Deník astronautky, díl třetí

úvodní obrázek

„Minule jsem do deníku psala poslední předstartovní zápisek, o kterém jsem tvrdila, že může být předposlední. Právě jsem se o něco dříve probudila z plánovaného pětihodinového spánku a není žádný důvod pokoušet se znovu usnout. Takže tady mě máte, ještě se s vámi podělím o několik předstartovních myšlenek. Zhruba za 40 minut se objeví doktoři, aby začali s množstvím hygienických operací. Před letem do vesmíru budu tak čistá jako nikdy v životě, a to jak navenek tak uvnitř (pokud vám to došlo, nehodlám v tomto jít do žádných detailů).

Omlouvám se, ale momentálně nejsem na této planetě

Neděle 23. listopadu 2014

Vzala jsem si svůj počítač a vrátila se do postele. Na mnoho měsíců jsou to mé poslední okamžiky v posteli. Kdo ví, jestli se po tom bude mému tělu stýskat, nebo bude mít rádo spánek ve stavu beztíže. Tohle zdřímnutí bylo podivné. Část mého mozku snila a část byla vzhůru a pozorovala mě, jak sním. Přesně takové byly i mé poslední dny. Jedna část mého já prožívala všechny události, mítinky a tradice posledních dní a druhá část to všechno pozorovala téměř jako promítání filmu.

Nyní je téměř všechno hotovo. Má zavazadla jsou přehledně zabalená a budou dopravena na místo určení mou rodinou, záložní posádkou a několika členy podpůrného týmu ESA.  Doufám, že je všechno patřičně roztříděno: část zavazadel je určena pro mé přistání – jedno pro standardní přistávací oblast a jedno pro místo přistání po balistickém návratu. Část zavazadel odcestuje domů do Kolína nad Rýnem a část nakonec najde svou cestu do Houstonu, kde budou čekat na můj návrat. Emailová schránka je nastavena, aby automaticky odesílala odpovědi o mé nepřítomnosti. Je docela super moci rozesílat „Omlouvám se, ale momentálně nejsem na této planetě.“

Téměř vidím své sedadlo tam úplně nahoře na špici!

Téměř vidím své sedadlo tam úplně nahoře na špici!
Zdroj: https://plus.google.com/

Mnoho přátel přijelo až do Bajkonuru (jste skvělí!). Měli jsme možnost strávit nějaký čas spolu, ačkoli to bylo za docela divných podmínek, kdy jsme na sebe museli mluvit skrze sklo. Přímý kontakt jsem mohla mít pouze s nejbližší rodinou, která byla pod neustálým lékařským dohledem. Za pár hodin, až budeme opouštět budovu a nastupovat do autobusu, který nás zaveze na kosmodrom, nám budou všichni mávat a loučit se s námi. Ve dnech jako je tento (bude ještě někdy nějaký den jako tento?) cítím, že nejdůležitější ze všeho je vyjádřit své poděkování. Měla jsem mnoho příležitostí veřejně poděkovat organizacím, které umožnily, aby se má mise uskutečnila. Avšak nyní bych chtěla poděkovat své rodině, svým přátelům, učitelům, kolegům a všem těm mnoha lidem, kteří mi pomohli dospět k tomuto dni tím, že mě podporovali, motivovali, učili, nebo jen prostě tím, že zde pro mě byli. Letím do vesmíru se vším, co ve mně je, se vším, čím jsem a co jsem zažila a rozhodně s sebou beru každého člověka, kterého jsem poznala. Ráda bych se podělila o fotku, kterou v pátek pořídil člen naší záložní posádky Oleg Kononěnko, když byla naše raketa zvedána na startovní rampě. Téměř vidím své sedadlo tam úplně nahoře na špici!

Mějte se hezky. Příště se ozvu z vesmíru!

Úterý 25. listopadu 2014

Wow, wow, wow! Tady na Mezinárodní vesmírné stanici máme 22:00 (používáme Greenwichský čas). Blížím se ke konci svého prvního dne ve vesmíru a ani nedokážu popsat své zážitky z posledních asi třiceti hodin. Opravdu nevím jak začít.

Rozloučit se s rodinou, obléct si skafandr, dojet na rampu, vyjet výtahem nahoru, připoutat se… a potom start, divoká jízda na oběžnou dráhu a pak náhlé vypnutí motoru a pocit, jakoby se mé tělo chtělo vznést ze sedadla. A první letmé zahlednutí Země, můj první východ slunce, hvězdy. Můj první pohled na ISS během našeho přiblížení (o poznání později) a potom prolétnutí skrze průchod do vřelého objetí Saši, Jeleny a Butche. První nemotorné pokusy o „létání“, konzumace našeho prvního jídla, Butch nám dává poučení o toaletě, Terry mě volá, abych za ním přišla do Cupoly podívat se na východ slunce… a mnoho dalších dojmů. Mému mozku bude trvat několik dní, aby to všechno zpracoval, a já slibuji, že se s vámi podělím o všechno, jak to jen bude možné!

Pro tentokrát vám povím o jednom okamžiku, který byl velmi nečekaný. Měla jsem opravdu štěstí. Víte, když ke stanici letíte v Sojuzu, tak pokud nejste velitel sedící v prostředním sedadle, můžete vidět vaši destinaci pouze z dálky a to jen z černobílé kamery (stejný obraz je odesílán do řídícího střediska a obvykle jej ukazují i média během přenosu z dokování). Pokud sedíte vlevo nebo vpravo, máte výhled pouze do strany a není žádná možnost vidět stanici do doby, než jste opravdu velmi blízko, kdy se její části začnou objevovat ve vašem zorném poli. Před letem mi předchozí posádky Sojuzů připomínali, abych ISS v bočním okénku začala vyhlížet až v poslední fázi přiblížení, a to jsem také udělala. Nebyla jsem ovšem ani trochu připravena na to, co jsem viděla, když jsme byli mezi 30 a 40 metry od stanice.

V tu dobu jsem si trochu povolila své ramenní popruhy, takže jsem se vznášela nad svým sedadlem. Když jsem se otočila, abych se podívala ven, jako první jsem se podívala dozadu a viděla jsem jeden ze solárních panelů našeho Sojuzu, který už jsem samozřejmě viděla i předtím. Potom mé oči zaznamenaly něco v periferním vidění. Pomalu jsem přesouvala svůj pohled, a když jsem si uvědomila, co vidím, přemohl mě čirý úžas. Byla tam vesmírná stanice. Nebyl to ale jen tak ledajaký pohled. Obří solární panely byly zaplaveny planoucí oranžovou září světla – jasnou, teplou, téměř nadpozemskou. Nemohla jsem si pomoct a zvolala jsem něco nahlas. Pravděpodobně si to můžete poslechnout ze záznamu našeho dokování, protože v tu dobu jsme byli ve spojení s řídícím střediskem. Anton mi připomněl, že mě všichni slyší a tak jsem se pokusila potlačit své ohromení a vrátila jsem se k monitorování připojení. Když jsem se později znovu vyklonila, oranžová záře byla pryč.

Butch mi později řekl, že ve vysílačce slyšel můj úžas když „stanice zoranžověla.“ Nevěděla jsem to, ale očividně je zde pouze několik sekund během přechodu mezi dnem a nocí, kdy je stanice zalita touto úžasnou oranžovou září. A stalo se to přesně v okamžiku, když jsem se naklonila, abych se podívala ven! Cítím, že jsem měla velké štěstí, že můj první pohled na lidskou základnu ve vesmíru byl tak unikátní. Jaké skvělé přivítání! To bylo mimochodem trumfnuto jen úžasným přivítáním, které pro nás přichystali naši veteránští kolegové Saša, Jelena a Butch.

Okamžitě po našem příletu nás vzali do servisního modulu, abychom pozdravili naše přátele a příbuzné v Bajkonuru a jakmile jsme měli několik minut volného času, začali „prostírat“ a servírovat jídlo, které už pro nás ohřáli.

Středa 26. listopadu 2014

Tak dneska bych ráda shrnula svůj první „obvyklý“ den na Mezinárodní vesmírné stanici. Zdá se mi, jako bych sem dorazila před dlouhým časem. Když každou minutu objevujete nové věci a vaše mysl absorbuje tolik zážitků a informací, zdá se, jakoby se čas natahoval. Je těžko uvěřitelné, že jsme přiletěli teprve včera ráno. Start mi připadá tak vzdálený.

Na druhou stranu pokaždé když do něčeho narazím kvůli svým začátečnickým létacím schopnostem, nebo pokaždé když se na něco musím Butche zeptat (což je každých několik minut), pokaždé mi to připomene, že jsem teprve přiletěla a mám se toho ještě mnoho co učit. Butch je samozřejmě náš zkušený kolega z neruského segmentu stanice. Je zde od září. A díky bohu je vzorem trpělivosti. Hned na začátku nám ujasnil, že pravidlo číslo jedna je: neváhej se zeptat na jakoukoli otázku i když víš, že se ptáš po patnácté!

Jsem vděčná, že jsem pro tento první den měla luxus docela odlehčeného rozvrhu. Převážně jsem prováděla přípravy na nadcházející experimenty. Později v tomto týdnu spolu se Sašou a Jelenou v Columbu nainstalujeme experiment Plasma Kristall 4 (PK4). Kvůli tomu musím předem provést trochu úklidu a přeorganizovat několik skladovacích prostor. Samo o sobě to je jednoduchý úkol. Pokud jste ale zrovna dorazili do vesmíru a doposud perfektně neovládáte své tělo, je to docela výzva. Sama jsem nějak musela ukočírovat pět velkých pytlů a snažila jsem se je dopravit na příslušná místa. Hledání určitého předmětu v pytli je také náročné. Pytel je totiž plný dalších malých předmětů, které vás sice zrovna nezajímají, ale oni jednoduše odmítají zůstat uvnitř.

Kromě úkolů souvisejících s experimentem PK4 jsem také měla na programu přípravu na experiment Italské kosmické agentury „Blind & Imagined“. Shromáždila jsem veškeré potřebné vybavení a dočasně jej uskladnila v japonském laboratorním modulu JEM, kde se experiment bude uskutečňovat. Také jsem natáhla a připravila několik kabelů. Dále jsem měla trochu samostudia (říkáme tomu výcvik na palubě) týkajícího se ovládání prototypu 3D tiskárny, který zde máme. A protože je toto samostudium v mém rozvrhu, očekávám, že se brzy dám s 3D tiskárnou do práce!

Co se týče létání, je to obrovská zábava, ale není to jednoduché! Konkrétně americký laboratorní modul Destiny je náročný, protože stěny modulu jsou přeplněné vybavením, které může nemotorný vznášející se člověk jako já jednoduše poškodit. Ale tento večer už si věřím více než dnes ráno. Doufám tedy, že budu brzy profesionálem. Jedna věc je ale jistá: je to skvělý pocit!

Je to skvělý pocit!

Je to skvělý pocit!
Zdroj: https://plus.google.com/

Čtvrtek 27. listopadu 2014

Většina činnosti dnešního dne byla zasvěcena experimentu Blind and Imagined Italské kosmické agentury. Přiznávám, že příprava a nastavení tohoto experimentu není nejjednodušší, obzvláště pro návštěvníka ISS bez téměř žádných zkušeností ve vesmíru (což ještě nejméně několik dalších dní budu já). Blind and Imagined se uskutečňuje v japonském laboratorním modulu JEM a vyžaduje nastavení čtyř kamer nazvaných Elite, které přesně monitorují celý objem prostoru v modulu. Uvnitř tohoto prostoru provádí subjekt sérii pohybů a jeho pohyb je ve všech třech osách přesně zaznamenán kamerami Elite díky sadě reflektivních značek připevněných k tělu subjektu. Značky jsou vlastně malými kuličkami se speciálními optickými vlastnostmi. Připevní se k přilnavému proužku a tak mohou být připevněny ke kůži. Musím je označit čísly a umístit na správná místa mého těla, od kotníku až po čelo. Několik jich musím dát také na ruku pro druhou část experimentu, kdy si budu muset představovat, že házím míček na cíl s použitím různé síly. V první části se však musím k cíli přede mnou dostat tak, že se ohnu v pase, pokrčím kotníky, někdy se zavřenýma očima a někdy zase s otevřenýma.

Tento experiment je zaměřen na studium senzomotorické adaptace ve vesmíru. Jak se lidský mozek adaptuje na strategii kontroly pohybu a rovnováhy při těchto velmi cizích podmínkách stavu beztíže? Jakékoli porozumění fungování mozku, které získáme, nám může časem pomoci při léčení neurologických chorob a zranění. Výzkumníci pracující na Blind and Imagined ze získaných dat velmi pečlivě a složitě odvodí své závěry, ale já si určitě užiju pozorování triků, které na mě můj mozek zkouší. Když jsem se například pohybovala podél stropu, můj mozek si myslel, že je to podlaha. Když jsem pak musela zatočit do postranního modulu, měla jsem tendenci zatáčet špatným směrem, protože si můj mozek myslel, že je to na opačné straně. Někdy se zase musím během sekundy nebo dvou vědomě snažit zjistit, kde jsem. Je to podlaha, strop nebo stěna? Jsem si jistá, že se to časem zrychlí. Alespoň Butch mi to říká.

Dneska jsem si také pochutnala na výborném rehydrovaném chřestu. Doposud je to má neoblíbenější rehydrovaná zelenina ze samoobslužné restaurace jménem Uzlový modul Unity.

Ochutnala jsem výborný rehydrovaný chřest.

Ochutnala jsem výborný rehydrovaný chřest.
Zdroj: https://plus.google.com/

Sobota 29. listopadu 2014

Včera jsme Terry, Butch a já měli den volna, abychom oslavili americký svátek díkuvzdání. Líbí se mi myšlenka mít den speciálně věnovaný vděku a věcem, za které jsme vděční. Z mé strany jsem měla opravdu radost, že máme den volna!

I přesto jsem musela udělat nějakou práci, hlavně pro podporu našich ruských kolegů Saši a Jeleny pracujících v Columbu na umístění experimentu Plasma Kristall 4. Většinu dne jsem ale mohla využít k tomu, abych učinila svůj život ve vesmíru trochu organizovanější a abych si začala zvykat na používání přístrojů na cvičení.

Mým největším úspěchem bylo zorganizování mého malého místa pro spánek. Je velké asi jako telefonní budka a obsahuje samozřejmě můj spacák, který obvykle sroluju a během dne uložím bokem. Mám zde ale také své dva osobní notebooky a zábradlí na nohy, které je vhodně umístěno na podlaze, aby mi poskytlo ukotvení během práce na nich. Jeden počítač je označen jako SSC a mohu jej používat, abych se podívala na rozvrh, dostala se ke svému palubnímu emailu, přečetla si různé procedury a postupy, odeslala fotografie a videa na Zemi, prohledala inventární systém a mnoho dalšího. SSC je připojen k palubní síti stanice, takže se k němu mohu připojit i přes můj iPad (který mám také uložený tam, kde spím). Druhý počítač není vůbec připojen k palubní síti a může být použit ke vzdálenému připojení k serveru v Houstonu. To je náš způsob, jak se připojit na internet.

Ve kabině pro spánek mám také oblečení, které zrovna používám, několik hygienických potřeb jako deodorant, krém na ruce nebo jelení lůj, sáček s vodou a s brčkem, který můžu doplnit z palubního zásobníku v nedalekém modulu a můj zápisník. Jak tam mám tohle všechno připevněno? Stejně jako všude jinde na stanici – pomocí suchých zipů, gumiček a sponek (se suchým zipem na nich). Naštěstí zde přede mnou žilo mnoho lidí (naposledy můj milý kolega Alex!), takže všechno, co je potřeba k pětihvězdičkovému vesmírnému ubytování, je už dávno připraveno.

Dneska jsem byla poprvé na rotopedu. Boty připevněny ke šlapadlům, program nahrán, větrák zapnut, zapínám podcast, sluchátka do uší a... čas šlapat!

Dneska jsem byla poprvé na rotopedu. Boty připevněny ke šlapadlům, program nahrán, větrák zapnut, zapínám podcast, sluchátka do uší a… čas šlapat!
Zdroj: https://www.facebook.com/

Oh ano! Můj fotoaparát s bleskem je zde také. Pro fotografie uvnitř stanice se snažíme používat „naše vlastní“ fotoaparáty jak je to jen možné. Je pak jednodušší fotky stahovat a posílat na Zemi. Není to jen o tom pořizovat fotky našeho života a práce na palubě. Velmi část po nás zezdola chtějí, abychom zdokumentovali nějaké vybavení nebo činnost.

Jak jsem řekla, včera jsem měla také svůj první tělocvik. Nejdříve to byl CEVIS, náš rotoped a poté přišla řada na ARED, na kterém děláme množství různých posilovacích cvičení od dřepů po bench press. Butch nám dal perfektní brífink o zvláštnostech těchto strojů, zvláště AREDu. Pokud se k němu nebudeme chovat správně, zraní nás, což opravdu nechceme. Musíme cvičit, abychom udržovali naše svaly a kosti. Obrázek dole pořídil Butch z Cupoly. V některém z následujících dní vezmu fotoaparát a ukážu vám pohled z druhé strany. Je to rozhodně nejlepší pohled z jakéhokoli posilovacího stroje na planetě i mimo ní!“

Musíme cvičit, abychom udržovali naše svaly a kosti.

Musíme cvičit, abychom udržovali naše svaly a kosti.
Zdroj: https://plus.google.com/

30. listopadu 2014

Včera jsme s Terrym měli ještě jeden den (předpokládám, že poslední) s odlehčeným rozvrhem, který zahrnoval čas pro seznamování s prostředím a poučení a předávání informací od Butche. I tak jsem ale dělala spoustu různých činností, které se týkaly jak nákladu (to je atraktivní název pro vědu), tak systémů (to je další atraktivní název pro údržbářské práce na samotné vesmírné stanici).

Co se týče vědy, vykonala jsem ultrazvuková měření pro experiment Drain Brain od Italské kosmické agentury. Část hardwaru tohoto experimentu byla ztracena během havárie rakety Antares, ale její náhrada už se brzy dočká startu při zásobovací misi SpX-5. Mezitím můžeme vědecké pokusy začít provádět se standardním ultrazvukovým vybavením, které na stanici je.

Samozřejmě, že nedokážu provádět ultrazvuk sama. Přes soukromý audio kanál jsem byla na spojení s hlavním výzkumníkem na Zemi, který mi na dálku dával rady a instrukce založené na datech z ultrazvuku, která viděl v reálném čase. Viděl mě totiž i živě na videu, jak provádím veškeré operace. Všechno šlo poměrně hladce zejména i díky faktu, že jsem ráno pomáhala Butchovi provádět jeho ultrazvukový experiment (mnohem komplexnější a vyžadující dvě osoby) Cardio-Ox.  Butch mi představil skvělý trik vesmírného ultrazvuku: není potřeba žádného mazlavého gelu, stačí použít vodu!

Včera jsem také musela udělat své první údržbářské práce na stanici. Vyměnila jsem jednu z mnoha součástek našeho systému recyklace vody – systému, který vyrábí pitnou vodu z (předem upravené) moči a z kondenzátu (vody získané ze vzduchu uvnitř stanice, například z našeho potu nebo dechu).

Mám také radost, že mohu oznámit, že jsem měla příležitost pracovat v naší evropské zásobovací lodi ATV-5. Popravdě to nebylo nic komplexního: převedla jsem trochu plynu z nádrží ATV do staniční atmosféry a zvýšila tak tlak na palubě o 7 mm rtuťového sloupce.

Vypouštění satelitu SpinSat.

Vypouštění satelitu SpinSat.
Zdroj: https://plus.google.com/

V plánu jsem dále měla vizuální kontrolu našeho běžeckého pásu T2. Konkrétně se jednalo o kontrolu prvků, které tvoří jeho systém izolace vibrací. Jak si jistě dokážete představit, když běháme, nechceme přenášet na konstrukci stanice žádnou sílu. Zaprvé tak udržujeme dlouhodobou životnost ISS a zadruhé by bylo náročné provádět vědecké experimenty v mikrogravitaci na stanici, která se otřásá, protože zde běháme. I přesto některé experimenty vyžadují, aby se na běžeckém pásu T2 neběhalo. Zrovna včera jsme měli ve svých elektronických harmonogramech několik hodin „žádného T2“. To protože JAXA (Japonská kosmická agentura, pozn. redakce) přesouvala japonské robotické rameno do polohy pro vypuštění satelitu SpinSat, které mimochodem dopadlo úspěšně. Na fotografii můžete vidět část SpinSatu, když byl ještě na posuvném stole japonské přechodové komory (vypadá jako lesklá kovová koule). Tou dobou se robotické rameno zrovna začalo pohybovat, aby satelit uchopilo, a my jsme se na to dívali z oken modulu JEM.“


Líbil se Vám třetí díl Deníku astronautky? Sdílejte jej na sociálních sítích pomocí tlačítek níže, aby se tyto jedinečné zápisky dostaly k více čtenářům! Oceníme také, pokud článek ohodnotíte hvězdičkami či nám sdělíte své dojmy v komentářích. Jak jste se mohli v tomto článku dočíst, vznášení se ve stavu beztíže je úžasný pocit. Proto již dnes v pět hodin odpoledne vyjde dodatek k třetímu dílu, ve kterém se Samantha vrátí o několik měsíců zpět, a bude popisovat, jakými různými způsoby se kosmonauti na Zemi připravují na práci ve stavu beztíže.

Zdroj informací:
https://plus.google.com/

Zdroje obrázků:
https://plus.google.com/
https://www.facebook.com/

 

Pin It
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

GD Star Rating
loading...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


5 komentářů ke článku “Deník astronautky, díl třetí”

  1. Radoslav Packa napsal:

    Skvelá práca Michal, koľko času ti zaberie preklad?
    Takéto informácie ma zaujímajú a článok prečítam „jedným dychom“.

    • Michael Voplatka napsal:

      Díky moc, jsem rád, že se ti to líbí. Já to čtu taky jedním dechem 😀

      Překlad zabere jen chvilku. Je to takové plynulé přepisování. Na druhou stranu je to ale každodenní práce, protože musím každý den kontrolovat, jestli nenapsala něco nového, jestli nepřidala nějaké fotky atd. Takže psaní jednoho dílu je rozloženo do celého týdne. Třeba včera jsem myslel, že už mám článek hotový a před půlnocí jsem ještě dopisoval poslední zápis z 30. listopadu.

  2. Tomáš Kohout napsal:

    Tohle se fakt čte samo. Žádný neosobní superhrdina, ale člověk z masa a kostí, který sdílí svojí radost i obavy. Sice jsem primárně ulítlý na kosmickou techniku, ale tohle mě dostává.

    P.S. Dlouho jsem hledal na poslední fotce SpinSat, než jsem zjistil, že je z něj vidět jen vršek vlevo uprostřed. Tady je o něm něco blíž: http://www.nasa.gov/mission_pages/station/research/news/wklysumm_week_of_14oct27/#.VHw5F9KG9e4

  3. mihi napsal:

    Díky za skvělé články. Nenechám si ujít jediný díl.

    Musel jsem si najít video z dokování ke stanici a najít Samanthy úžas nad stanicí. Klikněte na čas 4:35. 😀
    http://youtu.be/TbBIg0co1sU?list=UUIBaDdAbGlFDeS33shmlD0A

Zanechte komentář