Vesmírné osudy 110. díl – Sergej Krikaljov

Počátek devadesátých let přinesl nové možnosti...

Nová doba, nové možnosti, nové plány. A také staronoví partneři – to vše přinesl počátek devadesátých let ruské kosmické agentuře. Rusko a Spojené státy se ocitly překvapivě v pozici spolupracujících velmocí. Oba státy měly co nabídnout a oběma chyběly přesně ty dílky skládačky, které měl v ruce jejich nový partner. Spojené státy už přes deset let uvažovaly o velké orbitální stanici, ale chyběly jim peníze i zkušenosti – po konci studené války se konaly velké škrty v rozpočtu, Skylab byl dávnou minulostí a úroveň poznání od té doby pokročila. Rusko zase mělo zkušenosti a (víceméně) funkční stanici, ale scházely finance. Navíc hrozil odliv mozků z ruského kosmického a raketového průmyslu směrem ke státům s ne zcela dobrou pověstí. Obě mocnosti se rozhodly spolupracovat a pokusit se spojit své úsilí tak, aby byl výsledek přínosem oběma stranám. Zda tomu tak nakonec bezezbytku bylo, to ponechme v tuto chvíli stranou, každopádně v červnu 1992 oznámili Boris Jelcin a George Bush záměr uskutečnit společný program, zvaný “Dohoda mezi Spojenými státy americkými a Ruskou federací ohledně spolupráce na výzkumu a využití kosmického prostoru pro mírové účely“. Konkrétním výstupem této dohody měly být krátkodobé lety dvou ruských kosmonautů na americkém raketoplánu a jeden dlouhodobý let Američana na Miru. Na přelomu léta a podzimu 1992 začalo v zákulisí ruské agentury hledání vhodných kandidátů pro let na Shuttlu. Nakonec se v hledáčku ocitli dva zkušení kosmonauti…

 

Sergej Krikaljov – Pan vesmír (3/4)

 

Pro Sergeje Krikaljova je datum 29. září 1992 důležitým životním milníkem. Ten den byl totiž vybrán spolu s Vladimirem Titovem jako kandidát pro let na americkém raketoplánu. Byl to pro něj jistě zvláštní pocit – jako jeden z pouhých čtyř lidí mohl nosit jak Zlatou hvězdu Hrdiny SSSR, tak Zlatou hvězdu Hrdiny Ruské federace, a nyní se měl účastnit další přechodové fáze a dovést Rusko z doby uzavřených a tajnůstkářských programů do éry otevřenosti a kooperace.
Na Sergeje s Vladimirem čekala krátce po oficiálním oznámení jejich jmenování cesta do Spojených států, kde měla počátkem října začít příprava pro let. Ruský kosmonaut měl poprvé letět na misi STS-60 pod vedením budoucího administrátora NASA Charlieho Boldena v listopadu 1993. Tentokrát mělo být odloučení od rodné hroudy ještě delší než během onoho Sergejova maratonu na Miru – příprava měla trvat více než rok. Naštěstí si tentokrát mohli s sebou Rusové vzít svoje rodiny. Krikaljovovi pár dní bydleli v apartmá na houstonské NASA Road a posléze v rodinném domku nedaleko Clear Lake.
Hned od počátku bylo znát, že mezi Ruskem a USA, dvěma bývalými rivaly a nynějšími partnery, panuje jisté napětí a nedůvěra. Když Krikaljov s Titovem vkročili poprvé do bludiště chodeb střediska JSC, vítal je velký plakát s nápisem: “Rusové jsou!“. Ve svých přidělených kancelářích pak našli další plakát, který tentokrát zněl: “Rusové už jsou tady!“ Tohle malé popíchnutí ovšem Krikaljova s Titovem vůbec nerozhodilo. Krikaljova proto, že byl vyhlášeným kliďasem a Titova zase… protože neuměl ani slovo anglicky! Podle pracovníků NASA si nebyl schopen během prvních dnů říci ani o sklenici vody.

Krikaljov během výcviku v JSC.

Krikaljov během výcviku v JSC.
Zdroj: avstop.com

Pro oba Rusy začal příjezdem do Houstonu brutální režim, při kterém trávili výcvikem 15 hodin denně. Běžná doba přípravy na misi (včetně základního výcviku pro Shuttle) se v té době u NASA pohybovala okolo dvou let, zatímco nyní měli být připraveni během jediného roku. Hned na začátku přinesli instruktoři Krikaljovovi a Titovovi obrovskou hromadu příruček a manuálů a prohodili: „Zítra s tímhle začneme pracovat.“ Vladimir Titov se tomu dnes už směje: „Skoro jsme omdleli – než tohle jen přeložíme, bude půlrok pryč!“ Ovšem na potíže naráželi Rusové i jinde: projekt Space Shuttle byl mimo jiné využíván i k vojenským účelům a doba, kdy raketoplán býval součástí SDI („Strategic Defense Iniciative“ – koncept u nás známý jako Hvězdné války), nebyla až tak vzdálená. Američané byli na vážkách: kam vlastně tyhle dva Rusy můžeme pustit a kam ne? A co jim můžeme ukázat a co naopak skrýt? Nakonec problém rozsekl Charlie Bolden a jeho posádka. Astronauti se nechali slyšet, že Rusové s nimi poletí na stejném stroji a budou riskovat svůj život úplně stejně jako Američané, proto bude platit, že ruští kosmonauti mohou kamkoli, kam mohou jejich američtí kolegové.
Po třech měsících bylo počátkem roku 1993 oznámeno rozhodnutí o tom, který ze dvou kosmonautů vstoupí do historie. Volba padla na Krikaljova, který se dokázal rychleji adaptovat a také vládl mnohem lépe angličtinou. Na rozdíl od Titova uměl trochu anglicky už před příjezdem do USA, ovšem na svých jazykových dovednostech musel i tady tvrdě dřít. Nebylo výjimkou, že po dni, stráveném výcvikem usedl k učebnicím angličtiny a dřel slovíčka a svou výslovnost do dvou do rána.

Posádka mise STS-60: (zadní řada zleva) Sega, Krikaljov, (střední řada) Chang-Diaz, Davis, (přední řada) Reightler, Bolden

Posádka mise STS-60: (zadní řada zleva) Sega, Krikaljov, (střední řada) Chang-Diaz, Davis, (přední řada) Reightler, Bolden
Zdroj: commons.wikimedia.org

Pěkným gestem zbytku posádky byla jejich žádost o základní kurs ruštiny. Astronauti cítili, že to pomůže nejen při vzájemné komunikaci, ale i k posílení důvěry na obou stranách. Astronauti Charlie Bolden (velitel), Ken Reightler (pilot), Jan Davis (letová specialistka), Ron Sega (letový specialista) a Franklin Chang-Diaz (letový specialista) se mohli začít sžívat se svým definitivně potvrzeným kolegou Sergejem Krikaljovem. A všichni kolektivně se sžívali s letovým plánem i systémy jejich designovaného orbiteru Discovery.
Let měl být navýsost vědecký, krom modulu Spacehab-2 měl v nákladovém prostoru čekat na svou příležitost i “talíř“, štít WSF (“Wake Shield Facility“), který měl pomáhat výzkumu růstu krystalů arsenidu gallitého v ultrahlubokém vakuu. Astronauti také (ke své nevoli) získali malý časový bonus k výcviku – termín startu se posunul z listopadu 1993 na únor 1994. Důvodem byly dva pad-aborty (přerušení startu ještě na rampě), které se u předchozích misí odehrály v březnu a v srpnu 1993.
Nakonec ale přišel kýžený okamžik: 3. února 1994 v 7:10 místního času se rozeřvaly motory startovní sestavy a Discovery se vydal na cestu. Pro Sergeje Krikaljova to byla prazvláštní chvíle. Vydával se do vesmíru v útrobách stroje, o kterém se kdysi tradovalo, že je vyvinut pro svrhávání jaderných pum na Moskvu. Dával v sázku svůj život a svěřoval jej do rukou lidem, kteří ještě před několika lety stáli na opačné straně barikády. Nicméně byl tady kvůli práci a koneckonců – z jeho kolegů se vyklubali skvělí profesionálové a přátelé…
Start a navedení na orbit proběhly normálně a zanedlouho se na palubě Discovery rozběhla čilá aktivita. Sergej se věnoval mimo jiné experimentům, které navrhli ruští vědci. Spolu s kolegyní Jan Davis pracoval na zkoumání vestibulárního systému, neurosenzorického systému a také sledování vlivu mikrogravitace na oči. Zatímco práce ve Spacehabu probíhala naprosto hladce, o WSF se podobná věc říci nedala.
Štít, který měl být vyzvednut z nákladového prostoru pomocí robotické paže a vypuštěn k volnému letu, pronásledoval jeden problém za druhým. Nejprve nebylo možné zjistit jeho stav indikovaný kontrolními světly na jeho povrchu, protože sluneční svit byl příliš silný. Poté řídicí středisko chybně interpretovalo data, která ze štítu přicházela. Pak se zase objevila elektromagnetická interference. Nakonec, v pondělí 7. února, o jeden den později oproti plánu, byl WSF vyložen z nákladového prostoru, ovšem pro jistotu zůstal zachycen na robotické ruce.
Náladu astronautům mezitím napravil telemost, který zajistila produkce pořadu “Good morning, America!“. Posádka Discovery se mohla vidět a slyšet s Viktorem Afanasjevem, Jurijem Usačevem a Valerijem Poljakovem, toho času na palubě Sergejova bývalého pracoviště – stanice Mir. A Sergej měl během své nynější mise možnost zavzpomínat na improvizované opravy, které byly na Miru denním chlebem.

Sergej ve svém živlu...

Sergej ve svém živlu…
Zdroj: s44.radikal.ru

Posádka v jednu chvíli zjistila, že jedna z plastikových hadic, které zajišťovaly ventilaci Spacehabu, zkolabovala. Po průzkumu situace vyšlo najevo, že za zborcení hadice může ucpaný filtr jednoho z ventilátorů. Nastalo všeobecné krčení rameny a řídicí středisko přemítalo o možnostech opravy. Krikaljov nechápal mentalitu, kterou nyní Američané předváděli: „Na Miru bych je (míněno řídicí středisko – pozn. aut.) k tomu vůbec nevolal. Prostě bych to spravil a pak bych jim jen dal vědět, jak jsem pochodil.“
Nakonec středisko poslalo instrukce, které se ovšem ukázaly být neúčinné. Krátce po neúspěšném pokusu o opravu orbiter vylétl z dosahu komunikačních stanic a konečně nastala chvíle pro Krikaljova. Navrhnul jednoduchou opravu, při které prostě stačilo vložit stočené desky letového plánu dovnitř hadice. Desky byly pružné a tím, jak se snažily udržet svůj původní tvar, zároveň roztahovaly inkriminovanou hadici. Nejjednodušší nápady většinou bývají ty nejlepší a oprava fungovala dokonale.
11. února přistál Discovery na přistávací dráze Kennedyho kosmického střediska. Sergej si mohl připsat dalších 8 dní, 7 hodin, 9 minut a 22 sekund. Oproti jeho předchozím dvěma letům se jednalo o poměrně směšnou dobu trvání, nicméně význam této mise byl obrovský. Charlie Bolden se po přistání na tiskové konferenci nechal slyšet: „Po tomto letu (…) jsem už neměl žádné pochyby o přínosu a důležitosti společného výzkumu…“ Bylo nade vší pochybnost, že lví podíl na tomto názoru Američanů měla Sergejova práce. Svým způsobem odstartoval spolupráci, která se rozvinula do v té době nevídané šíře a trvá do dnešních dní…
Nyní byl čas prohodit si role. Vladimir Titov byl určen jako zástupce Ruska na palubě letu STS-63 a tentokrát mu Sergej dělal dubléra. Když 3. února 1995 přesně na den rok po Sergejově letu odstartoval raketoplán Discovery do noční oblohy nad Floridou, byla na palubě krom Titova ještě jedna zajímavá osoba. Prvním zástupcem něžného pohlaví ve funkci pilota Shuttlu byla Eileen Collins. Ta samá Eileen Collins, která se o pár let později také stane první ženskou velitelkou raketoplánu a po katastrofě Columbie povede prostřednictvím mise STS-114 návrat USA do vesmíru.
Sergej Krikaljov sledoval misi STS-63 z řídicího střediska v Houstonu, kde sloužil jako jeden z capcomů. Tuto funkci posléze zastával i u dalších letů – STS-71, STS-74 a STS-76, během kterých se raketoplány připojovaly ke stanici Mir. Mezitím spolupráce mezi Ruskem a USA překonala první nesmělé krůčky a do chodu se dostal plán na vytvoření společné orbitální stanice. Jednání a práce na hardwaru postupovaly poměrně rychlým tempem, částečně díky finančním injekcím Američanů směrem k ruské kośmické agentuře. Rusové jako základ stanice použili modul Zarja (známý také jako FGB), který byl původně vyvíjen jako jeden z modulů pro stanici Mir. Na počátku roku 1998 byl modul hotov a 20. listopadu téhož roku jej nosič Proton-K vynesl na oběžnou dráhu. Dalším dílem skládačky nové stanice měl být americký modul Unity.
Unity se měl dostat na orbit v nákladovém prostoru raketoplánu a posádka Shuttlu měla také zajistit jeho spojení se Zarjou a oživení celého minikomplexu. Bylo logické, že na palubě Shuttlu by měl být krom Američanů i zástupce ruských partnerů. Volba padla na člověka, který měl veškeré předpoklady pro úspěšné splnění všech úkolů. Nebyl jím nikdo jiný, než Sergej Krikaljov!

Posádka STS-88: (zleva) Krikaljov, Ross, Cabana, Sturckow, Newman, Currie

Posádka STS-88: (zleva) Krikaljov, Ross, Cabana, Sturckow, Newman, Currie
Zdroj: de.wikipedia.org

30. července 1998 byl oficiálně nominován jako letový specialista mise STS-88, která měla americký modul vynést do vesmíru. Velitelem byl Bob Cabana, pilotem Rick Sturckow a letovými specialisty krom Sergeje také Jerry Ross, Nancy Currie a James Newman. Orbiter Endeavour měl krom modulu Unity nést ještě několik malých satelitů.
Start měl původně proběhnout 3. prosince, ale byl odložen o 24 hodin kvůli hydraulickému okruhu č. 1, u kterého se z nejasných příčin spustil hlavní alarm. Závada nebyla objevena, vše se zdálo být v pořádku, ale startovní “okno“, které zaručovalo sblížení se Zarjou bylo pryč. Druhý pokus už byl úspěšný a 4. prosince v 3:35 místního času Endeavour odlétl do tmavé oblohy.
První den na orbitu byl velmi krátký – pro posádku trval od startu po spánkovou periodu pouhých pět hodin. Bylo třeba sladit rytmus všech zúčastněných jak na Zemi (ať už v Rusku, tak v Houstonu), tak na orbitu. Druhý den si Jerry Ross a Jim Newman připravovali vybavení pro své tři vycházky, během kterých po fyzickém spojení Zarji a Unity propojí konektory obou modulů a připraví komplex k práci. Třetí den Nancy Currie vyzvedla Unity s pomocí manipulátoru RMS z nákladového prostoru a připojila jej na stykovací zařízení Endeavouru. Vše bylo připraveno. Čtvrtý letový den se konečně na černi vesmírného prostoru objevila malá tečka – Zarja. Bob Cabana opatrně manévroval tak, aby se k ní přiblížil a zanedlouho byl po komplikovaném nebeském baletu ruský modul v dosahu palubního manipulátoru RMS.

Zarja v sevření robotické paže

Zarja v sevření robotické paže
Zdroj: en.wikipedia.org

Nancy Currie Zarju zachytila a pomalinku připojila k Unity, čekajícímu na svůj protějšek. Byl 7. prosinec 1998, 02:07 UT a koncept mezinárodní kosmické stanice se začal stávat skutečností.
Pátý a sedmý letový den proběhly dva výstupy do volného prostoru, během kterých Ross a Newman propojovali kabely, instalovali antény a vykonávali další úkony na vnějším plášti nově sestaveného komplexu. Potom přišla velká chvíle. Probíhal osmý letový den, na Zemi se psalo datum 10. prosince 1998, když Bob Cabana a Sergej Krikaljov propluli do spojovacího adaptéru Endeavouru. V 18:54 UT otevřeli příklop a jako zástupci dvou partnerských států společně vpluli do interiéru Unity. Ostatní členové posádky následovali za nimi a všichni začali rozsvěcet světla a vybalovat vybavení. Mezinárodní stanice ISS začala pomalu ožívat. O hodinu a čtvrt později, ve 20:12 UT opět společnými silami otevřeli další příklop a vpluli společně do modulu Zarja. Poprvé na orbitu začala pracovat rusko-americká posádka v rusko-americké orbitální stanici.
Vše má bohužel svůj konec a pro posádku možná až příliš brzy nadešel čas opustit stanici, svítící novotou a dokončit svou misi. 13. prosince pilot Rick Sturckow pomalu oddělil Endeavour od ISS a začala fáze letu ve formaci. Všichni na palubě cvakali závěrkami fotoaparátů a mířili kamerami na čerstvě narozenou ISS. Po necelé hodině a půl letu ve formaci se pomocí krátkých zážehů trysek RCS raketoplán začal pomalu vzdalovat. Práce však ještě nebyla u konce – na své vypuštění čekal v nákladovém prostoru satelit MightySat 1.

Zárodek stanice ISS - Zarja (vlevo) a Unity

Zárodek stanice ISS – Zarja (vlevo) a Unity
Zdroj: en.wikipedia.org

15. prosince pak Endeavour jako obrovský bílý pták doplachtil na přistávací dráhu KSC po letu, trvajícím 11 dní, 19 hodin, 17 minut a 54 sekund. Během letu mimo jiné Jerry Ross ustanovil světový rekord, když doplnil svou impozantní sbírku výstupů do volného prostoru na úctyhodných 44 hodin a 9 minut strávených mimo stěny raketoplánů. Pikantní na celé věci byl fakt, že člověk, který v té době figuroval v žebříčku EVA na druhém místě, seděl na middecku vedle něj. Byl jím Sergej Krikaljov!
Ruský zástupce na misi STS-88 mohl být sám se sebou spokojený. Jeho čtvrtý let do vesmíru dopadl přesně tak, jak jej letoví plánovači navrhli. Ovšem Krikaljov si byl také vědom toho, že jej čeká jistá práce, od které si musel načas odskočit. Teď se k ní mohl vrátit…

 

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:
http://www.nuclearfiles.org/menu/key-issues/nuclear-weapons/history/prez_policies/bush1/bush_and_yeltsin.jpg
http://avstop.com/news/feb1994.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Sts-60_crew.jpg
http://s44.radikal.ru/i106/1004/36/5cc3eff3d36a.jpg
http://de.wikipedia.org/wiki/Datei:STS-88_crew.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:S99_03776.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Sts088-703-019e.jpg

Vesmírné osudy 110. díl – Sergej Krikaljov, 2.5 out of 5 based on 18 ratings
Pin It
(Visited 1 338 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (18 votes cast)
(Visited 1 338 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


13 komentářů ke článku “Vesmírné osudy 110. díl – Sergej Krikaljov”

  1. Aleš Borovička napsal:

    To spojení Zarji a Unity vypadá na fotce značně komplikovaně. Předpokládám že to v budoucnu unifikovali?

    • Dalimil napsal:

      Pokud se nemýlím tak ne, na ruském segmentu stále používají jiné dokovací porty než na americkém, ale protože spoj mezi Zaryou a Unity je jediné místo kde se ROS a USOS stýkají tak je to celkem jedno.

  2. Tomáš Kohout napsal:

    Opět další ze skvělých dílů tohoto seriálu. Schopnost improvizace, jakou předvedl Krikaljov, byla typická i pro další obory v zemích socialistického bloku a je trochu škoda, že se pomalu vytrácí. Důvodem je zřejmě to, že její použití není oproti dřívějšku na denním pořádku.

    Předpokládám, že to bylo asi jedinkrát v historii, kdy se raketoplán připojil na APAS pomocí robotické ruky.

    • Spytihněv Čumpelík napsal:

      Nelze si nevybavit Armageddon, kdy Rus (Peter Stormare) na orbitální stanici místo metodického ťukání Američanů do klávesnice vyřeší problém zuřivým mlácením kladivem nebo čím do aparatury 🙂

      • Ondřej Šamárek napsal:

        Tenhle postřeh sedí, Titov popisoval, jak se po příjezdu do USA strašně divil tomu, že při poruše na autě volali běžní Američané hned servis, aniž by se třeba podívali pod kapotu. Inu – jiný kraj…

        • Spytihněv Čumpelík napsal:

          Ono je to dané úrovní života. V USA stačilo zvednout telefon a bylo vyřešeno. Jen zaplatit. V SSSR (a nebo třeba i u nás) bylo obvykle rozhodně rychlejší vrhnout se na problém osobně. Takže asi tady někde tkví ta ruská praktičnost a schopnost inmprovizace. Ale když se podíváme na Apollo 13, tak je vidět, že když není zbytí a žádná z nadrženě čekajících firem nepřiletí a nepomůže, improvizované řešení se také najde.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za pochvalu, pane kolego! 😉
      Pokud mě paměť nešálí, bylo to skutečně jedinkrát.

  3. Petr Hájek napsal:

    Děkuji za tradičně poutavé čtení

  4. Kenny007 napsal:

    Opět děkuji za krásný článek. Toto je etapa, která ve mě tenkrát vyvolala nadšení, že svět může být lepší než dřív. Bohužel jak známo, historie se neustále opakuje, takže teď jde spolupráce Usa a Rf opět na bod mrazu.
    Ale dost bylo politiky.
    Když jsem viděl to foto sestavy Zarja a Unity, napadlo mě že mi nějak unikla historie budování ISS. Nedávno jsem opět pozoroval svým dalekohledem (300mm průměr, 75x zvětšení) přelet ISS a kochal jsem se pohledem na obě pole solárních panelů a soustavu modulů základny a ani jsem si neuvědomil, že ji vlastně znám už od vypuštění Zarji, kterou jsem tenkrát pozoroval ješttě očima v prvních dnech po startu.
    Tady je krásná animace výstavby ISS.
    https://www.youtube.com/watch?v=Kie53ZDcSYE
    A kdyby někoho napadlo že se dalekohledem nedá na ISS nic vidět, tak tady je video z pozorování ze země (není moje)
    https://www.youtube.com/watch?v=xjAR85LJAJM
    Mám vyzkoušeno, že panely jsou vidět už triedrem 20*50.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky moc za pochvalu!
      Co se pozorování ISS týče, já jsem rád i za tu letící tečku, kterou dokážu pozorovat ze svého balkonu. A jen na okraj – to druhé video ve Vašem odkazu je fake, sám autor to v něm avizuje. Ale vypadá reálně, pro porovnání je pěkně zachycený přelet třeba tady:


      • Kenny007 napsal:

        Já si toho fake později taká všiml, nicméně je to opravdu věrné a podobně to vypadá i v reálu..

Zanechte komentář