Návštěva sesterských technických muzeí v Německu

Náš nepravidelný seriál Cesty za kosmonautikou se opět vrací s novým dílem. Cílem tohoto seriálu je informovat čtenáře o zajímavých místech spojených s kosmonautikou a dát jim tip na výlet. Zakládáme si na tom, že do tohoto seriálu řadíme pouze místa, která autoři osobně navštívili. Jen tak můžeme čtenářům dokonale zprostředkovat osobní dojmy z místa. Dnes se trochu netradičně zaměříme rovnou na muzea dvě. Řeč bude o technickém muzeu v německém Sinsheimu a o technickém muzeu v nedalekém Speyeru. Připravte se proto na velmi dlouhé povídání, které Vás ale, jak doufáme, bude bavit.

K tomu, že do jednoho článku zařadíme dojmy z obou míst, jsme se rozhodli proto, že sinsheimské muzeum není zaměřené na kosmonautiku a proto by bylo trochu přehnané mu věnovat samostatný díl. Naopak speyerskému muzeu, které se na kosmonautiku specializuje, jsme na našem webu věnovali již dva články (rok 2013 a 2014). Rozhodli jsme se tedy letos vydat článek jeden, ve kterém rozebereme obě muzea.

Nadzvukový letoun Concorde

Nadzvukový letoun Concorde
Foto: Dušan Majer

Muzeum v Sinsheimu jsme navštívili v sobotu 3. října. Mířili jsme do Nizozemí na den otevřených dveří v ESTECu, který se konal druhý den a o kterém se na našem webu dočtete příští týden. Na cestu jsme se vydali v pětičlenné sestavě – Ondřej Šamárek, Michael Voplatka, Tomáš Kohout, Viktor John (který není součástí redakce našeho blogu, ale je aktivní na diskusním fóru) a já. Společně s námi vyrazila po vlastní ose i výprava z plzeňské Techmanie, jejímž členem byl i Lukáš Houška. Pro všechny členy naší výpravy byl Sinsheim premiérou, ačkoliv už v minulých letech jsme při cestě po dálnici ze Speyeru viděli dva největší exponáty – nadzvukové letouny Concorde a Tupolev Tu-144.

Na hraničním přechodu Rozvadov jsme byli krátce přes šestou a už o půl deváté jsme sjížděli z dálnice k muzeu. Jeho prohlídka nám zabrala lehce přes 4 hodiny, protože odjezd přišel ve čtvrt na dvě odpoledne. Pokud jste ale fanoušky automobilů, vojenské techniky, nebo letadel, určitě budete potřebovat více času. První hala, kterou jsme navštívili byl zaměřená hlavně na staré americké veterány a starou vojenskou techniku (ta byla vystavena i na venkovních plochách za muzeem).

Expozice vojenské techniky

Expozice vojenské techniky
Foto: Dušan Majer

Asi nejlepší je ovšem druhá hala, na jejíž střeše najdete několik letadel, do jejichž interiéru můžete vstoupit. Největšími zážitky jsou pochopitelně již zmíněné supersoniky, ale vystavených letadel je tu mnohem více. Pokud toužíte jen po kosmonautice, asi Vás Sinsheim nezaujme. Ovšem pokud Vaše srdce tepe pro techniku obecně, jistě nebudete litovat. Muzea v Sinsheimu a Speyeru mají navíc stejného majitele a proto je možnost koupit si finančně výhodnější lístek na obě výstavy.

A nyní už předám slovo kolegům spolucestujícím – jak viděl návštěvu muzea v Sinsheimu oni?

Letounů a techniky obecně je v Sinsheimu opravdu mnoho

Letounů a techniky obecně je v Sinsheimu opravdu mnoho
Foto: Ondřej Šamárek

Michael Voplatka:
Technické muzeum v Sinsheimu pohladí duši každého fanouška letectví, automobilismu a vojenské techniky. Všechny tři oblasti se zde úzce prolínají a vytvářejí zajímavou mozaiku. Hlavní hala je doslova přeplněná exponáty, které se navzájem prolínají. Ve vzduchu visí mnoho exemplářů historických letadel jedno nad druhým a člověk si říká, že už se tam snad nic víc ani nemůže vejít.

Hlavním lákadlem však pro mě bylo něco jiného, co by se do haly nevešlo, ani kdyby byla prázdná. Byla to dvojice nadzvukových dopravních letounů Concorde a Tu-144. Tito vládci nebes se nejlépe vyjímali tam, kde jim to slušelo nejvíce – na obloze. Tedy alespoň co nejblíže k ní – na vysokých pilířích vysoko nad halou. Oba letouny paradoxně nejlépe vyniknou nikoli z muzea, ale ze vzdálenosti několika kilometrů západně od Sinsheimu, kdy se k městu blížíte z kopce po dálnici. Daleko před vámi se zespoda vynoří dva elegantní mohutné stroje, které jakoby právě vzlétaly z ranveje ve společné formaci za sebou. Opravdu nádherný pohled. Při návštěvě muzea pak budete mít trochu problém najít místo, odkud bys se vám alespoň jeden letoun vešel do záběru celý. Zato si ale budete moci oba stroje doslova osahat, projít se po celé jejich palubě a zažít tak na vlastní kůži, jaké to bylo cestovat dvojnásobnou rychlostí zvuku.

Spojení kosmonautiky a krásných aut

Spojení kosmonautiky a krásných aut
Foto: Ondřej Šamárek

Tomáš Kohout:
Vloni při jízdě po dálnici nás upoutal letoun Concorde, který již z dálky lákal k návštěvě technického muzea v Sinsheimu. Tu jsme zrealizovali až letos. Co se týče kosmonautických exponátů, nenabízí Sinsheim zhola nic vyjma skafandru Sokol, který však slouží jako upoutávka na muzeum ve Speyeru, jež má stejného majitele. I tak ukojí technického ducha spoustou letadel, kdy naprostá většina těch velkých je přístupná i zevnitř. Jak už jsem uvedl, asi největším lákadlem je Concorde, kterého můžete okamžitě porovnat s jeho sovětským ekvivalentem TU-144. Kromě letadel nabízí Sinsheimské muzeum i spoustu vojenské techniky, aut, motorek a dalších kousků techniky, kterými se člověk snažil nahradit to, co mu příroda odepřela, totiž rychlé nohy a křídla. Shodou okolností jsme se nachomýtli k motorkářskému srazu, který probíhal na nádvoří muzea. Sešlo se velké množství naleštěných jednostopých krasavců. Vzduch byl prosycen spáleným benzínem a typickou vůní kožených výrobků.

Viktor John:
Když po dálnici přijíždíte k Sinsheimu, není možné přehlédnout dva velikány, kteří se tyčí nad celým areálem muzea. Těmi velikány jsou samozřejmě Concorde a Tupolev TU-144. Už právě tyto dva krásné stroje musí určitě nalákat spoustu lidí jen projíždějících kolem, kteří svou návštěvu tohoto muzea předtím vůbec neplánovali. My jsme cestu do Sinsheimského technického muzea plánovali předem, a tak jsem tak nějak tušil, co nás čeká, ale že mi právě tihle dva krasavci hned padnou do oka, jsem nečekal. Opravdu jsou nepřehlédnutelní. Za ten den jsem nafotil hodně fotek. Největší množství z nich samozřejmě okupovala dvě bílá letadla. Mně to celé připadalo, jako by Concorde s Tupolevem celé muzeum hbitě hlídali. Jako by právě oni dva hlídali veškeré dění pod sebou. Ale už dost opěvování těchto dvou krasavců. V další části článku se k nim stejně ještě vrátím.

Concorde a Tupolev Tu-144 -dvě největší lákadla muzea v Sinsheimu

Concorde a Tupolev Tu-144 -dvě největší lákadla muzea v Sinsheimu
Foto: Viktor John

Jak jsem již avizoval, muzeum se nachází hned vedle dálnice. A tak, když jsme sjížděli, pořizoval jsem jednu fotku za druhou. Možná jsem seděl i s otevřenou pusou, ale to si už nepamatuji. Každopádně když jsme dorazili na parkoviště, po protáhnutí jsem opět vyvenčil svůj fotoaparát a fotil letadla na střechách pavilonů proti slunci. Byl to velmi magický moment, aspoň pro mě. Možná ty fotky nebyly ani tak povedené, ale když vidíte ty krásky a krasavce tam nahoře, najednou jako byste chtěli uronit slzu nad tím, že už je v provozu nikdy neuvidíte. Od toho momentu (a možná ještě dřív) jsem věděl, že expozice letadel bude mnou prošmejděná do posledního centimetru. To jsem však netušil, jak se mi pak tam nahoře rozklepou nohy. Po občerstvení a prvních fotkách jsme se vydali k mostu klenoucím se nad silnicí a přes něj jsme přešli do areálu. Hned u vchodu už máte šanci seznámit se s prvními stroji. Pro mě nebyly nijak důležité, obecně válce, lokomotivy a další moc nemusím, já se těšil hlavně na nebeskou techniku.

Ale aspoň trochu už víte, že máte být připraven na spadnutí čelisti. V areálu jsou také různé atrakce, na kterých se vyřádí hlavně děti (a také my). Například hned u mostu je ohrádka s jakousi kabinou připevněnou na tyči, která se po vhození jednoho eura začne točit dokolečka. My měli tu smůlu, že stroj byl nefunkční nebo snad ještě v té době nebyl zapnutý. Příčinu jsme nezjistili. Hned vedle je letadlo ohraničené plotem, kam opět za jedno euro můžete vstoupit, do letadla vylézt a ve speciálním “vaku“ se svézt dolů po skluzavce. Po prvotním zklamání z atrakce a dvou ztracených eurech jsme si razili cestu dál stále se zvětšujícím davem motorkářů. V den naší návštěvy se tu konala přehlídka motorek. A všude okolo nás, jak na střechách, tak i na sloupech seděla letadla. Ráj. Došli jsme do prvního velkého pavilonu. Ve vitríně u vchodu jsme objevili asi jediný kosmický exemplář v celém muzeu. Tím byl ruský skafandr Sokol.

Concorde z podhledu

Concorde z podhledu
Foto: Viktor John

V dalších expozicích jsme spatřili další spoustu “malých“ letadel, do kterých se však nedalo vlézt, desítky aut, lokomotivy, tanky, vrtulníky, dokonce i varhany nebo motory. Jedno letadlo jste si mohli za malý poplatek zkusit pilotovat. Ne v kabině, ale mimo kabinu. S letadlem se dalo pohybovat nahoru a dolu a naklánět ho do stran. Za předchozí odbytý odstavec se všem milovníkům aut a všeho dalšího omlouvám, ale mě to tu prostě nebavilo. Jsem si ale celkem jistý, že to bylo způsobeno natěšením na Concorde a Tupolev.

Dav motorkářů se venku opět o něco rozrostl a my se přesunuli do druhého velkého pavilonu. Tam to bylo téměř stejné jako v předchozím, ale líbilo se mi tu rozhodně víc, což bylo asi proto, že jsem věděl, že jsem blízko. Blízko k letadlům. I tady jsme narazili na jeden kosmicky artefakt. Tedy ne že by to bylo něco, co se do vesmíru podívalo, ale i tak to potěšilo. Oním “artefaktem“ byl model ESA ISO (Infrared Space Observatory).

Halu jsme prošli a konečně se vydali nahoru. Stále si vybavuji, jak jsem byl plný napětí. A po chvíli jsem stanul na střeše pavilonu pod trupem mohutného Tupolevu TU-144. Překrásný pocit. Nad hlavou máte vysloužilou legendu, která vás nabádá, abyste ji ihned navštívili. Vstup k točitému schodišti je velmi chytře udělaný. Dovnitř letadla může jen omezený počet lidí, a tak je menší šance, že se něco poškodí. Asi by pro stroj nebylo úplně dobré, aby v něm bylo najednou několik desítek lidí. Tolik lidí by se tam ani nevešlo. Při výstupu do schodů už jsem však začal pociťovat, že u mě nebude úplně všechno v pořádku. Raději jsem se nekoukal pod nohy a neustále se něčeho přidržoval. Netušil jsem, že mám až tak velký strach z výšek. Ale jakmile jsem vstoupil dovnitř, zlepšilo se to. Letadlo se moc netřáslo, a tak mi ani nepřipadalo, že jsem v takové výšce. Nečekal jsem však, že je stroj tak úzký. Interiéry nebyly ani moc krásné jako ve vás vyvolávaly zajímavé pocity. Jsem přece v Tupolevu TU-144! Dobře, tohle mi na mysl ani moc nepřicházelo, ale jaksi na mě působilo. Nebylo to nic negativního.

Pohled na spodní část Tupolevu Tu-144

Pohled na spodní část Tupolevu Tu-144
Foto: Viktor John

Vedle Tupolevu se tyčil Concorde. Ze zdola mi připadal jako pták, opravdu. Uvnitř to však nebyl tak velký rozdíl od ruského bratříčka. Stejně úzký, ale trochu hezčí, modernější. Po návštěvě Concordu jsme po střeše cestovali dál k menším letadlům, která byla sice menší, ale ve mně vzbuzovala rozhodně větší strach. Z venku ne, ale zevnitř. Už při výstupu po schodech jsem cítil, že tohle bude jiná káva. A když jsem vstoupil do trupu, má domněnka se mi potvrdila. Letadlo bylo nakloněné a třepalo se. Hrozně moc. Ale přežil jsem to. Za což jsem vděčný. Jsem i rád, že jsem nevypustil ven obsah svého žaludku. Po prohlídce všech letadel jsme došli pro vaky na ježdění po skluzavkách, vylezli do letadla a sjeli dolů. Což bylo výborné zakončení návštěvy.

Cena vstupného (pouze muzeum): 14 Euro dospělí, 12 Euro děti 6 – 14 let, mladší zdarma
Otevírací doba: Otevřeno DENNĚ od 9:00 do 18:00, soboty, neděle a svátky od 9:00 do 19:00
Ideální cesta: státní hranice – Norimberk – Heilbronn – Sinsheim
Vzdálenost od hranice (Rozvadov-Weidhaus): 299 km
Parkoviště: Hned vedle muzea
Webové stránkyhttp://sinsheim.technik-museum.de/

TIP pro rodinný výlet: Za 95 euro si můžete koupit dvoudenní vstupenku do muzeí v Sinsheimu a Speyeru, v jejíž ceně je i přenocování v hotelu.


Návratová kabina lodi Sojuz vystavená v muzeu ve Speyeru

Návratová kabina lodi Sojuz vystavená v muzeu ve Speyeru
Foto: Dušan Majer

Technické muzeum v německém Speyeru jsem letos navštívil již potřetí. Poprvé sám (rok 2013) a vloni již s výpravou kolegů z naší redakce (rok 2014). Letos jsem již věděl, kde jsou které exponáty a společně s kolegy jsme mohli lépe naplánovat celou návštěvu. Muzeum ve Speyeru jsme navštívili v pondělí 5. října, když jsme se vraceli ze dne otevřených dveří v ESTECu. Z hotelu v nizozemském Leidenu jsme odjížděli ve 4 hodiny ráno a krátce po deváté hodině jsme již stáli na parkovišti u muzea. Na prohlídku jsme měli vyhrazeno 4 a půl hodiny, ale nakonec jsme se tu zdrželi déle a odjezd tak přišel na řadu až krátce před třetí hodinou odpoledne.

Bunda, kterou nosil astronaut William Pogue

Bunda, kterou nosil astronaut William Pogue
Foto: Ondřej Šamárek

Letos jsme se zaměřili hlavně na artefakty, které jsme při minulé návštěvě vynechali. Doplatila na to bohužel první hala s automobily. Naše kroky mířily k venku vystaveným letounům, ale i německé ponorce. Všichni jsme ale věděli, že nás zlatý hřeb teprve čeká. Velká hala věnovaná letům do vesmíru, jejímž hlavním lákadlem je ruský testovací exemplář raketoplánu Buran, dále skutečná návratová kabina lodi Sojuz, nebo testovacího miniraketoplánu BOR.

Tyhle exponáty jsou mimořádně zajímavé a ani my se jim při prohlídce nevyhnuli. Rádi jsme se podívali i na měsíční kámen a celé dioráma programu Apollo. Tu hlavní pozornost jsme ale tentokrát zaměřili na menší exponáty, které se ukrývají v bezpočtu vitrín. Zde najdete skutečně letěné předměty – příbory, oblečení, ale i kusy tepelných štítů z programu Apollo, nebo od raketoplánů. Teď už asi chápete, proč se nám prohlídka protáhla o téměř hodinu a půl.

Už jsem to asi napsal v některém předchozím článku, ale nemohu si pomoci – letošní návštěva mne utvrdila v tom, že každý fanoušek kosmonautiky by měl za svůj život tohle muzeum minimálně jednou navštívit. Věřte mi, že opravdu není čeho litovat. Jen ty nohy při návratu do auta trochu bolely. A jaký názor mají na prohlídku muzea ve Speyeru další kolegové?

Pilotní kabina Boeingu 747

Pilotní kabina Boeingu 747
Foto: Dušan Majer

Michael Voplatka:
Je nad slunce jasné, že pro nás zapálené, byla ve Speyeru alfou a omegou hala s expozicí kosmonautiky. I bez ní ale muzeum zcela jistě stojí za návštěvu. Vidět zde můžete celou řadu vojenských letounů i vrtulníků od opravdu stařičkých kusů až po současné stroje působící ve světových konfliktech. Největším zážitkem pro mě jednoznačně byla procházka uvnitř Boeignu 747 a německé ponorky U9.

Jak už jsem ale napsal, centrem všeho byla hala kosmonautiky, které vévodí sovětský Buran, který se používal k atmosférickým testům. Jen v jeho nákladovém prostoru jsem sám mlčky strávil několik dlouhých minut, kochajíc se jeho velkými rozměry a představujíc si, jak by můj aktuální pohled mohl vypadat na oběžné dráze Země. Doslova jsem v nákladovém prostoru viděl velké dvacetitunové segmenty vesmírné stanice. Pozoroval jsem záchyt družice, ke které raketoplán přiletěl na servisní misi. Člověk je proti tomuto úžasnému stroji titěrnou postavičkou. Vznášet se v nákladovém prostoru amerického Shuttlu při EVA muselo být bezesporu největším životním zážitkem.

Skafandr Sokol po usazení do křesal z lodi Sojuz

Skafandr Sokol po usazení do křesal z lodi Sojuz
Foto: Ondřej Šamárek

I kdybychom pominuli Buran, celá hala stále přetéká poklady kosmonautiky. A to bez nadsázky. S kolegy jsme se shodli, že pro jejich důkladné prohlédnutí a vychutnání by si naše návštěva vyžádala asi dva celé dny. Osobně se mi velice líbilo rozčlenění celé haly do velice přehledných samostatných expozic věnujících se jednotlivých pilotovaným programům a etapám dobývání vesmíru. Můžete tak zavítat do dob letů na Měsíc, na kosmickou stanici Mir, nebo si projít všechny mise raketoplánu. Každá událost zde má své větší či menší místo. Co je však na celé věci nejúžasnější, jsou samotné exponáty. Našli byste zde oblečení, příbory, nesnědené potraviny, checklisty, časové harmonogramy, kusy tepelných štítů, nášivky, palubní přístroje, hvězdné mapy, skafandry, sedadla kosmických lodí a další a další předměty, které byly na oběžné dráze nebo i na Měsíci a byly doopravdy používány. Velká část z nich byla doplněna podpisem kosmonauta, který daný předmět muzeu věnoval. Vše samozřejmě doplněno mnoha fotografiemi a podrobnými texty. Nemám, co bych dodal. Opravdový ráj historie i současnosti kosmonautiky. Stačí si jen najít svůj koutek s oblíbenou misí nebo kosmickým programem a číst, studovat, pozorovat a kochat se.

Dioráma programu Apollo

Dioráma programu Apollo
Foto: Dušan Majer

Tomáš Kohout:
Zpáteční cesta z Estecu nabízela také jednu delší zastávku: Speyer technik museum jsme absolvovali podruhé (někdo potřetí) a tak už jsme tušili, kde co hledat. Úvodní halu s auty, motorkami a hracími skříněmi jsme v podstatě jen prošli. Čekaly nás totiž vrtulníky, stíhačky, dopravní letadla nebo ponorka, jejíž útroby jsme si také prohlédli, ale hlavně hala plná kosmonautiky.

Zaujme samozřejmě kosmoplán Buran nebo měsíční modul mise Apollo 17 v životní velikosti. Ano, tyto velké exponáty nás nalákaly už vloni, ale letos jsme se chtěli věnovat hlavně vitrínám ve vyšších patrech. V nich se skrývají opravdové poklady, které psaly historii dobývání vesmíru. Rukavice i jiné části skafandrů, části tepelných štítů lodí, kosmická strava a další vybavení nutné k tomu, aby kosmická mise mohla být splněna.

Buran - rozměrově největší exponát kosmické haly

Buran – rozměrově největší exponát kosmické haly
Foto: Viktor John

Viktor John:
Speyer pro mě znamená synonymum ke slovu Buran. Nemyslím tím to hanlivé slovo, ale ruský raketoplán. Asi největší bombu celého víkendu. Třetí den naší “kosmonautické“ výpravy začal velmi brzy, myslím, že už ve dvě hodiny ráno. A čekala nás zhruba šestihodinová cesta k muzeu, které jsem po návštěvě začal označovat jako jedno z nejlepších, co jsem kdy viděl.

Muzeum ve Speyeru je zhruba stejně velké jako v Sinsheimu. Obě dvě mají stejného majitele, a tudíž i stejné ceny, podobné letáčky a další reklamní věci. Díky tomu, že jsou obě muzea sesterská, pořadatelé praktikují podobné finty na kolem projíždějící lidi. Už z několika set metrů na vás vybafne Boeing 747, který na mě měl stejný účinek, jako předtím Concorde s Tupolevem v Sinsheimu. Tento stroj se opět mnou stal nejfotografovanějším objektem dne. První hala toho ve Speyeru nabídne hodně fandům automobilů a vlaků. Aut je tu požehnaně, zhruba podobné množství jako v jednom pavilonu v Sinsheimu. Prošli jsme to tam relativně rychle a vykročili ven k dvěma letadlům, do nichž se dalo vlézt. Tentokrát se moje závratě opět projevily tak, že se mi na plošině začaly třást nohy a celou dobu jsem si opakoval: „Nedívej se dolů, nedívej se tam!“

Boeing 747, který ční nad areálem muzea ve Speyeru

Boeing 747, který ční nad areálem muzea ve Speyeru
Foto: Viktor John

Ale jo, opět jsem to ve zdraví přežil a vzniklo několik fotek. Jak jinak. Podobně založeným lidem s akrofobií výlet tam nahoru rozhodně nedoporučuji. Cesta pak vedla k Boeingu 747, již lemovaly další lodě, motory, letadla a auta. A přišli jsme k tomu obrovi. Boeing vás ihned upoutá svou mohutností. Už v té chvíli, a to jsem stále pevně stál na zemi, jsem měl trochu obavy, jak výpravu nahoru k němu zvládnu. Opět musím poděkovat akrofobii a třasu, že mě celou tu dobu vehementně podporovali!

Zezdola jsme si vyzvedli vaky na ježdění po skluzavce a vyšplhali po schodech nahoru k první plošině. Ta pro jistotu není z mřížkovaného podlaží, kterým lze vidět pod sebe, ale plechem. Takže jsem byl relativně v klidu. Ale část plošiny z mřížkovaného plechu byla. Neodvážil jsem se na ni vstoupit. Naštěstí jsem ani nemusel.

Další točité schodiště už vedlo rovnou do útrob letadla. Pořadatelé mi udělali radost tím, že byla “sedm set čtyřicet sedmička“ nakloněná a dost se třásla. Což ani nebyl takový oříšek v porovnání s tím, jaké hrůzy mě potkaly na křídle.

Všem, kteří návštěvu Speyeru zvažují, doporučuji, aby na křídlo chodili co nejlépe sami. Opět se mohou najít takoví jedinci, kteří vám křídlo s radostí rozhoupou. A ještě vás tam drží. A ne, nejsou jimi jen cizinci, ale i lidé, kteří o vašem strachu z výšek moc dobře vědí. Když jsme se vrátili na plošinu, někdo nám vaky na sjíždění skluzavky ukradl. Proto všem dopředu radím, aby si pro vaky došli až po návštěvě Boeingu 747. Najdou se tací, kteří vám je jednoduše seberou. Nakonec ta skluzavka stejně nestála za moc.

Antonov-22, do jehož útrob můžete vstoupit je proklatě velký

Antonov-22, do jehož útrob můžete vstoupit je proklatě velký
Foto: Viktor John

Éra “po teroru“ už byla klidná. Navštívili jsme můj třetí nejčastější fotografický úlovek Antonov An-22 a prolezli jsme ponorku. Nejsem klaustrofobik (ještě aby jo), ale přiznám se, že trávit v ní dlouhé hodiny pod mořem bych nechtěl.

A konečně naše cesta směřovala k pavilonu, kde je ukrytý Buran. Před pavilonem jsme ještě našli kostru jakéhosi letadla, což bylo také zajímavé. Tím pádem už nám zbýval k prozkoumání jen Buran. Přišel na mě pocit euforie a byl jsem napjatý jak struny. Divoce se mi rozbušilo srdce, a když se otevřely dveře, málem jsem pukl úžasem.

Byl tam. Buran. Sovětský raketoplán. Jak chcete. Je tím prvním, čeho si v celé hale všimnete. Tím největším, nejkrásnějším a nejzajímavějším. Po celou dobu si pro sebe kradl mou pozornost a mám ho nafocený snad z každého místa, kde to jen šlo. Netřeba dodávat, že mám na fotce skoro každý jeho detail. Prostě nádhera.

Ale abych nemluvil jen o raketoplánu, vedle byla za plexisklem schovaná ohořelá kabina lodi Sojuz TM-19. Nebo další auta, vrtulníky a stíhačky. V muzeu najdete i jeden chyták. Prozrazovat ho nebudu, ale jak jsem slyšel i od ostatních,
při své první návštěvě se nechali nachytat také.

Měsíční kámen

Měsíční kámen
Foto: Viktor John

Ve vitrínách je spousta kosmických artefaktů. Najdete zde rukavice ze skafandrů z dob Apolla či Gemini, vesmírné jídlo, podpisy astronautů, manuály, a dokonce i samotné skafandry. Tomu všemu jsou věnována tři patra ochozů. Můj výčet věcí samozřejmě není kompletní, je tam toho ještě víc.

Abych se ještě jednou zmínil o Buranovi, dá se do něj vejít. Samozřejmě kabina není přístupná. Můžete však do ní nahlédnout z plošiny, která se nachází v nákladovém prostoru. Kabina je hnusně modře osvětlená za upatlaným a poškrábaným sklem. Samotný nákladový prostor je plný různých přístrojů.

Do Burana se dá vlézt ještě jednou cestou, a to do “zadku“. Je to však jen malá pozorovatelna, kdy máte kolem svrchní části těla plexisklo, které je celé upatlané a orosené, a tak prakticky nic neuvidíte. Jen samé kabely.

Z dalších věcí mají vedle raketoplánu expozici věnovanou přistání na Měsíci. A co by to bylo za expozici o Apollu, kdyby tu nebyl měsíční kámen. Bylo toho tam ještě víc, samozřejmě, ale nechci prozrazovat další detaily. Jen si tam zajeďte sami. Zklamaní rozhodně nebudete.

S tímto letounem si můžete sami "zalétat" - taháním za páky ovládáte hydrauliku, která jej naklání.

S tímto letounem si můžete sami „zalétat“ – taháním za páky ovládáte hydrauliku, která jej naklání.
Foto: Ondřej Šamárek

Ondřej Šamárek:
Staré rčení praví, že není ani tak důležité kam cestujeme a jak cestujeme, nýbrž s kým cestujeme. Letošní výprava Kosmonautixu doznala dílčích personálních změn v podobě Michaela Voplatky a Viktora Johna. A musím konstatovat, že ani v pěti lidech nebyla cesta ani v nejmenším nudná či nepohodlná (můj sedací sval sice tvrdí něco jiného, ale nepřikládám tomu žádnou váhu :-D).

První zastávkou naší cesty bylo Technické muzeum Sinsheim. Tam jsme se také setkali s druhou částí výpravy z plzeňské Techmánie a mohli vyrazit prozkoumávat exponáty. Je pravdou, že Sinsheim je zaměřen spíše na fanoušky aut a letadel, nicméně asi každý kosmonautický fanda má rád techniku jako takovou a té se mu zde dostane opravdu v hojném množství.

Nejzářivějšími klenoty v sinheimských sbírkách jsou bezesporu dva civilní supersoniky – evropský Concorde a sovětský Tu-144D. Speciálně druhý zmíněný letoun má jistou spojitost s kosmickým programem – v letech 1996-97 si jeden kus pronajala agentura NASA pro svůj výzkum supersonických rychlostí. Mít možnost stát na palubách obou supersoniků je splněným snem a současně se člověku vybavuje paralela s Apollem: kde se stala chyba, když před několika desítkami let jsme měli takovéto stroje a přesto se dnes stále ještě tísníme na palubách generických a notně podzvukových Airbusů a Boeingů?

Jako fanda nejen kosmonautiky, ale i letectví jsem si Sinsheim velmi užil a mohu jej doporučit všem technicky zaměřeným fanouškům. Nejlepším způsobem, jak naplánovat výlet, je spojit návštěvu s Technickým muzeem ve Speyeru, na které u pokladen v Sinsheimu láká skafandr Sokol KV-2 a sedadlo z raketoplánu Buran.

Raketoplán Buran a návratová kabina Sojuzu

Raketoplán Buran a návratová kabina Sojuzu
Foto: Ondřej Šamárek

A právě Buran je po právu největší atrakcí speyerského muzea, kam jsme zavítali při zpáteční cestě. Už v popisu loňské cesty všichni účastníci popisovali nadšení, kterému musí nutně každý fanoušek kosmických cest propadnout. Krom Buranu je velkým lákadlem i kabina Sojuzu TM-19 a nesčíslné množství artefaktů spojených s počátky i současností dobývání vesmíru. Expozice však nezůstává statická a neměnná. Oproti minulému roku například přibyla vitrína věnovaná Alexu Gerstovi. Je velmi zajímavé moci zblízka studovat například vak na pití, použitý Gerstem během US EVA-27 téměř na den přesně před rokem, nebo luštit rukou dopsané zkratky na letěných checklistech.

A pokud vás ještě po několikahodinové prohlídce budou poslouchat nohy, nelze vynechat ani Boeing 747-230 na pylonech (a pokusit se rozhoupat jeho křídlo, na které lze z kabiny vyjít), stejně jako monstrózní Antonov An-22 „Antej“, největší turbovrtulové letadlo na světě, nebo třeba ponorku U-9, která ještě před 22 lety sloužila v Deutsche Marine a ve které má člověk příležitost nahlédnout do klaustrofobického světa ponorkářů.

Je třeba upřímně přiznat, že přes relativně dlouhou dobu strávenou v obou muzeích jsme zdaleka nestihli shlédnout více než zlomek tamních exponátů a nezřídka jsme letos byli překvapeni objevem artefaktu, kterého jsme si minule nestačili všimnout. Pakliže budete mít čas a chuť, Sinsheim a Speyer by neměly chybět ve vašem cestovním diáři!

Cena vstupného (pouze muzeum): 14 Euro dospělí, 12 Euro děti 6 – 14 let, mladší zdarma
Otevírací doba: Otevřeno DENNĚ od 9:00 do 18:00, soboty, neděle a svátky od 9:00 do 19:00
Ideální cesta: státní hranice – Norimberk – Heilbronn – Speyer
Vzdálenost od hranice (Rozvadov-Weidhaus): 336 km
Parkoviště: Hned vedle muzea
Webové stránkyhttp://speyer.technik-museum.de/

TIP pro rodinný výlet: Jen pár minut chůze od Technického muzea je centrum města Speyer s nádhernou císařskou katedrálou.

Pin It
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

GD Star Rating
loading...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


6 komentářů ke článku “Návštěva sesterských technických muzeí v Německu”

  1. František napsal:

    Chlapi,
    díky!!!

    Již se tam 2 roky chystám a zcela jistě příští jaro pojedu!

    ještě sehnat někoho, kdo by jel se mnou, abych mohl zážitky sdílet…

  2. Racek napsal:

    Jo, byl jsem tam před 7 lety, dodnes na to vzpomínám. Ta muzea jsou neuvěřitelná pro fanoušky všeho jezdícího, létajícího či střílícího. Dokonce i ta moje byla nadšená, ona je zae fanoušek starých aut z let padesátých, teda amerik. A těch tam je několik set… Dva dny, na každé jeden, je dost málo. Lepší je udělat dva výlety a víc si to užít, třeba po roce.
    Nicméně, Deutsche Museum v Mnichově je snad ještě úžasnější. Kosmonautice je tam věnované celé patro, také s unikátními exponáty a ty velké, jako V2 či Skylab jsou ve velké hale. No a ta ponorka U1, první toho jména … Ale mě se to podařilo projít celé až po čtvrté návštěvě…

Zanechte komentář