Vesmírné osudy 115. díl – Christopher Hadfield

Christopher Hadfileld po návratu z mise STS-100 v roce 2001 doufal, že se do vesmíru ještě podívá, ale jeho šance byly velmi malé. V roce 2003 se ze své mise nevrátil raketoplán Columbia a v jeho útrobách zahynula celá sedmičlenná posádka, ve které bylo i mnoho astronautů, které Chris považoval za přátele. Pro raketoplány to byl poslední nezdar. Když v roce 2005 opět vzlétly, bylo jasné, že je to jen na čas a až dokončí stavbu Mezinárodní kosmické stanice, budou navždy odstaveny. Tím se naprosto promění potřeby NASA pro astronauty. Předně jich bude třeba méně a všichni zbylí budou muset být úzce specializováni. Naděje pro další let visely v nejisté mlze změn a převratů, které v té době prožívala americká kosmonautika.

Co dalšího mě může zabít (4/4)

Prvního února 2003 se Chris i se svojí ženou Helene vraceli letadlem z Ruska do Houstonu. Chris si vypnul na let telefon a zapnul si ho, až když jeli z letiště domů. Jeho telefon i telefon Helene zaplavila vlna stovek nepřečtených esemesek. Nemuseli je ani číst, aby věděli, co se stalo. Všech sedm astronautů mise STS-107 osobně znali. Velitel mise Rick Husband byl Chrisovým dobrým přítelem, který se občas staral o jeho rodinu, když byl Chris zrovna na oběžné dráze. Teď se musel Chris pokusit postarat  o rodinu, která po Rickovi zbyla. Stejně jako zbylé rodiny šestice astronautů prožívali také Chris a Helene velmi zlé chvíle. Byl to tvrdý střet s nebezpečností, kterou s sebou výzkum vesmíru nesl. Byl to střet surový a těžký. Přesto však Chris odejít z řad astronautů nechtěl. Bohužel i takové chvíle k dobývání vesmíru patří a je nutné se z nich zejména umět poučit, aby se příště už nestaly.

Následující dva roky byly pro celý kosmický výzkum těžké. Chris nedoufal, že by se v nejbližší době dostal do vesmíru, jeho úkolem bylo hlavně předávat své zkušenosti astronautům a pracovat na postupech, které udělají lety ještě o něco bezpečnější. Paradoxně proto byla havárie Columbie jednou z možností, jak mohl být ještě více užitečný. NASA během následujících dvou let musela přesvědčit svět, že lety do vesmíru za riziko ztráty posádky stojí a že se mu nejde nikdy úplně vyvarovat. Zároveň se muselo přijít na příčiny nehody a upravit raketoplány tak, aby došlo ke snížení rizika na minimum. Všichni, včetně Chrise pracovali na tom, aby se tato nehoda už nikdy neopakovala.

Raketoplány začaly létat opět v roce 2005, ale již tehdy bylo rozhodnuto, že nebudou létat dlouho. Bylo třeba dostavět ISS a dle tehdejší politické reprezentace měl následně začít nový ambiciózní objevitelský program NASA, který se zaměří na průzkum vzdálenějších částí Sluneční soustavy. To byla však hudba budoucnosti. Chris nebyl jmenován do žádné nové posádky, ale rozhodl, že stejně jako když byl mladý, bude připraven, když mu život nabídne příležitost. V letech 2006–2008 působil jako ředitel operací ISS v úřadu astronautů v Houstonu. Byla to opravdu naplňující práce. Jeho starostí bylo sledovat vše – od výběru a certifikaci astronautů, jejich výcvik, až po rehabilitaci po letu a přípravu na další misi. Chris tam přicházel do častého styku s dalšími zástupci jiných kosmických agentur, často cestoval do Ruska a měl ke kosmické technice velmi blízko. Nejen to mu dopomohlo k novému schválení pro další let. Tentokrát to měl být let dlouhodobý.

Dopravním prostředkem pro astronauty tentokrát už neměl být raketoplán. Chris měl poprvé usednout do ruské lodi Sojuz. Od dob, co raketoplány začaly pomalu dosluhovat, přicházely pomalé změny v požadavcích NASA na nové astronauty. Nové lety měly být již výhradně dlouhodobé, a to vyřadilo některé astronauty, kteří byli schopni na krátké misi udělat mnoho práce, ale na dlouhodobé by nepřispěli k dobré náladě posádky, na kterou byl teď mnohem více brán zřetel. Mnohé astronauty také vyřadily jejich tělesné proporce. Příliš velcí astronauti se zkrátka nevešli do malého Sojuzu. Další změnou bylo, že již takřka nebyli žádáni piloti. Od těchto dob byl brán zřetel hlavně na kvalifikaci a to úzkou na specifické obory. ISS byla zkrátka nejdražší a nejcennější laboratoř a bylo třeba v ní především dělat vědu. Přednost proto dostávali ti, kteří rozuměli vědeckým přístrojům na palubě a byli schopni je používat, dle četných požadavků, které měly vědecké instituce a univerzity na Zemi. Řady astronautů se tak značně proměnily a také prořídly. Sojuz je schopen na orbitu dopravit jen tři lidi a startuje zpravidla čtyřikrát ročně, zatímco raketoplán vozil sedm lidí a občas častěji, než létal Sojuz. Astronautů proto bylo potřeba méně, protože na ně v Sojuzech, které zásadně navíc ještě řídil minimálně jeden Rus, nezbylo místo.

Expedice 34/35

Expedice 34/35
Zdroj: http://images.spaceref.com/

Chris pracoval, co mohl, aby pro další let byl velmi specializovaný kandidát. Mnozí astronauti si před letem dělají certifikace pro ovládání a znalost jednotlivých modulů. Většinou stačí mít certifikaci pro jeden, nebo dva. Chris se pro jistotu naučil ovládat všechny americké, evropský Columbus i japonský Kibó. Navíc se stal jedním z nejstarších a nejzkušenějších astronautů, kteří v NASA byli. Bylo to pro něj trošku kyselé zjištění, když si uvědomil, že je takřka služebně nejstarší. Samozřejmě ne vždy znamená, že když jste někde dlouho, že umíte dělat danou práci nejlépe. U Chrise tomu však tak bylo. Ostatní ho uznávali jako zkušeného kolegu, ač byl ve vesmíru vlastně dohromady jen něco přes dvacet dní, patřil díky práci CAPCOMa a ředitele operací ISS k těm, kteří danou práci uměli opravdu dobře, měli dobré zkušenosti a dokázali být dobrými rádci.

Výcvik se také dost proměnil. Nejcitelnější to bylo asi proto, že Chris musel mnohem častěji do Hvězdného městečka v Rusku, protože se chystal vzlétnout do vesmíru na ruské lodi. Výcvik byl také velmi dlouhý a vyžadoval časté pobyty mimo domov. Navíc půlroční mise na ISS je zkrátka mnohem obsáhlejší, než když se připravujete na krátkou misi raketoplánem. Přičemž byl Chris jako první Kanaďan pověřen, že se stane i velitelem stanice při druhé polovině jeho pobytu. Každý let do vesmíru je velkou zátěží i pro rodinu, tentokrát to však bylo o něco hmatatelnější. Dlouhý čas, který měl Chrys strávit ve vesmíru si žádal upravit plány celé rodiny. Kdyby například Chris na ISS zemřel (i taková možnost se před letem diskutuje), musela jeho manželka být schopná informovat své děti dříve, než nějaký reportér z televize. To pro Helene znamenalo, že svůj plán vyrazit do Himalájí musela o rok posunout. Kdyby v této nechtěné situaci byla zastižena někde uprostřed hor a bez mobilního signálu, trvalo by velmi dlouho, než by se dostala zpět k dětem. Ale podobné změny plánů museli podstoupit skoro všichni zainteresovaní.

Posádka Sojuzu TMA-07M

Posádka Sojuzu TMA-07M,
Zdroj: https://upload.wikimedia.org/

V roce 2009 začal Chris cvičit v Hvězdném městečku společně s jeho ruským kolegou Romanem Romaněnkem a americkým kolegou Thomasem Marshburnem. Všichni se měli stát posádkou Sojuzu TMA-07M, který je měl dopravit ke stanici. Roman byl samozřejmě pilotem a velitelem lodi, protože Rusové nenechávají Sojuzy pilotovat nikoho jiného, než své občany. Všichni se měli nejdříve připojit k trojici astronautů z Expedice 33 a vytvořit tak Expedici 34, aby po čtvrt roce na stanici osaměli a vytvořili zárodek Expedice 35, kterou měla doplnit trojice dalších astronautů. Tato půlroční mise se měla stát pro Chrise vyvrcholením kariéry, třešinkou jeho vesmírných letů, kde měl konečně možnost dokázat, že se stal astronautem.

Kanadská kosmická agentura samozřejmě pojala novou misi jako ideální příležitost, jak zprostředkovat lidem vesmír a vytěžit z toho trochu popularizace, bez které by bylo dobývání vesmíru jen velmi obtížné. Vesmírné agentury zkrátka nemohou dobývat vesmír, když je nepodporuje veřejnost. Krom klasického výcviku se do příprav zapojil i Chrisův syn Evan, který dlouhodobě pracuje v marketingu. Naučil Chrise, jak používat Twitter a po mnoha rozhovorech mu vysvětlil, jak v komentářích fotek být trochu uvolněnější. CSA a NASA sice astronauty školila skrz profesionální fotografy, kteří astronauty učili, jak najít správný záběr, co je pro lidi zajímavé a jak správně fotit, ale Chris patřil mezi ty, kterým to prostě moc nešlo. Dokázal sice vyfotit technicky dobrou fotku, ale většinou takovým záběrům chyběl nějaký nápad, nebo něco, co by z nich činilo něco zajímavého. Evan mu proto vysvětlit, že důležité je nepopisovat fotky strojově, ale dívat se po nevšedních věcech, které pak popisovat trochu nadneseně. To mělo na Chrisovy výsledky výjimečně dobrý vliv, který se během půlročního pobytu na stanici značně zlepšil. Ale to předbíháme.

Na svůj třetí let vzlétl Christopher Hadfield 19. prosince 2012 na vrcholu rakety Sojuz z kazašského kosmodromu Bajkonur. Po dvoudenním letu, který patřil mezi nejklidnější chvíle strávené ve vesmíru, protože v Sojuzu se toho zkrátka moc dělat nedá, se ocitl před branami největšího kosmického komplexu, jaký kdy lidstvo ve vesmíru vybudovalo. Tentokrát tam nebyl jen na návštěvě, tentokrát se měl stát jeho půlročním domovem a měl se díky němu naučit žít ve vesmíru.

Expedice 34/35 by se dala stroze ohodnotit několika údaji: Byla to první mise, při které stanici velel kanadský astronaut. Během mise se udělalo nejvíce vědeckých experimentů z doposud realizovaných misí. Mise byla poznamenána poruchou chlazení stanice, což se podařilo napravit. A tak dále. Hodnota této mise však tkví díky Chrisovi i v něčem zcela jiném. Díky jeho hraní na kytaru, schopnosti používat Twitter a předávat nám na Zem každodennost vesmírného života, udělal pro popularizaci kosmonautiky tolik, jako už dlouho nic před tím a po něm. Popsat celý ten půl rok by vydalo na samostatný seriál. Ostatně Samantha Christoferetti tato slova potvrzuje. Pojďme se proto na závěr vyprávění o Christopheru Hadfieldovi podívat na několik zajímavých momentů z celého pobytu.

Díky synu Evanovi a jeho trpělivosti při vysvětlování věcí kolem marketingu, se stal Twitter Chrise Hadfielda během několika prvních dní na ISS malou senzací. Ještě dvacátého prosince měl Chris 20 000 sledujících, ale prvního ledna jich bylo už padesát tisíc a sedmého ledna už 117 000. A to vše nejen díky dobrým fotkám, doprovázeným dobrými komentáři ale i Chrisovým pochopení, že lidé mají rádi, když se mohou s věcmi, které se dějí na ISS, ztotožnit. To znamená, že je zajímá, jak se ve vesmíru pláče, protože to je věc, kterou si umí představit na Zemi a dobře ji znají. Proto je tak nějak fascinuje, jak tato známá věc funguje ve vesmíru, Nebo třeba, jak se ve vesmíru sprchuje, nebo jí. Zkrátka díky videím, které ukázaly všednost ve vesmíru, začali lidé fascinovaně sledovat, co se to tam nad nimi vlastně děje. Dnes je taková popularizace mnohonásobně důležitější, než byla kdysi. Lidé mají spoustu jiných zájmů, jejichž prožitky jim na Zemi zprostředkovává neuvěřitelné množství kanálů a vesmír tak musí bojovat o zájem lidí a tudíž i prostředků s takovými věcmi, jako je sportovní běhání, nebo natáčení adrenalinových videí. Zaujmout takto zhýčkané lidstvo je proto neuvěřitelné složité. Chrisovi se to povedlo.

Další výraznou událostí, která poznamenala expedici 35, byl únik čpavku z chladícího okruhu ISS. ISS má takové okruhy dva a každý z nich je životně důležitý pro udržení stanice v chodu a schopnou plného nasazení. Vše začalo nenápadně, devátého května se za oknem objevily pomalu plující různě velké vločky. Nejdřív si posádka myslela, že jde o následek střetu s mikrometeoritem. Žádné čidlo na stanici ale nehlásilo problém a tak situaci nafotili a data poslali na Zem. Po čtyřech hodinách od nálezu však ze střediska přišla zpráva, že se jedná o vážný problém na chladicím systému. Vyřazení jednoho z okruhů chlazení stanice by znamenalo přijít o podstatnou část vědeckých experimentů. Stanice by  byla značně ochromena, protože by nedokázala odvádět teplo z elektroniky, která byla uvnitř.

Chris Hadfield a kosmická píseň Space Oddity

Chris Hadfield a kosmická píseň Space Oddity
Zdroj: http://www.dailydisposition.com/

Další komplikací bylo, že již za čtyři dny mělo dojít k odpojení lodě Sojuz TMA-07M a Romaněnko, Hadfield a Marshburn se měli vrátit zpět na Zem. Otázka možné EVA se tak zkomplikovala. Pokud by na stanici zůstal jen jeden Američan, nemohl by provést výstup, protože to by bylo velmi riskantní. Muselo by se počkat až na přílet další posádky a do té doby by stanice přišla zřejmě o polovinu svých zásob čpavku. Kdyby vystoupila současná posádka, musel by zase odložit odlet a narušit celý harmonogram letu. Příprava na výstup totiž trvá za normálních okolností zhruba týden. Samozřejmě, pokud nepočítáme mnohaletou přípravu na Zemi. Když posádka večer ulehala do svých spacích kójí, nebylo ještě nic jisté.

Druhý den ráno však padlo rozhodnutí, že výstup proběhne. Únik čpavku se musel zastavit. Na přípravu k výstupu byl vyhrazen jeden den, tedy zoufale málo času. Bylo třeba nabít a připravit skafandry, začít s dietou astronautů. Těmi, kdo vystoupí, se měli stát Thomas Marshburn a Christopher Cassidy. Toto rozhodnutí v první chvíli Chrise velmi zklamalo, věděl, že do vesmíru se už nikdy nevydá. Jako velitel stanice se však rozhodl nedat své zklamání ani trochu najevo a pomoct, jak jen to půjde. Měl být astronautem, který bude dvojici asistovat zevnitř stanice a pomůže jim s přípravou a obléknutím nemotorných skafandrů, což je velmi důležitá funkce.

Rekordně krátký čas, který byl na přípravy na výstup, se podařilo vstřebat a připravit oba muže pečlivě a bezpečně k tomu, aby mohli vystoupit ven. Úkol byl jasný- odhalit místo, kde čpavek uniká. Pět a půl hodiny trvající výstup byl komplikovaný i snahou obou vyhnout se kontaminaci touto nebezpečnou a toxickou sloučeninou, která se s astronauty nesměla dostat zpět. Astronauti měli za úkol vyjmout čerpadlo amoniaku a podívat se po okolních potrubích, kde čpavek uniká. Když tak učinili, zjistili, že nikde žádný únik není. Logicky proto přišli na to, že unikající chladivo má netěsnost přímo uvnitř čerpadla. Proto vzali jiné, které bylo kousek odtud na příhradovém nosníku připraveno jako záložní a vyměnili ho za poškozený kus. Celý úkol slavil úspěch. Stanici se podařilo zachránit a vědecká práce mohla pokračovat.

Nečekaná výzva na samotném konci expedice ukázala, jak sehraný tým byl během této expedice vytvořen a jak dobrým velitelem byl Chris, když dokázal společně s posádkou tuto krizovou situaci zvládnout. Posádce zbylo ještě 48 hodin do odletu a jejich návrat na Zemi tak nemusel být odložen. Ukázalo se, že i krizové situace, vyžadující rychlé reakce jsou schopni astronauti zvládnout. Dobývání vesmíru zase o kousek pokročilo.

Pro Chrise to byl zářný závěr kariéry. Nejenže dokázal zvládnout nečekanou krizovou situaci a uřídit chod stanice tak, aby neutrpěla, ale navíc svým hraním na kytaru, fotkami a videi zpopularizovat ISS a výzkum, který na ní probíhá. Těch pět měsíců se k obloze dívalo mnohem více lidí, než dlouhou dobu předtím.

Třináctého května 2013 přistála v stepích Kazachstánu loď Sojuz. Na její palubě byl v té chvíli nejslavnější a nejzkušenější kanadský astronaut. Jeho cesty vesmírem tím byly završeny. Kdysi, když se díval jako malý kluk na televizi, jak Neil Armstrong vystupuje na lunární povrch, vysnil si sen, že jednou do vesmíru pronikne také. Podařilo se mu to a v ten květnový den, co přistál ze své třetí a nejdelší výpravy, se dle svých slov konečně mohl prohlásit za skutečného astronauta. Cesta Chrise Hadfielda ještě neskončila, pouze se uzavřela jeho vesmírná kapitola. Těžko si představit, jak lépe by mohl završit svůj velký sen, než konstatováním, že ukázal vesmír tolika lidem, kteří o něm jen tušili a nás fanoušky vzal svými fotkami a videi takřka na palubu stanice. Přeji Chrisovi v jeho životě mnoho úspěchů a ať se zvuky své kytary otevírá další kapitoly života, které kvůli vesmírnému nasazení doposud otevřít nemohl.

Návrat na Zem

Návrat na Zem
Zdroj: http://www.spaceflight101.com/

Na úplný závěr bych se rád rozloučil tímto komixem.

Sny se mají následovat, ne jimi opovrhovat

Sny se mají následovat, ne jimi opovrhovat
Zdroj: http://www.smejemsa.sk/

Zdroje informací:
HADFIELD Christopher, Astronautův průvodce životem na Zemi
http://www.asc-csa.gc.ca/
http://www.nasa.gov/
http://www.nasa.gov/
http://www.nasa.gov/
https://en.wikipedia.org/
https://en.wikipedia.org/
http://www.nasa.gov/
https://en.wikipedia.org/
http://chrishadfield.ca/
http://www.thecanadianencyclopedia.ca/

Zdroje obrázků:
http://images.spaceref.com/news/2012/expedition34-35-625×250.jpg
http://dosmagazine.com/en/wp-content/uploads/2013/05/chris-hadfield-sing-space-canadian-DM.jpg
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/1/1b/Soyuz_TMA-07M_crew.jpg
http://www.dailydisposition.com/wp-content/uploads/2014/05/chris_hadfield.jpg
http://www.spaceflight101.com/uploads/6/4/0/6/6406961/3295441_orig.jpg

Pin It
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

GD Star Rating
loading...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


19 komentářů ke článku “Vesmírné osudy 115. díl – Christopher Hadfield”

  1. Radoslav Packa napsal:

    Skvelé, história zo súčasnosti.
    „Space Oddity“ majú obľúbenú aj moje deti,fascinuje ich roztočená gitara,alebo Chris v kupole a nad ním Zem… a kľúčik s touto skladbou je stále pripravený v TV spolu z obľúbenými rozprávkami.
    Ak skutočne šiel tak tvrdo a vytrvalo za svojím cieľom, tak klobúk dole, ale jeho manželke dvojnásobne, má šťastie. Šťastie praje usilovným.

    • Lukáš Houška napsal:

      Přesně tak, jestli nám něco Chris předává, tak je to fakt, že pokud člověk chce a udělá pro svůj sen cokoli, tak jej dosáhne. Každopádně příklad vašeho syna jasně ukazuje, jak se Chrisovi ta popularizace vesmíru zadařila.

  2. Tomáš Kohout napsal:

    Díky za vyprávění o Chrisovi. Podobně jako Radoslavovi, se i mně při vyslovení jména tohoto Kanaďana vybaví jako první ta roztočená kytara poletující stanicí.

    • Lukáš Houška napsal:

      Je to nezapomenutelný obraz. Ještě, že tam tento Kanaďan byl, stanice by bez něj byla trochu méně osobní. Skoro jako by nás všechny vzal na krátkou exkurzi přímo na palubu. 🙂

  3. dicede napsal:

    Díky moc za seriál o Hadfieldovi, zajímavé čtení. Právě Hadfield mě svými popularizačními videi znovu, poprvé od dětství, přitáhl ke kosmonautice (a už u ní zůstanu:D). Je skvělé opět si připomenout rakety, jména inženýrů, názvy sond a jejich destinace a tak nějak se v té uspěchané době nechat unášet rytmem, ve kterém rok nebo dekáda vlastně moc neznamenají.

    Moc děkuji za tenhle web, vesmír prezentuje skvělým způsobem.

    No nic, jdu si dát panáka na New Horizon. Maximální přiblížení se nezadržitelně blíží…

    • Lukáš Houška napsal:

      Váš návrat ke kosmonautice svědčí o tom, že mise Chrise nebyla marná. Díky za čtení a přiťukávám k oslavě průletu New Horizons kolem Pluta 🙂

  4. kopapaka napsal:

    Pěkné čtení.

  5. Martina napsal:

    Zajímavé, nicméně Hadgield mne příjde jako hodně přeceňovaný kosmonaut. Vlastně nic tak významného, ve srovnání s mnoha jinými kosmonauty nedokázala a je takpopulární a slavný jen proto, že kosmonautiku trochu zpopularizoval. Za což mu patří samozřejmě dík, ale jsou i významnější kosmonauté a osobnosti. Pochopitelně toho obratně využil a napsal knihu,kterou jsem již četla a nic moc, takové rady do života jak z nějakého východního náboženství, nic víc. Kromě toho si myslím,že jeho sláva brzy odpadne. Nicméně naprosto chápu, že je mnohem populárnější než mnohé ruské kyselé ksichyt typu Jurij Malenčenko a další.

    • Dušan Majer napsal:

      Jak už napsal autor seriálu – Chris neskutečně pomohl popularizaci kosmonautiky, což je (ať už se nám to líbí nebo ne) základ všeho. Nadchnout malé lidi a ukázat jim krásy kosmonautiky a dostat je blíže k technickým oborům, to by se mělo vyvažovat zlatem. A Chris to dokázal přímo vzorně.

      • Honza napsal:

        Pane Majer,
        co se týče Chrise Hadfielda a popularizace kosmonautiky, zkuste si dohledat, co o něm napsal váš kolega pan Přibyl na svém blogu 13. srpna 2013. I kdyby to nebyla pravda, je to zajímavý úhel pohledu.

        • Dušan Majer napsal:

          Já samozřejmě Tomášův blog četl a několikrát jsme se o tom i osobně bavili. 😉

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Víte, kosmonautika je obor navýsost kolektivní. Nikdo nic nezvládne bez týmu lidí. Koneckonců i Armstrong, oslavovaný Kolumbus nového věku, byl jen špičkou pyramidy, čítající přes 400 tisíc lidí. Bez nich by nikdy nestanul na svém piedestalu. Nebo třeba legendární Koroljov. Bez skvělého týmu lidí kolem sebe by nedokázal zhola nic. Samozřejmě, musel mít fantastické organizační schopnosti a technickou intuici, ale jako sólista by si – s prominutím – ani nevrznul.
          Podobně je to i s Chrisem Hadfieldem. Prostě byl ve správný čas na správném místě, měl kolem sebe tým výborných lidí a dokázal působit uvolněně a přirozeně.
          A o tom jsou vlastně celé Vesmírné osudy – osobnosti zde popisované jsou často vlastně do značné míry symboly, zastupující tu obrovskou masu lidí, kteří stáli v pozadí…

        • Lukáš Houška napsal:

          Pod to, co napsal Dušan a Ondra se mohu podepsat. Dodám ještě, že Chrisovův příběh je v mnohém inspirativní. Třeba nás právě čte nějaký mladý kluk, či dívka, kteří neví, jak by se svým životem naložili a třeba si po přečtení řeknou, že když stačí prostě jít za svým snem, že to zkusí taky. Myslím, že tohle odhodlání a nadšení pro plnění snů nám trochu schází a proto si Chris krom jiného zaslouží uznání i z tohoto hlediska.
          Jinak popularizace kosmonautiky je dnes spojená s jejím financováním, je to stejně důležitá věc, jako správně fungující raketa. 🙂

        • Radoslav Packa napsal:

          Vesmírne osudy predstavili mnoho osobností a myslím, že týmto pánom nič nepokazili. Všetky osobnosti, ktoré nám boli zatiaľ predstavené, nám majú čo ponúknuť a môžu nás inšpirovať. Sú to skutočné celebrity.
          Samozrejme sú aj obrovskejše celévriti, ktoré toho dokázali tisíc násobne menej,bohužiaľ ich obdivuje neporovnateľne viac ľudí a berú ich ako vzor… čo je na tom najsmutnejšie.
          Som skutočne vďačný, že si môžem čítať tieto stránky!!!

  6. Jiří Stejskal napsal:

    Velký popularizátor kosmonautiky… No jo, ale když ho srovnám s tím průvodcem na Kokoříně… 🙂

    Musím říct, že i u mě se při čtení osudů Chrise Hadfielda trochu projevil cimrmanovský „Kokořínský paradox“, hlavě asi proto, že jsem o něm doteď vlastně neslyšel. Je pravdou, že pokud by jeho přínos měl spočívat pouze v popularizaci kosmonautiky, bylo by to asi trochu málo. To měli astronauti přece vždycky v popisu práce. Dříve si to žádala propaganda, nyní je třeba vysvětlit daňovým poplatníkům, kam jdou jejich peníze.
    Takže ačkoliv je astronautství velká dřina, kterou málokdo zvládne, astronaut si plní sen, takže to dělá rád, navíc je za to placený a u NASA dostane nádavkem stíhačku na trénink 🙂

    Je ale velká škoda, že memoáry nepíší manželky astronautů. Kdykoliv čtu nějaký podobný příběh, alespoň na moment mě napadne – co rodina? Otec v jednom kuse pryč, časté stěhování z místa na místo… Je fajn, že si plní sen a dokonce při tom posunuje hranice vědy a techniky a inspiruje spousty lidí na celém světě. Ale co sny jeho nejbližších? Není on ten slavný a obdivovaný astronaut (doplňte libovolné jméno) taky tak trochu sobec?

    Nicméně z těchto čtyř dílů „Osudů“ je mi jasné, že Christopher Hadfield si tu místo zasloužil.

    Když už přišla řeč na popularizaci kosmonautiky, rád bych zmínil ještě jednu věc. Zatímco astronauti jsou za popularizaci kosmonautiky vlastně placeni, lidé stojící za tímto webem nikoliv. Soudím tak z volného přístupu sem a absence reklam. Nebyli ve vesmíru, nemají k dispozici tryskáč, nikdo k nim nevzhlíží a jejich práce ani není z globálního hlediska nijak ceněna.
    Jenže zatímco videa Christophera Hadfielda mě minula, tento web nikoliv. Díky Vám, pánové, dostávám pravidelnou porci skvělého čtení až pod nos a jen díky Vám jsem si osvěžil dřívější znalosti, ale především jsem se dozvěděl spoustu nových věcí, o nichž jsem neměl ani tušení.

    Tímto tedy celé redakci velmi, VELMI děkuji za celou dosavadní práci. A jestli Vás to aspoň trochu potěší, v mých očích se nějaký astronaut točící kytarou může tomuto webu těžko rovnat 🙂 Díky.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Asi je to trochu faux-pas, když Lukáše předběhnu s odpovědí na takhle krásný komentář, nicméně jen bych chtěl nenápadně upozornit na knihy, ve kterých se přeci jen rodiny astronautů alespoň trochu mihnou. Především „Astronauts wives club“od Lily Koppel, který sice balancuje na pomezí mezi červenou knihovnou a seriózní literaturou, ale dá se to snést. V druhém plánu není úplně od věci ani fantastická kniha Andrew Chaikina „Men on the Moon“, kde se sem tam o rodinách čtenář něco dozví. A samozřejmě i „Apollo 13“ Jima Lovella a Jeffreyho Klugera, kde Lovell dává manželce docela dost prostoru. Stejně tak „Moonwalker“, kterého spolu napsali Charlie Duke (Apollo 16) a jeho žena Dottie. A ještě trochu se je možné dozvědět v knize „Moondust: In Search of the Men Who Fell to Earth“ od Andrew Smitha.
      A za zbytek komentáře bych Vám rád velmi poděkoval. Je to obrovská vzpruha a radost, když si naše články najdou tak oddané čtenáře…
      Díky!

    • Lukáš Houška napsal:

      Pane Stejskale přeci jen jsem něčím „placení“. Naše největší odměna je, když se naše články líbí čtenářům, pro které je píšeme. Touhou pravděpodobně každého jednoho z nás je, abychom dokázali nejen přinášet čerstvé informace ze svých oblíbených oborů, ale abychom přinášeli nové poznatky a nový zájem jednotlivcům, kterým se nám občas podaří třeba jen mít o trochu lepší den, nebo objevit něco, co nevěděli a co se rádi dozvěděli. Ale to jsem říkat vlastně nechtěl. Moc vám děkuji a nejen za mě, ale i za celou redakci za vaše slova. Vlévá nám to další nadšení do žil a sílu pokračovat v této zálibě dál. 🙂

    • Dušan Majer napsal:

      Rád bych Vám za krásné hodnocení poděkoval i já. Nejsem sice autorem Vesmírných osudů, ale jelikož jste svou chválu mířil na celou redakci, dovolím si to také poděkovat. Lukáš to už napsal správně – největší odměnou pro každého popularizátora je zpětná vazba od čtenářů, případně diváků. Právě pro ně to všechno děláme. A opravdu není nic lepšího, než zjistit, že se Vaše práce někomu líbí, že má smysl. Proto jsme vděční za komentář, který jste nám napsal. Ceníme si toho, že se k nám vracíte a je to pro nás i závazek do budoucna. Nezklamat vloženou důvěru a i nadále udržovat nasazenou kvalitu, případně ji zlepšovat. Děkujeme Vám za skvělou zpětnou vazbu.

Zanechte komentář