Vesmírné osudy 73. díl – Donald Slayton

Slaytonův čestný astronautický odznak

Pro Deka byla mise Apolla-11 nejen pracovním triumfem, ale i poněkud zvláštním způsobem osobní záležitostí. Krátce po tragédii Apolla-1 zkraje roku 1967 mu manželky členů nešťastné posádky věnovaly dárek, který s sebou zamýšleli Grissom, White a Chaffee vzít do vesmíru. Každý astronaut dostával při vstupu do oddílu astronautický odznak- hvězdu na třech pilířích, prolétající kruhem. Nováčci nosili stříbrný odznak, ti, kteří už za sebou měli let do kosmu, pak získali nárok na zlatý odznak. Grissom a další astronauti cítili, že Deke si zaslouží něco speciálního, proto mu nechali vyrobit zlatý odznak s diamantem, vsazeným do hvězdy. Na palubě Apolla-1 se odznak bohužel do vesmíru nepodíval, Deke jej však střežil jako oko v hlavě. Jediným obdobím, kdy spustil tuto památku na svého blízkého přítele Guse z očí, byl jeden měsíc v létě 1969. Neil Armstrong se Slaytona tehdy zeptal, zda by se dokázal bez svého odznaku na chvíli obejít. Deke souhlasil a 20. července byl odznak spolu s kouskem plátna z prvního letounu bratří Wrightů jednou z položek v Armstrongově PPK (Personal Preference Kit- něco jako osobní balíček) na povrchu Měsíce. Deke ale v koutku duše stále doufal, že získá i obyčejný zlatý odznak za svůj vlastní let do vesmíru. Šance však byly stále menší. Bylo mu 45 let a čas prostě nelze zastavit…

 

Deke Slayton- nehrající kapitán (6/8)

 

Do konce roku 1969 splnila NASA výzvu prezidenta Kennedyho hned dvakrát. Po červencovém triumfu Apolla-11 se v listopadu podívala na měsíční povrch i posádka Apolla-12. Poté, co do jejich Saturnu během startu dvakrát udeřil blesk, měli všichni pocit, že nic horšího se už stát nemůže. Totální výpadek elektrických systémů v CSM byl jako vystřižený z hororu. Rychlá reakce kontrolorů v řídícím středisku však situaci zachránila a Pete Conrad se mohl nahlas chechtat celou cestu na orbit. Přesné přistání na dohled od sondy Surveyor-3 v Oceánu dešťů pak korunovalo fantasticky úspěšnou misi.

Deke a ostatní by si mohli oddechnout a zvolnit tempo, ale nestalo se tak. Plánované lety měly být mnohem komplexnější a rozestup mezi nimi se měl ustálit na přibližně třech měsících. NASA však uvažovala mnohem dál. Mimo jiné se začaly plánovat i mise na Mars. Přestože si Deke nemyslel, že jsou časově i technicky zvládnutelné, jeho zvídavost mu nedala, aby se neúčastnil některých přidružených projektů. Nejzajímavějším byl pobyt v Antarktidě. Tam si v lednu 1970 měli zástupci jednotlivých center NASA vyzkoušet několikadenní izolaci. Na zpáteční cestě si pak zapálený lovec Deke nemohl odpustit malou odbočku na jižní ostrov Nového Zélandu, aby si z vrtulníku zastřílel na místní vysokou a tím trochu upustil páru. Jakoby tušil, jak nelehké období ho čeká.

Dalším letem v pořadí mělo být Apollo-13, naplánované na duben 1970. Přípravy na let poznamenaly, alespoň co se Slaytona týkalo, dvě okolnosti. První z nich byly spalničky. Charlie Duke je dostal od syna jednoho ze svých přátel. Jako pilot LM v záložní posádce přicházel běžně do kontaktu s hlavní posádkou a lékaři zjistili, že pilot velitelského modulu (CMP) v hlavní posádce, Ken Mattingly, nemá potřebné protilátky a mohl by tak být nakažen. Jeho start lékaři rezolutně vyloučili. Tři dny před startem musel Deke rozhodnout, jak celou patálii vyřešit. Mohl prohodit hlavní posádku za záložní, nebo vyměnit jen CMP. Zvolil druhou možnost. Jack Swigert hektické předstartovní simulace zvládl dobře a 11. dubna se vydal k Měsíci spolu s velitelem Jimem Lovellem a pilotem LM Fredem Haisem.

Druhá nepříjemnost Slaytonovi nastala ještě před celou záležitostí se spalničkami. Na začátku dubna dostal kolosální rýmu. Věděl sice, že s lékařem trvá nachlazení týden a bez něj sedm dní, ale i tak se obrátil na šéflékaře astronautů Dr. Charlese Berryho. Berry mu poradil, aby se nadopoval koňskými dávkami vitamínů. „Lepší než nic,“ pomyslel si Slayton a začal je do sebe pravidelně soukat.

Slayton během krize Apolla-13

Slayton během krize Apolla-13
Zdroj: 3.bp.blogspot.com

Apollo-13 odstartovalo 11. dubna ve 13:13 místního času. Jakoby ony třináctky byly předzvěstí čehosi temného, a osud dal jen málo argumentů do rukou těm, kteří se vysmívají pověrám. Ty pověrčivé zase utvrdil v jejich víře, když dva dny po startu, tedy 13. dubna výbuch kyslíkového tanku číslo 2 v servisní sekci Apolla postavil NASA na pokraj katastrofy. Deke dorazil do střediska, jakmile se o havárii dozvěděl a, stejně jako většina ostatních, v něm zůstal až do konce mise. Snažil se zajistit pro unavenou trojici hlavně alespoň trochu spánku mezi všemožnými požadavky kontrolorů. A znovu musel porušit svaté pravidlo operací MSC, tedy že s astronauty mluví pouze capcom. Poprvé tak učinil během rebelie posádky Apolla-7, nyní musel znovu zakročit, když Lovell a jeho muži odmítali jít na kutě. S astronauty mluvil pak Slayton ještě několikrát, aby vyčerpaným a promrzlým nájemníkům lunárního modulu trochu zvedl morálku.

Se šplouchnutím velitelského modulu Apolla-13 do vln Pacifiku nastaly obrovské ovace. Po nich následovalo sebezpytování a zákonitá prodleva v letovém řádu. Mise byly naštěstí obnoveny (ačkoli ne v původním rozsahu- Apollo-20 se stalo obětí fiskální politiky už v lednu 1970, Apollo -18 a -19 měly záhy následovat). Náprava příčin dramatického průběhu mise třináctky však nějaký čas přeci jen zabrala, a získaného času navíc využil Slayton mimo jiné i k relaxaci. Jak jinak, než s puškou v ruce.

V červenci toho roku se vypravil do Wyomingu na lov antilop. A právě tam jednoho dne ucítil známý pocit v hrudníku. Fibrilace o sobě opět dávala vědět. Nic zvláštního, jenže Slaytonovi něco nehrálo. A pak na to přišel: podobný pocit už neměl několik měsíců! Předtím fibriloval pravidelně v cyklu 7-10 dní, a teď najednou několik měsíců nic? Odkdy to vlastně trvá? A co dělá jinak? Pak mu svitlo: fibrilace přestaly v dubnu, zhruba v tu samou dobu, co jej Dr. Berry naládoval vitamíny! Od té doby si na ně zvykl a po jistou dobu je bral pravidelně. Fibrilace se na loveckém výletu vrátila po zvlášť náročném dni, kdy Deke šel pozdě spát, vstával velmi brzy a měl za sebou namáhavý program.

Slayton si řekl, že nic nepokazí, pokud začne vitamíny brát znovu a tentokrát si vedl podrobné záznamy o jejich příjmu a svých reakcích. A skutečně- po celou dobu příprav na let Apolla-14, a vlastně ani nikdy poté se mu fibrilace nevrátila! Zatím to nebylo nic, čím by se mohl ohánět před doktory, ale paprsek naděje přesto začal zářit mnohem jasněji.

V lednu 1971 Deke sledoval, jak jeho přítel Alan Shepard odpaluje na Měsíci golfový míček. Asi v něm trochu hlodal osten závisti, na druhou stranu byl rád, že alespoň jeden z původní sedmičky Mercury dosáhl cíle, o kterém si na začátku šedesátých let mysleli, že je tak daleko. A pak přišla tragická zpráva z tábora soupeřů.

V červnu pobývala na první orbitální stanici Saljut-1 tříčlenná posádka. Tři týdny, strávené na její palubě, znamenaly jasný rekord v pobytu v beztížném stavu. Ale po přistání byla trojice kosmonautů nalezena ve svých křeslech bez známek života. Američané začali okamžitě skrytými kanály zjišťovat závěry vyšetřovací komise. Jestliže za smrt kosmonautů mohl dlouhodobý pobyt v prostředí mikrogravitace, znamenalo by to zásadní změny v dalším směřování kosmického výzkumu a fatální zásah pro rozjíždějící se projekt americké orbitální stanice Skylab. Na vině však byl špatná výstupní kontrola nastavení ventilů, vyrovnávajících tlak během sestupu na padáku, kdy se jeden z nich otevřel ještě ve vakuu. Oproti roku 1967, kdy odmítli účast amerických astronautů na pohřbu Vladimira Komarova, Sověti tentokrát souhlasili s tím, aby Tom Stafford zastupoval na pohřbu kolegy z opačné strany světa. Je zvláštní, jak osud nenápadně míchá kartami a spojuje dráhy lidí, aniž to dotyční tuší. Tom Stafford se zanedlouho stane Slaytonovi ještě bližším kolegou než doposud. A Slayton by byl zřejmě velmi překvapený, kdyby mu někdo řekl, že k Saljutu měla původně startovat posádka pod vedením Alexeje Leonova, se kterým se za čtyři roky Deke setká dvě stovky kilometrů nad Zemí při rychlosti 27 000 km/h…

Deke se věnoval své práci, při které jej čekalo mnoho důležitých rozhodnutí. Už na jaře, těsně po letu čtrnáctky se rozhodovalo o složení posádky pro Apollo-17, závěrečnou lunární misi programu. Přestože byli v oddílu astronautů i vědci, Slaytonovi a ostatním se příčilo poslat k Měsíci někoho jiného, než zkušené testpiloty. Mise byly i tak dost riskantní, než aby byl na palubě nějaký vědátor, který sice prošel výcvikem, ale nikdo nevěděl, jak se zachová v krizové situaci. Geolog Jack Schmitt bude v záložní posádce, to musí na utišení vědecké obce stačit. Jenže vědecká komunita spustila hlasitý povyk, Apollo-17 bude nadlouho poslední cestou k Měsíci, a nevyužít toho, že v kádru astronautů je i geolog? To je neodpustitelné! Veškeré tahy, zákulisní akce a rozhodovací procesy, proběhnuvší při jmenování definitivní posádky Apolla-17 jsou příliš obsáhlé pro tento článek, faktem však je, že poslední člověk, který seskočil z LM do miliardy let starého měsíčního prachu byl Harrison Hagan „Jack“ Schmitt. A dalším faktem je, že si při této misi vedl naprosto skvěle.

Na Slaytona mezitím čekalo ještě určování posádek pro Skylab. Aniž to tušil, jednalo se o jeho poslední velké rozhodování ve funkci ředitele letových posádek. Na místě, vzdáleném přes 10 000 km se totiž zatím začala spouštět sekvence událostí, která vyústí v naprosto nečekaný závěr.

V polovině října 1971 se v tureckém Istanbulu konal 2. Mezinárodní kongres o trombóze. Účastnil se jej i Dr. Charles Berry. Narazil tam na vyhlášeného kardiologa z kliniky Mayo v Rochesteru, Harolda Mankina. Mezi jiným přišla řeč i na Deka Slaytona a jeho problém s fibrilací, který se záhadně sám od sebe vyřešil jen pomocí vitamínů. Berry věděl, že Deke potřebuje nějakou skutečnou kapacitu, která by mu dala dobrozdání o bezvadném zdraví. Všichni lékaři, kteří dosud případ měli na stole, sice potvrdili, že Slaytonovi k návratu do letuschopného stavu nic nebrání, ovšem svůj podpis pod takovéto rozhodnutí nechtěl žádný z nich připojit. Hal Mankin nebyl proti a vzkázal Slaytonovi, ať přijede na kliniku Mayo. Pokud neprojde testy, bude to definitivní stopka, pokud však testy nenajdou nic abnormálního, Mankin sám podepíše potřebnou certifikaci.

Jakmile mu to čas dovolil, vyrazil Slayton do Minnesotty jako namydlený blesk. V prosinci tak přibyl na klinice Mayo pacient jménem Dick. K. King. Deke se samozřejmě chtěl pojistit proti čmuchalům z tisku. Vzápětí měl poznat, že Mankin je velmi, velmi pečlivý. Jak Slayton později vzpomínal, „… provedli na mě celou plejádu testů. Byly to pěkně dynamické zkoušky. Skoro mě obrátili naruby. Pověsili mě na běhacím pásu vzhůru nohama, dělali do mě díry, napumpovali do mě barvivo a zkoumali části těla, o kterých jsem vůbec nevěděl, že je mám.“ V jeden moment však padla kosa na kámen.

Mankin zahrnul mezi testy i angiogram. To znamenalo vpravit do cévy na paži dlouhý katetr a dostat se s ním až přímo do srdce. Slayton o tom ale nechtěl ani slyšet. Angiogram už mu lékaři nutili několikrát v minulosti. Přes jejich sladké řeči mu však víceméně naznačovali, že existuje riziko, byť minimální, že může při tomto vyšetření zemřít. A pokud vyjdou výsledky dobře, nezaručují automaticky návrat do letového stavu. Slayton měl tedy oprávněně z angiogramu obavy. Hal Mankin však Deka nakonec přesvědčil. Řekl mu, že zatím všechny testy dopadly výborně a pokud bude v pořádku i angiogram, podpoří jeho návrat do letového statusu. Slayton se tedy podvolil. Co může ztratit?

Když Dr. Charles Berry položil sluchátko, ze kterého před chvílí slyšel verdikt Hala Mankina, začal žhavit síť svých kontaktů. Prvním z nich byl hlavní lékařský inspektor FAA, Federální letecké asociace. Ten obratem přiklepl Slaytonovi kvalifikaci Class I. Od nikoho z lékařů, kteří před lety Slaytonovi zabouchli dveře do vesmíru, nepřišla žádná námitka, proto čekalo na účastníky tiskové konference 13. března 1972 malé překvapení. Z úst Charlese Berryho se novináři dozvěděli o tom, že se člen Mercury 7 Donald Kent Slayton vrací do letového stavu bez jakéhokoli omezení. Konference se konala na týden přesně deset let poté, co se Slayton dozvěděl o svém uzemnění. Tisk však už dopředu něco málo tušil, někdo z NASA dal echo fotografovi deníku Houston Post. Ten se pak objevil na základně Ellington, aby zvěčnil Dekův okamžik triumfu: poprvé po deseti letech mohl usednout do kabiny T-38 sám, bez druhého pilota. Hodina vysoké pilotáže byla dokonalou oslavou zmrtvýchvstání Donalda Slaytona…

Jenže- jedna věc je být aktivním astronautem a druhá věc je skutečně letět do vesmíru. Poslední dvě posádky lunárních misí- Apollo-16 a Apollo-17, už byly velmi dlouho ve výcviku, který se chýlil ke konci. Posádky Skylabu byly oficiálně potvrzeny v lednu 1972. Nový program Space Shuttle je ještě písní daleké budoucnosti, a kdo ví, v jaké podobě jeho rozpočet schválí Kongres (shodou okolností toto hlasování proběhlo v době, kdy se budoucí první velitel raketoplánu John Young potuloval s Charlie Dukem po úvalech kolem lunárního kráteru Descartes). Jedinou Slaytonovou šancí byl poslední let Apolla v rámci společné mise se Sovětským svazem, označované  ASTP/EPAS (Apollo- Soyuz Test Project/Экспериментальный полёт «Аполлон» — «Союз»). Oficiálně se mělo jednat zejména o otestování androgynního univerzálního dokovacího mechanizmu, ve skutečnosti však byl celý let výsostně politickou událostí.

Nixon a Kosygin podepisují smlouvu o společném letu

Nixon a Kosygin podepisují smlouvu o společném letu
Zdroj: commons.wikimedia.org

O podobné akci se už nějakou dobu mluvilo a v roce 1972 se vše zdálo být na velmi slibné cestě. Předběžné rozhovory se Sověty proběhly už v roce 1970 a v květnu 1972 prezident Nixon během návštěvy Moskvy podepsal dvoustranou dohodu o plánovaném společném letu. Deke se v ústraní začal učit rusky a vyčkával na okamžik, kdy přijde řeč na nominaci posádek. Na začátku června jej oslovil Chris Kraft, šéf MSC (Manned spacecraft Center) a položil mu očekávaný dotaz ohledně posádky pro společný let s Rusy. Slayton bez váhání vypálil jména posádky ve složení- velitel: Deke Slayton, pilot velitelského modulu: Vance Brand, pilot stykovacího modulu: Jack Swigert. Branda si Deke velmi cenil za jeho práci v záložní posádce Apolla-15 a dvou záložních posádkách Skylabu, Jack Swigert své kvality prokázal více než dostatečně během mise Apolla-13. Záložní posádka pak měla mít složení: Bean, Evans, Lousma.

Jenže chudák Swigert se v hlavní posádce dlouho neohřál. V horkém létě 1972 se naplno rozhořel „obálkový“ skandál posádky Apolla-15. Dave Scott a jeho tým si na Měsíc vezli asi 400 obálek. které orazítkovali a sto kusů pak předali jistému německému sběrateli. Ten měl peníze z jejich prodeje poukázat na zvláštní fond, ze kterého mělo být hrazeno vzdělání dětí posádky patnáctky. Prodej měl začít s dostatečným časovým odstupem od mise, ale onen sběratel byl příliš netrpělivý a obálky pustil do oběhu téměř okamžitě. Když se tato skutečnost dostala na světlo, veřejnost byla pobouřena. Co na tom, že obálky byly vezeny v osobních balíčcích astronautů, co na tom, že ve srovnání se začátkem šedesátých let už astronauti nebyli finančně zdaleka tak dobře zajištěni. Fakt, na který se zaměřila média, byl prostý: prostřednictvím veřejně financovaného podniku (v tomto případě cesty na Měsíc) se astronauti pokusili o osobní obohacení. Skandál dosáhl až do nejvyšších pater politiky a chudák Scott a jeho kolegové se museli zpovídat až před Kongresem. Už trochu v pozadí pak vyplynulo, že podobné „kšeftíky“ probíhaly vlastně už od dob Mercury. Nicméně nakonec se ukázalo, že stejný sběratel, který prodával obálky Apolla-15, měl smlouvu mimo jiné i s Jackem Swigertem. Ubohý Jack byl okamžitě z posádky ASTP vykopnut.

Na scénu vstoupil další hráč- Tom Stafford, veterán tří kosmických misí a zaskakující šéfastronaut v letech 1969-1971, kdy byla dosavadní hlava oddílu Al Shepard uschopněn a připravoval se na let Apolla-14. Pro Stafforda navíc hovořily i jeho dobré vztahy s Rusy- před nedávnem se účastnil pohřbu posádky Sojuzu-11 a mimo to fungoval i v několika pracovních skupinách, které připravovaly společný let.

Stafford, Brand a Slayton- americká posádka letu ASTP/EPAS

Stafford, Brand a Slayton- americká posádka letu ASTP/EPAS
Zdroj: www.spacefacts.de

Krátce po přistání poslední lunární mise Apollo-17 si Chris Kraft zavolal do své kanceláře Deka, Vance Branda a Toma Stafforda. Pokud existuje naprosto dokonalý hořkosladký pocit, je jisté, že Slayton takový pocit měl, když o několik desítek minut z Kraftovy kanceláře vycházel. Byl jmenován do hlavní posádky letu ASTP. Ale velitelem letu nebude. Vedení NASA a Kraft se rozhodlo tentokrát rezignovat na senioritu v řadách astronautů a vsadilo na zkušenosti. Tom Stafford velel dvěma ze tří svých misí, a s tím se Deke porovnávat nemůže. Slayton se tedy do vesmíru dostane a jeho sen se splní, jen to nebude na levém křesle, ale v roli pilota stykovacího modulu, který někteří posléze označovali za „nejrychleji a nejvýše letící kanalizační rouru na světě“. Slayton byl ale realistou. Pokud by na Kraftově místě seděl on, rozhodnul by se stejně. A nakonec- létání jako létání. Důležité je, že poslední ze sedmičky Mercury  nakoukne za hranici atmosféry stejně, jako jeho kolegové…

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

http://www.scientificamerican.com/sciam/cache/file/0712CB83-9653-40BE-92BB1EEF77BA82C2.jpg

http://3.bp.blogspot.com/_eoa7aTS35vI/TKSv2EPl7II/AAAAAAAAA50/ydFa9UVQbqo/s400/Apollo13.jpg

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Nixon_Kosygin_May_1972.jpg

http://www.spacefacts.de/mission/alternate/photo/astp_3.jpg

Vesmírné osudy 73. díl – Donald Slayton, 2.5 out of 5 based on 18 ratings
Pin It
(Visited 1 065 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (18 votes cast)
(Visited 1 065 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


4 komentáře ke článku “Vesmírné osudy 73. díl – Donald Slayton”

  1. pobo napsal:

    Dneska pořádná nálož 🙂

  2. Tomáš Kohout napsal:

    Troškař to tedy rozhodně nebyl. První mise a hned vybral sám sebe velitelem. 😀
    Těšil jsem se na tenhle díl a ještě víc se těším na ty další. Samozřejmě jsem četl knihu Sojuz volá Apollo od Karla Pacnera, takže jsem zvědavý, jak tuhle část Dekova života pojmeš ty a co vyšťouráš zajímavého.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Velké ego bylo v „povinné výbavě“ první sedmičky astronautů. 🙂
      Doufám, že s těmi detaily nezklamu…

Zanechte komentář