Vesmírné osudy 91. díl – Vladimir Džanibekov

Vladimir Alexandrovič Džanibekov

Stanici spatřili hned poté, co vylétla ze zemského stínu. Zpočátku se jevila jako jasná hvězda a postupně rostla. Na počátku výrazně jasná, nyní už zářila tak, že nemohlo být sporu o tom, co prostřednictvím periskopu VP-1 oba muži pozorují. Vladimir se zhluboka nadechnul: teď půjde do tuhého. To, k čemu se chystali, zatím za celou dobu pilotovaných letů do vesmíru nikdo nedokázal. Jestliže se vše zdaří, bude jeho expedice zapsána v análech sovětské kosmonautiky jako nejodvážnější a nejobtížnější let všech dob. A najednou pocítil obrovskou vděčnost za fakt, že vedle sebe má právě Viktora. ″Lidská kalkulačka“, jak se mu mezi kolegy přezdívalo, začal právě rozehrávat svůj koncert, během kterého navede svého velitele až k cíli jejich cesty. Vladimir přinutil své myšlenky, aby se vrátily zpět k práci, která před nimi stála. Tedy spíše letěla… Začal komentovat dění kolem: „…je desetkrát jasnější než Jupiter. Teď nám odlétává do strany, vzdálenost 7,2 km, rychlost 12,8 m/s… Vzdálenost 4,4 km, rychlost 7,8 m/s… Rozestup 1,5 km…“ Operátoři na zemi jen tiše naslouchali, co se děje vysoko nad hranicemi atmosféry – přesně tak, jak se s kosmonauty dohodli, aby je nerušili při práci. Nyní přešel Vladimir na základní sadu páček řízení a začal oblétávat stanici. Na obrazovkách řídicího střediska se objevily záběry jedné z kamer na trupu Sojuzu. Stanice na nich vypadala jako chromý pták – panely slunečních baterií byly otočeny nazdařbůh a náhle bylo operátorům jasné, že celá záležitost bude mnohem složitější, než si původně představovali. Za odmlčením stanice nestála pouze chyba spojení, Saljut-7 byl zřejmě mrtvý. Ale jestli jej někdo může zachránit, je to Voloďa ″Džan“ Džanibekov, který se s Viktorem Savinychem právě blíží ke spojovacímu uzlu, aby se poprvé v historii spojili s naprosto inertním tělesem…

Vladimir Džanibekov – pochybuj a věř! (1/5)

Do oblak a dál…

Když se řekne ″Iskander“, naprostá většina lidí si nevybaví vůbec nic. Pouze milovníci zbraní a zbraňových systémů si vzpomenou na balistickou střelu krátkého dosahu stejného názvu, ovšem poté se rozhostí rozpačité ticho. Není divu, malá vesnička stejného jména v bostanlyckém okrese v Taškentské oblasti dnešního Uzbekistánu nám Středoevropanům vůbec nic neříká. Přesto však ti, které zajímá kosmonautika, zejména ta sovětská, možná malinko zbystří.
Právě v Iskanderu, který v té době ještě patřil do Uzbecké svazové republiky, přišel 13. května 1943 na svět druhorozený syn manželů Krysinových, Vladimir. Dostal jméno po svém starším bratrovi, který na jaře toho roku zemřel. Prarodiče říkali: „Takhle alespoň maličký prožije dva životy – jeden za sebe a jeden za svého bratra.“ Hrdý otec Alexandr Krysin byl členem hasičského sboru a požíval mezi svými kolegy i sousedy obrovské autority a vážnosti. Dokonalý atlet, který se při zásazích u požárů neohlížel na vlastní bezpečnost, byl podle ostatních „připraven zasáhnout 24 hodin denně, 7 dní v týdnu v jakémkoli počasí a podmínkách, aby pomohl lidem“. Maminka Jevdokija byla zdravotní sestrou a malému Vladimirovi a posléze jeho mladšímu bratru Alexandrovi (narodil se v roce 1944) poskytovala láskyplné zázemí. Navenek prostá rodina, jakých byly v Sovětském svazu miliony.
Válečná léta, do kterých se Vladimir narodil, se Taškentu zdánlivě nijak zvláště nedotknula a život probíhal bez větších vzrušení. Tatínek Alexandr doufal, že jeho prvorozený potomek naváže na jeho práci a stane se hasičem. Jenže malý Vladimir asi nebyl úplně dokonalým synem v očích svého otce. Nijak nevynikal mezi ostatními a co hůř – ani jeho fyzička nebyla na tak vysoké úrovni, jak by si Alexandr přál, malý Voloďa místo sportu raději trávil čas čtením a pojídáním pirohů. O to větší překvapení bylo, když někdy těsně po válce malý Vladimir při hovoru s maminkou vyhrknul: „Chci létat, chci být kosmickým letcem!“ Na podobná slova se v té době dalo reagovat pouze jedním způsobem a přesně tak zareagovala Jevdokija Krysinová – zeptala se, jestli je tam nahoře mezi ušima u Vladimira všechno v pořádku. Jenže ten malý paličák si vzal do hlavy, že si svůj sen stůj co stůj splní. Nyní o něm však už nemluvil nahlas a čekal na svoji příležitost. Vábení křídel a hvězd v něm zůstávalo.
Když nastal čas povinné školní docházky, začal Vladimir navštěvovat základní školy v nedalekém Taškentu. Vzdálený asi třicet kilometrů jihozápadně od Iskanderu, Taškent byl (a stále je) starobylým městem s dlouhou a barvitou historií. Výhled na nedaleké vrcholky předhůří Altaje poprávu vzbuzuje v turistech obdiv. A právě zde Vladimir 1. září 1949 nastoupil do školy číslo 107, aby ji v následujících letech vystřídal za školy číslo 50 a 44.

Kdo bys i pomyslel, že malý Voloďa bude mít jednou v Taškentu pomník...

Kdo bys i pomyslel, že malý Voloďa bude mít jednou v Taškentu pomník…
Zdroj: thewanderingscot.com

Přestože za druhé světové války zůstala fronta daleko od bran Taškentu, přesuny vojenské techniky, rozhlas a noviny nemohly nezanechat v dětských myslích svou stopu. Jedenáctiletý Vladimir Krysin se tak rozhodl pro vojenskou dráhu. Přímo v Taškentu se nacházelo Suvorovské učiliště Ministerstva vnitřních záležitostí a Vladimir, stejně jako mnoho jeho vrstevníků, se rozhodl studovat právě tam. Ovšem rodiče byli proti a v dobré víře a bez Vladimirova vědomí neposlali do učiliště přihlášku. Namluvili mu, že se ztratila někde po cestě.
Vladimir s tím nemohl nic dělat, náhoda tomu ale chtěla, že na pionýrském táboře se zapovídal s jedním kamarádem, a když přišla řeč na Suvorovské učiliště, kamarád řekl: „Ty prý nejdeš do učiliště? Co jsi provedl, že tam nenastoupíš?“ Voloďa jen pokrčil rameny a přiznal, že jeho přihláška se do učiliště nedostala. „To není možné! Půjdeme za dědou, děda ti pomůže,“ odvětil onen chlapec. Vladimir nemohl tušit, že dědeček onoho kluka je náčelník odboru na ministerstvu vnitra Uzbekistánu. K velké radosti Volodi a k zármutku rodičů se tentokrát přihláška ″nezatoulala“ a přijímací zkoušky Vladimir bez problémů složil.
Další kroky mladého Vladimira Krysina tak byly jasně dány – v páté třídě místo do škamen běžné školy nastoupil na Suvorovské učiliště v Taškentu. Díky svému lehce oblému vzezření a ne zrovna nejlepší fyzické kondici se mu dostalo posměšků a ústrků od ostatních chlapců měrou vrchovatou. Vladimir si uvědomil, že jedinou možností je pracovat sám na sobě, dřít až do úmoru a být lepší, než ostatní. Jeho úsilí se mu nakonec vyplatilo, dokázal svou nevýhodu proměnit v přednost. I díky své robustní postavě vynikal hlavně ve vzpírání, stal se dokonce juniorským šampionem Uzbekistánu ve střední váze.
Než však stačil učiliště dokončit, vzala mu éra Nikity Chruščova půdu pod nohama: v rámci velkého ″tání“ mezinárodních vztahů bylo 13. ledna 1960 učiliště zrušeno v souvislosti se snižováním počtů příslušníků armády. Frekventanti našli útočiště v běžných středních školách, Vladimir ji téhož roku zakončil se zlatou medailí – tedy s vynikajícím prospěchem.
Další cesta byla jasná – když už jednou vstoupil na dráhu vojáka, sluší se v ní pokračovat. A když už vojákem, tak rovnou vojenským pilotem, Vladimir nezapomínal na svůj dětský sen.
V něm byl utvrzen i svým prvním blízkým setkáním se skutečným letadlem. Když mu bylo čtrnáct let, celá rodina prožila dovolenou na Kavkaze. Dlouhou cestu tehdy Alexandr Krysin se svou ženou a oběma syny podnikl prostřednictvím Aeroflotu na palubě Iljušinu Il-14. Mladý Vladimir tehdy pomáhal během úmorného desetihodinového kodrcání hlučným a pomalým letounem posádce utišovat několik řvoucích dětí, přesto v něm let tam i zpět s několika mezipřistáními zanechal hluboký dojem.
A nyní měl šanci stát se pilotem a usednout za řídicí páku podobného letounu, nebo snad dokonce do kokpitu proudového letounu! Krom létání jej lákala i astronomie, možná se dokonce přeci jen stane oním kosmickým letcem. Avšak chyba lávky, neúspěch v přijímacím řízení na ВВАУЛ – vyšší vojenské letecké učiliště – znamenalo pro nadšeného Vladimira čáru přes rozpočet.
Do hry tedy vstoupil záložní plán: Leningradská státní univerzita, konkrétně fakulta fyziky. Tam už přijímací zkoušky dopadly dobře a Vladimir se stal vysokoškolákem. V Leningradu také ovšem působí aeroklub a Vladimir, veden zvědavostí, se do něj zapsal. Dění v parašutistickém odboru aeroklubu jej zcela pohltilo a na studium fyziky se jaksi nedostávalo času ani chuti. Navíc byl při dění na letišti neustále konfrontován se svou dlouholetou touhou – ovládat stroj v trojrozměrném prostoru. Vladimir Krysin chtěl létat!
A opět vyplula na povrch buldočí povaha Vladimira Alexandroviče. Nevyšlo to minule? Tak to zkusíme znovu! Rok 1961 přinesl další příležitost k podání přihlášky na ВВАУЛ a k Vladimirovu obrovskému nadšení tentokrát armáda naznala, že je vhodným kandidátem pro kariéru vojenského letce. 28. srpna 1961 prošel branami vyššího vojenského leteckého učiliště v Jejsku. Dráha Vladimira Alexandroviče Krysina konečně mohla začít.
Splněný sen měl podobu létání s různými druhy letounů. Základní výcvik prodělal Vladimir v pístovém Jaku-18, dobře známém leteckým začátečníkům v celém Sovětském svazu i jinde ve východní Evropě. Pokračovací výcvik znamenal přesedlání na zcela novou úroveň – Vladimir usednul do kokpitu skutečné proudové stíhačky MiG-17. MiG-17 byl lehce rozvinutou variací na téma legendární koncepce MiGu-15 a dokázal mírně překonat rychlost zvuku. Ovšem ani tímto letounem Vladimirovo resumé nekončilo. Pro bojový výcvik osedlal čistokrevný supersonik Su-7B.

Suchoj Su-7B

Suchoj Su-7B
Zdroj: www.brazd.ru

Mohutný stíhací bombardér vyžadoval dokonalé soustředění a značnou dávku umu a záhy bylo zjevné, že Vladimir je ve svém živlu. Tatam byla léta, kdy musel neustále odolávat atakům silnějších spolužáků a poslouchat posměšky ohledně svého vzezření, teď konečně našel oblast, kde měl možnost využít svých schopností.
Navíc ono vzezření už zdaleka nebylo tak ″oblé“, jako předtím (ačkoli pár zbytečných kilogramů by se na Vladimirově těle najít dalo, a jak se přesvědčíme později, přinesou mu skutečně perné chvíle…). Mladého pilota s pronikavým pohledem zpod zamyšleného čela si všimla jistá mladá dívka, studentka hudby. Lilija Munrovna Džanibekova se postupně s Vladimirem sblížila natolik, že se v roce 1964 mladý pár rozhodl vstoupit do manželského svazku. A Vladimir učinil krok, který rozhodně nebyl běžný v tehdejším Sovětském svazu, stejně jako není běžný ani dnes.
Lilija totiž pocházela z rodiny s prastarým rodokmenem, který sahal až k legendami opředenému chánovi jménem Džani Beg. Tento chán, syn Uzbeka, zakladatele uzbeckého národa, vládnul ve čtrnáctém století obrovskému státnímu útvaru, známému pod názvem ″Zlatá horda“. Zlatá horda byla obrovským státem o rozloze přibližně 6 milionů km2 a její jméno nebylo obyvatelům střední Asie ani v šedesátých letech minulého století neznámé, stejně jako jméno Džani Beg. Otec Lilji neměl syna a obával se, že se tím tato rodová linie vytratí. Vladimir se proto rozhodl změnit své dosavadní příjmení Krysin, se kterým měl beztoho dosud spoustu problémů (stejně jako v češtině, i v ruském jazyce má tohle příjmení hanlivé konotace) a přijmout na znamení úcty k předkům manželky příjmení Džanibekov. Pod tímto příjmením vstoupí Vladimir do análů sovětské kosmonautiky a kosmonautiky vůbec.
Výcvik v Jejském ВВАУЛ však pokračoval dál a 29. října 1965 byl Vladimir Džanibekov vyřazen s výborným prospěchem a stal se hrdým nositelem diplomu ″letec-inženýr“ a byla mu přiznána 3. pilotní třída (oprávnění létat za normálních meteorologických podmínek ve dne).
Na konci studia každý novopečený pilot, ať už je příslušníkem jakékoli armády, dostane umístěnku do jednoho z útvarů a na své umístění většinou mívá mizivý vliv. Džanibekov se měl stát velitelským kádrem letectva v Severokavkazském vojenském okruhu. Jenže jeho výborný prospěch v učilišti mu přinesl i možnost volby. Ty nejlepší studenty si učiliště snažilo udržet, aby pomáhali školit nováčky. A Vladimirovi byla tato nabídka předložena – buď půjde tam, kam jej směrovala jeho umístěnka, nebo zůstane jako instruktor. A Vladimir se rozhodl pro druhou možnost.

Džanibekov už jako kosmonaut debatuje s kurzanty domovského VVAUL v Jejsku.

Džanibekov už jako kosmonaut debatuje s kurzanty domovského VVAUL v Jejsku.
Zdroj: coollib.com

Hned den po vyřazení z učiliště, 30. října 1965, nastoupil Vladimir Džanibekov do kurzu přípravy instruktorů. Po jeho absolvování se stal instruktorem ve svém mateřském učilišti v Jejsku. Postupně se stal specialistou na Su-7 a létal na všech modifikacích, které byly zařazeny do výzbroje letectva, tedy Su-7B, Su-7BM, Su-7BMK, Su-7BKL a ″spárku“, dvoumístný Su-7U. Za svou instruktorskou kariéru, trvající necelých pět let uvedl do řad pilotů 18 mladých mužů a 3 internacionální posluchače, občany Indické republiky. Úspěšnou kariéru rámovalo i narození první dcery Inny v dubnu 1969.
Jenže kdesi vzadu v hlavě hlodal Vladimirovi malý červík a našeptával mu o hvězdných dálkách a výpravách za hranice naší atmosféry a představivosti. Létání na stíhacích bombardérech a je sice krásné a náročné, ale onen dětský sen se Vladimirovi stále nedařilo zcela vytěsnit z mysli. V té době už bylo dobývání kosmu v plném rozmachu a každý let sovětských kosmonautů byl v Sovětském svazu přijímán s nefalšovaným nadšením široké veřejnosti. Kosmonauti byli něco na způsob superstars a nad nejednou postelí mladého chlapce či dívky visely výstřižky s fotografiemi mužů, jako byl Gagarin, Leonov, Komarov a dalších.
Vladimir Džanibekov byl vesmírem zcela fascinován už od dětských let, dosud vzpomíná na úžas při oznámení startu Sputniku-1 a na milého a chápavého učitele fyziky, který chlapcům v Suvorovském učilišti ochotně odpovídal na zvědavé otázky a vysvětloval vše ohledně toho nového zázraku techniky.
Když se v létě 1969 v Jejsku objevil German Titov, bylo to pro Voloďu jako zjevení. Hrdina jeho dospívání najednou stál před ním, z masa a kostí! Navíc nepřišel jen tak – Titov vedl komisi, která měla provést pohovory s perspektivními kandidáty pro nábor do oddílu kosmonautů. Po takové příležitosti nešlo neskočit – a Vladimir Džanibekov byl rozhodnut svůj dětský sen o ″kosmickém letci“ přetavit ve skutečnost.
Výběrové komise pracovaly u mnoha útvarů a postupně během pěti měsíců prověřily kolem 500 mužů, ze kterých bylo vytipováno 154 kandidátů, a ti na konci roku postupně zamířili do Moskvy na medicínské prověrky. Mezi nimi i Džanibekov. Prověrky byly pro mnoho kandidátů těžké – ovšem ze zcela jiných důvodů, než by se zdálo. Několik týdnů se totiž nedělo vůbec nic. Mladí muži museli snášet dlouhou nečinnost a pro mnohé to byla nepřekonatelná překážka. Zato Džanibekov se cítil jako v sanatoriu: jako letecký instruktor byl takřka neustále ve vzduchu. Víkendy, svátky, ve dne i v noci. Občas měl pocit, že lehké zvolnění tempa by nebylo na škodu. A nyní se najednou ocitnul na místě, kde prostě může celý den odpočívat a věnovat se díky místní velmi dobře zásobené knihovně své oblíbené četbě. A když už oné nečinnosti bylo opravdu příliš, Džanibekov zúročil další schopnost, kterou v sobě objevil v mládí. Už od útlého věku rád kreslil a maloval a nutno říci, že velmi pěkně. Nikdy předtím neměl v tomto ohledu žádné ambice, teď však mohl ostatní ″spolutrpitele“ rozveselit kreslenými nástěnkovými novinami, které jim měly alespoň trochu osladit příchod nového roku 1970, který museli trávit v nemocnici (v SSSR se slavily na přechodu roku i Vánoce – pozn. aut.).
Vladimir nakonec všemi úskalími medicínských prověrek prošel, jenže se ukázalo, že definitivnímu bene od mužů v bílých pláštích stojí v cestě jedna překážka. Džanibekov byl… ehm… lehce obézní. Pokolikáté už musel tohle slyšet? Prý deset kilo nadváhy… Jenže Voloďa byl rozhodnut nenechat si svůj sen utéct mezi prsty. Na nápravu dostal jistý čas, konkrétně jeden týden! Terapeuti mu připravili pekelný program s děsivou redukční dietou. Po celý týden žil Vladimir pouze z vody. Přísná kůra však zabrala, zatímco na začátku týdne vážil Džanibekov 85 kg, na jeho konci to bylo už jen 75 kg. Nic tedy nebránilo tomu, aby postoupil do dalšího kola. Čekaly jej pohovory s přijímací komisí.
17. února 1970 zasedla poprvé výběrová komise k pohovorům s kandidáty. Z původního počtu 154 jich nyní zbylo pouze 21 a podle vzpomínek generála Kamanina, velitele prvního oddílu kosmonautů a obávaného tvrdého a nesmlouvavého muže, toho dne komisaři vyslechli čtyři kandidáty. Byli jimi piloti Berezovoj, Džanibekov, Dědkov a inženýr Fefelov. Džanibekov a Berezovoj na komisi zapůsobili tím nejlepším dojmem a vše nasvědčovalo tomu, že budou do oddílu kosmonautů přijati. Dědkov a Fefelov už byli považováni za trochu slabší kandidáty, přesto se i oni v oddíle nakonec měli ocitnout. Výběr však nebyl u konce. Teprve 24. března komise zasedla naposledy a rozhodla o přijetí 5.skupiny vojenských kosmonautů: sedmi pilotů (Berezovoj, Džanibekov, Romaněnko, Popov, Isaulov, Dědkov, Kozlov) a dvou inženýrů (Fefelov, Illarionov). Pro komisi bylo výsledné číslo zklamáním, v plánu bylo najít 30 nových kosmonautů, nakonec však sítem prověrek prošlo pouze oněch devět mužů.
Ať už měli generálové Kamanin, Beregovoj, Goregljad, Kuzněcov a ostatní komisaři pocity jakékoli, pro Vladimira Alexandroviče Džanibekova zůstane pondělí 27. dubna 1970 hluboko v paměti jako den triumfu. Ten den totiž vrchní velitel ozbrojených sil podepsal výnos, kterým bylo do oddílu kosmonautů zařazeno devět nováčků na pozici kosmonaut-posluchač. Vladimir stál na prahu nové životní etapy, která změní jeho pohled na náš svět, přinese mu obtížné a náročné úkoly, ale také slávu a místečko v učebnicích. A nejen v těch dějepisných…

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

http://www.kosmonavtika.com/cosmoperso/cosmonautes/tspk/tspk5/dzhanibekov/dzhanibekov-8.jpg
http://thewanderingscot.com/photos/2009%20Stans/Uzbekistan.Tajikistan/midis/IMG_7389.JPG
http://www.brazd.ru/foto/su7.jpg
http://coollib.com/i/34/217834/i_29.jpg

Pin It
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

GD Star Rating
loading...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


8 komentářů ke článku “Vesmírné osudy 91. díl – Vladimir Džanibekov”

  1. Andy napsal:

    Parada! 🙂
    Mel jsem tu cest se potkat s Dzanibekovym kolegou Savinichem – moc prijemny chlapik! Tesim se na dalsi dil :-).

  2. Martin Mašek napsal:

    Děkuji moc za tento seriál. A také za představení tohoto kosmonauta. Až do dneška jsem o něm nikdy neslyšel (a to se o kosmonautiku (a její historii) docela zajímám). Zajímavé, že jsem na něj nikdy předtím nenarazil.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, jsem rád, že se seriál líbí.
      Přiznávám, že Džanibekov na první pohled není klasickou superstar typu Armstronga nebo Leonova, nicméně minimálně díky misi, kterou popíše 4. a 5. díl jeho životopisu, má rozhodně své místo na piedestalu kosmických velikánů.
      A navíc je to můj hrdina z období dětství. 😉

  3. Petr Hájek napsal:

    Už aby bylo další úterý ,opět úžasné podání „šedé „historie

  4. Radoslav Packa napsal:

    Konečne nejaký kozmonaut, ktorý nemal strastiplné dectvo a nežil „z ruky do huby“
    Teším sa na pokračovanie.

Zanechte komentář