Vesmírné osudy 72. díl – Donald Slayton

Pohřeb Guse Grissoma

Počátek roku 1967 byl temný, jak jen temným může těžké období být. 31. ledna se na dvou místech USA konaly ceremoniály, které definitivně ukončovaly relativně bezstarostné pionýrské období dobývání vesmíru. Na hřbitově v Arlingtonu byla do země uložena těla Guse Grissoma a Rogera Chaffeeho. Ve stejnou dobu na hřbitově vojenské akademie West Point na návrší řeky Hudson spočinuly ostatky Eda Whitea. Dobývání vesmíru si vyžádalo první oběti z řad astronautů. Všechno bylo o to horší, že nezemřeli ve vesmíru, ani během startu, ale při obyčejném testu, kdy jejich raketa ani nebyla natankována palivem. K vesmíru neměli v okamžik své smrti ani o milimetr blíže, než kdokoli jiný. Celý oddíl astronautů pokryla temná deka deprese. Takhle to nemělo být, když má astronaut zemřít, ať je to během mise, ne na zemi… Deke stejně jako ostatní pociťoval palčivý pocit viny. I on na sebe vzal kus odpovědnosti za tragédii Apolla-1. Kdybychom tak nespěchali, kdybychom nedělali kompromisy ohledně bezpečnosti, kdybychom North American Aviation pořádně šlapali na kuří oka, kdyby… Morálka oddílu se povážlivě kolébala a Deke věděl, že musí zasáhnout.

 

Deke Slayton – nehrající kapitán (5/8)

 

V pondělí 8. dubna 1967 se ve Slaytonově pracovně sešla skupina trochu překvapených astronautů. Nebyli zde všichni tak, jako na pravidelných pondělích poradách. Avízo o schůzce dostali jen astronauti, kteří už za sebou měli alespoň jeden let v Gemini- nováčci byli tentokrát odstaveni na vedlejší kolej.  Osmnáct mužů zvědavě hledělo na svého šéfa. Slayton se nadechl a hned v úvodu prohlásil: „Muži, kteří poletí lunární mise, jsou v této místnosti.“ Samozřejmě se jednalo o vyřčení faktu, který byl nabíledni, na morálku astronautů však působil jako dokonalá vzpruha. Přestože Kongres měl ještě dát NASA ohledně Apolla a budoucnosti pilotovaného výzkumu pořádně zabrat, byl čas na změnu. Obviňování sebe sama nikam nevede a před každým je spousta práce a úkolů.

Vyšetřovací zpráva o příčinách požáru Apolla-1 důkladně zatřásla organizací NASA na všech úrovních. Asi nejhůře to odnesl manažer programu Apollo Joe Shea. Během jedné z porad začal nekoherentně blábolit a bylo evidentní, že prodělal nervový kolaps. Byl přeřazen do Washingtonu a na jeho místo přišel Dr. George Low. Do vážné práce se pustil i Deke.

Před požárem měl ve výcviku šest posádek. Teď jich zbylo pět, přičemž velitel jedné z nich, Frank Borman, měl plné ruce práce ve vyšetřovací komisi a během slyšení v Senátu. Obnovení startů Apolla bylo plánováno na rok 1968 a bylo třeba určit posádku, která loď vyzkouší na oběžné dráze. Do nevděčné role těch, co měli zaujmout místo Grissoma a jeho kolegů, Deke určil původní záložní posádku Apolla-1. Přestože Wally Schirra nebyl původně nijak nadšený ze své role náhradníka, nyní se do práce pustil se vší vervou.

Z druhého konce světa přicházely také nedobré zprávy. Během prvního pilotovaného letu nové lodi Sojuz se ukázalo, že stroj má tolik závad a chyb, že bylo upuštěno od původního programu a po jednom dni na orbitu bylo pilotovi Vladimiru Komarovovi nařízeno přistát. Komarov chromý Sojuz dokázal na několikátý pokus dostat do správné polohy pro brzdící zážeh a vše vypadalo nadějně. Nikdo však nemohl tušit, že zlolajný Sojuz má ještě jedno eso v rukávu. Špatně zabaleným padákům a chybné konstrukci a zpracování padákových kontejnerů nikdo nepřikládal velký význam. Důsledky své pošetilosti pochopili přítomní až při pohledu na rozdrcené a ohořelé trosky návratového modulu Sojuzu ve stepi u Orenbrurgu. Jakkoli tragická byla smrt Vladimira Komarova, v nelítostných závodech o prestiž to znamenalo vydechnutí pro Spojené státy a získaný čas navíc.

Slayton promlouvá k nováčkům

Slayton promlouvá k nováčkům
Zdroj: img.photobucket.com

Práce na proměně Apolla z hořlavé pasti plné chyb ve funkční a bezpečný stroj probíhaly na plné obrátky, tentokrát už ale s větším rozmyslem. Výcvik posádek se opět rozběhl a kolektiv astronautů se dočkal i nových posil. Dosud bylo do programu pilotovaných letů v rámci NASA vybráno pět skupin: Mercury 7 (1959), The New Nine (1962), The Fourteen (1963), The Scientists (1965) a Group 5 (1966), tedy celkem 55 mužů. Šestou skupinu astronautů, oficiálně představenou 11. srpna 1967 tvořilo 11 adeptů z řad vědců, se kterými se počítalo zejména při plánovaných misích AAP (Apollo Applications Program). Byla to první skupina, přijatá po tragédii a zároveň skupina, jejíž členové se do vesmíru nakonec podívali výhradně jako letoví specialisté v programu Space Shuttle, což znamenalo čekání minimálně 15 let!

S takovým kádrem astronautů nebylo jednoduché pracovat a jisté napětí ohledně přidělování misí a dlouhého čekání na první let zde zákonitě panovalo. Ovšem Slayton se také ještě zcela nevzdával naděje na svůj kosmický let- pořád byl tím stejným nekuřáckým a téměř abstinujícím fanatikem cvičení a běhání. Ale stejně tak stále cítil občasné podivné převalování v hrudníku. Naučeným nenápadným pohybem si vždy změřil na zápěstí tep, aby se tak ujistil, že jeho dobrá známá jménem idiopatická atriální fibrilace mu nepřestává dělat společnost.

Na jaře roku 1967, v onom temném období sebezpytování po požáru Apolla-1, zaslechl o jakémsi léku, zvaném Quinadine. Údajně měl potlačovat fibrilaci. Deke se zázračného léku chytil jako tonoucí stébla. Zašel za šéflékařem astronautů Dr. Charlesem Berrym a ten jej podrobil baterii testů a vyšetření, aby se ujistil, že Deke bude schopen lék užívat. Výsledky testů vyzněly dobře a Deke začal Quinadine brát. Ze začátku to bylo hodně těžké- Quinadine vyžadoval striktní dávkování a Slayton jej bral co 6 hodin, takže se musel pro dávku budit i v noci. Ovšem fibrilace potichu zmizela. Postupně bylo možno dávku snížit na tři tablety denně, jenže při hektickém Dekově režimu mu občas nějaká ta dávka „utekla“. A v červenci se fibrilace objevila znovu.

Druhý pokus přišel v květnu 1968, tentokrát s derivátem Quinadine, jehož obchodní název zněl Quinaglut. Tentokrát Deke vydržel více než rok, jenže v létě 1969 se doslechl, že užívání Quinaglutu a Quiandinu znamená automatické odnětí pilotního průkazu FAA. Okamžitě lék vysadil a zanedlouho se jeho kamarádka fibrilace pravidelně dostavovala každých 7-10 dnů. Vraťme se však na konec roku 1967.

Premiéra Saturnu-V

Premiéra Saturnu-V
Zdroj: commons.wikimedia.org

Jednotlivá střediska NASA se po restartu programu Apollo posouvala mílovými kroky vpřed. 9. listopadu 1967 tým Werhnera von Brauna vyzkoušel mamutí Saturn-V. Deke se byl osobně podívat na jeho start a ukázka ohromující síly startujícího kolosu na něj hluboce zapůsobila. Vzhledem k tomu, že z Downey, kde se dokončovala vylepšená verze Apolla ve specifikaci Block II, a z Bethpage, kde Grumman stavěl lunární modul, přicházely zatím relativně pozitivní zprávy, mohl Deke začít uvažovat o jmenování dalších posádek. Do křesel zamýšleného testu LM v rámci mise Apolla-8 jmenoval posádku Jima McDivitta a záložní tým pod vedením Pete Conrada, pro Apollo-9 pak měl posádku vést Frank Borman a záložní tým dostal na starost Neil Armstrong. Předem však varoval všechny jmenované, že mají počítat se svým typem mise na sto procent. Měli by být flexibilní, protože je možné, že přijdou změny. A ty skutečně přišly a nenápadným způsobem ovlivnily historii.

Stavba a testy lunárního modulu začaly sklouzávat oproti původnímu harmonogramu a zpoždění se postupně zvětšovalo. Ačkoliv se všichni Grummanites, jak sami sebe pracovníci Grummanu hrdě nazývali, snažili ze všech sil, na jaře 1968 bylo nad slunce jasné, že skluz je příliš velký. LM nebude pro Apollo-8 připraven včas. Navíc se začaly objevovat znepokojivé náznaky o tom, že Sověti chystají v brzké době pilotovaný oblet Měsíce. V srpnu napadl George Lowa zajímavý tah- bylo by možné prohodit pořadí misí a Apollo-8 poslat místo testování LM na nízké oběžné dráze někam úplně jinam? Třeba…k Měsíci?

To ovšem znamenalo velký zásah do výcviku posádek a Deke nechtěl brát Jimu McDivittovi šanci na historickou misi. 10. srpna si Jima zavolal do své kanceláře a podle svého zvyku mu bez vytáček řekl, jak se věci mají. Přidal také svůj názor, že by Jim měl zůstat u své mise, tedy testu LM na zemském orbitu, protože se při jejím plánování a výcviku dostal už poměrně daleko. Nijak jej však nechce nutit. McDivitt chvíli přemýšlel a pak dal Dekovi zapravdu. Poletí s lunárním modulem v Apollu-9. O dva dny později pak Deke zvednul telefon a pozval si do kanceláře Franka Bormana. Předestřel mu nabídku na zrušení jeho plánovaného letu na vysoce excentrický orbit výměnou za misi na oběžnou dráhu Měsíce. Borman, vždy stručný a jasný, řekl jediné slovo: „Ano.“

Nápad byl oficiálně schválen a pouhých 12 dní poté, co Low začal sondovat, zda by taková mise byla možná, se nová posádka Apolla-8 začala připravovat k cestě na Měsíc. Bylo však třeba učinit první krok- úspěšně otestovat Apollo Block II ve vesmíru. 11. října se ze startovního komplexu 34, kde před rokem a půl vyhasl život posádky Apolla-1, zvedl Saturn-IB s Apollem-7 na špici. 5 minut a 52 sekund po startu, během práce druhého stupně S-IVB,  velitel Wally Schirra prohlásil: „Letí jako sen!“  V řídícím středisku se začaly objevovat váhavé úsměvy. Ty ale poměrně rychle vzaly za své.

Wally Schirra, známý jako vtipálek a pohodář, se během tohoto letu projevil jako mrzout a neměl daleko k napjatému tónu v hlase. Možná to bylo nachlazením, možná nikotinovým deficitem, svou roli zřejmě hrály i malinko nešetrné změny v letovém plánu, každopádně ale několikrát musel situaci osobně zachraňovat Deke, který se snažil Schirrovi promlouvat do duše. Ani to ale příliš nepomohlo, a poslední výměna názorů ohledně nasazení přileb během přistávacího manévru skončila verbálním ekvivalentem nakvašeného prásknutí dveřmi. Přes nachlazení posádky a třenice s řídícím střediskem však po jedenácti dnech přistála do Atlantiku plně funkční a vyzkoušená loď, která splnila veškerá očekávání svých tvůrců. Horší už to bylo s posádkou. Wally už před letem ohlásil záměr odejít z NASA, jeho chování ale nepříznivě ovlivnilo další osudy Walta Cunninghama a Donna Eiseleho. Poté, co letový ředitel Chris Kraft prohlásil, že s nimi už nikdy nebude pracovat, je ze svých plánů potichu vyškrtnul i Deke. Jeho muži museli mít plnou důvěru kontrolorů v řídícím středisku. Eisele a Cunningham o ni však přišli a už nikdy se do vesmíru nepodívali…

Rozhodnutí o definitivním cíli Apolla-8 mělo padnout v polovině listopadu. Všichni znalí ale už předem věděli, kde se onen cíl nachází a také to, že není známo nic, co by posádce Apolla-8 bránilo pokusit se k němu doletět.  Oním cílem byl měsíční orbit. Schylovalo se k zatím nejodvážnější kosmické misi nejen v dějinách NASA, ale v krátkých dějinách dobývání vesmíru vůbec. Frank Borman, Jim Lovell a Bill Anders měli své životy svěřit relativně novému stroji, který sice během testovací mise prokázal své kvality, ale tohle měl být jeho teprve druhý let. Ovšem jestliže složitý stroj s názvem Apollo skýtal alespoň nějakou záruku spolehlivosti, s nosičem to bylo trochu horší.

Saturn-V, gigantický stroj, tyčící se do výše 110 metrů a s plnými nádržemi vážící nepředstavitelných dva a půl tisíce tun, byl impozantním kusem techniky, stvořeným týmem kolem Werhnera von Brauna. Zatímco první zkušební let v listopadu 1967, u kterého byl přítomen i Deke, dopadl na výbornou, u druhého bezpilotního testu se to říci rozhodně nedalo. 4. dubna 1968 roztřásl kolos, nesoucí na svém vrcholu loď Apollo-6, půdu kolem mysu Kennedy. Asi dvě minuty po startu se pro změnu roztřásla raketa samotná díky jevu, zvanému „pogo oscilace“ v prvním stupni S-IC. Aby toho nebylo dost, i druhý stupeň měl velké problémy a 412 sekund po startu byl automaticky vypnut motor číslo 2 kvůli selhání spalovací komory. Nedbalá kontrola kvality v továrně North American Aviation, která stupeň vyráběla, měla pak za následek vypnutí motoru číslo 3, jehož některé kabelové svazky byly omylem připojeny v řídící jednotce Saturnu do slotů, patřících motoru 2. Nakonec se zmrzačený Saturn dobelhal na orbit, ale plánovaný restart třetího stupně S-IVB se nezdařil, když si S-IVB postavil hlavu a odmítl se vydat na simulovanou translunární trajektorii. Inženýři měli rozhodně o čem přemýšlet a co napravovat.

Žádný další letový test neproběhl a teď měli tři muži svou důvěru vložit v intuici, zkušenosti a schopnosti konstruktérů, kteří astronauty přesvědčovali, že tentokrát už by všechno mělo klapat jako hodinky. V sobotu 21. prosince 1968, dvě a půl hodiny po půlnoci místního času Deke kráčel chodbou v ubytovně posádek a jemným klepáním na dveře budil svoje svěřence, kteří se měli vydat tam, kam dosud člověk cestoval jen ve své fantazii. Zanedlouho už bývalý lodní kuchař Lew Hartzell sevíroval svou tradiční kalorickou bombu v podobě steaku a vajec. Snídaně pod oslňujícími zářivkami nebyla nijak uvolňující záležitostí. Po obdobně lehce napjatém ustrojení do skafandrů Deke vyprovodil posádku ven z budovy ubytovny posádek do čekající dodávky. Potom spěchal do střediska řízení startu.

V 7:51 místního času se Saturn s trojicí odvážlivců na palubě s ohlušujícím rachotem pohnul směrem vzhůru. Tentokrát se konstruktéři nemýlili- Saturn fungoval na jedničku. O několik desítek minut později se třetí stupeň S-IVB restartoval a poslal Apollo-8 na cestu k Měsíci.

Na Štědrý den ohromení diváci u televizních obrazovek sledovali speciální relaci z jiného světa. Kamery zabírala nehostinný povrch našeho souputníka, za jehož horizontem se poznenáhlu začal objevovat nádherný drahokam. Diváci sledovali sami sebe a byli ohromeni krásou a křehkostí vlastního světa. A potom zazněla nečekaná slova: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi…“ Ve spojení s přenášeným obrazem se nemohl ani ten nejzatvrzelejší ateista ubránit pohnutí. Posádka Apolla-8 se vydala zkoumat Měsíc, ale vlastně pro celé lidstvo objevila Zemi. Křehkou, krásnou, malou, jak ji dosud lidé neznali…

Když přenos skončil a posádka Apolla-8 se začala chystat ke spánku, Deke v rozcházejícím se davu v řídicím středisku vyhledal Neila Armstronga a zatáhl jej do jedné z prázdných zasedaček. Tam Neilovi potvrdil to, na co Neil čekal. Vzhledem k nastavené rotaci posádek bude Armstrong coby velitel záložní posádky Apolla-8 jmenován do hlavní posádky Apolla-11. Členy záložní posádky Apolla-8 byl také Fred Haise a Buzz Aldrin. U obou ale Deke hodlal udělat výjimku.

Fred Haise vstoupil do obrazu v rámci hry na škatulata poté, co původní pilot velitelského modulu (CMP) v hlavní posádce Apolla-8 Mike Collins musel podstoupit operaci výrůstku na páteři. Na jeho místo se přesunul Jim Lovell ze záložní posádky. Na místo CMP v záložní posádce se pak přesunul Buzz Aldrin, který do té doby trénoval coby pilot lunárního modulu (LMP). A na uprázdněné místo záložního LMP nastoupil Fred Haise. Problém byl v tom, že Apollo-11 mělo být misí typu G, tedy pokusem u přistání na povrchu. A Fred nebyl mezi osmnácti astronauty, kterým Deke tyto mise slíbil po požáru Apolla-1. Buzz se tedy opět přesunul na místo pilota lunárního modulu a na uprázdněné místo CMP naskočil uzdravený Mike Collins.

Buzz Aldrin byl vůbec zajímavým oříškem. Jeho specifická povaha byla pro mnohé nepřekonatelnou překážkou. Deke znal Neila Armstronga jako velmi klidného člověka, který vychází vlastně s každým. Přesto mu dal na výběr, zda Buzze ve svém týmu chce. Neil si dal den na rozmyšlenou a pak Dekovi oznámil, že Buzze bere. Přeci jen- jeho schopnost provádět komplikované výpočty při setkání těles na oběžné dráze bez pomoci počítače a znalosti systému LM se mohou hodit. Posádka Apolla-11 byla kompletní.

V pondělí 6. ledna 1969 pak tito tři muži stáli v Dekově pracovně, aby se od něj oficiálně dozvěděli, že jsou určeni k prvnímu útoku lidstva na měsíční povrch. Deke jim to sdělil svým typickým, stručným způsobem: „You’re it (Jste to vy).“ Mezi daným okamžikem a misí Apolla-11 ještě leželo několik neznámých. Bude LM schopen svou úlohu splnit? Na tuto otázku odpověděla kladně úspěšná mise Apolla-9 v březnu. LM se i přes nedůvěru mnohých, způsobenou skluzy ve vývoji a problémy při konstrukci a testování, osvědčil na 100% a přesvědčil NASA o tom, že je skvělým strojem. Další neznámou bylo chování LM přímo u Měsíce a funkčnost plánovaných postupů. V květnu se o jejich ověření postarala posádka Apolla-10 při generální zkoušce na lunárním orbitu. Letu Apolla-11 teď už nic nebránilo.

Mezitím se Dekova kancelář ocitla uprostřed překotné aktivity. Bylo třeba myslet na období po prvních lunárních misích a jmenovat posádky pro Apollo-13 a dál. A oddíl astronautů také získal nového aktivního člena: do letového stavu s kvalifikací Class I se po experimentálním chirurgickém zákroku vrátil Alan Shepard. Místo něj převzal přechodně otěže oddílu astronautů Tom Stafford. Deke Sheparda původně jmenoval do velitelského křesla Apolla-13, z různých důvodů však toto rozhodnutí nebylo schváleno- Shepard byl poměrně dlouhou dobu mimo výcvik. Dostane ale šanci v Apollu-14. Osud dovede někdy karty namíchat velmi zajímavě, definitivní posádka Apolla-13 by mohla vyprávět…

Dalším oříškem byl Gordo Cooper. Jeden z původní sedmičky Mercury, veterán letů MA-9 a Gemini-5, sloužil v záložní posádce Gemini-12, což byla slepá ulička. Udělal tím Dekovi laskavost, proto byl trochu zklamaný, že další jmenování přišlo opět do záložní posádky, tentokrát Apolla-10. Ale nešť, říkal si Gordo. Projdu se po Měsíci jako velitel Apolla-13. Jenže do své role velitele záložní posádky desítky jaksi nedával všechno. Často byl místo na učebnách a v simulátorech viděn v garážích, kde se hrabal v závodních autech, s nimiž se účastnil různých závodů. Vedení NASA se to pochopitelně nezamlouvalo, proto mu bylo naznačeno, že nemá s dalšími misemi počítat. Když Gordo zjistil, že třináctku má dostat Al Shepard, byl vzteky bez sebe. Ale management a koneckonců i Deke byli neoblomní. Potřebují muže, oddané své práci na 110%. Gordo se ještě rok potloukal kolem jako Dekův asistent a pak odešel z USAF i NASA.

Nová posádka Apolla-13 byla jmenována ve složení Jim Lovell, Fred Haise a Ken Mattingly. Ani to však nebyla stejná trojice, která se v dubnu 1970 skutečně podívala do vesmíru. Mezitím ale ještě stále běžel rok 1969 a schylovalo se k velkému okamžiku, který předurčila výzva zesnulého prezidenta Kennedyho.

Snídaně v den startu Apolla-11

Snídaně v den startu Apolla-11
Zdroj: moonpans.com

Tradiční buzení, tentokrát ve čtyři hodiny místního času, opět obstaral Deke, a stejně jako u všech ostatních posádek byl i tentokrát přítomen u snídaně, oblékání a odchodu z budovy posádek. Bylo znát, že každý cítí tíhu okamžiku. Přestože Kennedyho výzva, kterou NASA jako celek přijala za svou, ukládala přistát na Měsíci a vrátit se do konce dekády, tedy do konce roku (z jiného pohledu vlastně až do konce roku 1970), bylo zřejmé, že pokud se něco zásadně nepovede, mohlo by to znamenat stopku pro další lety. Na duchy Apolla-1 se každý snažil nemyslet. V 9:32 bylo Apollo-11 na cestě.

O 102 hodin a 45 minut později seděl Deke s ostatními v řídícím středisku po pravici capcoma Charlieho Dukea a poslouchal, jak Buzz recituje Neilovi výšku, vertikální rychlost a horizontální rychlost. Výjimečně si zapálil tenkou hnědou cigaretu, aby měl čím zakrýt svou nervozitu. Seděl úplně tiše, jen v jednom momentu, když měl pocit, že Duke zbytečně mluví a narušuje tak soustředění posádky, plácnul Dukea po ruce a řekl jen: „Buď zticha!“ Posléze se Slayton cítil za tohle gesto trochu provinile, ale jako válečný veterán dobře věděl, co je ve vypjatém okamžiku důležité a co ne. V momentu, kdy modul dosednul na povrch, Slayton rezolutním gestem utišil jednoho z lékařů, který máchal pěstí ve vzduchu. Ještě není vyhráno, až teprve posádka sama oznámí, že je vše v pořádku- někdy může být člověk citlivější, než sebelepší stroj.  A pak přišla ta sladká slova: „Houstone, tady základna Tranquility. Orel přistál!“ Ve středisku vypukla vřava. Teď se konečně mohl Deke uvolnit a na tváři se mu objevil široký úsměv…

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

http://www.arlingtoncemetery.net/grissom2.jpg

http://img.photobucket.com/albums/v286/heng44/Photo%20of%20the%20Week/167_S64-12011.jpg

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Launch_Apollo4.jpg

http://moonpans.com/apollo_11/apollo_11_breakfast.jpg

Vesmírné osudy 72. díl – Donald Slayton, 2.5 out of 5 based on 18 ratings
Pin It
(Visited 958 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (18 votes cast)
(Visited 958 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


Zanechte komentář