Kennedym pronesená výzva k letu na Měsíc byla startovním výstřelem horečné aktivity na všech stupních struktury NASA. V roce 1962 se tak souběžně realizovaly tři programy: program Mercury se pomalu chýlil ke konci, ke své realizaci se blížil nový projekt Gemini a současně byly udělovány konkrétní zakázky kontraktorům v rodícím se programu Apollo, který měl být vyvrcholením snahy dostat člověka na povrch luny. Pro tyto programy ale bylo třeba mnohem více astronautů, než původních sedm mužů Mercury (navíc- Slayton byl z kola venku). Bylo rozhodnuto provést další výběrové řízení, z něhož vzejde druhá skupina astronautů, tím se oddíl rozrostl na šestnáctičlenné stádečko. S tím ale současně vyvstala potřeba vést a kombinovat aktivity oddílu a zastupovat zájmy jeho členů v rychle expandující NASA. Šéf Manned Spacecraft Center Bob Gilruth a jeho náměstek Walt Williams zamýšleli oslovit letectvo, aby vybralo schopného člověka ze svých řad. Údajně už byl dokonce jeden generál vybrán, když vtom dostal Al Shepard zajímavý nápad: proč dávat otěže astronautické komunity do rukou neznámému člověku zvenčí? Vždyť je tady naprosto dokonalý kandidát- člověk, který ze své zkušenosti zná potřeby astronautů a který je schopen bez problémů jejich zájmy prosazovat u vedení NASA! Navíc právě onen muž pomáhal vypracovávat kritéria pro nábor nové skupiny astronautů. 18. září 1962 oznámila NASA ustanovení nové funkce: „Koordinátor aktivit astronautů“. Deke Slayton dostal svou životní roli.

Deke Slayton- nehrající kapitán (4/8)

Pakliže si někdo myslel, že funkce Koordinátora aktivit astronautů bude pouhou „trafikou“ bývalého astronauta, šeredně se zmýlil. Deke se dal do práce se vší vervou a velmi rychle si získal absolutní respekt jak svých podřízených, tedy astronautů, tak nadřízených v rámci MSC i v NASA obecně. Dokázal delegovat pravomoci (například pověřil Guse Grissoma dohledem nad devítkou nováčků), zároveň se ale nebál důležitých rozhodnutí. Mezi ta patřila zejména jmenování letových posádek, kdy musel Deke vhodně nakombinovat mikrotýmy mužů tak, aby byla repektována seniorita, odbornost, zkušenosti a v neposlední řadě i psychologická kompatibilita.

Deke a jeho ovečky během jedné z tradičních pondělních porad
Zdroj: commons.wikimedia.org

Zároveň byl jako „šéfastronaut“ přítomen u mnoha aktivit svých oveček, ať už se jednalo o nácvik přežití v poušti u Rena, nebo v džungli v Panamě. Pravidelně navštěvoval továrny kontraktorů, majících na starosti techniku, která jeho svěřence doveze na Měsíc. A samozřejmě nemohl chybět u startů, během kterých vyprovázel své muže až k rampě a poté sledoval jejich počínání z řídicího střediska. Zjednodušeně řečeno- doma trávil minimum času. Možná i proto jeho žena Marge založila spolu s ženou Franka Bormana „Klub manželek astronautů“, který proslul hlavně sloganem: „Jsem hrdá, šťastná a nadšená!“, který ženy používaly jako odpověď na neustále stejné otázky novinářů během doby, kdy jejich manželé byli ve vesmíru.

Cíle služebních cest, rozprostřené po celých Spojených státech, si vyžadovaly specifické druhy transportu. Asi nejoblíbenějším z nich se v průběhu let staly agenturní tryskáče T-38, z nichž první dostala NASA do péče 28. května 1964. Tyto nadzvukové dvoumístné stroje se staly oblíbenou hračkou astronautických žokejů a krom služebních cest byly hojně využívány i k udržení letové způsobilosti a výcviku- díky neuvěřitelné agilitě v podélné ose (úhlová rychlost klonění prý mohla dosáhnout až přes 700°/sec!) v něm astronauti například školili“ svůj vestibulární aparát.

Ovšem Deke mohl vinou licence Class II létat pouze s další plně kvalifikovanou osobou na palubě. A to se mu samozřejmě zajídalo. A ke všemu zjistil, že USAF se mu chystá sebrat i tuto licenci. Znamenalo by to, že by ve výkonných strojích nemohl létat vůbec. V listopadu 1962 tedy Deke zvedl telefon a vytočil číslo Curtisse LeMaye, náčelníka štábu USAF. Požádal svého nadřízeného o permanentní výjimku. LeMay však byl neoblomný: „Mám tady půl tuctu lidí, kteří létají s výjimkou, další už si nemůžu dovolit. Ale jedna možnost by tu byla…“ Poté Dekovi nabídl, že mu dá jeden rok k dobru. Pak jej definitivně uzemní. Deke si o tom myslel své, ale když porovnal obě alternativy, tedy nelétat vůbec oproti možnosti užít si ještě rok v kokpitu, rozhodnutí bylo jasné. Třeba se za ten rok něco změní, jeden nikdy neví…

Za onen rok se událo docela hodně věcí. Poslední mise Mercury s Gordo Cooperem na palubě v květnu 1963 úspěšně završila program Mercury a zájem Slaytona i jeho oveček se soustředil na program Gemini. Zatímco Mercury byla jednomístná kabina s relativně omezenými možnostmi seriózní práce na orbitu, Gemini byla o několik tříd výše. Nejenže nesla na své palubě dva muže, ale nabízela také možnost EVA, zlepšenou možnost manévrování včetně změny charakteristik orbitu, nesla také palubní radar a počítač- tedy komponenty nezbytné pro vypracování postupů pro lunární mise.

Vypadalo to, že práce bude pro oddíl astronautů více než dost, proto došlo na záměr, který se vynořil během výběru The New Nine v roce 1962. Už tehdy bylo zjevné, že pro mamutí operaci v podobě letů k Měsíci bude třeba mnohem více mužů. Jen návrh letového programu Apolla vyžadoval v roce 1963 celkem 14 pilotovaných letů, než bude možné přistoupit k přistání na Měsíci. To je dohromady 42 křesel, které bylo nutné obsadit, a a ni při nejlepší vůli nebylo možné, aby stávající oddíl, čítající 15 hlav byl schopen tuto masu letů zvládnout. Tentokrát už měl Deke během výběru významné slovo a 14. října 1963 byla oficiálně představena nová posila oddílu astronautů- 14 mužů, z nichž někteří měli později chodit po lunárním povrchu, někteří ale také měli na sen o setkání s lunou zaplatit životem…

V tu dobu začal mít problémy Al Shepard. Deke jej jmenoval do posádky první pilotované mise Gemini, GT-3. Parťákem mu měl být člen New Nine, Tom „Mumbles (Drmola)“ Stafford. Jenže krátce po zahájení výcviku byla Shepardovi odňata zdravotní kvalifikace na základě diagnostikované Meniérovy choroby.

Legendární Curtis LeMay- Dekův nadřízený v USAF
Zdroj: commons.wikimedia.org

Ovšem i nad Dekovou hlavou visel Damoklův meč. Rok, který mu poskytnul jeho nejvyšší nadřízený, generál LeMay, se pomalu chýlil ke konci. Slayton jednoho listopadového dne s jistými obavami zvedl sluchátko a vytočil číslo na štáb USAF. Jeho předtucha se vyplnila: „Budu vás muset uzemnit,“ zněl verdikt LeMaye. „V tom případě, generále, podávám svoji rezignaci a odcházím z letectva“, zněla okamžitá odpověď Deka. LeMay si musel myslet, že se Slayton zbláznil: „Ale teď nemůžete rezignovat! Vždyť jste si odkroutil devatenáct let!“ Narážel tak na fakt, že do završení dvaceti let služby a tedy nároku na výsluhy chyběl Dekovi pouhý jeden rok. (do armády sice vstoupil v roce 1942, do služby však nemohl započítat pozici rezervisty, kterou zastával dva roky). „Je mi líto, generále, ale nedal jste mi na výběr. Jestli nemohu pilotovat letouny, nemůžu být astronautem. A vy mi říkáte, že jako důstojník Air Force nemohu pilotovat letouny!“ Po devatenácti letech se tak ze Slaytona stal civilista. Naštěstí šéflékař astronautů Dr. Charles Berry přišel s nápadem zřídit pro Slaytona speciální zdravotní třídu NASA Class III, která jej opravňovala k letům na agenturních T-33 a posléze T-38 za předpokladu, že na palubě byl druhý, plně kvalifikovaný pilot. Šéf MSC Bob Gilruth nebyl proti, a tak Deke o létání úplně nepřišel.

Přesto to nebylo pro Slaytona to pravé ořechové. Přeci jen- nechat se vodit za ručičku muži, které měl vést, to nebylo zrovna nejlepší. Slayton a Shepard se z legrace ptali Dr. Berryho, zda mohou létat spolu, možná jeden napůl kvalifikovaný pilot a druhý napůl kvalifikovaný pilot dají dohromady jednu kompletní kvalifikaci. Berry je ale samozřejmě se smíchem odbyl: „Dva poloviční piloti jednoho celého dohromady nedají.“ Ovšem v jistém smyslu se Shepard a Slayton na stejné palubě ocitli: se svou rezignací z USAF Slayton získal novou funkci v rámci NASA. Její titul zněl: „asistent ředitele MSC pro letové operace posádek“. Pod Slaytonovým vedením se tak ocitlo přibližně 300 lidí a Deke začal cítit, že pro jednoho člověka je vedení oddílu astronautů a současně celého direktorátu v rámci MSC trochu velké sousto. Řešení ale bylo nasnadě- byl tady přece zcela volný Al Shepard!  Ten se tak stal ředitelem kanceláře astronautů, jak byla vznosně nazvána funkce šéfastronauta. K radosti některých, k nevoli druhých, kterým Al začal lézt pěkně na nervy. Své schopnosti ale prokázal a Slaytona utvrdil v tom, že je pro oddíl astronautů tím pravým šéfem.

Slayton byl v té době ponořen do svých úkolů. Asi nejdůležitější z nich bylo jmenování posádek. Deke si hned na začátku definoval několik pravidel, podle kterých se jeho rozhodování řídilo.

1. Každý člen oddílu byl považován za dostatečně kvalifikovaného pro jakýkoli let.
2. Někteří však mají na základě svých předchozích zkušeností lepší kvalifikaci. Těmto astronautům budou pravděpodobně přiděleny náročnější pozice v rámci misí.
3. Deke byl rozhodnut snažit se kompletovat posádky s přihlédnutím k interpersonální kompatibilitě. Nebude to však převažující faktor- každý člen oddílu je talentovaný a motivovaný dostatečně na to, aby byl ochoten v rámci týmové práce dělat osobní kompromisy.
4. Vždy se bude snažit mít na paměti požadavky na budoucí mise a programy. Jestliže někoho přiřadí do posádky v programu Gemini, nejprve promyslí, jaké důsledky to bude mít pro program Apollo.
5. Přijatelná míra odpadu (ať už v důsledku havárií nebo rezignací z oddílu z jakýchkoli důvodů) by se měla pohybovat kolem 10%.

Krom těchto základních pravidel se během prvních nominací pro lety Gemini začal vynořovat Slaytonův typický systém rotace posádek, kdy se záložní posádka dané mise stala hlavní posádkou o tři mise dále (takže například záložní posádka Apolla-8 se stala posléze hlavní posádkou Apolla-11). Tento systém se přes občasné výjimky udrží po celou dobu Slaytonova fungování v čele direktorátu pro letové operace posádek.

Čas však běžel neúprosně vpřed a pomalu nastávala éra Gemini. V úterý 23. března 1965 ve 4:40 místního času Deke lehce zaklepal na dveře ložnic v hangáru S na mysu Kennedy (tak byl oficiálně znám mys Canaveral v letech 1963- 1973). Za dveřmi se ozvaly neklamné známky typické aktivity po probuzení. Pro Guse Grissoma a Johna Younga nastal jejich velký den- první pilotovaný test Gemini. Za pár hodin zamířil nosič Titan II s oběma muži vzhůru k nebi. A o 4 hodiny, 52 minut a 31 sekund později bylo jednoznačné, že v podobě Gemini má Amerika nástroj, který jí umožní dohnat náskok Sovětského svazu, ale také nacvičit všechny důležité základní postupy, potřebné pro let na Měsíc.

Během dvou a půl následujících let se NASA naučila životně důležité aspekty svých budoucích operací. Astronauti uskutečňovali EVA, během kterých zjistili, že vše nebude tak jednoduché, jak se zdálo během výcviku a simulací. Posádky měnily charakteristiky orbitu, vyzkoušeli také velmi důkladně palubní radar a počítač. Nechybělo ani sblížení a dokování těles na oběžné dráze, nakonec vypilované do formy „First Orbit Rendezvous“, tedy setkání během prvního orbitu. Cílovými tělesy byly dedikované družice Agena, které mimo jiné fungovaly coby tahače, vynášející soulodí na vyšší dráhu. Během oněch dvou let si ale krom úspěchů mohli zúčastnění nacvičit i postup během první skutečné vážné krize ve vesmíru a Deku Slaytonovi se dostalo smutné zkušenosti při výměně záložní posádky za hlavní, když původně jmenovaná dvojice našla smrt v troskách svého T-38.

Misí GT-12 v listopadu 1966 program úspěšně skončil. Nyní byl na řadě generální útok na Měsíc prostřednictvím Apolla. Tento program běžel souběžně vedle Mercury a Gemini a nyní se měl dostat do praktické fáze. Na 21. únor 1967 byl naplánován start prvního pilotovaného letu o délce dvou týdnů. Do křesel při první misi Slayton obsadil svého kamaráda Guse Grissoma, prvního Američana vystoupivšího do volného prostoru Eda Whitea a slibného nováčka Rogera Chaffeeho. Jenže vrabci na střeše si cvrlikali, že zejména velitelský modul Apolla, na který, stejně jako na servisní modul, získal kontrakt koncern North American Aviation, je snůškou chyb, závad a úprav na poslední chvíli. Celá tristní situace byla okořeněna neúplnou dokumentací, jejíž změny nestačily sledovat úpravy na letovém kusu se sériovým označením CSM-012.

NASA se však ukolébávala faktem, že první specifikace Apolla, zvaná Block I měla letět jen dvakrát a pak měla nastoupit nová varianta Block II, u které už by měly být všechny mouchy „vychytány“. Zkraje roku 1967 tedy na startovacím komplexu 34 stál připravený Saturn-IB, na jehož vrcholku bylo umístěno Apollo, kterému nikdo nedůvěřoval. Celá struktura NASA však byla posedlá fenoménem, zvaným „Go Fever“. Tento termín by se dal volně přeložit jako „cestovní horečka“, všichni už chtěli poslat Apollo nahoru i s vědomím jeho nedostatků a chyb. V jistém smyslu byla situace pochopitelná- z jedné strany na zainteresované působil tlak Sovětského svazu, který se podle všeho chystal uvést do provozu novou loď Sojuz, která podle šuškandy měla být schopna minimálně cirkumlunární mise. Z druhé strany pak na techniky, inženýry a manažery tlačil termín, který ve svém projevu určil zesnulý prezident Kennedy- dostat člověka na Měsíc a zpět do konce dekády. A čas běžel. Veškeré pochybnosti byly zaháněny horečnou činností. Nikdo si nevšiml, že se nad Apollem začínají stahovat mračna. Věku nevinnosti pilotovaného kosmického výzkumu odtikávaly poslední hodiny …

Ráno v pátek 27. ledna se v jídelně ubytovny posádek na mysu Kennedy sešla hlavní posádka Apolla, záložní posádka, podpůrná posádka, Stu Roosa, který měl při plánovaném testu působit jako capcom ve startovním bunkru, a Deke Slayton. Test, který měl onen pátek proběhnout, byl znám jako „plugs out test“. Měl simulovat kompletní finální odpočet až do momentu, kdy loď i nosič přejdou na interní zdroje energie. Vše mělo být naprosto stejné, jako v den startu, jedinou výjimkou byl fakt, že nádrže Saturnu byly prázdné. Všechny ostatní aspekty, včetně natlakování kabiny Apolla kyslíkovou atmosférou na 16 psi (110kPa), měly být totožné s konfigurací ve startovní den.

Během snídaně posádky probíraly problémy, se kterými se setkala předchozí den záložní posádka Wallyho Schirry během jiného testu v kabině Apolla. Astronauti si stěžovali zejména na bídnou kvalitu rádiového spojení. Ve čtvrtek večer se Grissom a Slayton domluvili, že během plugs out testu bude Deke monitorovat komunikační problémy přímo v kabině. Jenže teď, u páteční snídaně, oběma už celý nápad tak dobrý nepřipadal. Deke by musel mít svou vlastní improvizovanou přípojku na sluchátka, která by mohla celou záležitost zkreslit. Slayton se tedy rozhodl celý test sledovat ze startovacího bunkru. Kdyby se to ráno pozorně zaposlouchal, možná by uslyšel zasvištění neviditelné kosy, která se prohnala těsně vedle něj. Zbývalo jen pár hodin…

Ve 13 hodin místního času Gus Grissom se svou posádkou kráčel po chodníčku na nejvyšším rameni obslužné věže k „White roomu (bílému pokoji)“, tedy kabince, která umožňovala přístup do průlezu Apolla. Deke mezitím spěchal do startovního bunkru, kde se připojil k sluchátkovému vstupu konzole capcoma Stu Roosy. Test začal, aby téměř okamžitě začal pokulhávat. Nejprve si posádka stěžovala na zápach, který jim do skafandrů posílal systém udržení životních podmínek, aby se vzápětí přihlásily výpadky komunikace, na které si předchozí den stěžovali Wally Schirra a jeho posádka. Test se stále více protahoval a přítomní začínali být unavení a nervózní. Navíc kdosi na trase MSC v Houstonu- startovní bunkr- kabina Apolla nechal zapnutý mikrofon, který zpětnou vazbou už tak bídnou komunikaci posílal téměř zcela k čertu.

Dekův přítel Gus Grissom a jeho posádka pár dnů před osudným pátkem…
Zdroj: commons.wikimedia.org

Venku se setmělo, tři muži v kabině už leželi nepohodlné poloze přes pět hodin. Gus se v jeden okamžik neudržel a svým typickým basem prohlásil ironicky směrem k bezradným technikům obsluhy rampy a v řídícím středisku: „Říkám- jak se máme dostat na Měsíc, když se nedokážeme dorozumět ani mezi dvěma nebo třemi budovami?“ Bylo rozhodnuto test přerušit a vystopovat onen záhadný mikrofon. Bylo ale příliš pozdě, zubatá už byla v plné práci. V 18:31:04 místního času se na komunikačním okruhu ozval překvapený výkřik Guse. Vzápětí se ozvali také hlasy ostatních dvou členů posádky. Jejich slova nejdříve nikomu z naslouchajících nedocházela. Oheň? Jaký oheň? O čem to sakra Gus mluví?

Deke Slayton seděl vedle Stu Roosy a ve tváři měl stejný zmatený výraz, jako všichni kolem. Pak se podíval na malou obrazovku na konzoli capcoma. A přenášela obraz z kamery, zaměřené na okénko v příklopu kabiny. Normálně tmavý kruh okénka byl nyní osvětlen podivně jasným bílým světlem. Realita začala pomalu nacházet cestu do omámených mozků všech zúčastněných. Deke chvíli sledoval pokusy techniků na rampě o záchranu posádky, kde vše začínalo vypadat beznadějně. V bunkru i v řídícím středisku v Houstonu se pomalu rozmáhala atmosféra zoufalství a bezmoci. Najednou kdosi zakřičel na rádiové smyčce: „Pošlete sem doktora, rychle!“ Deke pocítil novou jiskřičku naděje- k mrtvým se přece doktor nevolá, ne? Nemohl tušit, že doktora potřebovali samotní zachránci, přiotrávení kouřem. Slayton vyskočil ze židle, popadl dva opodál stojící lékaře Freda Kellyho a Alana Hartera a vyrazil ze dveří bunkru směrem k rampě. V nohách cítil olovo a rampa, vzdálená pouhých 320 metrů, se najednou zdála nekonečně daleko. Myslí prolétla Slaytonovi vzpomínka na dávný okamžik během základního výcviku, kdy přepadl přes okraj nafukovacího člunu a Gus skočil do vody, aby jej zachránil před utopením. A teď tam nahoře bojuje o svůj život Gus a on mu nestihne být nablízku! Když trojice dorazila do White roomu, kabina už byla otevřená. Kolem se povalovaly hasicí přístroje a použité chemické masky. Stačil jeden pohled do nitra kabiny, aby bylo všem jasné, že zachránci přišli pozdě. Bezvědomí a smrt posádky v důsledku vdechnutí toxických zplodin byla dílem několika desítek sekund. Americký měsíční program se právě se skřípáním zastavil. A Deke Slayton měl tu smůlu, že celému dění přihlížel z první řady…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/5/57/Donald_K._Slayton_(1960).jpg/250px-Donald_K._Slayton_(1960).jpg

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Donald_K._Slayton_(1960).jpg

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Lemay4.jpg

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Apollo1-Crew_01.jpg