TOP5: Tohle by dnes nešlo

TOP5: Tohle by dnes nešlo, 2.5 out of 5 based on 102 ratings

Známe to i z běžného života – když se nějaká technologie rozvíjí, tak se většinou tolik nehledí na předpisy, které ostatně povětšinou nestíhají reagovat na nový směr, takže často chybí bezpečnostní směrnice. Proto naši předkové mohli nakoupit benzin pro první  automobily třeba v zelinářství a nikomu to nepřišlo divné. Stejné to bylo i v kosmonautice, která je dnes skrz naskrz prošpikována zákazy, limity a nařízeními, jejichž hlavním úkolem je dosažení co největší bezpečnosti. Je to logické – NASA ani jiné kosmické agentury nechtějí, aby jejich rakety explodovaly, nebo dokonce aby v nich umírali lidé. Na druhou stranu je rozvoj často brzděný spoustou nařízení a nekonečných zkoušek, které jednak oddalují realizaci a kromě toho celý program výrazně prodražují. Pojďme se tedy podívat do historie na pět momentů, které by dneska neměly šanci projít, protože jejich bezpečnostní list by množstvím červené barvy připomínal opravený diktát napsaný analfabetem.

Leonov během historické vycházky

Leonov během historické vycházky
Zdroj: weebau.com

5) Voschod-2
Premiéry s sebou vždycky nesou nádech tajemného rizika. Syndrom kolumbovských cest je neúprosný. Pokud se někdo vydá na dosud neprošlapanou cestu, musí čelit problémům, se kterými nikdo dopředu nepočítá. Stejné to bylo i v případě mise Voschod-2, na kterou se 18. března 1965 vydali Alexej Leonov (přezdívaný Blondýn) a Pavel Běljajev. Už před startem bylo jasné, že se tato mise zapíše do dějin. Technici totiž naplánovali, že Alexej Leonov během kosmického letu vystoupí jako první člověk v historii do volného prostoru.

Za tímto účelem byla loď Voschod vybavena speciální nafukovací přechodovou komorou z dvojité pogumované tkaniny, která měla v nafouknutém stavu průměr 1 metr a délku asi 2,5 metru. První kosmická procházka totiž byla dalším z mnoha drobných triumfů a prvenství v souboji mezi Sovětským svazem a Spojenými státy. Bylo jasné, že NASA bude chtít tento triumf získat a proto měla mise Voschod-2 zelenou. Než abych se tu snažil detailně popsat, nebezpečné chvíle které výstup provázely, dovolím si zkopírovat část článku Kritické momenty kosmonautiky – 6. díl z klávesnice Ondřeje Šamárka:

Voschod s přechodovou komorou Volga

Voschod s přechodovou komorou Volga
Zdroj: npointercos.jp

Po zhruba 10 minutách byl čas vrátit se zpět do přechodové komory. Leonov po svém poutacím kabelu přeručkoval k průlezu- a ztuhnul. Uvědomil si, že se jeho skafandr ve vakuu nafoukl natolik, že se těsným průlezem zpět do komory nenasouká! Navíc díky nafouknutí nedosáhl špičkami nohou a špičkami prstů na vnitřní stěnu skafandru! Situace hrozila každým momentem přerůst v zápas o život. Leonov měl kyslík přibližně ještě na 30 minut. Do této doby bylo nutno započítat i krátký pobyt v komoře, kde měl odpojit lano a počkat na vyrovnání tlaku a otevření vnitřního průlezu. Leonov horečně přemýšlel. Nemá cenu cokoliv hlásit řídícímu středisku, tuhle situaci stejně musí vyřešit sám. Usoudil, že jedinou možností je snížit tlak ve skafandru a nasoukat se zpět do komory hlavou napřed. Byl to obrovský risk, ale čas běžel a jiná možnost prostě nebyla. Leonov opatrně pootočil ventilem a začal po malých dávkách upouštět kyslík. Skafandr neznatelně povolil. Další upuštění a další. Leonov se snažil vecpat do komory a začalo se mu to pomalu dařit. Mezitím si uvědomoval dvě okolnosti, které mu chystala bezprostřední budoucnost: pokud to s upouštěním tlaku přežene, stane se obětí kesonové nemoci a zemře bezmocně v křečích pár decimetrů od bezpečí kabiny. A pokud vše dopadne dobře, bude muset v těsné komoře udělat kotrmelec. Původně totiž bylo v plánu, že Leonov vstoupí do komory nohama napřed, jinak nedokáže uzavřít vnější poklop a ani do stísněné kabiny Voschodu se nemá šanci takto vejít.

Alexej Leonov při prvním výstupu do volného kosmu

Alexej Leonov při prvním výstupu do volného kosmu
Zdroj: http://www.chemistrydaily.com

Ruská ruleta s upouštěním tlaku nakonec splnila svůj účel. Leonov byl konečně uvnitř. Cítil se naprosto vyčerpán, uvnitř skafandru se v beztíži převalovalo několik litrů jeho potu (po přistání jej bude mít Leonov ve skafandru až po kolena) a byl natolik přehřátý, že lékaři na Zemi považovali jeho stav za blízký mrtvici. Onen kotrmelec se mu také nakonec podařil a tak mohl Blondýn zaklapnout vnější poklop. Tímto okamžikem skončily nejzářivější momenty jeho života.

Jak ukazují předchozí řádky, tahle mise měla k selhání opravdu mimořádně blízko. Opět se ukázalo, že premiéry s sebou nesou nečekané problémy, které mohou shodou okolností přerůst v regulérní boj o přežití. Za dnešního stavu, kdy je na každou novou technologii potřeba celá řada zkoušek, razítek a certifikátů se to zdá skoro nemyslitelné. Dnešní kosmonauti se na výstupy připravují ve speciálních bazénech a jejich skafandry se od toho Leonovova také výrazně liší. Z dnešního hlediska se to hodnotí hodně složitě, nicméně jisté je, že za současných podmínek by podobný výstup do volného prostoru s totálně neotestovanou technikou nepřipadal v úvahu.

Posádka Apolla 8 zleva: Jim Lovell, William  Anders a Frank Borman

Posádka Apolla 8 zleva: Jim Lovell, William Anders a Frank Borman
Zdroj: https://upload.wikimedia.org

4) Apollo-8
O lunárním programu Apollo se velmi často mluví v superlativech – právem! Šlo o největší dobrodružství v dějinách kosmonautiky, které nás zavedlo do jiného světa a jehož benefity využíváme dodnes. Ale tváří v tvář dnešnímu opatrnému přístupu musíme uznat, že vzhledem k pekelnému tempu, které tento program měl, muselo zákonitě docházet k umělému uspěšování misí.

Vzorným příkladem je Apollo 8. Abychom dobře pochopili, jak moc byla tahle mise riskantní, musíme si uvědomit, co jí předcházelo. Po tragédii Apolla 1 se změnil harmonogram letů a mise Apollo 7 byla prvním pilotovaným letem celého programu. Tehdy se ještě použila raketa Saturn IB, která měla v té době už čtyři nepilotované starty. Sedmička sice mířila „jen“ na nízkou oběžnou dráhu Země, ale její úspěšný průběh přiměl pozemní týmy k dalšímu přepracování návrhů.

Z programu se vypustilo několik misí, které měly postupně testovat nové technologie a tak přišlo Apollo-8. Šlo sice o třetí let rakety Saturn V, ovšem její dvě předchozí nepilotované mise netrvaly déle než deset hodin.  Trojice ve složení Frank Borman, Jim Lovell a William Anders však zamířila poprvé v dějinách k Měsíci. Ale nešlo jen o obyčejný průlet – loď vstoupila na oběžnou dráhu Měsíce! K zážehu navíc podle pravidel nebeské mechaniky muselo dojít nad odvrácenou stranou Měsíce, tedy mimo dosah pozemních stanic. Docela riskantní průběh, pokud uvážíme, jak velký technologický rozdíl to byl oproti minulé misi.

Kabina Apolla 8 po přistání a vylovení

Kabina Apolla 8 po přistání a vylovení
Zdroj: https://upload.wikimedia.org/

Vždyť Apollo 7 přistálo 22. října 1968, o necelý měsíc později, tedy 11. listopadu padlo rozhodnutí o tom, že Apollo 8 poletí k Měsíci a už 21. prosince (!!!) zaburácely motory Saturnu V. Pozemní týmy sice všechno správně připravily, ale šlo bezesporu o velký hazard. Posádka Apolla 8 obkroužila desetkrát kolem našeho přirozeného satelitu a kromě pořízení zhruba 600 snímků také stihla poslat Vánoční přání celému lidstvu. K přistání ve vlnách Pacifiku došlo 27. prosince 1968 v 16:52 SEČ.

Cesta k Měsíci byla otevřená. V rámci programu Apollo najdeme i další fantastické momenty, ale co se týče míry předstartovního rizika (do čehož se nedá počítat Apollo 13), tak osmička zřejmě neměla konkurenci. Šlo o mimořádný technický skok, navíc ve velmi krátkém čase.

Statický zážeh motoru NERVA

Statický zážeh motoru NERVA
Zdroj: https://upload.wikimedia.org/

3) NERVA
Kdo čte náš seriál pravidelně, ten už ví, že jsme se motoru NERVA již jednou věnovali. Bylo to hned v prvním díle, který rozebíral nerealizované supernosiče. Už základní definice kosmonautiky, jak ji určil Konstantin Ciolkovskij, říká, že rychlost, jakou raketa získá je dána rychlostí, jakou spaliny opouštějí spalovací komoru. Jak ale můžeme dosáhnout vyšší rychlosti spalin?

V šedesátých letech vědci experimentovali s jaderným raketovým motorem NERVA. Palivo (nejčastěji kapalný vodík) mělo být prohnáno přes aktivní zónu jaderného reaktoru. Tím by se atomy paliva mimořádně ohřály, čímž by získaly mnohem větší rychlost, než při konvenčním spalování. Jenže jak už selský rozum napovídá, pokud něco projde skrz aktivní zónu reaktoru, stane se tato látka radioaktivní. Technici na to mysleli a počítali proto s motorem NERVA až na horním stupni vylepšených raket Saturn V – aby nedocházelo ke znečištění atmosféry.

To ale nebránilo pozemním zkouškám. Nevadská poušť se stala dějištěm dnes již neznámého počtu zkušebních zážehů, kdy motor kvůli svému ohromnému tahu raději mířil k Zemi, takže plameny šlehaly k obloze. V roce 1965 navíc došlo k havárii, když v testovací komoře číslo 2 došel kapalný vodík, takže motor „běžel naprázdno“. Jenže to se u jaderného reaktoru moc nevyplácí – kapalný vodík zde totiž zajišťoval chlazení aktivní zóny. Jádro se tak přehřálo a došlo k explozi. Po dobu tří týdnů se do oblasti nikdo nepřiblížil a o posbírání rozházeného jaderného odpadu v okolí se postarala až armádní skupina v rámci dekontaminačního cvičení.

Raketa by při použití tohoto stupně dosáhla o 50% vyšší nosnosti na nízkou oběžnou dráhu, ale do ostrého provozu se motor nikdy nedostal. Na konci roku 1968 se zdálo, že je vyhráno – nejnovější model NRX/XE splnil očekávání a požadavky pro zvažovaný let lidské posádky k Marsu. Jenže v dalších letech vlivem mnoha faktorů program uhasínal. Šlo jednak o důvody finanční, ale stále silněji zaznívaly i nesouhlasné hlasy, kterým se nelíbilo vypouštění radioaktivních částic do atmosféry. Pokud k tomu přidáme vystřízlivění z původního optimismu spojené se zjištěním, že se na Mars hned tak nepoletí, nemůžeme se divit, že byl celý program oficiálně ukončen roku 1972.

V dnešní době, kdy je ekologie tématem číslo 1 a zároveň panuje téměř až hysterie z jaderné energie by nepřicházela v úvahu ani studie proveditelnosti takového motoru, natožpak jeho ostrý zážeh. Jenže v éře ranné kosmonautiky ještě lidé potenciální nebezpečí z jádra neřešili. Ostatně stačí se podívat do historie zkoušek jaderných zbraní v atmosféře a ve vodě, které byly zakázány až v roce 1963.

Posádka prvního letu raketoplánu - zleva John Young - Robert Crippen

Posádka prvního letu raketoplánu – zleva John Young – Robert Crippen
Zdroj: https://upload.wikimedia.org/

2) STS-1
U pilotovaných lodí se technici vždy snaží dodržet jednoduché pravidlo – loď se nejprve otestuje v bezpilotním režimu a teprve pokud zkouška dopadne dobře , mohou do křesel usednout lidé. Jenže se to ne vždy podaří. Když Spojené státy odstavily rakety Saturn, měly je nahradit raketoplány – znovupoužitelné kosmické stroje, které startovaly jako raketa a přistávaly jako letadlo. Jednoduchá poletová údržba, levný provoz a až desítky startů ročně – tak vypadaly první představy o tomto stroji, které se nakonec tak výrazně lišily od reality. Ale o tom dnes hovořit nebudeme.

Raketoplány dokázaly spoustu věcí – vozit náklady na oběžnou dráhu i zpátky, vypouštět vědecké družice, ale také je opravovat, zásobovat kosmickou stanici, vozit k ní zásoby i stavební prvky. Ale jednu věc nedokázaly – létat v bezpilotním režimu – a také se to nikdy „nenaučily“. Už od začátku bylo jasné, že při prvním letu raketoplánu bude muset být v kabině lidská posádka.

Start prvního amerického raketoplánu

Start prvního amerického raketoplánu
Zdroj: https://upload.wikimedia.org/

Po několika odkladech tedy došlo ke startu 12. dubna 1981 – Robert Crippen a John Young usedli do křesel raketoplánu Columbia, který vyrazil na oběžnou dráhu. Úkoly dvoudenní mise byly čistě technické. Šlo o zkoušky palubních systémů, zda všechno pracuje tak, jak má. Tenhle příběh může někomu evokovat výše popsané Apollo-8, jenže v tomhle případě byla úroveň rizika o něco větší. U Apolla byla nová „jen“ raketa, naopak kosmická loď už byla otestována.

Jenže u konstrukce raketoplánu se rozdíl mezi nosičem a kosmickou lodí stírá – při misi STS-1 se zkoušela kompletně nová sestava. Samozřejmě, dělaly se letové zkoušky makety raketoplánu po odhození od letadla, prováděly se statické zážehy motorů, ale nikdo předem nevěděl, jak se tyhle jendotlivé spolehlivé systémy budou chovat v ostrém provozu, kdy budou zatíženy všechny současně.

Celá mise nakonec dopadla úspěšně a raketoplán úspěšně dosedl na dno vyschlého solného jezera na Edwardsově základně v Kalifornii. Začala tak éra stroje, který svým způsobem předběhl dobu. Raketoplány nikdy nedosáhly očekávaných frekvencí startů, ani cen za start, ale to už je jiný příběh. Z dnešního pohledu se zdá neuvěřitelné, že bychom do neotestovaného stroje posadili dva lidi.

Je potřeba si uvědomit i další specifikum raketoplánů – během jejich startu byly chvíle, kdy by záchrana posádky byla, mírně řečeno, komplikovaná.  Sám John Young to před startem okomentoval poměrně trefně: „Jestliže člověk sedí na vrcholu největší kyslíkovodíkové startovní sestavy v dějinách a nemá obavy, zřejmě nechápe celou situaci.“ Dnes je naopak bezpečnost na prvním místě. Ještě než se nová loď vydá byť jen na nepilotovaný let, musí vyzkoušet svůj záchranný systém, který by ji odnesl pryč od nebezpečné rakety. Tento záchranný systém musí být navíc dostatečně flexibilní na to, aby mohl úspěšně pracovat jak v době, kdy raketa sedí na rampě, tak i ve chvíli, kdy se prodírá atmosférou.

Posádka Voschodu 1 Zleva: Boris Jegorov - Konstantin Feoktisov - Vladimír Komarov

Posádka Voschodu 1 Zleva: Boris Jegorov – Konstantin Feoktisov – Vladimír Komarov
Zdroj: http://www.spacefacts.de/

1) Voschod-1
Pokud bychom vyhlašovali největší kosmický hazard v dějinách, byl by vítěz zřejmě jasný. Sovětská mise Voschod-1 balancovala až na samém okraji rizika a nechybělo málo a mohla z ní být tragédie.  Sovětský svaz měl už tehdy ve své kapse několik prvenství, když se pozornost obou konkurujících supervelmocí začala upírat na nový milník – vícečlenná posádka v jedné lodi. Američané vsadili na výrobu nových kosmických lodí Gemini, které umožňovaly let dvou lidí. Rusové ale neměli na vývoj nového stroje čas. Politické tlaky byly neúprosné a tak musel Sergej Koroljov i konstrukční kancelář OKB-1 improvizovat.

Nezbývalo nic jiného, než předělat již existující kosmickou loď Vostok, která měla v té době za sebou již šest startů. Problém ale byl v tom, že do Vostoku se vešel jeden kosmonaut. Kdo by ale čekal, že do upravené kabiny usednou dva kosmonauti, ten by se mýlil – stejný počet přece připravovali i Američané. Sověti se proto rozhodli k mimořádně riskantnímu kroku – do kabiny původně určené pro jednoho kosmonauta se měli vejít rovnou tři.

Jenže rozkaz od politického vedení nejde vždy realizovat tak snadno, jak to vypadá na papíře. Technici se museli pustit do velkého předělávání systémů – především pak těch, které měly zajišťovat podmínky pro život. Bylo potřeba udržet tři muže naživu minimálně jeden den, ale raději dva dny – pokud by se něco pokazilo. Musela se změnit i orientace křesel, která byla oproti původnímu Vostoku otočená o 90°, přičemž to prostřední bylo lehce vyvýšeno.

Obrázek, na kterém je vidět prostorové řešení Vostoků, Voschodu-1 a Voschodu-2. Všimněte si sedadel, pootočených o 90°oproti sedadlu ve Vostoku. Obrázek však obsahuje malou nepřesnost- osoby, zobrazené ve Voschodu-2, na sobě nemají skafandry. Ve skutečnosti měli oba členové posádky skafandry po celou dobu letu.

Obrázek, na kterém je vidět prostorové řešení Vostoků, Voschodu-1 a Voschodu-2. Všimněte si sedadel, pootočených o 90°oproti sedadlu ve Vostoku. Obrázek však obsahuje malou nepřesnost- osoby, zobrazené ve Voschodu-2, na sobě nemají skafandry. Ve skutečnosti měli oba členové posádky skafandry po celou dobu letu.
Zdroj: http://upload.wikimedia.org

Kvůli uspořádání kabiny ale nebylo možné použít vystřelovací sedadlo, kterým kosmonaut opouštěl před přistáním loď. Vostoky totiž nedokázaly přistát dostatečně jemně – kosmonaut v kabině by při dopadu utrpěl velmi vážná zranění. Technici proto museli narychlo zkonstruovat brzdící rakety, které umístili na popruhy padáku.

Logo mise Voschod-1

Logo mise Voschod-1
Zdroj: https://upload.wikimedia.org/

Testování neprobíhalo snadno – při zkouškách padákového systému na Krymu použili technici kabinu Vostoku-2, ve které absolvoval kosmickou misi German Titov. Poklop padáku se ale neodpálil a historicky cenná kabina tak byla zničena. 12. října 1964 přišel den startu – posádka ve složení Vladimír Komarov, Konstantin Feoktisov a Boris Jegorov usedla do křesel kabiny a kosmonauti se vydali na cestu k obloze. Tady je potřeba zmínit další riskantní pasáž celé mise. Posádka neměla žádný záchranný systém. Jak uvádí Ondřej Šamárek v šestém díle Kritických momentů kosmonautiky: „Američané měli na Mercury věžičku LES, na Gemini pak katapultážní sedadla (ačkoliv jejich použití bylo sporné, ale aspoň něco). Zatímco Vostoky měly také katapultážní sedadlo, kosmonauti ve Voschodu měli jen smůlu a naději, že první fáze letu proběhne bez problému.“

Aby to náhodou nevypadalo, že je rizika málo, je potřeba zmínit, že i když se technici snažili sebevíc, tak do malého prostoru kabiny nebylo možné dostat tři osoby ve skafandrech. Pozemní týmy tak sáhly k nejhoršímu možnému řešení – kosmonauti během startu, kosmické fáze, ani během přistání žádné skafandry neměli a celou misi absolvovali jen v teplákových soupravách.

Kabina s volacím znakem Rubín přistála ráno 13. října 1964 na území Kazachstánu, 312 km na severovýchod od města Kustanaj. Její mise trvala 1 den, 17 minut a 3 sekundy. Posádka strávila ve stísněných podmínkách celý den a po přistání prý byli kosmonauti vyčerpaní. Riskantní mise splnila svůj účel – Sovětský svaz si připsal další prvenství. To, že při téhle misi nešlo o nic jiného, než o získání dalšího bodu na úkor Američanů, dokládá fakt, že další plánované mise Voschod už byly jen dvoučlenné.

Náš dnešní díl seriálu TOP5 končí – pokud se vám líbil, můžete jej oznámkovat pomocí hvězdiček pod článkem. Stejně tak jsou Vám k dispozici komentáře, kde nám můžete napsat, co Vy osobně v historii kosmonautiky považujete za moment, který by dnes z nejrůznějších důvodů nepřicházel v úvahu.

Zdroje informací:
https://en.wikipedia.org/
http://www.kosmonautix.cz/
http://www.nasa.gov/
https://en.wikipedia.org/
http://www.daviddarling.info/
https://en.wikipedia.org/
http://www.nasa.gov/
http://mek.kosmo.cz/
https://en.wikipedia.org/
http://www.astronautix.com/
http://www.spacefacts.de/
http://www.russianspaceweb.com/
https://en.wikipedia.org/wiki/Voskhod_1

Zdroje obrázků:
http://www.spacefacts.de/mission/photo/voskhod-1_backup.jpg
http://weebau.com/flightpics/vos/leonov-eva.jpg
http://www.npointercos.jp/images/Energia2006ssIMG_0401.jp
http://www.chemistrydaily.com/chemistry/upload/c/c4/Voskhod2.jpg
https://upload.wikimedia.org/…/800px-Apollo_8_Crewmembers_-_GPN-2000-001125.jpg
https://upload.wikimedia.org…/fa/Ap8-S68-56310.jpg/1024px-Ap8-S68-56310.jpg
https://upload.wikimedia.org/…/NERVAEngineTest.jpg/800px-NERVAEngineTest.jpg
https://upload.wikimedia.org/…/e/ed/Sts-1_crew.jpg/1280px-Sts-1_crew.jpg
https://upload.wikimedia.org/…/1280px-Space_Shuttle_Columbia_launching.jpg
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/photo/voskhod-1_2.jpg
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/40/Vostok_and_Voskhod_crew_seating.png
https://upload.wikimedia.org/…/337px-Voskhod-1_mission_patch.svg.png

Pin It
(Visited 3 088 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (102 votes cast)
(Visited 3 088 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


70 komentářů ke článku “TOP5: Tohle by dnes nešlo”

  1. inhum napsal:

    Diky, krasny clanek jako zde vzdy.

    (jen si dovolim malou opravu: misto „Rakety dokázaly spoustu věcí…“ asi spise melo byt „Raketoplany dokazaly…“)

    • Dušan Majer napsal:

      Samozřejmě, tam měly být raketoplány. Opraveno a díky za pochvalu!

      • inhum napsal:

        Diky Vam za tento clanek i cely web.. nicmene: Vy jste snad telepaticky vedel, ze neco pisi, jeste prede mnou 🙂 v komentarich byste meli zpresnit udaje na sekundy…

        • Dušan Majer napsal:

          Já jsem si dal shodou okolností zrovna refresh stránky a hned mi Váš komentář naskočil. Mám opravdu radost, že se Vám článek i web líbí. Pro nás jakožto pro autory je to ta největší odměna. Právě pro čtenáře to všechno děláme. 😉

        • inhum napsal:

          Vas web je pychou meho (jiste nejen meho) RSS agregatoru a potesenim pro jeho citatele… presto ale: setrim si doma v knihovne celou polici (to vite, musi se myslet i na budoucnost a Sojuz vypada opet perfektne…) se dvema jiz danymi pozicemi pro dve konkretni knihy… a porad nic. ze by k jezisku?

        • Dušan Majer napsal:

          Doufám, že neprozradím víc, než bych měl, ale v jednom případě by to možná mohlo klapnout i trochu dříve, než na Vánoce. 😉

        • inhum napsal:

          🙂 i mikulas je dobry…

  2. Jiří Hořák napsal:

    Je mi líto, ale těch nepřesností, nebo možná nedomyšleností je v článku víc. Tak například Saturn V měl před Apollem 8 dva bezpilotní lety. Raketoplány se nemohly „naučit“ létat bez posádky, protože to nikdy nezkoušely a nikdy to po nich NASA nevyžadovala. I kdyby dnes (v době razítek a přehnaných zkoušek a testů) měli začít létat podobné raketoplány jako STS, tak by stejně záchranou věž asi neměly, na těchto strojích se dají použít velmi těžce, spíš vůbec.

    • Dušan Majer napsal:

      S tím Saturnem máte pravdu – chtěl jsem tam napasovat, že šlo o první let mimo LEO, ale vyšel z toho kočkopes, který změnil význam. Je to opraveno.

  3. Honza napsal:

    Dobrý článek! Jen bych si dovolil dvě malé korekce:
    Apollo 8 nebylo prvním startem Saturnu V, raketa měla v té době za sebou už dva bezpilotní starty, viz https://en.wikipedia.org/wiki/Saturn_V#Saturn_V_vehicles_and_launches

    Apollo 7 11. října 1968 startovalo, nikoliv přistávalo.

    • Aglar napsal:

      No a já bych k tomu Apollu 8 ještě doplnil, že tím hlavním důvodem uspíšení této mise nebyl úspěch Apolla 7, ten k tomuto kroku jen otevřel dveře. Původní cíl mise byl dosáhnout cca třetinové vzdálenosti země-měsíc a pak návrat do atmosféry druhou kosmickou rychlostí. Jenže poté co, špionážní družice objevili příprava ruské rakety na Bajkonuru a Američané se báli, že by je rusové opět mohli předhonit. Kdyby věděli, že jde „jen“ o bezpilotní Zond 5, nejspíš by tak nešturmovali. 😉

      • Jiří Hošek napsal:

        Jen upřesnění:
        – původní cíl mise dle citace článku Apollo 8 – Vánoce s Apollem z časopisu L+K č.4, 5/1969: „19. srpna 1968 oznámil gen. Samuel C. Phillips, ředitel projektu Apollo, že je nutno změnit program pro Apollo 8, protože při přejímacích zkouškách LM č. 3 se vyskytly závady a nebylo by tedy možné uskutečnit let do konce roku. Sdělil, že Apollo 8 poletí na dráhu kolem Země bez měsíční sekce; přípravy lodi i posádky však budou počítat s možností navedení na velmi protáhlou dráhu nebo s obletem Měsíce, s eventuálním navedením na parkovací dráhu kolem Měsíce.“
        – start Zondu 5 byl 14.9.1968. Start Zondu 6 byl 10.11.1968 (den před rozhodnutím komise, že Apollo 8 poletí k Měsíci). Obava byla z další lodi, jejíž start se tehdy na Bajkonuru připravoval na prosinec.

    • Jiří Hošek napsal:

      S tím podstatným mě předběhl Honza, tak zmíním jen nepodstatné věci:
      – popis pod fotografií „Posádka prvního letu rkaetoplánu – zleva John Young – Robert Croppen“ (raketoplán, Crippen)
      – „další mise Voschod už byly jen dvoučlenné.“ (po letu lodi Voschod-1 se už realizovala jen jedna mise, tak by možná byl lepší text „další plánované mise Voschod už měly být jen dvoučlenné.“
      Celý seriál TOP5 byl skvělý, takže tento komentář posílám s trapným pocitem a v podstatě s omluvou za své hnidopišství.

      • Dušan Majer napsal:

        Rozhodně to neberu špatně, díky za upřesnění, opraveno.

        • Jiří Hošek napsal:

          Ještě prosím u fotografie opravit Croppen na Crippen.

          Větu „Šlo o první let rakety Saturn V, která do té doby neměla jen dvě nepilotované mise, které mířily jen na nízkou oběžnou dráhu.“ navrhuji přeformulovat takto: „Šlo o TŘETÍ let rakety Saturn V, ALE PŘEDCHOZÍ dvě nepilotované mise NETRVALY DÉLE NEŽ 10 HODIN.“ (ony totiž mířily za na nízkou oběžnou dráhu – apogeum bylo 18 tisíc, resp. 22 tisíc kilometrů).

          Jinak se musím opakovat – celý seriál byl skvělý!

        • Dušan Majer napsal:

          Opraveno, díky.

    • Dušan Majer napsal:

      Díky, ohledně Saturnu jsem už psal, že je to moje chyba, kdy jsem se snažil neuměle vypíchnout, že šlo o první let mimo LEO, ale nakonec z toho vznikla věta, která měla úplně jiný význam. Pasáž jsem tedy přeformuloval.

      Datum opravené, díky!

  4. Spytihněv Čumpelík napsal:

    Dokumenty se obvykle omezují na Apollo 11 ve stylu „zem se chvěje, letí se k Měsíci!“. Jako by šlo o první misi. A z vlastní zkušenosti vím, že to tak spousta lidí i chápe. Je škoda, že se osmičce nevěnuje větší pozornost. Vždyť přece první pilotovaný odlet od Země, první použití obřího Saturnu 5 k urychlení na druhou kosmickou a hlavně návrat touto rychlostí zpět do atmosféry byla bezprecedentně odvážná a nevyzkoušená záležitost. Osmičku bych zařadil hned za jedenáctku. A to těsně.

  5. Jaroslav.Alois napsal:

    Určitě bych na přední místo dal Gagarina možná i Titova. Jejich Vostok jim přímo ohrožoval život při návratu. kdy se obě části oddělily jen částečně. Gagarinův let byl časován politicky : předběhnout Scheparda “ za každou cenu „.
    Apollo 8 bylo riskantní jen na první pohled, každá mise Apollo měla propracovaný havarijní scénář, kdy bylo možno v jakémkoli okamžiku let přerušit a přejít na alternativní program. Při letu Apolla 8, bez LEMu byla navíc k dispozici velká zásoba PHM v SM. Celý let, a stejně tomu bylo u všech Apoll, byl tedy rozkrokován a k dalšímu kroku se přistoupilo jen tehdy, pokud byly kontroly všech systému v naprostém pořádku.
    Na druhé straně, je-li Voschod 1 hodnocen jako nejnebezpečnější z důvodu nemožnosti záchrany posádky v prvních minutách letu, pak by na stejnou pozici měly být umístěny všechny lety raketoplánu, tam posádky navíc až sedmi lidí též v prvních minutách letu neměly sebemenší šanci na přežití a mohly se jen držet a modlit !
    Poslední připomínku považuji za zásadní .

    • Ondřej Šamárek napsal:

      To, že u Vostoků neproběhlo nominálně oddělení návratové a přístrojové sekce, nebylo v plánu. Naproti tomu u Apolla 8 se přes veškeré možné přípravy přeci jen astronauti vydávali do neznáma, notabene poprvé na Saturnu V, u kterého předchozí test dopadl dosti tristně. A hlavně – v případě problémů bylo domů sakra daleko…
      Srovnání Voschodů s raketoplány – v zásadě ano, jenže bych k tomu osobně připočítal fakt, že v té době měl SSSR na kontě jen šest pilotovaných letů a stav poznání a technologie byl tam, kde byl. K tomu připočtěme absenci skafandrů, environmentální systém na hranici svých schopností, první měkké přistání pilotované lodi v sovětském programu, šibeniční lhůtu od schválení programu Voschod do prvního letu (několik měsíců)…
      Podle mě je Voschod-1 na prvním místě naprosto právem.

    • Dušan Majer napsal:

      Jenže u Voschodu 1 bylo těch rizik ještě mnohem víc – tohle byla jen jedna z nich. Dalšími hazardy byl počet lidí v malé kabině, nebo absence skafandrů. Právě proto patří Voschodu v našem pořadí první místo.

      • Spytihněv Čumpelík napsal:

        Počet lidí a absence skafandrů, ve kterých by se do kabiny prostě nevešli, byla „s úspěchem“ zopakována u Sojuzu 11. Naprosté šílenství.

        • maro napsal:

          A absenci záchranného systému při startu STS za naprosté šílenství fakt nepovažujete?

        • Spytihněv Čumpelík napsal:

          Tak tedy změním formulaci. Sojuz 11 byla trojnásobná státní vražda.

        • Racek napsal:

          Vražda? Snad Komarov. Ale Sojuz 11 byla hloupá náhodná porucha. Konec konců, sedminásobná vražda byl spíš let Challengeru.

        • Spytihněv Čumpelík napsal:

          Ale já přece vůbec nemluvím o nějaké poruše nebo výbuchu nebo zamotaném padáku atd. To jsou havárie. Mluvím o tom, že odepřít kosmonautům základní bezpečnostní prvek, který navíc nedá žádnou práci typu technická úprava něčeho, dokonce ani let by to nezdrželo, je věru divné.

          „Hele, chlapi, tady máte skafandry. A jé, vlastně letíte tři. Zkuste to…. Ne, to nepůjde, nezavřeli bysme poklop. Tak si vezměte jen tepláky.“

          Něco takového bych čekal třeba u nouzového opuštění ISS, kdy se nedostává únikových modulů, ale ne u obyčejného startu.

          Připomínám, že kdyby skafandry měli, přežili by.

        • Racek napsal:

          U raketoplánů nosili skafandry?

        • Spytihněv Čumpelík napsal:

          No samozřejmě. Při startu i při přistání. Stejně tak Apollo a pokud vím, tak skoro všechny kosmické starty. Výjimkou je třeba tento propíraný let Sojuz 11 nebo Voschod 1. Další si nevybavím.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Během 20 startů od STS-5 do STS-51-L (tedy osudná mise Challengeru) astronauti žádné skafandry neměli. Měli jen helmy s přívodem kyslíku hlavně pro případ opuštění rampy při požáru. Až po Challengeru začali nosit skafandry LES a posléze ACES.

        • Spytihněv Čumpelík napsal:

          Tak to jsem nevěděl, díky. Ale u Challengeru by jim stejně nic platné nebyly. A ty jejich helmy s přívodem kyslíku, řešily by něco pro posádku Sojuzu 11? Pokud tam bylo 11 minut opravdu vakuum, by to bylo i tak asi fatální (samé jedenáctky 🙂

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Neřešilo by to nic. Kyslík, byť přetlakový, Vás nezachrání. Od jisté výšky musí mít člověk na sobě hermetický oblek, jinak spolehlivě zemře.

        • Spytihněv Čumpelík napsal:

          No jo. Je to tak. Na tom je nejhorší, že samotný přistávací manévr proběhl vzorně a teprve když záchranářům nikdo neotvíral, tak se dostali dovnitř a nestačili se divit.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          No, oni už ve středisku malinko zpozorněli, když se po ukončení brzdicího zážehu posádka oproti plánu neozvala. Ale přičítali to poruše radioaparatury nebo antény. Na záchranáře pak čekalo skutečně nehezké překvapení…

  6. gg napsal:

    „Ale jednu věc nedokázaly – létat v bezpilotním režimu – a také se to nikdy „nenaučily“.“

    K tomu bych poznamenal, že raketoplány měly s bezpilotním provozem velice málo problémů, nedokázaly snad pouze přistát na runwayi. Ba co hůř, pokud je mi známo, jediné, co nedokázaly pod kontrolou počítače bylo vysunout podvozek, a ještě pár dalších podobných operací. Ale to byl politický záměr, nikoli technická neschopnost. Jinak raketoplán „letěl bezpilotně“ drtivou většinu letu. Na ucpání té díry později existovalo udělátko: https://en.wikipedia.org/wiki/STS-3xx#Remote_Control_Orbiter

  7. Evžen111 napsal:

    Chybička sem nebo tam, je to parádní počin a díky za dnešní dávku TOP5.

    Voschod 1 zcela po právu na prvním mistě.
    E

  8. Juraj napsal:

    Skvelý članok, napríklad to o misii Voschod-1 som nevedel, teším sa na ďalšie 🙂

  9. maro napsal:

    Americké raketoplány by se snad naučily i přistávat automaticky, když to zvládl i ruský Buran. Ale ten první let, kdy je ještě strašně málo zkušeností je fakt lepší, když jsou v něm lidi – zkušební piloti, jako u každého „letadla“.
    Mimochodem právě to šílené riziko pro lidi a obrovské náklady na jeho eliminaci je jen další hřebík do rakve pilotované kosmonautiky a polínko pod hrnec robotické polévky 🙂
    Nakonec tady máme dobu autonomních dronů. Ve vesmíru mají ještě větší význam než na zemi.

    • gg napsal:

      Ne že se to „snad naučily“, ony to uměly. Nakonec byl vypracován postup pro plně automatické přistání, ale už dříve plně ručně přistál pouze let STS-2, kdy Joe Engle měl raketoplán pod ruční kontrolou od brzdícího zážehu až po zastavení na konci přistávací dráhy. Drtivá většina přistání byla silně automatizovaná. Ono se také není čemu divit, raketoplány měly na svou dobu výborné počítače.

  10. maro napsal:

    Jinak. Riziko bylo vždycky. Až do dna si ho bohužel vypil Virgil Grissom. který se nejdřív skoro utopil, když kabina jeho lodi po přistání šla k mořskému dnu v projektu Mercury. A napodruhé už mu při požáru Appola 1 štěstí nepřálo.
    Mimochodem právě to pozemní testování Apolla 1 s čistě kyslíkovou atmosférou, elektrickou instalací volně se válející v nehotové kabině a komplikovaně zdlouhavě otevíranými dvojitými dveřmi bylo jedním z největších hazardů. Však si na tu kabinu NASA jako zadavatel hodně stěžovala ještě před tou osudnou zkouškou.

    • maro napsal:

      .. a hlavně spoustou hořlavých materiálů v té kabině s čistě kyslíkovou atmosférou ..

      • Spytihněv Čumpelík napsal:

        Ano, zde bych byl podobně příkrý jako u Sojuzu 11. Jen bych tady viděl hrubou nedbalost na rozdíl od Sojuzu, kde se jelo na výkon bez ohledu na lidi.

        • maro napsal:

          Jenže v tom NASA zrovna tak jeli na výkon a politický termín nějakého Kennedyho, bez ohledu na lidi. K té kabině měli celý formulář závad, kvůli kterým měla jít okamžitě k přepracování k výrobci a ne, že tam napustí čistý kyslík a nechají v něm pracovat lidi.

    • Vojta napsal:

      Pokud bychom měli počítat i pozemní problémy, tak by TOP 5 bylo sakra málo na reprezentativní vzorek. Příkaz opravit nefunkční nosič natankovaný přímo na rampě by patřil nejspíš ještě před Apollo 1.

      • Evžen111 napsal:

        No jo, Jangel, nepletu-li se. To byl tenkrát nápad…
        E

      • maro napsal:

        No tak sem s nimi.
        Je třeba hezké, jak až z diskuze vyplynulo, že i ti Američani u toho Apolla 8 extrémně riskovali jen proto, aby nepřišli o ten svůj bodík, když začínali pozorovat ruch na Ruské straně.

        • Martina napsal:

          Ano, ale Američané to udělali jen několikrát, Rusové se za nesmyslnými prvenstvími honili pořád.

          Jinak před Apollo 1 bych s poklidem z pozemních operací zařadila Nedělinovu katastrofu.

  11. Branislav Pecho napsal:

    Kosmonautix čítam pravidelne už niekoľko rokov a musím mu dať len maximálne absolutórium. Pán Majer, Vaše články sú jednoducho famózne a aj keď sa letectvu a kozmonautike venujem viac než dvadsať rokov, vždy sa dozviem niečo nové. S poradím v tomto článku plne súhlasím, aj keď môj názor je čiste subjektívny a istým spôsobom nepodstatný. Ďakujem Vám za neustále rozširovanie našich kozmických obzorov.

    • Dušan Majer napsal:

      Velice si vážím toho, co jste napsal. Mám opravdu radost, že se k nám rád vracíte a dozvíte se nové informace. Doufám, že si i do budoucna udržíme nasazenou kvalitu a nezklameme Vás.

  12. maro napsal:

    Odpvěď panu Spytihněvovi na jeho hloupý příspěvek:
    Pokud byl Sojuz 11, kvůli neexistující skafandrové ochraně posádky, trojnásobná státní vražda, pak samozřejmě exploze STS Challenger byla sedminásobná státní vražda kvůli absolutní absenci kabinového záchranného systému pro tento vesmírný aparát.

    • gg napsal:

      Bohužel, pokud nadpis zní „Tohle by dnes nešlo“, tak si nejsem jist, že se NASA z bezpečnostní apatie kolem raketoplánu tak úplně dostala. V režii NASA by podobné věci pravděpodobně stále ještě šly více než dobře, obzvlášť u monstrprojektů typu SLS+Orion. Myslíte, že jestli narazí na nějaký háček, že to celé přestaví? Celkem o tom pochybuji.

      • maro napsal:

        Háčky se odstraňují už v návrhu. Kdyby se space shuttle konstruoval dnes, vypadal by jinak.

        • gg napsal:

          No tak třeba u Aresu I pokud vím „řešili“ vibrace tak, že nad nimi v podstatě mávli rukou… „Vypadal by jinak“ by v takovém případě znamenalo „SRB pošleme do muzea“, ale to se před zrušením projektu nestalo. Žádný nový návrh se nekonal.

    • Spytihněv Čumpelík napsal:

      maro: Trvám na tom. Nedat lidem skafandry jen proto, aby se všichni vešli do kabiny, je debilita hodná jen těch, kterých je mnógo.

      • maro napsal:

        Však úplně to samé platí o tom raketoplánu. „Záchrannou raketku jsme nevyvinuli. Sorry, musíte to nějak risknout bez ní“.

        • Spytihněv Čumpelík napsal:

          Sice tam pořád cítím jistý rozdíl (kabina dimenzovaná na dva lidi, proč museli nutně letět tři?), ale dobrá.

  13. Svihak Lazensky napsal:

    Zdravim a dekuji za prijemne cteni 🙂
    Mel bych navrh na dalsi dil: kdo/co doletel(o) nejdal od Zeme. Takze to muzou byt dily dva 🙂

    A pak mam dotaz: pisete o tech pristavacich motorech na Voschodu, ze byly na padacich. To jsem netusil… Moc by me zajimaly detaily, fotka by potesila 🙂

  14. Branislav Pecho napsal:

    Môj koment je tak trocha zo súdka „What if“, ale myslím si, že riadnym „prúserom“ smrdel projekt pristátia Rusov na Mesiaci. LK3 bol podľa mňa obrovským rizikom. U Apolla 11 sa špekulovalo o úspechu/neúspechu 50-50. U Sovietskeho projektu si to netrúfnem ani odhadnúť. Myslím, že ani záložný pristávací modul ani lunochody nemohli zabezpečiť 100%-ný úspech. Samozrejme, keďže Sovieti nikdy na Mesiaci nepristáli, jedná sa len o špekuláciu…

    • Dušan Majer napsal:

      To je pravda – za mimořádně riskantní bych považoval i samotný start na raketě N-1.

      • Vojta napsal:

        Vzhledem k její „úspěšnosti“ by do toho nikdo nesedl snad ani u Sovětů. Jedině, kdyby to odladili a měli za sebou pár úspěšných startů bez posádky. Gagarina do Vostoku taky posadili až když se jim úspěšně vrátily dvě psí „posádky“ za sebou.

        • Racek napsal:

          No, když první američtí kosmonauti sledovali zkušební starty Atlasu, taky jim nebylo do smíchu.
          Problém N1 byla absence zkušebního stavu pro motory 1. stupně. Korojov se to rozhodl řešit zkouškami přímo za letu, stejně jako u R7. Holt to technické zázemí, to rusové měli opravdu skromné, jinou možnost neměl.. Nicméně motory Kuzněcova se časem ukázaly mimořádně kvalitní a asi by se podařilo problémy vyladit. Nicméně, celkový projekt byl neobyčejně riskantní, zejména měsíční modul byl velmi primitivní s minimální možností manévru. Systémy setkání byly u Rusů v té době úplně v plenkách. Kdyby se tedy o to pokusili, asi bychom teď měli na měsíci hrob. Podle mě v roce 69, i kdyby raketa fungovala, byla možnost úspěchu asi nulová. Snad za 5 let po spoustě zkoušek…

  15. Branislav Pecho napsal:

    Tak myslím, že muchy u N1 by sa vychytali a bol by to nakoniec spoľahlivý nosič. Ide mi skôr o výsadok jedného človeka na povrch Mesiaca, veľmi limitovaná zásoba paliva a pokiaľ viem, tak ani manévrovacie schopnosti nemali byť bohvieaké. Ale ako vravím, sú to len špekulácie. Iste by však dnes nikto nešiel do rizika výsadku jedného človeka.

    • Spytihněv Čumpelík napsal:

      Dotyčný samotný kosmonaut měl mít kolem sebe jakousi obruč, aby nemohl upadnout. Ale rozhodně by to muselo být jen pro velmi odolné jedince, protože ta samota tam musí být hrozná.

    • maro napsal:

      Riziko jednoho člověka je samozřejmě mnohem větší. Však by taky ten výsadek musel být knohem skromnější než řádění Američanů třeba v Apollu 17. Mimochodem i to řádění s elektromobilem byl docela risk. Dostali se až 7 kilometrů od místa výsadku. Kdyby se s tím auťákem cokoliv stalo, mohlo by být docela náročné to doskákat pěšky zpátky.

      • Ondřej Šamárek napsal:

        Právě v tomto ohledu byli Američané dost konzervativní. Přes naléhání astronautů bylo nakonec ustanoveno pravidlo tzv. walk-back limitation. Tedy omezení, zaručující, že v případě poruchy LRV by se astronauti dokázali vrátit k modulu pěšky.

Zanechte komentář