Sojuz, díl 1. – Impozantní stroj

Diagram lodi Sojuz. Zdroj: upload.wikimedia.org

Vítám Vás, u nového seriálu, který se bude věnovat kosmické lodi Sojuz. Tento stroj určený původně k cestám na Měsíc, už létá vesmírem téměř 50 let. Za to dobu bylo vymyšleno nespočet variant a modifikací, které opustily (nebo také ne) zemskou atmosféru. Pojďme se společně podívat, na historii tohoto impozantního stroje, který stál u úspěchů, ale i porážek sovětského a ruského kosmického programu, na poslední dílo génia Sergeje Koroljova.

Raketa Sojuz se stejnojmennou lodí schovanou pod aerodynamickým krytem. Urychlovací bloky po stranách obklopují centrální stupeň. Pod oranžovým krytem ve střední části se schovávají motory 2. stupně.

Raketa Sojuz se stejnojmennou lodí schovanou pod aerodynamickým krytem. Urychlovací bloky po stranách obklopují centrální stupeň. Pod oranžovým krytem ve střední části se schovávají motory 2. stupně. Zdroj: spaceflightnow.com

Nacházíte se na kosmodromu Bajkonur, přibližně 2 kilometry od Gagarinovy rampy. Neříká se jí tak pro nic za nic. Před téměř šedesáti lety, zda začalo velké lidské dobrodružství, v malé stísněné kabině Vostoku 1. To je ale jiný příběh. Vy se díváte na majestátní raketu Sojuz, s bílým aerodynamickým krytem na špici zdobeným systémem SAS (Systěma Avarijnogo Spasenija), který v případě havárie odtrhne obytný a návratový modul a odletí s němi do bezpečí za pomoci aerodynamických klapek na stěně krytu. Začne odpočítávání v ruském jazyce, na jehož konci se nachází zážeh motorů, které pohnou 300 tunovým kolosem vzhůru. Po dohoření urychlovacích bloků, které obklopují centrální stupeň rakety, dojde k jejich oddělení. Následuje odlet v těchto výškách již nepotřebného SAS a později oddělení již nepotřebného aerodynamického krytu. Zažehne se 2. stupeň a následně se odpojí od prvního. V tomto pořadí se tomu říká hot staging. 2. stupeň vypotřebuje všechno palivo a odpojí od sebe loď Sojuz, která následně roztáhne svá “křídla” v podobě solárních panelů. Po vykonání mise využije Sojuz svůj hlavní motor ke zpomalení o přibližně 120m/s. Je to málo, ale stačí to k tomu, aby se nejnižší bod dráhy ocitl v atmosféře.

Samotná loď se skládá ze tří základních částí: obytný modul (BO, Bytovyj Otsek) také nazýván orbitální modul, návratový modul (SA, Spuskamyj Aparat) a servisní modul (PAO, Priborno Agregatnyj Otsek). Kulovitý obytný modul slouží k odpočinku posádky. Je zde dost místa, aby měli 3 lidé pohodlí. Zároveň se zde převáží něco málo zásob a nachází se zde toaleta, voda a potraviny potřebné k cestě. Ta v dnešní době trvá pouze 6 hodin, ale ještě donedávna se létalo k ISS dvoudenním profilem. Na horní části BO se nachází aktivní stykovací zařízení a přístroje k němu potřebné, jako například přibližovací systém Igla či Kurs nebo světlomety. Některé verze mají BO využitelný jako přechodovou komoru. Od návratového modulu se pyrotechnicky odděluje před vstupem do atmosféry.

Jednotlivé moduly lodi Sojuz.

Jednotlivé moduly lodi Sojuz. Zdroj: silver-rockets.com

Návratový modul, jediná část která se vrací na Zemi, je vybaven padáky (hlavní a záložní + výtažné padáky) a ablativním tepelným štítem, který se odpařuje a zamezuje roztavení kabiny během sestupu atmosférou. Kabina ve tvaru zvonu má na sobě malé trysky, které mohou během sestupu otáčet kabinou. Ta díky přesně uloženému těžišti mimo osu mění směr letu a lze jí tedy řídit. Pokud z nějakého důvodu musí posádka vykonat balistický sestup (neřízený pád po balistické křivce, jedná se o jednodušší možnost, ale dochází k vyššímu přetížení), kabina se záměrně roztočí, čímž sice znemožní řízení, ale na druhou stranu padá pořád jedním směrem. Je ale také možné ruční řízení, kdy kosmonaut využije jednoduchý ovladač a pomocí dvou tlačítek (doleva a doprava) sám naklání kabinu a tím ji řídí. Jakmile kabina dostatečně zpomalí, je nepotřebný tepelný štít odhozen. Zaprvé kvůli snížení hmotnosti a hlavně, aby odkryl přistávací rakety, které jsou pod ním ukryty. Padák kabinu zpomalí ještě více, ale i přesto není zpomalení dostatečné a při kontaktu se zemí by mohlo dojít ke zranění posádky. Proto kosmonauti sedí v anatomicky tvarovaných křeslech (to zajišťuje rovnoměrný kontakt s páteří, tudíž je váha rovnoměrně rozložena), které pomocí pružin pohltí co nejvíce energie z nárazu a na spodu kabiny jsou již zmíněné přistávací raketky na tuhé pohonné látky, které 3 metry nad zemí zpomalí padající kabinu jak to jen jde. Sojuz přistává na pevnině, ale je schopen přistát v případě nouze i na vodě. Z toho důvodu se v balíčku pro přežití nachází krom sekyrky nebo pistole proti medvědům i vodotěsné obleky Forel (pstruh).

Z návratového modulu se zároveň celý Sojuz řídí. Je kvůli tomu vybaven rozměrným ovládacím panelem a periskopem sloužícím ke sledování dění před a pod lodí. Také se zde nachází nádrže s kyslíkem, filtry oxidu uhličitého a podobné systémy, které zajišťují člověku bezpečné prostředí během sestupu atmosférou.

Motory různých lodí Sojuz. Ve středu se nachází hlavní motor, po stranách 2 záložní a ostatní 4 ještě menší jsou RCS trysky. Zdroj: b14643.de

Motory různých lodí Sojuz. Ve středu se nachází hlavní motor, po stranách 2 záložní a ostatní 4 ještě menší jsou RCS trysky. Zdroj: b14643.de

PAO, Priborno Aparatnyj Otsek neboli servisní modul, zajišťuje veškeré manévrování na oběžné dráze. Dá se rozdělit na servisní sekci, pohonnou sekci a konstrukci, která připojuje servisní modul k návratovému. Tato konstrukce slouží také k oddělení těchto dvou částí a nese nádrže s kyslíkem + RCS trysky. Servisní sekce je hermetizovaná a naplněná dusíkem. Nachází se v ní hlavní počítač, baterie a jsou zde přidělány solární panely a radiátory termoregulačního systému. Pohonná sekce obsahuje nádrže na asymetrický dimethylhydrazin, který slouží jako palivo pro hlavní motor, 2 záložní motory a reakční kontrolní systém. Toto palivo je korozivní, a proto je pobyt ve vesmíru časově omezen právě korozí nádrží. Hlavní motor lze neomezeně restartovat a využívá se jak pro orbitální manévry tak pro deorbitační zážeh. Záložní motory jsou méně výkonné a nejdou restartovat. Slouží opravdu jako záloha pouze pro návrat na Zemi. Na zádi pohonné sekce se nachází komunikační anténa sloužící ke spojení se zemí a senzory orientace na hvězdy – loď je využívá ke zjištění své polohy v prostoru. Také se zde nachází jeden takový senzor zaměřený na tu nejbližší hvězdu – senzor orientace na Slunce. Sojuz ale nemá natáčecí solární panely, ale napevno přidělané. Proto se musí natáčet za Sluncem celá loď.

Takto obecně vypadají lodě Sojuz. Příště se podíváme, jak tento stroj dláždil sovětskou cestu k Měsíci.

Zdroje obrázků:
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/e/e1/Drawing-Soyuz-TMA-exp12.png/600px-Drawing-Soyuz-TMA-exp12.png
http://spaceflightnow.com/station/exp9/images/040415soyuzrocket.jpg
http://silver-rockets.com/images/2008/1022_soyuz.jpg
http://www.b14643.de/Spacerockets/Diverse/KB-Isayev_KDUs/Soyuz.jpg

Pin It
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

GD Star Rating
loading...
Níže můžete zanechat svůj komentář.


55 komentářů ke článku “Sojuz, díl 1. – Impozantní stroj”

  1. Martin H napsal:

    Velice jsem si tento blog za poslední dobu oblíbil. Tolik úžasných informací na jednom místě. Chtěl bych velice poděkovat za každý nový článek a za tuto novou sérii. Sojuz je opravdu velice impozantní stroj a jsem rád že se můžu přehledně dozvědět něco nového. 🙂

  2. ventYl napsal:

    zaujala ma zmienka o korozivite dimetylhydrazinu. ako tento problem riesia ine stroje, kde sa toto palivo pouziva a maju pomerne dost dlhy lifetime? (napr. take voyagery). alebo to casove obmedzenie koroziou nie je take drasticke?

    • Radim Fedič napsal:

      Přiznám se, že tím si nejsem jistý. Pravděpodobně jsou nádrže z nějakého materiálu, kde to časové omezení až tak nehoří, ale nejsem si jistý.

      • Radovan Kubrt (Raven) napsal:

        Asymetrický dimetylhydrazin (UDMH) zas takový problém není. Korozivní složkou pohonných hmot Sojuzu je spíš okysličovadlo. Tím je N2O4 (NTO). A ten obsahuje i malé procento oxidu dusnatého působící velmi korozivně na titanové nádrže.
        Voyager apod. využívají hydrazin jako monopropelant.

        „Toto palivo je korozivní, a proto je pobyt ve vesmíru časově omezen právě korozí nádrží.“
        Nicméně pobyt Sojuzu na oběžné dráze více omezuje rozklad peroxidu vodíku, který se používá jako palivo při sestupu.

        • Radim Fedič napsal:

          Díky! Zase jsem o něco chytřejší. Na wikipedii píšou, že hydrazin (a i UDMH) je korozivní, to mě uvedlo v přesvědčení, že za to může palivo.

    • gg napsal:

      Na dálkových sondách se jednak používá normální hydrazin, který se dost možná chová jinak, jednak je také možné, že je (ve větší vzdálenosti od Slunce) udržován při nižší teplotě (a všichni známe Arrhéniův zákon ;-)). Jinak očekával bych, že mnohem korozivnější bude oxid dusičitý, který na těch sondách není vůbec.

  3. Jaroslav.Alois napsal:

    Jak kosmonauti stroj řídí, když přes orbitální úsek nic nevidí ?

  4. roman hronza napsal:

    Vcelku pěkný popis. Podobné principy konstrukce mělo i americké Appolo. Jen s tím rozdílem, že mělo pouze 2 moduly (nepočítaje v to lunární přistávací). Ani nevím zda Rusáci nějaký přistávací modul měli zkonstruovaný?

    • Michael Voplatka napsal:

      Ano, měli jednomístný lunární modul LK.

    • Radim Fedič napsal:

      Ano měli. O LK (Lunnyj Korabl – Měsíční loď) se bude mluvit příště, ale bylo vymyšleno několik konceptů. S tímhle se ale počítalo do poslední chvíle.

      • roman hronza napsal:

        Tak na to jsem docela zvědav :-).

      • Shark660 napsal:

        Perfektní článek. Konečně mám jasno v motorech Sojuzu. Nějak jsem dříve nedohledal, co je co. A bude i článek o LK? Paráda! Sehnat něco o Sovětském lunárním programu dá docela práci. Už se těším!!!

        • Radim Fedič napsal:

          Možná někdy příště, ale nápad to není špatný. A ono sehnat ty informace až takový problém není – narazil jsem na jednu knihu, která mě obecně sice zklamala, ale ohledně lunárního programu tam jsou poměrně zajímavé informace.

  5. zvejkal napsal:

    Dakujem za clanok, zaujal ma ten prvy obrazok, skoda, ze k jednotlivym cislam neboli popisky…

    • Radim Fedič napsal:

      Já děkuji za přečtení 🙂 Jinak k obrázku – chtěl jsem jen aby symbolizoval, že tento díl bude zaměřený na obecné podrobnosti Sojuzu, ale klidně Vám ty čísla popsat můžu.
      1-dokovací sonda
      2-anténa přibližovacího systému (tohle konkrétně je Kurs)
      3-anténa pro televizní přenos
      4-další anténa přibližovacího systému
      5-kamera
      6-poklop – používaný k nasednutí do lodi před startem, ale v některých verzích i k přístupu do volného prostoru
      7-padák (resp. kryt padáku)
      8-periskop
      9-okénko
      10-RCS trysky
      11-tepelný štít
      12-senzory Země (sloužící k navigaci)
      13-senzor orientace na Slunce
      14-zde je přichycený solární panel
      15-teplotní senzor
      16-anténa přibližovacího systému
      17-hlavní motor
      18-RCS trysky
      19-komunikační anténa
      20-nádrže s palivem
      21-nádrž s kyslíkem

  6. roman hronza napsal:

    Ještě k tomu periscopu. Vypadá to, že je od začátku „vytažený“ (při startu pod aerodynamickým krytem). Posádka ho má „pod nohami“. Docela by mě zajímalo, jesli se koukají do nějakého kukátka nebo se obraz promítá na obrazovku.
    A našel jsem ještě jeden zajímavý odkaz: http://www.russianspaceweb.com/soyuz.html
    V záložce „Reentry Capsule (CA)“ je v pravém sloupci nahoře položka TV camera. Tak se nabízí spekulace, zda se obraz periskopu promítá tam (?).

    • roman hronza napsal:

      Tak s tou TV camerou jsem evidentně přestřelil – camera je něco jiného než screen, že :-)). V článku z 3.8. „Vše o manuálním řízení Sojuzu“ je foto s kukátkem od Periskopu. Nic moc výhled. Ale někdy je lepší aspoň něco.

      • Radim Fedič napsal:

        Ano přesně tak. Obraz se promítá na obrazovku v návratovém modulu. Ono to sice vypadá jako „nic moc“, ale důležitá je tam mřížka pro přibližný výpočet vzdálenosti a terčík na dokovacím zařízení. A to tam jde vidět dobře.

        • roman hronza napsal:

          To znamená, že slouží jen k přílížení a dokování. Na koukání mají postranách Windows(y) – viz http://www.russianspaceweb.com/soyuz.html, záložka Reentry Capsule (CA) – sloupec vlevo 3.položka ze shora. By mě zajímalo jestli už jsou ve verzi 10 :-))

      • Coffin Corner napsal:

        Já myslím, že i když ve filmu Gravitace mnoho věcí kulhá za realitou, tak zrovna použití periskopu na lodi Sojuz, resp. toho jak a co zobrazuje, celkem odpovídá skutečnosti.

  7. Radovan Kubrt (Raven) napsal:

    „Pohonná sekce obsahuje nádrže na asymetrický dimethylhydrazin, který slouží jako palivo pro hlavní motor, 2 záložní motory a reakční kontrolní systém.“
    Upřesním, že nešlo o 2 záložní motory, ale jeden dvoukomorový záložní motor.
    A doplním, že záložní motory se na moderních Sojuzech již dávno nepoužívají. Počínaje Sojuzem-T jsou zálohou hlavního motoru pouze DPO-B orientační motory.

    Článek ale samožřejmě chválím.

  8. Dusan napsal:

    V prvom rade chcem podakovat za vynikajuci blog. Su tu velmi zaujimave clanky. Mam otazku ko konstrukcii Sojuzu. Neviete mi povedat preco je navratovy modul uprostred a musi sa oddelovat od servisneho aj obytneho? Je to kvoli tomu, ze na navratovom module nemoze byt zariadenie na pripojenie inej lode?

    • Radim Fedič napsal:

      Problém je v tom, že pokud by orbitální modul byl pod návratovým, musel by skrz tepelný štít být průlez. To by velmi zvyšovalo riziko havárie. Takhle sebou stačí tahat rozměrnější záchranný systém a kosmonautům zůstane jak bezpečí, tak pohodlí.

      • roman hronza napsal:

        a nebo mít jen 2 moduly jako Appolo ?

        • Radim Fedič napsal:

          Jenže v Apollu nebylo k vydržení – ten prostor pro 3 byl uboze málo. Návratový modul Sojuzu je nahňahnaný ještě více. A to nemluvím o tom, že někam se musí narvat enviromentální systém (filtry, ventilátory apod. jsou v orbitálním modulu), toaleta, potraviny, průlez se otvírá dovnitř, tudíž také potřebuje nějaké místo atd.

  9. maro napsal:

    Absolutní paráda. Hlavně dík za to, že bude dokonce několik dílů. Sbírání informací o téhle technice musí být dost mravenčí činnost, která chce spoustu času. Jste borci.
    Sojuz mám rád taky proto, že už lítá tak dlouho a i když vypadá jakoby pořád stejně, tak tam určitě nějaká evoluce v průběhu let byla. A to je většinou na technice to nejzajímavější. Že to není jen jeden „záblesk geniality“ jednoho konstruktéra, ale naopak stroj, jehož obrysy a detailní zpracování vychází z obrovského množství požadavků a nových informací, které přichází až s časem a také s přicházejícími novými technologiemi.
    A zrovna tenhle už dost vypiplaný a vychytaný stroj se bude hodně těžko nahrazovat. Určitě má ještě kus budoucnosti před sebou.

    • Radim Fedič napsal:

      Děkuji za pochvalu. My jsme zase rádi, že můžeme takovéhle články přinášet našim čtenářům. Kus budoucnosti před sebou ještě určitě má, jen se o tom nemluví a doufá se v PPTS.

  10. slappy napsal:

    Pistole proti medvědům?! A to jsem myslel, že střelné zbraně vozili do kosmu jen velitelé sovětských misí pro případ vzpoury..

    • Radim Fedič napsal:

      Taky že jedna „vzpoura“ díky téhle zbrani proběhla. Nálada posádky se z bodu mrazu přesouvala ještě níž, až došlo k vytasení zbraně. Ovšem, bohužel si nevzpomenu při které misi :/ možná by mohl poradit znalec VO – tam jsem o tom četl 😀

      • Ondřej Šamárek napsal:

        Mělo se to stát během letu Sojuzu-21/Saljutu 5. Boris Volynov měl údajně umravňovat Vitalije Žolobova právě tasenou zbraní. Ovšem tato epizoda se zakládá na principu JPP (jedna paní povídala) a je dost možné, že je to prostě jen fáma… 😉

    • maro napsal:

      Tak některá přistání byla třeba vzhledem ke sněhovým bouřím a místě hodně daleko od plánovaného místa dost dramatická. Klidně tam museli přežít i několik hodin, než je našli. A nějaký ten medvěd nebo spíš tygřík je mohl najít taky.

  11. kopapaka napsal:

    Kdysi v tom balíčku bývala TP-82, trojhlavňová pistole (jedna hlaveň 5,45x39mm a dvakrát brokovnice, ze které šly střílet i světlice) s připojitelnou pažbou (což byla mačeta…). Kulová hlaveň sice byla stejné ráže jako novější Kalašnikovy, tj. AK-74, ale náboje měly jinou (loveckou) střelu. Údajně se přestala používat, protože vyrobeným nábojům prošla doba použitelnosti – pravděpodobně šlo hlavně o světlice a poměrně speciální brokové náboje. Nahradila ji samonabíjecí pistole – modernizovaný Makarov nebo MP-443 Grač, ale je docela možné, že v současné době jsou balíčky bez ní…

  12. Jaroslav.Alois napsal:

    Konstrukce Sojuzu byla limitována tehdejšími sovětskými možnostmi. Narychlo adaptovaná špionážní družice Zenit, s možností pouze balistického sestupu dosloužila a nebyla vhodná na následující krok v pilotovaných letech – stykovku. Sovětům byl dobře znám projekt Gemini a pokusili se o jeho obdobu. Jejich výtvory byly ale masivní, což znamenalo, že sovětská obdoba Gemini byla dvakrát těžší. Limitující byla i nosná raketa. přidáním nového druhého stupně se zvedla nosnost k 7 tunám. Aerodynamický kryt limitoval průměr přistávací kapsle. Orbitální úsek byl nutností, jednak se zařízení pro stykovku do miniaturní kapsle nevešlo, dále byla k dispozici volná kapacita nosiče a současně to vylepšilo komfort kosmonautů natěsnaných v přistávací kapsli jako sardinky, což trvá i dodnes. Projekt nabral vůči Gemini značné zpoždění a sklouzl časově do realizace Apolla, což jej mylně řadí jako sovětskou obdobu Apolla.
    Uvažme, že Apollo bylo někde jinde s vahou CM + SM dvacet tun a i samotná CM je dvakrát těžší než přistávací kapsle Sojuzu, nehovoře o cca dvojnásobném průměru.
    Na konstrukci speciální lodi pro Měsíc neměli Sověti čas ani nosič, N-1 prostě více než Sojuz a minilander neuvezla. Jenže Sojuz nebyl konstruován pro návrat od Měsíce a tak nakonec ani nebyl schopen prostého obletu Měsíce s přijatelným rizikem pro kosmonauta.
    Uvažme, že pro nějaké rozsáhlé manévry u Měsíce nedal nosič Proton očesanému Sojuzu šance, natož šanci na vstup na měsíční orbitu. Sojuzu oblétajícímu pasivně Měsíc, krom riskantního přistání na Zemi s vysokým přetížením, hrozilo reálné nebezpečí vypadnutí z návratové dráhy, či dokonce i střet s Měsícem, což vše v možné kombinaci bylo zřejmě důvodem proč se Sověti neodvážili kosmonauta na oblet Měsíce vůbec vyslat.
    Nyní, kdy Sojuzy slouží výhradně k letům na ISS je konstrukce neudržitelně zastaralá, příkladně na několik hodin letu “ orbitální “ úsek prostorově vůbec nepotřebuje. Je s podivem, že Sověti/ Rusové za čtyřicet let nedokázali postavit novou moderní kosmickou loď.

    • Radim Fedič napsal:

      Možná zastaralá, ale hlavně bezpečná a vyzkoušená. Je to něco podobného jako Sojuz-FG – vyrábí se doslova sériově a šance na selhání je minimální. A já v konstrukci Sojuzu nevidím nic špatného – pokud by rusům nešlo o znovupoužitelnost, tak je to v pohodě. Pokud by jim o znovupoužitelnost šlo, asi by se musely všechny tři moduly napasovat do jednoho – Dragon. Ale to není nutné.

    • Racek napsal:

      No, obávám se, že Gemini bylo proti Sojuzu docela jednoduché zařízení, rozhodně o generaci níže. Velmi malé, stísněné a s omezenámi možnostmi. O stykovce si mohlo nechat akorát zdát. Apollo byl jednorázový stroj, velmi dobře řešený pro daný účel a s opravdu pokrokovými řešeními, ovšem ne vždy zrovna nejlepšími (palivové články, že) A 14 dní ve vesmíru bylo asi v tom Sojuzu příjemnější, už ta toaleta mimo.. :-))

  13. hixaxon napsal:

    Díky za super článek, rád jsem si jej přečetl a těším se na další.

    Snad jediná „drobnost“, bylo by možné do článků vkládat po kliknutí rapidně větší obrázky? Takhle si po kliknutí nemůžu vychutnat detail, na který se těším. Díky moc. Tohoto „nešvaru“ jsem si všiml u nejednoho článku zde publikovaného.

    • Radim Fedič napsal:

      Já Vám děkuji zase za přečtení. K obrázkům – někdy jsou velikosti obrázků přes limit „rychlého načítání“ (s pomalým mobilním internetem nikdo nechce čekat 5 minut na obrázek) a jindy (jako třeba teď) prostě není k mání požadovaný obrázek ve větší velikosti. Většina uživatelů si toho stejně nevšimne, protože ne všichni se chtějí pokochat pohledem na Sojuz při vzletu.

    • Dušan Majer napsal:

      Snažíme se obecně nedávat na blog příliš velké obrázky. Za rozumnou hranici považujeme šířku cca. 1000 – 1500 pixelů, aby velikost obrázku pokud možno nepřekročila 350 kB. Samozřejmě existují výjimky, ale snažíme se tohoto pravidla držet, abychom si zbytečně nevyplýtvali úložný prostor na serveru.
      Navíc, jak již poznamenal Radim, ne vždy je k dispozici snímek ve vyšším rozlišení a proto musíme použít menší rozlišení, než jaké bychom si přáli.

      • hixaxon napsal:

        OK, díky za odpověďi, to dává smysl, na tohle téma by se taky daly vést nekonečné debaty bez užitku.

        Asi jsem trochu „posunutý“ aktuálním rozlišením 2560×1440 (a těším se na 4k 32″, ale až s obdobnou kvalitou a cenou jako můj dell u2711), přeci jen doba postupuje, ale uznávám, pro každého to opravdu není priorita.

        Vážím si, že (na rozdíl od spousty ostatních) uvádíte linky na zdroje obrázků. Díky za to.

        • Dušan Majer napsal:

          Snažíme se vycházet vstříc co možná největšímu počtu uživatelů. Proto průběžně sledujeme trendy, jaké technologie naši čtenáři používají. Služba TOPlist nám říká, že dnešní statistiky rozlišení monitorů našich návštěv vypadá takto:

          1366×768….97….23,5%
          1920×1080…96….23,2%
          1280×1024…32….7,7%
          1680×1050…23….5,6%
          1920×1200…21….5,1%
          1024×768….20….4,8%
          360×640…..18….4,4%
          1440×900….13….3,1%
          1600×900….13….3,1%
          768×1024….11….2,7%
          320×480…..11….2,7%
          320×568……8….1,9%
          1360×768…..8….1,9%
          ???x???……8….1,9%
          375×667……7….1,7%
          1280×800…..6….1,5%
          403×671……6….1,5%
          962×601……5….1,2%
          1600×1200….5….1,2%
          2560×1440….5….1,2%

          Jak je vidět, tak pouhých 7% našich návštěv má vertikální rozlišení vyšší než 1080 pixelů. A jen 1,2% návštěv má horizontální rozlišení vyšší než 1920 pixelů. Do budoucna se bude tento trend samozřejmě měnit, na což budeme adekvátně reagovat. Ale zatím je dost času, protože nadpoloviční většina uživatelů stále nepoužívá ani FullHD rozlišení.

        • hixaxon napsal:

          Wow, to jsem nečekal.

  14. Jaroslav.Alois napsal:

    Gemini a Sojuz jsou lodi stejné generace, pohlíženo na jejich účel.
    Gemini zcela jasně Sojuz “ převálcovalo“ co do jednotlivých kroků i co do celkových výkonů. Zejména Sojuz zaostal ve vývoji za Gemini o 2 až 3 roky.
    Pro srovnání / prvé datum je Gemini, druhé Sojuz / :
    a/ první pilotovaný let : 03.65 – 04.67 !
    b/ první setkání s cílovým tělesem : 12.65 – 10.68 !
    c/ první spojení s cílovým tělesem : 03.66 – 01.69 !
    Jaké obrovské zpoždění měl program Sojuz oproti Gemini dokumentuje fakt, že realizoval první setkání dva měsíce před tím než Apollo-8 létalo kolem Měsíce a spojení s cílovým tělesem půl roku před tím, než Armstrong vkročil na Měsíc !
    Obdobu Apolla Sověti vůbec nestavěli, generační rozdíl nejlépe dokumentuje program Sojuz-Apollo, kde Sojuz hraje roli “ chudého příbuzného“ !

    • Radim Fedič napsal:

      Samotný Sojuz je obdobou Apolla. Jako obdoba Gemini sloužil Sojuz 7K-OK a obdoba Apolla byl Sojuz 7K-LOK. Ke konci už v Měsíčním závodě pokulhávali, ale hlavně nemuseli testovat další loď – Gemini sloužila k nácviku, ale i tak se muselo Apollo „zalétat“. Nejprve na LEO, poté na LEO i s LM, poté oběžná dráha Měsíce atp. Sovětům by (dle mého názoru) stačilo zprovoznit N-1 a letět. Ovšem, realita mohla být naprosto jiná.

  15. Jaroslav.Alois napsal:

    Sověti na let k Měsíci s pilotovanou lodí nosič N-1 nepotřebovali, měli Proton a ten pro oblet Měsíce zcela postačil. Dokonce měli i k letu odhodlané kosmonauty, jak prohlašuje pan Leonov.
    Jenže vydat se k Měsíci s narychlo upravenou lodí konstruovanou pro LEO je obrovské riziko, tak obrovské, že bylo i pro Sověty nepřijatelné.
    Je to totéž jako vybavit Gemini odolnějším tepelným štítem a poslat na pasivní oblet Měsíce, což je zcela jistě čirý nesmysl.
    Dovolil bych si oponovat ve srovnávání lodi Apollo se Sojuzem. Jenom CM vážil 5 tun, průměr měl 4 metry, SM dalších skoro dvacet tun a byl schopen uvést 40ti tunové soulodí na dráhu kolem Měsíce a CM dopravit zpět na Zemi.
    To, že N1 neunesla speciální loď k Měsíci, ale pouze upravený Sojuz nedělá z Sojuzu loď třídy Apollo.
    Ostatně improvizace za hranicí přípustného rizika byl příkladně projekt Voschod, realizovaný k získání “ kosmických bodů“ za každou cenu, ačkoli k tomu Sověti neměli potřebnou loď / Sojuz/.

    • Radim Fedič napsal:

      Sojuz nebyl upravený pro Měsíc, ale upravený pro LEO. Sojuz je původně lunární loď. Sojuz je loď třídy Apollo. A tady nemá cenu koukat na váhu – Sověti měl vymyšlený jiný systém cesty – Apollo muselo provádět manévry na cestě i zabrzdit u měsíce samo, kdežto Sověti hodlali použít postupně odhazované stupně. Jediné co tedy musel LOK zvládnout, bylo odpoutání se od Měsíce. Takže to porovnávání hmotností je trochu mimo.

  16. maro napsal:

    Při porovnání Sojuzu a Apolla vychází pro dopravu na LEO Země Sojuz rozhodně líp. Pro dvoudenní pobyt se orbitální modul s toaletou velice hodí. Dva malé „pokojíky“ jsou pro tři lidi lepší než jeden trochu větší ovšem ve tvaru divného týpý. Navíc jsou ty věci pro žití na oběžné dráze, včetně stykovací zařízení s ISS, dálkoměrů, kamer a podobně, v tom druhém pokojíku, který se nemusí brzdit a chránit tepelným štítem ani nést na padácích. Záchod fakt neberou zbytečně dolů. Prostě se odpojí před návratem a shoří v atmosféře. Díky tomu i ten padák může být malý (pro jistotu se zálohou)

    • maro napsal:

      Jen dodatek: Ten orbitální modul Sojuzu je skvělý i v tom jak je lehký. Díky hořčíkové slitině a tomu, že nebude přistávat na zemi celý ten modul váží jenom tolik jako osobní auto: 1300 kg. A to je super poměr užitné hodnoty k vynášené hmotnosti.

Zanechte komentář