Vesmírné osudy 79. díl – Alexej Leonov

Leonov a Bljajev po návratu z mise

Trvalo tři dny, než byla posádka Voschodu-2 vysvobozena ze zasněžené pustiny a dopravena zpět na Bajkonur. Tam kosmonauty čekaly bouřlivé oslavy a následovaly cesty do různých koutů Sovětského svazu. Mimo jiné Běljajev a Leonov navštívili i Kalugu, kde bylo v té době dokončováno muzeum Konstantina Ciolkovského. Poté začalo velké turné po celém světě. Historický úspěch Leonovova výstupu do volného prostoru dokázali Američané v rámci mise Gemini IV zopakovat až v červnu toho roku. To bylo také nadlouho naposledy, kdy Sověti přeskočili Američany. Kosmický program SSSR už nějakou dobu přešlapoval na místě bez jasně dané koncepce. Neustálé zásahy Politbyra a požadavky na nové a nové kosmické spektákly vyčerpávaly Koroljova a jeho spolupracovníky a bránily systematické práci. O neustálém boji o finanční prostředky ani nemluvě. Práce na nové lodi 7K, později známé jako Sojuz, se protahovaly a tím se vzdaloval i cíl, o který SSSR i USA usilovaly: Měsíc. Alexej Leonov tento neblahý vývoj viděl zblízka a rozhodně se mu nezamlouval. Na popud generála Kamanina, velitele oddílu kosmonautů, se spolu s Gagarinem a dalšími pokusil v říjnu 1965 o přitáhnutí pozornosti politických špiček…

 

Alexej Leonov – kovboj ze Sibiře (4/6)

 

Léta zmaru

22. října 1965 byl na Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu k rukám generálního tajemníka Leonida Brežněva odeslán dopis, na svou dobu poměrně odvážně kritizující poměry v sovětském pilotovaném programu. Nedostatek koordinace; systém, v němž každá složka ozbrojených sil mohla mluvit do koncepce pilotovaného programu; neúčelně vynakládané finanční prostředky; chybějící krátkodobý a střednědobý plán letů- to všechno bylo v dopise popsáno. Podepsáni byli: Gagarin, Leonov, Běljajev, Titov, Nikolajev, Bykovskij. Po měsíci čekání konečně probleskla zpráva: Brežněv si dopis přečetl a nařídil vytvoření komise, která se bude zabývat uvedenými nedostatky. Tedy žádné razantní změny, žádné rázné řešení situace. Vše vyšumí do ztracena a program poběží samospádem. Nikdo si ovšem neuvědomuje, že dosud držela onen kosmický program nad vodou jediná osobnost. Sergej Pavlovič Koroljov dokázal svou neuvěřitelnou vůlí a organizátorskými schopnostmi program udržet i přes obrovské problémy, které mu přinášelo každodenní dohadování s politickými a vojenskými potentáty. A právě o tuto klíčovou postavu měl zanedlouho Sovětský svaz přijít.

Začátkem roku 1966 byl Koroljov hospitalizován kvůli chystanému chirurgickému zákroku. Dostal ale povolení odjet domů, aby se mohl zúčastnit oslavy svých narozenin. Večírku, konaného 10. ledna, se zúčastnili i kosmonauti, mezi nimi i Alexej Leonov. Koroljov každému z kosmonautů osobně poděkoval za jejich práci a když se zastavil u Leonova, prohodil, že Voschod-2 byl poslední velkou prací jeho života. Tento podotek zanikl ve všeobecném veselí, ovšem o pár hodin později seděl Koroljov ve své pracovně s Gagarinem a Leonovem a oběma šokovaným mužům líčil příběh svého života, včetně zážitků z Gulagu. O pár desítek hodin později byl Koroljov mrtev a sovětský pilotovaný program tím vkročil do propasti chaosu.

Místo Koroljova zaujmul jeho dosavadní náměstek Vasilij Mišin. Schopný inženýr a velmi chytrý člověk, který se však vyhýbal riskantním rozhodnutím, nedostávalo se mu tolik potřebného Koroljovova taktu a citu pro vyjednávání, a v neposlední řadě se často uchyloval ke skleničce. Leonov rozhodně nebyl nadšen vystupováním nového generálního konstruktéra. Podle jeho názoru, pokud by Koroljov žil o něco déle, mohl by Sovětský svaz urvat prvenství alespoň v pilotovaném obletu Měsíce. Koroljovův popel však odpočíval v Kremelské zdi a jasný plán stále nebyl na světě…

Na podzim roku 1966 se konečně začalo něco málo dít. 2. září byly ustaveny skupiny kosmonautů pro nadcházející lety: v první se měli kosmonauti připravovat na další lety Voschodů (k nimž nakonec nedošlo), druhá měla podstupovat výcvik k letům na lodi 7K-OK, tedy orbitální verzi Sojuzu, třetí měla mít působnost v rámci plánovaného kosmoplánu Spiral, čtvrtá se měla chystat pro lety ve vojenské verzi Sojuzu 7K-VI (která se nikdy nedostala za fázi prvotní konstrukce prototypu), pátá cvičila pro mise na vojenských stanicích Almaz, šestá měla s lodí 7K-L1 podniknout oblet Měsíce a poslední skupina nacvičovala přistání na jeho povrchu v programu 7K-L3. Právě v této poslední skupině byl i Alexej Leonov.

Leonov během výcviku na vrtulníku Mi-4

Leonov během výcviku na vrtulníku Mi-4
Zdroj: amuseum.cdstm.cn

Postupem času však vyšlo najevo, že program L-3 je ještě příliš daleko v budoucnosti, než aby bylo třeba pro ni podstupovat specifický výcvik, proto byla skupina 7K-L3 sloučena se skupinami 7K-OK a 7K-L1. Byla tak vytvořena velká skupina kosmonautů, kteří měli být základem kádru pro útok na Měsíc- obdoba amerických astronautů programu Apollo. Pro Leonova to znamenalo pestrý výcvik, který zahrnoval i létání s vrtulníky a seznamování s nosiči N-1 a Proton.

Rok 1967 začal americkou tragédií. Na startovní rampě došlo k požáru v kabině prvního exempláře Apolla a posádka zahynula. USA byly nuceny v závodě o Měsíc přerušit své snahy do doby, než bude vše vyšetřeno a konstrukční chyby napraveny. Pro Sovětský svaz byla tragédie paradoxně dobrou zprávou- Sověti získali čas, kterého se jim před tím nedostávalo.

Pak ale přišel šok. První pilotovaný test nové lodi Sojuz 7K-OK je podle zasvěcených jízdenkou na věčnost. Na palubě prvního Sojuzu má startovat Vladimir Komarov, jeho náhradníkem je Jura Gagarin. Komarov je prvním, který porušuje tradici poslední noci v domku, ve kterém spal Gagarin před svým startem. Noc před startem Sojuzu tráví v hotelu Kosmonaut a 23. dubna 1967 brzy ráno se semjorka s novou lodí a Komarovem na palubě vydává k obloze. Bohužel, to čeho se všichni obávali, se záhy vyplnilo. Sojuz se ukázal být podle slov jednoho ze zainteresovaných „příliš syrovým“ pro ostrý pilotovaný let. Komarov marně zápolil s technikou a pouze jeho skvělým technickým schopnostem je možné přisoudit fakt, že dokázal ochromenou loď přivést zpět do atmosféry. S posledním trumfem zlomyslné lodi v podobě fatálního defektu padákového systému už ani on nesvedl nic. Nad dýmajícími troskami bylo kosmonautům jasné, že se jejich časová výhoda nad Američany právě rozplynula.

Alexej byl ze ztráty Komarova otřesen. Co však mohl dělat? Život pokračoval, bylo třeba jít dál. Na jaře toho roku byly v Hvězdném městečku dokončeny nové bloky obytných domů, do kterých se kosmonauti nastěhovali. Nový byt Leonovových měl 86 m2, luxus, o jakém se jim předtím ani nezdálo. A 15. června se manželům narodila druhá dcera Oksana. Byla prvním dítětem, narozeným ve Hvězdném. Snad všechno nebylo jen černé. Snad…

Ale následující rok se zdál být opět jako vystřižen ze zlého snu. 27. března odstartoval Jurij Gagarin ke cvičnému letu s instruktorem v letounu MiG-15UTI. 12 minut po startu však letoun zmizel z radarů a pátrací jednotky objevily dýmající kráter s troskami nedaleko vesnice Kiržač u Moskvy. Leonov byl v té době na nedalekém letišti a chystal se k letu na vrtulníku Mi-4. Podle svých slov zaslechl v okamžik, který byl později určen jako moment havárie, dva třesky. Jeden zněl jako náraz, druhý jako sonický třesk. Během několika hodin byl Leonov přizván k identifikaci ostatků a poznal Gagarina podle mateřského znaménka na kusu kůže z týla.

Leonov během pohřbu Gagarina utěšuje jeho manželku

Leonov během pohřbu Gagarina utěšuje jeho manželku
Zdroj: 1.bp.blogspot.com

Alexej byl naprosto zničen. Ztratil jednoho ze svých nejlepších přátel, se kterým často trávil chvíle při výrobě kosmonautického satirického občasníku Neptun, přítele, kterému se mohl svěřit s jakýmkoli problémem, přítele, který byl ikonou moderního věku. Okamžitě se vyrojily teorie, které vesměs vinily z katastrofy Gagarina nebo jeho instruktora Serjogina, Leonov se proto vydal na křížovou cestu vysvětlování a přesvědčování, že dva mrtví nejsou viníky katastrofy. Podle Alexeje byl viníkem pilot nadzvukového letounu, zřejmě Su-15, který byl v inkriminovanou dobu spatřen nedaleko místa katastrofy. Mrtvým však život nic nevrátí…

Leonov byl vždy osobou plnou života, činorodý a hyperaktivní. Možná proto se vyrovnával s odchodem Jurije tím, že se ponořil do svého milovaného umění. Jeho zaujetí si všimnul i generál Kamanin, který si do svého deníku poznamenal, že Leonov se zajímá spíše o výstavu svých obrazů, než o výcvik. Leonov také procházel vírem večírků- to ostatně bylo u všech kosmonautů z prvního oddílu normou. Alkohol měl možná podíl na jeho autohavárii, kdy cestou z Moskvy v noci havaroval se svou Volhou, ve které vezl skupinu Italů. Byla to druhá nehoda za posledních pár měsíců a nebyla poslední. 26. září se opřel svou Volhou o autobus.

Paradoxně to bylo dva dny před okamžikem, kdy byl určen velitelem první cirkumlunární mise. Kamanin byl vzteky bez sebe a nařídil Leonovovi tři dny dovolené. Za volant si pak nesměl sednout šest měsíců- tak se vyhne dalším šoférským malérům. Autonehody byly vůbec oblíbenou kratochvílí mezi sovětskými kosmonauty. Není divu, vlastnit automobil nebylo zcela obvyklé, a proto jim chyběla potřebná rutina. Připočtěme k tomu poněkud svébytné zvyklosti na ruských silnicích, přetrvávající do dneška a také pofiderní módní výstřelky- třeba používat v noci pouze obrysová světla, nikoli potkávací.

Leonov byl přes své problémy určen jako velitel první posádky pro oblet Měsíce v programu L-1. Jeho parťákem měl být Oleg Makarov a sólovým náhradníkem byl určen Anatolij Kuklin. Vše se zdálo být na dobré cestě- už 15. září startoval bezpilotní Zond-5 coby bezpilotní test technologií, zamýšlených k použití v rámci programu L-1. O týden později se sonda vrátila na Zemi, byť neplánovaně v balistickém režimu a s přetížením kolem 20g, nicméně s živými želvičkami na palubě. Sovětům začínalo zářit světélko naděje, že mohou cirkumlunární misí – byť s obrovskou mírou rizika – Ameriku předehnat. Jenže, jak už to bývá, osud se jen zasmál a rozdal karty znovu.

10. listopadu startoval další Zond, tentokrát s pořadovým číslem 6. Po úspěšném obletu Měsíce se začal vracet k Zemi a před vstupem do atmosféry došlo k dehermetizaci kabiny. Události se začaly řetězit a na jejich konci se kabina, nebržděná padákem, zaryla do stepní půdy nedaleko Bajkonuru. Sovětský svaz utrpěl těžký úder. O měsíc později celý svět sledoval záběry Apolla-8, které se třemi astronauty kroužilo kolem Měsíce. Sovětský svaz začal rapidně ztrácet zbytek půdy pod nohama.

Na počátku roku 1969 proběhla mise Sojuz-4/Sojuz-5, během které dva kosmonauti přešli během EVA z jedné lodi do druhé. Závěr letu byl velmi dramatický zvláště pro Borise Volynova v Sojuzu-5. Ovšem ani po přistání nebyl překvapením konec. Když kosmonauti jeli ve slavnostní autokoloně ulicemi Moskvy do Kremlu, z davu vystoupil atentátník a začal na projíždějící vozy pálit. Zaměnil kosmonauta Georgije Beregového za Leonida Brežněva – oba muži si byli vzdáleně podobní. Alexej Leonov seděl za řidičem vedle Georgije Beregového. Když začala střelba, instinktivně se sehnul. Přesto cítil závany vzduchu, jak se kulky zarývaly do interiéru jejich auta. Řidič byl smrtelně zraněn, kosmonauti ale vyvázli bez zranění. Triumfální jízdy kosmonautů ulicemi se pak už nikdy nekonaly.

Oblet Měsíce v programu L-1 začínal být považován za zbytečný. Zůstával sice dál v běhu, těžiště se však přeneslo na program L-3, v jehož rámci měl být Alexej jedním z těch, kteří měli dovést jednomístný lunární modul na povrch Měsíce. Výcvik sestával hlavně z letů na vrtulnících, kdy ve výšce 150 metrů kosmonauti vypínali motory a autorotací přistávali bezpečně na zemi. Krom toho také sledovali přípravy rakety N-1 ke startu.

N-1 byla obřím nosičem, který měl SSSR vrátit do hry o Měsíc. Poslední velký projekt Sergeje Koroljova však trpěl mnoha nedostatky. 21. února byl Ljoša Leonov s ostatními kosmoanuty na Bajkonuru, když se gigantický nosič vydal na svůj první let. 68,7 sekundy po startu se však gigant odchýlil od letového plánu a zanedlouho jeho trosky dýmaly na širé Kazašské stepi. Porucha řídicího systému KORD spojená s požárem motorové sekce prvního stupně stály za prvním neúspěchem N-1.

N1 se zvedá nad rampu- aby se vzápětí proměnila v ohnivou kouli...

N1 se zvedá nad rampu- aby se vzápětí proměnila v ohnivou kouli…
Zdroj: reocities.com

3. července byl Leonov opět na Bajkonuru, aby sledoval nový test N-1. Tentokrát se raketa jen lehce nadzdvihla nad rampu, aby deset sekund po startu explodovalo jedno z turbočerpadel prvního stupně a vytvořilo tak z rakety ohnivou kouli. Výbuch a pád rakety na rampu srovnal pozemní zařízení se zemí a vysklil okna všech budov v okruhu 14 kilometrů. Jediným pozitivem na celé věci byla bezchybná práce záchranné věžičky, která odnesla maketu přistávacího modulu lunární lodě 7K-L1 mimo nebezpečnou oblast.

O necelé tři týdny později, ráno 21. července, se někteří kosmonauti, vysocí důstojníci a pracovníci sešli v jednom z armádních výzkumných center na Komsomolské třídě v Moskvě. Alexej byl mezi nimi. Na monitorech zírali na zrnitý obraz scény, která se odehrávala čtvrt milionu kilometrů daleko. Přízračný obraz Neila Armstronga, sestupujícího po žebříku, nevysílal žádný kanál sovětské televize. Sovětský svaz nechtěl vlastním občanům ukázat vlastní ponížení, když rivalové dosáhli vytouženého cíle dříve. Přesto v oné místnosti na Komsomolské třídě panovala zvláštní atmosféra, ve které se mísila s kapkou závisti i radost nad tím, co dokázalo lidstvo a profesionální zájem o detaily první lunární EVA v dějinách.

Sovětský program letů na Měsíc byl de facto mrtev a jeho části pomalu dožívaly a čekaly na neodvratný konec. Program L-1, tedy cirkumlunární oblet Měsíce byl potichu zrušen v roce 1970 a dvě další havárie rakety N-1 pak přinesly v květnu 1974 i oficiální zrušení lunárního programu L-3. Leonov cítil ústup od Měsíce jako obrovskou chybu a čistě politické rozhodnutí. „Cítil jsem, že jsem vyplýtval nejlepší roky svého života na projekt, který mi nebylo politickými vůdci naší země umožněno realizovat.“

Je těžké posoudit, zda by měl sovětský lunární program šanci na úspěch. Alexej se ve svých vzpomínkách nedokáže smířit s tím, že USA vykonaly první oblet Měsíce, cítil, že alespoň tohle prvenství si Sovětský svaz při troše odvahy a riskování přivlastnit mohl. Je ale faktem, že projekt nosiče N-1 ve spojení s přistávací misí L-3 by byl krajně nebezpečným podnikem a je velmi pravděpodobné, že by během něj nebyla nouze o dramata a možná i o oběti z řad kosmonautů.

Alexej Leonov však takové riziko byl ochoten podstoupit. Podle něj nebyl důvod program potichu opustit po amerických úspěších- i druhé místo mohlo přinést prestiž a rozvoj nových technologií.

Pomalé umírání programu L-3 však už šlo mimo Leonova. V roce 1970 byl přeřazen do programu orbitálních stanic. Bylo mu jasné, že se nikdy nepodívá dále, než na nízkou oběžnou dráhu. Ovšem ono přeřazení na něj kladlo velké nároky: jiná technika, naprosto odlišné procedury, jiné zaměření výcviku. Místo krátké a dynamické mise začal Alexej trénovat běh na dlouhou trať. Sovětský svaz plánoval hned zpočátku lety trvající několik týdnů.

Ironií osudu je, že Alexej mimo práce na trenažérech nenavštívil nikdy palubu skutečné orbitální stanice – přestože jednou mu k tomuto kroku chybělo pouhých několik hodin. Aniž to zatím mohl tušit, temná léta měla pro něj pokračovat i nadále. A leden 1970 přinesl další tragédii, která jím otřásla až do morku kostí. Tentokrát to byl Paša…

 

(článek má pokračování)

 

 

Zdroje obrázků:
http://media.liveauctiongroup.net/i/8946/10120209_1.jpg
http://amuseum.cdstm.cn/AMuseum/space/images/zrfc_29_6.jpg
http://1.bp.blogspot.com/_h0SQqY8ocp4/R_92hK4jr8I/AAAAAAAAC3w/KDzV1xFDjsY/s1600/the+funeral.gif
http://www.reocities.com/danimir.geo/n1nite.jpg

Vesmírné osudy 79. díl – Alexej Leonov, 2.5 out of 5 based on 17 ratings
Pin It
(Visited 1 625 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (17 votes cast)
(Visited 1 625 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


15 komentářů ke článku “Vesmírné osudy 79. díl – Alexej Leonov”

  1. Tomáš Kohout napsal:

    Zase úžasné čtení. Je velká škoda, že Sověti americký úspěch alespoň nezopakovali. Takhle byla ta porážka v závodě o Měsíc daleko významnější a lidstvo na dlouhá desetiletí zamrzlo na nízké běžné dráze Země.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Děkuju! 😉
      Obávám se ale, že Sověti by americký úspěch nedokázali zopakovat, respektive dokázali, ale za cenu obětí. Zamrzli bychom tak jako tak…

      • Tomáš Kohout napsal:

        S N-1 by se asi opravdu na Měsíc nedostali. Ta koncepce celého jejich programu byla od začátku dost překombinovaná. Mišina měli odstavit a dát to rovnou Gluškovi. Ten by N-1 zařízl rovnou a postavil by lunární program na Protonech( počítám, že 3 starty na 1 misi by stačily). Holt by museli víc cvičit spojování objektů na oběžné dráze. Jak je ale vidět na Saljutech, tenhle handicap dohnali dost brzy. Výsledky by se dostavily až poté, co by Američané ukončili lunární program Apollem 17. Myslím, že by pak Amerika ráda znovu svůj program rozběhla, aby Měsíc nenechala Rusům.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          No, ono je všechno tohle „co by kdyby“ věštěním z křišťálové koule. Myslím ale, že by nebylo úplně jednoduché daný hardware adaptovat na Proton a na odlišnou koncepci.
          Taky je otázka, jak dalece měli Sověti rozpracovanou filozofii, postupy a software pro lunární přistání (je fakt, že dokonce začali pracovat na něčem jako ALSEP – tedy sada povrchových experimentů, ovšem s přeletovým vybavením to asi nebylo nejrůžovější).
          A to rozběhnutí Američanů je taky ve hvězdách, je možné, že by fungoval pohled veřejnosti „been there, done that“.

  2. Jaroslav.Alois napsal:

    Sověti se k obletu Měsíce kosmonauty v prosinci 1968 skutečně chystali, nosič s kosmickou lodí byl na rampě a kosmonauti na kosmodromu. Pokud by to vyšlo, tak by A-8 o týden předstihli. Sestava na rampě však neprošlo závěrečnou kontrolou, start znemožnila neopravitelná závada a celá sestava musela být odvezena k opravě do montážní haly. Mezitím Američané triumfálně oblétali Měsíc a prostý oblet ztratil smysl. Pokus byl v lednu 1969 proveden / naštěstí/ bez posádky. Po vzletu z rampy sestava explodovala a byla zničena i kosmická loď u níž zřejmě selhal záchranný systém. Pokud by na palubě byla posádka s velkou pravděpodobností by zahynula.
    Sověti tedy šli do maximálního rizika, i když pokusy s oblety Měsíce loďmi Sojuz nebyly nijak zvlášť povzbudivé, spolehlivost nosiče Proton byla nízká, řízené přistání se povedlo jednou, jinak se přistávalo balisticky.
    Čistě statisticky na tom byli v prosinci 1968 Sověti dobře, měli za sebou tuším tři přistání lodí Sojuz po obletu Měsíce, Američané jen jedno simulované přistání potřebnou rychlostí a žádný oblet Měsíce.
    Celou akci měli Sověti dobře načasovanou, termín Američanů znali a tak mohli posunout svůj pokus těsně před ně,neopravitelná závada na nosiči jim plán zhatila, jinak sovětský kosmonaut k Měsíci v prosinci 1968 určitě letěl.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Je pravda, že Zond 1969A je považován za start, který byl přeložen z prosince 1968 na leden 1969, ovšem zda se mělo původně skutečně jednat o pilotovaný let, nebo jen další bezpilotní Zond, to se mi nikde nepodařilo s určitostí zjistit. Kniha „Soviet and Russian Lunar Exploration“ Briana Harveyho se o detailech nezmiňuje, stejně tak ani Kamaninovy deníky. Odkud čerpáte info?

  3. Jaroslav.Alois napsal:

    Mám ten dojem, že v knize tuším od Ing. Přibyla Rudé hvězdy ve Vesmíru. Knihu ale nevlastním a tak to nemohu spolehlivě verifikovat.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Tu bohužel také nemám, nicméně díky za info!
      Každopádně se do článků snažím dávat informace, které jsou pokud možno potvrzené z více než jednoho zdroje, eventuálně popisy očitých svědků (a i u těch musím ověřovat), takže to, zda měli Sověti skutečně šanci USA předstihnout, do článku doplnit nemůžu…

  4. Jaroslav.Alois napsal:

    Sověti okolo své kosmonautiky pustili do světa takové množství dezinformací a svého času tajili prakticky vše, že asi nikdy nebude zcela jasno jak se co tehdy skutečně odehrálo.
    Skutečností je, že se Sověti vždy snažili reagovat na americké kroky a realizovat je dříve, labutí písní tohoto systému byl Voschod-2, pak už je Američané nezadržitelně “ válcovali“. Uskutečnit oblet Měsíce pilotovanou lodí byla poslední možnost tento systém uplatnit a bylo by nelogické této možnosti nevyužít, zejména když pro pilotovaný oblet Měsíce měli v prosinci 1968 vše potřebné k jeho realizaci. Kosmonautem měl být údajně Běljajev, který tehdy odjel na kosmodrom, odjezd kosmonautů na kosmodrom tehdy signalizoval blízký let kosmické lodi s posádkou.
    Bez výhrad však souhlasím s tím, že tato varianta s pravděpodobností tak 50/50 do seriozního článku nepatří.
    Systém Zond/Sojuz/ pro oblet Měsíce byl od samého počátku určen pro pilotovaný let, pro tento cíl bylo učiněno mnoho kroků a vynaloženy nemalé náklady. Hlavním cílem bylo ale oblet uskutečnit před Američany, poslední možnost jak tento cíl splnit byla v prosinci 1968, jakmile nebyla využita ztratil celý program smysl a nemělo ani význam riskovat život posádky, z toho lze dovodit, že nepilotovaný let v lednu 1969 nedokazuje, že let v prosinci 1968 měl být též nepilotovaný.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Nedá se než nesouhlasit. Je fakt, že dokonce ani třeba Kamaninovy deníky nejsou spolehlivé, občas se tam vyskytne nějaká nepřesnost nebo si generál poměrně důležité věci „zapomněl“ zaznamenat.
      Jsem zvědav, zda se někdy moskevské archivy otevřou úplně…

      • Quiller napsal:

        O kosmickém programu rozhodovalo v Rusku s konečnou platností vždy Politbyro. Zejména o pilotovaných misích. V Politbyru se střetaly zájmy jak jednotlivých OKB, tak zejména zájmy kosmického vojenského průmyslu. Od nich se teprve (jaksi sekundárně ) mohly odvíjet sny S.P.K, jeho pohrobků a dalších „závodníků“ Přirozeným cílem kosmického vojenského průmyslu v žádném případě nebyl expertní pilotovaný lunární program. L.I.B., který nahradil na postu “ závodníka“ Chruščova, neseznal jediný důvod, proč by měl SSSR na civilní (veřejné) „parketě“ riskovat dosavadní úspěchy a prvenství v kosmonautice. Svědčí o tom mimo jiné i plán operačního nasazení N1 po více jak dvou rocích po avizovaném termínu USA, nesrovnatelné (řádově) finanční prostředky na pilotovaný lunární program ve srovnání s programem Apollo, souběžný program dopravy lunárního regolitu v programu Luna a další fakta. Motory NK 33 přešly do technických rezerv, stejně jako Energija – Buran “ pro nedostatek upotřebitelných užitečných zatížení pro nosič“ Sám W.v.B vyslovil již v r. 1967 pochybnosti o jednostranně zaměřeném (jediném) pilotovaném programu Apollo ve srovnání s daleko širším záběrem v SSSR.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          O roli Politbyra není sporu. Jen je otázkou, na jakých základech se Politbyro rozhodovalo. Často jim byla idea nenápadně podsunuta zvenčí, například právě Koroljovem (a samozřejmě i jinými). Dalším faktem byla řevnivost a nepotizmus, která se nevyhnula ani vztahům PB x raketový průmysl x vojáci. Lze ovšem bez nadsázky říci, že sovětský program byl hlavně v počátcích z valné části jen sérií „záškubů“, kterými raketčíci reagovali na přání a úkoly shůry. To, že se z neustálých improvizací podařilo vydupat tolik prvenství a úspěšných misí, je vlastně malý zázrak…

  5. Quiller napsal:

    Vyznat se v publikovaných originálních ruských materiálech, týkajících se zejména systému nomenklatury expertních vývojových kosmických technologií v jednotlivých OKB, bez perfektních znalostí jejich zdrojů, ruštiny a souvislostí mezi nimi, je velmi obtížné. Často dochází ( a docházelo) k záměnám, nepochopení i zkreslení. Vývoj nosiče známého pod výrobním typovým označením R7,( rusky P7, vojenský index 8K1,označení v kódu NATO SS6 Sapwood) ) však v žádném případě nelze považovat za chaotický, nýbrž až neuvěřitelně ( podle historických originálních pramenů informací) systémový. I když zpočátku R7 pro složitost exploatace neodpovídala armádní specifikaci. Přesto se stala legendou a klíčem k úspěchům právě v počátcích. Zejména úplným dotažením z expertní fáze výroby do průmyslové, dá se říct dokonce velkovýroby, pokud jde o její 1. stupeň a jeho motory.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      O tom, že vývoj R-7 byl na tehdejší dobu promyšlený a měl svůj řád není sporu. Koneckonců ho měli pod palcem vojáci. V čem ale chaos panoval, to byl kosmický výzkum. Nevím, zda znáte výbornou knihu „Challenge to Apollo“ od Asifa Siddiquiho. Je i volně ke stažení na webu NASA a autor vykreslil sovětský raketový a kosmický průmysl do takové hloubky, jako myslím nikdo před ním ani po něm…

  6. Quiller napsal:

    Vím, že jde o experta a výjimku, uznávanou i v RF. Bohužel jsem nezaznamenal v naší (české) literatuře žádnou jeho publikaci. Anglicky si sice něco přečtu, ale nejsem si jistý ve správnosti a hloubce pochopení textu. Pokud jde o západní autory „raketové historie“ u nás publikované a obsahem dostupné zájemcům, líbily se mi (úplné) paměti Dietra Hutzela „Z PeenemÜnde na mys Canaveral.“(zkrácené). Jde o jednoho z nejbližších asistentů W.v.B. Zmiňuje se zde o filozofii ruských konstruktérských škol ve válce. Používaly systém modulových stavebnic , provázaných s průmyslovou sériovou výrobou dané úrovně , pokud možno co nejuniverzálnější, aby mohla masově běžet bez problémů v obyčejných závodech, nikoliv expertních, to vše v režimu „válečného komunizmu“. To ostatně dokázal u V2 také W.v.B., dokonce se zajatci a vězni . ( bohužel). Sériová průmyslová výroba všech nosičů v SSSR zůstala běžet i po válce téměř v tomto režimu. To se diametrálně lišilo od podmínek v USA a zejména od zájmů jejich cílů. ( komerční provázanost s tržní ekonomikou, reklama, zájem veřejnosti a sekundární získ finančních prostředků) Zejména proto po expertním stádiu vývoje kosmických technologií v obou státech se zájmy v cílech kosmonautiky nutně musely rozejít.

Zanechte komentář