Vesmírné osudy 82. díl – John Young

"When thoughts turn inwards"

Štětec malíře klouže po papíru a zachycuje nejen rysy jeho tváře, ale snad i myšlenky, létající kolem jeho hlavy. Pevně semknuté rty a pohled, který chvílemi směřuje do neurčita. Procedury při oblékání skafandru vykonává jakoby bezmyšlenkovitě, přesto jeho pohyby dávají tušit nesčetné hodiny tréningu. Přestože má podle všech měřítek být odpočatý, tohle ráno prozrazují stíny pod jeho očima jistou mentální únavu a nervozitu. Snaží se odhánět nepříjemné myšlenky a soustředit se na procedury v případě přerušeného startu. Je si dobře vědom toho, že některé z nich v případě, že je bude muset využít, povedou k téměř jisté smrti jeho samého i jeho parťáka, nedovolí však své mysli, aby u takových myšlenek setrvávala příliš dlouho. Raději přemýšlet v rámci akronymů a suchých čísel, ta mu odjakživa poskytovala útěchu, když to potřeboval. RTLS… TAL… AOA… ATO… vystřelovací sedadla… spaliny motorů budu mít 2700°C… katapultáž určitě nepřežijí… Ksakru, už zase myslí na to, co by měl co nejvíce vytěsnit! A štětec dál a dál vykresluje jeho tvář a jeho skryté obavy. Je ráno 12. dubna 1981 a v místnosti OCB na Cape Canaveral se vše připravuje na nejodvážnější zkušební let v dějinách. John Young dokončuje oblékání svého skafandru a spolu s kolegou Bobem Crippenem vstává a odchází ke dveřím. Po cestě míjí malíře Henry Casselliho, který právě zaznamenal pro historii tvář velitele prvního kosmického letu raketoplánu…

 

 

John Young – takový normální mimozemšťan (1/9)

 

Černé boty

Když sledujete záznamy rozhovorů s Johnem Youngem, nemůžete se ubránit dojmu, že tato legenda mezi vesmírnými cestovateli tak trochu klame tělem. Oči mu každou chvíli kloužou k zemi a sotva slyšitelným hlasem mluví o zážitcích, které s ním sdílí jen pár vyvolených pozemšťanů. O svých cestách k Měsíci vypráví se stejným vzrušením, jako by popisoval cestu autem do nákupního centra. Přesto však chvílemi probleskne velmi specifický suchý humor, a když se oprostíte od neodbytného pocitu, že tento muž je trochu zvláštním patronem a soustředíte se na to, co říká, pochopíte, proč je takovou legendou.
John Watts Young byl prvním člověkem, který si mohl připsat šest kosmických misí a sedm startů na palubě kosmického dopravního prostředku – ten jeden start navíc byl z povrchu Měsíce. Sedlal tři generace kosmických lodí, což se před ním povedlo pouze Wallymu Schirrovi (Guse Grissoma bohužel počítat nemůžeme, v Apollu se do vesmíru nepodíval…). Young byl v posádce první vícemístné kosmické lodi USA, dvakrát se podíval k našemu nebeskému souputníku (tím se mohou spolu s ním pyšnit pouze Jim Lovell a Gene Cernan), stal se devátým člověkem, který otiskl svou stopu do lunárního prachu, byl prvním velitelem znovupoužitelného kosmického stroje, přičemž tento let bývá označován jako nejriskantnější zkušební let všech dob. Pro své kolegy je člověkem, který se pro vesmír narodil, označují jej za jediného skutečného mimozemšťana mezi námi…
John Watts Young se narodil 24. září 1930 v nemocnici St. Luke’s v kalifornském San Franciscu. Jeho otec William byl stavebním inženýrem, měl za sebou mimo jiné několik let práce v Číně. Po návratu během pracovního pobytu v St. Louis potkal jistou sekretářku jménem Wanda Howland, a po krátké známosti následovala svatba. Novomanželé přesídlili do Kalifornie, kde se William podílel na stavbě obřího hangáru pro vzducholodě na letišti Moffett Field nedaleko Sunnyvale. Hangár dosud stojí a je zařazen mezi oficiální technické památky amerického námořnictva.
A právě v tomto období přišel na svět John, coby prvorozený syn mladého páru. Po něm následoval ještě o tři roky mladší bratr Hugh. Rodinu ale čekaly těžké časy. Na počátku třicátých let udeřila plnou silou velká hospodářská recese a v roce 1932 Johnův otec Will, stejně jako miliony dalších, přišel o práci a perspektivu. Jedinou možností bylo naložit osmnáctiměsíčního Johna do auta a vydat se napříč Spojenými státy do Cartersville v Georgii, kde žili příbuzní Williama. Johnův děd vlastnil čerpací stanici a Williama zaměstnal. Jenže přesto, že se stanici relativně dařilo, Will dokázal vydělat jen pár dolarů denně. Všechny rodiny v okolí na tom byly stejně – ode dne ke dni, od dolaru k dolaru. John dodnes vzpomíná, na kluky ze sousedství, stejně vyhublé, jako on sám. To ale vůbec nevadilo, Johna bavilo poznávat okolní svět. V tom mu velmi pomohl dědeček, který jej naučil ve čtyřech letech číst a nezištně mu půjčoval pýchu své knihovny – encyklopedii „Kniha vědění“.
V roce 1936 měl William dřiny za pár šupů právě dost a rozhodl se hledat štěstí jinde. Naskytla se mu příležitost na Floridě, na předměstí Orlanda. Rodina se tedy stěhovala do teplého a vlhkého podnebí Floridy a nikdo nemohl tušit, že tento poloostrov bude hrát v životě malého Johna mimořádně významnou úlohu.
Protože John dokázal bez problémů číst, byl už jako pětiletý přijat na základní školu Princeton Elementary School v College Parku. Škola se Johnovi stala zábavou, vlastně se nemusel skoro vůbec učit, všechno šlo lehce, kolem měl spoustu kamarádů a život byl báječný. A najednou udeřila katastrofa.
Jedné noci Johnovu maminku nějací lidé oblékli do podivné bílé blůzy se svázanými rukávy a sanitka ji odvezla někam pryč. John a jeho bratr Hugh se až po letech dozvěděli, co se tehdy vlastně dělo a co znamená ono podivné slovo „schizofrenie“, které v souvislosti s maminkou oné noci zaslechli. Už nikdy s matkou nenavázali těsnější kontakt, podle všeho pobývala střídavě v různých psychiatrických institucích….
Z Williama byl najednou velmi zaměstnaný muž. Nová práce, manželka v psychiatrickém ústavu, dva malí kluci na starosti. Rozhodl se, že nejlépe bude poslat Johna a Hugha na nějaký čas zpět do Georgie za příbuznými, než se věci trochu usadí. V Cartersville kluci strávili něco málo přes rok, když tatínek usoudil, že situace se uklidnila natolik, že bude moci zvládnout jejich výchovu.
Zpátky na Princetonské základní John vždy prospíval mezi nejlepšími žáky ve třídě. Začal také sportovat – byl členem softballového týmu.

John na Memorial High School

John na Memorial High School
Zdroj: johnwyoung.org

Samozřejmostí bylo i členství ve skautské organizaci – John nakonec získal odznak „Second class“. Nebyl tedy natolik horlivým skautem, jako třeba Neil Armstrong („Eagle scout“ – nejvyšší možná skautská hodnost), nicméně smysl pro povinnost a nezištnost v něm zůstaly. Po absolvování Princetonské základní John nastoupil na Memorial Junior High School. Vyměnil softball za fotbal (ten americký, samozřejmě), vstoupil do atletického družstva a naplno se ponořil do své vášně – stavby modelů letadel.
Snad pro každého kluka byl jedním z největších hrdinů oněch let Charles Lindbergh, a John nebyl výjimkou. Fascinace létáním je společná snad všem klukům po celém světě. U většiny pomalu odezní s tím, jak přicházejí jiné zájmy, jisté množství chlapců však u okouzlení oblohou zůstává. A právě mezi tuto nepočetnou skupinu patřil i John. Teď však měl jiné povinnosti…
S vypuknutím 2. světové války totiž Youngova rodina přišla i o druhého rodiče. Tatínek William se nechal naverbovat k námořnictvu. John zůstal doma s mladším bratrem a hospodyní a chtě nechtě se stal hlavou rodiny. Ve dvanácti letech to byl docela obdivuhodný výkon. Jeho otec nakonec udělal u námořnictva docela slušnou kariéru a domů se vrátil jako fregatní kapitán. Po návratu se mu nabídla velmi dobrá práce u jedné z firem, zpracovávajících pomeranče, rodina tedy byla opět alespoň částečně pohromadě a po finanční stránce zajištěná.
Po absolvování Memorial Junior High School nastoupil John na Orlando High School. Přes fakt, že učení nikdy nevěnoval větší objem energie, nadále proplouval studiem s téměř dokonalým skóre – od devátého ročníku (tedy po celou dobu High School – obdoba naší střední školy) neměl jinou známku, než „A“, tedy ekvivalent naší jedničky. Ne nadarmo mu ostatní přezdívali „Brains“, tedy „Mozek“ a předvídali mu zářivou budoucnost. Asi nikoho tehdy ale nenapadlo, jak daleko to „Brains“ dotáhne…

Úspěšný fotbalista John Young

Úspěšný fotbalista John Young
Zdroj: johnwyoung.org

Nebylo divu, že High School zakončil v roce 1948 jako nejlepší student ročníku, ve kterém svým prospěchem předběhl 334 spolužáků! Během prázdnin po skončení školy se jej otec zeptal, kam má nyní namířeno. „Kam myslíš, že bych měl jít?“, požádal jej o radu John. „Georgia Tech,“ zněla lakonická odpověď Williama Younga. Technická univerzita v Georgii měla velmi dobrý zvuk a navíc v jejím rámci fungoval obor „letecké inženýrství“. Pro Johna to byla jasná volba. Zbývalo vyřešit, jak sehnat peníze na školné – otec měl sice slušnou práci, Johnovo studium si však financovat sám dovolit nemohl. Stipendijní program US NAVY, zvaný „NROTC Scholarship“ problém vyřešil.
Na podzim 1948 tedy John Young nastoupil do prvního ročníku studia leteckého inženýrství na Georgia Tech. Opět se projevil jako velmi nadaný student a první semestry prolétl bez větších problémů. Doufal, že mu námořnictvo posléze dá šanci v pilotním výcviku, ale stejně jako ostatní musel začít „od píky“. U námořnictva to znamenalo několik plaveb na válečných lodích ještě během studia. V srpnu 1949 nastoupil na palubu lodě USS Missouri. Tedy stejné lodi, na které podepsalo o čtyři roky dříve Japonsko kapitulaci a tím skončila 2. světová válka, ve které bojoval i Johnův otec. Missouri vyplouvala na tradiční školní plavbu jako součást seskupení plavidel, označených souhrnně jako Task Force 61.
John dostal mimo jiné na starosti obsluhu dělové věže. Jeho funkce zněla – „trainer“, měl tedy za úkol věží pohybovat doleva a doprava (tedy odměr). Hned vedle něj seděl na bojovém stanovišti další mladý muž, označovaný jako „pointer“. Ten měl pro změnu na starosti náměr, tedy pohyb dělové hlavně nahoru a dolů. Spolu tvořili velmi úzce spolupracující tým a bylo jen dobře, že si rychle padli do oka. Hned první den plavby zjistili, že mají lůžka v podpalubí vedle sebe a zanedlouho z nich byli přátelé. Onen pointer se jmenoval Tom Stafford a jeho plavba na Missouri byla součástí studia námořní akademie v Annapolisu. Po měsíční plavbě, během které navštívili mimo jiné i Francii, včetně Paříže, se cesty Younga a Stafforda opět na delší dobu rozdělily. Až se setkají znovu, budou oba členy velmi exkluzivní skupiny mužů…
Studium na Georgia Tech bylo náročné, ovšem pro Younga bylo potěšením. Díky svému intelektu a svědomitosti procházel studiem zcela bez problémů a ještě mu zbýval čas na vedlejší aktivity. Sám Young o svých letech studia na Georgia Tech říká, že „jednou z nejdůležitějších věcí, které se na Tech naučil, je pracovat nechutně mnoho hodin den za dnem“. Krom členství v několika bratrstvech (což je velmi ctěná americká studentská tradice) přispíval také do školního časopisu „Engineering“. V jednom ze svých článků se zabýval i prací Dr. Werhnera von Brauna. Spolužáci Johna brali jako velmi váženého patrona: „John toho moc nenamluvil, ale když už něco řekl, všichni poslouchali.“
Když v roce 1952 končil studium na univerzitě, odnášel si krom titulu „bakalář aeronautických věd“ také fantastický prospěch: celkově graduoval „cum laude“ (s pochvalou, tedy s červeným diplomem) jako druhý nejlepší ve svém ročníku. Zdálo se, že si ve svých jedenadvaceti letech může vybírat, kam bude jeho cesta pokračovat. A John měl jasno: chce pilotní křidélka! Koneckonců má závazek odsloužit pět let u námořnictva, takže proč nespojit příjemné s užitečným? Úspěšně splnil fyzické testy a podal přihlášku k pilotnímu výcviku. K jeho smůle mělo ale námořnictvo, konkrétně vedoucí programu NROTC kapitán H.J.Martin, zcela jiný náhled na věc. Johna Younga je pro námořní letectvo škoda. Místo vysněného pozvání do pilotní školy obdržel rozkaz hlásit se na začátku léta 1952 na palubě torpédoborce USS Laws – stal se z něj tedy nositel „black shoes (černých bot)“, které pravověrní námořníci musejí nosit k polní uniformě, na rozdíl od „brown shoes (hnědých bot)“. Ty jsou výsadou námořních pilotů a mezi oběma frakcemi existuje odvěká řevnivost.

Torpédoborec USS Laws

Torpédoborec USS Laws
Zdroj: commons.wikimedia.org

13. června 1952 se podporučík John Watts Young dostavil na palubu USS Laws, toho času kotvícího v San Diegu. Younga a ostatní čekalo několik měsíců dodatečného výcviku a potom velká cesta do Asie. Válka v Koreji byla v plném proudu a každý chtěl být u toho. V tu dobu měl USS Laws na seznamu dvaadvacet dezertérů. Jakmile se rozkřiklo, že flotila zamíří do válečné zóny, všichni do jednoho se vrátili. Young pak dostal na starost jejich obhajobu před námořním prokurátorem. Naštěstí Laws měl relativní podstav mužstva, proto trest pro navrátivší se dezertéry spočíval v domácím vězení v rámci lodi a… to bylo vše!
20. listopadu vyplula flotila Task Force 77, jejíž součástí byl i Laws, směrem na Pearl Harbor. Po krátké zastávce pokračovala v prosinci k Japonským ostrovům, konkrétně do přístavu Jokosuka. Na Štědrý den pak lodě pokračovaly na určenou pozici u Korejského poloostrova. Tam se Task Force 77 věnovala hlídkování a klepání zuby v nepříjemné a sychravé zimě. Na Laws se i díky vysokým vlnám utvořilo 250 tun ledu! Nakonec bylo třeba provést nutné opravy a Laws zamířil opět do přístavu, tentokrát jím bylo Sasebo jižně od Nagasaki. A pak, v únoru 1953, se konečně mohli námořníci těšit na skutečnou akci – jejich loď byla odvelena na palebnou linii u korejského pobřeží.
Young jako střelecký důstojník zodpovídal za přesnost střelby. Po prvních salvách dorazil na loď velmi naštvaný plukovník jihokorejské pěchoty a předal Youngovi kus střely z kanonů Laws s tím, že dotyčný šrapnel přistál pár metrů u jeho bunkru. Young byl zralý na infarkt. První ostré výstřely a on je pošle na vlastní jednotky! Nakonec se ukázalo, že za chybu mohl navigátor Lawsu, který loď zavedl na špatné místo.
Postupem času se posádka zaběhla ve své rutině. Young se s několika důstojníky dostal i na břeh jako jeden ze skupiny, která měla sledovat palbu Lawsu z pozice nedaleko cílové oblasti. Když kráčeli blátivou strání k bunkru, odkud měli palbu pozorovat, v bahně mezi Youngem a jeho kolegou cosi divně začvachtalo a zvedla se sprška špinavé vody. Ostřelovač! Posledních pár metrů k bunkru překonali muži zcela jistě v novém rekordu na krátké trati.
Krom podobných kratochvílí se ale dny pobytu USS Laws na palebné linii podobaly jako vejce vejci. Střelba na vlaky, jednotky, bunkry, zákopy, sporadická palba ze břehu směrem na loď, den za dnem, stále dokola. V dubnu Young v rámci lodi povýšil: stal se z něj velitel druhé divize palebného oddělení. Teď měl na povel 130 mužů. Ti na něj údajně nedali dopustit. Jeden z nich později prohlásil, že John Young byl nejvíce respektovaným důstojníkem na lodi. Je sice pravda, že s odstupem času se podobně mluví o každé legendární osobnosti, nicméně Young skutečně svou práci dělal profesionálně. Tedy tak, jako ostatně celý svůj život.
Co však byly platné pochvaly nadřízených, obdiv mužstva a postup v žebříčku funkcí v rámci lodi, když to nejdůležitější jaksi chybělo… Young otáčel hlavu k nebi pokaždé, když zaslechl zvuk leteckých motorů. Nechtěl strávit svou kariéru tím, že bude sloužit na kymácejících se palubách a jediné, co bude mít společného se vzduchem, budou letící střely z námořních děl. Zatím však nebyla naděje, zdálo se, že voda je mu souzena s definitivní platností.
Na začátku května 1953 byl USS Laws poslán zpět do Japonska. Posádka měla strávit nějakou dobu populární činností, zvanou R&R, tedy „Rest and Recreation (odpočinek a rekreace)“. A právě během tohoto období, přesněji 8. května, přistála Johnu Youngovi v rukou depeše s rozkazem k přemístění. Když rozkaz dočetl, nemohl se ubránit vlně divoké radosti: podle rozkazu se měl za měsíc hlásit v pilotní škole na základně Pensacola na Floridě. Námořnictvo se konečně rozhodlo, že Johnu Youngovi budou slušet hnědé boty více, než ty černé. Aniž to Young tušil, stál na prahu mnohem barvitější kariéry, než o jaké by se kdy odvažoval snít…

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

http://www.johnwyoung.org/sts1/enlarge-sts1/images-en-sts1/82-hc-289.jpg

http://www.johnwyoung.org/bio/graphics-bio/jyhs.jpg

http://www.johnwyoung.org/bio/graphics-bio/jyfootballa.jpg

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:USSLawsDD558.jpg

Vesmírné osudy 82. díl – John Young , 2.5 out of 5 based on 21 ratings
Pin It
(Visited 1 661 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (21 votes cast)
(Visited 1 661 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


17 komentářů ke článku “Vesmírné osudy 82. díl – John Young”

  1. Pedro napsal:

    Luxus….
    Pro mě dosud nenápadný člověk ve vesmírných programech… Už aby bylo zase úterý.

    Vřelé díky.

    Pedro.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Děkuji!
      Nenápadný – možná, ale při bližším pohledu zřejmě neexistuje větší legenda v rámci pilotovaného programu NASA, než právě Young!

  2. Scarabeus napsal:

    Moc pěkný clanek. Jen škoda Te drobné nepřesnosti na začátku – raketoplány neměly vystřelovací sedadla 🙂

    • Yuri napsal:

      Nie je to nepresnost – prve styri lety ich mali (adaptovane z vysokorychlostneho lietadla SR-71 Blackbird). Len ich potom odmontovali lebo z praktickeho hladiska neboli moc pouzitelne prave kvoli velkej teplote a masivnemu mraku spalin co produkovali rakety na pevne palivo a takisto nebolo mozne ako vystrelit posadku na druhej palube.

      Casom boli nahradene akymisi klzackami („Inflight Crew Escape System“) ktore mali astronautov nasmerovat prec od rakety pred otvorenim padaku. (http://en.wikipedia.org/wiki/Space_Shuttle_abort_modes)

      • Ondřej Šamárek napsal:

        Já jen doplním, že po prvních čtyřech letech na palubě Columbie sedačky zůstaly, velitel letu STS-5 Vance Brand však prosadil, aby byly deaktivovány. Od letu STS-5 totiž létali astronauti i na spodní palubě (middeck), odkud nebylo možné se zachránit, takže muži na horní, letové palubě, chtěli „držet basu“. Deaktivovaná vystřelovací sedadla zůstala na Columbii tuším někdy do roku 1984, kdy orbiter prošel generálkou.
        Každopádně díky za pochvalu a také za doplnění.

        • Scarabeus napsal:

          Díky za doplněni. To jsem nevedel. Každopádně děkuji a omlouvám se autorovi 😉

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Není třeba se omlouvat, hlavně že se článek líbil! 😉

  3. Evžen napsal:

    DÍKY!!! Chlebovou dietu tedy dnes nedržím a na další pokračování se moc těším! Zlaté úterky!!

  4. Nick napsal:

    Skvely clanek jako vzdy. V diskusi o Leonova jste jako zdroj zminil zajimave ale zvlastni memoary – mohl by jste je odtajnit?
    Diky

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky!
      Těmi memoáry jsem myslel „Forever Young“. Zvláštní mi přijdou proto, že se tam sice dozvíte, jakou rychlostí (na uzel přesně) přistával Young s Columbií při letu STS-1, ale téměř nic o emocích nebo pocitech. Jak jsem napsal v prvním dílu medailonu, Young je prostě malinko jiný, než ostatní…

  5. Radoslav Packa napsal:

    „počteníčko“

  6. Radim napsal:

    Doplním ještě jeden unikát do úvodního výčtu.
    Young je jediným astronautem, který zažil ostré manévry Apolla u Měsíce jak z kabiny lodi (jako pilot Apolla 10), tak z kabiny přistávacího modulu (velitel Apolla 16).
    Pokud se nemýlím, tak tuto dvojí zkušenost má jako jediný pozemšťan.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      A vida, na tohle jsem zapomněl… 😀
      Jinak – pilotem velitelského modulu a posléze i velitelem lunárního modulu byl i Dave Scott, ten si ovšem velitelský modul vyzkoušel jen na orbitu u Země…

  7. pobo napsal:

    Díky za „počtení“!

Zanechte komentář