Vesmírné osudy 114. díl – Christopher Hadfield

Vesmírné osudy 114. díl – Christopher Hadfield, 2.5 out of 5 based on 18 ratings

Pro astronauta je jakýkoli let do vesmíru vždy vrcholem dlouhého výcviku a odříkání. Většina astronautů nemá jisté, že by mohla letět znovu a v mnohých případech to tak i bude. Být Kanaďanem v NASA je obtížné. Abyste se dostali do vesmíru, potřebujete nějaký kanadský projekt, který z vás udělá důležitou osobu, která jako jediná je vhodná při zvládnutí daného cíle. Chris Hadfield dokončil svoji první misi v roce 1995, pomohl pomocí kanadské robotické ruky připojit dokovací modul pro Mir. Po navrácení zpět na Zem nevěděl, zda se do vesmíru ještě podívá, ale byl si naprosto jistý, že svoji misi – stát se astronautem – tímto činem ještě nedokončil. Rozhodl se, že bude trpělivý, bude dobře cvičit, nabírat zkušenosti, aby při další misi byl nejen připraven, ale aby nesl i více odpovědnosti, než při té první. Naštěstí pro něj i pro mnoho dalších lidí této planety se začínal rodit projekt známý pod zkratkou ISS.

Co dalšího mě může zabít (3/4)

Po svém prvním letu zůstal Chris samozřejmě v NASA. Za prvé rozhodně nechtěl, aby jeho první let se stal i posledním, a za druhé měl pocit, že je toho ještě mnoho, co může udělat. Většina astronautů, kteří byli ve vesmíru, se později stala takzvaným CAPCOMem, tedy hlavním operačním zprostředkovatelem, který jménem řízení letu komunikoval s posádkou. Pro tuto funkci platí pravidlo, že jej musí dělat někdo, kdo již byl ve vesmíru, protože lépe rozumí tomu, co je schopna posádka udělat, co potřebuje a co naopak nemůže splnit, i když si to řízení letu přeje.

Chris si tuto práci brzy oblíbil. V mnoha případech to sice znamenalo, že kvůli odkladu startu musel upravovat rodinné plány, ale byla to práce, která ho nutila být stále ve střehu, mohl získávat nové zkušenosti a postřehy a navíc se ukázalo, že je v této práci velmi dobrý. Jako CAPCOM nastoupil v roce 1995 a už o rok později se stal vedoucím CAPCOMem. Tato práce mnohdy vyžadovala, aby se komunikátor účastnil části výcviku posádky, kterou bude zastupovat na Zemi, což byla pro Chrise žádaná věc. Hlavně to však byla velmi intuitivní a odpovědná práce, která člověka nutila dělat mnoho malých i velkých osobních rozhodnutí. Tým na Zemi mnohdy nevěděl, že některé záležitosti se ve vesmíru provádějí hůře, nebo jsou velmi neefektivní, to mohl znát jen člověk, který již ve vesmíru byl. CAPCOM byl takový filtr, skrz který směrem k posádce proudily užitečné a praktické informace, oproštěné od záležitostí, které by komplikovaly let.

Posádka mise STS-83

Posádka mise STS-83
Zdroj: https://upload.wikimedia.org/

Avšak ne vždy znamenala tato práce jen příjemné záležitosti. V roce 1997 při misi raketoplánu Columbia v rámci letu STS-83 bylo nutné posádce sdělit nepříjemnou věc. Při této misi byl v nákladovém prostoru Columbie vědecký modul Spacelab a posádka měla mnoho cílů, které hodlala splnit. Nicméně již od počátku letu zlobila jedena ze tří vodíkových baterií. Zařízení, které dodává raketoplánu elektrickou energii, vykazovalo anomálii. Jeden z třiceti dvou palivových článků, které byly součástí každé ze tří vodíkových baterií, měl stálý pokles napětí. Situace dospěla do bodu, kdy musela být jedna baterie vypojena. Raketoplán byl schopen dál fungovat i s dvěma funkčními bateriemi, ale dle takzvaných pravidel pro let mělo přijít okamžité přistání. Chris chápal, že posádka by ráda dokončila svoji práci, ale dodržení pravidel pro let bylo důležitější. Pravidla pro let jsou obsáhlým manuálem složeným zejména z velkého počátku zkušeností, které v minulosti zjistily předchozí posádky. Jsou v nich zahrnuta i bezpečností pravidla pro výjimečné situace a jsou takřka po každém letu aktualizovány. Mise STS-83 byla uzemněna. Místo plánovaných šestnácti dní byla ve vesmíru jen tři.

Naštěstí však tato mise dostala specifickou výjimku. Ještě ten samý rok se stejná posádka ve stejném stroji vydala do vesmíru znovu a dokončila svoji práci. Při práci ve vesmíru zkrátka často musíte čelit zklamání, protože vás zradí technika a je nutné dbát především na přežití posádky a úkoly jsou druhotné. Občas se ale stane, že dostanete druhou možnost. Pro Chrise to bylo výjimečné poučení.

Nakonec se Chris mezi lety 1995–2000 účastnil jako CAPCOM celkem dvaceti pěti letů raketoplánů. Byl doslova hlasem řídicího centra v Houstonu a posádky si ho vesměs oblíbily. On sám by však rád alespoň ještě jednou vyrazil do vesmíru. V roce 1996 se stal vedoucím oddílu kanadských astronautů a jeho naděje pro další let se tak zvýšila. Nakonec nemusel čekat dlouho. V roce 1997 byl určen jako kanadský specialista v rámci mise STS-99, která měla startovat na začátku roku 2000. Cílem této mise nebylo nic menšího, než doprava kanadské robotické ruky Canadarm 2, jedné z nejdůležitějších částí Mezinárodní kosmické stanice. Zároveň s ní měl ke stanici být dopraven i vědecký modul Destiny, další z hlavních částí ISS.

Mise byla nakonec přejmenována na STS-100 a její start byl posunut. Ke skluzům dochází v kosmonautice zcela pravidelně. Tentokrát měl Chris nést mnohem více odpovědnosti. Zatímco při své první misi se měl hlavně koukat a jednou použít robotické rameno raketoplánu, tentokrát to bylo zcela jiné. V rámci mise měl dvakrát vystoupit do vesmíru na takzvanou EVA. Stal se dokonce EVA-1, tedy vedoucím výstupu. Jeho úkolem bylo zajistit montáž Canadarm 2, robotického klenotu kanadské vesmírné agentury. Nejdražšího a nejsofistikovanějšího pracovního nástroje té doby. Prvku zcela nutného pro úspěšnou dostavbu stanice. Vzhledem k rozsáhlosti operace a mnohem větší odpovědnosti trval i výcvik delší dobu. Již od roku 1997 se Chris a celá posádka po čtyři roky připravovali na tento ambiciózní úkol. Chris měl poprvé vystoupit do vesmíru a hned jako EVA-1 a tak nesměl nic zanedbat. Pracovat ve skafandru je neuvěřitelně obtížné a nepříjemné. Ve chvíli, kdy montujete zařízení v hodnotě milionů dolarů, musíte být schopný pracovat bezchybně, i když máte na rukou rukavice ohebnosti těch boxerských, nikde nemáte pevnou oporu a celý skafandr vás tlačí a mačká.

STS-100

STS-100
Zdroj: http://spaceflight.nasa.gov/

Stavba ISS se ve svém počátku značně zpozdila. Bez výrazných finančních injekcí NASA do Ruska by nebylo možné zahájit tento ambiciózní projekt. Nakonec se však v roce 1998 do vesmíru vydal první modul ruský Zarja, načež se k němu připojil americký Unity. Od roku 2000 hostila stanice první stálou posádku. Výstavba konečně začala nabírat obrátky. Přesto však byla stanice v roce 2001, kdy k ní zamířila mise STS-100, jen pouhým malým zárodkem stanice, kterou známe dnes. Když se Christopher Hadfield 19. dubna 2001 díval z letové paluby raketoplánu ven, cítil se mnohem připravenější a zkušenější, než při svém prvním letu. Zároveň s tím cítil i mnohem větší odpovědnost než v roce 1995 – a právem. Raketoplán Edeavour bez problémů odstartoval. V jeho nákladovém modulu byl vědecký modul Destiny a Canadarm 2. Na start rakety, nebo raketoplánu se prý nedá zvyknout. Neuvěřitelná síla řízené exploze, která vás tlačí do sedaček a žene vstříc vesmíru, je zkrátka zážitek, který se nikdy nemůže stát všedním. Následný pocit, kdy vše utichne a zbyde jen ticho a vznášející se věci kolem, je podobného ražení.

Nové části ISS: Destini a Canadarm 2

Nové části ISS: Destiny a Canadarm 2
Zdroj: https://upload.wikimedia.org/

Nebyl však čas na vstřebávání pocitů. Raketoplán musel rozevřít svůj nákladový prostor, aby se mohl chladit. Začalo stíhání zárodku ISS a všichni se připravovali na úkoly, které mise STS-100 měla splnit. Společně s Chrisem se na výstup chystal i Američan Scott Parazynski, pro kterého to byl již čtvrtý let raketoplánem. Chris strávil poslední roky nekonečnými hodinami tréninku v bazénu, kde na maketě ISS nacvičoval veškeré pohyby, které měl vykonat v rámci výstupu. Výstup do vesmíru ve skafandru člověka naučí šetřit jakýmkoli zbytečným pohybem, protože snad úplně vše, co v něm děláte, je nepříjemné a velmi namáhavé. Dril v bazénu měl oba astronauty naučit celý výstup tak, aby jej brali jako svoji druhou přirozenost. Chris si noc před výstupem znovu a znovu procházel všechny kroky, řádně si vyleštil hledí své přilby, aby se mu nemlžila, což pro jistotu udělal ještě jednou, aby to opravdu fungovalo. Několikrát zkontroloval všechny věci a skafandr, zda vše funguje. Byl klidný a věřil, že úkol zvládne.

Mezi obléknutím skafandru a otevřením poklopu přechodové komory uběhnou zpravidla čtyři hodiny. Není to jako ve filmech, kde na sebe hrdinové hodí skafandr, otočí ventilem, vypustí komoru, otočí páčkou a vylétnou ven. Ve skutečnosti je například vypouštění tlaku a atmosféry z přechodové komory velmi zdlouhavé a během něj se stále kontroluje, zda skafandr neztrácí tlak. V případě ztráty tlaku ve vesmíru by smrt byla velmi nepříjemná a opatrnosti zkrátka není v případě podobných činností nikdy dost.

Po vypuštění veškerého tlaku z přechodové komory Chris otočil pákou a uvolnil poklop. Za poklopem ještě nebyl vesmír, ale bílá tkanina, která otvor překrývala. I přesto do přechodové komory začalo proudit tlumené sluneční světlo. Poklop bylo nejdříve nutné usadit do úchytu na stropě, aby umožnil využít celou šířku komory. Nastal totiž hlavní problém všech výstupů. Kulatý otvor a hranatý astronaut. Dostat se z přechodové komory zkrátka vyžaduje jistý um a trpělivost a není to zdaleka tak vizuálně nápadité jako ve filmech. Chris byl zaháknutý jak za Scotta, tak za jistící lano a vyrazil vstříc madlu na stěně raketoplánu. Teprve až byl bezpečně uchycen, mohl vyplout Scott. První vesmírný balet každého astronauta je neohrabaný a plný nečekaných reakcí okolí na známé pohyby. Nakonec se však podařilo oběma dostat do nákladového prostoru raketoplánu. V tu chvíli se Chris podíval nad sebe a spatřil vesmír. Ve svých pamětech píše, že řekl asi něco jako „Páni… Pááááni.“. A jak už to bývá, opět astronaut nenachází slova, kterými by to popsal. Necháme proto na čtenářích, aby si to zkusili představit sami. Jste v malé krabičce a najednou se ocitnete v nekonečném prostoru. Nejde vám to? V pořádku, musíme si zkrátka počkat, až se do vesmíru vypraví nějaký básník, zdá se, že do té doby se žádného alespoň trochu přibližujícího popisu toho nekonečna nedočkáme.

Christopher Hadfield v rámci mise STS-100

Christopher Hadfield v rámci mise STS-100
Zdroj: http://www.aviationspectator.com/

Základním úkolem bylo připevnit robotické rameno k modulu Destiny, který mezitím byl připojen robotickým ramenem raketoplánu k Mezinárodní kosmické stanici. Prvních pět hodin výstupu probíhalo dobře, až do chvíle, kdy se Chrisovi v zorném poli objevila plující kapička nějaké tekutiny. Už od začátku jeho EVA mu zlobil vak na vodu, který je opatřen brčkem a ventilem, který se otevírá, když do brčka kousnete. Teď se zdálo, že ventil, který už tak zlobil, přestal těsnit. To by bylo nepříjemné, ale ne fatální.

Po nějaké chvilce se mu jedna z kapiček trefila do oka a bylo jasné, že to není obyčejná voda. Bylo to, jakoby do oka dostal kamínkem a kamínek v oku uvízl. Zcela pudově vystřelil ruku a chtěl si oko otřít. Narazil samozřejmě na hledí přilby. Bezprostřední lidské reakce vesmír nezmění. Chris proto začal třepat hlavou a hodně mrkat, ale problém se nezlepšoval. Během výstupu je astronaut vystaven velmi velké námaze, která vyprodukuje velké množství potu. Eugene Cernan vzpomínal, že při svém výstupu z Gemini vylil ze skafandru nějaké dva litry svého potu. Doba se však změnila a potu už tolik nebývalo. Nicméně slaný pot v oku by mohl být tím problémem. Lidské oko po takové události začne samozřejmě ihned slzet, aby vyplavilo případné nečistoty. V případě působení gravitace je to výborná věc, když však gravitace schází, je to poněkud horší. Kolem oka se začne tvořit bublina slz a toho, co máte v oku a je těžké se toho zbavit.

Mezitím je Chris bezpečně připoutaný ke stanici a stále má ještě jedno oko v pořádku. Rozhoduje se, že nebude nikomu nic říkat a bude pokračovat v práci. Nicméně po chvíli se tekutá koule obklopující levé oko přelila přes nos i na pravé. Slzy nestačily dráždivou tekutinu pořádně rozředit a tak se Chris ocitá se šroubovákem u rozpracovaného připevňování Canadarm zcela slepý. Nezbývá, než svůj problém oznámit řídicímu středisku. Scott zatím zůstává na své pozici a montuje elektrické připojení ramene, zatím není třeba, aby k Chrisovi šel, protože by mu nijak nemohl pomoct. Pro Chrise je prioritou dokončit tuto důležitou práci, Rameno stále ještě není pevně připoutáno k boku stanice.

V Houstonu zatím hledají příčiny a řešení daného problému. Jako obvykle se obávají nejhoršího. Kdyby došlo k úniku chladicí kapaliny skafandru, projevilo by se to nejdříve jako pálení očí a až posléze by to začalo rozežírat sliznice a plíce. V takovém případě je nutné Chrise okamžitě dostat do přechodové komory a sundat mu skafandr. Chris má však pověst muže, který ví, co dělá a nenechal by situaci zajít do extrému. Domlouvají se na prvním možném opatření. Chris si má uvolnit ventil a nechat do vesmíru unikat drahocenný kyslík. To by umožnilo vyměnit atmosféru ve skafandru a zbavit se případného žíravého chladícího zařízení. Když je ve skafandru většina atmosféry vyměněna, ventil si Chris uzavřel a zdálo se, že se mu trochu zlepšil stav. Hodně mrkal a snažil se otírat oči o výstupky v helmě. Trvalo to více jak půl hodiny, ale nakonec viděl dostatečně, aby mohl dále pokračovat v práci. Příznaky otravy chladící látkou se neobjevily a tak se zarudlýma očima nakonec svoji práci dokončil. Výstup musel být dokončen a trval nakonec skoro osm hodin.

Na Zemi mezitím hledali příčinu této situace. Když se Chris vrátil na palubu, dlouho debatovali, co by to mohlo být. Mohl to být pot smíchaný s něčím z vlasů, nebo něco jiného ze skafandru. Ale pak si někdo vzpomněl na důkladné leštění helmy prostředkem proti zamlžení. A to byla příčina. Chris tam zřejmě nechal několik malých kapiček, které úplně neotřel, a když se pak roztok smíchal se slzami, bylo to, jakoby vám do oka někdo stříkl mýdlo. Od té chvíle NASA upravila složení roztoku na méně dráždivé a než se Chris vydal na druhý výstup, dal si hodně záležet, aby utřel vše naprosto dokonale. Bohatá zkušenost, že i naprostá malichernost může ohrozit celou misi, nebo život astronauta připomíná, jak nebezpečná a nepředvídatelná je práce ve vesmíru a jak moc je důležité dbát na absolutně vše, co by vás mohlo potkat.

ISS po ukončení mise STS-100

ISS po ukončení mise STS-100
Zdroj: http://www.nasa.gov/

Druhý výstup do vesmíru dopadl dobře a trval také více jak sedm hodin. Mise STS-100 zaznamenala fenomenální úspěch a splnila veškerá očekávání. Stanice měla nový modul a mohla na ní začít plnohodnotná vědecká práce. Nové robotické rameno zase umožnilo další stavbu a provoz stanice. Chris bezpečně s posádkou přistál po dvanácti dnech letu. Jeho naděje na další let nepohasla, naopak to teď vypadalo nadějněji, než když před tím. Cesty osudu jsou však nevyzpytatelné a v roce 2003 nikdo nemohl předpokládat, že Columbie vzlétne na svoji poslední misi a předurčí tak konec raketoplánů i americké astronautiky tak, jak byla známá doposud…

Článek na pokračování…

Zdroje obrázků:
http://www.aviationspectator.com/files/images/Space-Shuttle-Endeavour-STS-100-018.preview.jpg
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/82/STS-83_crew.jpg
http://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/shuttle/sts-100/hires/sts100-s-002.jpg
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/c/c2/ISSafterSTS100.jpg
http://www.aviationspectator.com/files/images/Space-Shuttle-Endeavour-STS-100-033.preview.jpg
http://www.nasa.gov/sites/default/files/sts100-710-103.jpg

Pin It
(Visited 923 times, 2 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (18 votes cast)
(Visited 923 times, 2 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


2 komentáře ke článku “Vesmírné osudy 114. díl – Christopher Hadfield”

  1. Evžen napsal:

    Parádní čtení, díky za ranní dávku historie, i když poměrně nedávné. A i malé detaily o kterých bychom se jinak nedozvěděli jsou velmi zajímavé.
    E111

Zanechte komentář