Vesmírné osudy 109. díl – Sergej Krikaljov

Orbitální stanice Mir

18. května 1991 ve 12:50:28 UT vzlétl z Bajkonuru nosič Sojuz-U2, pod jehož aerodynamickým krytem se skrývala kosmická loď Sojuz TM-12. Na jeho palubě byli dva muži a jedna žena. Velitel Anatolij Arcebarskij, palubní inženýr Sergej Krikaljov a první britská kosmonautka Helen Sharman měli namířeno k orbitální stanici Mir. 20. května se po dvoudenním stíhání Mir skutečně objevil v dohledu a zdálo se, že vše bude rutinní, jako už mnohokrát předtím. Ovšem jen do okamžiku, kdy si velitel Arcebarskij povšiml údajů sbližovacího systému Kurs. Zdálo se, že povědomí systému o poloze lodi vzhledem ke stanici se liší od reality. Arcebarskij proto převzal ruční řízení a opatrně se přibližoval k Miru. Helen Sharman obsluhovala fotoaparáty na palubě, zatímco Sergej Krikaljov držel hlídku u okének v orbitálním modulu. Arcebarskij byl ve vesmíru nováčkem, svou práci však odvedl na výbornou: ve 14:30 UT zacvakly západky na dokovací sondě Sojuzu do svých protikusů v předním stykovacím uzlu stanice. V okamžiku spojení si Arcebarskij povšimnul, že podle systému Kurs by měl Sojuz být stále ještě vzdálen asi 100 metrů od Miru. Pro Sergeje Krikaljova v ten den začal jeho druhý pobyt na stanici, pobyt, který bude mít zcela jiné vyústění, než jaké si bylo možné představit…

 

Sergej Krikaljov – Pan vesmír (2/4)

 

Na palubě Miru přivítali trojici ze Sojuzu TM-12 stálí obyvatelé – Sergej Afanasjev a Musa Manarov. Helen dostala jako první žena na stanici miniaturní bonsai a užívala si nádherného výhledu z iluminátorů. Její cesta do vesmíru byla poměrně zajímavá – Helen nebyla pilotkou ani inženýrkou. Zabývala se potravinářstvím, konkrétně ve firmě Mars Incorporated (a vida – přeci jen alespoň slovní souvislost s vesmírem!) analyzovala chuťové vlastnosti čokolády. Její cestu platilo pod názvem „Program Juno“ konsorcium soukromých firem, podobně jako v případě Tojohiro Akyijamy před půlrokem. I na tomto faktu bylo znát, že Sovětskému svazu začíná v ekonomice docházet dech a hledá jakékoli způsoby, jak získat devizovou injekci.

Slušivá kravata a slavnostní róba. Prostě všední den na Miru...

Slušivá kravata a slavnostní róba. Prostě všední den na Miru…
Zdroj: omgspacegifs.tumblr.com

Během první večeře na Miru si Sharman a Krikaljov připravili malé překvapení – Helen se ke stolu dostavila v apartních růžových šatech a Sergej připlul se slušivou kravatou na krku. Ovšem veselou náladu na Miru občas střídaly i méně legrační okamžiky – jako například když se v jeden moment poroučel navigační počítač a Mir začal volně driftovat v prostoru. Posádka, která se v daný moment zabývala svou prací, se o výpadku dozvěděla až v momentu, kdy druhý den společného pobytu seděla (nebo spíše plula) kolem stolu s večeří. Postupně začaly vysazovat ventilátory a světla potemněla.
Zkušení obyvatelé stanice Afanasjev a Manarov ujistili trojici nováčků, že to není nic mimořádného a jakmile se Mir dostane do slunečního světla, baterie se začnou opět nabíjet. Naštěstí byl nový navigační počítač mezi nákladem, který dorazil na Sojuzu TM-12 společně s Arcebarským a jeho posádkou, přesto bylo očividné, že Mir začíná být opotřebený stářím.
Po týdnu, stráveném na stanici, přišel 26. května čas pro střídání stráží. Afanasjev, Manarov a Sharman se rozloučili s Arcebarským a Krikaljovem, nastoupili do Sojuzu TM-11, který byl připojen k zadnímu stykovacímu uzlu na modulu Kvant 1, a vydali se na cestu domů. Přistání v 10:04 UT bylo kvůli větru poměrně tvrdé a Helen Sharman utržila pár modřin v obličeji během kutálení návratové kabiny po stepní půdě nedaleko Džezkazganu.
Pro Arcebarského a Krikajova nastaly všední dny na stanici. Oproti Sergejovu předchozímu pobytu před dvěma lety nebyl interiér tolik stísněný – součástí stanice se mezitím staly dva nové moduly, Kristall a Kvant2. Právě ty moduly, které měl během svého prvního letu instalovat Sergej, které se však nakonec ke stanici dostaly až v prosinci 1989, respektive v květnu 1990. Krikaljova tehdy odsunutí startu modulů zklamalo, nyní měl však alespoň možnost využít nová zákoutí stanice.
Ovšem hned na začátku bylo třeba vykonat jeden ne zcela standardní úkon. Zadní stykovací port na modulu Kvant1 měl poruchu systému Kurs (která nesouvisela s problémy při sbližování Sojuzu TM-12, který navíc přistával u předního stykovacího uzlu stanice). Poruchu bylo rozhodnuto vyřešit během EVA, ovšem ještě předtím musel být přední uzel uvolněn pro nákladní Progress M-8. 28. května tedy dvojice kosmonautů odpojila svou loď od předního uzlu, obletěla Mir a připojila se k uzlu na modulu Kvant. Celá záležitost trvala 42 minut a umožnila tak přílet zásobovací lodi 1. června.
25. června se pak dvojice kosmonautů vydala na první vycházku do otevřeného prostoru, během které vyměnila vadnou anténu Kursu u modulu Kvant1 a hlavně začala práce na zajímavém experimentu s názvem Sofora.
Pod tímto jménem se skrývala příhradová konstrukce, dlouhá téměř 15 metrů, kterou měli kosmonauti vztyčit na povrchu Kvantu1. Na její vrchol měly být posléze upevněny motorky pro úpravu orientace stanice. Neobvyklým byl způsob, jakým měla být konstrukce složena a fixována – poprvé v historii měly být ve vakuu použity materiály s tvarovou pamětí. Kosmonauti měli vždy nosnou trubku zastrčit do příslušného “rukávu“, ten pak speciálním přístrojem zahřát a tím umožnit jeho utáhnutí. Celá konstrukce si nakonec vyžádala šest výstupů do volného prostoru.
Mezitím se ale začaly dít zajímavé věci na Zemi. Sovětský svaz se v té době ocitnul nejen v ekonomické, ale i politické krizi a nezadržitelně se blížil ke konci svých dní. Nová doba se projevila například ve vypsání referenda, ve kterém na jaře občané svazových republik rozhodovali, zda mají jejich republiky zůstat připojeny k Sovětskému svazu. Výsledek referenda zachoval na několik měsíců celistvost tohoto geografického giganta, ale odstředivé síly už nebylo možné potlačit.
Snaha udržet Sovětský svaz za každou cenu pohromadě dovedl tehdejšího generálního tajemníka Michaila Gorbačova k dosud nevídanému kroku – uzavření smlouvy, která by nově vymezila kompetence republik v rámci svazu a poskytla těmto republikám dosud neslýchanou míru autonomie. Smlouva měla být podepsána 20. srpna…
V takové atmosféře probíhal pobyt dvou kosmonautů na palubě Miru. Práce ale musela pokračovat – politiku vnímali oba muži spíše jako okrajovou záležitost. Když se 27. července Arcebarskij s Krikaljovem pošesté a naposledy vydali do otevřeného prostoru, měla to být třešnička na dortu. Ten den konečně doplnili na konstrukci Sofory poslední tři segmenty z celkových dvaceti, a nosník se tak tyčil nad Kvantem do výše 14,5 metrů.

Rudá vlajka na nosníku Sofora.

Rudá vlajka na nosníku Sofora.
Zdroj: spacecollection.info

Následující krok kosmonautů ovšem vstoupil svým způsobem do dějin. Arcebarskij upevnil na konec nosníku sovětskou vlajku jako tradiční gesto po dokončení náročné stavby. Podobná vlajka zavlála například nad dokončeným sarkofágem čtvrtého bloku jaderné elektrárny v Černobylu a nyní letěla rychlostí 28500 km/h vakuem vesmíru na vrcholu konstrukce, která si vyžádala veškerý um svých stavitelů i pozemních týmů.
Pro většinu zainteresovaných byla rudá vlajka nad Soforou ohromným překvapením – téměř nikdo o tom, že je vlajka na palubě Miru, netušil. Arcebarskému ji dal Alexej Leonov během cesty na rampu v okamžiku, kdy autobus zastavil k tradiční “čurací“ zastávce a Anatolij si ji vecpal dovnitř skafandru. Teď měl ale Arcebarskij sám se svým skafandrem problémy. Tepelnému výměníku jeho Orlanu-DMA došla chladicí voda a začalo se mu mlžit hledí přílby. Sergej ho musel ručně navést k přechodové komoře, umístěné v modulu Kvant2. Oba kosmonauti během šesti vycházek do kosmu nasbírali přes 31 hodin ve volném prostoru. Pohled na hlubokou propast pod nohama se jim však vůbec neomrzel…
Ovšem nad propastí se kdesi hluboko pod nimi ocitl i Sovětský svaz. 19. srpna provedlo tvrdé jádro tamní komunistické strany pod vedením Gennadije Janajeva pokus o státní převrat. Michail Grobačov byl v té době na své dače na Krymu a de facto to pro něj znamenalo domácí vězení. Do Moskvy zamířily obrněné divize a byl vyhlášen zákaz vycházení v nočních hodinách. V centru politického dění se ovšem zjevil čerstvě zvolený prezident Ruské svazové republiky Boris Jelcin. Obratným využitím veřejného mínění a jasným stanoviskem vůči pučistům vystřelila jeho popularita do závratných výšin. 21. srpna byl pokus o puč potlačen a Michail Gorbačov se mohl vrátit do Moskvy. Vracel se ovšem nikoli jako vládce obrovského státu, ale jako bezmocný kapitán potápějícího a rozpadajícího se kolosu. Několik týdnů na to se Sovětský svaz začal rozpadat i geograficky – první republikou, která vyhlásila nezávislost, byla 27. srpna Moldávie a další republiky rychle následovaly.
Arcebarskij a Krikaljov coby pasivní diváci přihlíželi překotnému vývoji a v duchu jim určitě klíčila otázka, co bude s nimi. Podle některých zdrojů byly dokonce vypracovány plány na opuštění stanice v případě, že vypukne občanská válka. K tomu nakonec nedošlo, ovšem napětí bylo cítit všude. Odstředivé síly pomalu rozhlodávaly Sovětský svaz a všechno začínalo ukazovat na to, že bývalá Ruská sovětská federativní socialistická republika zůstane osamocena uprostřed svých bývalých vazalských republik. Pro kosmický průmysl byla situace o to horší, že slavný kosmodrom Bajkonur, odkud byly vypravovány veškeré pilotované a většina automatických misí, ležel na území Kazašské federativní socialistické republiky, která se netajila s tím, že hodlá také vyhlásit svou nezávislost. Nebylo vyloučeno, že se Kazaši pokusí celý bajkonurský komplex znárodnit.
V té době se ve Hvězdném připravoval na svůj let Kazach Toktar Aubakirov. Datum jeho startu nebylo přesně dáno, předběžně se počítalo s křeslem v Sojuzu TM-14 někdy na podzim toho roku. Nicméně vzhledem k situaci v Kazachstánu bylo rozhodnuto o urychlení jeho výcviku a jmenování na nejbližší misi. A nejbližší misí byl Sojuz TM-13. Zde však nastala potíž. Na tuto misi se připravoval rakouský kosmonaut Franz Viehböck. Velitelem měl být Krikaljovův starý známý Alexandr Volkov, se kterým pobýval na Miru už před dvěma lety. Palubním inženýrem byl Alexandr Kaleri. Při letmém pohledu je zřejmé, že tady trochu kulhá matematika.
V Sojuzu řady TM byla tři místa, ovšem najednou zde byli čtyři kandidáti pro let. Někoho tedy napadlo ušetřit peníze za vypravení jedné lodi speciálně pro sovětsko-kazašský let a spojit obě mise dohromady. Rakouského kosmonauta nebylo možné vyškrtnout, cizí měna se v nastalé ekonomické realitě v Sovětském svazu vyvažovala zlatem a Rakousko za dopravu svého muže na orbit a zpět sovětské kosmické agentuře Glavkosmos štědře zaplatilo (částka činila přes 8 milionů tehdejších dolarů). Na druhou stranu ovšem bylo třeba uchlácholit Kazachy. Pokud se oni postaví na zadní, z Bajkonuru se nikam létat nebude, rozhodně ne bez astronomických plateb za pronájem zařízení. Někdo musel z kola ven a ke svému zármutku to byl Saša Kaleri. Velitel Alexandr Volkov měl Sojuz ovládat sám, Viehböck a Aubakirov měli být pouhými pasažéry. Volkov měl příslušný výcvik a misi tedy vpodstatě nic nebránilo.
Ale přece tady byla ještě jedna potíž. Volkov a Kaleri měli původně vystřídat na stanici Arcebarského a Krikaljova, kteří se spolu s Viehböckem (po jeho standardním týdenním pobytu na Miru) měli vrátit zpět na Zem ve starém Sojuzu TM-12. Nyní ovšem na palubě nové lodi měli být dva cestující a to, že by Viehböck nebo Aubakirov zůstali ve vesmíru dlouhodobě, nepřicházelo v úvahu. Opět ta proklatá matematika a opět někdo musel z kola ven. Jedinou možností bylo nechat Sergeje Krikaljova na stanici s novým velitelem a prodloužit tak jeho ‚směnu‘ téměř o půl roku. Na tento návrh Sergej kývl a 2. října 1991 tedy mohla odstartovat jedna z nejbizarnějších misí v historii. Na orbit se vydal sovětský kosmonaut a dva pasažéři.

Posádka Sojuzu TM-13 (zleva: Viehböck, Volkov, Aubakirov)

Posádka Sojuzu TM-13 (zleva: Viehböck, Volkov, Aubakirov)
Zdroj: spacefacts.de

Přílet k Miru probíhal naprosto bez potíží a 4. října se Sojuz TM-13 připojil k zadnímu portu stanice. Zatímco Viehböck pracoval na připravených rakouských experimentech, Aubakirov participoval na dlouhodobých pokusech a sledováních (pro nedostatek času se na Mir žádné čistě kazašské experimenty nevezly, navíc Kazachstán byl ještě stále částí zbytku Sovětského svazu). Arcebarskij, Volkov a Krikaljov si krom experimentů mezitím předávali štafetu na stanici. Sergej už znal Mir a jeho zvláštnosti, záludnosti a bolístky jako své boty, proto bylo přelití jedné dlouhodobé expedice do druhé zcela hladké.
9. října pozdě večer moskevského času se Sojuz TM-12 s Arcebarským, Viehböckem a Aubakirovem odpojil od stanice a vydal se zpět k Zemi. Pro Sergeje začala druhá polovina nepředpokládaného maratonu. Domů se nedostane dříve než na jaře roku 1992. Nemá ponětí, co ho vlastně doma čeká. Sovětský svaz se rozpadá, chybí peníze, zboží, vlastně chybí úplně všechno. Když například Sergej na podzim požádal, aby mu Volkovova posádka přivezla na Mir pár obyčejných citronů, nikdo nebyl schopen je sehnat. Nakonec situaci zachránil Viehböck, který na vlastní náklady citrony koupil ve speciálním obchodě, určeném pro cizince ze západu. Jedinou útěchou je každotýdenní komunikační relace, během níž může mluvit se svou ženou a poptat se na to, jak si vede ona i jejich dvouletá dcerka Olga. Ani tehdy však nepřicházejí povzbudivé zprávy. Jeho plat 500 rublů je roven přibližně dvěma a půl dolaru, přičemž ceny všeho, včetně potravin, raketově rostou…
Práce však přinášela alespoň nějakou útěchu. Týden po odletu Sojuzu TM-12 staronová posádka stanice nasedla do Sojuzu TM-13 a vykonala oblet stanice od předního uzlu k zadnímu. Mělo se jednat o test opravené antény Kurs, kterou Krikaljov s Arcebarským vyměnili v létě během své první EVA. Několik cvičných přiblížení potvrdilo správnou funkci systému a Sojuz se mohl připojit. Teď mohli kosmonauti přijmout další náklaďáky Progress. Jenže vzápětí se objevil problém na stejném systému u předního portu stanice. Mir prostě nezadržitelně stárnul.
26. prosince oficiálně zaniknul Sovětský svaz…
V únoru 1992 nový ruský prezident Boris Jelcin oficiálně posvětil vznik nové agentury Rosaviakosmos. Ta měla napříště zaštiťovat veškeré dění v oblasti kosmonautiky v nově vzniklé Ruské federace. Přes horečné přemalovávání znaků a vlajek ovšem ekonomická situace zůstávala ponurá jako předtím. Důkazem toho byl náklaďák Progress M-11, který ke stanici přirazil 27. ledna 1992. V době, kdy se blížil ke stanici, vstoupili kontroloři v řídicím středisku CUP do stávky za zvýšení platů. Úspěšné spojení Progressu s Mirem naštěstí zajistili. Ovšem na palubě kosmonauti nenašli med, o který Sergej řízení letu prosil. „Med jsme obstarávali z bývalých sovětských republik, ale přestaly nám jej dodávat. Není to naše chyba,“ řekl k tomu Valerij Poljakov, který měl v té době na starosti návrh a schvalování menu pro kosmonauty. Naštěstí citrony tentokrát dokázala agentura Rosaviakosmos sehnat, aniž by musela využívat služeb zahraničních kosmonautů…
20. února vykonali Volkov s Krikaljovem výstup do volného prostoru. Hned na začátku selhal Volkovův tepelný výměník ve skafandru, a proto byl odkázán na nedlouhou hadici, upevněnou k příslušnému portu v přechodové komoře Kvantu 2. Krikaljov se přesto vydal za plánovanou prací. Jednalo se o očividné porušení režimu, při kterém se kosmonauti pohybují vždy ve dvojici a vzájemně se jistí. Ovšem tichá dohoda, díky které kosmonauti dostávali finanční bonus mimo jiné za každou hodinu, strávenou ve volném prostoru, byla silným stimulem.
Sergej během této vycházky uklidil z pláště Kvantu 1 přípravky, které byly použity při sestavování nosníku Sofora, očistil kamery a odpojil experimentální panel na jednom ze solárních “křídel“ základního modulu stanice. Celá vycházka trvala i přes minimální participaci Volkova kratší dobu, než bylo plánováno. Když byla po 4 hodinách a 12 minutách natlakována přechodová komora, byl ze Sergeje světový rekordman. Během sedmi výstupů strávil mimo stěny stanice 36 hodin a 29 minut a jeho rekord bude překonán až po čtyřech letech.
Sergej se ale už nemohl dočkat návratu domů. Médii zatím kolovaly spekulace, že start dalšího Sojuzu, jehož posádka měla Volkova s Krikaljovem vystřídat, je z ekonomických důvodů ohrožen. Naštěstí se chmurné předpovědi nevyplnily a 17. března se vydal na orbit Sojuz TM-14, na jehož palubě byli velitel Alexandr Viktorenko, Saša Kaleri (který se konečně po vystrnadění Aubakirovem z letu Sojuzu TM-13 dočkal své mise) a další devizový pasažér, tentokrát Němec Klaus Dietrich Flade. Dva dny na to se loď spojila s orbitálním komplexem Mir a nyní si mohl být Krikaljov jistý, že je před ním poslední týden předlouhého kosmického maratonu.
25. března v 5:26 UT se Sojuz TM-13 odpojil od Miru, na kterém zůstala nová základní posádka Viktorenko-Kaleri. V křeslech odlétajícího Sojuzu seděli Alexandr Volkov, Klaus Dietrich Flade a Sergej Krikaljov. O tři hodiny později, v 8:52 UT se návratový modul dotknul stepní půdy severovýchodně od města Arkalyk. Krikaljov se vracel na Zem po 311 dnech, 20 hodinách, 0 minutách a 34 sekundách.

'Poslední občan SSSR' se vrací do cizí země...

‚Poslední občan SSSR‘ se vrací do cizí země…
Zdroj: sedeinsana.tk

Vracel se do nového světa. Když před necelým rokem odlétal, byla jeho vlast stále velmocí, nad Kremlem vlála vlajka se srpem a kladivem a v čele státu byl Michail Gorbačov. Nyní byla po Sovětském svazu veta a Rusko stálo na hodně nejistých nohou – na stejně nejistých nohou jako Sergej sám. Záběry, na kterých je s pobledlou tváří vynášen z kabiny návratového modulu, oblétly celý svět. Na jeho skafandru se stále skvěla vlaječka Sovětského svazu a pas, který mu doma ležel v šuplíku, byl bezcenným cárem papíru. Sergej byl označován za “posledních sovětského občana“, podivný relikt staré éry.
Jaká vlastně bude jeho budoucnost? Co jej čeká po návratu domů? Co bude dál? Odpověď na tyto otázky nakonec přišla dříve, než si představoval. A přišla ze strany, o které by se před několika měsíci ani neodvažoval přemýšlet…

 
(článek má pokračování)
 

 
Zdroje obrázků:

http://media-3.web.britannica.com/eb-media/18/73218-004-CE0794B8.jpg
http://omgspacegifs-at-tumblr.com/post/60189480285/highly-questionable-space-fashion-ii-sergei
http://www.spacecollection.info/sov_manned/mir_card1.jpg
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-tm-13.htm
http://www.sedeinsana.tk/wp-content/uploads/2014/05/Dados-que-mudar-25C3-25A3o-a-sua-percep-25C3-25A7-25C3-25A3o-de-tempo-9.jpg

Vesmírné osudy 109. díl – Sergej Krikaljov, 2.5 out of 5 based on 21 ratings
Pin It
(Visited 1 465 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (21 votes cast)
(Visited 1 465 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


30 komentářů ke článku “Vesmírné osudy 109. díl – Sergej Krikaljov”

  1. Evžen napsal:

    To se vám teda povedlo, takový špek hodit na konec dílu, tedy téměř jako vždy!!!! Taková návnada, takové napětí, no to snad ne???? To je na infarkt!!!! Slitování chlapi!!!!

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Žádné slitování, jak je psáno v rukověti kosmonautických blogerů:
      Mučiti hleď čtenářstvo své, na skřipec pochyb a dohadů jej napínati musíš a seriál na díly rozděliž v nejnapínavějších pasážích tak, by jediná duše čtenářova nespočinula v klidu, leč v ohni domněnek a nedočkavosti se smažila…
      Tak snad jsem Vám alespoň trochu zpříjemnil ráno. 😉

  2. Kenny007 napsal:

    Nemám tě rád 😀
    Takhle nás navnadit a zase čekání na další díl 😀

  3. Omni napsal:

    Opět výtečné, moc děkuji!

  4. Omni napsal:

    Ty konce článků jsou jak poslední okamžiky v jednotlivých dílech starého dobrého LOSTU 🙂

  5. Datel napsal:

    A zdroj? Ten text je mi nějaký povědomý.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Zdroj čeho?

      • Datel napsal:

        Článku, textu. Očekává, že si to autor necucá z prstu 🙂

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Zdroje, ze kterých jsem čerpal, jsou vždy uvedeny na konci posledního dílu k dané osobnosti.
          Který text je Vám konkrétně povědomý? Celý článek?

  6. Andy napsal:

    Chapu to spravne, ze kdyz kosmonauti vystupovali v te dobe z Miru na EVA, tak sli oba a na stanici nikdo nezustaval? To je docela masakr… 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Stejně se to dělalo i na Saljutech 6 a 7, pokud byla na stanici jen dvoučlenná základní posádka.

      • Andy napsal:

        To by dnes už asi prošlo jen při opravdu nouzových situacích, mám ten pocit…

        Jinak samozřejmě díky! Extrémně zajímavé informace z velmi zajímavého období!

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Dnes na stanici nikdy nejsou jen dva lidé, takže to není třeba takhle hrotit. Vždy je také určen tzv. IVA member, tedy člověk, který dává zevnitř na “vycházkáře“ pozor a pomáhá s procedurami a podobně. Každopádně ‚buddy system‘ se i Sověti ve své době snažili dodržovat, takže ven šli vždy dva.
          A za pochvalu moc děkuju! 😉

    • Honza napsal:

      To samé se dělo i na ISS, když měla po havárii Columbie zredukovanou posádku na dva lidi. Taky, když se dělala EVA, tak uvnitř ISS nikdo nebyl …

  7. zdenek napsal:

    Zahrávaje si s trpělivostí čtenářů si autor kletbu vyslouží 🙂
    samozřejmě pochvala

  8. Petr Hájek napsal:

    Zase jsem článek přečetl na jeden “dech,,
    Dík za zajímavý ekonomický pohled na toto obdobý, kdo by tušil.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky! Je fakt, že naprosto nechápu, jak je možné, že běžní občané bývalého SSSR neumřeli v tu dobu hlady. Muselo to být děsivé…

Zanechte komentář