Vesmírné osudy 103. díl – Harrison Schmitt

Nácvik přežití v panamské džungli

Výcvik astronautů není rozhodně přímočará ani rychlá záležitost. V dnešní době jsou již požadavky na práci astronautů, stejně jako technologie a postupy, známy a pochopeny. Ovšem v polovině šedesátých let se stále ještě tak trochu “tápalo ve tmách“. Vždyť technologie a hardware se teprve rodily v továrnách kontraktorů. Na svět přicházely revoluční konstrukce, zcela nové materiály, objevná řešení, které bude třeba teprve implementovat do praxe. Pětici vědců – nováčků čekal od jara 1966 základní astronautický výcvik. Krom obligátních nácviků přežití v různých podmínkách, jízd na centrifugách a podobných radostí astronautické profese zahrnoval patnáctiměsíční výcvik i vysedávání ve školních škamnách. Tam se novopečení astronauti učili předmětům, jako nebeská mechanika, geologie, digitální výpočetní technika nebo základům funkce různých systémů nové lodi Apollo. Současně s tím však dostal každý nováček na starosti i jednu z mnoha oblastí, ve kterých bylo třeba znát názor toho, který bude daný hardware využívat v praxi. Zatímco Joe Kerwin a Curtis Michel, kteří nemuseli procházet pilotním výcvikem, už byli až po uši zabořeni ve své práci, na Garriotta, Schmitta a Gibsona přiřazení k jedné z oblastí odbornosti teprve čekalo…

 

Doktor Skála – Jack Schmitt (2/4)

 

Vesměs všichni z první skupiny astronautů-vědců byli přiděleni do programu AAP – Apollo Applications Program, tedy programu, který měl rozvíjet stávající technologie Apolla pro budoucí možné návazné lety. Jack Schmitt byl přidělen v rámci programu AAP do takzvané “Experiments Branch“, sekce, která rozpracovávala experimenty pro budoucí lety. Ovšem jeho nadřízení nemohli přejít jeho kvalifikaci geologa a proto Jack dostal na starosti ještě další oblast. Ta se tentokrát týkala budoucnosti mnohem bližší než program AAP. Schmitt měl pomáhat při vývoji souprav ALSEP (“Apollo Lunar Surface Experiments Package“ – sada experimentů Apolla pro lunární povrch), modulárních autonomních měřicích stanic, které měly zkoumat vlastnosti Měsíce a jeho plynné emise. Soupravy měli astronauti rozložit na povrchu a měli také zajistit jejich oživení. Dál měly fungovat samostatně. Kontrakt na design, testování a výrobu souprav získala firma Bendix v Ann Arbor v Michiganu, a tam se také Jack Schmitt s kolegou Billem Andersem velmi často vydávali, aby dohlíželi na vývoj souprav a připomínkovali jednotlivé aspekty designu a použití.

Část soupravy ALSEP, zde konkrétně mise Apollo 16

Část soupravy ALSEP, zde konkrétně mise Apollo 16
Zdroj: commons.wikimedia.org

Zajímavým aspektem oné hektické doby bylo i to, že jestliže některý z astronautů našel nějakou oblast, které se nedostává dostatečné pozornosti, vzal si onen problém za svůj a ze své vlastní iniciativy nad ním převzal “patronát“. Konkrétně Schmitt si všimnul, že nikdo z astronautů nemonitoruje design přistávacího stupně LM a tak začal onu oblast sledovat. Zdálo se mu to logické, protože vlastně všechny pomůcky, které budou použity při geologickém průzkumu Měsíce, budou umístěny právě tam. A co se týká pomůcek samotných – nejen ALSEPu, ale i kladívek, hrábí, lopatek a podobných propriet, i o ty se staral právě Schmitt. Jako geolog si dokázal představit jejich použití přímo na místě určení. Jeho vhled vedl k výrobě velmi praktických a výborně fungujících souprav pro geologický průzkum.
Někdy v době vývoje ALSEPU začaly také neformální večírky v Jackově bytě. Účastnili se jich kolegové vědci, ale také někteří astronauti, kontroloři z řídicího střediska a také několik manažerů, se kterými Jack probíral všechno možné – od vědy až po politiku. Z těchto neformálních večírků vzešla spousta zajímavých a mnohdy neortodoxních nápadů, na které se nadřízení někdy dívali jako na naprosto šílené, jindy zase jako na hodné zamyšlení.
Čas, nabitý prací, rychle utíkal, rok 1967 uplynul takřka v poklusu. Se všemi změnami a turbulencemi, pramenícími z katastrofy Apolla 1 byl každý rád, že je tu konečně rok 1968. Málokdo ale mohl předvídat, jaké výzvy a také okamžiky triumfu tento rok přinese. Věci se pomalu daly do pohybu v létě. Tehdy začalo být jasné i těm největším optimistům, že lunární modul je se svým vývojem pozadu a hned tak nepoletí. Původně plánovaná sekvence letů, která po malých krocích měla posouvat hranice probádaného a vyzkoušeného, byla náhle v troskách. Tehdy přišlo titánské rozhodnutí: hned druhá pilotovaná mise Apolla poletí na lunární orbit. Nikdy předtím ani potom na sebe NASA nevzala v jediném rozhodnutí tak obrovské riziko.
Posádka Franka Bormana se začala připravovat na novátorskou misi. Bill Anders, pilot LM (ačkoliv LM pohříchu u této mise vůbec nefiguroval!) požádal Jacka, aby mu pomohl se zasvěcením do lunární topografie a geologického přehledu ohledně našeho souputníka. Protože Frank Borman se netvářil na tento nápad nijak nadšeně, Bill a Jack spolu vytvářeli checklisty a program pozorování na lunárním orbitu v sauně! Tam byli skryti před káravým zrakem Bormana, nikdo je nerušil a právě v sauně na ubytovně posádek na Cape Kennedy vznikl téměř kompletní vědecký program orbitální fáze mise Apolla 8.
Stejně tak byl Jack zapojen i do plánování EVA pro Apollo 11, které bylo v té době nejpravděpodobnějším kandidátem na první přistání. Původně Schmitt pracoval s předpokladem, že astronauti Apolla 11 vykonají dvě EVA a budou mít k dispozici kompletní sopurpavu ALSEP. Záhy však vyšlo najevo, že ALSEP bude pro první přistání na povrchu příliš těžký. Přes 140 kg těžkou soupravu prostě nebylo možné na lunární modul v dané fázi umístit. Stejně tak vzala za své i idea dvou EVA. Jack proto s dalším kolegou, Donem Lindem, v rekordně krátkém čase sestavil požadavky na nejnutnější přístroje, které dostaly název EASEP (“Early Apollo Scientific Experiment Package“ – sada vědeckých experimentů pro rané Apollo). Schmitt a Lind pak testovali rozložení této sady a prováděli instruktáž pro posádku Apolla 11, která měla tuto “osekanou“ soupravu umístit na povrchu Měsíce. Snaha všech zúčastněných se neminula účinkem: při historické první lunární EVA se Armstrongovi s Aldrinem podařilo EASEP bez problémů rozbalit a ustavit. Jeden ze tří experimentů, laserový koutový odražeč, funguje dodnes!
Jack se samozřejmě neomezoval jen na práci v dílnách a laboratořích. Slayton a ostatní nadřízení jej využili k pořádání “field trips“, výprav do geologicky zajímavých míst, kde mohli astronauti získat dovednosti a správné “oko“ pro nalézání zajímavých detailů i souvislostí. Výpravy probíhaly de facto po celém světě, od Grand Canyonu až po Island nebo Německo. Schmitt dokázal pro tyto výlety zajistit skvělé lektory, mimo jiné například Lee Silvera nebo Richarda Johnse, o kterém mnoho lidí tvrdilo, že se jedná o nejlepšího terénního geologa všech dob. Jako první se do tohoto “field tripu“ pustila hlavní a záložní posádka Apolla 13, která zkoumala terén v Orocopia Mountains v jižní Kalifornii. Tento názorný způsob výuky astronauty natolik nadchnul, že o něm mluvili v superlativech a všechny následující posádky už braly výpravy jako integrální a nezbytnou součást výcviku.
Během prvního přistání na povrchu Měsíce seděl Jack v řídicím středisku (asi jako většina astronautů) a vypomáhal u konzoly capcoma. Jako geologa jej samozřejmě velmi zajímaly vzorky lunárního prachu a horniny a ihned po jejich příjezdu do LRL (Lunar Receiving Laboratory – speciální budova pro karanténu astronautů a prvotní průzkum přivezených vzorků) na nich začal pracovat. Jenomže práce na vzorcích, dovezených z Měsíce vyvolávala neodbytnou otázku: co vlastně lze na povrchu Měsíce najít? Přivezl bych stejné vzorky? Jak fungují pomůcky a postupy?
Vědecká komunita měla stejné otázky a stále častěji zaznívala z hlediska vědců také otázka nejdůležitější: kdy bude jeden z jejich řad konečně jmenován do některé posádky? Další a další jmenování přinášelo vědecké komunitě zklamání – neustále se objevovala jména astronautů-pilotů. Tlak na vedení NASA sílil, až na začátku roku 1970 agentura ustoupila. V lednu si Schmitta do své kanceláře zavolal šéfastronaut Al Shepard a oznámil Jackovi: „Budeš jmenován do záložní posádky, takže bys měl pomalu začít krást čas na simulátorech.“

Záložní posádka Apolla 15 (zleva: Gordon, Brand, Schmitt)

Záložní posádka Apolla 15 (zleva: Gordon, Brand, Schmitt)
Zdroj: i68.servimg.com

Jack byl jmenován pilotem LM (zkráceně LMP) záložní posádky Apolla 15. Jeho kolegy měl být velitel Dick Gordon, který se nedávno vrátil od Měsíce v Apollu 12, kde zastával pozici pilota velitelského modulu (CMP) a doufal, že při zachování rotace ob dva lety tentokrát překoná zbývajících pár kilometrů k měsíčnímu povrchu coby velitel (CDR) Apolla 18. Třetím do party byl CMP Vance DeVoe Brand, nenápadný a tichý dříč. V březnu byla nominace oznámena veřejně a Schmitt se ocitl v kolotoči nácviků, simulací a briefingů.
Do své práce v záložní posádce Apolla 15 dávali Gordon, Schmitt a Brand vše, velmi dobře věděli, že na jejich snaze závisí nejen výsledek mise Apolla 15, ale i jejich vlastní naděje na jmenování do hlavní posádky Apolla 18. Jack se chtě nechtě musel “skamarádit“ i s vrtulníky – jako LMP měl v osnovách výcviku i procvičování přibližovacích trajektorií na stroji H-13 (známém ze seriálu MASH). Všiml si jedné zajímavé okolnosti: čím déle létal ve vrtulníku, tím lépe zvládal různé nestandardní situace v simulátorech. Jack to přisuzoval koordinaci rukou, nohou a očí, která byla v kokpitu vrtulníku životně důležitá a která v simulátorech pomáhala reagovat rychle a přesně na neočekávané situace.
V dubnu 1970 startovala na měsíční pahorkatinu Fra Mauro expedice Apolla 13. Byla to první z misí, která měla těžit z rozšířeného polního geologického výcviku. Po úspěšném startu a navedení na dráhu k Měsíci nastal tradiční exodus všech zúčastněných do Houstonu. Jack se rozhodl toho využít a nasbírat trochu času v osiřelých simulátorech na Cape Kennedy. Právě tam jej pak zastihla zpráva o katastrofických problémech Jima Lovella a jeho posádky. Bez váhání se zapojil do záchrany Apolla 13 a v simulátorech na Mysu pomáhal vytvářet a ověřovat procedury, které nakonec vedly k šťastnému zakončení potenciálně tragické mise.
Pocit z dobře vykonané práce ovšem netrval dlouho. 2. září 1970, přibližně půl roku po záchraně Apolla 13, dopadlo na celý program jako těžké kladivo rozhodnutí o zrušení misí Apollo 18 a -19. Mise Apollo 20 byla zrušena už v průběhu ledna, nicméně zářijové rozhodnutí se týkalo osobně Jacka Schmitta. Protože Deke Slayton ve většině případů zachovával svou rotaci ob dva lety, měli Gordon, Schmitt a Brand reálnou šanci na let v Apollu 18. Tato šance nyní byla pryč, Měsíc se trojici mužů rychle vzdaloval do nenávratna.
Gordonova posádka však nemohla dát volný průchod svým emocím a frustraci, byla tu totiž naléhavá práce: v první řadě přece byli záložní posádkou Dave Scotta a jeho party. A výcvik pro Apollo 15 nečekal. Bylo sice nad slunce jasnější, že Scott, Irwin a Worden se svých křesel nezřeknou, ani kdyby měli lézt po čtyřech, záložní posádka však měla v celém schématu své výlučné místo. Nejenže pomáhala při výcviku a občas dělala práci, na kterou hlavní posádce jednoduše nezbyl čas, ale také měla fungovat během letu samotného v řídicím středisku. Záložní posádka nejlépe věděla, čím tam nahoře jejich kolegové procházejí a znala veškeré detaily letového plánu. Jack ovšem netušil, jaká bitva se odehrává v zákulisí. Týkala se přímo jej samotného…
Deke Slayton zatím neurčil definitivní složení posádky Apolla 17 – poslední mise k Měsíci. V užším výběru měl samozřejmě k dispozici záložní posádku Apolla 14, která měla plné právo očekávat, že let Sedmnáctky dostane přidělen. Gene Cernan, Ron Evans a Joe Engle byli stmeleným týmem a přes jedno obrovské škobrtnutí Gena Cernana, který se v lednu (pár dní před startem Apolla 14) málem zabil ve vrtulníku, když vlastní hloupostí šplouchnul do Indian river nedaleko mysu Kennedy a téměř uhořel a utonul zároveň, byla tato trojice spolehlivá a na vrcholu schopností.
Ovšem byla tady také záložní posádka Apolla 15 pod vedením Dicka Gordona, která měla obrovské eso v rukávu. Tím esem byl Jack Schmitt. Teď, když se lunární expedice blížily svému konci, se začal vzmáhat ve vědecké komunitě, ale i v politických kruzích znepokojený šum. Vždyť lunární mise Apolla byly původně plánovány jako příležitost prozkoumat Měsíc z první ruky a právě k tomu účelu NASA přibrala do svých řad vědce. Nedává přeci smysl, aby všechna místa v lunárních modulech obsadili profesionální piloti a vědci zůstali sedět na Zemi?!
Deke Slayton byl v kleštích. Když porovnal Jacka Schmitta s jeho protějškem Joe Englem, u obou viděl faktory, které hovořily pro i proti. Co se týče Joe Engla, pilota lunárního modulu v Cernanově týmu, byl fantasticky zručným pilotem. Vlastně si svá astronautická křidélka vysloužil už v dobách, kdy létal s bájným X-15. V jeho neprospěch hovořil jistý nedostatek nadšení, pokud šlo o procedury při rendez-vous a systémy lunárního modulu.
Proti němu stál Jack Schmitt, s logickou výhodou podpory vědecké komunity. Jack během svého výcviku dokonale zapadl do astronautického kádru, naučil se létat s proudovými letouny, byl skvělým pilotem lunárního modulu. A samozřejmě jako geolog mohl pomoci využít nadlouho poslední příležitost práce na povrchu Měsíce mnohem lépe, než Engle. Jenže tady byla taky druhá strana mince: Schmitt do okamžiku, kdy byl přijat do oddílu, nikdy neseděl za řídicí pákou jakéhokoli létajícího stroje. Bude možné se na něj při možné krizové situaci spolehnout? U zkušených testpilotů byly jejich reakce na akutní stres v časové tísni a v situacích, kdy jde skutečně o život, už dávno známy. Ale co udělá možnost přímého ohrožení života s velkou neznámou v podobě vědce?
Slayton se po zralé úvaze rozhodl pro Joe Engla. Z jeho pohledu byl lépe kvalifikovaný pro lunární misi. Poslal tedy nadřízeným návrh na složení posádky Apolla 17 ve složení: Gene Cernan, Ron Evans, Joe Engle. A od vedení NASA přišla obratem odpověď, jejíž smysl byl jednoznačný: v žádném případě. Požadavek shora byl jasný: je víceméně Slaytonovou věcí, kdo bude v posádce Apolla 17, s výjimkou jediné osoby – Jack Schmitt rozhodně poletí!

Definitivní podoba posádky Apolla 17: Schmitt, Cernan, Evans

Definitivní podoba posádky Apolla 17: Schmitt, Cernan, Evans
Zdroj: commons.wikimedia.org

Někdy v srpnu 1971, pár týdnů po úspěšné misi Apolla 15, byl zrovna Jack ve svém bytě v Nassau Bay, když náhle začal zvonit telefon. Na druhém konci linky konsternovanému Jackovi jeden z jeho přátel gratuloval k zařazení do posádky Apolla 17. Prý to zaslechl v rádiu. Když Schmitt zavěsil, začal telefon zvonit nanovo. A tak to šlo celý den. Jack byl vyvedený z míry – celé to vypadalo jako nejapný žert, vždyť pokud by byl jmenován, věděl by to rozhodně dříve než média! Večer ale přišel telefonát od Deka Slaytona, který jej zval k sobě do kanceláře. Po návratu si Jack nalil sklenku dobrého pití – rozhodně bylo co slavit…

Joe Engle

Joe Engle
Zdroj: this-space-available.blogspot.cz

Důvod k oslavě ovšem neměl Joe Engle. Poté, co mu Cernan oznámil šokující zprávu, že není v hlavní posádce Apolla 17, byl Engle pár týdnů zdrcený. Jenže i on musel uznat, že náznaky toho, co se chystá, se daly pozorovat už dlouho předem. Vědci by se jednoduše odbýt nenechali a let Jacka Schmitta byl v jejich očích ospravedlněním celého projektu Apollo. Engle se po krátké době ze svého zklamání oklepal a posléze se dočkal zařazení do jedné z posádek programu ALT (atmosférických testů raketoplánu) a dvakrát se na palubě Shuttlu také podíval do vesmíru.
Záložní posádkou Apolla 17 byli jmenování Dave Scott, Al Worden a Jim Irwin, tedy posádka Apolla 15, která se v červenci podívala na Měsíc. Toto schéma personálního obsazení však nemělo dlouhého trvání. Na jaře 1972 se rozhořel skandál s prodejem obálek, které na Měsíc vezla Scottova parta, a o kterých NASA neměla tušení. Agentuře hrozily velké potíže od Kongresu, kterému se nelíbilo, že se astronauti obohacují de facto na “služební cestě“. Přestože posádka Patnáctky nebyla zdaleka jedinou, která s sebou vezla předměty, které se posléze objevily na volném trhu, management NASA se rozhodl předvést svou autoritu a z Dave Scotta a jeho mužů udělat tak trochu obětní beránky. Byli s okamžitou platností vyřazeni z letového statusu a tím i z role záložní posádky Apolla 17.

Jižanští gentlemani - hlavní, záložní a podpůrná posádka Apolla 17

Jižanští gentlemani – hlavní, záložní a podpůrná posádka Apolla 17
Zdroj: whizzospace.com

Deke Slayton nyní narychlo sháněl někoho, kdo by se této nevděčné role ujal. Popravdě nikdo by se asi nehnal s velkým nadšením do kolotoče cestování, dřiny, stresu a únavy, na jehož konci nebude nic – záložní posádka většinou zůstává na Zemi, že ano… Nakonec se Slaytonovi podařilo umluvit Johna Younga a Charlieho Duka, kteří se právě vrátili z úspěšné expedice Apolla 16 a třetím do mariáše měl být Stu Roosa, CMP hlavní posádky Apolla 14 a záložní posádky Apolla 16. Tato trojice se rozhodla, že i když je pouze mizivá naděje, že skutečně odstartují, alespoň si to pořádně užijí. Byli první posádkou (byť záložní), která byla kompletně původem z jihu USA, tudíž si všichni tři nechali narůst pořádný jižanský knír…
Jack Schmitt se mezitím seznamoval se svým novým týmem. Ovšem nešlo to bez karambolů…

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

http://www.wired.com/wp-content/uploads/images_blogs/wiredscience/2011/07/survival_s67-34267.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Ap16_pse.jpg
http://i68.servimg.com/u/f68/13/68/26/34/apollo29.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Apollo_17_crew.jpg
http://this-space-available.blogspot.cz/2011/06/joe-engle-you-are-tearing-me-apart-lisa.html
http://whizzospace.com/humor/a17-mugs.jpg

Vesmírné osudy 103. díl – Harrison Schmitt, 2.5 out of 5 based on 15 ratings
Pin It
(Visited 1 253 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (15 votes cast)
(Visited 1 253 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


4 komentáře ke článku “Vesmírné osudy 103. díl – Harrison Schmitt”

  1. Andy napsal:

    Milý Ježíšku,
    když už se pravděpodobně asi nedostanu na ten Měsíc, mohl bys mě vzít s sebou spolu s astronauty Apolla aspoň na jeden z jejich geologických výletů po planetě Zemi? 🙂

    Díky za další skvělý díl. O Jackovi jsem toho mnoho nevěděl.

  2. Petr Hájek napsal:

    Opět dobře zpracované informace do “literární,, podoby ,opět autor nezklamal očekávání.
    Děkuji

Zanechte komentář