Vesmírné osudy 70. díl – Donald Slayton

Mercury 7

Status celebrity je zajisté velmi příjemný a když připočteme z toho vyplývající hmotné požitky, je to jistě záviděníhodná pozice. Výhodné úvěry na nové domy v Houstonu, pěkně kulatá suma od časopisu Life za přístup do soukromého života, nebo každý rok nový Chevrolet Corvette za směšnou částku- to všechno byly velmi příjemné aspekty života astronautů Mercury 7. Jenže na druhé straně tady byla rizika a nepříjemné okolnosti, které měli tito muži v popisu práce. Už jenom usednout na špici chronicky nespolehlivého nosiče Atlas bylo v očích mnoha na hranici šílenství. K tomu připočtěme neustálé cestování po celých Spojených státech, ze začátku nemožnost usednout za řídicí páku výkonného tryskového letounu (až během výcviku si astronauti prosadili možnost udržovat návyky na strojích T-33 a F-102) a hlavně obrovský příval zcela nových informací, které bylo třeba vstřebat. A stále více se mezi sedm vyvolených začínala vkrádat nenápadná rivalita. V sázce bylo hodně- jeden z nich se měl stát prvním vyslancem lidstva ve vesmíru. A každý z těch sedmi mužů věřil, že právě on je tím nejlepším kandidátem…

 

Deke Slayton- nehrající kapitán (3/8)

 

Výcvik sedmičky astronautů Mercury byl namáhavý a někdy docela nepříjemný. Deke musel, stejně jako ostatní, projít výcvikem přežití v džungli v Panamě, v poušti u nevadského Rena, neustále byl testován během jízd na centrifuze, ovšem to všechno se dalo přežít. Bylo tady však něco mnohem horšího. Něco, čeho se obával. Ale nebylo zbytí- musel se chtě nechtě podvolit. Oním strašákem byl… výcvik v nouzovém opuštění kabiny ve vodě. Jako správný farmářský synek z města, kolem kterého netekla žádná větší řeka, Deke neuměl plavat! Pod vodou s kyslíkovou lahví na zádech to ještě šlo, ale udržet se na hladině- to bylo něco jiného…

Voda nebyla rozhodně Dekovým živlem

Voda nebyla rozhodně Dekovým živlem
Zdroj: 1.bp.blogspot.com (kredit: Life Magazine)

Při jedné příležitosti jej dokonce musel zachránit Gus Grissom, když Slayton spadl přes okraj záchranného člunu a začal se topit. Grissom skočil do vody a Deka zachránil. Deke se postupně naučil udržet se alespoň chvíli na hladině, plavec se z něj však nikdy nestal. A s Grissomem jej od té doby pojilo pevné přátelské pouto.

Pokud si však Deke myslel, že výcvik ve vodě je tím nejhorším, co jej mohlo potkat, šeredně se mýlil. 25. srpna 1959 podstupoval výcvik na centrifuze v Johnsville. Vždy zvládal bez problémů i velká přetížení a ani teď nečekal žádné potíže. Lékař Bill Douglas mu zrovna přilepil na hrudník svody EKG a zkoušel jejich funkci, když se náhle zarazil. „Co je?“, zeptal se Deke. „Ale nic, jen mám dojem, že vidím nepravidelný tep,“ odpověděl zamyšleně Douglas. „To si děláš legraci!“ Dekovi začínal tuhnout úsměv. „Hlavně klid, bude to asi jen chyba v instrumentaci,“ odtušil trochu nepřesvědčivě Douglas a vyžádal si u obsluhy centrifugy jízdu s přetížením 3g. Během ní sledoval pás se záznamem Dekovy srdeční akce a to, co se na něm objevovalo, vyvolávalo na Douglasově čele stále více vrásek. Přikázal zastavit centrifugu. Jediný pohled do tváře doktora stačil Slaytonovi k tomu, aby pochopil, která bije. Ale zatím není třeba dělat nějaké definitivní závěry- možná je to jenom z přetrénování. Douglas jej poslal na specializované pracoviště US Navy ve Filadelfii. Tam na jeho EKG nenašli žádné odchylky, ale lékaři na Brooks AFB v San Antoniu o měsíc později přišli s konečnou diagnózou: idiopatická atriální fibrilace (tedy fibrilace srdečních síní z nejasných příčin)…

Slayton se ze dne na den změnil ve fanatika zdravého životního stylu. Okamžitě přestal téměř zcela kouřit (šest ze sedmi astronautů Mercury 7 byli kuřáky- jedinou výjimkou byl Gordo Cooper), tenkou cigaretu si dopřál jen ve velmi vypjatých chvílích, doutník pak při oslavách v řídícím středisku. Začal každý den běhat několik mil, omezil konzumaci alkoholu. Jeho srdce si však neustále vedlo svou, postupem času se Deke dokonce naučil poznat nástup nepravidelného tepu podle pocitů v hrudníku. Čekání na verdikt lékařů NASA bylo hrozné. Nakonec od mužů v bílých pláštích přišla vítaná zpráva: „Přes danou nepravidelnost podle našeho názoru tento stav žádným způsobem neovlivňuje výkony astronauta Slaytona. Je také naším názorem, že by měl být akceptován pro letové operace ve vesmíru.“ Deke byl v sedmém nebi- zůstává astronautem a brána vesmíru se mu neuzavřela. Kdyby jen mohl tušit, jak moc se mýlí…

Let člověka do vesmíru se blížil. Ke konci roku vyzval šéf STG Bob Gilruth astronauty k legendárnímu „peer ratingu“- každý měl určit, kdo z jeho kolegů (sebe nesměl uvádět) se nejlépe hodí k prvnímu letu. Jak peer rating dopadl, to Gilruth nikdy nikomu neřekl (ačkoliv podle vzpomínek astronautů je možné alespoň částečně rekonstruovat výsledky), nicméně 20. ledna 1961 sedmičce mužů oznámil své rozhodnutí: První let povede Shepard, druhý Grissom, náhradníkem pro oba bude Glenn. Každý ze sedmi mužů v místnosti byl přesvědčen, že právě on je tím nejlepším, nejbystřejším, nejrychlejším, zklamání bylo proto téměř hmatatelné. Nevyhnulo se ani Slaytonovi.

Deke však Gilruthovo rozhodnutí tak trochu očekával. Vzhledem ke svým zdravotním problémům byl realistou. Osten zklamání proto rychle potlačil a soustředil se na svou práci. Každý z astronautů dostal hned na začátku výcviku přidělenu jednu oblast, ve které měl zastupovat zájmy astronautů. Slaytonovi připadla starost o vývoj nosiče Atlas, který všem dělal obrovské potíže. Až takové, že první lety měly být uskutečněny pomocí slabší rakety Redstone, která byla schopna dopravit kabinu Mercury pouze na suborbitální dráhu. To však nic neměnilo na tom, že se Shepard stane prvním člověkem ve vesmíru, a Slayton bude součástí úzkého týmu, který se bude na této epochální cestě podílet.

12. dubna byli astronauti na Mysu Canaveral, kde se připravoval Shepardův let a také start bezpilotní mise MA-3, další zkoušky Atlasu po dvou předchozích neúspěšných pokusech. Zpráva o Gagarinově letu všechny zúčastněné zaskočila a atmosféra se rázem z lehce napjaté změnila na ponurou a depresivní. Situaci nepomohlo ani to, že 25. dubna skončila mise MA-3 po 43 sekundách dalším fiaskem.

Nebyl však čas se soustředit na neúspěchy. 5. května 1961 se rozburácel motor nosiče Redstone a Alan Shepard na palubě kabiny Mercury slyšel, jak mu capcom Deke Slayton hlásí: „Jsi na cestě, José!“ Amerika konečně vstoupila do éry pilotovaných letů do vesmíru. O dva měsíce později, 21. července, startoval na suborbitální skok Dekův přítel Gus Grissom, Deke tentokrát fungoval coby capcom v bunkru řízení startu. Přes dramatický závěr letu přinesla stejně jako u Sheparda jeho mise jasný důkaz o schopnostech kabiny Mercury. Jenže dva týdny nato zasadil Sovětský svaz Američanům další úder: German Titov strávil na palubě Vostoku-2 ve vesmíru celý den. Už dříve bylo zřejmé, že žabí skoky za pomoci Redstonu nebudou na smazání ruského náskoku stačit a pokračovat v nich nemá smysl. Atlas se konečně začal chovat trochu způsobněji, dva testy na podzim skončily víceméně úspěchem. Byl čas pokročit dál.

V listopadu začaly prosakovat zprávy o plánovaných letech astronautů na orbit. A 29. listopadu to bylo oficiální: prvním Američanem na oběžné dráze bude v prosinci John Glenn, o čtyři měsíce později se do vesmíru na špici Atlasu podívá další astronaut. Jeho jméno znělo- Donald K. Slayton!

Deke při výcviku pro let, který se nekonal...

Deke při výcviku pro let, který se nekonal…
Zdroj: 38.media.tumblr.com

Dekovi byl přidělen let s označením MA-7, ovšem Al Shepard ustavil tradici, při které astronauti své kabiny pojmenovávali lehce vznosným jménem a číslovkou sedm. Ani Slayton nezůstal pozadu a svou Mercury nazval „Delta-7“. Delta znamená v řeči inženýrů změnu, například delta-H znamená změnu výšky. Slayton měl za to, že toto jméno bude pro jeho loď perfektní a potají už se těšil, až volací znak „Delta-7“ zazní z oběžné dráhy. Nejdříve ovšem musel schopnost Atlasu nevybuchnout během startu vyzkoušet John Glenn. Jeho let, proběhnuvší po mnohých odkladech 20. února 1962, dal přes některé napjaté okamžiky zelenou pro další odvážlivce a Slayton se ocitnul v pozici příštího Američana, který měl nahlédnout za brány vesmíru. Kdyby ovšem věděl, co se zatím děje v zákulisí, asi by svou loď pojmenoval jinak. Chystaly se totiž významné změny. Označení osmnácté kabiny Mercury, která sjela z výrobní linky, by lépe mělo znít- „Delta-A“. Ono „A“ za technickým termínem pro změnu by mohlo znamenat „Astronaut“…

13. února, tedy týden před startem Glenna, zazvonil u Dr. Billa Douglase telefon. Na drátě byl plukovník Knauf z ředitelství NASA s otázkou. Jistý lékař z generálního štábu prý vznesl dotaz, či spíše chtěl ověřit šuškandu, že John Glenn má problémy se srdcem. Zdroj této informace prý pochází z velmi vysokých kruhů- rozuměj z Bílého domu. Douglas tuto domněnku popřel a zavěsil. O pár dní volal Knauf znovu a tentokrát se ptal na srdce Scotta Carpentera. Douglas opět důrazně popřel, že by s náhradníkem Johna Glenna bylo něco v nepořádku, ovšem mezi řečí se zmínil o stavu Deka Slaytona. Beztoho všichni o jeho anomálii věděli. Odtud zřejmě vítr vane. Douglas si myslel, že tím celá epizoda končí a Slaytonovi nic neřekl.

Za celou šarádou ve skutečnosti stál jistý Dr. Larry Lamb, který před dvěma lety Deka vyšetřoval v San Antoniu. Tehdy byl vehementně proti tomu, aby byly Slaytonovi povoleny letové operace, byl ale přehlasován. Lamb to ovšem nehodlal vzdát- podle jeho názoru neměl Slayton na palubě Mercury co dělat. Současně byl Lamb osobním kardiologem viceprezidenta Lyndona Johnsona, a když se dozvěděl o jmenování Slaytona pro misi MA-7, rozhodl se dostát svému přesvědčení a rozehrál síť svých kontaktů.

Asi tři týdny po Glennově letu zatlačil na administrátora NASA Jamese Webba. Jestli se kvůli Slaytonově srdeční anomálii tam nahoře něco přihodí, a nemusí to vlastně být ani kvůli srdci, může to být cokoli, začne se v tom okamžitě šťourat tisk, potažmo veřejnost. A hlavní tíhu kritiky ponese prezident Kennedy, díky jehož výzvě v Kongresu nasadila NASA velmi agresivní kurz v dobývání kosmu. Proč riskovat let s velkou neznámou, když šest dalších astronautů je naprosto zdravých a připravených letět? Nakonec se Webb poddal a rozhodl o přezkoumání Slaytonova zdravotního stavu.

Deke se zatím v klidu připravoval na svůj let, který měl proběhnout v květnu. Na začátku března ale dostal telefonicky příkaz dostavit se okamžitě do Washingtonu. Deke trochu neochotně vystoupil ze simulátoru, ve kterém zrovna byl, převlékl se, sednul do T-33 a zamířil směrem na Washington D.C. 13. března předstoupil spolu s Billem Douglasem před vojenskou zdravotní komisi, která neshledala důvod vyřadit Slaytona z letového stavu. Ovšem Webbovi to nestačilo- chtěl nezávislé prošetření Dekova stavu civilními lékaři.

15. března tedy Slaytonovy kroky zamířily do budovy ředitelství NASA, aby prošel dalším vyšetřením. Tři lékaři, Proctor Harvey z Georgetown University, Thomas Mattingley z Washington Hospital Center a Eugene Braunwell z National Institutes of Health jej dlouze zkoumali, prohmatávali, luxovali hrudník stetoskopem a kabonili se nad sjetinami z EKG. Pak jej požádali, aby chvíli počkal na jejich rozhodnutí. Deke tedy seděl sám ve vyšetřovací místnosti a mohl si nanejvýš kousat nehty napětím. Náhle dovnitř vstoupil zástupce administrátora NASA Keith Glennan a stručně oznámil Slaytonovi, že jej stahuje z letového stavu. Lékaři nedokázali najít nic, co by jej z medicínského hlediska diskvalifikovalo, ale podle jejich mínění nebyl důvod nenechat místo něj letět jiné, kteří tento problém se srdcem nemají. Takže politické rozhodnutí. Deke Slayton byl jedním máchnutím smeten z výšin. A byl rozhodnutím a hlavně způsobem, jakým proběhlo, naprosto zdecimován.

16. března musel ale kalich hořkosti vypít až do dna. Ten den totiž NASA naplánovala tiskovou konferenci, na které byly tisku vysvětleny důvody Slaytonova sesazení z letového statusu. Deke později vzpomínal, že měl chuť všechny v místnosti zabít, o to více dělá dojem jeho sebeovládání, s jakým během konference prohlásil: „Jsem samozřejmě zklamaný, ale budu se snažit ze své pozice podporovat program, jak jen to bude možné.“

Let MA-7, který měl původně vykonat Deke, spadnul do klína Scottu Carpenterovi. Slaytonovým náhradníkem byl sice Wally Schirra, jenže ten už začal přípravu na svůj vlastní let MA-8, který měl být oproti MA-7 krokem vpřed. Naproti tomu MA-7 měl být víceméně opakováním letu Johna Glenna, jehož náhradníkem byl právě Carpenter, proto dávalo smysl přenechat pilotní křeslo jemu. Scott přejmenoval kabinu na „Aurora-7“ a na rozdíl od Deka obrazně řečeno otevřel doširoka brány svého letového plánu vědcům a experimentátorům.

Start, který měl patřit Dekovi...

Start, který měl patřit Dekovi…
Zdroj: commons.wikimedia.org

24. května 1962 Aurora-7 na špici Atlasu zamířila k nebi. Carpenterův let ale hned v počátcích ovlivnila porucha infračerveného čidla horizontu, vinou které byla choreografie jeho přecpaného letového plánu výrazně narušena a jen se štěstím Scott dovedl svou kabinu Mercury k úspěšnému přistání daleko od plánované přistávací zóny. Deke Carpenterův let sledoval coby capcom na odlehlé pozorovací stanici Muchea na západním pobřeží Austrálie.  Po vší vřavě a vypjatých emocích předchozích týdnů byla Muchea, kde končila civilizace a začínaly nekonečné pustiny, ideálním místem pro přemýšlení a plánování dalších kroků. Slayton se nehodlal vzdát jen tak snadno.

Od momentu, kdy byl sesazen z letu, rozjel Deke tichou kampaň za svůj návrat do řad aktivních astronautů. Velkým pomocníkem mu byl Dr. Bill Douglas, muž, který před třemi roky poprvé zachytil onu prokletou anomálii v Dekově srdečním rytmu. V červnu zařídil Slaytonovi schůzku s jednou z absolutních kardiologických špiček té doby- Dr. Paulem. D. Whitem. Ovšem schůzka v Bostonu neprobíhala úplně ideálně. Dr. White Slaytona informoval o tom, že nejlepším způsobem, jak se dostat jeho problému na kloub, by byla pitva. To samozřejmě nepřipadalo v úvahu, přesto White Deka podrobil zevrubným testům. Když pak kardiolog zaslal NASA verdikt, byl Slayton opět zklamán. Dr. White vlastně zopakoval závěry svých předchůdců, které sice neshledaly na Slaytonově stavu nic, co by jej vylučovalo z letového statusu, nicméně jestli má NASA dostatek kandidátů bez podobných anomálií, proč nenechat létat je, že ano.

Kapitola s názvem Mercury byla tímto pro Slaytona definitivně uzavřena, zbýval už jen jediný let, MA-9. Ten nakonec připadl Gordo Cooperovi, který v jeho průběhu prokázal duchapřítomnost a chladnokrevnost, když se u jeho kabiny, pojmenované Faith-7, poroučel během letu jeden systém za druhým. Slayton se však stále nemínil vzdát naděje- a tu mu dával nový program s názvem Gemini, který začínal nabírat tempo. Krátce po vynesení verdiktu Dr. Whitea si ale Slaytona zavolal Bob Gilruth, šéf Manned Spacecraft Center a architekt amerického pilotovaného kosmického programu v jedné osobě. „Bylo by hodně těžké protlačit tě do Gemini“, řekl skleslému Slaytonovi Gilruth. Deke v ten okamžik pochopil, že šance na let do vesmíru se v podstatě vypařily…

Aby toho nebylo dost, do věci se vložilo letectvo. Formálně byl Slayton stále příslušníkem USAF a velení začalo zpochybňovat platnost Slaytonovy licence „Class I“. Licence Class I znamenala, že Slayton je plně kvalifikovaným pilotem, který může mimo jiné létat sólo. V jeden okamžik se dokonce uvažovalo o tom, že by byla Dekovi odňata i licence Class II, tedy že bude muset s létáním skončit zcela. Naštěstí k tomu nedošlo, i tak ale Deke přišel o Class I a napříště musel v letadle mít vždy ještě někoho s plnou kvalifikací. Musel si připadat jako školáček, kterého někdo neustále drží za ručičku. Jeho, který už tolik let krotil jedny z nejnebezpečnějších potvor, které se kdy dostaly do vzduchu!

Deke Slayton se během několika měsíců ocitnul na naprostém dně své kariéry. Bez vyhlídky na vysněný let do vesmíru, bez možnosti samostatně usedat do kokpitu letounu, pracoval na misích programu Gemini a Apollo, o kterých věděl, že se jich nikdy osobně nezúčastní. Ale všechno zlé je k něčemu dobré, a v tomto případě ony neblahé zkušenosti pomohly nasměrovat další osud Deka Slaytona na pozici, ze které se stal jedním z klíčových hráčů v závodech o vesmír…

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mercury_Seven_astronauts.jpg

http://1.bp.blogspot.com/-gWjSrjXr9Go/TVjCjKFyHEI/AAAAAAAAADU/yuYf9UtExPE/s1600/1d935faaa1de9370_large.jpg

http://38.media.tumblr.com/tumblr_lxiksikyMx1qd5t95o1_500.jpg

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Aurora_7_launch.jpg

Vesmírné osudy 70. díl – Donald Slayton, 2.4 out of 5 based on 17 ratings
Pin It
(Visited 994 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.4/5 (17 votes cast)
(Visited 994 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


6 komentářů ke článku “Vesmírné osudy 70. díl – Donald Slayton”

  1. Tomáš Kohout napsal:

    Skvěle sepsáno. Mistrně jsi vypointoval konec kapitoly. To se zas budu celý týden těšit.

  2. Petr Hájek napsal:

    Napínavější jak detektivka ,už se nemúžu dočkat pokračování. Konec článku je hoden literárního ocenění.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Děkuji, myslím, že tak žhavé to nebude, ale je fakt, že Slaytonův život byl opravdu jako na houpačce…

Zanechte komentář