Vesmírné osudy 84. díl – John Young

The New Nine

Devět nových členů oddílu astronautů, kteří sami sebe pojmenovali „The New Nine“, očekával nával práce. Během prvního setkání na základně Ellington 16. září 1962 Deke Slayton novopečené astronauty oslovil s tím, že „máme v plánu jedenáct pilotovaných misí Gemini, minimálně čtyři lety Apolla Block I a zatím blíže neurčený počet letů Apolla Block II včetně lunárního přistání. Takže práce budete mít, co hrdlo ráčí.“ O den později byla devítka mužů představena veřejnosti. John Young byl potěšen výběrem, zdálo se, že je v dobré společnosti. Jen z námořnictva tady byl Pete Conrad, legendární postavička (a to doslova – Pete byl postavou pomenší, zato osobnost měl velkou a barvitou…), který přišel z testovacího střediska Pax River. Ze stejné líhně byl i bývalý Youngův nadřízený z období testů Phantomu James Lovell. A do třetice reprezentoval „námořnický odchov“ i tichý a trochu samotářský Neil Armstrong, který ovšem nepřišel přímo z řad US Navy, ale už jako civilista a pilot NASA. Přes klasickou řevnivost mezi námořnictvem a letectvem musel Young uznat, že ani kolegové z USAF nejsou žádná ořezávátka. Za letectvo se ve skupině New Nine objevil například jistý Thomas Stafford. Ten samý Stafford, který s Youngem sdílel dělovou věž a palandu na USS Missouri o třináct let dříve. A nyní se společně měli začít připravovat na závod o Měsíc…

 

John Young – takový normální mimozemšťan (3/9)

Molly Brown a skandální sendvič

 

Hned zkraje čekalo muže z „Nové Devítky“ studium. Už mnohokrát bylo řečeno, že se proces učení zejména v prvních letech dal přirovnat tomu, když se člověk chce napít z požárního hydrantu – objem, který se na vás valí, je příliš velký, než aby se dal pojmout. Astronauti byli promptně zapojeni i do testů hardwaru. Každý z nich dostal na starosti jednu oblast, ve které měl spolupracovat s vývojáři a formulovat názory a požadavky kolektivu astronautů. John dostal přidělen úsek systémů environmentální kontroly a vybavení pro přežití. V rámci svého zařazení se podílel na evaluaci nových skafandrů firem B.F.Goodrich (který se ukázal být nevyhovující) a David Clark Company (ten už byl mnohem lepší a nakonec byla jeho modifikace používána během letů Gemini). Young se dostal i k parabolickým letům na palubě „Vomit Comet (Blicí komety)“, jak se přezdívalo modifikovanému Boeingu KC-135. V rámci parabolických letů ovšem nepoletoval jen tak vesele kabinou, nýbrž testoval velmi důležité propriety pro kosmické cestování – zařízení pro sběr moči a plastové vaky pro zachycování tuhých produktů metabolizmu. Tolik k hvězdnému povolání astronauta!

Nad nováčky si vzal patronát Gus Grissom, který už nějakou dobu participoval na vývoji lodi Gemini. Mimochodem – Grissomův podíl na vývoji nebyl zanedbatelný, jeho dílem bylo zejména rozložení a ergonomie kokpitu. A v tom vězel tak trochu kámen úrazu, protože při svých 165 centimetrech byl z řad těch menších astronautů. Kabiny Gemini tak byly uzpůsobeny jeho konstituci, ovšem pro čahouny typu dejme tomu Toma Stafforda (183 cm) byly hodně těsné. Gemini se proto přezdívalo „Gusmobile“. Young se s Gusem sblížil během výcviku přežití v Panamě na začátku června 1963, když spolu tvořili dvoučlenný tým. Tehdy ještě nevěděl, že o dva roky později se s Gusem podívá mnohem dál.
Dlouho očekávané nominace pro úvodní lety Gemini začal Deke Slayton skládat dohromady na začátku roku 1964. První posádkou pro let nového stroje během mise GT-3 byli určeni Al Shepard a Tom Stafford. Ale Ménièrův syndrom záhy vyřadil Sheparda z letového stavu, proto měla podle všech pravidel převzít štafetu záložní posádka ve složení Gus Grissom a Frank Borman. Jenže… Gus a Frank si po lidské stránce tak trošku neseděli. Oba byli značně tvrdohlaví a oba byli typicky vůdčími osobnostmi. A to nešlo dohromady. Deke Slayton si povzdychl a začal přemýšlet o možných alternativách. A pak jej napadlo jméno Johna Younga. Byl stejně kvalifikovaný jako všichni ostatní a navíc měl jednu velkou přednost: strávil několik dní v džungli s Gusem a přežil s nedotčeným egem a v dobré duševní pohodě. A tak se Young stal zčistajasna prvním z „Nové Devítky“, kdo byl nominován na letovou pozici. Když byla nominace 9. dubna 1964 oficiálně oznámena, dostal John od reportérů mimo jiné otázku, jestli mu nevadí letět s Grissomem. Odpověď byla jednoznačná: „Děláte si legraci? Letěl bych klidně třeba s mojí tchyní!“ Pravdou však je, že tandem Grissom – Young šlapal výborně a oba muži si rozuměli velmi dobře.

Posádka mise GT-3: Grissom (vlevo), Young

Posádka mise GT-3: Grissom (vlevo), Young
Zdroj: commons.wikimedia.org

Let byl předběžně plánován na podzim 1964, ovšem když se Young v soukromí zeptal Guse, kdy podle jeho názoru skutečně odstartují, Gus opáčil: „Březen 1965.“ Posléze se ukázalo, že Grissom toho o Gemini ví více než dost a jeho tip byl naprosto přesný. Gemini bylo třeba důkladně otestovat jako celek i jako jednotlivé komponenty. Astronauti byli pochopitelně přítomni u většiny testů, ovšem občas to jejich morálce příliš nepřidalo. Jako například když byla testována funkce katapultážních křesel, které představovaly záchranný systém Gemini. Při jednom zkušebním spuštění sice křeslo odpálilo naprosto bez problémů, ovšem mechanizmus poklopu kabiny tak trochu „zaspal“ a křeslo se o něj zčásti rozdrtilo. Young při pohledu na tu spoušť jen ucedil: „Z toho by měl člověk pořádný bolehlav. Naštěstí jen velmi krátký…“
Do St. Louis, kde se v továrně McDonnell kabina Gemini připravovala, cestoval Young s Grissomem celkem pětačtyřicetkrát. Naštěstí byly k dispozici odpovídající dopravní prostředky – nové agenturní tryskáče T-38. S nimi bylo cestování dokonce příjemné a staly se v rukou astronautů vítanou hračkou, udržující pilotní reflexy, ale i symbolem statusu. Young se s nimi nakonec rozloučí po dlouhých čtyřiceti letech při odchodu na odpočinek…
Pomalu, přes mnoho zádrhelů, překážek a odkladů se blížil čas první pilotované zkoušky Gemini. Gus podle tradic kabinu s výrobním číslem 3 pojmenoval, dostala jméno „Molly Brown“. Narážel tak na svůj suborbitální let Mercury, na jehož konci byla utopená kabina a mnoho obvinění jeho samého, která se nakonec ukázala jako nepodložená. Grissom nicméně svým kritikům hodlal ukázat vytrčený prostředník právě prostřednictvím jména „Molly Brown“, které připomínalo jednu z cestujících na Titanicu, a podle které byl také pojmenován broadwayský muzikál „Nepotopitelná Molly Brown“. Špičkám NASA se samozřejmě takové pojmenování příliš nezamlouvalo a na Guse byl vyvíjen tlak, aby Gemini přejmenoval. „Co takhle třeba Titanic?“ nevrle odvětil Gus na opatrné návrhy pohlavárů a tím celá záležitost zhasla. Gemini 3 už jméno Molly Brown zůstalo (dlužno dodat, že další pojmenovávání kabin NASA striktně zatrhla a pravidlo bylo uvolněno až s příchodem kabin a lunárních modulů Apolla).
15. března 1965 se Gus, John a spolu s nimi i jejich náhradníci Schirra a Stafford nastěhovali do ubytoven posádek v budově Manned Spacecraft Operations Building na Cape Canaveral. Oproti hangáru S, kde byli ubytováni před startem astronauti Mercury, to byl značný pokrok. Relativní pohodlí ovšem bylo vykoupeno absencí denního světla, protože ubytovna byla umístěna uvnitř budovy. Posádka trávila dny posledními nácviky a testy své lodi, která byla na kosmodromu už od 4. ledna.
Jedním z testů bylo i zkušební „bliknutí“ tryskami orientačního systému. Vyžádal si jej Grissom, který byl, pokud šlo o práci, naprostý puntičkář. Asistent programového manažera Scott Wilkinson jej od toho zrazoval: „Jsou to hypergoly, Gusi, stačí jen smíchat palivo s okysličovadlem a zapálí se. Věř mi. Nepotřebuješ to testovat.“ Ale Grissom se nenechal ukolébat. Byl tedy s spolu s Youngem usazen v natlakovaných skafandrech do kabiny a test mohl proběhnout. „Pokud ucítíte monometylhydrazin (palivo, používané v orientačním systému), jste mrtví!“, řekli technici Youngovi a Grissomovi. Zkouška nakonec proběhla úspěšně, ačkoli Young by mohl přísahat, že monometylhydrazin skutečně cítil. Přesto byl evidentně naživu. Grissom to okomentoval tím, že Young přežil díky svému velkému nosu.

Young a Grissom kráčejí v den startu k výtahu

Young a Grissom kráčejí v den startu k výtahu
Zdroj: commons.wikimedia.org

Konečně přišel dlouho očekávané úterý 23. března 1965. Po sedmi a půl hodinách spánku vzbudilo ve 4:40 místního času oba astronauty zaklepání Deke Slaytona na dveře pokojů ubytovny. Sprcha, lékařská prohlídka, snídaně, přesun k rampě č. 16, oblékání skafandrů G3C ve speciálním obytném přívěsu, to vše trvalo přibližně dvě hodiny. Krátce po sedmé Grissoma a Younga přivezla dodávka k rampě 19, kde na ně čekala jejich „Molly Brown“ na špici nosiče Titan II výrobního čísla 62-12558. Gus, John a několik techniků nastoupili do výtahu, který je vyvezl do 11. patra obslužné věže. Patnáct minut před osmou byla posádka upoutána v křeslech a poklopy byly uzavřeny. John slyšel, jak je s hlasitým syčením atmosféra v interiéru nahrazována čistým kyslíkem. Pocítil lehký strach – z čistě kyslíkové atmosféry měl velký respekt a na klidu mu příliš nepřidávala. V 9:24 místního času se dva motory Titanu probraly s rachotem k životu a capcom Gordo Cooper ohlásil posádce: „Jste na cestě, Molly Brown!“ Mise GT-3 začala.
Young byl trochu překvapen plynulostí startu nosiče – musel se ujistit pohledem na palubní hodiny, že skutečně proběhl vzlet. Po chvíli proběhla plánovaná rotace a pak se Titan začal líně naklánět směrem k severovýchodu. Na palubě Gemini, nyní nakloněné na pravou stranu, se Youngovi naskytla nádherná podívaná: na rozdíl od Grissoma jeho okénko nabízelo nerušený výhled na Zemi a Johnovi pohled na mizející Floridu a Atlanský oceán, ubíhající ve stále rychlejším tempu kamsi za raketu, utkvěl nebývale jasně v paměti.
Titan byl původně stavěn jako mezikontinentální nosič nukleárních hlavic a jeho původní určení znamenalo, že na pohodlí nákladu není třeba brát větší ohledy. Nervózní trhané korekce dráhy a přetížení, které stoupalo až téměř k 8g, rázem ustaly pět a půl minuty po startu. Titan dokončil svou práci a Young mohl stisknout tlačítko, kterým oddělil Gemini od nyní již nepotřebného nosiče. Molly Brown byla na orbitu! Obíhala kolem Země po oběžné dráze 122×175 km a dvojice astronautů mohla začít pracovat.
Mise měla trvat přibližně pět hodin a Gemini měla vykonat pouhé tři oblety Země. Na první pilotovanou misi to však bylo ažaž, přeci jen se jednalo o čistě testovací let. V plánu byly historicky první úpravy dráhy lodi (předchozí sovětské a americké mise měnily pouze polohu kabiny v prostoru, nikoli charakteristiky orbitu), první využití počítače na palubě pilotované lodi, několik experimentů a hlavně šťastný návrat zpět na Zemi.
Ovšem přibližně dvacet minut po uvedení na orbit se objevil první problém. Těsně poté, co Molly Brown opustila oblast, ve které byla možná komunikace se sledovací stanicí na Kanárských ostrovech, si John všiml, že rafička na jednom z ukazatelů tlaku v kabině ukazuje nulu. To byl samozřejmě nesmysl, pokud by tlak v kabině byl nulový, oba muži by vzhledem ke zvednutým hledím svých příleb skafandrů byli mrtví. Nejprve měl Young za to, že je něco špatně s environmentálním systémem, ovšem pohled na další zmatečné údaje několika jiných přístrojů mu napověděl, že problém tkví někde ve spleti elektrického vybavení kabiny. Podle všeho selhal měnič napětí. Přepnutím na záložní měnič se vše vyřešilo – rafičky opět zamířily tam, kde měly být, a 45 sekund trvající krize byla zažehnána.
Grissom se tím pádem mohl věnovat spouštění experimentu s množením buněk mořských ježků. Nebylo třeba žádných zdlouhavých procedur, stačilo jen otočit rukojetí. Ovšem jaké bylo Gusovo překvapení, když mu madlo zůstalo v ruce! Z experimentu s buňkami tak nebylo nic, navíc po přistání Gus zjistil, že výzkumník, který měl kontrolní vzorek aktivovat ve stejný okamžik na Zemi, ulomil madlo také!

Pohled na hranici mezi Mexikem a USA prostřednictvím fotoaparátu Johna Younga

Pohled na hranici mezi Mexikem a USA prostřednictvím fotoaparátu Johna Younga
Zdroj: commons.wikimedia.org

Young se mezitím zabýval získáváním vzorků své krve pro analýzu vlivu radiace na krevní buňky. Po návratu bylo zjištěno, že některé Johnovy krvinky jsou skutečně lehce poškozeny radiací, nikoli však závažně a ve statisticky významném objemu. Young se také stal prvním astronautem, který pořídil čisté fotografie zemského povrchu příručním fotoaparátem Hasselblad. Prostor byl věnován i fungování prostředků shromažďování biologického odpadu. Ověření „kosmické toalety“ měl na starosti opět Young a po svých zkušenostech doporučil, aby na vykonávání tělesných funkcí bylo vyhrazeno minimálně 45 minut.
A potom přišel jeden z vrcholů celého letu. Půldruhé hodiny po startu provedl Grissom zážeh trysek systému OAMS (Orbit Attitude and Maneuvering Systém – orbitální systém manévrování a ovládání polohy), který po 75 sekundách snížil o 15 m/s rychlost Molly Brown a tím i apogeum a téměř dokonale cirkularizoval její orbit. O třičtvrtě hodiny později, během druhého orbitu, Grissom použil systém OAMS znovu ke změně charakteristik orbitu, tentokrát změnil sklon orbitu vzhledem k rovníku o 0,02°. Do třetice, na posledním obletu Země Grissom snížil perigeum na 72 km a tím zajistil návrat do atmosféry i v případě selhání brzdicích motorů. Grissom a Young tak dokázali, že Gemini je skutečnou kosmickou lodí, nikoli pouze kabinou – tím, že dokáže měnit parametry svého orbitu.
Ovšem nejen změnami charakteristik orbitu je živ astronaut. Mezi položkami experimentů byla také evaluace kosmické stravy, kdy během druhého orbitu Young a Grissom ochutnali několik vzorků – od rehydratovaných pokrmů po „jednohubky“. Největší úspěch měly u Younga brownies. Ovšem zřejmě nejznámějším kusem jídla se během letu GT-3 stal sendvič, který oficiálně na palubě vůbec neměl být.
Žertéř a vtipálek Wally Schirra pár dní před letem usoudil, že Gus bude tam nahoře potřebovat trochu energie navíc. Astronauti v té době holdovali bistru Wolfie’s na Cocoa Beach, ve kterém dělali výborné sendviče. Wally tedy s několika kumpány bistro navštívil, nechal vyrobit několik sendvičů s pečeným hovězím a podrobil je tvrdým testům letové způsobilosti tím, že je shazoval ze žebříku. Sendvič, který tento „test“ přestál nejlépe, byl zabalen do polyetylenové folie a propašován k rukám Johna Younga. Ten sendvič nenápadně vložil do kapsy na nohavici svého skafandru. Hodinu a dvaapadesát minut po startu jej vytáhl a nabídnul překvapenému veliteli. Ten se do něj zakousl a tím spustil sněhovou vánici drobečků. Vzhledem k tomu, že sendvič byl už také lehce zamřelý, Grissom jej raději schoval do kapsy skafandru. Po návratu na zem se spustila lavina rozhořčení, když různí politici obviňovali astronauty za pašování neschválených položek na orbit a značná míra kritiky se snesla i na hlavu Deke Slaytona – údajně nedokáže zabránit výstřelkům svých mužů. Faktem je, že nešlo o nic velkého, ve srovnání například se Schirrovými cigaretami a lahvičkou whisky na palubě jeho Mercury byl jeden sendvič vlastně skoro legrační. Navíc Deke o něm věděl a Youngovi tento improvizovaný „experiment“ povolil. Na Youngovu kariéru naštěstí aféra neměla vliv a po dalších letech Gemini se na ni zapomnělo…
Po čtyřech hodinách letu byly téměř všechny cíle letu GT-3 splněny a před astronauty stál nejdůležitější úkol – návrat do atmosféry. Díky úpravě orbitu bylo jisté, že Molly Brown se domů vrátí i bez brzdicího zážehu, ovšem pokud by tomu tak skutečně bylo, znamenalo by to nesplnění velmi důležité položky letového plánu. V čase 4:24 MET (tedy Mission Elapsed Time- času od startu) začalo čtení checklistů pro návrat do atmosféry, které pokračovalo dlouhých deset minut. Během této doby se oddělil nyní již nepotřebný přístrojový úsek a odhalil sekci, která obsahovala systém pro brzdicí zážeh. Ve 4:33:23 MET se zažehl první ze čtyř raketových motorů na tuhé palivo a po něm postupně i tři zbývající. Zážeh netrval dlouho a o necelou minutu se od Gemini poroučel i úsek s vyhořelými motory.
Za okénky se zanedlouho začal odehrávat ohnivý spektákl, když se Molly Brown začala nořit do hustých vrstev atmosféry. Nyní přišel čas pro palubní počítač. Ten měl řídit let atmosférou a díky tvaru kabiny a vyosenému těžišti mohl využívat lehký vztlak, který kabina generovala. Ovšem údaje počítače Grissoma a Younga příliš neuspokojovaly. Vypadalo to, že míří poměrně daleko od předem zvolené přistávací oblasti. Gemini totiž generovala méně vztlaku, než bylo predikováno. Grissom se snažil dráhu kabiny co nejvíce prodloužit, ale nakonec se mu nepodařilo odchylku napravit. Young mezitím aktivoval poslední experiment – pomocí vstřikování vody do ionizovaného oblaku kolem kabiny měly sledovací stanice otestovat možnost zachování rádiového kontaktu během takzvaného „blackoutu“, kdy žhavý ionizovaný oblak zamezuje pronikání rádiových signálů k lodi i z lodi směrem na zem. Výsledky byly povzbudivé a experimentátoři skutečně zaznamenali malé zesílení úrovně signálu na různých frekvencích.
Pak postupně záře kolem lodi pohasla, přetížení, které na astronauty působilo, pomalu ustoupilo a za okénky se objevila modrá obloha. Zapracoval padákový systém, v 17 kilometrech byl vypuštěn stabilizační padáček, ve 3 kilometrech Grissom vypustil hlavní padák a za pár okamžiků už kabina Molly Brown oscilovala pod velkou hedvábnou kupolí. Poslední překvapení ale na astronauty čekalo až do tohoto okamžiku: deset sekund po otevření hlavního padáku Grissom aktivoval „Chute-landing attitude“. Jednoduše řečeno – dosud Gemini klesala s nosem vzhůru, takže oba muži leželi na zádech, ale poloha pro přistání byla s nosem víceméně v horizontu, tedy s astronauty vsedě. To vyžadovalo změnu konfigurace padákových závěsů, kdy se z jednobodového zavěšení mělo stát dvoubodové. Vše proběhlo podle plánu – ovšem až na pořádné trhnutí, když se loď překlopila do horizontu. Gus si o zaměřovač ve svém okénku napraskl hledí své helmy a Young si na svém hledí vyrobil řádný škrábanec.

Molly Brown po úspěšném přistání

Molly Brown po úspěšném přistání
Zdroj: commons.wikimedia.org

4 hodiny, 52 minut a 31 sekund po startu Molly Brown šplouchla do vln Atlantiku asi 100 km severovýchodně od ostrovů Turks a Caicos a tím skončila mise GT-3. Poté, co Grissom zjistil, že záchranné jednotky nejsou od kabiny 8 kilometrů, jak se během sestupu na padáku zdálo, ale 110 km, odmítl kabinu otevřít, dokud potápěči neupevní kolem trupu Mollly Brown nafukovací límec. Oba muži tak čekali v uzavřené kabině půl hodiny, zatímco moře si s jejich kosmickým korábem pohazovalo jako s korkovou zátkou a uvnitř bylo stále více horko. „Byla to výborná kosmická loď, ale mizerný člun,“ poznamenal na adresu Gemini Young. Jako zkušený námořník udržel svou snídani tam, kde bylo její místo, ovšem Gus musel využít dobrodiní příslušného plastového sáčku.
Nakonec se kolem objevili potápěči a pak, po otevření příklopu, nádherně svěží mořský vzduch. Nejdřív Gus a poté John opustili palubu věrné lodi a nechali se vytáhnout na palubu helikoptéry. Na USS Intrepid je čekal telefonický rozhovor s prezidentem Lyndonem Johnsonem a první z mnoha porad s inženýry a výzkumníky.
John se ten den stal vesmírným veteránem a z celé jeho osobnosti sálalo čisté nadšení. Jediné, čeho litoval, byl fakt, že „let nebyl dost dlouhý.“ Ovšem osud se chystal mu tuto okolnost více než bohatě vynahradit…

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

http://www.viceland.com/viceblog/24693639418952_451734991515992_415155975_n.jpeg

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Gemini_3_Portrait.jpg

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:G3C_spacesuit_Gemini_3.jpg

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Gemini-Titan_3_over_Sonoran_Desert_-_S65-18740.jpg

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Gemini-Titan_3_recovery_operations_-_S65-18645.jpg

Vesmírné osudy 84. díl – John Young , 2.5 out of 5 based on 14 ratings
Pin It
(Visited 1 315 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (14 votes cast)
(Visited 1 315 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


16 komentářů ke článku “Vesmírné osudy 84. díl – John Young”

  1. Tomáš Kohout napsal:

    Díky za krásný čtenářský zážitek a za rozšíření slovní zásoby. Už se těším na další úterní evaluaci tvých spisovatelských kvalit. 😀

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Ojoj, tak teď doufám, že to nebyl šťouchanec do mých zamotaných větných kompozic, do kterých se, pravda, občas zamotávám… 😀
      Každopádně díky!

  2. Evžen napsal:

    děkuji za pravidelnou úterní porci životopisu. Krásná historie.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Pokud jsou mé články jedním důvodů, proč se těšíte na úterky, je to pro mě pocta!

      • Honza napsal:

        Jo, je to jeden z důvodů, proč se těšit na úterý.

        Ale na druhou stranu, většina zdejších čtenářů jsou pravděpodobně dost divný týpci, takže s tím nosem odřeným o strop opatrně… 🙂

  3. František napsal:

    Skvělý článek. Skoro jaak od Pacnera :-), jen o trochu vtipnější a „lehčí“.
    Jen tak dál…

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Děkuji za pochvalu! Ale s panem Pacnerem bych se v žádném případě neodvažoval srovnávat…

      • Mojmir Byrtus napsal:

        Tyhle články jsou super, moc se mi líbí. Už jsem to někde psal, připomíná mi to dobu školní docházky, kdy mi táta nosil knihy z vojenské knihovny – normálně v knihovnách nebyly – právě o kosmonautice, o vesmíru… Máti vždycky řvala, když mě ještě o půlnoci načapala s baterkou a knihou pod dekou. Teď se pro mě tyhle články staly relaxem, většinou chodím z práce pozdě večer, tak skleničku vína a šup na tenhle web něco si přečíst. Vesmírné osudy jsou pro mě Best No.1! Krásně napsané, díky za ně. Jen škoda, že nejsou častěji, ale člověk nemůže mít všechno a na druhou stranu, má se na co těšit…

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Moc děkuju za krásný komentář. Koukám, že s tím čtením pod peřinou nás asi bude víc. 🙂
          Ovšem obávám se, že s tou frekvencí publikování to asi lepší nebude, tenhle typ psaní je na hodně dlouhé lokty a občas taky musíme chodit do práce. Ale myslím, že na blogu je spousta zajímavých příspěvků, které Vám mohou pomoci ten týden přečkat. 😉

  4. Petr Dolejsi napsal:

    Diky za clanek. Jen poznamka:
    Vsimli jste si tohoto obrazku: http://www.kosmonautix.cz/wp-content/uploads/1-Gemini_3_Portrait.jpg
    Neco na nem nehraje. Jsem presvedcen ze se jedna o montaz. Kdo na to prijde ?

  5. Petr Dolejsi napsal:

    Jsem rad ze jsem vam pripravil detektivku. Pisete ze Gus Grissom byl vzrustem vyrazne mensi oproti ostatnim. Zatimco na fotce se zda byt mensi John Young. Druha indice je jine zakryti hlavy v pruzoru prilby. Gus ma hlavu vyskove „symetricky“ v pruzoru, zatimco John ji ma posazenou podstatne nize, tak, ze ma zakrytu polovinu ust a oci tim padem posazeny jeste nize oproti Gusovi ! (samozrejme to muze byt castecne dano pootocenim hlavy, ale podle me uvahy je ten rozdil moc velky) Napadlo mne tedy ze jsou to vyfocene 2 univerzalni skafandry do kterych se jen doplnovala hlava daneho astronauta – je ale fakt ze stejnou fotografiii s jinymi hlvami se mi nepodarilo najit. Za to tahle vyskove sedi:
    http://foodsafety.news21.com/2011/safety/inspection/history/
    Takze mozna jsem odhalil „male spiknuti“ a nebo je vse jinak 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Netuším, proč by si oficiální fotograf přidělával práci nějakým stříháním hlav do „univerzálních“ skafandrů, když měl k dispozici skutečné astronauty, navíc by musel nějak vytvořit Youngovu čupřinu, čouhající z helmy a zmáčknutý Gusův obličej.
      Mám za to, že ona výšková disproporce je výsledkem úhlu, pod kterým jsou Gus a John foceni a jejich vzájemného postoje (John je evidentně o krok vzadu). Ty helmy jsou podle mě také oním úhlem focení a pootočením hlavy.
      Myslím, že prostě fotograf chtěl tyhle dva astronauty trochu vizuálně „srovnat“, nic víc za tím není.

Zanechte komentář