Bolístky hrdinů vesmíru (1/5)

zdravotní problémy

Málokterá profese klade tak vysoké nároky na zdraví svých vykonavatelů jako kosmonautika. Kosmonauti a astronauti jsou téměř bezchybnými exempláři druhu Homo Sapiens Sapiens a málokoho by napadlo, že mohou mít také obyčejné lidské bolístky a zdravotní potíže. Sami muži a ženy, kteří mají skafandr jako svůj pracovní oděv, tomuto mýtu od počátku pilotovaného kosmického výzkumu pomáhali svým nedůvěřivým postojem vůči bílým plášťům. Nejspíše za to může fakt, že první kosmonauti a astronauti byli vybírání z řad pilotů, pro které bylo létání způsobem života, drogou, kterou ovšem lékaři mohli (a také to dělali) během jediného okamžiku definitivně odebrat a vyslovit obávané slovo – „uzemněn“. Mnoho adeptů na křeslo v kabině kosmické lodi si proto i během výběrových řízení neslo svá „malá tajemství“. Ale ani když kosmonauti prošli výběrem a výcvikem, nezůstali imunními vůči zdravotním problémům všeho druhu. Někdy se jednalo o maličkost, jindy ale musely být přerušeny mise a následoval urychlený návrat na Zem. Tento miniseriál se pokusí popsat právě tyto situace. Rozhodně nepokrývá úplně všechny případy zdravotních anomálií a úrazů, které se staly před letem, během letu i po něm, ale ty nejzásadnější by se v něm objevit měly…

 

Bolístky hrdinů vesmíru (1/5)

Výběr a výcvik

V březnu 1960 se v Moskvě sešla dvacítka mladých mužů, aby se zapsala do historie. Piloti z různých koutů Sovětského svazu nyní tvořili první sovětský oddíl kosmonautů. Každý z nich ve skrytu duše doufal, že právě on bude tím prvním, jenž usedne do křesla kosmické lodi a zapíše se do učebnic dějepisu. Byli mladí, silní, se železným zdravím. Měli za sebou velmi detailní prověrky fyzické i psychické kondice a lékaři uznali, že v jejich případě nedokáží přijít na jakoukoli vadu, která by je diskvalifikovala z výběrového řízení. Neměli tak docela pravdu.
Jedním z mládenců byl i jistý German Titov. Za rok a půl se měl stát kosmickým rekordmanem a strávit celý den na orbitu. Nyní si však v koutku duše určitě gratuloval, že se mu podařilo před šťouraly v bílých pláštích utajit jednu důležitou skutečnost: jako čtrnáctiletý si během karambolu na kole zlomil zápěstí. Údajně se tehdy rozhodl předstírat, že se nic nestalo a své zranění si léčil sám. Cvičením na bradlech se mu podařilo dostat zápěstí do formy natolik, že lékaři letectva při přijímacích zkouškách do leteckého učiliště nic nepoznali, nicméně Titov musel ještě dlouho před každou větší zátěží zápěstí potají rozcvičovat a zahřívat a protahovat šlachy. Teprve po letech se odhodlal lékařům Střediska přípravy kosmonautů říct pravdu. Oplátkou se od nich dozvěděl, že kdyby o zápěstí věděli před výběrem, nikdy by se do oddílu nedostal…

Ne zcela kompletní prsteník Slaytonovy levé ruky je zde patrný...

Ne zcela kompletní prsteník Slaytonovy levé ruky je zde patrný…
Zdroj: AP

Na druhé straně oceánu se tou dobou připravovala na svou chvíli také skupina perspektivních kandidátů. Na rozdíl od Sovětů byli muži z Mercury 7 o něco starší a mnohem zkušenější. Jejich zdraví se však zdálo být stejně bezvadným jako u protějšků z SSSR. Tedy až na jednoho kandidáta. Jestliže German Titov prošel výběrovým řízením i s ne zcela dokonalým zápěstím, Donald „Deke Slayton prošel výběrem bez dvou článků prsteníčku levé ruky! Z nějakého bizarního důvodu se jednalo o jediný prst, který letectvo a posléze NASA chápaly jako „postradatelný“. V Dekův prospěch samozřejmě svědčila i jeho velká zkušenost s pilotáží jak v bojových podmínkách, tak během testování nových letounů.
Slayton však nebyl sám, komu lékaři na jinak čistém štítu nějaký ten vroubeček nalezli. Během pohovorů vyšlo najevo, že Gus Grissom a Gordo Cooper mají sennou rýmu. Oba se vyhazovu z výběrového řízení bránili tím, že v kabině kosmické lodi se lze jen těžko potkat s mixem trav či popraškem z kvetoucích borovic v případě Coopera, eventuálně s pylem ambrózie v případě Guse Grissoma.
Zajímaví byli také dva muži, kteří se do první americké sedmičky nedostali. Prvním byl jistý James Lovell. Z výběru jej vyřadila mírně zvýšená hladina bilirubinu v krvi. Druhým zajímavým adeptem, který zůstal před branami NASA, byl Charles „Pete“ Conrad. S mezerou mezi předními zuby a malinkou postavou byl jedním z největších vtipálků ve skupině kandidátů během testů na Lovelace Clinic v Albuquerque v Novém Mexiku. Průběh výběrového řízení se mu ale pranic nezamlouval a jednoho dne bouchnul vakem určeným pro klystýr (nutno dodat, že plným!) o stůl ředitele kliniky a odkráčel středem. Psychiatři pak do jeho záznamů připsali noticku „nevhodný pro dlouhodobé lety“. Byl to paradox, protože, stejně jako Lovell, i Conrad se do oddílu astronautů dostal o tři roky později a během své kariéry krom lunární mise také vykonal dva do té doby rekordně dlouhé lety! Jeho výkony jsou fascinující mimo jiné i vzhledem k faktu, že byl v dětství diagnostikován jako dyslektik a jen díky pomoci jedné empatické učitelky se mu podařilo handicap překonat…

Sergej Anochin

Sergej Anochin
Zdroj: spacefacts.de

Ovšem největší „úlet“ ohledně přijetí do oddílu kosmonautů se stal v Sovětském svazu roce 1966. Ke 23. květnu toho roku totiž vznikla po mnoha peripetiích skupina kosmonautů – inženýrů, kteří vzešli z konstrukční kanceláře OKB-1. Na svou pouť do vesmíru se ten den začalo připravovat 7 mladých mužů: Alexej Jelisejev, Vladimir Bugrov, Vladislav Volkov, Georgij Grečko, Gennadij Dolgopolov, Valerij Kubasov a Oleg Makarov. Nejzajímavější ovšem byla postava muže, jenž byl určen jako vedoucí této skupiny. Byl jím Sergej Nikolajevič Anochin. Pravda, v době výběru mu bylo 56 let, tedy poměrně hodně ve srovnání s ostatními. Na druhou stranu se jednalo o naprostou legendu. Anochin byl jedním z nejznámějších zkušebních letců v SSSR, testoval 30 typů letounů a mimo jiné provedl i přes 300 seskoků padákem. Potud bylo vše v pořádku, nebýt jedné dávné události.
15. května 1945 totiž právě testoval pevnost letounu Jak-3, když se stroj rozpadl ve vzduchu. Anochin vyvázl s těžkými zraněními, ale hlavně – přišel o levé oko! Přesto si dokázal vypracovat vlastní způsob, jak kompenzovat nedostatek prostorové percepce a o osm měsíců později už znovu testoval letadla. Ovšem letět do vesmíru pouze s jedním okem, zatímco ostatní procházeli neuvěřitelně náročnými testy a jejich anamnéza byla rozpitvána do posledního písmenka – to bylo skutečně neslýchané. Anochin byl od léta 1967 členem skupiny pro mise N1-L3, tedy pro výsadek na měsíční povrch, ale na podzim 1968 mu odpovědní pracovníci vystavili definitivní stopku. Přestože už neprocházel výcvikem, zůstal náčelníkem oddílu civilních kosmonautů. Do vesmíru se nikdy nepodíval…
Oproti Anochinovi a jeho chybějícímu oku bledla i překvapivá zjištění lékařů o devatenáct let později v případě astronauta NASA Dana Brandensteina. Dan Brandenstein, který se měl posléze stát šéfastronautem, měl v roce 1987 už dva „zářezy na pažbě“ za úspěšné lety v raketoplánu, během kterých vykonával funkci pilota a dokonce i velitele. K obrovskému překvapení lékařů vyšlo právě v roce 1987 během testu, zvaného „Farnsworth Lantern“ najevo, že Brandenstein je barvoslepý! Tedy defekt, který by normálně znamenal okamžité „uzemnění“ a vyloučení z řad létajícího personálu. Nicméně vzhledem k tomu, že Dan neměl při svých misích v tomto ohledu sebemenší potíže, dostal od NASA výjimku, se kterou pak odlétal dvě další mise ve funkci velitele. Nutno přiznat, že se našlo ještě několik dalších barvoslepých astronautů, ovšem vesměs se jednalo o letové specialisty, u kterých byly zdravotní limity mnohem volnější – na řízení raketoplánů se přímo nepodíleli.
Ovšem ani když byli kandidáti z medicínského hlediska uznáni schopnými a dočkali se zařazení do všeobecného kosmonautického výcviku, neměli v žádném případě vyhráno. Své o tom věděl Anatolij Kartašov. Byl jedním z první dvacítky sovětských kandidátů a podle mnohých měl právě on velké šance na první let. Nebýt soboty 16. července 1960. Ten den se Kartašov podrobil testu na centrifuze. Mechanizmus centrifugy v onen den vykázal poruchu, která způsobila překročení plánovaného přetížení. Pro kandidáty to ovšem neměl být problém. Když se však gondola centrifugy s Kartašovem zastavila a lékaři začali svou rutinní prohlídku, nalezli na jeho páteři podivnou rudou skvrnu. Při bližším pohledu bylo možno vidět stovky malých krvavých teček tam, kde Kartašovovi popraskaly vlásečnice pod kůží. Tento stav se odborně nazývá „petechie“, neboli tečkovité krvácení. Už dříve si u Kartašova lékaři všimli jisté křehkosti cév a zvýšeným sklonům ke krvácení. Ovšem po epizodě s centrifugou byl jeho osud v řadách kosmonautů víceméně zpečetěn. Přes své schopnosti a výkony byl 7. dubna 1961 z oddílu kosmonautů vyřazen.
Byli však i tací, kteří si svá vrátka do vesmíru zabouchli sami. Jen pár dní po Kartašovově problému na centrifuze se šli Valentin Varlamov, Georgij Šonin a Valerij Bykovskij vykoupat k Medvědím jezerům nedaleko Moskvy. Zatímco ostatní opatrně prozkoumávali dno a zjišťovali, že v oněch místech je mnohem mělčí dno, než čekali, Varlamov za veselého pokřiku skočil do vody po hlavě. Když se vynořil, tvářil se trochu podivně a po chvíli potichu sebral své oblečení a zmizel. Šonin a Bykovskij si jeho nepřítomnosti zprvu nevšimli, až posléze se dozvěděli, že Valentin odešel na několik kilometrů vzdálenou zastávku autobusu. Celou cestu si rukama nadzvedával hlavu. Právě hlavou totiž narazil při skoku do mělkého dna a vykloubil si jeden z obratlů krční páteře. Několik týdnů musel následně strávit ve speciálním závěsu na lůžku a poté předstoupit před lékařskou komisi. Její verdikt byl pro něj naprosto devastující: už samotné zranění páteře bylo důvodem k vyřazení z oddílu, lékaři však navíc objevili i jisté nesrovnalosti ve struktuře jeho kostí a jejich doporučení bylo jednoznačné: Valentin Varlamov byl 6. března 1960 vyřazen z oddílu. Zajímavý byl na nešťastnících Varlamovovi a Kartašovovi i fakt, že oba byli členy užší šestičlenné skupiny nejnadějnějších kandidátů, kteří byli určeni pro první lety. Kartašovovo místo zaujal Grigorij Něljubov (který posléze musel z oddílu také odejít, nikoli však na základě zdravotních obtíží) a Varlamova zase zastoupil Valerij Bykovskij…
Pravděpodobně největším smolařem, jehož cesta se v počátcích pilotovaného programu zkřížila s lékařskými plášti, byl nám už známý Deke Slayton. Člen legendární Mercury 7 sice se štěstím prošel výběrem i s chybějící částí prstu, ovšem epizoda, která se odehrála v srpnu 1959 během výcviku na centrifuze v Johnsville měla na jeho kariéru velmi zásadní vliv. U jízd na centrifuze bylo samozřejmostí napojení na EKG a ten den si během nalepování svodů a kontrole jejich funkce lékař Bill Douglas všimnul podivného chování Dekova srdce. Odchylky nezmizely ani během jízdy na centrifuze, chyba přístroje to tedy nebyla. O pár týdnů později byla Dekovi diagnostikována „idiopatická atriální fibrilace“. Jednoduše řečeno, Dekovi se čas od času místo úhledného rytmu začaly na chvíli z nejasných důvodů chvět srdeční síně. Stav trval vždy velmi krátce, většinou pár desítek sekund, maximálně pár minut, jinak bylo jeho srdce naprosto v normě.
Deke nějakou chvíli pokračoval ve výcviku a byl dokonce nominován pro druhou orbitální misi Mercury. Jenže pár týdnů před startem vytáhl jeden šťouravý lékař z okruhu prezidenta Johnsona právě tuto anomálii a jeho úsilí nakonec slavilo úspěch – devět týdnů před startem byl z mise odvolán a nakonec jej lékaři uzemnili i co se týče pilotování letounů. Jeho cesta zpět na nebe a do vesmíru byla velmi komplikovaná a trvala celou dekádu (zajímavostí je, že podobným problémem trpěl na druhé straně oceánu i Vladimir Komarov, kterému se ale podařilo přesvědčit lékaře a po několika měsících byl do výcviku vrácen).
Něco podobného zažil také jeho kolega a přítel Al Shepard. Všechno u něj začalo vlastně nenápadně. Na jaře 1959, pár týdnů po slavnostním představení astronautů Mercury 7, hrál Alan golf na Virginia Beach se svým otcem a jedním z přátel. Najednou se Alovi začala točit hlava a měl pocit, že při každém odpalu se musí rozplácnout na zemi. Podivný pocit ale po chvíli odezněl a Al na něj rychle zapomněl. Symptom se však vrátil znovu – tentokrát v nenápadné podobě na simulátoru MASTIF. To bylo vlastně obyčejné křeslo, ovšem otáčející se kolem všech tří os. Většina astronautů na tomto ďábelském vynálezu zažívala velmi nepěkné pocity a občas se snídaně některého z odvážlivců vydala opět na světlo boží. Za pár minut se žaludek i pocity vracely do normy. U Ala Sheparda si instruktoři povšimli pomalejšího odeznívání příznaků vertiga (závratě) oproti ostatním. Tenkrát tomu nikdo nepřikládal větší důležitost. A pak, na jaře 1963, se symptomy objevily opět, tentokrát se vší parádou. Shepard se nezřídka probouzel se silným zvoněním v uších a z pouhé cesty do koupelny se stalo velké dobrodružství. Shepard všechno tajil před lékaři NASA, ale když se jedna epizoda vertiga objevila při veřejném vystoupení, musel s pravdou ven.
Lékařská vyšetření odhalila, že Alan je hrdým nositelem počáteční fáze mírného glaukomu (zeleného zákalu), který však nebyl u mužů jeho konstituce a věku nijak výjimečný. Ta hlavní diagnóza ovšem zněla: Méniérův syndrom. Alovi se hromadila tekutina ve vnitřním uchu a tlačila na své okolí, mimo jiné i na části vestibulárního aparátu. Al Shepard byl z kola venku a čekalo jej sedm dlouhých let, než se prostřednictvím riskantní a novátorské operace dostal zpět na soupisku aktivních astronautů.

John Sumter Bull

John Sumter Bull
Zdroj: commons.wikimedia.org

Podobně smutným hrdinou, ovšem tentokrát bez happyendu, byl John Bull. Člen pátého náboru NASA byl poměrně vážným kandidátem pro jednu z prvních misí lunárního modulu. V dubnu 1968 u něj však lékaři objevili vážnou reakci na aspirin, konkrétně zjistili aspirinem vyvolané astma. O tři měsíce později nadějný John Bull z oddílu astronautů odešel. Bohužel, jeho nemoc neodešla a v roce 2008 John zemřel vinou dlouhodobých potíží právě s astmatem…
Ani výcvik samotný nebyl a není jednoduchou záležitostí, prostou veškerých zdravotních rizik. Notoricky známé jsou úrazy při seskocích padákem, namátkou můžeme vzpomenout na polámané dolní končetiny Pavla Běljajeva nebo Georgije Grečka. Někdy to ale končí hůře, než jen zlomenou končetinou.
Hned na začátku šedesátých let se o tom tragicky přesvědčil mladičký Valentin Bondarenko, benjamínek prvního oddílu kosmonautů. 23. března 1961, na konci desetidenního testu v izolační komoře svou neopatrností způsobil požár a než bylo možno komoru otevřít, utrpěl popáleniny na více 80% těla. O osm hodin později zemřel.
Namále měl v podobných podmínkách i Alexandr Viktorenko. 16. října 1979 jej v barokomoře vinou operátora zasáhl elektrický proud a taktéž mu způsobil poměrně vážné popáleniny. Navíc si Viktorenko při pádu způsobil otřes mozku a 17 hodin byl v bezvědomí. Alexandr se ale z této epizody dokázal vzpamatovat a při odchodu z oddílu kosmonautů měl na kontě 4 lety a celkem 489 dnů strávených ve vesmíru.

Nešťastný Sergej Vozovikov

Nešťastný Sergej Vozovikov
Zdroj: astronaut.ru

Smutným a tragickým mementem, připomínajícím nástrahy kosmonautického výcviku je také příběh Sergeje Vozovikova. Major sovětského letectva byl jedním z mužů, přijatých do výcviku v roce 1990. O tři roky později, 11. července 1993 podstupoval spolu s Alexandrem Lazutkinem a Sergejem Treščevem výcvik přežití po přistání na vodní hladinu. Výcvik probíhal v oblasti černomořského letoviska Anapa. Nikdo bohužel nepočítal s tím, že krom propriet, nutných k výcviku, budou ve vodě i staré odhozené rybářské sítě. Do jedné takové se Sergej zamotal a než mu ostatní stačili přispěchat na pomoc, bylo pozdě. Sergej Vozovikov utonul, aniž by se dostal k vytouženému letu do vesmíru. Je pravda, že tato epizoda se tak zcela netýká zdravotních potíží, nicméně dokládá rizika spojená s výcvikem kosmonautů. A někdy jsou rizika skryta tam, kde by je člověk vůbec nečekal.
Abychom náš výčet zdravotních anomálií a komplikací během výběru a základního výcviku mohli uzavřít, nelze opomenout ani našeho jediného kosmonauta Vladimíra Remka. Ať už si o jeho výběru a nominaci k letu myslíme cokoli, faktem zůstává, že rozhodně svými výkony na orbitu ostudu naší zemi neudělal. A nic na tom nemění ani fakt, že v době výcviku měl nadváhu a trpěl (a možná dosud trpí) vazomotorickou rýmou – tedy rýmou, která není ani důsledkem infekce, ani alergie. Vazomotorickou rýmu může vyvolat například změna teploty okolního prostředí. Přesto prošel náročným výběrem a výcvikem a zůstává i nadále jediným Čechem, který za sebou má kosmické dobrodružství.
Jak vidno, výběr ani výcvik nikomu nezaručují imunitu co se zdravotních patálií a průšvihů týče. A ani v okamžiku, kdy jste jmenováni do konkrétní posádky, nemáte jistotu, že vám postavy v bílém vaše plány nezhatí. Ale o tom až příště…

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

http://www.turning18.com.au/assets/Uploads/Band-Aid-Cross.jpg
http://cbsnews1.cbsistatic.com/hub/i/r/2015/04/08/5521f7bc-9b87-4b58-ba1e-1008943728e6/resize/620×465/4b0480868a1b86bf6500d1da0666c347/ap090130014104.jpg (Kredit: AP)
http://www.spacefacts.de/bios/portraits/cosmonauts/anokhin.jpg (Kredit: Spacefacts.de)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:John_S._Bull.jpg
http://www.astronaut.ru/as_rusia/vvs/foto/vozovikov.jpg

Bolístky hrdinů vesmíru (1/5), 2.5 out of 5 based on 40 ratings
Pin It
(Visited 2 478 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (40 votes cast)
(Visited 2 478 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


34 komentářů ke článku “Bolístky hrdinů vesmíru (1/5)”

  1. zvejkal napsal:

    Šamárek, Šamárek, tak to máte dneska zase …. za jedna!

    🙂

  2. Pospíšil napsal:

    Díky za nové informace … o Slaytonově problému se srdeční arytmií jsem věděl, ale o nekompletním prsteníčku nikoli. No a poloslepí a barvoslepí kosmo/astronauti to je naprosté unikum. 🙂
    Z kolika zdrojů/knih jsi tyto zdravotní perličky posbíral?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      O Slaytonově prostředníčku jsem psal ve Vesmírných osudech (občas mi dalo dost fušku, abych se tak úplně neopakoval – viz. například i Shepardův problém).
      Zdroje budou uvedeny na konci pátého dílu, ale můžu Ti říct, že jich bylo přesně… moc. 😀
      Jsem rád, že se článek líbil!

  3. MarekV napsal:

    Tisíceré díky! Přesně po článcích tohoto typu jsem volal. Je to fantazie. Díky.

  4. Vojta napsal:

    Ta barvoslepost mě dost překvapila, protože je dost slušným problémem i pro obyčejné pozemské elektrikáře nebo řidiče. Ale asi jde o to, o jakou barvoslepost se jedná. I když mě doktorka kvůli elektrikářské vyhlášce 50 protáhla snad celou tou barevnou knížečkou a některé obrázky vzadu jsou opravdu obtížně čitelné (tohle je proti tomu prkotina http://www.ulekare.cz/kalkulacky/test-barvosleposti-21). Nečekal jsem, že to kosmonauti budou mít snazší.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Je to pro mě taky trochu záhada. Ten test je trochu specifický, možná jej při vstupním screeningu nedělali. Údajně nad Brandensteinem taky drželi ochrannou ruku Young a Abbey, ale s jistotou se to asi nedozvíme.

  5. vedator napsal:

    Absolutne unikatny clanok. Velmi dlhe ale veeeelmi dobre. O takychto veciach sa vela nepise. Dakujem!

  6. Cateye napsal:

    Paráda. Ten Shepardův problém byl hezky ztvárněn v seriálu Ze Země na Měsíc.
    A navíc jsem se dozvěděl že mám asi vazomotorickou rýmu 🙂

  7. Mojmir Byrtus napsal:

    Pane Šamárku, jako obvykle, naprosto perfektní a precizní práce. Abych pravdu řekl, vaše články čtu nejraději. Díky 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Trochu jste mi vyrazil dech, je to pro mě čest a současně i závazek. Snad se i další díly budou líbit.

  8. Brič Jan napsal:

    Hezké počteníčko,to jsem nevěděl i když články o kosmonautice hltám hezkých pár let.

  9. Evžen111 napsal:

    Jedním dechem a na jeden nádech, tedy skoro. Nádherné čtení a velmi zajímavé! Těším se na autogramiádu!
    E

  10. Daniel Bozner napsal:

    Úžasný článek, moc za něj děkuji, dozvěděl jsem se zajímavé věci které jsem vůbec nevěděl.

  11. Jaro Pudelka napsal:

    Som už ako sa hovorí starý somár. Internet si pamätám ešte ako tzv, vytáčaný a obsahovo chudobný. Dnes je internet dostupný a obsahovo bohatý, otázkou ale je kvalita obsahu. Pre mňa je kosmonautix absolútnou zárukou obsahovej kvality. Ďakujem a autorskému tímu želám iskrivé pero a pevné zdravie.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Moc děkujeme a je to pro nás obrovská motivace. Bez čtenářů by tento blog nemohl existovat. Jsme rádi, že se sem vracíte!

  12. maro napsal:

    Hezké. Jen to potvrzuje, že absolutně zdravý člověk vlastně na zemi neexistuje. Jde jen o to, aby se problémy nedostaly přes limity.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Přesně tak. A ony i ty limity jsou občas docela diskutabilní…

      • zvejkal napsal:

        Myslim si, z tie limity su tvrde preto, aby tam hore mali tych najschopnejsich, ked sa nieco stane a za druhe ze sa tam hore moze stat hocico s cim tu dole vobec nepocitame…
        Samozrejme, ze za normalnych okolnosti ked prebieha vsetko normalne su zbytocne…

        • zvejkal napsal:

          Hm…. Nie som si isty, ci niekto chape co som tym chcel povedat 🙂

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Spíš bych řekl, že jsem nebyl pochopen já. Měl jsem na mysli to, že občas ony limity kolidují s fyziologickými projevy zdravého člověka – viz. lehce zvýšený bilirubin u Lovella. Co je pro někoho fyziologický stav, to pro jiného může být už projevem defektu.

        • zvejkal napsal:

          Ach tak – rozumiem.

  13. hixaxon napsal:

    Pro mě, jakožto pro člověka se silnou představivostí a silným syndromem bílého pláště, poměrně náročný článek/miniseriál.

    Ale je to super a tak nějak i motivační zjištění, že fakt nejsem sám a týká se to i velkých jmen v tak náročném prostředí.

    Ale i tak jsem zvědav na další díly.

    Vaše články jsou prostě a jednoduše super. Pokud budete podnikat nějakou akci, rád se zastavím potřást Vám pravicí.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Uff, neuvědomil jsem si, že někomu nemusí dělat dobře povídání na dané téma. Tak snad vydržíte ještě 4 další díly. A pokud se nějaká akce bude konat, určitě o tom budeme informovat tady na blogu. Ještě jednou díky za chválu, moc mě to potěšilo!

Zanechte komentář