Vesmírné osudy 93. díl – Vladimir Džanibekov

Džanibekov, Chretien a Ivančenko

Kulturní rozdíly mezi národy bývalého východního bloku a národy západní Evropy byly a jsou jistě v některých oblastech dosti podstatné. Jestliže se však začnou míchat do tak vážného a riskantního podniku, jako jsou lety do vesmíru, je to na pováženou. V prostředí, kde na bleskové reakci závisí úspěch astronomicky nákladné mise, či dokonce zdraví a život posádky, není čas na dohady. Proto jsou posádky sestavovány s dostatečným předstihem, aby si dokázaly vytvořit kolektivní stereotyp řešení nenadálých situací. Jenže co v případě, kdy na sebe narazí dvě osobnosti, které jsou – kulantně řečeno – nekompatibilní? Občas se taková situace přihodí a pak přicházejí na řadu různé scénáře. Buď se přítomní dohodnou na rozumném kompromisu, nebo se v průběhu letu vyskytnou vážné problémy a konflikty. Tím nejoptimálnějším scénářem je rozpoznání problému před letem a případné změny ve složení posádky. V roce 1981 se jeden souboj osobností odehrával v rámci posádky jisté ostře sledované mise a Vladimir Džanibekov měl v celém dění sehrát významnou roli…

 

Vladimir Džanibekov – pochybuj a věř (3/5)

Dokonalý profesionál

Program Interkosmos byl v jistém smyslu politickým nástrojem Sovětského svazu, kterým si zavazoval své satelity. Sověti však program používali i jako výkladní skříň a dávali světu na odiv svou velkorysost. Na konci sedmdesátých let ale měl program překročit svůj stín: došlo k dohodě mezi Sovětským svazem a Francií o letu francouzského občana na sovětskou orbitální stanici. V září 1980 přijeli do Moskvy dva zkušení francouzští testovací piloti, Jean-Loup Chrétien a Patrick Baudry. Po základním výcviku byli v roce 1981 zařazeni do posádek. Chrétienovi měl v hlavní posádce velet Jurij Malyšev a palubním inženýrem měl být Alexandr Ivančenkov.
Ovšem jakmile začala posádka trénovat spolu, objevily se velké rozepře mezi Francouzem a velitelem. Malyšev zastával názor, že internacionální kosmonauti jsou pouhými pasažéry. Vycházel tak ze zažitých zvyků, kdy internacionální kosmonauti u předchozích letů zasahovali do dění v Sojuzu minimálně. Jenže tentokrát vedle Malyševa neseděl příslušník vazalského státu, ale velmi sebevědomý zkušební pilot, zvyklý na zcela jiné jednání. Kdykoli chtěl Chrétien pomoci při ovládání systémů lodi, Malyšev mu přikázal, ať prostě jen sedí a nepřekáží. Chrétien velmi rezolutně odporoval, ale Malyšev byl neoblomný. Situace nakonec vygradovala natolik, že Francouz si jednou přinesl do simulátoru ostentativně polštářek a celé cvičení prospal.
Bylo jasné, že se něco bude muset stát, takhle hrozil mezinárodní skandál. Malyšev byl z letu promptně odvolán, jako důvod byly uvedeny problémy se zdravím. Jenže koho posadit na uprázdněné velitelské křeslo? Kohosi napadl Džanibekov – ten je přece zvyklý na západní styl, trénoval s Američany a na západě byl. Navíc už dvakrát letěl na stanici, takže zkušeností má dost. A tak se milý Džanibekov téměř ze dne na den ocitnul v základní posádce Sojuzu T-6, mezinárodního letu k Saljutu 7.
S Ivančenkovem a Chretienem začal trénovat od 10. ledna 1982 a času rozhodně nebylo nazbyt. Vladimir se ale ukázal být tím pravým, problémy v posádce jakoby zázrakem zmizely. Výcvik proběhl naprosto hladce. Asi týden před startem pak posádka tradičně procházela závěrečnými komplexními zkouškami na simulátorech. Téma, které si Džanibekov a jeho posádka vytáhli z obálek na stolku zkušební komise, znělo: “selhání radiotechnické soustavy během přiblížení ke stanici“. Jinými slovy, vedoucí simulace kosmonauty dostal do situace, kdy se během přibližovacího manévru ke stanici poroučel naváděcí systém Igla i palubní počítač. Kosmonauti tak byli nuceni operaci dokončit ručně. Džanibekov a jeho tým vše zvládli na výbornou a jejich další zastávkou měl být kosmodrom Bajkonur.

Sojuz T-6 se vydává do vesmíru

Sojuz T-6 se vydává do vesmíru
Zdroj: www.spacefacts.de

24. června 1982 se v 16:29 UT roztřásla země pod náporem plamenů z trysek ″semjorky“ v modifikaci Sojuz-U. Osvědčený nosič skrýval na své špici pod aerodynamickým krytem Sojuz T-6, na jehož palubě se Voloďa Džanibekov vydával potřetí do vesmíru. Řadil se tak mezi nejzkušenější sovětské kosmonauty, více startů měl v té době jen jeho starý parťák Oleg Makarov (ačkoli jeden z jeho letů trval pouze 21 minut). Jean-Loup Chrétien zažil během startu ošklivé překvapení – každý milník vzletu se zdál být úplně mimo stanovený časový plán. Když se podíval na své dva kolegy, zjistil, že jsou úplně klidní. Až po chvíli mu došlo, že má špatně seřízené hodinky! Orbitu dosáhl Sojuz T-6 nakonec zcela bez problémů a nastalo stíhání Saljutu 7, kde na návštěvnickou posádku netrpělivě čekali Anatolij Berezovoj a Valentin Lebeděv.
25. června nadešel den, na který se obě posádky zřejmě těšily nejvíce: Sojuz měl dohnat stanici a připojit se k ní. Všechno probíhalo nominálně, zdálo se, že to bude prostě jen další klasická stykovka (ne že by to kosmonauti nevítali).
Sblížení se pomalu dostávalo do finále. Stanici a Sojuz od sebe dělila vzdálenost 960 metrů. Naváděcí systém, respektive jeho ″mozek“, počítač Argon-16, nařídil orientačním tryskám, aby Sojuz obrátily zádí k Saljutu. Bylo třeba krátkého bliknutí hlavního motoru 11D426, aby Sojuz zpomalil a mohl tak vykonat další fázi přibližování ke stanici. Zážeh proběhl úspěšně a vzájemná rychlost lodi a stanice se snížila na 3,3 m/s. Počítač spustil další operaci, kterou bylo obrácení Sojuzu opět čelem k dokovacímu uzlu stanice. Sojuz však obrat nedokončil tak, jak kosmonauti čekali. Zbývalo 25° do dokončení úhledného salta a jemného usazení ve správném směru, když se loď začala potácet a počítač posádce oznámil, že přerušil automatické sbližování.
Aniž to kdokoli tušil, během obratu zpět k Saljutu se palubní gyroskopy dostaly blízko polohy, zvané ″zablokování závěsů“. To znamená, že závěsy jejich setrvačníků se dostaly téměř do zákrytu a tím hrozilo mechanické ″vymazání“ povědomí Sojuzu o tom, v jaké poloze se nachází. Počítač proto obrat přerušil a systém automatické kontroly se s kosmonauty šibalským blikáním výstražného tabla pro tento den rozloučil. Možná se Džanibekovi mihla hlavou vzpomínka na závěrečné zkoušky, každopádně na vzpomínání nebyl čas. Sojuz se blížil v pomalém kotrmelci k Saljutu a velitel byl nucen situaci vzít do vlastních rukou. Džanibekov se snažil zastavit rotaci lodi a současně určit, kde se nachází Saljut. Podle vzpomínek Chrétiena se na okamžik stanice objevila na matnici palubního periskopu a zdálo se, že zase vyklouzne ze zorného pole, ale Vladimir zareagoval tak bleskurychle, že to i zkušeného francouzského testpilota naplnilo obdivem. „Dokonalý profesionál,“ vyjádřil se později. 25 sekund po vzniku hrozivé situace byla krize zažehnána. O pár okamžiků později vylétl Sojuz a Saljut z dosahu sledovacích stanic.
Na stanici mezitím Berezovoj a Lebeděv pozorovali hrozivý tanec Sojuzu a začali přelétávat od jednoho okénka ke druhému, aby se ujistili, že dopravní loď není na kolizním kurzu s jejich kosmickým příbytkem. Oba se však rychle uklidnili, když spatřili, jak Sojuz nehybně visí asi 200 metrů od stanice a občasné zážehy orientačních trysek dávají tušit, že Džanibekov má vše pod kontrolou. Po sedmi minutách se oba stroje konečně dostaly do dosahu sledovací lodi v Gibraltaru a po krátké poradě s řídicím střediskem dostal Džanibekov povolení k ručnímu spojení se Saljutem. Vladimir dovedl svou loď v poklidu k zadnímu stykovacímu uzlu a v 17:46 UT k němu Sojuz T-6 připojil, přibližně o 14 minut dříve oproti původnímu plánu.
O tři hodiny později se příklopy otevřely a Džanibekov se svými kolegy vpluli do interiéru Saljutu. Poprvé v historii sdílelo pět lidských bytostí jednu kosmickou loď (během letu ASTP/EPAS zůstával vždy jeden člen posádky ve svém plavidle, proto byli v jedné lodi maximálně čtyři lidé). Stálá posádka přichystala návštěvníkům uvítací hostinu a Chrétien údajně obdivoval obrovský apetit Džanibekova a Ivančenkova, kterým proto začal přezdívat ″monstra“.
Posádky se věnovaly biologickému výzkumu, materiálovým experimentům a dálkovému pozorování Země. Francouzskému astronautovi se dokonce dostalo cti vypustit malý subsatelit – pytel s odpadky, který byl zhruba jednou za týden vypouštěn ze speciální komůrky. Chrétiena také údajně trápila na začátku letu zácpa. Džanibekov vymyslel originální způsob, jak nebohému Francouzi pomoci. Když Chrétien zase jednou zaplul na palubní toaletu, všimnul si Džanibekov, že si nechal na hlavě sluchátka komunikačního systému. S poťouchlým úsměvem zalétl Voloďa nenápadně ke komunikačnímu panelu a rychle zvýšil hlasitost odposlechu ve sluchátkách naplno. Nebohý Chrétien byl hlukem otřesen a myslel si, že se na palubě odehrává nějaká strašná katastrofa. Když uviděl řehtajícího se Vladimira, rychle se dovtípil, o co jde a hned vzápětí zjistil, že jeho zácpa už rozhodně nebude problém.
Týden práce nakonec utekl neuvěřitelně rychle a 2. července za Džanibekovem a ostatními opět zaklapl příklop jejich Sojuzu. V orbitálním modulu dopravní lodi se Chrétien a Ivančenkov nasoukali do svých skafandrů a propluli do přistávacího modulu. Džanibekov se ale ve svém křesle ne a ne objevit. Stále ještě poletoval v orbitálním modulu a oblečen jen v bílých podvlékačkách (standardním vybavení posádek Sojuzů) tam cosi kutil. Když už hrozilo, že se celá procedura odpojení a tím i přistání opozdí, Vladimir na sebe konečně nasoukal skafandr a zaplul na své místo. V 11:03 UT se Sojuz T-6 odpojil a zahájil samostatnou pouť k Zemi. O pár hodin později, ve 14:20 UT, se ohořelý přistávací modul dotknul stepi nedaleko města Arkalyk. Dalších 7 dní, 21 hodin, 50 minut a 52 sekund do letového zápisníku Vladimira Džanibekova. I tentokrát absolvoval ještě téhož dne dva lety za řídicí pákou létající laboratoře TU-134LL.
Za svůj let si tentokrát Džanibekov vysloužil mimo jiné i francouzský řád Komandéra Čestné legie, ovšem kdesi v hloubi duše mu stále hlodal neposedný červík: už třikrát letěl do vesmíru a pokaždé na krátkou misi. Pokud poletí ještě jednou, chtělo by to zůstat tam nahoře trochu déle, než pouhý týden. Jeho přání se mu téměř vyplnilo. V dubnu 1983 byl jmenován spolu s Musou Manarovem do třetí stálé posádky Saljutu 7. Jmenování mělo ovšem jednu chybu: jednalo se o posádku záložní. S Manarovem trénoval do listopadu. Ve stejném měsíci se dočkal pracovního povýšení na místo zástupce velitele oddílu kosmonautů. Tušil ale, že v zákulisí se opět kuje něco, co se týká přímo něj osobně.
Z USA začaly prosakovat zprávy o tom, že při misi STS-41-G provede astronautka Kathy Sullivan první EVA něžného pohlaví v historii kosmonautiky. Navyklé stereotypy z dob šedesátých let ještě nebyly v sovětském vedení kosmického průmyslu úplně mrtvé. Zavládla mírná panika: první v otevřeném kosmu musí být sovětská žena! Volba padla na Světlanu Savickou. Hovořilo pro ni několik argumentů: nedávno strávila týden v kosmu na palubě Sojuzu T-7/Saljutu 7, takže zná procedury a nepotřebuje dlouhý tréning; je velmi zkušenou pilotkou; je etalonem komunistky s naprosto dokonalým životopisem a přesvědčením, a konečně – je fyzicky velmi zdatná a zvládne práci ve skafandru Orlan-D (Trochu jako kuriozita působí fakt, že její náhradnice pro nastávající let, Jekatěrina Ivanova zřejmě EVA vůbec nenacvičovala a pokud by musela letět záložní posádka, výstup by vykonali její dva mužští spoluletci). Podle všeho měla Savickaja poměrně velké slovo o tom, kdo bude velitelem dotyčného letu. Její rozhodnutí bylo poměrně jednoznačné, vedle sebe rozhodně chtěla mít Vladimira Džanibekova. Savickaja oceňovala jeho erudici i osobní vlastnosti.
Třetím do party pak byl Igor Volk, o jehož roli se dlouho spekulovalo. Byl to protřelý zkušební pilot, ovšem důvod, proč obsadil sedadlo, které bylo dosud vyhrazeno pro lékaře nebo internacionálního kosmonauta, byl nejasný. Až po pádu železné opony vyšlo najevo, že Volk byl vedoucím týmu pilotů připravovaného raketoplánu Buran a jeho let s Džanibekovem a Savickou mu měl pomoci získat základní zkušenost s prostředím mikrogravitace a práce na orbitu. Krom toho pro něj byla ihned po návratu nachystána podobná lahůdka, jakou zažil i Džanibekov. Volk měl vykonat dva lety – jeden za řídicí pákou Tu-154 a vzápětí další, pro změnu v kokpitu MiGu-25. Tentokrát měly být testovány reakce člověka, který měl skutečně s Buranem létat.

Posádka Sojuzu T-12

Posádka Sojuzu T-12
Zdroj: www.spacefacts.de

Výcvik posádky začal 26. prosince 1983 a Džanibekovi se velmi hodil dávný výcvik pro výstup do volného kosmu, který kdysi podstoupil ještě s Pjotrem Kolodinem. Hodil se mu proto, že ven ze stanice měl se Savickou vystoupit právě on! Zpočátku vše vypadalo, že výstup bude poměrně jednoduchá záležitost – postavit jednoduchou konstrukci, pak ji zase rozložit, utáhnout a povolit pár šroubů, pohnout několika páčkami a nic více. Přeci jen – jednalo se o výstup pro výstup a cílem nebylo vykonávat nějakou smysluplnou práci, ale prostě předběhnout Američany.
Pak ale přišel V.P. Nikitskij, zástupce generálního ředitele koncernu Energija pro vědu, s velmi zajímavou možností. Doslechl se o posledních výzkumech Ústavu pro elektrické svařování v Kyjevě. Vzešla odtamtud idea na aparát na principu elektronového paprsku, který bude schopen tavit, řezat i pájet různé materiály a další aparát, který na stejném principu bude schopen na různé povrchy nanášet kovový film. Inženýrům se podařilo oba aparáty natěsnat do jednoho kontejneru a vrcholem jejich dovednosti pak byla pracovní část ve tvaru pistole, kterou kosmonaut držel v ruce a která v sobě skrývala ústí pro řezání a tavení i ústí pro pokovování. Celek dostal název УРИ -универсальный ручной инструмент (URI – univerzální ruční nástroj).
4. července 1984 Džanibekovova posádka složila úspěšně závěrečné zkoušky a mohla tak odletět na Bajkonur, kde na ně už čekala jejich loď, stroj 7K-ST výrobního čísla 18L, oficiálně známý pod jménem Sojuz T-12. Západní pozorovatelé si povšimli zajímavého faktu: vždy, když se v Sojuzu vydávala ke stanici tříčlenná posádka, snížil Saljut o něco svou dráhu, aby kompenzoval zvýšenou zátěž nosné rakety v podobě třetího kosmonauta. Tentokrát tomu však bylo jinak – přes avizovaný start Sojuzu se třemi osobami na palubě Saljut zůstával na dráze asi o 30 km vyšší, než by odpovídalo okolnostem. Jen zasvěcení věděli, že Sojuz T-12 bude startovat na špici vylepšeného nosiče Sojuz U2. Ten používal v centrálním stupni místo klasického kerosinu syntetické palivo ″syntin“, které poskytovalo motorům nosiče větší výkon.
17. července v 17:40 UT se Džanibekov vydal znovu do vesmíru, tentokrát počtvrté. Zdálo se to skoro jako rutina, navedení na orbit a stíhání Saljutu, tentokrát bez nepěkných překvapení. Den po startu z Bajkonuru, 18. července v 19:16 UT se Sojuz připojil k zadnímu uzlu stanice. Společná práce Džanibekova, Savické a Volka se základní posádkou Kizim, Solovjov a Aťkov probíhala hladce, mimo jiné opět probíhal Džanibekovi již velmi dobře známý experiment ″Rezonans“, byly také sbíráný vzorky ovzduší Saljutu. Zvláštností snad bylo pouze to, že Igor Volk na rozdíl od ostatních nepodstupoval pravidelná cvičení na běhacím pásu a dalších tělocvičných zařízeních. Lékaři chtěli napodobit co nejlépe podmínky, jaké bude mít na palubě Buranu.
25. července pak nastal velký den. Měl proběhnout 14. sovětský výstup do volného vesmíru (57. výstup celkově) a současně 1. výstup, provedený ženou. Prvním měl být tento výstup i pro jejího kolegu Vladimira Džanibekova. V 15:55 UT se otevřel poklop přechodové komory stanice a Voloďa vykouknul ven. Ten pohled vždycky na chvíli vezme dech: nádhera volného prostoru, úžasné panorama Země a nekonečná čerň vesmíru, nefiltrovaná přes průzor ve stěně stanice.

Ikonický snímek: Savickja poprvé svařuje v otevřeném kosmu

Ikonický snímek: Savickja poprvé svařuje v otevřeném kosmu
Zdroj: www.spacefacts.de

Džanibekov nacvičenými pohyby upevnil na trup Saljutu pracovní lampu a Savickaja mu z komory podala kontejner s přístrojem URI, který Džanibekov umístil na pracovní místo. Pak jej Světlana vystřídala a připravila si URI k práci. Stanice vylétala z dosahu sledovacích stanic, a když bylo opět spojení navázáno, Savickaja začala přístrojem řezat titanovou destičku na speciálním držáku. Po šesti úspěšných pokusech s řezáním zkusila opět úspěšně na vzorek dvakrát nanést stříbrný film a poté šestkrát použila pájecí mód URI.
Konečně ji mohl vystřídat Vladimir a dával si velký pozor, aby nemířil přístrojem proti trupu stanice. Nebylo zaručeno, že se přístroj neporouchá, nakonec však poslouchal jako hodinky. Džanibekov během práce neskrýval spokojenost. „Jsem rád za tenhle skvělý pokus.“ Na margo přístroje prohlásil: „Určitě jej budeme v budoucnosti hodně používat.“ Zopakoval stejný cyklus prací jako Savickaja a dodnes, když mluví o URI, tvář se mu rozzáří. Z původně plánované vycházky s pofiderním programem se díky URI vyvinul zárodek velmi zajímavé technologie budoucnosti. Čas však ubíhal rychleji, než by si oba kosmičtí výletníci přáli. Zbývalo jen uložit vzorky obráběných materiálů, sebrat z povrchu stanice pár kazet s dlouhodobými experimenty a vrátit se zpět do přechodové komory. Po 3 hodinách a 35 minutách v několika ohledech historický výstup skončil.
Zdálo se, že čas ubíhá neuvěřitelně rychle, opět tady byl čas loučení. 29. července za posádkou Sojuzu T-12 zaklapl poklop jejich lodi a v 9:38 UT se Sojuz oddělil od stanice. Džanibekov se v duchu se Saljutem loučil, věřil, že ji už nikdy neuvidí. A, upřímně řečeno, možnost, že znovu uvidí Zemi z oběžné dráhy, byla stejně mizivá. Byl nyní nejzkušenějším sovětským kosmonautem a pochyboval, že ještě dostane šanci.
Návratový modul dosedl ve 12:55 UT nedaleko Džezkazganu po letu, trvajícím 11 dní, 19 hodin, 14 minut a 36 sekund. Okamžitě byly na místě záchranné týmy a v závěsu za nimi i novináři. Když se ptali na pocity velitele letu, Džanibekov, mžourající v odpoledním slunci, pronesl: „Program letu byl splněn. Jediné, čeho lituji, je fakt, že to byl opět krátký let.“ Vladimir měl za to, že právě skončila jeho poslední mise. Nesplnila se jeho naděje, že se do vesmíru podívá na dobu delší, než pár dnů. S kosmickými cestami je definitivně konec.
Jestliže je člověk zvyklý na život ve vysokém pracovním tempu a najednou z onoho kolotoče vypadne, připadá si jako v jiném světě. Co všechno zanedbal, kolik kamarádů už roky neviděl, co nestačil říci manželce a dětem. Džanibekov sice chodil do práce ve Středisku přípravy kosmonautů, nyní však měl mnohem více času na své blízké a sebe sama.
Jednoho večera v březnu 1985 přišli na návštěvu k Džanibekovým přátelé. Zábava se rozjela, došlo i na tradiční ruské přípitky. Pomalu se blížila půlnoc, když kdosi zazvonil u dveří. Lilija šla otevřít a za pár okamžiků stál v obývacím pokoji Alexej Leonov. „Polož tu skleničku,“ řekl Džanibekovi a pokračoval: „Zítra v sedm ráno máš nástup na lékařskou komisi!“ Leonovovi se prostě neodporuje, Vladimir proto skleničku skutečně odložil. Ostřílený kosmický veterán netušil, že stojí na prahu nejtěžší, ale také nejúspěšnější epizody svého profesního života…

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

http://www.gctc.ru/media/images/news/2012/kosmonavti/dzanibekov/027.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/drawings2/soyuz-t-6_launch.jpg
http://www.spacefacts.de/mission/photo2/soyuz-t-12.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/drawings2/soyuz-t-12_savitskaya.jpg

Vesmírné osudy 93. díl – Vladimir Džanibekov, 2.5 out of 5 based on 16 ratings
Pin It
(Visited 1 506 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (16 votes cast)
(Visited 1 506 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


14 komentářů ke článku “Vesmírné osudy 93. díl – Vladimir Džanibekov”

  1. Mojmir Byrtus napsal:

    Ondřeji, vaše články čtu strašně rád, ale jedno si neodpustím. Pokaždé jsem zklamaný… Ne stylem, nebo obsahem. Jsem zklamaný, protože „v tom nejlepším“ končí a mžourá na mě větička „článek má pokračování“. Nezlobte se, ale tady musím souhlasit s ostatními, že toto je vědomé týrání a pokud si dobře pamatuji, tak týrání zakazuje nejen právní řád EU, ale i rezoluce rady OSN!
    (to prosím berte jako vtip)
    Jako obvykle je to perfektní článek a umím si představit, kolik práce a času se skrývá za vašimi články posledních cca tří let. To svědčí mimo jiné i o vašem zapálení pro kosmonautiku, historii… Máte můj veliký obdiv.

    Už několikrát zde padla námitka, že by nebylo od věci vydat toto knižně. Mluvilo se zde o tisku, elektronické knize a pořád nic. Pokud by vám to nevadilo, pokusil bych se prvních cca 40 článků „svázat“ do jedné knihy v elektronické podobě, včetně fotografií a odkazů. Dá se s nadsázkou říct, že volného času je dost. Dáte mi k tomuto souhlas?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Mrzí mě, že takto týrám nebohé čtenáře, jenže ony ty životy kosmonautů a astronautů k tomu tak nějak samy vybízejí… Pokud bych měl psát tak, aby byl každý díl uzavřeným celkem, určitě by články neměly cca 3000 slov jako teď, ale asi mnohem více a tím pádem bych zřejmě nestíhal psát v týdenním rytmu. Takhle mám aspoň jistotu, že se pár čtenářů i za týden vrátí! 😉
      Stran té knihy – pokud se Vesmírných osudů týče, pomalu ale jistě se blížíme ke konci, zkuste ještě vydržet, mám v počítači nástřel, jak by to vypadalo v elektronické podobě a pokud nevyjde papírově, elektronická verze bude určitě. Musím se také domluvit s Lukášem Houškou, který se se mnou v psaní střídal.
      A co se týče Kritických momentů – tam nesmím ani naznačovat, snad jen: držte mi dnes cca ve 14 hodin pěsti! 😉
      Moc díky za krásná slova, jsem rád, že mám takové čtenáře…

      • Tomas Hacek napsal:

        Ne prosim ne delsi clanky…. 🙂
        Teda samozrejme ze bych si nic jineho nepral, ale mejte za nas ctenare zodpovednost. Mame svoji praci, sve rodiny… Vydejte clanek ktery nekdo bude cist hodinu a lide zacnou prichazet o praci ci o manzelky. Nevim jak kdo, ale me od pocitace/iPadu pri cteni Vaseho portalu nikdo neodtrhne, snad ani kdyby horelo 🙂

        • Ondřej Šamárek napsal:

          To je ovšem velmi vážný argument. Další důvod, abych psal články tak, aby v nejlepším končily! 🙂
          Ne, vážně, moc děkuji i za ostatní redaktory za Vaši chválu, je to pro nás obrovská motivace.
          A když jste zmínil ten PayPal, to je spíš otázka na našeho šéfredaktora a zakladatele, nicméně mně osobně úplně stačí, pokud se články líbí. Na pivo stejně není při psaní moc čas… 😉

    • Tomas Hacek napsal:

      Ja se priznam ze jsem si stahnul cele rubriky v MHT formatu a jejich ctenim na iPadu jsem si tak kratil let do Malajsie a zpet.
      Mozna jeden napad pro redakci – ja chapu Vase nadseni (i kdyz nechapu kde berete ten cas 🙂 ) ale prece jenom kdyz nepouzivate reklamy (nebo jsem si jich nevsiml) tak treba alespon PayPal „donate“ tlacitko by nebylo spatne a verim ze by se nas naslo hodne co by Vam radi alespon na pivo ci jinou tekutinu prispeli 🙂
      Clanky jsou hrozne zajimave, fakticke, nezaujate, kvalitni a krasne citelne.

      • Dušan Majer napsal:

        Dobrý den,
        Ondra na mne „přepinknul“ odpověď ohledně PayPalu, rád Vám odpovím z pozice zakladatele a šéfredaktora našeho portálu. Máte pravdu – náš blog nemá reklamy a pokud to půjde, tak je ani mít nebude. Mojí snahou je udržet blog co nejdéle bez reklam, protože je sám nemám rád. Ctím zásadu „Co sám nemusíš, nedělej druhému.“
        Ohledně financí – Tady je potřeba rozdělit dvě věci. Zda chcete finančně podpořit nějakého konkrétního autora, nebo rovnou celý portál. Ačkoliv na blogu nemáme žádnou výzvu ke čtenářům, aby nám posílali finance (což by mi trochu připadalo jako žebrání 😀 a navíc to děláme z radosti a ne kvůli penězům), tak se za dobu existence portálu našli již dva lidé, kteří finančně podpořili chod našeho portálu. Oba si přáli, abych jejich jména nezveřejňoval, což respektuji – alespoň touto cestou jim děkuji. Proběhlo to tak, že oba pánové napsali na můj kontaktní mail, který je uvedený v sekci Redakce, že by náš portál rádi podpořili zasláním financí. Odepsal jsem jim, že peníze nejsou prvořadé, že si hlavně ceníme jejich návštěv a toho že se jim naše články líbí. Pokud by ale chtěli chod portálu podpořit, mohou využít můj soukromý účet, jehož číslo jsem přiložil. Za pár dní od nich dorazily slíbené peníze, já jim dal zpětnou vazbu, že peníze dorazily a moc jim poděkoval. Peníze jsem využil na provoz portálu – placení hostingu a domény, zbytek padl na pamětní ceny pro tři nejlepší redaktory roku.
        Myslím si, že podobný vzorec bychom mohli udržet i do budoucna. Nedělat žádné velké reklamy, netlačit na čtenáře. Pokud někdo chce podpořit konkrétního redaktora, ať jej kontaktuje přímo – mailové kontakty jsou u každého autora v sekci Redakce. Pokud by měl někdo zájem podpořit chod celého webu, ať kontaktuje mne, jakožto šéfredaktora.
        Znovu chci ale upozornit, že ačkoliv si všech finančních darů velmi ceníme, tak tou hlavní odměnou a motivací, kvůli kterým to všechno děláme, je pocit z dobře odvedené práce, která se ostatním líbí.

  2. Norbert Mogyorósi napsal:

    Opäť vynikajúca časť seriálu, hlavne záver sa mi páčil, skončilo to práve v najlepšom 🙂 Len teraz týždeň čakať na pokračovanie.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za chválu, to čekání určitě nebude dlouhé, už vzhledem k tomu, že tady na blogu je pořád co číst. 😉

      • Norbert Mogyorósi napsal:

        Jasné, týždeň ubehne rýchlo. Medzitým sa preklikám staršími časťami seriálu, všetky životopisy ešte určite nemám prečítané 🙂

        • Ondřej Šamárek napsal:

          …anebo zkuste další seriály tady na blogu! 😉

  3. zvejkal napsal:

    Super clanok. Asi to zacnem citat od zaciatku, doposial som tento serial cital len sporadicky.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, pokud mají čtenáři chuť se k seriálu vracet a číst jej poněkolikáté, je to pro nás, autory, ta nejlepší odměna. Díky za ni!

  4. Michal napsal:

    Výborný článek, moc se těším na pokračování.
    Mimochodem, zajímavá souvislost s informacemi v článku ohledně Chretiena, přesněji s jeho „nesednutím“ si s Malyševem, se objevila v čerstvém L+K, kde od Tomáše Přibyla vyšla krátká vzpomínka na zesnulého A.N. Berezového, který tvořil posádku Saljutu 7 a přijímal Džanibekova s jeho osádkou. Údajně s kolegou Lebeďevem trpěli tak velkou, cituji: „psychologickou nekompatibilitou“, že během letu spolu komunikovali přes pozemní řídící středisko…!

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky! No, pravda, Sověti si s kompatibilitou kolikrát moc hlavu nelámali. Koneckonců podobná situace byla třeba na palubě Sojuzu-11/Saljutu 1, kde mezi Volkovem a Dobrovolským vládl taky velký napnelismus…
      Trochu mě mrzí, že jsem ten článek Tomáše Přibyla nečetl, L+K jsem přestal kupovat asi před rokem po cca 25 letech…

Zanechte komentář