Vesmírné osudy 104. díl – Harrison Schmitt

Posádka Apolla 17 během předstartovních příprav

V jeden moment jste civilistou, uvyklým na relativní svobodu a volnost ve svém konání a vyjadřování. Jako vědecký pracovník s výtečným resumé očekáváte, že vám budou lidé okolo naslouchat a přikyvovat. Pokud vám váš nadřízený vytváří mantinely, přirozeným postupem je obrátit se na vyšší místa. Občasné nápady poněkud excentrického charakteru okolí bere jako roztomilou součást vaší osobnosti a jistá společenská neobratnost je omlouvána vaším staromládeneckým stylem života. A pak, ze dne na den, se všechno změní. Už nejste individualita, jste součástí týmu. Vaše svoboda je determinována pokyny, pravidly, povely, směrnicemi a checklisty. Už nejste svrchovaným pánem sebe sama, váš bezprostřední nadřízený je výsostným arbitrem veškerých nápadů a ideí. Jednoduše jste se ze dne na den stali součástí mikrokolektivu, který má – mírně řečeno – trochu vojenský střih. Známé přísloví říká, že starého psa novým kouskům nenaučíš. A v tom byla ta potíž. Minimálně pro Jacka Schmitta na počátku roku 1972…

 

Doktor Skála – Jack Schmitt (3/4)

 

Jack Schmitt byl totiž civilista se vším všudy, který se ale nyní dostal do soukolí, které ovládali vojáci – ať už v aktivní službě, nebo bývalí. Zákonitě se objevily třecí plochy. Nikdy předtím totiž Jack nepracoval v rámci hlavní posádky, notabene u tak významné mise, jakou byla poslední výprava na Měsíc na hodně dlouhou dobu. Každé slovo, každý krok, každé vyjádření mělo zcela jinou váhu, než u členů záložních a podpůrných posádek – i vzhledem k tomu, že se proslýchalo, že Jack prostě poletí, i kdyby se měl třeba kvůli jeho případnému zranění odložit start.
A tak nedlouho po zformování posádky Apolla 17 Jack Schmitt přišel s návrhem přistát na odvrácené straně Měsíce. Trochu odvážný nápad, vzhledem k dosavadním relativně omezeným zkušenostem a naopak velkým rizikům, která číhala na každém kroku i u přistání v přímém kontaktu s řídicím střediskem. O to větším riziko by posádku čekalo na odvrácené straně, kde by bylo nutno se spolehnout na retranslační družici. Nápad to byl zajímavý, ale v danou dobu představoval prostě příliš mnoho neznámých, příliš mnoho času pro přípravu a obrovské náklady navíc.
Velitel Cernan proto Schmittovu ideu smetl ze stolu. Ovšem Jack s ní promptně začal obíhat nejvyšší pohlaváry v NASA a to samozřejmě vzbudilo patřičný poprask. Na Cernana naléhali nadřízení, ať si udělá v posádce pořádek a nešťastný Geno tak musel svého LMP umravňovat a školit v otázkách subordinace. Nakonec si Dr. Skála, jak Jackovi přezdívali kolegové, dal říci a od té doby se už žádné větší třenice v posádce nevyskytly.
O cíli Apolla 17 se začalo se vší vážností debatovat v listopadu 1971. Po dlouhých rozpravách a prezentacích (včetně výše zmíněného návrhu Jacka Schmitta, aby přistání proběhlo v kráteru Ciolkovského na odvrácené straně) zůstala dvojice míst, která měla velký selenologický potenciál. Tuto dvojici představovali dva kandidáti: kráter Alphonsus, který se rozkládal v Mare Nubium, a údolí Taurus-Littrow v lunárním pohoří Taurus. Nakonec, v únoru 1972, bylo rozhodnuto: Apollo 17 zamíří do údolí Taurus-Litrow.

Začátek konce: části posledního lunárního Saturnu V putují do hangáru VAB...

Začátek konce: části posledního lunárního Saturnu V putují do hangáru VAB…
Zdroj: www.ehartwell.com

Mezitím už u výrobců proběhlo sestavení a první prověrky strojů, které tři odvážné muže na daleké měsíční pláně dovezou. V červnu předchozího roku dorazil z továrny v Bethpage na Mys Kennedy lunární modul a nyní, v březnu 1972, jej následoval i velitelský a servisní modul. Pro LM astronauti vybrali jméno “Challenger“, tedy “Vyzyvatel“. Jméno mělo ukazovat na nové výzvy pro americký kosmický program. CSM se pak začal honosit jménem “America“, mimo jiné i jako poděkování americkému národu, který umožnil existenci programu Apollo.
Start Apolla 17 měl být posledním pilotovaným startem mamutího Saturnu V. Znamenal také tečku za nesmírně náročným a triumfálním programem lunárních misí, které posunuly dávné sny lidstva do reality. Současně ovšem tento start znamenal pro mnoho pracovníků v továrnách i na Mysu hořkosladkou chvíli. Jejich práce, která byla tak žádaná v dobách úprku na Měsíc, byla nyní přebytečná. Už v momentě, kdy se na kosmodromu sestavovaly komponenty startovní sestavy, dostávaly desítky pracovníků v továrnách kontraktorů výpověď. A v momentě, kdy Apollo odstartuje, přibudou tisíce dalších lidí bez práce.
Posádka si toho byla velmi dobře vědoma a zejména Gene Cernan se svým fantastickým talentem politika, u kterého i ty nejvíce patetické fráze znějí tak, že jim bezvýhradně věříte, se snažil alespoň verbálně co nejvíce pracovníkům jejich těžké chvíle ulehčit. Nemusel se bát, že by poslední kus na výrobním páse dělníci, technici a inženýři “odflákli“, naopak – při vědomí obrovské publicity a známého hesla ‚to nejlepší na konec‘ se všichni snažili dodat Genovi, Ronovi a Jackovi co nejbezvadnější stroje. Geno a jeho muži přesto objížděli továrny a dílny a všude razili heslo “tohle není konec, ale nový začátek“.

Astronauti Apolla 17 během přepravy své rakety na rampu

Astronauti Apolla 17 během přepravy své rakety na rampu
Zdroj: www.ehartwell.com

28. srpna 1972 se otevřela olbřímí vrata hangáru VAB a z nich vyjel dopravník Crawler č.3, na jehož ocelových bedrech spočíval Saturn V s výrobním číslem 512. V jeho špici zase čekaly na svou chvíli CSM číslo 114 a LM s číslem 12. Téhož dne souprava šnečím tempem 1,6 km/h dorazila na startovní komplex 39A. Okamžitě začaly testy a zkoušky, které měly ověřit fungování všech komponent složitého soustrojí. Start byl naplánován na 6. prosince a přesný čas vzletu byl sám o sobě malým bonusem: start měl proběhnout ve 21:53 místního času. Měl to tedy být jediný noční start Saturnu V v historii, a jako takový sliboval nevídanou podívanou. Nebyl to ovšem žádný PR kousek – čas startu se odvíjel od dosažitelnosti a světelných podmínek v místě přistání, tedy v tomto případě v údolí Taurus-Litrow. Pro Apollo 17 byl určen optimální úhel Slunce 13,3° nad lunárním obzorem a od této hodnoty se pak zpětně plánovači trajektorie dopočítali právě k nočnímu startu z Floridy.
Ovšem přípravu na let doprovázely problémy. Jedním z nich byl v minulém díle zmíněný “obálkový skandál“, po kterém se musela kompletně vyměnit záložní posádka. Potom zase přišly výhružky od teroristické organizace “Černé září“, jejíž členové se nechali slyšet, že se chystají zaútočit na Apollo 17. Nic nového pod sluncem – stejné výhružky mířily i na předchozí Apollo 16, nicméně opatrnosti není nikdy dost a tak si museli astronauti i jejich rodiny zvykat na nenápadné muže v černém oblečení, kteří se nepřetržitě nenápadně potloukali poblíž. Kupodivu nejlépe celou situaci snášeli ti, o které měli astronauti největší strach – děti. Synové Charlieho Duka dokonce viděli ve svém bodyguardovi skvělého strejdu, který si s nimi kdykoli rád zahraje cokoli.
Jenže problémy Gena, Jacka a Rona tím nekončily, tedy hlavně problémy prvně jmenovaného. Velitel mise měl smůlu na zdravotní problémy – nejdříve se objevil malý zánět prostaty a pak, šest týdnů před startem, si při banálním utkání v softballu natáhnul šlachu v noze. Naštěstí se vše stačilo dát do pořádku a Cernan za pár dnů odložil berle. Nějakou dobu měl sice na tváři bolestivou grimasu, ale do startu se stačil dát jakž takž do pořádku.
Počátkem prosince se tempo tréningu zvolnilo – astronauti byli v přísné karanténě (ta byla zavedena od nešťastného problému se spalničkami Charlieho Duka při přípravách na let Apolla 13) a už pouze udržovali a osvěžovali své návyky. Svůj rytmus přizpůsobili plánu mise, vstávali kolem poledne a chodili spát až v časných ranních hodinách. Noc před startem se Jack vydal na rampu, aby se pokochal pohledem na mamutí stroj, který je za pár hodin ponese směrem k Měsíci. A ve středu 6. prosince nastal velký den.

Posádka Apolla 17 při přesunu na rampu: Cernan čeká u “astrovanu", Evans se loučí se ženou a Schmitt se šklebí v pozadí

Posádka Apolla 17 při přesunu na rampu: Cernan čeká u “astrovanu“, Evans se loučí se ženou a Schmitt se šklebí v pozadí
Zdroj: commons.wikimedia.org

Rituály už byly zavedené a prověřené předchozími lety: sprcha a holení, lékařská prohlídka, lehká snídaně, informace o počasí a rozmístění záchranných jednotek, oblékání skafandrů a “pre-breathe“ – perioda, během které astronauti vdechovali čistý kyslík, aby se z tkání vyplavily i poslední zbytky dusíku. Mezitím se venku setmělo, a když astronauti vycházeli z Operations and Checkout Building, kde oblékání skafandrů probíhalo, byli oslněni záplavou fotoblesků, které se rozzářily v temnotě.
Dodávka dovezla tři muže na rampu a výtah vyvezl do posledního patra obslužné věže. Jack vklouzl na své místo vpravo, Geno na levé sedadlo a Ron na sedadlo uprostřed. Po nutné kontrole všech propojení se zpod sedadel se šklebem vyhrabal Stu Roosa, který kabinu už několik hodin konfiguroval pro start a vylezl průlezem ven. Poslední pozdrav Gunthera Wendta, legendárního velitele rampy, který vyprovázel všechny předchozí americké výpravy za práh atmosféry, zaklapnutí poklopu kabiny a posádka osaměla.
Muži byli napruženi, ale současně důvěřovali svým schopnostem a svému výcviku. Podle Jacka byli ve vrcholné formě, lépe se připravit nešlo. Čas startu se blížil, zbývala poslední minuta, 45 sekund, 30 sekund… Vtom se ozval hlas ředitele startu Skipa Chauvina, který oznamoval nepříjemné zprávy: nastal problém s počítačem, který měl na starosti startovní sekvenci. Problém se nakonec ukázal být ve faktu, že sekvencer měl mimo jiné zkontrolovat, zda byl vyslán příkaz k tlakování nádrže okysličovadla ve třetím stupni Saturnu. Nekontroloval však, zda byl přijat, nebo zda byl vyplněn. Když nastal daný okamžik, příkaz nebyl vydán. Obsluha v “launch roomu (místnost řízení startu)“ okamžitě vše uvedla do pořádku ručním povelem a nádrž byla natlakována. Jenže v okamžiku kontroly sekvencer zjistil, že automatika příkaz nevydala a ruční povel “neviděl“, nepočítal s ním. Jak se vyjádřil Rocco Petrone, bývalý ředitel startu a nyní šéfmanažer programu Apollo, sekvencer “uvažoval“ ohledně příslušného pracovníka obsluhy a vydaného povelu k tlakování přibližně v těchto intencích – „já jsem ti neřekl, abys to udělal, takže to neděláš.“ Proto celou sekvenci zastavil.
Bylo třeba ponořit se do softwarových útrob počítače a nastavit jej tak, aby chybějící příkaz ignoroval. To mělo trvat zhruba hodinu. Skip Chauvin mezitím posádku ujistil, že vše bude v pořádku a dnes určitě poletí. Protože s Chauvinem astronauti intenzivně trénovali, podle hlasu poznali, že je to skutečně tak, jak říká. V kabině tedy nastalo ticho a každý z trojice se oddal svým myšlenkám. Každý – až na Jacka. Ten trávil neplánované zdržení zřejmě tím nejzdravějším způsobem: jednoduše celý odklad prodřímal.

Jediný noční start Saturnu V

Jediný noční start Saturnu V
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Konečně vše běželo jako na drátkách a začínalo to vypadat, že Skip Chauvin měl pravdu. V 0:33 místního času se náhle rozvítilo nebe nad Floridou. Ptáci v korunách palem poplašeně křičeli a ryby v Banana river sebou polekaně házely u hladiny. Obří raketa začala svůj majestátní vzestup na pilíři oslňujícího světla a diváci bez dechu sledovali fantastické divadlo. Po několika okamžicích k tribunám dolehl zvuk a přítomní měli pocit, že se roztrhlo nebe. Pekelný rachot a vibrace doslova zhmotňovaly vzduch. Světlo stoupajícího Saturnu bylo možné pozorovat až v daleké Severní Karolíně, lunární program Apolla se loučil vskutku fantastickou podívanou…
Na špici Saturnu mezitím měla posádka pocit, že se z ní stroj snaží vyklepat duši. Údaje na přístrojové desce byly téměř nečitelné. Cernan, který už tuto jízdu před třemi roky zažil, svíral v ruce rukojeť přerušení startu, ale v duchu si vlastně přál, aby se něco stalo a on dostal šanci. Šanci dovést raketu pomocí ručního řízení na orbit, šanci poručit téhle mase kovu a pohonných látek, aby poslouchala i ty nejmenší pohyby jeho ruky. Skoro vyzýval raketu, aby mu dala šanci. Nakonec se ale Saturn choval způsobně a 11 minut a 52,65 sekund po startu bylo Apollo 17 na parkovacím orbitu kolem Země. O dva oblety později se pak třetí stupeň zažehnul podruhé, tentokrát aby vykonal TLI („Trans-Lunar Injection“- uvedení na dráhu k Měsíci). Po 351,04 sekundách už sestava mířila závratnou rychlostí pryč z gravitačního vlivu Země do míst, kde se za tři dny bude nacházet Měsíc. Bude to naposledy na dlouhá desetiletí…
Hned po navedení na dráhu k Měsíci Ron Evans vytáhl z garáže na vrcholku S-IVB lunární modul Challenger. Jack dokonce během manévru mohl prohlédnout lunární rover LRV (“Lunar Roving Vehicle“), který zatím čekal na svou chvíli složený a pečlivě připevněný k přistávacímu stupni Challengeru a s uspokojením mohl konstatovat, že podle všeho LRV kodrcavou jízdu na orbit přečkal bez vnějších známek poškození.
Jestliže na Zemi platil Jack za nemluvného a trochu suchopárného vědátora, nyní se s ním udála fantastická proměna. Vzrušení z letu a úžasný výhled na naši rodnou planetu spustily nekonečný vodopád popisů a pozorování. Speciální zalíbení nalezl v reportážích o vývoji počasí v různých lokalitách. Jeho kolegové i kontroloři v řídicím středisku měli bezmála vymluvenou díru do hlavy. Přibližně 17,5 hodin po startu capcom Gordo Fullerton napůl rezignovaně prohlásil: „Jseš skutečný lidský meteorologický satelit!“ Dr. Skála odtušil: „Kdyby Ron na chvíli přestal manévrovat, řekl bych vám toho víc, ale Země mi zmizela za LM. Přesněji řečeno za LRV, což je zřejmě svého druhu prvenství…“
Prvenstvím ovšem byla i dráha Apolla 17. Zatímco u Apolla 8, 10 a 11 byla použita tzv. dráha volného návratu, tedy trajektorie, která zaručovala bezpečný návrat do atmosféry v případě selhání motoru SPS (hlavní a jediný motor Apolla, umístěný v servisní sekci), u následujících misí byla použita tzv. hybridní trajektorie. V prvotní fázi bylo Apollo navedeno na trajektorii volného návratu a posléze byla tato trajektorie během MCC (“Mid-course Correction“ – korekce během přeletu) upravena a transformována na takovou dráhu, která volný návrat neumožňovala. Relativní riziko bylo vyváženo mnohem širším výběrem přistávacích oblastí na povrchu Měsíce. Na druhou stranu prvotní fáze umožňovala otestování motoru SPS předtím, než se Apollo vydalo mimo dráhu volného návratu. Apollo 17 bylo první misí, při které byla loď uvedena na dráhu bez volného návratu rovnou během TLI. Pokud by se cokoli během cesty k Měsíci pokazilo, byl by zapotřebí poměrně náročný manévr a v případě selhání SPS hrozily vážné problémy. Plánovači i astronauti však cítili, že během předchozích misí se naučili dost na to, aby si mohli podobné riziko dovolit.
Cesta k našemu nebeskému souputníkovi probíhala poklidně, jediné větší vzrušení zajistil Ron Evans, když ztratil své nůžky, pomocí kterých se ‚dobýval‘ do svých sáčků s jídlem. Jack zase dokázal nahradit část palubního hardwaru: během cvičení roztřásl Americu natolik, že dokonale promíchal obsah nádrží s kryogenickým kyslíkem!
Pátý letový den byli konečně u cíle. Měsíc se celou dobu schovával ve stínu a nyní měli astronauti možnost poprvé zahlédnout tenoučký srpek rozbrázděného prastarého povrchu. Schylovalo se ke klíčovému okamžiku: zážeh, zvaný LOI měl Americu a Challenger zbrzdit natolik, aby se dostalo na lunární orbit. V případě, že bude zážeh příliš dlouhý, loď se rozplácne o odvrácenou stranu Měsíce. V opačném případě zamíří kamsi hodně daleko od Země. A pokud se SPS nezažehne vůbec, zamíří sice soulodí přibližně směrem k Zemi, ovšem posádka i řídicí středisko budou mít plné ruce práce, aby dostali Americu domů.
10. prosince v čase 88:43:21 GET („Ground Estimated Time“ – zjednodušeně čas od startu) zmizelo soulodí America-Challenger za měsíčním diskem a na Zemi nastaly napjaté chvíle čekání. Zážeh měl trvat 393 sekund a měl Apollo uvést na eliptický orbit 315 x 98 km. Jestliže se zážeh podařil, v přesně daný moment se Apollo vynoří zpoza Měsíce. V předpovězenou dobu zachytily sledovací stanice telemetrii Apolla a o chvíli později se éterem neslo Cernanovo oznámení: „Houstone, tady America. Můžete už dýchat trochu volněji. America dorazila na místo pro svou další výzvu!“

Challenger se vydává na pouť k lunárnímu povrchu

Challenger se vydává na pouť k lunárnímu povrchu
Zdroj: www.lpi.usra.edu

11. prosince nadešel velký den: Geno a Jack se přemístili do Challengeru a po nezbytných prověrkách systémů a integrity modulu se oddělili od Americy. O pět hodin později dostali zelenou k motorickému sestupu k měsíčnímu povrchu. Pod nohama se Cernanovi a Schmittovi zažehl motor sestupového stupně a od toho okamžiku Jack dokazoval, že jeho jmenování coby pilota lunárního modulu bylo dobrou volbou. LMP nebyl ani tak pilotem, jako spíše palubním inženýrem, který měl za úkol monitorovat systémy a trajektorii modulu, zatímco skutečné létání (byť z velké části prostřednictvím počítače) obstaral velitel. Jack se dokonale soustředil na své povinnosti. Natolik dokonale, že si během celého sestupu dovolil pouze dvakrát vykouknout svým okénkem na scenérii kolem. Poprvé v okamžiku, zvaném “pitchover“, když se modul překlopil z horizontální polohy do vertikální a podruhé několik sekund před dosednutím. Později se smíchem prohlašoval, že mu vlastně celé přistání uteklo.
Ale když Challenger v 19:54:58 UT dosednul do údolí Taurus-Litrow, Jack na všechny zmeškané příležitosti k výhledu okamžitě zapomněl. Asi 100 metrů od modulu byl kráter Poppy, jejich orientační bod, pomocí kterého se řídili během přistání. První skutečný geolog-profesionál byl na místě, které slibovalo být vědeckou bonanzou. Show Dr. Skály mohla začít…

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

http://freshspot.typepad.com/.a/6a00d83451f23a69e20128761b00d6970c-800wi
http://www.ehartwell.com/afj/Image:KSC-70PC-611BW.jpg
http://www.ehartwell.com/afj/Image:72-HC-684.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Apollo_17_crew_walk_to_transfer_van_(72-HC-881).jpg
http://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/apollo/apollo17/hires/s72-55070.jpg
http://www.lpi.usra.edu/resources/apollo/frame/?AS17-151-23201

Vesmírné osudy 104. díl – Harrison Schmitt, 2.5 out of 5 based on 14 ratings
Pin It
(Visited 1 041 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (14 votes cast)
(Visited 1 041 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


8 komentářů ke článku “Vesmírné osudy 104. díl – Harrison Schmitt”

  1. Andy napsal:

    Nebyl start Apolla 17 naopak bez Gunthera na rampe? Matne si vzpominam, ze si na to Gene ve sve knize „stezoval“, ze to byla porusena tradice a nelibilo se mu to.

    Jinak samozrejme parada, ale v nejlepsim se to urizlo… :-))

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Je fakt, že Cernan to ve své knize zmiňuje, nicméně Wendt pro změnu ve své knize tvrdí, že tam byl, stejně jako to tvrdí Schmitt v rozhovoru pro Oral History Project. Docela jsem nad tím bádal a zjistil jsem, že Geno má v tomhle krátkou paměť, třeba tahle fotka ho usvědčuje:

      http://www.hour25online.com/pix/guenter-and-gene_02c1.jpg

      A díky za pochvalu, co se týče useknutí – holt mi délka článku tak nějak vyšla… 😉

  2. Spytihněv Čumpelík napsal:

    Jack Schmitt asi toužil po nějaké výjimečnosti letu. To přistání na odvrácené straně by byl značně slavný počin, ale nedivim se, ze mu to Cernan zatrhl. Byl rád za šanci k jakémukoliv přistání a popravdě – stálo by to vůbec za ten risk? Nehledě na to, že zmiňovaná „retranslační družice“ by musel být jedině velitelský modul. Jediné další funkční byly v té době Explorer 35 a PFS-1. A s těmi se asi moc počítat nedalo.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Já bych spíš řekl, že toužil po něčem unikátním z geologického hlediska. Je možné, že odvrácená strana by přinesla některá překvapivá zjištění…

      • Spytihněv Čumpelík napsal:

        Rozhodně by to byl zajímavý počin a posun. Navíc jsme na odvrácené straně ještě s ničím nepřistáli.

        Napadla mě zajímavost: Apollo 17 letělo v prosinci 1972 a album The Dark Side of the Moon vyšlo v březnu 1973 🙂

        • Ondřej Šamárek napsal:

          To je pravda, bylo by to každopádně zajímavé.
          Nicméně co se toho Floydího alba týče – tipnul bych, že v prosinci už měli natočeno… 😀

        • Spytihněv Čumpelík napsal:

          Jo, to už měli. Točili od června do ledna. Ale třeba Schmitt věděl o chystaném albu a název ho inspiroval…. No nic. Nebudu to přehánět 🙂 Ať tak nebo tak, je to (aspoň pro mě) zajímavá shoda okolností.

          A musím samozřejmě pochválit vaši práci celkově. Opravdu skvělé čtení. Pokud jde konkrétně o Apollo 17, tak o té odvrácené straně jsem se dověděl teprve od vás.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Děkuji, jsem moc rád, že má seriál smysl! 😉

Zanechte komentář