Vesmírné osudy 100. díl – Story Musgrave

Start STS-44

Bylo to jako pohled do rozpálené pece. Temnota za okny se náhle proměnila v den a Story na palubě příšerně vibrujícího stroje zvednul před oči zrcátko, které měl upevněné na svém zápěstí. Okénky ve stropě tak mohl spatřit plameny, proudící odtokovými kanály rampy, posléze celou rampu a po pár sekundách i pláže a světélkující vrcholky vln. Atlantis, unášen kombinovaným tahem tří motorů SSME a dvou přídavných motorů SRB, jejichž síla přesahovala 30 MN, zamířil nad oceán a stále zrychloval. Zanedlouho se při pohledu ze země proměnil v malou tečku a vítr záhy rozfoukal dunění, které ještě před chvílí probouzelo překvapené ptáky v listech palem. Na palubě ovšem rachotivá jízda jako na valše pokračovala až do okamžiku, kdy se dvě minuty po startu oddělily nyní již vyhořelé motory SRB, aby se pod kupolemi padáků vrátily dolů, na mořskou hladinu. Raketoplán na hřbetě obří nádrže pokračoval dále, nyní poháněn pouze třemi motory SSME. I ty však bohatě stačily na to, aby stroj zrychloval a muži mohli v okénkách pozorovat ubíhající Zemi, jejíž horizont byl stále více zakřivený. 8 minut po startu byli náhle astronauti ve svých křeslech vrženi kupředu. Nešlo o žádnou katastrofickou poruchu – orbiter dosáhl své plánované dráhy a počítače vypojily motory. Náhlá nepřítomnost zrychlení signalizovala zahájení dlouhého pádu kolem Země. Atlantis byl na místě…

Story Musgrave – neobyčejná story (5/6)

 

Story stav beztíže přivítal jako starého známého. Zdálo by se, že počtvrté už bude všechno rutinní, nezáživné a ohrané, ale nebylo tomu tak. Vznášení se v kabině a pohled na povrch Země, ubíhající hluboko dole je jako droga, které se nelze nabažit. Nejdříve ale čekala práce.

Přípravy na vypuštění družice DSP

Přípravy na vypuštění družice DSP
Zdroj: en.wikipedia.org

Tentokrát měl vypuštění vojenského satelitu na svých bedrech Jim Voss. Zhruba šest hodin po startu byl jeden z hlavních milníků mise splněn a satelit DSP byl na cestě na svou určenou dráhu. Tím ale práce nekončila – let STS-44 měl letový plán nabitý experimenty. Zajímavým pokusem byl například soubor experimentů “Terra Scout“, kterého se zhostili Mario Runco a Tom Hennen. Na vysvětlenou – Tom Hennen nebyl pilotem, ani vědcem, dokonce ani vyšším důstojníkem. Zato byl armádním specialistou na fotografickou interpretaci. Jeho prací bylo zkoumání fotografií ze špionážních letounů a satelitů a hledání zajímavých objektů. A Terra Scout měl zjistit, zda zkušený analytik může při přímém pozorování zemského povrchu z paluby Shuttlu zachytit objekty, které by měly zpravodajskou hodnotu. Pokus se však částečně nezdařil, protože vybrané cíle byly zakryty oblačností.
Na astronauty také čekal jeden neplánovaný, ale o to fantastičtější zážitek. V jednom okamžiku se kolem nich ve vzdálenosti asi 40 km přehnala zářící tečka. V tom zářícím bodě byly v tom okamžiku dvě lidské bytostí. Onou tečkou byla totiž stanice Mir, tou dobou s připojeným Sojuzem TM-13 a Alexandrem Volkovem a Sergejem Krikaljovem na palubě. „MIR – kometa s lidmi uvnitř; lidská představivost v oné letící hvězdě,“ napsal si tehdy do deníku Story.
Když to letový plán umožňoval, zbyl čas i na malé legrácky. V jedné chvíli si Jim Voss všimnul, že Story se už dlouho neukázal na letové palubě. Zalétl tedy dolů a nevěřil svým očím: Story měl na sobě speciální pás s kolíky, kterými se mohl přichytit do speciálních otvorů ve stěně. Pás sloužil k tomu, aby bylo možné fixovat astronauta v případě zdravotních potíží. Teď však Story měl pás na sobě, dva kolíčky držel v rukou a po lehkém odrazu od protější zdi pomalu plul k otvorům na protější stěně. Trefil se přesně, kolíčky zacvakly do zdířek a na Storyho tváři se rozhostil úsměv. Malý “dokovací“ pokus dokazoval, že ani počtvrté nebyla nouze o zábavu a zvídavá mysl Storyho Musgravea si vždy nějaký objekt zájmu našla.
Přistání mise STS-44 bylo plánováno na 4. prosince na přistávací dráhu Kennedyho kosmického střediska na Cape Canaveral, ovšem plány vzaly zasvé dopoledne 30. listopadu. Selhal jeden z gyroskopů IMU, součást navigačního vybavení Shuttlu a letová pravidla byla nesmlouvavá: Atlantis musí dolů při nebližší vhodné příležitosti. Posádka zapnula svou aktivitu na nejvyšší otáčky, aby stihla co nejvíce z plánovaných experimentů a Fred Gregory s Tomem Henricksem a Storym Musgravem zatím připravovali Atlantis na návrat.
Krátce po půl třetí odpoledne místního času se kola orbiteru dotknula dráhy číslo 05 základny Edwards. Bylo to naposledy, co raketoplán na Edwardsu přistál, přesto proběhl během výběhu stroje zajímavý test: Fred Gregory nechal Atlantis brzdit pouze valivým odporem pneumatik a nesahal na brzdy. Až když se přiblížil konec dráhy, jemně dobrzdil z rychlosti asi 30 km/h. Téměř nebržděný Atlantis se zastavil po necelých 3,5 km. Mise trvala 6 dní, 22 hodin, 50 minut a 44 sekund.
Přistání na Edwards sice dopadlo úspěšně, ovšem mělo jednu vadu: všichni rodinní příslušníci a uvítací výbor čekali na astronauty na Cape Canaveral. Astronauti, ubytovaní na jakémsi ranči nedaleko Edwards, proto večer sbírali čtvrťáky a střídali se u placeného telefonu, aby mohli prohodit pár slov se svými rodinami.
Čtvrtý let byl pro Musgravea mírným zklamáním vzhledem k předčasnému ukončení. V duchu si kladl otázku, zda vůbec ještě někdy poletí. Pochybnosti měl nejen kvůli počtu odlétaných misí, ale i kvůli svému věku. V týdnech po STS-44 ale nemohl tušit, že se začínají sbíhat nitky z jeho minulosti spolu s nitkami současnosti a cíl jeho příští cesty už mu v té době létá vysoko nad hlavou…

Hubble Space Telescope

Hubble Space Telescope
Zdroj: en.wikipedia.org

V dubnu 1990 v rámci mise STS-31 vypustili astronauti z nákladového prostoru orbiteru Discovery nový kosmický teleskop Hubble Space Telescope (HST). Nadšení a ovace po vypuštění tohoto unikátního přístroje, který měl být vlajkovou lodí NASA v oblasti zobrazování okolního vesmíru, ale rychle pohasly o pár týdnů později. Snímky, které HST posílal na Zem, byly neostré a ani zdaleka nedosahovaly standardů, které byly avizovány. Primární zrcadlo bylo vybroušeno do špatného tvaru, odchylka činila kolem 2 mikrometrů. Ironií na celé věci bylo, že kontrola tvaru zrcadla proběhla pomocí špatně sestaveného kontrolního přístroje, který chybně signalizoval správné vybroušení v mezích zadaných odchylek.
Buď jak buď, NASA nyní čelila blamáží doslova astronomických rozměrů. V zákulisí probíhaly horečné debaty, jak projekt, který dosud stál daňové poplatníky 1,5 miliardy dolarů, zachránit. Volba nakonec padla na vyslání servisní mise. Raketoplán měl vykonat rendezvous s HST, uchopit jej svým manipulátorem RMS a upevnit jej do nákladového prostoru. Poté mělo proběhnout 5-7 EVA, během kterých by se astronauti pokusili “nasadit Hubblu brýle“ a provést také při té příležitosti další servisní úkony.
Shodou okolností během prvotních fází navrhování a konstrukce konstrukce Hubblu v sedmdesátých letech Story jako vedoucí sekce pro EVA v rámci oddílu astronautů ověřoval možnosti opravy Hubblova teleskopu prostřednictvím vycházek do volného prostoru. Nyní napjatě čekal, zda NASA jeho dávné zkušenosti a poznatky upotřebí.
11. března 1992 se Story s nadšením a úlevou dozvěděl, že bude součástí doposud nejambicióznějšího letu, opravářské mise STS-61. Jeho velitelem měl být Dick Covey, pilotem Ken Bowersox a letovými specialisty Kathy Thornton (Storyho kolegyně z letu STS-33), Jeff Hoffman, Tom Akers a astronaut ESA Claude Nicollier. Ten měl v rámci oddílu astronautů na starosti spolupráci s vývojáři “Kanadské ruky“, manipulátoru RMS, který měl být použit k zachycení Hubblu a podle Storyho s tímto mechanizmem dokázal “zázraky“.

Story nacvičuje EVA pro misi STS-61

Story nacvičuje EVA pro misi STS-61
Zdroj: storymusgrave.com (kredit: Story Musgrave)

Storyho jmenování mělo také svou logiku: byl uznávaným odborníkem na EVA s dlouholetými zkušenostmi, které začal sbírat už na přelomu 60. a 70. let v programu Skylab. Ve svém deníku se netajil nadšením ze svého jmenování a zmínil také zajímavou okolnost – během vypouštění HST v dubnu 1990 seděl v řídicím středisku na křesle capcoma. Jako sedmapadesátiletý by teoreticky měl pomalu pomýšlet na teplé bačkory a houpací křeslo, Story se však vrhnul do práce téměř s fanatickým zaujetím. Jako hlavní plánovač EVA pro danou misi ovšem chápal, že celá věc je hlavně týmovou záležitostí. Jak se vyjádřil během zahájení nácviků v NBL (“Neutral Buyancy Laboratory“ – obří cvičný bazén v Houstonu), „(…) tady neexistují žádná ega. Ega můžou přijít až po misi.“ Potápěčům, kteří zajišťovali nácviky, kladl na srdce: „Jestli uvidíte lepší způsob, jak můžu dělat svou práci, řekněte mi o něm. Nechci SVÉ postupy, chci NEJLEPŠÍ postupy!“ Tlak, kterému byla posádka vystavena, byl obrovský. Během jednoho setkání s administrátorem NASA Danem Goldinem jim Goldin na rovinu řekl, že budoucnost NASA leží v jejich rukou. A astronauti to vzali doslova. Možná až příliš.

Důsledek několikahodinové práce s hluboce podchlazenými kovovými nástroji...

Důsledek několikahodinové práce s hluboce podchlazenými kovovými nástroji…
Zdroj: storymusgrave.com (kredit: Story Musgrave)

28. května 1993 během jednoho z nácviků ve vakuové komoře měl Story mimo jiné za úkol prověřit práci s některými nástroji. Více než osm hodin tedy držel v rukou kovové kusy, ochlazené ve vakuu na -120°C. Po nějaké době si Musgrave uvědomil, že má podivně studené ruce a bolí ho prsty. Přisuzoval to nepoddajným a těsným rukavicím, ale když poté svlékl skafandr, s úlekem zjistil, že sedm prstů chytilo černý odstín. Musgrave utrpěl vážné omrzliny a hrozilo, že bude vyřazen z výcviku i mise. Nakonec jej zachránil jistý aljašský specialista na omrzliny a Story v posádce zůstal. V jeho deníku je znát vztek na sebe samého: „Familiárnost / sebeuspokojení = nebezpečí. Může se to stát tobě. Přemýšlej, přemýšlej, přemýšlej!! Co se stalo? Jak tomu předejít?“ Nicméně za týden už byl Story opět ve skafandru. O 10 týdnů později pak lékaři testovali reakce jeho rukou na změny teplot a Musgrave prošel bez ztráty kytičky. Aniž to ale kdo tušil, hybnost se mu vrátila do normálu až po pěti letech! Musgrave chtěl letět tak moc, že veškeré potíže dokázal překonat silou vůle. Do rukavic pak na základě tohoto incidentu přibyla izolace navíc a posléze i elektrické ohřívače. Stres, ve kterém astronauti pracovali, ale zůstával. „Během příprav bylo jediným místem, kde jsem měl klid, zubařské křeslo,“ poznamenal Story ve svém deníku.
A najednou byl výcvik u konce a nastal okamžik pravdy. Nešlo to však bez problémů – nejdříve přišla 30. října bouře, která si vynutila změnu startovní rampy, orbiter Endeavour měl místo rampy 39A startovat z komplexu 39B. Start, určený na 1. prosince, byl odložen poté, co nespolupracovalo počasí a do bezpečnostního sektoru u pobřeží vplula loď.
2. prosince konečně všechno klapalo podle plánu a velmi brzy ráno se posádka usadila ve svých křeslech. Story tentokrát poprvé během své kariéry startoval na middecku, tedy v uzavřeném stísněném prostoru bez výhledu ven, ale bylo mu to jedno. Velmi dobře si uvědomoval, jaký titánský úkol před celou posádkou stojí. Ve 4:26:00 místního času se opět nad Floridou rozsvítilo dosud temné ranní nebe a Endeavour se vydal vzhůru. Kostky byly vrženy…
Stíhání HST trvalo téměř dva dny a vyžádalo si několik manévrů pomocí motorů OMS. Teleskop se nacházel na poměrně vysoké dráze 576 x 563 km. 4. prosince brzy ráno zahlédl Jeff Hoffman konečně v dalekohledu jasný zářící bod – HST byl nadohled! Po několika hodinách a dalších manévrech už mohl Claude Nicollier rozahrát svá kouzla s robotickou paží. Přesně dva dny po startu, ve 4:26 EST byl teleskop uchycen do nákladového prostoru Shuttlu. Nyní byla řada na “spacewalkerech“.
Čtvrtý letový den měli Jeff Hoffman a Story vykonat první z pěti plánovaných EVA. Do nákladového prostoru vstoupili 4. prosince ve 22:46 EST, s hodinovým předstihem oproti plánu. Hlavním úkolem bylo vyměnit dvě jednotky RSU (“Rate Sensing Units“ – tedy sady po dvou gyroskopech, které snímaly a udržovaly polohu teleskopu). Během tří let provozu selhaly tři gyroskopy ze šesti a nezbývala tedy žádná rezerva. Po přípravě pracovního prostoru a nářadí Story a Jeff otevřeli dveře do útrob HST a pustili se do práce. Story se během práce dokonce ocitnul uvnitř těla teleskopu! Dvě hodiny po začátku EVA byla první jednotka vyměněna. Následovala druhá jednotka, všechno běželo bez jakýchkoli potíží. Ještě zavřít dveře a většina práce v rámci EVA1 bude hotova. Jenže – chyba lávky! Dveře, za kterými se skrývaly jednotky RSU, nebylo možné dovřít. Zřejmě vinou termálních změn během práce změnily tvar a ať se Jeff a Story snažili jak chtěli, dveře vzdorovali veškerým pokusům o uzavření. V jeden moment Story dokonce tlačil na dveře svou helmou, ale marně. Nakonec, po domluvě s řídicím střediskem astronauti použili řemen s ráčnou, pomocí kterého si proklaté dveře daly konečně říci. Pokud by se tak nestalo, celá mise by skončila neúspěchem, protože citlivé vnitřnosti teleskopu by nevydržely delší střídání teplot ve stínu a na slunci.
Story pak ještě odšrouboval několik šroubů z úchytů nových solárních panelů, čímž ušetřil čas zítřejší směně, Kathy Thornton a Tomu Akersovi, zatímco Jeff se věnoval výměně pojistek na trupu HST. Díky neposlušným dveřím se procházka protáhla na neuvěřitelných 7 hodin a 54 minut, ve své době druhá nejdelší EVA v programu Space Shuttle.
Druhý den pak byla řada na Kathy a Tomovi. Ti měli za úkol z Hubblu sejmout staré svinovací solární panely a nainstalovat nové. Jeden ze solárních panelů se však nesvinul do svého pouzdra a zůstal ze 70% rozvinutý, druhý panel se naštěstí do své kazety složil úhledně a bez problémů. Nesvinutý panel Kathy odpojila (musela tak učinit během průletu orbiteru zemským stínem, na světle panel stále produkoval elektřinu a mohlo by dojít k nebezpečnému výboji) a vypustila jej vstříc zániku v atmosféře. Připomínal jí letícího ptáka, pomalu mávajícího křídly pod nárazy plynů z orientačních trysek raketoplánu. Kazetu s druhým panelem pak Tom a Kathy uložili do nákladového prostoru Endeavouru. Měl putovat na Zem k důkladné analýze. Po 6 hodinách a 36 minutách skončila EVA2 naprostým úspěchem.
V noci ze 6. na 7. prosince byla zase řada na Hoffmanovi a Musgraveovi. Hlavní náplní vycházky bylo vyjmutí kamery “ Wide Field Planetary Camera (WF/PC)“ a instalace nového kusu WF/PC2, který měl lepší charakteristiky a také svou vlastní korektivní systém, kompenzující nepřesnosti v hlavním zrcadle. Oba muži ve skafandrech a Claude Nicollier za řízením ruky RMS pracovali s přesností hodinářů a za hodinu a třičtvrtě byl velký box s kamerami na svém místě. Pak se oba spacewalkeři přesunuli na vršek teleskopu, kde vyměnili dva ze čtyř magnetometrů. Za zmínku stojí i fakt, že Story během vycházky také prováděl experiment, který sám navrhnul.
Fotoaparáty Hasselblad byly ikonou programu Apollo a díky nim máme možnost prohlížet si snímky z měsíčního povrchu. Po ukončení programu se však fotoaparáty této značky používaly pouze uvnitř raketoplánů a Story se rozhodl, že Hasselblady si zaslouží ještě dalších pět minut slávy ve volném prostoru. Do vesmíru s sebou tedy jeden fotoaparát této značky vzal a právě během EVA3 s ním pořídil několik desítek záběrů teleskopu i Země. Třetí vycházka skončila po 6 hodinách a 47 minutách.
Čtvrtá vycházka byla znovu v režii Kathy Thornton a Toma Akerse a ve skutečnosti právě během této EVA dostal Hubble nové “brýle“. Téměř 300 kg vážící korektivní systém COSTAR, jehož vývoj stál 50 milionů dolarů, měl v těle HST nahradit vysokorychlostní fotometr. Jedině obětováním fotometru bylo možné získat prostor pro COSTAR, jehož přítomnost na palubě HST byla hlavním imperativem úspěšné mise. Kathy a Tom opět pracovali jako dokonale sehraný tým a v rekordním čase byla korektivní optika, zvící velké lednice, na svém místě. Byl to fantastický výkon, už vzhledem k tomu, že dveře na trupu HST poskytovaly rezervu cca 5 cm nahoře i dole. Dvojice pak ještě upgradovala hlavní počítač HST přidáním boxu s dodatečnou pamětí a koprocesorem. Zpočátku se zdálo, že Hubblův počítač bude mít problémy, ale nakonec se vše ustálilo a EVA4 mohla být také považována za úspěšnou.

Story na konci manipulátoru RMS v průběhu poslední vycházky mise STS-61

Story na konci manipulátoru RMS v průběhu poslední vycházky mise STS-61
Zdroj: commons.wikimedia.org

Finální, pátá vycházka pak opět ležela na bedrech Storyho a Jeffa. Tentokrát měli před sebou intalaci elektronického box SADE (“Solar Array Electronic Drive“, tedy elektroniky, umožňující pohyb solárních panelů včetně jejich rozvinutí). Tady přišla zřejmě nejtěžší zkouška pro Storyho a Jeffa. Konektory, které bylo třeba k boxu SADE připojit, byly titěrné; šroubky, pomocí kterých byly konektory upevněny, byly ještě titěrnější a navíc měly tendenci uplavat pryč. Story plánovačům narovinu předem avizoval, že je nemožné s těmito šroubky pracovat v beztíži a v neohrabaných rukavicích skafandru.
V průběhu nácviků bylo rozhodnuto, že šroubky astronauti nahradí pomocí speciálních klipů, do kterých bude možno konektory zacvaknout. Měsíc před startem ony klipy dorazily… a všechny měly špatnou velikost. Na výrobu a certifikaci nových klipů nebyl čas a tak nyní Story a Jeff strávili tři hodiny neuvěřitelně titěrnou prací, o níž později Story prohlásil, že „(…) byl jsem hodiny pod tlakem, přesně na hraně svých schopností, abych to zvládnul. Výsledek nebyl vůbec jistý. A s tisíci hodinami, strávenými ve skafandru, tohle byla zdaleka nejtěžší práce, jakou jsem kdy dělal. Byla to úmorná, nimravá práce…“ Námaha obou mužů byla korunována úspěchem: práce, o které byl Story přesvědčen, že je neproveditelná, se podařila. Zbývalo jen nechat se vyvézt k vršku teleskopu a nainstalovat improvizované kryty na staré magnetometry, které trousily kousky izolační pěny. Pak kontroloři na Zemi dali dálkový povel k rozevření obou “stěžňů“ se svinutými solárními panely. Zpočátku se stěžňům moc nechtělo, ale po mírné ruční domluvě Storyho a Jeffa si daly říci a zanedlouho už se z kazet rolovaly ven novotou zářící solární panely. (Tyto panely, mimochodem výrobky firmy AEG – vzpomeňte si na ně třeba, až budete ráno zapínat rychlovarnou konvici nebo toustovač stejné firmy – přivezla na Zemi druhá servisní mise STS-109 v roce 2002 a část jednoho z nich je dnes k vidění ve středisku ESTEC v holandském Noordwijku). Oba astronauti pozorovali tento nevšední úkaz z nákladového prostoru a jejich myslí pomalu začínala probleskovat radost. Zvládli to, Hubble by měl být znovu funkční a tentokrát se zrakem jako ostříž! Po 7 hodinách a 21 minutách skončila poslední EVA této historické mise.

Nadšená posádka po úspěšné opravě Hubblu

Nadšená posádka po úspěšné opravě Hubblu
Zdroj: spacefacts.de

Celková délka výstupů do volného prostoru během letu STS-61 činila neuvěřitelných 35 hodin a 28 minut. Všechny opravy se podařilo zvládnout během pěti výstupů, takže nedošlo na záložní plán, který počítal ještě s dalšími dvěma vycházkami v případě, že by astronauti narazili na vážné potíže.
10. prosince v 5:26 EST Claude Nicollier vypustil HST k samostatnému letu. Posádka pak dostala střídavě půldenní volno, které si více než zasloužila. Pohled na zemský povrch z výšky přes 500 km není něco, co astronauti zažívali každý den…

Endeavour triumfálně přistává po misi STS-61

Endeavour triumfálně přistává po misi STS-61
Zdroj: spacefacts.de

12. prosince 1993 v 0:26 místního času Endeavour doplachtil jako obrovský tichý pták na dráhu Kennedyho kosmického střediska. Mise, trvající 10 dní, 19 hodin, 58 minut a 37 sekund, byla nejnáročnější misí v dosavadním průběhu programu Shuttle a jednou z nejnáročnějších misí tohoto programu celkově. Svým způsobem také zachránila NASA a přeneseně také ISS. Astronautům totiž bylo administrátorem NASA řečeno, že pokud záchrana Hubblu selže, agentura nedostane peníze na financování stanice – protože, jak se nechali slyšet kongresmani, „během konstrukce stanice bude třeba mnoho vycházek do volného prostoru a vy nám musíte dokázat, že zvládnete udělat to, co nám tvrdíte.“
13. ledna 1994 na tiskové konferenci zástupci NASA ukázali světu nové snímky, pořízené Hubbleovým teleskopem. Byly dokonale ostré a díky misi STS-61 se obrazy okolního vesmíru staly součástí naší kultury a našeho dědictví. Z astronautů se ze dne na den staly celebrity a Story si získal své posluchače a obdivovatele svou upřímností a suchým humorem. Jména všech členů posádky byla skloňována v novinách, časopisech, astronauti byli zváni do prestižních talkshow, dokonce vykonali turné po Evropě. A potom… zase do práce. Story ve skrytu duše doufal, že přes svůj věk, který se rychle blížil k šedesátce, ještě není tak úplně za zenitem…

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

http://www.spacefacts.de/graph/sts/large_launch/english/sts-44.htm (kredit: spacefacts.de)
http://en.wikipedia.org/wiki/File:STS-44_DSP_deployment.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:HST-SM4.jpeg
http://www.storymusgrave.com/images/gallery/main/spacewalking/EVA_trainingB.jpg (kredit: Story Musgrave)
http://www.storymusgrave.com/images/gallery/main/spacewalking/frostbiteB.jpg (kredit: Story Musgrave)
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Hoffman_and_Musgrave_EVA5.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/in-flight/in-flight/sts-61.jpg (kredit: spacefacts.de)
http://www.spacefacts.de/graph/sts/landing/sts-61.jpg (kredit: spacefacts.de)

Pin It
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

GD Star Rating
loading...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


21 komentářů ke článku “Vesmírné osudy 100. díl – Story Musgrave”

  1. Andy napsal:

    Brutál! 🙂
    Diky za pekne cteni u snidane! STS-61 = jedna z nejuzasnejsich misi…

  2. Radim Fedič napsal:

    Povedený článek jako vždy a gratuluji k stému článku!!!

  3. Kenny007 napsal:

    A kruci, tak jsem se začetl, že ani nevím že jsem vypil kafe a zmateně koukám na prázdný hrnek. 🙂
    Jako astronoma amatéra mě ta oprava HST úplně pohltila…

  4. pobo napsal:

    Gratulace ke stému a výbornému dílu.

  5. zvejkal napsal:

    Uzasne citanie.

  6. zvejkal napsal:

    Parada.
    Inak – to ten teleskop bol tak dlho „kratkozraky“ ? Som myslel, ze to opravili rychlejsie … Ale pravda je, ze som to vtedy nejako nesledoval

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za pochvalu! A ta krátkozrakost podle mého nebyla nijak extra dlouhá – přeci jen, zjistit, co je špatně a jak moc; vymyslet, jak to opravit; vyrobit hardware; naplánovat misi a vycvičit posádku nemůže trvat pár týdnů. Takže těch 3,5 roku není až tak špatný výkon…

      • zvejkal napsal:

        hm … ano aj nie. Laikovi pride 3.5 roku ako dlha doba. Pretoze laik si spravi analogiu s tym, co pozna – napr. oprava pracky, alebo televizora. Neuvedomi si, ze oni v podstate museli (ako ste napisal) diagnostikovat, identifikovat, navrhnut riesenie a este ho aj vyrobit – tam su vsetky diely a postupy unikatne, nie su ziadne navody a unifikovane nahradne diely…

  7. Petr Hájek napsal:

    Opět třešínka z mnoha na tomto dortu, a též gratuluji ke stému dílu a jak se to při gratulacích říká “aspoň ještě jednou tolik“.
    děkuji

  8. rhronza napsal:

    Moc pěkný článek. Koukám na hodiny, že jsem se pročetl do dalšího pracovního dne :-))

  9. Pedro napsal:

    Jedno slovo: PECKA

Zanechte komentář