vstoupilo mimo jiné i díky angažmá prvního amerického astronauta Alana Sheparda. Oslavy jubilea však netrvaly dlouho. Tiskovými agenturami totiž proběhla zpráva, která působila jako podivný žert osudu. Ve čtvrtek 4. února ve večerních hodinách zemřel v jednom z hospiců v Lake Worth na Floridě Edgar Mitchell – pilot lunárního modulu Apolla 14 a jedna z relativně kontroverzních postav oné éry v rámci NASA. Skupina mužů, kteří své stopy otiskli během několika fantastických roků na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století do lunárního prachu, je opět o jednoho člena menší. Nyní už jich zbývá pouze sedm. Edgar Mitchell zemřel pouhý den před výše zmíněným výročím…

Ed Mitchell se narodil 17. září 1930 v texaském Herefordu do rodiny farmáře. Na svět přišel v období krize a rodina Mitchellových sice výslovně nehladověla, nicméně životem se protloukala poměrně těžce. Jak říkal Edův tatínek: „Nejsme chudí, jen nám chybějí peníze…“ Přestože Mitchellovi dokázali přežít jak krizi, tak obávané prachové bouře, podle nichž se celá éra třicátých let v oněch končinách nazývá „Dustbowl (prachová pánev)“, katastrofální úroda bavlny v polovině třicátých let přinutila Edovy rodiče přesídlit do městečka Artesia v Novém Mexiku. Artesii považoval Ed za své rodné město, ovšem ani v tamním chatrném domku nepobyl dlouho.

Nedaleko Roswellu podstupoval první americké raketové krůčky Robert Goddard...

Nedaleko Roswellu podstupoval první americké raketové krůčky Robert Goddard…
Zdroj: commons.wikimedia.org

Edův děd, známý pod přezdívkou „Bull“ Mitchell, shromáždil v polovině třicátých let celou širokou rodinu v nedalekém Roswellu. Pro Edovu pozdější kariéru to bylo více než příznačné místo – o pár ulic dál bydlel jistý podivín, jenž se nedávno přestěhoval z Massachusetts. S místními se takřka nestýkal, ale po městečku se šířily zvěsti o ohnivých pokusech, prováděných oním mužem na odlehlém místě v poušti. Ten muž se jmenoval Robert Goddard… V době studií na střední škole v Artesii mohl Ed v dálce také zahlédnout odlesky pokusných jaderných explozí na polygonu ve White Sands a údajná havárie UFO nedaleko městečka v roce 1947 – to vše podivným způsobem předznamenalo jeho životní dráhu, spojenou se studenou válkou, raketami a přesvědčením, že nejsme ve vesmíru osamoceni.

Edova maminka byla zapálenou baptistkou a pro malého chlapce a posléze mladíka se tak prostředí baptistických kostelů stalo důvěrně známým. Už v útlém věku se však pro něj to, co během bohoslužeb a kázání slyšel, stalo zdrojem vnitřního konfliktů. Jeho zvídavá mysl si nedokázala poradit s některými dogmaty, jež kazatelé hlásali. Záhy si utvořil vlastní teorii: stvoření tak, jak je popisováno v Bibli, je pouhou alegorií, nikoli doslovným popisem událostí. A k onomu popisu není nutně potřeba religiózního pozadí v podobě Boha, či jiné entity. Už v raném věku se tak Ed Mitchell začal odlišovat a jeho přemýšlivý duch často pátral po duchovním přesahu věcí a dějů.

Jako mnoho chlapců ve stejném věku se i Edgar zapojil do skautského hnutí, kde postupně dosáhl druhé nejvyšší hodnosti – „Life Scout“. Ve stejné době ovšem, aniž to zatím tušil, objevil také jedno ze svých životních poslání. Na místním letišti si totiž přivydělával mytím lehkých letounů. Stroje jej vábily odjakživa a svoboda létání mu učarovala. Vydělané peníze pak zčásti využil k zaplacení pilotních lekcí a jako teprve čtrnáctiletý tak mohl podniknout první sólový let.

Když přišel čas k rozhodování, co po střední škole, Ed využil svého přirozeného talentu na matematiku a exaktní vědy. V roce 1948 se stal studentem pittsburghské Carnegie Mellon University v oboru industriálního managementu. Nebyl nijak výjimečným studentem, na druhou stranu však nebyl ani studentem nijak špatným. Od dětství byl zvyklý pracovat tvrdě, a co se týkalo učení, Ed byl dříčem. Protože rodina neměla dost peněz, aby jej vydržovala na studiích se vším všudy, Mitchell si záhy našel dosti náročnou brigádu: na plný úvazek čistil vysoké pece v místní ocelárně. Léta studií však nebyla pouze ve znamení dřiny, mimo jiné zde potkal i svou budoucí první manželku Louise. V roce 1952 pak měl po pouhých třech a půl letech v kapse bakalářský titul a na ruce čerstvý snubní prsten. A tehdy mu do života zasáhla globální politika.

Konflikt na Korejském poloostrově se rozhoříval a bylo zjevné, že se buďto narukujete dobrovolně, nebo vás odvedou. (…) Chtěl jsem létat, a jako ženatý jsem tak mohl činit pouze u námořnictva, tak jsem se nechal zapsat.“ Po základním vojenském výcviku v San Diegu následovala pro čerstvě sezdaný pár zastávka v důstojnické škole v Newportu a poté v květnu 1953 nová destinace – pilotní škola námořnictva v Pensacole na Floridě. Tam se v srpnu narodila Mitchellovým jejich první dcera Karlyn Louise.

Lockheed P2V Neptune - první Mitchellův bojový stroj

Lockheed P2V Neptune – první Mitchellův bojový stroj
Zdroj: commons.wikimedia.org

Ed u sebe poměrně záhy zpozoroval přirozený pilotní talent a dalo se říci, že s letounem vždy doslova „srostl“. Po základním výcviku na AT-6 byl převelen k pokračovacímu výcviku v Hutchinsonu v Kansasu. Tam osedlal dvoumotorový Lockheed P2V „Neptune“ a v červenci 1954 výcvik úspěšně zakončil, aby byl zařazen do hlídkové peruti VP-29. Příští stanice: Okinawa.

Po osmnácti měsících služby v Pacifiku přišlo další převelení – tentokrát do Spojených států, kde Ed konečně „přičichnul“ k proudovým strojům. Jeho novou „kanceláří“ se stal kokpit těžkého útočného letounu Douglas A-3 „Skywarrior“.

Mohl také ochutnat zřejmě nejnáročnější létání, k jakému se lze mimo testování nových strojů dostat – se svým letounem vzlétal a přistával na palubách letadlových lodí USS Bon Homme Richard a USS Ticonderoga. Jako pilot Heavy Attack Squadron 2 měl při turnusech v Pacifiku možnost na vlastní oči sledovat jaderné testy na místních atolech a jak sám uvedl, „doufal jsem, že jednoho dne se tento způsob válčení stane přežitkem“. Toto nasazení však nemělo trvat dlouho. Zdálo se, že Eda Mitchella a jeho schopností si všimli nadřízení a po roce létání z palub letadlových lodí se Ed opět stěhoval. Jeho dalším působištěm měla být Air Development Squadron 5 na základně China Lake.

Douglas A3D "Skywarrior"

Douglas A3D „Skywarrior“
Zdroj: commons.wikimedia.org

Na severním okraji Mojavské pouště Mitchell pomáhal vypracovávat operační postupy pro útoky jadernými zbraněmi z malých výšek, jak piloti říkávají „pod radarem“. Létání Eda naplňovalo, ovšem pomyšlení na gigantickou ničivou sílu zbraní, jejichž nasazení pomáhal vyvíjet, pro něj bylo nepříjemnou realitou, s níž se nikdy zcela nevyrovnal. Jistým způsobem k tomuto postoji přispělo i narození druhé dcery Elizabeth Randall. Když se tedy naskytla možnost začít studovat letecké inženýrství na U. S. Naval Post-Graduate School v Monterey, Ed Mitchell s úlevou tuto výzvu přijal. Začalo tak téměř desetileté období, ve kterém Edgar získal úctyhodné vzdělání. V roce 1961 se stal bakalářem aeronautických věd. Poté, po přesídlení do Bostonu a studiu na tamním proslulém M.I.T., si v roce 1964 Ed mohl připsat doktorát v oboru aeronautických a astronautických věd. Na M.I.T. byl jedním ze studentů Starka Drapera, tedy muže, jenž je považován za otce inerciální navigace a toto zaměření reflektuje i Edova disertační práce s názvem „Guidance of Low Thrust Interplanetary Vehicles (Navádění meziplanetárních strojů o nízkém tahu)“.

Pokud by vše šlo podle plánu, stal by se Ed pracovníkem NASA hned po ukončení studia na M.I.T. Požádal o přijetí do MSC na post v divizi navádění a řízení a byl přijat. Doufal, že se tak přiblíží možnosti stát se astronautem. O tomto cíli přemýšlel od chvíle, kdy v říjnu 1957 zaslechl o první umělé družici Sputnik 1. Ovšem na cestě do Houstonu jej zastihl telegram, jenž mu zkřížil plány. Armáda rozhodla, že je dokonalým kandidátem pro funkci v managementu MOL, tedy programu vojenské orbitální stanice.

Následující rok a půl Edgar pracoval jako vedoucí projektového oddělení styčné kanceláře námořnictva na programu MOL. Ovšem jakkoli byla práce zajímavá, Edovi se zdálo, že nijak nepřispívá k jeho ambicím stát se astronautem. Programu MOL dominovalo USAF a námořnictvo hrálo spíše druhé housle. Odráželo se to i na výběru kandidátů pro plánované mise v rámci programu. Z celkového počtu 17 mužů, jež byli postupně vybráni, byli pouze tři členy US Navy. Navíc Edovi stále chyběl jeden důležitý „zářez na pažbě“, potřebný k tomu, aby mohl podat přihlášku do oddílu astronautů NASA. Tím zářezem byla zkušenost testovacího pilota. Mitchell se rozhodl požádat svého nadřízeného a přítele Jacka Van Nesse, aby jej doporučil ke studiu na Aerospace Research Pilots School na základně Edwards. V roce 1965 pak skutečně na Edwards zamířil.

Rok strávený na Edwards byl pro Eda poměrně hektický. Ráno hned po snídani usedal do kokpitu letounu na testovací let, odpoledne trávil nad interpretací zaznamenaných dat a vypracováváním zpráv, po večerech pak dával svým kolegům v programu MOL lekce v astronavigaci a optimalizaci energie. Přes obrovskou pracovní vytíženost zakončil Ed studium na ARPS jako nejlepší v ročníku. V té době už měla výběrová komise v NASA na stole jeho přihlášku. Mitchell mohl jen nervózně čekat na okamžik, kdy se mu v telefonu ozve Deke Slayton

Ten okamžik skutečně nastal na jaře 1966. Ed Mitchell se stal členem oddílu astronautů v rámci skupiny „The Original 19“. Nastalo další hektické období. Základní astronautický tréning byl náročný časově, fyzicky a psychicky. A stačil jeden okamžik, aby se celý sen málem zhroutil jako domek z karet. Požár Apolla v lednu 1967 mohl znamenat stopku pro veškeré ambice nejen Eda Mitchella. Čtyři dny po tragédii byl Mitchell jedním ze čtyř pilotů, kteří nad Houstonem prolétli ve „formaci chybějícího muže“ v okamžiku, kdy byli o dva tisíce kilometrů dál na Arlingtonském hřbitově ukládáni k věčnému spánku Gus Gruissom a Roger Chaffee. Po dlouhých diskuzích se program v průběhu roku 1967 opět začal rozjíždět.

Záložní posádka Apolla 10 (zleva: Cooper, Mitchell, Eisele)

Záložní posádka Apolla 10 (zleva: Cooper, Mitchell, Eisele)
Zdroj: spacefacts.de (kredit: spacefacts.de)

Členové „Original 19“ měli pochybnosti ohledně svého zařazení do lunárních misí. Mnoho astronautů z předchozích náborů se třáslo na svoji šanci a nemínilo nechat nováčky, aby si přisvojili tyto ceněné posty. Ovšem osud zasáhl ve prospěch Eda Mitchella. Bylo obvyklé, že každý astronaut dostal na starosti jistou část problematiky pilotovaných letů. Stal se tak jakýmsi styčným důstojníkem mezi vývojáři a výrobními závody na jedné straně a svými kolegy v oddílu na straně druhé. Mitchell dostal spolu s Fredem Haisem na starosti sledování vývoje lunárního modulu.

Pro Mitchella s Haisem se stal lunární modul doslova posedlostí. Grummanova továrna v Bethpage na Long Islandu se stala jejich druhým domovem a oba si tak vysloužili zaslouženou pověst „kouzelníků“ v oblasti systémů LM. Ed se těšil zaslouženému uznání ostatních astronautů a na povrch vybublala jeho přezdívka, kterou dostal už kdysi dávno na střední škole – „The Brain (Mozek)“. A na podzim roku 1968 se na něj usmálo štěstí v podobě jmenování do posádky pro Apollo 10. Kolegy mu dělali velitel Gordo Cooper a pilot velitelského modulu Donn Eisele. Ed se mohl těšit na rotaci do hlavní posádky Apolla 13. Ovšem nakonec bylo všechno jinak.

Posádka Apolla 14 (zleva: Mitchell, Shepard, Roosa)

Posádka Apolla 14 (zleva: Mitchell, Shepard, Roosa)
Zdroj: commons.wikimedia.org

Ve stejné době se na scéně po dlouhé odmlce, způsobené zdravotními potížemi, objevil legendární Al Shepard. A chtěl pro sebe lunární misi. Nejbližší volnou misí ale bylo právě Apollo 13. První návrh, který mu předložil šéf letových operací posádek Deke Slayton, zněl takto: velitel – Shepard, pilot LM – Jim McDivitt, pilot velitelského modulu – Stu Roosa. Jenže McDivitt nebyl právě nadšen tím, že by měl v posádce hrát druhé housle, byť pod taktovkou živoucí legendy Ala Sheparda. Al Shepard tedy po krátkém rozmýšlení vybral pro místo pilota LM Edgara Mitchella. Rozhodně si za výkon v záložní posádce Apolla 10 svou šanci zasloužil. Apollo 13 však nakonec připadlo někomu jinému…

Špičky NASA se obávaly, že Shepard a jeho posádka bude mít málo času pro výcvik – necelý rok. Po sedmi letech, kdy byl Al Shepard mimo výcvik, to byly logické a opodstatněné obavy. Apollo 13 tedy dostala parta Jima Lovella a na Sheparda a jeho muže připadlo Apollo 14. Ve středu 6. srpna 1969 byly nominace oficiálně oznámeny. Ani teď však Ed Mitchell neměl cestu do vesmíru jistou.

První překážkou, jež se mu hrozila postavit do cesty, byla paradoxně mise, na kterou měl původně sám letět. Notoricky známá anabáze Apolla 13 hrozila zastavit lunární program. V oněch dubnových dnech Mitchell strávil čtyři dny nepřetržitě v simulátoru LM a pomáhal definovat způsob, jakým LM v neobvyklé konfiguraci ovládat. Přes šťastné vyústění bylo pro mnohé Apollo 13 varováním osudu. Dokonce i šéf Manned Spaceflight Center, vlivný Robert Gilruth, měl pochybnosti o smyslu dalších výprav. Nakonec se program podařilo udržet v chodu.

Druhý moment, kdy mohl Ed svou životní šanci ztratit, nastal v létě 1970. Tehdy Deke Slayton neoficiálně nominoval Eda Mitchella jako pilota LM pro záložní posádku Apolla 16. Své role se měl Ed ujmout po skončení mise Apolla 14. Mitchell velmi dobře věděl, že to znamená další dlouhé měsíce dřiny a stresu, přitom šance, že by se mohl dostat znovu na Měsíc, byla mizivá. Program byl už v té době okleštěn o Apollo 20 a zrušení osmnáctky a devatenáctky bylo na spadnutí. Ed Mitchell se snažil z této povinnosti vykroutit, ovšem Deke Slayton jej suše informoval, že pokud tuto nominaci nepřijme, nepoletí ani na čtrnáctce.

Třetí okamžik, kdy Ed málem ztratil možnost projít se po měsíčním povrchu, přišel asi měsíc před startem. K Dekovi se doneslo, že Ed věnuje poměrně hodně času zkoumání mimosmyslového vnímání (ESP). Dekovi nevadilo to, že se Ed věnuje obskurním zájmům, sám se k tomu vyjádřil slovy: „Myslím, že to stálo za pozornost, koneckonců, NASA neví všechno!“ Co ale Deka rozčilovalo, to byl fakt, že pokusy s ESP odváděly Mitchellovu pozornost od plného soustředění na misi. Před koncem roku 1970 si Deke zavolal do kanceláře Sheparda a velitele záložní posádky Cernana a ve vzrušené debatě s nimi řešil, zda nenahradit Mitchella záložním pilotem LM Joe Englem. Shepard se však za svého muže postavil a zachránil tak Mitchellovu kariéru.

Ed Mitchell - šestá lidská bytost na povrchu Měsíce

Ed Mitchell – šestá lidská bytost na povrchu Měsíce
Zdroj: commons.wikimedia.org

Apollo 14 odstartovalo 31. ledna 1971 a po několika napjatých epizodách dosedl lunární modul „Antares“ s Alem Shepardem a Edem Mitchellem v lunární pahorkatině Fra Mauro. 4 dny, 17 hodin a 56 minut po startu z Floridy se pak Edgar Mitchell stal šestým člověkem v dějinách, jenž vkročil na jiné nebeské těleso…

Přestože jednoho z hlavních cílů mise, kráteru Cone, astronauti nedosáhli, během dvou výstupů dokázali nasbírat 42,28 kg lunární horniny a prachu. Zpáteční cesta probíhala relativně poklidně a vypadalo to, že se Apollo 14 stane proslulým jen díky Shepardovu golfovému extempore na Měsíci a Edovým pokusům s ESP, které vypluly na povrch pár dnů po přistání. Ovšem právě při návratu od Měsíce přišel pro Eda Mitchella soukromý vrchol mise. Jako pilot LM neměl během zpáteční cesty mnoho povinností, proto se mohl oddávat dlouhým pozorováním z okénka velitelské sekce. V oněch hodinách, kdy Apollo 14 neslyšně klouzalo směrem ke vzdálené modré kouli zvané Země, cítil Ed při pohledu na Zemi, Měsíc, hvězdy a čerň kosmického prostoru jistou duševní extázi, zvláštní pocit, že všechno, co vidí, je harmonicky propojeno. Ed v ten okamžik pocítil, že „(…)Lidská bytost je součástí kontinuálního vývojového procesu, mnohem většího a inteligentnějšího, než může popsat klasická věda či religiozní tradice. (…) Náhle jsem vesmír vnímal jako inteligentní, milující, harmonický…

Apollo 14 přistálo 9. února 1971 v jižním Pacifiku po 9 dnech, 1 minutě a 58 sekundách letu. Shepard a spol. byli poslední lunární expedicí, jež byla nucena po návratu setrvat v karanténě, nicméně podmínky nebyly tak striktní a doba karantény byla oproti předchozím letům zkrácena na patnáct dní. Ed Mitchell poté strávil několik měsíců jako PR osobnost, „odkroutil“ si svůj turnus v roli záložního pilota LM pro Apollo 16 a náhle zjistil, že jeho život se ocitá na křižovatce.

Manželství, dlouhé roky zatěžované Edovou nepřítomností fyzickou i duševní, se začalo hroutit a v roce 1972 bylo rozvedeno. Také v NASA nevypadala situace růžově: Apollo bylo u konce – posádky pro Skylab byly určeny a další příležitost k letům se naskýtala až po velmi dlouhé pauze spolu s programem Space Shuttle. A zřejmě nejvýznamnější změna se odehrála v Edu Mitchellovi samotném. Po návratu z mise Apolla 14 začal hltat mystickou literaturu, aby se dočetl, jaký význam vlastně celá jeho duchovní epizoda na zpáteční cestě od Měsíce měla. Odpovědi nenašel, ale měl pocit, že stojí na pokraji něčeho velikého. Aby se dostal blíže tomu, co jej vábilo, však musel učinit radikální krok.

V říjnu 1972 rezignoval z řad NASA i námořnictva (dosáhl hodnosti kapitána) a o necelý rok později založil IONS – Institute of Noetic Sciences (Institut noetických věd). Pomocí něj doufal najít odpověď na rozpory mezi vědou a duchovními naukami. Vypracoval vlastní náhled na svět, známý jako „dyadická teorie“. Na rozdíl od běžně vnímané karteziánské duality, kdy jednu složku reality tvoří hmota a druhou složku mysl, se Mitchell domníval, že hmota i mysl (duše, chcete-li) jsou dvěma stranami téže podstaty – energie.

V roce 1974 se Mitchell podruhé oženil, jeho životní družkou se stala Anita Rettig, jeho spolupracovnice z IONS. Díky tomuto svazku Mitchell „vyženil“ dvě dcery z Anetina prvního manželství, Karlyn a Elizabeth. Spolu s Anitou přivedli na svět ještě syna Adama. Manželství trvalo „hektických“ deset let, do roku 1984.

Ed Mitchell v roce 2009

Ed Mitchell v roce 2009
Zdroj: commons.wikimedia.org

Ještě předtím, v roce 1982, byl Mitchell dekádě působení v čele IONS ze své pozice sesazen. To mu poskytlo čas pro samostudium a cestování, spojené s přednáškami na duchovní témata po celém světě. Stal zastáncem existence mimozemských civilizací a jejich návštěv na Zemi. Zabýval se léčením na dálku a paranormálními schopnostmi. Neustále se také snažil o cizelování své dyadické teorie. Co se týče hmotného světa (či v jeho pojetí „energeticky hustší složky reality“), stal se spoluzakladatelem Asociace vesmírných objevitelů a v roce 2005 byl nominován na Nobelovu cenu za mír. Minulý týden pak pozemská pouť tohoto muže s analytickou a zvídavou myslí a sametovým hlasem po krátké nemoci skončila…

Ed Mitchell byl mužem, jenž vyvolává smíšené emoce. Mnozí si jej budou pamatovat jako snílka a trochu excentrického blouznivce. Pro jiné byl člověkem, jenž se snažil nahlédnout za kulisy naší existence, a který se přiblížil k „prozření“. Ať je realita jakákoli, je vlastně jedno, zda Mitchella více charakterizuje jeho cesta k pochopení našeho bytí, či zda na něj budou lidé vzpomínat spíše jako na schopného pilota, astronauta a inženýra.

Chce se mi věřit, že ke svým 33,5 hodinám stráveným na měsíčním povrchu nyní přidává další, tentokrát v dobré společnosti Neila Armstronga, Pete Conrada, Ala Sheparda a Jima Irwina. Edgar Dean Mitchell byl především jedním ze stále se tenčící hrstky lidí, jež nám otevřela nový svět. Věřme, že stopy oné dvanáctky mužů v lunárním prachu nezůstanou osamoceny…

 

Zdroje informací:

Dr. E. Mitchell, D. Williams: „The Way of the Explorer: An Apollo Astronaut’s
Journey Through the Material and Mystical Worlds“
A. Chaikin: „A Man on the Moon: The Voyages of the Apollo Astronauts“
E. Cernan, D. Davis: „Poslední muž na Měsíci“
D. Slayton, M. Cassut: „Deke! U.S. Manned Space: From Mercury to the Shuttle“
B. Evans: „Foothold in the Heavens: The Seventies“
A. Smith: „Moondust: In the Search of the Men Who Fell to Earth“
http://nasa.gov
http://jsc.nasa.gov
http://wikipedia.org
http://americaspace.com
http://astronaut.ru

 

Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Edgar_Mitchell_S70-55388.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:RobertHGoddardRocket_TopDown.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:P2V-3_VP-5_1951.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:A3D_Skywarrior-1950s.jpg
http://www.spacefacts.de/mission/photo2/apollo-10_2.jpg (kredit: spacefacts.de)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Apollo14_crew_high_resolution.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Astronaut_Edgar_D._Mitchell.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:EdgarMitchellByPhilKonstantin.jpg

Pin It
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

GD Star Rating
loading...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


8 komentářů ke článku “Edgar Dean Mitchell (1930 – 2016)”

  1. Evžen111 napsal:

    To se čte jedním dechem. Pěkné čtení po ránu, i když poněkud smutné. A smutnější bude, když nikdo z „měsíčních mužů“ se nedočká svého nástupce, který udělá do měsíčního povrchu pár dalších šlápot.
    E

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky moc, jsem rád, že se článek líbil, byť je to nekrolog…
      A stran toho nástupce – bohužel je jisté, že se nikdo z nich nedočká…

    • Racek napsal:

      Proč smutné … dlouhý život, vyjímečné činy, splněné sny … co si přát od života víc?

      • Ondřej Šamárek napsal:

        Chápu, proč to někomu (včetně mě) může připadat smutné. Minimálně proto, že Mitchell a další zesnulí moonwalkeři se nedočkali nástupců…

        • Racek napsal:

          Samozřejmě, já už mám dnes nárok to chápat jinak … už můžu bilancovat 🙂 Mladému člověku to připadá jako tragédie a veliká nespravedlnost, nám starším už jako součást života. A on žil velký život.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Jde mi spíš o to, že se ta elitní dvanáctka za půlstoletí nerozšířila o další členy. V ostatních bodech rozumím, chápu a podepisuju…

  2. František napsal:

    Jak lvové bijem o mříže,
    jak lvové v kleci jatí,
    my bychom vzhůru k nebesům,
    však jsme zde Zemí spjatí…

Zanechte komentář