Deník astronautky, návrat (první část)

úvodní obrázek

Ano, ano, je to tak – Samantha Cristoforetti opět píše! Život často přináší vtipné, paradoxní a hlavně nečekané situace. Minulý týden jsme Deník astronautky ukončili. Více než dva měsíce po ukončení mise Samanthy jsme čekali na její dojmy z návratu na Zemi a snažili se náš seriál do té doby udržet. Nakonec jsme se tedy přeci jen dočkali. Samantha velice podrobně píše o svých posledních okamžicích ve vesmíru a prvních dojmech a aktivitách po návratu. Oživme tedy ještě na chvíli náš seriál a začtěme se do vyprávění italské astronautky… „Po letní rehabilitaci a předání mnoha hlášení (a ano, po dvou týdnech dovolené), je čas dovést vyprávění o mé misi na ISS ke zdárnému konci. Toto je první zápis ze závěrečné série v mém deníku, ve kterém se ohlédnu zpět za svým odletem ze stanice, přistáním a adaptací na život na Zemi!

Čtvrtek 11. června 2015

Vypadá, že to tentokrát myslí vážně: po jednoměsíčním zpoždění, po nás už doopravdy chtějí, abychom se vrátili domů.

Našeho posledního dne na ISS to bylo časné ranní probuzení: každodenní ranní plánovací konference, tedy naše porada s řídícími středisky, kterou začínáme každý den, byla naplánována na jednu hodinu v noci! Včera jsme ale šli spát už brzy odpoledne. Ve skutečnosti jsme si posouvali spánkový cyklus po několik dní. Odpojení od ISS nenastane dříve než v  10:18. Do té doby toho ale máme mnoho na práci, než budeme moci vydat příkaz k otevření háků, které Sojuz drží připojený k vesmírné stanici. A nepředstavujte si nás, jak si dáváme na čas s tím, dát stanici své vnitřní sbohem, nebo jak si neuspěchaně vychutnáváme naše poslední hodiny ve vesmíru. Určitě už víte, že takhle to tady nefunguje!

Ve skutečnosti bylo to ráno rušné jako každé jiné. Ještě před DPC (daily planning conference, ranní plánovací konference, pozn. redakce) jsem byla se Scottem v Columbu a navzájem jsme si asistovali při odběrech krve. Tento odběr byl takzvaný ambientní, což znamená, že zkumavky tentokrát neputovaly do mrazáku MELFI, ale namísto toho se měly vrátit na Zemi v Sojuzu. Budou z lodi vyzvednuty hned po nás. Odběr krve samotný se v ničem nelišil od ostatních, které jsme dělávali. To už se ovšem nedá říct o instrukcích k zabalení, které vypadaly docela znepokojivě. Zejména instrukce týkající se zkumavek, které má Scott pro svůj výzkum dvojčat. Navždy mu budu vděčná za to, že mi nabídl, že se o veškeré balení postará sám, takže jsem získala čas navíc pro poslední malý výlet po vesmírné stanici. Děkuji Scotte!

Ačkoli nakonec jsem svůj podíl při balení přeci jen měla. Pamatujete si na experiment Stem Cells Differentiation (Diferenciace kmenových buněk, pozn. redakce)? Tak tyto vzorky nyní také potřebují letět s námi domů. Vyndala jsem je tedy z MELFI, zabalila je do izolovaných sáčků a připravila na návrat. V návratovém modulu Sojuzu není mnoho místa, jak si jistě dokážete představit, takže se vše snažíme zabalit tak kompaktně, jak je to jen možné. Položky, které musí být získány co nejdříve, označujeme zeleným štítkem s číslem a také pořizujeme fotografii jejich uložení, které budou k dispozici záchrannému týmu v místě přistání. Budou tedy přesně vědět, co mají hledat. Anton se samozřejmě stará o nakládání Sojuzu přesně podle plánu rozložení nákladu. Mít těžiště na správném místě je u vesmírné lodi velice důležité, zejména pokud má jít o vaši jízdu zpět na Zemi!

Získávání vzorků pro experiment Stem Cells Differentiation z mrazáku MELFI.

Získávání vzorků pro experiment Stem Cells Differentiation z mrazáku MELFI.
Zdroj: https://plus.google.com/

Mimochodem, nebyla to jen krev, kterou jsem dnes věnovala vědě. Jako první věc, kterou jsem udělala po mém posledním probuzení ve vznášejícím se spacáku, bylo odebrání tří různých vzorků slin – deseti minutová rutina, kterou jsem pro experimenty Microbiome a Salivary markers doposud prováděla mnohokrát. A nesmím také zapomenout na vzorky moči! Budu plnit zkumavky a ukládat je do mrazáku MELFI při každé příležitosti až do uzavření poklopu. Půvab vesmírných letů…

Navzdory hektickému před-odletovému harmonogramu jsem si našla čas pro poslední malý výlet po vesmírné stanici – jen rychlé prolétnutí napříč moduly, snažíce se nasát atmosféru prostředí a uchovat si ji v paměti. Poslední let laboratoří Destiny pomocí jediného odražení od madla na jednom jejím konci a prolétnutí přímo skrze poklop na druhém konci do dalšího modulu. Připadá mi to tak přirozené. Ty dny, kdy bylo mé neohrabané létání po ISS náročnou výzvou, jsou dávnou minulostí.

Mé poslední hygienické potřeby, které ještě zůstaly v modulu Tranquillity jsem hodila do odpadků stejně jako posledních několik kousků oblečení, které ještě po poslední noci zůstaly v mé kóji. Nyní už jsem tedy „vlastnila“ jen oblečení, které jsem měla na sobě. Odhlásila jsem se z mých osobních počítačů. Pokud by mi odteď někdo napsal email do vesmíru, nikdy si jej nepřečtu, protože už nikdy nebudu mít přístup k této emailové adrese. Naposledy jsem se rozhlédla v Columbu, abych se ujistila, že jej po sobě zanechávám v dobrém stavu. Svým způsobem je to trochu hloupé. Nemám žádnou formální zodpovědnost za Columba stejně jako za žádné jiné místo na stanici, ale myslím, že jsem vždy cítila být tak trochu tím hlavním člověkem ve velení v tomto kousku Evropy ve vesmíru. Nakonec jsem ukázala Scottovi, kde najde mé zbylé bonusové jídlo. Olivový olej mi došel před pár dny. Myslím, že je doopravdy čas odejít.

V šest hodin ráno jsem se připojila k Antonovi v Sojuzu kvůli několika zkouškám a aktivačním úkolům. Všechno šlo hladce a rychle. Poté přišel čas přichystat si v orbitálním modulu Sojuzu trochu vody a nějakou svačinu na poslední chvilku, ověřit přítomnost všech kontrolních seznamů a čekat na uzavření poklopu plánovaného na sedm hodin.

Loučili jsme se už včera před spaním, tedy během oběda, ale i přesto to byly silné momenty, když jsme se naposledy se Scottem, Gennadijem a Míšou objali. Ještě horší to pro mě bylo, když Anton a Gennadij uzavřeli poklopy. V ten okamžik na mě těžce dolehlo vědomí faktu, že život na ISS bude pokračovat, ale my už nadále nebudeme jeho součástí. Nebyl ale čas zatěžovat se touto myšlenkou. Nyní jsme se museli soustředit na bezpečný návrat zpět na Zemi. Hezká věc na pilotovaných vesmírných letech je, že uzavření poklopu vám jednoznačně signalizuje, že něco skončilo a je čas soustředit se na to, co následuje.

Život na ISS bude pokračovat, ale my už nadále nebudeme jeho součástí.

Život na ISS bude pokračovat, ale my už nadále nebudeme jeho součástí.
Zdroj: https://plus.google.com/

První priorita: náležitě a včas uskutečnit všechny před-odletové operace, počínaje kontrolou těsnosti poklopů Sojuzu a stanice. Jak už zajisté víte, pokud jste pravidelnými čtenáři tohoto deníku, k uskutečnění této kontroly jsme museli vypustit vzduch z vestibulu, tedy prostoru mezi jednotlivými poklopy. Z bezpečnostních důvodů (kdyby náhodou netěsnil venkovní poklop Sojuzu) jsme se všichni přesunuli na svá místa v návratovém modulu a uzavřeli za sebou poklop, abychom se izolovali od orbitálního modulu. Poté jsem odeslala příkaz k otevření vypouštěcího ventilu vestibulu a sledovali jsme, jak tlak ve vestibulu klesá až téměř na nulu. Ačkoli jsme byli stále pevně připojení k vesmírné stanici, nyní nás a naše přátele uvnitř dělilo vakuum.

Po vypuštění vzduchu z vestibulu jsme pár minut pozorovali stav tlaku v orbitálním i návratovém modulu našeho Sojuzu: obojí stabilní, takže zde nebyla žádná očividná netěsnost. (Ne že bychom nějakou čekali!). Samozřejmě jsme museli zkontrolovat také potenciální malé netěsnosti předtím, než se rozhodneme opustit stanici a spolehnout se na poklop Sojuzu, že udrží všechen náš vzduch uvnitř. Úplná zkouška těsnosti trvala 30 minut a měření tlaku ve vestibulu probíhalo každých pět minut. Protože se zde ale nevyskytoval žádný prudký únik, bylo bezpečné, abychom mezitím otevřeli poklop návratového modulu, vpluli zpět do orbitálního modulu, a oblékli si naše skafandry Sokol.

Podle našeho plánu jsem byla první na řadě. Anton s Terrym zůstali v návratovém modulu, zatímco jsem použila toaletu Sojuzu. Chtěla jsem vyprázdnit svůj měchýř tak pozdě, jak to jen jde. Měla jsem na sobě plenku, ale nebyla jsem si jistá, jestli se mi bude chtít ji používat během několika hodin stavu beztíže, které stále leží mezi námi a brzdícím zážehem. Podle mého názoru plenky a stav beztíže nějak nejdou ruku v ruce, jak jsem si ostatně vyzkoušela během startu.

Nasadila jsem si zdravotní pás s měřícími senzory přímo na kůži, a poté jsem si oblékla spodní prádlo skafandru Sokol. Během toho jsem pravidelně Antonovi a Terrymu hlásila hodnoty tlaku ve vestibulu, aby je mohli nahlásit na Zemi. Maximální povolená změna tlaku za 30 minut měření je 1 mm rtuťového sloupce. Pak jsme mohli prohlásit poklop za vzduchotěsný.

Anton se ke mně připojil v orbitálním modulu, aby mi pomohl obléci si Sokol. K urychlení celého procesu jsem se chytila a snažila se udržet své tělo tak stabilní jak to jenom jde, a nechala jsem Antona, aby se postaral o zavazování a zapínání všeho. Jedna z fajn věcí na tom být astronautem je, že někoho můžete nechat, aby vás oblékl, aniž by se vám při tom kdokoli posmíval!

Jak Anton správně poznamenal, nemáme mnoho času. U našeho Sojuzu mělo dojít k testu antén systému Kurs, který bude běžet na pozadí během našeho odpojení. Pozemní středisko proto naplánovalo odeslání příkazu k aktivaci naváděcího systému více než o hodinu dříve než je běžné při typickém odpojení od stanice. V tu dobu už jsme spolu mluvili v moskevském čase, protože to je časové pásmo, ve kterém probíhají všechny operace Sojuzu. Předchozího večera jsme si pilně napsali všechny významné časy na naše kontrolní seznamy na základě radiogramu zaslaném z řídícího střediska v Moskvě. Nejen že nás od vesmírné stanice dělilo vakuum, nyní to byl také tříhodinový časový posun!

V Sokolu pár dní před odpojením během předběžných zkoušek těsnosti.

V Sokolu pár dní před odpojením během předběžných zkoušek těsnosti.
Zdroj: https://plus.google.com/

Poté co jsem se oblékla do svého Sokola, který mě udrží naživu v případě ztráty tlaku během návratu do atmosféry, dala jsem si poslední doušek vody z pytlíku, který zůstane v orbitálním modulu, popadla jsem jednu poslední tyčinku a vplula zpět do svého sedadla v návratovém modulu. Došlo mi, že to byly mé poslední sekundy, kdy jsem se volně vznášela. Jakmile se připoutám do svého sedadla, neodpoutám se, dokud nepřistaneme na Zemi. [pokračování příště]“

Zdroj informací:
https://plus.google.com/

Zdroj obrázků:
https://plus.google.com/

Deník astronautky, návrat (první část), 2.5 out of 5 based on 22 ratings
Pin It
(Visited 1 344 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (22 votes cast)
(Visited 1 344 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


12 komentářů ke článku “Deník astronautky, návrat (první část)”

  1. Mroks napsal:

    Tak toto je najkajšie ranajšie prekavapenie. Končím s pídaním a idem sa „vrhnúť “ na článok …

  2. Mroks napsal:

    Tak toto je najkajšie ranajšie prekavapenie. Končím s pí“s“aním a idem sa „vrhnúť “ na článok …

  3. Radoslav Packa napsal:

    nesklamala 🙂

  4. Mroks napsal:

    … a najlepšie na tom je, že niekoľko článkov nás ešte stále čaká …

  5. Adam Trhoň napsal:

    Nemělo by být „zkumavky neputovalY“ a „mělY“ (třetí odstavec čtvrtka)?

    A výborný článek, jak z toho dýchá to loučení… Doufám že nakonec přidá i nějaké zážitky z kuchyně, jestli se při vaření pokoušela odkládat věci do prostoru 🙂

    • Michael Voplatka napsal:

      Děkuji mockrát za upozornění a omlouvám se za přehlédnutí tak hloupé chyby.

  6. Evžen111 napsal:

    Jo jo, pěkné počtení, díky za něj. Třeba se po několika letech dočkáme a Samantha dostane další šanci na let a tím pádem i na pokračování článků!
    E

  7. Pospíšil napsal:

    Ta ženská by se psaním měla pokračovat co nejdýl.
    Kombinace Samantha & Wopat je zkrátka záruka dobrého počtení. 🙂

  8. maro napsal:

    Geniální. Tolik detailů musíte jinde hrabat celé hodiny. A tady to máte jak na podnose. Nádhera.
    Jen jsem nějak nepochopil, že vlezli do návratového modulu bez skafandrů, které snad měli aspoň sebou uvnitř. Nezdá se mi, že by ty skafandry nechali jen tak v orbitálním. Při problémech s těsností dokovacího poklopu orbitálního modulu by se k nim už nedostali? Ale asi by to znova natlakovali z ISS. V každém případě by mě zajímalo, jestli by se tři lidi namačkaní v uzavřeném návratovém modulu dokázali v tom stísněném prostoru nasoukat do skafandrů.

    • kopapaka napsal:

      Sojuz je v té chvíli pořád připojený k ISS – vzduchoprázdno je jen mezi příklopem orbitální sekce lodi a orbitální stanice. Nežádoucí netěsnost je zjištěna „zmizením“ vzduchoprázdna 🙂

      • maro napsal:

        Jo, jasně, prostě by se ten malý prostor mezi loďmi sice vyplnil vzduchem z orbitálního modulu, ale dál by už ten vzduch z orbitalniho neunikal a tedy by se měl dát znovu doplnit…

        • kopapaka napsal:

          Samozřejmě, navíc se takhle testují oba poklopy. Vzduchu je v Sojuzu určitě dost…

Zanechte komentář