Vesmírné osudy 87. díl – John Young

Řídicí středisko během krize Apolla 13

Apollo 13 bylo – tedy spíše mělo být – velmi zajímavou misí. Přistání v pahorkatině Fra Mauro mělo přinést vědcům více poznatků než u předchozích letů, k tomu bylo třeba přizpůsobit i trajektorii během letu k Měsíci. Místo dráhy volného návratu, která zajišťovala jistý stupeň bezpečí, měla Třináctka využít hybridní trajektorii. Velitelem byl Jim Lovell, první člověk, který se měl vydat počtvrté do vesmíru. Apollo 13 však bylo zvláštní ještě v jedné okolnosti: všude samé třináctky. Apollo 13 mělo odstartovat ve 13:13 houstonského času, do sféry měsíční přitažlivosti se mělo dostat 13. dubna. Žeby příliš mnoho třináctek najednou? Těsně před letem se začalo zdát, že všichni škarohlídi možná mají pravdu. Kvůli možné infekci spalničkami musel být vyměněn pilot velitelského modulu Ken Mattingly a jeho místo zaujal Jack Swigert, pilot záložní posádky, kterou vedl John Young. O něco později, v úterý 13. dubna, si mohli pověrčiví lidé na celém světě tiše mnout ruce se slovy: „Já jsem to říkal!“ Apollo 13 se změnilo z odvážné expedice ve prospěch lidstva a vědy v boj o život. John jako velitel záložní posádky měl v boji o záchranu Lovella a jeho mužů významný podíl. Přibližně 90 hodin, které uběhly mezi výbuchem kyslíkové nádrže číslo 2 v servisním modulu Apolla a úspěšným přistáním v Pacifiku, strávil s Charliem Dukem v simulátoru LM, kde do nekonečna zkoušel, vymýšlel, cizeloval a definoval postupy pro různé fáze letu. Když Lovell, Haise a Swigert stanuli na palubě záchranné lodi USS Iwo Jima, celý svět si hlasitě oddechnul. John Young nebyl výjimkou. A jen doufal, že celý lunární program touto dramatickou epizodou neskončí…

John Young – takový normální mimozemšťan (6/9)

Tak blízko… a tak daleko…

Apollo 13 přimělo mnoho vlivných lidí k nepříjemnému zpytování svědomí NASA. Mnozí, mezi nimi například i hlavní postava pilotovaného programu NASA, Bob Gilruth, se domnívali, že další výpravy jsou příliš velkým rizikem. Jenže – hardware už byl objednán, zaplacen a z velké části postaven. Týmy lidí, kteří tvořili program Apollo, byly připraveny a dokonale vycvičeny. Nakonec převládl názor, že program bude pokračovat.

Posádka Apolla 16: Mattingly, Young, Duke

Posádka Apolla 16: Mattingly, Young, Duke
Zdroj: en.wikipedia.org

John se těšil na svou příležitost, kterou dostane v rámci Apolla 16. A skutečně, 3. března 1971 bylo oficiálně potvrzeno složení hlavní posádky: CDR John Young, CMP Ken Mattingly (kterému Deke Slayton slíbil, že jej nechá letět na Šestnáctce jako cenu útěchy za vyřazení z Třináctky) a LMP Charlie Duke, velmi schopný chlapík, který se velmi dobře osvědčil i jako capcom misí Apollo 10 a 11. Jenže tady byl jeden člověk, který chtěl z programu pryč, ať to stojí, co to stojí.

Barbara Young ještě za lepších časů...

Barbara Young ještě za lepších časů…
Zdroj: capcomespace.net (Kredit: Time-Life Inc.)

 

Tím člověkem byla Johnova manželka Barbara. Neustálá Johnova nepřítomnost byla vyčerpávající. A když byl náhodou doma, byl stejně myšlenkami jinde. A když doma nebyl, mohla se Barbara jen domnívat, že trénuje v simulátoru nebo je v některé z továren kontraktorů, rozesetých po celých Státech. Nebo je možná… někde jinde…? Zálety astronautů byly veřejným tajemstvím a Barbara si nedělala iluze o tom, že John by byl imunní. Nakonec už se situace stala neúnosnou. John a Barbara si neměli co říci a čas strávený spolu byl spíše utrpením než radostí. V létě 1971 byli John a Barbara po šestnácti letech manželství rozvedeni.
Temné tušení Barbary se téměř vzápětí potvrdilo. Ještě téhož roku se John oženil v Acapulcu s jistou Susy Feldman, se kterou se potkal na Cape Canaveral, kde Susy pracovala pro firmu TRW. John se snažil rozvod a následnou svatbu držet co nejvíce pod pokličkou, velmi dobře věděl, jak skandál s rozvodem poškodil pověst Donna Eiseleho. Ten se mimochodem rozvedl kvůli jisté rozvedené dámě jménem Susie. A notorický záletník Gordo Cooper se posléze rozvedl také kvůli své Susie. Nebylo tedy divu, že manželky astronautů přezdívaly rozvracečkám rodinných krbů jednotnou přezdívkou „Susy“, ať už se jmenovaly jakkoli. John nicméně našel v Susy svou vysněnou partnerku a je s ní ženatý do dnešních dní. V roce 2000 po dotazu, co bylo jeho největším počinem, prohlásil: „Největší…nevím. Nicméně mým nejchytřejším počinem bylo, když jsem si vzal Susy.“

John s nezbytnou dýmkou během jednoho z "field trips"

John s nezbytnou dýmkou během jednoho z „field trips“
Zdroj: lh5.googleusercontent.com

Příprava k letu Apolla 16 pokračovala nerušeně a John se plně ponořil do výcviku. Během něj strávil stovky hodin na simulátorech, na učebnách a mimo jiné prošel i osmnácti „field trips“, tedy geologickými výpravami do terénu, kde se astronauti učili základy geoprůzkumu in situ. Lokace pro field trips sahaly od Grand Canyonu až po Island a instruktoři během nich dokázali vykovat z pilotů poměrně slušné geology.
Jako cílová destinace byla pro výpravu Apolla 16 určena náhorní pláň kolem kráteru Descartes, Young a Duke tedy měli zamířit do měsíčních hor. Svůj velitelský a servisní modul s výrobním označením CSM-113 posádka pojmenovala „Casper“. Přátelský duch z kresleného seriálu byl zvolen proto, že astronauti ve svých bílých skafandrech vypadali na televizních obrazovkách také trochu jako neforemní duchové. Lunární modul LM-11 dostal jméno „Orion“, podle známého souhvězdí. Astronauti tak chtěli dát najevo fakt, že stejně jako dávní mořeplavci před nimi, i oni budou spoléhat na navigaci podle hvězd.
Start Apolla 16 byl naplánován na 17. března 1972. Po vyvezení startovní sestavy na rampu na počátku ledna se ale vyskytly nepředvídané problémy, které znamenaly první odklad startu z technických důvodů v historii Apolla. Nejprve se přišlo na problém s pyrotechnickým systémem, oddělujícím CSM od LM. Pak byl během testů už na startovní rampě poškozen teflonový vak v jedné z nádrží reakčního a ovládacího systému na servisním modulu. 7. ledna šéf programu Rocco Petrone oznámil, že bylo rozhodnuto startovní sestavu zavézt zpět do hangáru VAB a problémy vyřešit tam. Znamenalo to odklad startu a další startovní okno, jehož termín doktovaly světelné podmínky během přistání, se otevíralo oproti původnímu plánu o měsíc později, 16. dubna. Znamenalo to i možnost vyřešit malé problémy se skafandry a hlavně to dalo trochu času Charliemu Dukovi, který na přelomu roku dostal zápal plic.
9. února se startovní sestava na startovní komplex LC-39A vrátila, tentokrát už její příští cesta povede vzhůru. 16. dubna 1972, ve 12:54 místního času, se mohutný Saturn zvedl z rampy a za pozvolného zrychlování zamířil nad Atlantik. Po 11 minutách a 46,21 sekundách bylo Apollo na oběžné dráze. Dvě a půl hodiny po startu pak přišel zážeh S-IVB, kdy v rámci TLI (Trans Lunar Injection) hořel motor třetího stupně Saturnu 341,92 sekund. Youngovi se možná mihla hlavou vzpomínka na Apollo 10, protože stejně jako před třemi roky, i nyní se objevily v průběhu zážehu poměrně silné vibrace. Young však byl rád, že zážeh vůbec proběhl. Hodinu před TLI se totiž objevil problém s tlakovací soustavou orientačních motorků S-IVB a hrozilo, že zážeh bude muset John „odřídit ručně“. Takto bylo Apollo 16 bezpečně na cestě k Měsíci a S-IVB po vytažení Orionu z jeho „garáže“ putoval na plánovanou trajektorii, která jej během několika desítek hodin navede k nárazu na měsíční povrch.
Klouzání směrem k Měsíci proběhlo téměř bez problémů a v čase 74:28:27,87 MET za odvrácenou stranou Měsíce spustil motor SPS v servisní sekci Apolla, aby zpomalil soulodí Casper-Orion o 854,05 m/s a uvedl je tak na měsíční orbit. Motor pracoval bezchybně a Young mohl po vynoření se zpoza měsíčního disku ohlásit do Houstonu: „Sladká šestnáctka dorazila na místo!“ (Young tak zřejmě narážel na „Sweet sixteen“, věk, který je v USA považován za práh dospělosti – pozn. aut.) O čtyři hodiny později následoval manévr DOI (Descent Orbit Insertion), který soulodí uvedl na nižší orbit a tím ušetřil LM cenné palivo. Poté se posádka odebrala na kutě. Zítřek bude hodně rušný. Dokonce více, než by si astronauti přáli.
Na Zemi se psal 20. duben, když se astronauti nasoukali do skafandrů a začali s přípravami na oddělení Orionu od Caspera. Young si v nemotorném skafandru A7LB připadal jako doma, koneckonců během výcviku v něm strávil celkem 640 hodin, přesto to dnes bude jiné. Dnes se ve svém apartním oblečku projde po povrchu Měsíce. Ale ouha – osud měl pro Johna přichystanou další ze svých výhybek. Při oživování Orionu přišli s Dukem na to, že talíř jejich vysokoziskové antény pro pásmo S na pravé straně střechy modulu se naklápí jen v jedné ose. To znamenalo problémy při spojení se Zemí a hlavně – astronautům nemohl Houston posílat data pro počítač automaticky, Duke je musel ťukat na klávesnici ručně. Bude to znamenat vyšší zátěž pro posádku, ale dalo se s tím žít.

Lunární modul Orion po oddělení od Caspera

Lunární modul Orion po oddělení od Caspera
Zdroj: commons.wikimedia.org

Potom, v 96:13:31 MET, se konečně Orion oddělil od Caspera. Konečně mohli zamířit na planinu Descartes. Osud měl však v rukávu další ránu, tentokrát ještě vážnější. Půl hodiny po odpojení Orionu se ozvalo nesmělé zavolání Mattinglyho: „Hej, Orione!“ Young potvrdil příjem a TK, jak Mattinglymu všichni přezdívali, ze sebe vysypal zdrcující novinku: „Mám nestabilní závěs bočení číslo dva. Osciluje… osciluje v bočení pokaždé, když s ním pohnu.“ Casper měl po odletu Orionu vykonat zážeh pro cirkularizaci orbitu. Proto, aby motor SPS působil svým tahem vždy přímo skrze těžiště Apolla, byl uložen v kyvných závěsech. A během testů Mattingly podle plánu vyzkoušel záložní systém ovládání závěsu pro bočení a pokaždé, když s ním pomocí malého kolečka na palubní desce pohnul, celá loď se roztřásla. Letová pravidla diktovala, že pro přistání Orionu na Měsíci musí být mateřská loď v perfektní kondici. Tenhle problém mohl znamenat, že se poletí domů.
Zatímco se Orion znovu přibližoval ke Casperovi, Young byl frustrovaný. Všechna práce a všechen dlouhý výcvik je teď k ničemu. Skončí jako chudák Jim Lovell, který byl u Měsíce také dvakrát a nepodíval se na jeho povrch. Je to k vzteku. Měsíc už má tak blízko… A přesto k tomu, aby stanul na jeho povrchu, má stejně daleko, jako by stál na matičce Zemi…
Všechny tyto neblahé okolnosti se děly za odvrácenou stranou, a když se Casper a Orion opět vynořily zpoza Měsíce, Houston se po počátečním konsternovaném přemítání pustil do řešení problému. Na jeho řešení dozíral Jim McDivitt, muž, který osobně testoval sestavu CSM-LM na oběžné dráze a nyní byl programovým manažerem Apolla.
Čekání na finální verdikt Houstonu trvalo dlouho. Minuty se slévaly v desítky minut a nakonec v hodiny. Na Zemi si desítky brilantních mozků lámalo hlavy nad důvodem, proč závěs nefunguje a jakým způsobem to ovlivní misi. Nakonec specialisté došli ke všeobecnému konsenzu, že za všechno pravděpodobně může porucha v elektrické instalaci, zřejmě porušený drát. Konsenzus však nenastal v otázce ohledně pokračování mise. Pozitivní názor ale nakonec převládl. Aniž to trojice mužů, v ten moment popatnácté prolétávajících za Měsícem, tuší, do sálu střediska řízení letu vchází Chris Kraft a je na něm na první pohled znát, že porada specialistů dopadla dobře. Mise pokračuje!
101 hodin a 58 minut po startu se Apollo a LM vynořují zpoza Měsíce a Young, Mattingly a Duke tuší, že kostky jsou vrženy. Orion má omezené zdroje a podle odhadů astronautů je možné vyčkávání v délce přibližně pěti hodin. Tato lhůta je pryč a všichni tři nyní vědí, že je čeká verdikt. Jaký však bude? Capcom Jim Irwin se nejprve věnuje zhoršené kvalitě spojení mezi Houstonem a Orionem a posléze Youngovi a Dukovi sděluje: „Máte zelenou pro další pokus o PDI na 16. oběhu.“ John Young shodil z ramenou obrovskou tíhu. Teď už je to otázka několika desítek minut. Orion bude fungovat určitě perfektně. Musí!
Nejdříve musí proběhnout onen odložený cirkularizační zážeh Caspera. Se zpožděním přibližně pět a tři čtvrtě hodiny Mattingly po nezbytných přípravách tiskne tlačítko „PRO“, tedy „proceed (pokračuj)“ na klávesnici navigačního počítače Apolla. 4,66 sekund trvající zážeh proběhl s využitím primárního ovládacího systému a o několik minut později Mattingly hlásí Houstonu: „Až se dostaneme domů, musím těm frajerům na Zemi koupit několik beden piva.“ Casper byl tam, kde měl být. Teď se zájem a očekávání soustředily na Johna Younga a Charlieho Duka.
734 sekund… Tak dlouho trvá motorem brzděný sestup z výšky 20186 metrů na měsíční povrch tak, aby se ve výšce nula rovnala nule i rychlost. Během té doby je z pohledu běžného člověka dost času na to, aby dotyčnému prolétl před očima celý dosavadní život se všemi výhybkami osudu, které jej dovedly až do těchto míst. John Young ale není z těch, kteří by se oddávali planému rozjímání. Rozbrázděná tvář Měsíce ubíhá pod nevzhledným strojem, v jehož kabině má kyslíková atmosféra znatelný nádech vzrušení a dokonalého soustředění. Oba muži jsou sice unaveni dlouhým čekáním, ale adrenalin, kolující v jejich žilách je opět vybičoval k dokonalému výkonu. Zážeh motoru sestupového stupně Orionu cítili oba muži jako slabé trhnutí a jemný, téměř něžný pád k podlaze jejich kabiny. Vše měl v rukou počítač a jeho sestupový program P63.
Zpomalující Orion začal opisovat ladnou křivku směrem k povrchu Měsíce, jehož gravitace si jej přitahovala stále rychleji. V 15 kilometrech zhasla na palubní desce světla, upozorňující na to, že přistávací radar stále hledá svůj cíl. Nyní jej našel – povrch Měsíce. Přibližně po devíti a půl minutách sestupu přešel počítač na program přiblížení P64. Orion se překlopil do polohy, ve které astronauti už neleželi na zádech jako během práce programu P63, ale stáli před svými okénky a mohli vyhlížet orientační body, které je ubezpečí, že jsou nad správným kouskem Měsíce. A pohled z okénka napovídá, že je tomu přesně tak, před nimi se rozprostírá vrchovina Descartes.
Orion, naváděn počítačem, míří do místa, vzdáleného několik stovek metrů od plánovaného bodu a Young musí provést drobné korekce. Je to jako z fantastického filmu: po cestě, dlouhé více než čtvrt milionu kilometrů, činí přesnost letu Orionu přibližně 600 metrů! V 60 metrech hlásí Charlie: „Tady je stín!“ Právě zahlédl v okénku stín Orionu, klouzající po prastarých balvanech na povrchu. Young nespouští oči z krajiny za okénkem, nikoli však proto, aby se jí obdivoval, ale proto, aby svůj člun přivedl v pořádku tam dolů. Hodně to připomíná tréning v LLTV, podivném stroji, připomínajícím lešení s přimontovaným motorem. Charlie průběžně hlásí výšku, rychlost klesání a zbývající množství paliva. Ve 25 metrech hlásí: „Tady je prach.“ Young to vidí také. Dece podobný závoj prachu se rozlétá do všech stran od Orionu. Posledních pár sekund. „Spousta šťávy,“ hlásí Charlie, stav paliva je 6%, to je více než dost na bezpečné usazení Orionu na povrch.
A pak přichází ten okamžik: na Zemi je 21. dubna 1972 02:23:35 UT; 104 hodin, 29 minut a 35 sekund po startu z Floridy se tyčovité senzory na nohách Orionu dotýkají miliardy let starého povrchu Měsíce. „Kontakt! Stop. Bum. Pro. Pojistka motoru. Páni… člověče. Koukni na to!“ hlaholí Charlie a skoro není k zastavení. Young jej rychle vrací zpět k povinnostem: „Pro. Pojistka motoru. Ovládání sestupového motoru.“ Ještě pár položek checklistu trvá, než se i zdánlivě vždy chladný a neosobní John Young ozve s neobvyklým nadšením v hlase: „Až budeme chtít posbírat nějaké kameny, nebudeme muset chodit daleko, Houstone. Jsme přímo mezi nimi!“ John Young a Charlie Duke právě vstoupili do zcela exkluzivního klubu těch, kteří přistáli na jiném světě. A to nejlepší bylo teprve před nimi!

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

http://www.johnwyoung.org/bio/enlarge-bio/images-en-bio/s70-34902.jpg

http://en.wikipedia.org/wiki/File:Apollo_16_crew.jpg

http://www.capcomespace.net/dossiers/espace_US/apollo/annexes/annexe2%20Young.jpg (Kredit: Time-Life Inc.)

https://lh5.googleusercontent.com/-1t3khBMjmzI/TEggqltSHeI/AAAAAAAABLk/Z-NIjfC1pAA/s512/ap16-S71-39828HR.jpg

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Apollo_16_-_F%C3%A4hre_%27Orion%27.jpg

Vesmírné osudy 87. díl – John Young, 2.5 out of 5 based on 13 ratings
Pin It
(Visited 1 418 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (13 votes cast)
(Visited 1 418 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


2 komentáře ke článku “Vesmírné osudy 87. díl – John Young”

  1. Petr Hájek napsal:

    Děkuji za již tradičně perfektní čtení a přeji hodně zdraví a síly v novém roce ,hlavně hodně chuti v pokračování seriálu

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Děkuji i za Lukáše Houšku, Vám přeji totéž!
      A co se týče pokračování – nevím, jak u Lukáše, ale já už jsem v plné práci na medailonu další osobnosti – kosmonauta. Bude to možná překvapení, každopádně pro mne je tento kosmický cestovatel srdeční záležitostí. 😉

Zanechte komentář