Bolístky hrdinů vesmíru (5/5)

Ed White během první americké EVA

Naprostá většina komplikací a nepříjemností, souvisejících se zdravotním stavem kosmických cestovatelů se obejde bez vážných následků, byť jsou mnohdy tyto problémy nepříjemné. Vlastně je až s podivem, že ze tří stovek pilotovaných letů, které dosud proběhly, se jen v jednotkách případů odehrála skutečně vážná dramata se zdravotním podtextem. Poměrně specifickou kategorií jsou také výstupy do vesmíru, jež jsou z podstaty riskantní pro ty, kteří je vykonávají. Nezapomínejme, že tito odvážlivci se pohybují v prostředí, které je nám naprosto cizí a jsou obklopeni technikou, jejíž selhání jim může v jediném okamžiku přivodit těžký úraz, či smrt. V tomto ohledu nesmí být zanedbána žádná maličkost a na každém, byť sebemenším detailu záleží. Tuto zkušenost jsme však nezískali zadarmo – než jsme pochopili alespoň základní zákonitosti pohybu a práce ve volném prostoru, stálo to několik odvážlivců málem život…

 

Bolístky hrdinů vesmíru (5/5)

 

 

…EVA, návraty a co dál…?

 

Prvním případem byl Alexej Leonov. Jeho prvovýstup mimo bezpečí kabiny kosmické lodi byl dlouhou dobu prezentován jako naprosto bezproblémová záležitost. Opak byl ale pravdou – během výstupu se vinou námahy Leonovův organizmus začal výrazně přehřívat a v průběhu několika minut jeho tělesná teplota stoupla o 2°C! Podle lékařů neměl daleko k celkovému kolapsu. Při návratu do kabiny byl pak nucen snižovat tlak ve skafandru a jen se štěstím tato ruská ruleta neskončila tragicky. Velmi vážné problémy pak při letu Gemini IX-A prožil také Gene Cernan.

Zajímavou zdravotní epizodou byl i případ Gemini X. 19.července 1966 prováděl Mike Collins takzvanou „Stand-Up EVA“, tedy výstup, při kterém stál na svém sedadle a z lodi mu vyčnívala horní část těla. Po necelé třičtvrtěhodince během východu Slunce Collins zaregistroval, že mu slzí oči. Po chvilce stejný problém ohlásil i jeho velitel John Young. Pálení v očích bylo nakonec natolik nesnesitelné, že po 49 minutách musela být EVA ukončena. Podráždění očí astronautů způsobily výpary z krystalků hydroxidu lithného, které se nějakým způsobem dostaly do ventilačního okruhu skafandrů. Ačkoli po promytí atmosféry kabiny čerstvým kyslíkem byl problém zažehnán, samotné podráždění očí trvalo několik hodin.

Jay Apt (vpravo) během EVA při misi STS-37

Jay Apt (vpravo) během EVA při misi STS-37
Zdroj: spacefacts.de

Někdy jsou ovšem příčiny potenciálního průšvihu zdánlivě banální – jako třeba uvolněná výztuha v dlani rukavice skafandru. V dubnu 1991 během jedné z vycházek v rámci mise STS-37 právě výztuha dlaně propíchla tlakový obal pravé rukavice Jaye Apta a krátce pronikla i pod kůži jeho ruky. Jay si ničeho nevšimnul, únik kyslíku ze skafandru byl velmi malý a až zpátky na palubě Atlantisu si všimnul drobné bolestivé červené skvrnky mezi pravým ukazováčkem a palcem. Ukázalo se, že rukavice se „přisála“ na ono zranění a navíc krev, která z něj tekla, se srážela a ještě dokonaleji utěsňovala otvor. Jay Apt se tak stal jedním z velmi mála lidí, kteří na vlastní kůži mohli pocítit vakuum a zároveň jediným člověkem, který o sobě může prohlásit, že krvácel přímo do vesmíru.

Zajímavé jsou také problémy psychického rázu – například Jerry Lineneger, první Američan, podniknuvší výstup do volného prostoru v ruském skafandru, zažíval v dubnu 1997 vlny závratí a agorafobie. Nutno ovšem dodat, že svezení na staničním manipulátoru Strela musí být i pro tvrdé povahy poměrně adrenalinovým zážitkem…

O vážných problémech Lucy Parmitana během EVA v červenci 2013 snad ani není třeba se dlouze rozepisovat. Během výstupu se mu do helmy dostala voda ze systému recyklace vzduchu a je dost možné, že i díky své nadprůměrné plicní kapacitě se Luca dostal do bezpečí stanice včas, aniž by se stal prvním utonulým na orbitu.

Dny na orbitu jsou naplněny prací, horečnou aktivitou, ale i chvílemi neuvěřitelné krásy, kdy pohled z okénka dokáže i ty nejotrlejší povahy naplnit zvláštním pocitem v hrudi, který má pramálo společného s v tomto seriálu několikrát zmiňovanou srdeční arytmií. A pak je letový plán naplněn, poslední stránka procedur odškrtnuta a zbývá jen návrat. Ten ovšem bývá někdy tvrdý i ze zdravotního a psychologického hlediska a dosednutím na pevnou zem, či na mořskou hladinu nebezpečí nemocí, úrazů a obtíží ani zdaleka nekončí…

Velmi nepěkné setkání se Zemí, které mělo vliv na jeho zdraví, zažil například Boris Volynov. Během přistávacího manévru svého Sojuzu-5 v roce 1969 se ocitnul jen malý kousek od záhuby, když se neoddělil přístrojový úsek jeho lodi a kabina se vnořila do atmosféry opačně, než bylo plánováno – tedy průlezem napřed. Naštěstí po několika desítkách sekund tepelné a dynamické namáhání způsobilo samovolné oddělení přístrojového úseku a kabina se natočila tepelným štítem vpřed. Ovšem Sojuz automaticky přešel do balistického módu a Volynov tak musel vydržet přetížení 8-9G. Ale nedosti na tom, protože kabina výrazně rotovala a po otevření padáků se jejich popruhy na chvíli zamotaly. Naštěstí se zase samy dostaly do normální konfigurace, ale Sojuz sestupoval rychleji, než bylo záhodno. K tomu se přidala porucha jednoho z přistávacích motorků na tuhé palivo. Sojuzy nikdy neprosluly zrovna měkkým přistáním, nicméně tentokrát byl Volynov nárazem vržen proti palubní desce takovou silou, že si vylomil několik zubů. Stomatochirurgové pak měli plné ruce práce, aby jeho čelist zase dali do pořádku. Volynov se nicméně do vesmíru opět vrátil, jak už jsme však poznali v jednom z předchozích dílů seriálu, ani jeho druhý let nebyl zcela bez problémů.

Ji So-Jon krátce po přistání

Ji So-Jon krátce po přistání
Zdroj: reutersmedia.net (Kredit: Reuters)

Pokud se ještě chvíli zdržíme u samotného závěru misí lodí Sojuz, za zmínku stojí i závěr letu Sojuzu TMA-11, který se odehrál 19. dubna 2008. Na palubě byli Jurij Malenčenko, Peggy Whitson a korejská kosmonautka Ji So-jon. Během návratu se odehrála podobná situace, jako v případě Sojuzu-5 (o to hůře, že se jednalo o druhý případ balistického sestupu v řadě – Sojuz TMA-10 přistával také po balistické křivce). Ji So-jon docela dost vytrpěla už během své jedenáctidenní mise – vzhledem k pružnosti její páteře (která je údajně důsledkem kombinace jejího relativně nízkého věku a toho, že se jedná o Asiatku) ve stavu beztíže „povyrostla zhruba o 3 cm. To se samozřejmě neobešlo nepříjemných bolestí. A potom, během balistického sestupu a samotného dosednutí, byla na její páteř vyvíjena poměrně značná síla, která vyústila ve zhmoždění několika obratlů a lehká zranění krčních svalů. Dopad totiž neproběhl vertikálně, ale s poměrně výraznou stranovou složkou rychlosti, což mimo jiné zapříčinilo uvolnění několika předmětů v kabině a jejich pád na nešťastnou Korejku. Ji So-jon v jednom z rozhovorů potvrdila, že během dosednutí se neudržela a křičela bolestí. Před návratem do Jižní Koreje musela být na krátkou dobu hospitalizována, přičemž po návratu domů byla nucena opět vyhledat lékařskou pomoc v souvislosti s úpornými bolestmi zad.

O tom, že sestup atmosférou není žádná procházka růžovým sadem, se přesvědčili také o několik dekád dříve i Vasilij Lazarev a Oleg Makarov. Start byl naplánován na 5. duben 1975. Původně plánovaná dvouměsíční mise na stanici Saljut 4 ale vzala zasvé v okamžiku, kdy selhal nosič, na jehož špici byla jejich kosmická loď. Následovalo havarijní přerušení letu, krátký stav beztíže na vrcholu balistického oblouku a pak strmý pád zpět do atmosféry. Kosmonauti zažili dosud nepřekonanou úroveň přetížení, které na několik sekund dosáhlo 21,3G. S výjimkou oné „špičky“ se ručička akcelerometru několik desítek sekund pohybovala kolem hodnoty 14-15G. Po první vlně přetížení nastoupila druhá, již mnohem snesitelnější, s nejvyššími hodnotami kolem 6G. Kabina s oběma kosmonauty dosedla v pohoří Altaj a až druhý den se k nim dostali záchranné jednotky. Zatímco Oleg Makarov podle všeho nedoznal važnější zdravotní újmu a ještě několikrát do vesmíru vzlétl, jeho velitel Vasilij Lazarev už tolik štěstí neměl. Lékaři u něj nalezli blíže neurčené zdravotní problémy. Dokázal se sice vrátit do letového stavu, nicméně figuroval již jen v pozicích náhradníků a deset let po svém suborbitálním letu z oddílu kosmonautů ze zdravotních důvodů odešel.

Jen o rok později, v říjnu 1976 se zase z orbitu vracela po neúspěšném spojení se stanicí Saljut 5 dvojice Zudov/Rožděstvenskij. Jejich Sojuz-23 sice přistál uprostřed sněhové bouře měkce, jenže dosednutí se konalo na hladinu stepního jezera Tengiz. Celou noc záchranáři bojovali s bouří, ledovou tříští a vichřicí o život kosmonautů, kterým v miniaturním návratovém modulu docházel kyslík a naopak stoupala koncentrace CO2. Podle slov přítomných se téměř rovnalo zázraku, když ráno vrtulník dovlekl kabinu na břeh, aby záchranáři uvnitř nalezli živé, i když vyčerpané a podchlazené kosmonauty.

Poměrně neveselý návrat z kosmu zažila také trojice astronautů v závěru mise Sojuz/Apollo. 24. července 1975 se Tom Stafford, Deke Slayton a Vance Brand ocitli ve velmi nebezpečné situaci poté, co vinou nedorozumění nebo opomenutí zůstal zapojen manévrovací systém RCS i poté, co se nad kabinou objevil brzdicí padák. Systém se snažil vyrovnat oscilace kabiny na padáku a toxické výpary motorků RCS se otevřeným odvětrávacím do kokpitu. Posádky Apoll přistávaly pouze v lehkých kombinézách a proto se čpavá látka okamžitě vydala přímo do nosů, úst a očí astronautů.

A nejednalo se o látku ledajakou: byl to dimer oxidu dusičitého, který patří mezi vysoce toxické látky, které dokáží zabít člověka už v koncentraci 4 molekuly mezi 10 000 molekulami vzduchu. Až po třiceti sekundách se posádce podařilo systém RCS deaktivovat. Astronauti se odporně čpících výparů nadýchali poměrně dost a Brand dokonce na chvíli ztratil vědomí, po dávce kyslíku z nouzové masky se ale rychle probral. O celé záležitosti nikdo neměl tušení a až prořeknutí astronautů během telefonického rozhovoru s prezidentem Nixonem spustilo mezi lékaři alarm.

Po hodině se u trojice mužů začaly projevovat příznaky vdechnutí toxických par, které připomínaly zápal plic. Po týdenním pobytu v nemocnici v Honolulu ale byli všichni tři propuštěni s tím, že inhalace výparů na nich nezanechala žádné následky. Zajímavý však byl pobyt v tichomořském ráji pro Slaytona. Na rentgenových snímcích jeho plic si lékaři všimli malého stínu, ze kterého se vyklubal nezhoubný útvar. Slaytonovi dodatečně zatrnulo, když zjistil, že onen útvar byl i na předletových snímcích a jen to, že jej lékaři přehlédli, jej zachránilo od odvolání z mise, na kterou čekal celých třináct let…

Zdravotní problémy posádek však nekončí návratem. V této souvislosti je třeba zmínit jeden zajímavý a smutný případ. Anatolij Levčenko byl jedním z mužů, kteří měli participovat při orbitálních zkouškách sovětského raketoplánu Buran. Proto, aby budoucí piloti Buranu získali zkušenost s prací na orbitu, byli vypravováni na krátkodobé expedice k orbitální stanici Mir. Protože byl program předčasně ukončen, nakonec letěli k Miru pouze dva kosmonauti z „Vlčí smečky“, jak se oddílu pilotů Buranu přezdívalo. Prvním byl velitel tohoto oddílu Igor Volk (podle něj získala skupina kolem Buranu svou přezdívku – Volk totiž v češtině znamená „vlk“) a druhým pak právě Anatolij Levčenko.

Anatolij Levčenko

Anatolij Levčenko
Zdroj: myjulia.ru

Na jeho letu, který odstartoval 21. prosince 1987 a skončil o osm dní později, není nic zvláště výjimečného. Několik měsíců poté se však ocitl v moskevské Burděnkově nemocnici s překvapivou a hrozivou diagnózou – nádor v mozku. Prodělal operaci, během které lékaři zjistili, že nádor je příliš velký. Levčenko zemřel na nemocničním lůžku 6. srpna 1988, tedy přibližně pouhých sedm měsíců po své jediné cestě za brány atmosféry. Zda tumor existoval už v době jeho letu, či snad měl souvislost s tvrdým přistáním jeho Sojuzu TM-3, jak tvrdí některé zdroje, nebo se rozvinul až po letu, to se asi nikdy nedozvíme.

Speciální kategorií zdravotních problémů, kterými po ukončení své mise trpěli a pravděpodobně dosud trpí někteří kosmonauti a astronauti, jsou problémy psychického rázu. První případy nestandardního chování najdeme v Sovětském svazu, kde první kosmonauti po svých letech na Vostocích získali status celebrit a byli zahrnováni odměnami a výhodami pro běžné sovětské občany neslýchanými. Životní styl se u některých mírně řečeno zvrhnul, několik kosmonautů se stalo téměř alkoholiky, časté byly dopravní nehody po divoké jízdě, nezřídka v opilosti. Specialistou na tyto průšvihy byl zejména German Titov, ale stranou nezůstal ani legendární Jurij Gagarin. Tyto excesy se ovšem daly přičíst na vrub náhlého omámení vlastní slávou. V análech sovětských letů ale najdeme i jeden zajímavý případ, který souvisí přímo s kosmickým letem.

Nešťastníkem, o kterém bude řeč, je Georgij Šonin. V říjnu 1969 uskutečnil svůj první let coby velitel Sojuzu-6 spolu s Valerijem Kubasovem v rámci ambiciozní (avšak ne zcela podařené) mise tří kosmických lodí současně. Vše se zdálo být v pořádku a zakrátko poté byl Šonin jmenován velitelem první posádky orbitální stanice DOS-1, později známé jako Saljut 1. V pátek 5. února 1971 však jeho kariéra dostala obraznou ránu do vazu. Ten den byl v plánu nácvik experimentu „Sviněc (olovo)“, při kterém měli kosmonauti z orbitu pozorovat start balistické rakety. Jenže Šonin se v určený čas na nácvik nedostavil. Zakrátko vyšlo najevo, že strávil celý den v alkoholickém oparu a na chvíli si dokonce odskočil na jedno z moskevských krytých koupališť.

Jednalo se o velmi vážné porušení disciplíny a věc samozřejmě nezůstala bez následků. Šéfkonstruktér Mišin prohlásil, že Šonin na jeho stanici nepoletí a po pohovoru s kosmonautem samotným začal velitel oddílu generál Kamanin pochybovat o jeho nominaci. Začalo se ukazovat, že Šonin od svého letu v Sojuzu-6 začal stále více propadat alkoholu a jeho psychický stav není zcela v pořádku. Ještě v průběhu února byl hospitalizován v Burdenkově nemocnici v Moskvě. Odtud se vrátil 5. března s doporučením na další léčbu v sanatoriu. Po ukončení léčby se v roce 1972 vrátil do řad aktivních kosmonautů, ale dočkal se pouze jmenování do jedné z podpůrných posádek letu ASTP/EPAS a v roce 1979 na vlastní žádost z oddílu odešel. Co se ve skutečnosti se Šoninem dělo, to přesně nevíme. Podle lékařů u něj proběhly blíže neurčené psychické „změny“, které kompenzoval alkoholem. Zdá se, že ve skutečnosti se jednalo o nějakou formu deprese. Vzhledem k tomu, že tento stav začal až po jeho letu na podzim 1969, lze se domnívat, že za vším stála právě jeho jediná vesmírná mise. Samotný Šonin nám o tom bohužel už nic nemůže říci, zemřel v roce 1997 na selhání srdce…

Psychické problémy po návratu z vesmíru se nevyhýbaly ani Američanům. Asi nejznámějším případem je Buzz Aldrin. Jako člen historické mise Apollo 11 se po návratu stal okamžitě celebritou nejvyššího stupně. Zatímco veselý a uvolněný Mike Collins a rezervovaný a uzavřený Neil Armstrong si dokázali zachovat zdravý rozum, Buzz byl vůči náhlé lavině zájmu o svou osobu bezbranný. Jeho vlastnosti a prostředí, v němž vyrůstal, jej předurčily k roli nepříliš společensky obratného, zato o to více ambiciózního muže. Už pouhý fakt, že nebyl prvním, ale až druhým mužem na měsíčním povrchu, byl pro Buzze pravděpodobně velkým traumatem. Situace byla umocněna lobováním jeho ctižádostivého otce, generála Aldrina, a Buzz se za jeho zásahy velmi styděl. Po návratu od Měsíce se najednou ocitnul ve vzduchoprázdnu: vrchol svého života měl se vší pravděpodobností za sebou a před ním vlastně nestálo nic. Po neúspěšné epizodě v roli velitele U.S. Air Force Test Pilot School na základně Edwards Buzz odešel z aktivní služby. Potýkal se s alkoholizmem a klinickou depresí, několikrát se nechal hospitalizovat na protialkoholní léčebně. Až v roce 1978 se mu podařilo své vnitřní démony alespoň zčásti zkrotit, od té doby je abstinentem. Ovšem deprese a hlavně jisté excentrické rysy v jeho povaze jsou zjevné doposud. Buzz se je nicméně naučil používat ku prospěchu své velké vize – stal se jedním z největších propagátorů pilotovaného výzkumu Marsu.

Zatím posledním případem psychických potíží byla žena – astronautka Lisa Nowak. Operátorka elektronických zbraní letounů US Navy se stala členkou oddílu astronautů v roce 1996. V roce 1998 se seznámila nováčkem Billem Oefeleinem. Lisa, vdaná matka tří dětí, nejdříve brala Oefeleina jako přítele a posléze se mezi nimi rozvinul milostný románek. V roce 2006 Lisa podnikla svoji jedinou cestu do vesmíru coby letový specialista. Ke konci stejného roku, asi po dvou letech vztahu Oefelein ukončil vzájemnou romanci. Potom začal nový vztah s příslušnicí US Navy, Colleen Shipman. Jenže Lisa Nowak podle všeho nehodlala opustit scénu bez boje. Před nedávnem se odloučila od svého manžela v očekávání sňatku s Billem. Když v prosinci Oefelein pobýval v rámci mise STS-116 na stanici ISS, Lisa se pomocí klíče, jež měla stále ještě u sebe, dostala do jeho bytu a tam prozkoumala obsah jeho počítačů a mailových schránek. Dostala se tak i ke korespondenci mezi Oefeleinem a Shipman, navrch ještě narazila na itinerář, ve kterém byly detaily o plánovaném setkání Colleen s Billem po jeho přistání a jejich následném společném pobytu v Houstonu.

Když Shipman po shledání s Oefeleinem a několika týdnech, strávených v Houstonu, seděla pozdě večer 4. února 2007 v letadle domů, do floridského Orlanda, nemohla tušit, že kdesi dole už na ni čeká bizarní sokyně. Nowak podle všeho autem svého manžela v průběhu dvou dnů ujela 1400 km z Houstonu do Orlanda a krátce po půlnoci 5. února se objevila na tamním letišti, oblečená v dlouhém plášti a s parukou na hlavě. Počkala, až Shipman vyzvedne svá zavazadla a nasedne do auta a pak se rozběhla k ní. Když Shipman trochu srolovala okénko, aby zjistila, kdo se jí to snaží přemluvit ke svezení, Nowak nastříkala do auta pepřový sprej. Shipman okénko okamžitě zavřela, odjela k pokladně parkoviště a zavolala policii. Když policisté dorazili na místo, spatřili Lisu Nowak, jak vyhazuje jakýsi pytel do odpadkového koše. V pytli bylo mimo jiné kladivo, vzduchová pistole, zavírací nůž a igelitové pytle.

Neslavný konec kariéry Lisy Nowak

Neslavný konec kariéry Lisy Nowak
Zdroj: wusa9.com

Celá historie skončila obrovskou ostudou nejen pro Lisu Nowak, ale i pro NASA. Agentura byla nucena učinit bezprecedentní krok a 7. března toho roku oficiálně oznámila, že Lisa Nowak dnem 8.3.2007 přestává být členkou oddílu astronautů. Poprvé v historii NASA vyhodila svého astronauta z oddílu. 23. března následoval vyhazov i pro Oefeleina. V roce 2009 byla Lisa Nowak odsouzena k ročnímu podmíněnému trestu a o rok později byla vyřazena z námořnictva „za podmínek nikoli úctyhodných“, jinými slovy – vyhazov. Ve stejném roce se Oefelein oženil s Colleen Shipman…

Co má tento případ společného se zdravotním stavem astronautů? Překvapivě dost. Je přinejmenším zarážející, že osoba s tak velkým sklonem k emocionální labilitě, dost možná s psychotickými rysy, prošla výběrovým řízením NASA. Obloukem se tak vlastně dostáváme zpět k začátku našeho miniseriálu.

I přes auru dokonalosti a renomé supermanů jsou kosmičtí cestovatelé stejnými lidmi z masa a kostí jako kdokoli z nás. A ani sebelepší lékařské prověrky a vyšetření nezaručí, že se občas neobjeví malá či větší bolístka. Věřme, že zdravotních a psychologických problémů bude v budoucnosti co nejméně. Už jen proto, že na Měsíci či na Marsu bude nejbližší ambulance velmi, velmi daleko…

 

 

Zdroje informací:

D. Harland „The Story of Space Station mir“
B. Evans „At Home in Space: The Late Seventies into the Eighties“
B. Evans „Tragedy and Triumph in Orbit: The Eighties and early Nineties“
M. Mullane „Riding Rockets: The Outrageous Tales of a Space Shuttle Astronaut“
B. Burrough „Dragonfly: NASA and the Crisis Aboard Mir“
M. Collins „Carrying the Fire: An Astronaut’s Journeys“
G. Ivanovich „Salyut: The First Space Station“
A. Chaikin „A Man on the Moon: The Voyages of the Apollo Astronauts“
A. C. Елисеев „Жизнь – капля в море“
H. П. Каманин „Скрытый космос: Книга 4. 1969—1978“
В. П. Савиных „Записки с мертвой станции“
http://history.nasa.gov/
http://www.doctorzebra.com/drz/space.html
http://www.apnewsarchive.com/
http://en.wikipedia.org
http://www.astronaut.ru/
http://www.airspacemag.com/
http://www.space.com/
http://www.jsc.nasa.gov/

 

 

Zdroje obrázků:

http://www.nasa.gov/sites/default/files/images/235794main_GPN-2006-000025_full.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/sts/eva2/sts-37_3.jpg (Kredit: Spacefacts.de)
http://s1.reutersmedia.net/resources/r/?m=02&d=20080419&t=2&i=3944652&w=644&fh=&fw=&ll=&pl=&sq=&r=2008-04-19T141752Z_01_L18779072_RTRUKOP_0_PICTURE0
(kredit: REUTERS/SHAMIL ZHUMATOV)
http://www.myjulia.ru/data/cache/2011/04/05/732014_2533nothumb500.jpg
http://archive.wusa9.com/images/640/360/2/assetpool/images/110729113251_lisa-nowak.jpg

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.4/5 (36 votes cast)
VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 0 (from 0 votes)
Bolístky hrdinů vesmíru (5/5), 2.4 out of 5 based on 36 ratings
Pin It
(Visited 1 802 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.4/5 (36 votes cast)
(Visited 1 802 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


27 komentářů ke článku “Bolístky hrdinů vesmíru (5/5)”

  1. Evžen111 napsal:

    Díky za celý zajímavý seriál, parádní počteníčko a hodně hodně zajímavých a nečekaných věcí! díky za pět úterních ranních sezení!
    Pět hvězdiček, to ani nejde jinak!
    E

  2. MarekV napsal:

    Mnohokrát děkuji za tento seriál! Bylo to pro mě jedno z nejlepších počtení vůbec. Díky.

  3. Vlastimil Svoboda napsal:

    Taky se připojuju. Děkuju, skvělé.

  4. Andy napsal:

    S tim vyhazovem Nowak – nebyl prvni vyhozenej Graveline? Nebo tam se to vyresilo „domluvou“ a odesel sam?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Graveline odešel sám (samozřejmě po poměrně jednoznačném pohovoru s Robertem Gilruthem). Oficiálně byla první vykopnutou až Nowak.

      • Andy napsal:

        Oukej, díky za info! Mám ještě jednu malou vlezlou otázečku… Co bude další seriál?! 🙂

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Zkuste hádat – tentokrát nebude až tak o lidech, bude spíše o technice. Uhodnete o jaké?

  5. vedator napsal:

    Skoda, vsetko pekne raz musi skoncit, aj tento serial. Vdaka zanho!!

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky moc!
      A nevěšte hlavu, pokud vše půjde podle plánu, příští týden začne nový seriál. Mezitím se tady určitě najde spousta dalších zajímavostí k přečtení. 😉

  6. Mojmir Byrtus napsal:

    Ondřeji, Ondřeji… Vaše práce poznám po přečtení pár řádků, ani se nemusím dívat na autora. No vynikající, jako obvykle 🙂 Celý tento seriál byl super, čte se to jedním dechem.

    Mimochodem, jsem rád, že vám vyšla kniha „Kritické momenty kosmonautiky“, gratuluji. Už se nemůžu dočkat, až jí budu držet v ruce a doufám, že pro nás, hladové čtenáře budete mít brzy zase nějaký článek. Díky za krásné a poutavé čtení

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Jsem moc rád, že jsem rozpoznatelný. Jen doufám, že to není čtení na jedno brdo! 😉
      Za gratulaci děkuji, dejte pak vědět, jak se kniha líbila!

  7. Daniel Bozner napsal:

    Děkuji za pěkný seriál, už se těším na další.

  8. Vítek napsal:

    Levčenkův nádor:
    Je strašně těžké spekulovat, když neznáme typ ani grading tumoru. Do spojitosti s tvrdým přistáním Sojuzu bych ho nedával, tak mozkové nádory nevznikají, spíš dědičností, vlivem radiace či chemických látek.
    Jsem si docela jistý, že nádor začal růst až po návratu na Zemi (probůh! snad ho lékaři před startem nepřehlédli!) a byl prý špatně ohraničený = agresivnější rychle rostoucí zhoubný typ, prostupující mozkovou tkáň.
    Osobně bych to viděl na genetické dispozice (absence tumor-supresorového genu) + záhul na obranný systém jeho těla vlivem kosmického letu, tohle se občas stává u cestovatelů.
    Ale jen spekuluji, berte mě s rezervou 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      To je velmi zajímavé, díky moc! Je fajn, když se v diskuzi objeví nové informace a pohledy na věc. 😉

  9. Ričrd napsal:

    Ve křestním jméně Shipmanové máte chybičku. Díky za hezký miniseriál.

  10. Jaro Pudelka napsal:

    Ja som nadšený. Toľko nových informácií, to sa len tak nevidí. Tento portál je pre mňa proste drogou, prepáčte za také prízemné prirovnanie. Ďakujem, robíte život krajším.

  11. Cateye napsal:

    K těm divokým přistáním Sojuzů, resp. k jejím následkům by se možná hodilo i přistání posádky ve které seděl sir Richard Garriott. Alespoň podle dokumentu který při této příležitosti vznikl, to s jedním s jeho kolegů po přistání nevypadalo vůbec hezky. V bezvědomí, bledý na smrt, ale rusové ho se stoickým klidem probrali čichací solí… 🙂
    Jinak díky za pěkný a čtivý seriál.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za pochvalu, vážím si toho (notabene od člověka z medicínského oboru – alespoň předpokládám..?)
      Kononěnko po přistání nějaké problémy měl, ale nebylo to prý nic zvlášť vážného. Když se člověk koukne na jakéhokoli astronauta/kosmonauta po půlroce v mikrogravitaci, tak na omdlení vypadají skoro všichni… 😀

  12. hixaxon napsal:

    Už to tady určitě zaznělo. Skvělý seriál (překonal jsem (na chvíli) svůj syndrom bílého pláště a dočetl jej) a těším se na Vaše další díla! Díky moc.

    PS: Je možné Vám zaslat knížku k podpisu? Bohužel nakonec nebylo možné se za Vámi zastavit, práce…

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Tedy – že by měl seriál až takové účinky? 😀 Moc děkuji!
      Co se podpisu týče – není to problém, ale napište mi, prosím na redakční mail, nerad bych svou adresu troubil veřejně do světa. 😉

Zanechte komentář